Login

Zapomenuté výročí

V roce 1988 uplynulo sto let od vydání prvního sešitu Ottova slovníku naučného. Tehdejší česká kulturní veřejnost pominula toto nesporně významné výročí bez výraznějšího zájmu, rovněž nebylo připomenuto ani o deset (1998) a ani o dvacet (2008) let později. Tato absence povědomí o vydání nejvýznamnější české universální encyklopedie zajisté o něčem vypovídá ...

V Heraldické ročence 1988, vydávané tehdy pobočkou Heraldika při České numismatické společnosti v Praze, jsem toto výročí připomenul článkem „100. výročí vydání prvního dílu Ottova slovníku naučného" a redakční kolega Ing. Mojmír Chromý, který bohužel zemřel 3. ledna 2005, pilný heraldický badatel z Benešova a autor mnoha odborných článků, napsal do téže ročenky stať „Emanuel Salomon svobodný pán z Friedbergu-Mírohorský, voják, malíř a spolutvůrce Ottova slovníku naučného. Oba články, které byly též vydány jako zvláštní otisk, přetiskuji zde v úplném znění.
V projektu HTK byl Ottův naučný slovník připomenut excerpcí hesel, která se týkají genealogie a heraldiky šlechtických rodů.

100. výročí vydání prvního dílu Ottova slovníku naučného

Neustálé rozšiřování oborů lidského poznání vyvolalo velice brzy naléhavou potřebu získávané poznatky nejen klasifikovat do jednotlivých kategorií, ale vytvořit také takové informační systémy, které by maximálně zaručovaly snadnou, rychlou a pokud možno vyčerpávající manipulaci s těmito poznatky. Praktické řešení této problematiky bylo završeno vytvořením dnes již klasického informačního útvaru - naučného slovníku, encyklopedie, ve dvou základních modifikacích - universální a specialisované.
S encyklopedickými snahami a projekty se setkáme již na konci 17. stol., zatímco století následující dala lidstvu taková encyklopedická díla, která v mnoha případech šíří záběru a hloubkou zpracování tehdejšího stavu poznatků nebyla dodnes překonána.
Jednou z prvních encyklopedií universálního charakteru je „Grosses vollständiges Universal-Lexikon aller Wissenschaften und Künste", která v letech 1731 - 1758 dosáhla počtu 68 svazků, z toho 4 svazky doplňků.
Z řady dalších světových, či lépe řečeno evropských, encyklopedií, z nichž některé dosáhly závratného počtu svazků - např. francouzská „Encyclopédie méthodique" v letech 1782 - 1832 166 svazků, německá „Allgemeine Encyklopaedie der Wissenschaften und Künste" v letech 1818 - 1893 167 svazků, jsou české kulturní veřejnosti patrně nejvíce známé Laroussova „Grand Dictionnaire univ. du XIXe siécle" (1. vydání v letech 1864 - 1876, 16 svazků), „Encyklopedia Britannica" (1. vydání v r. 1771, 3 svazky) nebo některé z německých vydání „Der grosse Brockhaus".
České encyklopedické snahy a projekty jsou datovány teprve polovinou minulého století; první českou universální encyklopedií je „Slovník naučný", redigovaný vůdcem staročeské strany Dr. Františkem Ladislavem Riegerem. Slovník vycházel v letech 1860 - 1874 péčí nakladatele I. L. Kobera v Praze a dosáhl 11 svazků, z toho 1 svazek doplňkový.
V relativně krátké době po ukončeném vydávání Riegerova Slovníku pojal myšlenku vydávat novou českou encyklopedii jeden z nejvýznamnějších pražských nakladatelů Jan Otto, jehož tiskárna a nakladatelství zároveň se nacházely na Karlově nám. v domě čp. 551/II (č. 34 nové). Po mnoha rozhovorech a poradách s representanty české i lokální pražské kulturní a vědecké veřejnosti se začal projekt rýsovat v příznivém světle poté, co se k vrchní redakci dobrovolně nabídl Jakub Malý, který se již velmi aktivně jako spoluredaktor podílel na edici Slovníku Riegerova. Jakub Malý dokonce vypracoval návrh konkrétního pracovního programu, avšak těsně před zahájením rozsáhlejších přípravných prací zemřel dne 7. března 1885 ve věku 74 let.
V Ottově nakladatelství vycházel v r. 1883 založený časopis „Atheneum", který redigoval PhDr. Tomáš G. Masaryk, tehdy mimořádný profesor české university v Praze. Po úmrtí Jakuba Malého převzal prof. Masaryk funkci vrchního redaktora proponovaného edičního projektu a přípravné práce se zdárně rozvíjely. Jak píše nakladatel Jan Otto v krátké memoárové stati, otištěné v předposledním XXVII. dílu u příležitosti ukončeného vydávání Slovníku, smlouvou ze dne 22. 9. 1885 se p. prof. Masaryk zavázal vykonávat funkci vrchního redaktora „velké české ilustrované encyklopedie". Ve druhé polovině roku 1886 byla konstituována redakční kancelář Slovníku, v níž kromě prof. Masaryka pracovala řada tehdy prominentních osobností, např. Dr. Jan Herben, Dr. Josef Hanuš, Primus Sobotka a d. Slibně rozběhnutá práce se však ocitla na pokraji zmaru. Nezávisle na encyklopedické práci vstoupil prof. Masaryk do tehdy vzrušeně probíhající téměř celonárodní diskuse o pravosti rukopisů Zelenohorského a Královédvorského. Původně vědecký spor se stále více přesouval do oblasti emotivní až nakonec vyústil do posic vysloveně subjektivních, při nichž se vyřizovaly mnohdy osobní spory. Pro ediční projekt Slovníku to mělo následky téměř smrtelné, neboť dne 27. 2. 1887 se prof. Masaryk vzdal vrchní redakce.
Po několikaměsíčním usilovném jednání, kdy už se zdálo, že projekt Slovníku bude nutno odsunout na neurčito, se nakladateli Janu Ottovi podařilo za podpory nestora českých historiků Václava Vladivoje Tomka zainteresovat přední profesory obou českých vysokých škol, university i techniky, a vytvořit novou vrchní redakci v tomto složení:
univ. prof. PhDr. František J. Studnička z filosofické fakulty,
univ. prof. JUDr. Jaromír Čelakovský z právnické fakulty,
univ. prof. MUDr. Emerich Maixner z lékařské fakulty jako zástupci české university,
MUDr. Otakar Feistmantel, prof. mineralogie a geologie,
Josef Šolín, prof. geometrie poloh, grafické statiky a stereotomie jako zástupci českého vysokého učení technického,
ThDr. Klement Borový, kanovník a emeritní prof. bohosloví,
ThDr. František Krásl, kanovník, světící biskup a doc. věrouky na bohoslovecké fakultě, zástupci za obor theologický.
Ředitelem redakční kanceláře byl ustanoven Josef J. Kořán.
Kromě sedmičlenné vrchní redakce byla vytvořena tzv. domácí čili odborná redakce, v níž byli soustředěni odborní redaktoři odpovědní za jmenovitě uvedené obory; odborná redakce čítala 41 členů.
Dočasně přerušená práce byla znovu zahájena a tak již dne 22. 1. 1888 vyšel v nakladatelství první sešit Ottova slovníku naučného, obsahující hesla „A - Abélard".(1)
Včetně shora uvedené vrchní a odborné redakce bylo ke spolupráci získáno nebo se dobrovolně přihlásilo celkem 1110 spolupracovníků.(2)
Nezkoumal jsem četnost redakcí jiných encyklopedií obdobného charakteru, domnívám se však, že redakce Ottova slovníku patří mezi nejčetnější a vzbuzuje podiv už při pomyšlení udržet v tak obrovském kolektivu nezbytný pracovní řád. Přestože se na zpracování několika tisíc hesel podíleli podstatnou měrou vysokoškolsky graduovaní autoři, nalezneme v abecedním seznamu i autory bez zvučných titulů - Antonín Plachý, hraběcí příručí ve Vlachově Březí, Dolfina Poppée, grafolog v Táboře, V. L. Fáček, hostinský v Praze aj.
Obdivuhodnou na celém projektu, který trval 21 let (1888 - 1909), během této doby vyšlo 29 dílů, každý v průměru o 1000 stranách, je skutečnost, že zhruba padesátičlennému redakčnímu kruhu se podařilo vtisknout celé práci jednotící charakter; jednotlivá hesla jsou zpracována do přiměřené hloubi a šíře, aniž by čtenáře unavovala zbytečnou rozvláčností. Přitom je třeba vzít v úvahu, že odhadem polovina uvedených spolupracovníků zemřela v průběhu vydávání, že odcházeli vedoucí pracovníci z vrchní nebo odborné redakce; např. z původně uvedené vrchní redakce zemřeli prof. Studnička, Feistmantel a oba gestoři za theologický obor. Neméně závažným zjištěním rovněž je, že celý nákladný projekt finančně zajišťoval „pouhý" nakladatel - Jan Otto a nikoli některá z vysokých škol, vědeckých společností či spolků. Důležitou, ba z hlediska finančního rozhodující, skutečností bylo rovněž to, že Slovník, jak jej dnes vidíme za nehorázné ceny v prodejnách antikvariátů, byl vydáván v celkem pravidelných lhůtách po sešitech za cenu několika korun, takže byl snadno dostupný i těm vrstvám obyvatelstva, které zrovna nemělo peněz nazbyt na nákup knih; ostatně celé řady literárních prací českých klasiků byly takto vydávány, neboť nakladatel, měl-li vyplatit autorovi honorář, si nemohl dovolit tisknout a vydávat „ležáky" či knihy cenově nedostupné. Právě zde je třeba hledat skromné a neokázalé naplnění vlasteneckého hesla „Osvětou k svobodě".
V podtitulu Ottova slovníku je uvedeno „Illustrovaná encyklopedie obecných vědomostí". Abonentům se tak kromě textových hesel dostal do ruky po všech stránkách kvalitní ilustrační doprovod. Jestliže dnes, po stu letech, prohlížíme perokresby, plány, mapy a barevné přílohy, nemůžeme se ubránit údivu nad jejich technickou dokonalostí, s níž se v dnešní době mnohé z vydávaných a cenově závratných publikací mohou jen těžko srovnávat; však také nakladatel Jan Otto objednal pro tisk Slovníku nové tiskařské stroje a písmovinu.
Jak jsem již zmínil výše, Slovník vycházel po sešitech a vždy určitý počet vydaných sešitů za rok vytvořil samostatný díl; např. I. díl sestával z 61 sešitů, II. díl ze 73 sešitů, V. díl pouze ze 57 sešitů ap. Poněvadž nakladatelství předpokládalo, že většina abonentů si nechá jednotlivé sešity vázat do dílů, připravilo za tím účelem umělecky řešenou vazbu v kombinaci plátno-kůže s bohatým zlatotiskem. Provedení je natolik kvalitní a trvanlivé, že až do dnešních dnů si původní vazby zachovaly krásný vzhled, svěžest a celkový design.
Mezi více než tisícičlenný kruh spolupracovníků patřili pochopitelně také zakladatelé české heraldiky a genealogie, Martin Kolář, August Sedláček a Vojtěch Král z Dobré Vody.
Zatímco Král se uplatnil především výtvarně, pokračuje v tradici půvabných kreseb šlechtických erbů a pečetí, jak je známe ze Sedláčkových Hradů, Kolář a Sedláček podepsali svými šiframi Klř. a Sčk. stovky delších i kratších statí věnovaných českým a moravským šlechtickým rodům; Kolář je nadto autorem obsáhlého hesla „Heraldika" (XI. díl, s.127-135, 2 obr. příl., díl vyšel v r. 1897) a se Sedláčkem pak dalších hesel doplňujících.
Kolářova stať tak představuje, kromě práce Antonína Rybičky v V. dílu Památek z r. 1863 a obdobné statě ve Slovníku Riegerově (III. díl, s.761-762, díl vyšel v r. 1863), základní českou heraldickou propedeutiku, vydanou o tři roky dříve než vyšla Králova „Heraldika" a o pět let dříve než vyšel I. díl „Českomoravské heraldiky".
Kolář se Sedláčkem však nebyli jedinými autory genealogicko-heraldických statí, přestože jejich podstatný podíl je nesporný. Kromě nich se můžeme setkat i s dalšími jmény, např. Dr. Vojtěch J. Novák, ředitel zemského archivu v Praze, vládní rada Antonín Truhlář a mnozí další. Bez nadsázky lze říci, že Ottův slovník naučný je alfou a omegou českých heraldiků a genealogů, neboť obsahuje tolik genealogických a heraldických informací, které nelze nalézt ani u Krále nebo ve II. dílu „Českomoravské heraldiky". Bohužel mnozí ze současných „badatelů" si z Ottova slovníku udělali studnici skutečně bezednou, neboť jejich vědomosti začínají a končí tím, co v něm pilní spolupracovníci shromáždili. Sedláček a Kolář, jako ostatně všichni autoři hesel, psali své statě pro poučení současníků i uživatelů budoucích. Mnohé z toho, co tehdy napsali, je dnes překonáno výsledky pozdějších výzkumů a bádání. Badatelská etika nás jednoznačně zavazuje k tomu, abychom poznatků shromážděných učenci minulých generací uměřeny využívali, ale nikoli zneužívali.
Ottův slovník naučná s novou řadou, která vycházela v průběhu dvacetileté existence Československé republiky, představuje naši nejrozsáhlejší a nejobsažnější vskutku národní encyklopedii, neboť se na jejím vzniku, aktivně i pasivně, podílel celý národ; aktivně onen tisícičlenný kruh spolupracovníků, pasivně tisíce drobných předplatitelů jednotlivých sešitů, kteří umožnili panu Ottovi ukončit předsevzatý záměr.
Z leckterých úst lze vyslechnout přezíravý odsudek, že Ottův slovník naučný je již dávno zastaralý a tudíž překonaný. Zastaralý ano, neboť za posledních 100 let se lidské poznání zmnohonásobilo, leč tímto tvrzením si posuzovatelé a kritici vystavují vysvědčení vlastní omezenosti. Pokud se týká pouhého počtu svazků základní i nové řady, potom Ottův slovník zaujímá bezesporu čelné místo. Posuzujeme-li kvalitu zpracování jednotlivých hesel, domnívám se, že žádný z později vydaných slovníků, o současných nemluvě, se s Ottovým nemůže měřit.
Uvážíme-li, že dnes je naučný slovník vydávaný specialisovaným nakladatelstvím, že existuje ústav, jehož pracovníci mají tuto činnost v popisu práce, potom srovnatelné výsledky nejsou právě povzbudivé.
Vydávání Ottova slovníku vytvářelo nádherný pocit společné práce podnikané z vlastní vůle pro povznesení národního ducha; pro pražského hostinského pana Fáčka bylo ctí, mohl-li přispět byť jediným heslem do velké národní encyklopedie. A z tohoto hlediska není Ottův slovník ani zastaralým ani překonaným; ostatně jeho neustále stoupající ohodnocení v antikvariátech či na knižních aukcích nebo naopak až vandalské „využívání" v některých veřejných knihovnách je přesvědčujícím důkazem jeho nadčasovosti.

Poznámky:
(1)   Nakladatel Jan Otto uvádí v závěrečné poznámce, publikované ve XXVII. dílu, že první sešit vyšel dne 22. ledna 1888, avšak na str. 1 úvodního sešitu je uvedeno datum 15/1 1888. Lze tedy mít za to, že 22. 1. byl sešit oficiálně z nakladatelství expedován, zatímco datum 15/1 označuje datum tisku. V r. 1888 vydalo nakladatelství 61 sešitů, které tvoří I. díl Slovníku.

(2)   Složení vrchní redakce, odborné redakce a základní seznam spolupracovníků, kteří se uvolili autorsky se podílet na vydávání slovníku, jsou otištěny v I. dílu, u každého je uvedena redakčně přidělená šifra. V každém následujícím díle jsou pak uváděni jednak nově získané spolupracovníci a jednak jména spolupracovníků zemřelých.
Na konci předposledního XVII. dílu je otištěn abecední seznam všech spolupracovníků a abecední seznam užívaných šifer. Odtud a po přičtení jmen uvedených v doplňkovém XVIII. dílu jsem získal konečný počet 1110 jmen. Náhodnými komparacemi jsem však zjistil, že v konečném seznamu se nenacházejí jména všech spolupracovníků, která jsou uvedena v jednotlivých dílech. Lze tedy usuzovat, že v konečném seznamu byli uvedeni pouze ti, kteří se zpracováním alespoň jednoho hesla na vydávání skutečně podíleli.
                                                                                                                                                                      Pavel Palát

Emanuel Salomon svobodný pán z Friedbergu-Mírohorský - voják, malíř a spolutvůrce
Ottova slovníku naučného


Jestliže v tomto roce vzpomínáme, že uplynulo celé století od započetí edice Ottova slovníku naučného, a připomínáme-li přitom zásluhy jeho přispěvatelů, bude pro heraldiky zajímavý výskyt erbovních postav mezi tvůrce slovníku. Budiž předesláno, že jich nebylo mnoho, zejména pokud zaměříme pozornost na rody starobylého původu. Čestnou výjimkou mezi nimi je Emanuel Salomon svobodný pán z Friedbergu-Mírohorský. Tento potomek starého rodu byl nejen pilným spolupracovníkem Ottova nakladatelského úsilí, nýbrž i z jiných hledisek zajímavou postavou, mnohostranným talentem a českým vlastencem. Od jeho narození uplyne během příštího roku 160 let, od úmrtí uběhlo v tomto roce rovných 80 let. Snad bude proto užitečné publikovat základní údaje o rodu Salomonů z Friedbergu a přiblížit jeho nejvýznačnější postavu.
Salomonové z Friedbergu se podle rodové tradice přistěhovali do Čech již ve 13 stol. z německého kraje Wetterau poblíž Frankfurtu nad Mohanem.(1) Prokazatelnou posloupnost rodové genealogie je možno sledovat od konce 16. stol.(2) , prvým významným představitelem rodu byl Václav Mořic Salomon (3), který byl aktivním účastníkem bojů proti Švédům jako obránce Olomouce a Brna v r. 1645 a Prahy v r. 1648, po dobu více než 20 let byl obecním starším Starého Města pražského, kromě jiných úřadů obdržel také hodnost palatina a během svého dlouhého života - zemřel v r. 1704 - nashromáždil dosti rozsáhlý nemovitý majetek v Praze a v blízkém okolí. Psal se „Salomon de Monte Pacis seu de Frydtberg".(4) Přestože Václav Mořic Salomon z Friedbergu měl ze dvou manželek velký počet dětí (5) , veškerý pozdější rozrod Salomonů pochází od jeho bratrance Rudolfa, který jako nemajetný byl vrchnostenským úředníkem. Jeho potomci rovněž neoplývali majetkem, takže převážně byli ve službách zámožných rodů na různých velkostatcích, případně působili ve státních úřadech a v armádě, a to nejen v Čechách ale také v Haliči a v alpských zemích.(6)
Pravnukem výše zmíněného Rudolfa byl Augustin Ignác Salomon z Friedbergu (1795-1880), který působil od r. 1825 jako sekretář barona Puteani, později od r. 1829 jako hospodářský rada u hrabat z Vrbna na Hořovicích. Augustin byl dvakráte ženat; poprvé s Terezií Fialkovou (1803-1829), podruhé pak s Františkou svobodnou paní ze Stael-Holstein (1805-1880).(7) Jediným dítětem z prvého manželství byl syn Emanuel, narozený v Praze dne 18. 1. 1829, jehož matka zemřela v šestinedělí (26. 1. 1829). Ze druhého sňatku pocházelo 5 dcer a 2 synové, žádný z nich však není z našeho zorného úhlu významný.
Vzpomínaný Salomon z Friedbergu obdržel při křtu v kostele u Panny Marie Sněžné v Novém Městě pražském jména Emanuel Josef August František Karel. Jak již bylo uvedeno, jeho matka Terezie, roz. Fialková, zemřela 8 dnů po porodu. Přestože přirozeně nemohla na výchovu svého syna nikterak působit, přece jen je zapotřebí připomenout alespoň její rodinu, která nesporně ovlivnila vlastenectví Emanuelovo.
Terezie a její bratr Mořic pocházeli z rodiny lékaře; Mořic (1809-1869) - Emanuelův strýc - vstoupil po gymnasijních studiích do vojska, sloužil u známého 28. pěšího pluku, v letech 1838-1844 působil jako učitel českého jazyka na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, se svým kmenovým plukem prodělal boje v letech 1848-1849 a 1859, téhož roku byl povýšen do šlechtického stavu a v r. 1864 odešel do výslužby v hodnosti plukovníka. Mořic Fialka byl nejen zasloužilý důstojník, ale také literární, překladatelský a žurnalistický talent, přispíval do mnoha novin a časopisů a překládal mj. z tvorby Dickensovy. Jeho názory na úlohu Slovanů v rakouské říši a jejích dějinách jsou předobrazem náhledů Emanuela Salomona.(8)
Celý život Emanuela Salomona z Friedbergu osciloval mezi dvěma póly - vojenským povoláním na straně jedné a uměleckým talentem na straně druhé. Již v roce 1837, v prvém roce studia na akademickém gymnasiu v Praze, započal navštěvovat malířskou akademii, zpočátku figuralistickou a portrétní školu Františka Tkadlíka, později studoval krajinomalbu u Antonína Mánesa. Protože otec nepřipustil, aby se stal malířem, byl jedenáctiletý Emanuel v r. 1840 zapsán na vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě.(9) V r. 1846 byl vyřazen v hodnosti poručíka, na akademii však setrval ještě jeden rok v kursu, kde bylo vyučováno také kreslení. Poté nastoupil v r. 1847 ke slavnému 28. pěšímu pluku, tehdy posádkou v Terezíně, s nímž se v letech 1848-1849 zúčastnil bojů v Lombardsku-Benátsku proti vzbouřené Vídni a v Uhrách. Za udatnost v bitvě u Kápolny (26.-27.2.1849) byl Salomon z Friedbergu vyznamenán rakouským Vojenským záslužným křížem s válečnou dekorací a ruským řádem sv. Anny III. třídy s meči. V průběhu válečných událostí byl povýšen na nadporučíka, r. 1850 - ještě před dovršením 22 let věku - na setníka.
V 50. letech byl pověřen armádním velením namalovat pro císaře několik výjevů z války v Uhrách, poté se věnoval vojenskému mapování v Banátu, Vojvodině, Valašsku, Uhrách a v Benátsku. Volné chvíle vždy využíval k malování a k dalšímu sebevzdělávání v tomto oboru. Během služebního přidělení ku generálnímu štábu ve Vídni v r. 1858 navštěvoval na tamní malířské akademii večerně školu prof. F. J. Geigera. V průběhu let byl služebními povinnostmi velmi často nucen měnit působiště, takže jejich pouhý výčet je dlouhý. Válka v r. 1859 jej zastihla ve Štýrském Hradci, následoval Linec, Lublaň a Verona, kde se dne 10. 10. 1869 - již jako major - oženil s dcerou c. k. plukovníka Marií Rudolphovou šl. z Frisů.
V době mezi italskými válkami, v l. 1859 a 1866, působil opět u zeměměřičského oddílu v Banátě se sídly v Temešváru a v Pančevu, mezitím byl v r. 1864 povýšen na podplukovníka. Na jaře 1866 byl jmenován náčelníkem štábu pevnostního velitelství ve Veroně a krátce nato dosáhl hodnosti plukovníka. Po válce r. 1866 působil další tři roky v dalmatském Zadaru, poté ve slavonském Osijeku, následovalo Komárno a Budapešť, mezitím také služební postup v hodnostech na generálmajora a polního podmaršálka, jímž se stal v r. 1878 současně s ustanovením za velitele 30. armádní divise ve Lvově. Pensionován byl po třicetisedmileté službě v rakouské armádě ke dni 1. 11. 1883, přičemž obdržel řád Železné koruny II. třídy.(10)
Při příležitosti odchodu do výslužby a propůjčení výše zmíněného řádu byl Emanuelu Salomonovi z Friedbergu a jeho přímým potomkům udělen stav svobodných pánů.
Připomeňme tedy základní údaje o nobilitě rodu. Jde o šlechtictví starožitné, které je písemně doloženo k r. 1542, prvá zmínka v zemských deskách Království českého je k r. 1645. Starožitný šlechtický stav byl potvrzen Nejvyšším rozhodnutím ze dne 8. 12. 1862 a diplomem ze dne 21. 1. 1863. Povýšení do stavu panského pro polního podmaršálka Emanuela bylo uděleno dne 17. 2. 1884. Následovalo ještě nové potvrzení starobylého šlechtictví ze dne 18. 5. 1885 pro generálmajora Edmunda Salomona z Friedbergu, který byl Emanuelovým bratrancem ze starší větve.(11)
Erb Salomonů z Friedbergu se popisuje takto: V 1. a 4. zlatém poli čtvrceného štítu černý, červeně ozbrojený, ku středu hledící, jednohlavý orel, ve 2. červeném poli stříbrný, dvouocasý, kráčející lev se zdviženou pravou přední tlapou a s červeným vyplazeným jazykem, ve 3. modrém poli kvádrová hradba se stínkami, za níž vyrůstá ozbrojený muž ve stříbrném, zlatě lemovaném krunýři, s otevřenou přilbou na hlavě, v pravici třímá plamenný meč se zlatým jílcem a v levici drží zelenou palmovou ratolest, vlevo pod ním do zdi naráží hořící černý granát. Korunovaná turnajská přilba je opatřena vpravo černo-zlatými, vlevo modro-stříbrnými přikrývadly, klenotem je ozbrojenec ze štítu mezi šesti praporci, nasazenými na dřevěných žerdích se stříbrnými hroty.(+) 1. zlato-modře dělený, 2. stříbrno-červeně routovaný, 3. červeno-stříbrně routovaný, 4. modro-zlatě dělený, 5. stříbrno-modře dělený se zlatým monogramem F III v modrém pruhu, 6. červeno-zlatě dělený se zlatým monogramem F III v černém pruhu.(12)
Vraťme se však k ústřední postavě této vzpomínky a to historkou, která údajně rozhodla o odchodu do výslužby. V r. 1883 byl polní podmaršálek pozván k císařské tabuli a při hovoru se některý z přítomných arcivévodů vyjádřil neuctivě o českém národu. Nemile dotčený vlastenec Friedberg prý tehdy povstal a prohlásil, že „on jako Čech pokládá za svoji povinnost jeho císařskou a královskou výsost, pana arciknížete, nejposlušněji upozornit, že český národ je z úhelných kamenů říše rakousko-uherské a že svým rozhodnutím po smrti krále Ludvíka roku 1526 položil základy příští monarchie, takže kdyby nebylo českého národa, nebylo by ani nynější říše."(13) Hned následujícího dne prý bylo Emanuelu Salomonovi doručeno rozhodnutí o pensionování. I když zajisté tahle episoda nebyla pravým důvodem odchodu do výslužby, přece jen svědčí o horoucím patriotismu Friedberga-Mírohorského. Tento charakteristický rys jeho osobnosti byl však znám již po dlouhá léta a nikterak nebránil rychlému služebnímu postupu; plukovníkem se stal ve 37 letech, generálmajorem ve 44 letech a polním podmaršálkem ve věku 49 roků, ačkoliv nepocházel ze žádné prominentní rodiny. Emanuel Salomon z Friedbergu byl však naprosto bezúhonným vojákem, zasloužilým účastníkem bojů, které zachránily v letech 1848-1849 monarchii, a prvotřídním vojenským odborníkem.
Již dříve bylo řečeno, že složitá osobnost Friedbergova kromě vzorného plnění vojenských povinností nacházela zalíbení v činnosti umělecké, zejména v malířství. Námětově převažují výjevy ze života vojenského, motivy náboženské, historické a žánrové, často s uplatněním prvků folklorních. Uvědomíme-li si, že Friedberg byl kromě malování také činný literárně, přispíval do mnoha časopisů, byl spolutvůrcem novočeské vojenské terminologie, autorem rukopisných pamětí, více než 11 veseloher - další se prý ztratily - překladatelem z francouzštiny, němčiny a italštiny, propagátorem vegetariánství a vodoléčby, zakladatelem spolku „Český Kneipp" a horlivým spolupracovníkem Riegerova i posléze Ottova slovníku naučného, pak se musíme s uznáním pozastavit nad jeho mimořádnou pracovitostí a houževnatostí.
Výčet jeho olejů, akvarelů a kreseb by zdaleka přesahoval možnosti jubilejní vzpomínky, uveďme proto pouze několik nejznámějších.
Jako zakázky císařského dvora namaloval v letech 1852-1853 čtyři akvarely, z nich např. „Naleziště uherské koruny u Staré Ršavy", v r. 1862 olej „Paráda vojenská na Campo Marte v Benátkách 1861". Rozměrný olej 6 čtv. m. „Svatební průvod dalmatský" z r. 1886 byl věnován Náprstkovu museu; v r. 1889 vznikl obraz „Kristus s učni před Emausem" pro farní kostel sv. Havla ve Střezimíři. Řada obrazů byla darována jiným kostelům v Čechách, v Haliči i v Chorvatsku, některým museím v Praze a v Opavě, portréty rakouských generálů vojenským akademiím ve Vídeňském Novém Městě a ve Vídni. Kromě značného množství kreseb (14) a ilustrací tvořil Friedberg také opony a divadelní dekorace pro ochotníky v Chrudimi, Táboře a v Rychnově nad Kněžnou. Typické bylo, že za svou práci výtvarnou i literární zásadně nebral honoráře, všechny jeho výtvory byly věnovány darem. Snad největší soubor jeho výtvarných prací v soukromých rukách býval v majetku paní Hermíny Rodové, která vlastnila vilu „Blaník" poblíž Louňovic pod Blaníkem, k níž jezdíval Friedberg s rodinou na letní byt.(15)
Podobně jako v 17. stol. byl predikát Salomonů latinisován na podobu „de Monte Pacis", vytvořil Emanuel Salomon z Friedbergu svůj umělecký pseudonym „Mírohorský" zčeštěním. Iniciály FM se staly značkou, jíž je označeno bezpočet hesel v Ottově slovníku naučném, a to z oboru vojenského, jezdeckého, malířského a přírodoléčebného. Kromě toho působil - coby pensista - bezplatně v nakladatelství Ottově jako korektor vydávaného slovníku.
Rodinný život Friedbergův byl poznamenán mnoha neštěstími. Manželka zemřela po 18 letech společného života, z celkového počtu 7 dětí se dospělosti dožili 2 synové a 2 dcery. Oba synové byli c. k. důstojníky; starší Zdenko (1865-1893) sloužil u námořnictva, mladší Ludvík (1870-1899) u pěchoty, oba však zahynuli za ne zcela vysvětlených okolností - patrně ve zbytečných soubojích. Starší dcera Helena (1866-1917) zešílela (16) , mladší dcera Olga (nar. 1874) byla od r. 1900 provdána za finančního radu JUDr. Emila Lata a žila ještě ve 30. letech v Praze.(17)
Celé čtvrtstoletí trávil pensionovaný polní podmaršálek Emanuel Salomon svob. pán z Friedbergu-Mírohorský v Praze a neúnavně pracoval na poli výtvarném, literárním, kulturním a osvětovém. Stal se známou postavou staré Prahy, která svými kořeny tkvěla v atmosféře národního obrození. Výtvarný romantismus a akademismus Mírohorského a jeho současníků se přežil, mladá generace malířů již překonala i plenérový realismus, vstřebala impresionismus a kráčela vstříc postimpresionistickým výbojům, které starý pán nepochopil a zaujímal k nim odmítavý postoj.
Zemřel před 80 lety, dne 10. prosince 1908 v Praze-Starých Strašnicích, a pochován byl na Olšanských hřbitovech IX, oddělení 6, hrob čís. 102 (18) , který však již návštěvník bude marně hledat. Význam Emanuela Salomona z Friedbergu-Mírohorského netkví ani tak v mimořádné šíři jeho talentu jako právě v drobné mravenčí práci přispěvatele Ottova slovníku naučného. A proto jeho polozapomenutou památku připomínáme v bezprostřední souvislosti s výročím této nejrozsáhlejší a nejhodnotnější novodobě české encyklopedie.

Poznámky:
(1)    Genealogisches Taschenbuch der Ritter- und Adels-Geschlechter. 1. Jahrgang, Brünn 1870, s.116-119.

(2)    Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, Genealogická sbírka Thun-Doerrova.

(3)    Dle Ottova slovníku naučného (OSN), XXII., s.553, stejně jako dle Masarykova slovníku naučného, VI., narozen r. 1624. Cit. Gen. sb. Thun-Doerrova uvádí datum narození „cca 1615".

(4)    OSN, XXII., s.553-556.

(5)    Dle cit OSN prý 16 dětí, dle Gen. sb. Thun-Doerrovy 22 dětí.

(6)    Gen. sb. Thun-Doerrova.

(7)    tamtéž

(8)    OSN, IX., s.157-158. Autorem hesla je FM = Friedberg-Mírohorský.

(9)    Povšimněme si, že v té době na akademii vyučoval český jazyk strýc Mořic Fialka, který pěstoval v mladém Emanuelovi lásku k české knize. Slovník Naučný (Riegerův), III., s.246-247.

(10)  Většina údajů biografického charakteru je převzata z OSN, XXII., s.553-556.

(11)  Wiener Genealogisches Taschenbuch. Bd. V. Wien 1933, s.136-143.

(12)  Genealogisches Taschenbuch d. Ritter- u. Adels.Geschlechter. 1. Jg. Brünn 1870, s.116-119. Shodně uvádí August Sedláček v ČMH II., s.601. Figury erbu jsou totožně popisovány i v další literatuře, odlišně bývají uváděny některé tinktury.

(13)  Čadík, Jindřich: Špachtle a paleta úsměvná. Západočeské nakladatelství v Plzni, 1966, kapitola „Mírohorský musí do penze", s.68-71, cit. pasáž ze s.71.

(14)  Publikovány mj. v knize Památník vydaný k oslavě padesátiletého panování Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. jakož i dvěstěletého trvání pražského 28. pěšího pluku Humberta I., krále italského. Za přispění čelných uměleckých závodů a spolupracovníků upravil Jindřich Alexandr. Praha 1898.
Emanuel Salomon svob. pán z Friedbergu (Mírohorský) přispěl do tohoto Památníku nejen částí obrazových příloh, ale též rozsáhlou statí, vypsanou ze svých „Pamětí" pod názvem „Dvacet měsíců pohnuté doby v pěším pluku č. 28", kterou též doprovodil ilustračně.

(15)  Květ, J.: Kus starého zapadlého světa. In: Světozor, XXX. roč., říjen 1929 - březen 1930, s.186-188.
Hermína Rodová byla dcerou Hynka Jeřábka, vlastníka Podlouňovického mlýna, a spolu s ním účastnicí tzv. Benešovského banderia, které přivezlo kámen z Blaníku do základů Národního divadla. Zmíněný Světozor přinesl kromě článku Květova řadu reprodukcí obrazů Friedberga-Mírohorského.

(16)  Čadík, cit. kapit.

(17)  Wiener Genealog. Taschenbuch. Bd. V. Wien 1933, s.136-143.

(18)  Sís, Vladimír: Olšany. Praha 1929, s.194.

(+)    Praporce popisujeme obdobným způsobem jako sudý počet přileb, tedy 1. praporec vlevo od ozbrojence, 2. praporec vpravo atd.


                                                                                                                                         Mojmír Chromý


Ilustrace:

Portrét Emanuela Salomona svob. pána z Friedbergu-Mírohorského

Erb rodu Solomonů z Friedbergu (kresba Jiří Hanáček)

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting