Login

Nejvyšší číšník Království českého v rodě pánů z Vartenberka

Od poloviny 12. století zaznamenáváme na dvoře českých knížat řadu úředníků. Mezi nimi byl i číšník. V pramenech je nazýván pincerna, pocillator, buticularius, scenco, schenk. Vedle číšníka zaznamenáváme obsahem blízkou funkci stolníka (jídlonoš, truchsas, dapifer). Tradice obou úřadů lze hledat již na merovejských a karolínských královských dvorech. Na dvoře císaře Svaté říše římské vznikly později arciúřady dané do dědičného držení říšským suverénům. Stolníkem byl falckrabí rýnský, maršálkem vévoda saský, komořím markrabě braniborský a číšníkem kníže, později král, český (Der Grosse Brockhaus 16, Leipzig 1933, s.571).

V pramenech k českým dějinám je prvním zjištěným číšníkem v roce 1147 Budislav. Následující číšníci pocházeli z předních českých šlechtických rodů. Opakovaně se setkáváme s příslušníky rodů Bavorů, Hroznatovců, Vítkovců, Divišoviců, Buziců, Markvarticů a dalších (František Palacký, Dějiny národu českého, Praha 1921, nakl. B. Kočí, s 226, viz také níže).

V průběhu dějin se úřad číšníka vyvinul do instituce s vnitřní organizací. Na jejím vrcholu stál  číšník, nazvaný později nejvyšší (summus pincerna, Archipincerna, pincerna regni Bohemie ap.). Jemu podřízen byl podčeší (subpincerna). V době kdy úřad ještě nebyl dědičný je v některých případech patrný „služební" postup z funkce podčešího na místo číšníka. O náplni úřadu královského číšníka lze obecně říci, že jeho povinností byla starost o nápoje pro panovníkův stůl. K tomu patřila i péče o vinné sklepy. Vlastní výkon obsluhy při stolování byl nakonec svěřen podčešímu a číšník sám byl přítomen jen významným událostem. Jednou z nich byla korunovace krále a následující hostina. Při korunovaci předával nejvyšší číšník panovníkovi soudky s vínem, kterými korunovaný král odměnil svého světitele. Na korunovační hostině nejvyšší číšník osobně podával králi číši a asistoval mu podčeší, který z konvice víno naléval. Po té, co byl úřad číšníka dědičný, byl vlastní fyzický výkon funkce omezen pouze na korunovace a příležitosti mimořádného významu.

Jak je patrné z listiny z roku 1337, potvrzující Vaňkovi z Vartenberka dědičné držení úřadu nejvyššího číšníka (1337, květen 17., Praha, RBM IV., č. 420, s. 172 - 173, regest; také Bartoloměj Paprocký z Hlahol, Diadochus, O stavu panském, Praha 1602, s. 263, přepis listiny - latinsky, k tomu také August Sedláček Listy ze ztracených archivů panských, kteréž se v Paprockého Diadochu připomínají..., Věstník Královské české společnosti nauk, třída filos. - hist. - filol., roč. 1890, Praha 1891, s. 386- 409), byl titul spojen s požitky, které přinášely nemalý prospěch. Především to byl poplatek z každé krčmy a hospody (podobně u dědičných nejvyšších stolníků plat z řeznických stolic). Pak vyjmenovaná cla v Mladé Boleslavi, v Soběnicích, v Kněžmostě a v Čáslavi a držení celých vsí Postřižín a Kozárovice. Znění listiny potvrzuje, že udělené platy z hospod jsou odvozeny od dřívějších zvyklostí („z každé jednotlivé krčmy a hospody 1 solid peněz, jak už dříve náleželo"). Můžeme také předpokládat, že držení úřadu bylo výnosné díky příjmu hotových peněz. Možnost dispozice s hotovostí umožňovala uplatnit na trhu s půdou, statky a nemovitostmi zvyklost výhodnější ceny při okamžitém placení trhové sumy najednou, oproti platbě rozložené na několik splátek.

Vedle nejvyššího číšníka existoval také dvorský číšník a dvorský podčeší. Ti nepochybně nahradili původní číšníky přímým výkonem služby u panovníkova stolu. Z doby vlády Jana Lucemburského a Karla IV. jsou to například vladykové z Klukovic, Boček z Kunštátu, oba Buškové z Velhartic. Důvodem zřízení těchto úřadů byl snad panovníkovo vytvoření vlastních fungujících dvorských struktur nezávislých na dědičných držitelích úřadů z řad vysoké šlechty (Vladimír Růžek, Česká znaková galérie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361, Sborník archivních prací, č. 1, roč. XXXVIII, Praha 1988. s. 119 n.). Zjištění vztahů a kompetencí úřadu dvorského číšníka a úřadu nejvyššího číšníka může být předmětem dalšího bádání.

O sestavení seznamu číšníků a pak dědičných nejvyšších číšníků se již v osmdesátých letech 17. století pokusil Bohuslav Balbín ve svých Miscellaneích (Bohuslav Balbín, Miscellanea historica regni Bohemiae, Decadis II., Libri II., Pars IV., Pragae 1688). František Palacký v rámci své práce z roku 1832 Přehled současný nejvyšších důstojníků a ouředníků zemských i dvorských ve království českém přinesl také seznam číšníků. Jeho práci revidoval Václav Vladivoj Tomek v pátém díle Dějepisu města Prahy (2. vyd., Praha 1881). Oba posledně jmenovaní historikové ukončují seznamy husitskými válkami. Některé informace, ale s chybami v datování, přináší Paprocký ve svém Diadochu z roku 1602 v příslušné kapitole věnované Vartenberkům. S výjimkou Ottova naučného slovníku, resp. Riegrova naučného slovníku, lze v odborné literatuře nacházet spíše již jen jednotlivé informace, jejichž vypovídací hodnota je různá.

Následující řádky jsou pokusem sestavit seznam nejvyšších dědičných číšníků v rodě pánů z Vartenberka na základě skutečných pramenů.

Příslušníci markvartického rozrodu zastávali číšnický úřad již v roce 1265 v osobě Havla z Lemberka (1265, 11. 7., RBM II., č. 492 - Gallus pincerna Boemiae), který je tak připomínán naposledy na konci roku 1270 (1270, 28. 10., RBM II., č. 720 - Gallus pincerna). Několik měsíců roku 1283 zastával úřad číšníka Beneš z Vartenberka (1283, 28. 8., RBM II., č. 1298 - Benessii de Wartenberg, pincernae; 1283, 24. 10, RBM IV., č. 739 - Benessius de Wartenberch, pincerna). Pak se v číšnickém úřadu připomíná Jan z Michalovic (1289, 10. 1., RBM II., č. 1486). Jan z Michalovic zemřel někdy v roce 1306. Jiří Spěváček, historik lucemburského období českých dějin, má za dalšího číšníka Jana z Vartenberka (+ 1316), syna již zmíněného Beneše. A to v letech 1308 - 1310 (Jiří Spěváček, Karel IV., Život a dílo [1316 - 1378], Praha 1979, s. 659). Toto tvrzení není autorem nijak podpořeno. Nejsou mi známy doklady pramenné povahy, které by to potvrzovaly.

Na počátku nepřetržité řady Vartenberků v úřadě nejvyššího číšníka stojí Janův mladší bratr Beneš z Vartenberka a z Veselí.  V úřadě je Beneš zmíněn v roce 1318 (1318, 3. 7., RBM III., č. 454 - Benessius de Wartenberch, pincerna). Pozdější nejvyšší komoří a nakonec nejvyšší purkrabí padl 19. března 1332 v bitvě u Mailbergu. Otázka, zda Beneš zastával zároveň i úřad nejvyššího číšníka i po té, co postoupil k vysokým zemským úřadům, zůstane asi nezodpovězena. V listinách totiž nebyl důvod zmiňovat držení číšnictví vedle úřadu komorníka, či purkrabího pražského.


Posloupnost Vartenberků v úřadu dědičného nejvyššího číšníka zahájil Vaněk, nejstarší ze synů výše uvedeného Jana (+ 1316). 17. května 1337 vydal král Jan Lucemburský v Praze listinu, kterou Vaňkovi z Vartenberka dává do dědičného držení úřad nejvyššího číšníka Království českého (1337, 17. 5., RBM IV., č. 420). Listina vyjmenovává již zmíněné požitky vyplývající z výkonu funkce a upravuje nástupnictví v úřadě vždy pro nejstaršího z Vartenberků. Budoucnost ukáže, že tato zásada bude porušena. To vedlo na konci 16. století ke sporům mezi Vartenberky o držení úřadu, které řešil komorní soud. Zápisy o průběhu soudu jsou důležitým pramenem ke stanovení posloupnosti Vartenberků v úřadě a budou předmětem dalších řádků.

Držení úřadu Vaňkem z Vartenberka je velice dobře dokumentováno velkým množstvím dokladů. Z nich je patrné, že úřad zastával ještě před potvrzením dědičného držení. A to přinejmenším od ledna roku 1337 (1337, 13. 1., RBM IV., č. 2199 - Wanconis de Wartenberc, summi pincerne  regni Boem.). Naposledy je s titulem číšníka uveden v květnu roku 1364 (1364, 10. 5., Libri Confirm. I., s. 46). Někdy v následujícím roce zemřel. Přesné datum známo není, ale bylo to před 3. květnem 1365. V ten den se jako nejvyšší číšník připomíná Vaňkův nejstarší syn Jan, když je svědkem v jedné z listin císaře Karla IV. vydané v Lausanne (1365, 3. 5., Monum. Vatic. III., č. 750 - Johannes de Wartenberg, pincerna).

Palacký, Tomek a Ottův naučný slovník uvádějí k roku 1343 jako nejvyššího číšníka Zbyňka Zajíce z Házmburka. Zbyněk byl dědičným nejvyšším stolníkem Zřejmě došlo ke ztotožnění pojmu číšník a stolník. Pro zastávání úřadu nejvyššího číšníka Zbyňkem Zajícem nejsou známy žádné doklady.

Vaněk z Vartenberka byl prvním z číšníků, který na své pečeti užil znamení drženého úřadu dvou konvic a navíc v opise pečeti je zastávaný úřad jmenován (1349, s. d., s. l., orig. Arch. Národ. muzea ANM A81 - žlutý vosk, prům 27 mm, opis: + S. WANCON´. D´WARTINB´. PINC´. BOEM´, v pečetním poli polcený štít, vlevo mřežovaný, klenotem křídla, po stranách štítu dvě konvice).

Po Vaňkově smrti převzal držení úřadu jeho nejstarší syn Jan. Karel IV. 31. května 1367 potvrdil tuto skutečnost listinou vydanou v Kadani (1367, 31. 5., RI VIII, č. 4527, opis v Muzejním diplomatáři Archivu Národního muzea, kart. č. 14). Příjemci listiny jsou Jan a Václav bratři z Vartenberka jako nedílní. V textu je však výslovně uvedeno, že Jan jako starší z bratrů má úřad vykonávat („I ta tamen, quod Johannes de Wartenberg predictus, qui est senior inter dictos fratres, pre fateum pincernatus officium ad vita sua tempora tenere hebere deveat modo premisso..."). Listinu konfirmoval 25. října 1370 i Václav IV. jako král český (1370, 25. 10., orig. ANM A 127). V textu je zmíněno, že tak učinil, když mu bratři Jan a Václav z Vartenberka předložili čtyři listiny, které mají na tento úřad od jeho otce a děda. Z úrovní našich znalostí víme o dvou listinách. O již zmíněné listině od Karla IV. pro ně samotné z roku 1367 a pak o listině z roku 1337 od Jana Lucemburského pro jejich otce Vaňka. Určení dvou zbývajících listin je pouze teoretické. Jan Lucemburský mohl dát úřad do dědičného držení již Janovi z Vartenberka (+ 1316) a pak jeho bratrovi Benešovi (+ 1332).

Jan z Vartenberka, nakonec purkrabí pražský, přežil svého bratra Václava (+?) a držel číšnický úřad až do své smrti na přelomu roku 1382 a 1383. Stejně jako otec Vaněk i Jan užíval pečeti, kde je symbolem dvou konvic poukázáno na držení úřadu nejvyššího číšníka (1376, 7. 9., Beneš z Vartenberka prodává Děčín Janovi Gastovi z Vartenberka, orig. ANM A 138, přivěšena pečeť Jana z Vartenberka, purkrabího Pražského hradu: kulatá, přiroz. vosk, prům. 27 mm, opis: sigillum Iohannis de Wartimberg, ve čtyřlistu gotická architektura okolo polceného štítu s přilbou a klenotem dvou rozložených orlích křídel, po stranách štítu v architektuře dvě konvice různých tvarů).

Když Jan z Vartenberka zemřel, vykonávali poručenskou správu jeho nezletilým synům Beneš z Vartenberka a z Veselí. Ten zemřel v srpnu roku 1385. Pak se poručnictví ujal Petr z Vartenberka a z Kosti, který zemřel v roce 1402. Hledání dalšího dědičného nejvyššího číšníka je obtížné. Do úvahy přichází několik příslušníků rodu, kteří by při dodržení principu seniorství mohli být nejvyšším dědičnými číšníky. Mohli to být Václav zv. Bílý z větve děčínské (+ 1383), zmíněný poručník Beneš Veselský (+ 1385) nebo jeho bratr Čeněk (+ 1396), Jan Děčínský (+ 1392) a nakonec i uvedený Petr z Kosti (+ 1402).

D
alším nepochybným nejvyšším číšníkem byl Jan Veselský z Vartenberka (+ 1405), syn Čeňka Veselského (+ 1396). V letních měsících roku 1404 vydal král Václav IV. ve Vratislavi listinu, ve které jsou zmíněni bratři Jan a Čeněk z Vartenberka na Veselí jako královští číšníci (1404, červenec-srpen [feria sexta], Sedláček, A., Zbytky register králův římských a českých z let 1361 - 1480, Historický archiv č. 39, Praha 1914, č. 457). Nepochybně jde o nedílné držení úřadu, tak jak tomu bylo i u bratrů Jana a Václava, synů Vaňkových. Nejspíše i v případě Jana a Čeňka byl výkonem úřadu pověřen starší z bratrů - čili Jan. Nepřímým potvrzením této skutečnosti je půhon Vladislava z Vartenberka na Karla z Vartenberka z roku 1580, kdy je žádán, aby u soudu předložil listinu krále Václava IV. „Ješkovi z Vartenberka a z Veselé nejvyššímu šenku na městečko Nový Bydžov dané a svědčící" (1580, 14. 12., SÚA, Praha, DZm 4, B 9b, B 10a). Jan Veselský zemřel před 2. 10. 1405. Následujícím číšníkem byl jeho mladší bratr Čeněk.

Zatím jediným důkazem o Čeňkově číšnictví jsou jeho pečeti, ve kterých použil znamení dvou konvic. Poprvé 1. března 1408 (1408, 1. 3., s. l., Hynek st. z Náchoda činí s Jindřichem z Rožmberka smlouvu o věně své manželky, SA Třeboň, CR z Náchoda a Adršpachu - pečeť Čenka z Vartenberka a Veselí: kulatá, červený vosk, průměr 27 mm, opis: + S. CZENCONIS . D´. WESELE, v pečetním poli polcený štítek vpravo mřežovaný, klenot: na přilbě s přikrývadly složená orlí křídla, na každé straně šítu konvice). Podobný typář s konvicemi použil naposledy na samém závěru roku 1414 (1414 31. 12., s. l., Čenek z Veselé, reč. z Vartenberka, jako poručník rožmberských sirotků, vydává listinu o některých robotních povinnostech, Pangerl, M., Urkundenbuch des ehemaligen Cistercienserstiftes Goldenkron in Böhmen, Fontes rerum Austriacarum, II. Abt, Bd 37, Wien 1872, s. 375; pečeť vydavatele: kulatá, červený vosk, opis čitelný jen zčásti: + S. Czenconis D.////////, polcený štít, křídlo klenotem, u pravé strany konvice, vlevo figura nečitelná). To již byl téměř rok nejvyšším purkrabím a titul nejvyššího číšníka ustoupil do pozadí. Zároveň se stal poručníkem dětí po zemřelém Jindřichovi z Rožmberka s právem používat titulu vladař domu rožmberského (SK 2009: že by Čeněk z Vartenberka byl „vladařem domu rožmberského" v intencích později skutečně užívaného titulu, je již překonána - uvedený titul zavedl až jeho poručenec Oldřich). Tato skutečnost se projevila i v užívání nové pečeti, kde se uplatnila rožmberská růže (SK 2009: růže velice pravděpodobně není rožmberská, ale landštejnská a to díky sňatku Čeňka z Vartenberka a Kateřiny, dědičky pánů z Landštejna.; v uzavřené svatební smlouvě je spojení rodových erbů avizováno) s polceným vartenberským polem ve štítě čtvrceném (1414, 7. 10., AUK, Listiny 70). Tuto pečeť užíval Čeněk až do konce roku 1420, kdy již nebyl vladařem domu rožmberského (SK 2009: správně - kdy již nebyl poručníkem rožmberských sirotků; 1420, 17. 10, s. l., SA Třeboň, CS 610 - Rožmberk II - 345 - 1/78, Čeněk z Vartenberka a z Veselé slibuje Reiprechtovi z Wallsee, že mu nebude překážet v držení hradů na Rožmberce, které mu zastavil Oldřich z Rožmberka, kdyby Oldřich zemřel a jeho panství spadla na Čeňka; pečeť: kulatá, červený vosk, průměr 32 mm, ve čtyřlistu čtvrcený štít 1. a 4. pole růže, 2. a 3. polcené, klenotem  na přilbě s přikrývadly složená křídla, vrchní  s deseti srdíčky, opis: * s : czenconis : d : wartenbrg). Zatím se mi nepodařilo nalézt Čeňkovy pečeti po roce 1420, aby bylo možné zjištění případného návratu k původnímu typáři s konvicemi, či k užívání jiné podoby. Při soudním sporu mezi Vartenberky v roce 1562 bylo ve výpovědích stran zmíněno, že král Václav IV. potvrdil Čeňkovi z Vartenberka držení číšnického úřadu (viz níže). Čeněk zemřel 17. 9. 1425 a lze se domnívat, že byl číšníkem až do tohoto data.

Poněkud záhadnou osobou je Fridrich z Vartenberka, účastník koncilu v Kostnici. V Richentalově kronice je zmíněn jako číšník a uveden pod vartenberským erbem (Ulrich v. Richental, Das Konzil zu Konstanz uvádí, že koncem května roku 1418 byl mezi českými pány u císaře Zikmunda v Pasově „Friedrich Schenk von Wartenberg" - je uveden i erb tohoto pána, kterým je úplným barevným erbem českého rodu pánů z Vartenberka). Tuto skutečnost nepřímo potvrzuje již zmíněný půhon z roku 1580, ve kterém se připomíná listina českého krále pro Fridricha z Vartenberka (viz níže). Problémem je, že vartenberská genealogie žádného příslušníka rodu tohoto jména nezná. Dle všech okolností by mělo jít o Čeňka z Vartenberka.

Období husitských válek není pro sledování posloupností Vartenberků v úřadu nejvyššího číšníka příznivé. Teprve na začátku roku 1432 užil Jan starší z Vartenberka a z Ralska pečeti, ve které jsou dvě konvice jako odznak číšnictví (1432, 5. 1., s. l., Beneš z Vartenberka na Děvíně potvrzuje prodej hradu Stohánek, ANM A 359, pečeť Jana z Ralska: kulatá, červený vosk, průměr 27 mm, opis: + S. JOHANNIS DE WARTENBERG, v pečetním poli polcený štít, vpravo mřežovaný, klenotem dvě složená křídla, na každé straně přilby konvice). Je to jediný známý otisk a také jediná zmínka o držení úřadu Janem zvaným Ralsko, jinak synem bývalého nejvyššího dědičného číšníka Jana (+ 1382-83). Jan z Ralska zemřel v roce 1433.

P
alacký a Tomek uvádějí pro léta 1415 - 1436 v úřadě Zikmunda Děčínského z Vartenberka. Pro jeho číšnictví však není žádný doklad. Pokud by Zikmund číšníkem byl, pak by zřejmě úřadoval v letech 1433 - 1438. Někdy v roce 1438 či 1439 Zikmund zemřel ve vězení v Jindřichově Hradci. Do této doby spadá neúspěšný pokus části české šlechty o zrušení dědičných úřadů nejvyššího maršálka (páni z Lipé), stolníka (Zajícové z Házmburka) a číšníka (páni z Vartenberka). Vyplývá to ze žádosti císaři Zikmundovi datované 14. února 1435, která byla sjednána na sněmu svatovalentinském v Praze (František Palacký, Dějiny národu českého, Praha 1921, vyd. Kočí,  XIII/4, s. 695).

26. srpna 1454 potvrzuje král Ladislav Janovi z Vartenberka, seniorovi rodu, dědičný úřad nejvyššího číšníka Království českého (1454, 26. 8., Praha, orig. ANM A 417). Tato listina má tu vlastnost, že po sporných a nedoložených číšnících jednoznačně hovoří o potvrzení úřadu Janovi. Jediným problémem je, že není dostatečně jasné, o kterého Jana jde. Přichází do úvahy mladší bratr Zikmunda Děčínského, Jan Březenský, nazývaný od roku 1438 nejstarší (1441 starší). V listině krále Ladislava je zmíněno privilegium krále Václava IV. pro Jana a Václava z Vartenberka, syny Vaňkovi, a příjemce listy by měl být synem Janovým. Janovým synem však byl již zemřelý Jan Ralsko. Nemohl jím být Jan Březenský. Přesto se lze domnívat, že listina se týká právě jeho. Zemřel někdy před rokem 1463. A to dobře koresponduje s datem 17. březen 1463, kdy mezi přísedícími u dvorského soudu je jmenován nejvyšší číšník Království českého Beneš z Vartenberka a ze Zákup (1463, 17. 3., AČ V., s. 156).

Beneš Zákupský byl synem Viléma ze Zákup a vnukem nejvyššího dědičného číšníka Jana (+ 1382-83). Nepochybně držel úřad právem seniora, jako dosud všichni předchozí Vartenberkové. Kdy zemřel Beneš, není známo.

3. listopadu 1487 vydal král Vladislav Jagellonský listinu, kterou dědičné držení úřadu nejvyššího číšníka potvrzuje Zikmundovi Děčínskému z Vartenberka a jeho potomkům na vlastní žádost příjemce listiny (1487, 3. 11., orig. ANM A 508). Zikmund tak zahajuje ucelenou a dokladovatelnou řadu číšníků až do vymření rodu. Zikmund jako představitel děčínské linie rodu se specifickým rodovým erbem s klenotem veslující panny položil základ pro budoucí tradici označování držitele úřadu nejvyššího číšníka znakem s uvedeným klenotem První z Vartenberků, který užil klenotu loďky s veslující pannou a zahájil tak tradici specifického označení seniora děčínské linie pánů z Vartenberka, byl v roce 1346 Jan Děčínský (SÚA Praha, Listiny zrušených klášterů, ŘD inv. č. 9). Zikmund použil uvedeného klenotu poprvé 11. února 1511 (SOkA Děčín, AM Děčín, sign. IA-9). Zemřel 20. prosince 1518.

Úřadu nejvyššího číšníka se ujal Zikmundův nejstarší žijící syn Kryštof. Jako nejvyšší číšník Království českého se účastnil korunovace Ferdinanda I. v roce 1526. Kryštofova asistence stála královskou pokladnu 1 500 kop grošů českých. (Ve sporu Jindřicha ml. z Vartenberka na Kamenici a Jindřicha st. z Vartenberka na Horních Kralovicích je zmíněna kvitance pro Kryštofa z Vartenberka na 1 500 kop gr. českých potvrzená knížetem Karlem z Minsterberka a Adamem z Hradce, nejvyšším kancléřem Království českého, za Kryštofův výkon úřadu dědičného nejvyššího číšníka při korunovaci Ferdinanda Habsburského na českého krále, ANM A 722). Kryštof zemřel svobodný 11. listopadu 1537. Nápis na jeho epitafu v kostele sv. Jakuba Většího v České Kamenici zmiňuje i držení úřadu.

Po Kryštofovi byl nejvyšším číšníkem jeho mladší bratr Prokop. Důkazem o tom je například nápis na jeho náhrobku ve zmíněném českokamenickém kostele. Prokop zemřel 18. září 1541.

Po smrti Prokopově se jeho nástupcem v držení úřadu nejvyššího číšníka stal teprve dvanáctiletý syn Jindřich. Byl třetím číšníkem v řadě, který nebyl panovníkem do úřadu potvrzen. Úřad číšníka na něj přešel jaksi automaticky. Byla však popřena zásada seniorství v nástupnictví do úřadu, stanovená v roce 1337 listinou krále Jana Lucemburského pro Vaňka z Vartenberka. Tato zásada byla Vartenberky dodržována přinejmenším do druhé poloviny 15. století. Staršími než Jindřich z Vartenberka na Kamenici byl Jindřich na Horních Kralovicích, zvaný nakonec i starší - starší právě vůči českokamenickému Jindřichovi, který byl zván mladší. Starší byl i Vladislav na Mladé Boleslavi a Adam na Rohozci.  Tento fakt vedl ke dvěma sporům o držení úřadu. Před komorním soudem byl projednáván spor o držení dědičného úřadu nejvyššího číšníka Království českého, vyvolaný Jindřichem starším z Vartenberka na Horních Kralovicích proti Jindřichovi mladšímu z Vartenberka na Kamenici, který ukončilo královo rozhodnutí z 5. září 1562 ve prospěch Jindřicha mladšího (ANM A 722, Výpis z register komorního soudu). Druhý spor u téhož soudu vedl v roce 1589 proti Jindřichovi mladšímu Vladislav z Vartenberka. I tentokrát soud rozhodl ve prospěch Jindřicha mladšího, jak dosvědčuje zápis v Deskách zemských z 29. května 1589 (ANM H 69, z Vartenberka, Výpis z Desk zemských, kvatern menší zápisný brunátný). Jindřich pak držel nerušeně úřad až do svého úmrtí 7. března 1604.

Díky chybné interpretaci jednoho z náhrobníků v lapidáriu Národního muzea, byl do období po smrti Prokopa z Vartenberka kladen jako nejvyšší číšník Jiřík Březenský z Vartenberka (Hejnic, J., Náhrobky v lapidáriu Národního muzea, Sborník Národního muzea v Praze, Řada A - historie, sv. XIII., č. 4, Praha 1959, s. 141 - 215). Protože bylo prokázáno, že dotčený náhrobek patří příslušníku rodu Spaurů (+ 1542), padla s tím i možnost držení číšnického úřadu Jiřím Březenským (Kasík, S., Když Vartenberk je Spaur a Spaur není Vartenberk...aneb „kočičí život" jednoho omylu, Heraldika a genealogie, roč. XXIII, č. 3, Praha 1990, s. 176 n.). Důkazem držení úřadu jeho osobou byl jen a pouze onen náhrobník.

Jindřich zemřel bezdětný a dědicem statku i titulu nejvyššího číšníka se stal starší ze synů jeho mladšího bratra Abrahama (+ 1587) Zikmund. Opět byla popřena zásada seniorství, když byl opomenut nárok Karla z Vartenberka na Rohozci, který byl o čtrnáct let starší než Zikmund. Po předchozích rozhodnutích komorního soudu by zřejmě nebylo možné nárok obhájit. Zikmund zemřel 12. února 1608 a na víku jeho rakve v kryptě českokamenického kostela je držení úřadu připomenuto.

Dalším číšníkem v řadě byl mladší Zikmundův bratr Jan. Opět byl popřen nárok Karla z Vartenberka na Rohozci. Shodou okolností si Jan vzal za manželku Karlovu dceru Julianu. Jan držel číšnictví nepřetržitě do své smrti 31. května 1617. S ohledem na tuto skutečnost je pak zajímavé zjištění, že na náhrobku Karla z Vartenberka, který zemřel 13. srpna 1612, tedy pět let před Janem, je zmíněno, že Karel byl dědičným nejvyšším číšníkem Království českého. Z pramenů jednoznačně vyplývá, že tomu tak nebylo a Karel za svého života nikdy nebyl s úřadem spojen. Náhrobek vznikl několik let po Karlově smrti nákladem jeho synů, kteří zřejmě proklamativně uvedli i titul číšníka při vědomí jeho nepopiratelného seniorství v rodě.

Jan zemřel bez potomků. Dědici statků a titulu nejvyššího dědičného číšníka se stali Janovi švagři a synové tchána Karla z Vartenberka, Jan Jiří a Ota Jindřich. Jan Jiří jako starší zastával číšnický úřad. Z titulu svého úřadu se účastnil korunovace Fridricha Falckého na českého krále. Po porážce stavovského povstání byl vypovězen ze země. Jan Jiří byl prvním z Vartenberků, který začal užívat rodového erbu s dvěma klenoty. Jedním z nich byla orlí křídla a druhým veslující panna v lodičce (např. 1620, 3. 7., Nový Zámek, List Jana Jiřího z Vartenberka na Rohozci, Novém Zámku a Lipém, nejvyššího číšníka Království českého, Václavovi Pětipeskému z Chýš a Egrbergu, StA. Litoměřice, pob. Žitenice, RA Lobkovicové roudničtí, fond Pětipeský, korespondence Wa - Wch, fol. 87, 88). Oba klenoty byly užívány ve vartenberské rodové heraldice. Křídla jako klenot původní a obecný pro celý rod. Loďka s pannou jako klenot seniora děčínské linie a nakonec i toho z Vartenberků, který držel úřad nejvyššího číšníka. Lze se domnívat, že užitím obou rodových klenotů byl učiněn krok k zavedení nové tradice heraldického označení seniora a zároveň i nejvyššího číšníka.


Dekretem české kanceláře z 15. září 1625 byl úřad dědičného číšníka svěřen Otovi Jindřichovi z Vartenberka na Markvarticích, po té co byl výkonu úřadu zbaven jeho provinilý bratr Jan Jiří. V letech 1622 - 1625 nebyl úřad de facto obsazen. Ota Jindřich byl číšníkem pouhých čtyřicet čtyři dny. 29. října 1625 byl na svém statku Markvartice (u Benešova nad Ploučnicí) svými podanými zabit (Kollmann, J., Povstání podddaných statku Markvartice proti Otovi Jindřichovi z Vartenberka r. 1625, Z minulosti Děčínska II., Děčín 1974, s. 74 n.). Jeho smrt byla předzvěstí zániku rodu. Jan Jiří se sice v emigraci oženil a vzal si za manželku Sabinu Bavorskou ze Sulzbachu, ale potomky neměl. Zemřel údajně v roce 1647.

Jan Jiří z Vartenberka užíval v emigraci titulu dědičného nejvyššího číšníka i po té, co byla tato hodnost v roce 1625 svěřena jeho bratrovi Otovi Jindřichovi, stejně tak po té co byla císařem Ferdinandem II. 16. listopadu 1627 udělena Vilémovi Slavatovi z Chlumu a Košumberka na Jindřichově Hradci (SA Třeboň, pracoviště Jindřichův Hradec, RA Slavatů z Chlumu a Košumberka, inv. č. 41, perg. 513). Udělená hodnost byla Slavaty děděna spolu s titulem vladař domu hradeckého, kterým byl vždy senior. Po vymření Slavatů přešlo dědičné nejvyšší číšnictví na Černíny.

***

Dva spory Jindřicha z Vartenberka na Kamenici o úřad dědičného nejvyššího číšníka Království českého

Pro poznání posloupností Vartenberků v úřadu dědičného nejvyššího číšníka sehrávají důležitou roli dva soudní spory vedené příslušníky vartenberského rodu proti Jindřichovi z Vartenberka na Kamenici v roce 1562 a 1589 a jeden půhon z roku 1580.

V prvním sporu uplatňoval své právo na úřad dědičného nejvyššího číšníka Království českého před královským komorním soudem Jindřich starší z Vartenberka na Horních Kralovicích proti Jindřichovi mladšímu z Vartenberka na Kamenici. Výpis z register komorního soudu z 5. září 1562 (ANM A 722) zaznamenává průběh dokazování práv obou stran sporu. Z toho vyplývá:

- Jindřich mladší byl jako dosavadní nejvyšší číšník stranou žalovanou. Jindřich starší úřad nezastával a snažil se ho získat. Jindřich starší uplatňuje své právo jako nejstarší z rodu. Základním mottem obžaloby je porušení principu seniorství.

- Jindřich mladší tvrdí, že úřad vykonává již dvacet jeden rok bez překážek a to po otci Prokopovi. Základem jeho obhajoby je princip dědičnosti v přímé posloupnosti.

- V době sporu byla známa tato privilegia: 
   - od krále Jana pro Václava (Vaňka) - z roku 1337
   - od císaře Karla IV. pro Jana a Václava (syny Vaňkovi) - z roku 1367
   - od krále Václava IV. pro tytéž bratry - z roku 1370 
   - od krále Václava IV. pro Čeňka - jinak neznámé 
   - od krále Ladislava pro Jana - z roku 1454
   - od krále Vladislava pro Zikmunda - z roku 1487

- Možnost existence dalších listin je snad dána prohlášením Jindřicha staršího, že je měl jeho otec Jan na Pražském hradě, kde shořely (asi v roce 1541) krom jediné, která byla dána k přeložení do Starého Města, zřejmě latinská. Snad tedy pro Čeňka, protože ostatní měl k dispozici Jindřich mladší a předložil je soudu.

- Jindřich starší prohlašuje, že jeho pravý praděd byl Čeněk. To je ale nemyslitelné, protože Čeněk měl jediného syna Jindřicha, který zemřel bez dědiců. Jindřich starší vůbec prokazuje slabou znalost genealogie rodu i jinde, když se opírá o listinu krále Ladislava, kde je původ příjemce listiny Jana zkomolen. Snad lze mít argumentaci Jindřicha staršího za účelovou lež. Předkládá dopis, v němž jiní pánové z Vartenberka dávají za pravdu, že Jindřich starší má zastávat úřad číšnický jako nejstarší z rodu, a že toto pravidlo dokládá privilegium krále Ladislava.

- Jindřich mladší vypovídá, že z jeho předků byl nejvyšším číšníkem děd Zikmund, strýc Kryštof a otec Prokop. Uvádí, že číšníky nebyli, ač byli staršími, Jan, jinak otec žalujícího Jindřicha staršího, Jan Zvířetický nejvyšší purkrabí. Žádný z nich nepodal protest proti držení číšnictví. Zajímavé je, že vyjmenovává i Viléma, Haška a Heřmana Zvířetické z Vartenberka, kteří jako potomci pánů z Lemberka a ze Zvířetic nebyly „pravými" Vartenberky, přesto jsou vnímáni jako možní nositelé ryze „vartenberského" číšnického titulu.

- Spor byl rozhodnut ve prospěch Jindřicha mladšího, protože předložil majestáty na úřad od předchozích panovníků. Jindřich starší při prohrál, protože neprokázal svůj nárok na držení úřadu po předcích.

Jestliže Jindřich starší usiloval o číšnictví na základě seniorství v rodě a opíral se o královská privilegia daná Vartenberkům, měl nesporně pravdu v tom, že hledisko věku hrálo v obsazování úřadu v minulosti určující roli. A to přinejmenším do 2. poloviny 15. století. Jinak by číšníky nebyli Jan a Čeněk z větve veselské, Beneš z větve zákupské, resp. děčínští Vartenberkové. Jindřich mladší opíral své držení úřadu o dědičnost v přímé posloupnosti, která vyplynula ze situace v předchozích sto letech. I když to Jindřich mladší nezdůraznil, tak privilegium krále Vladislava Jagellonského pro jeho děda Zikmunda bylo formulováno právě v duchu přímé posloupnosti, protože úřad byl udělen jemu a jeho potomkům.

Po více jak dvaceti pěti letech po prvním sporu, čelil českokamenický Jindřich žalobě Vladislava z Vartenberka. Spor byl ukončen zápisem do Desek zemských 29. května 1589 (ANM H 69 - z Vartenberka, Výpis z DZ - kvatern menší zápisný brunátný). Žaloba ze strany Vladislava byla vedena podobně jako u Jindřicha staršího. Vladislav argumentoval tím, že je nejstarším v rodě a zároveň mezi jeho předky byli držitelé úřadu. Jindřich se bránil rozhodnutím krále Ferdinanda z roku 1562 po vyhraném sporu s Jindřichem starším. Soud nakonec rozhodl ve prospěch Jindřicha s tím, že Vladislav svůj nárok dostatečně nedoložil a nakonec i proto, že královské rozhodnutí z roku 1562 nelze měnit.

S uvedenou kauzou souvisí půhon Vladislava z Vartenberka na Karla z Vartenberka na Rohozci z roku 1580 (SÚA Praha, DZm 4, Půhony k soudu postnímu letha 80 teho). Tehdy Vladislav usiloval o získání důležitých listin o číšnictví a pohnal o ně Karla, aby je položil u soudu. Zdá se, že se připravoval na spor s českokamenickým Jindřichem, který za devět let skutečně proběhl. Zajímavý je výčet listin, které požadoval. A to od králů a císařů Jana, Karla IV., Václava IV., Zikmunda, Jiřího a Vladislava, které byly vydány Vartenberkům Janovi, Václavovi, Benešovi, Ješkovi, Bohuslavovi, Jaškovi, Ladislavovi, Fridrichovi a jiným a to buď na úřad nejvyššího číšníka Království českého, na panství děčínské a jiné. Také aby položil majestát Václava IV. pro Ješka z Vartenberka, nejvyššího číšníka Království českého na Nový Bydžov. Pak aby položil půhony Jindřicha staršího z Vartenberka na Jindřicha mladšího z Vartenberka o úřad nejvyššího číšníka a na Adama z Vartenberka, otce Karlova, pro položení listin a majestátů u soudu. Také aby položil smlouvu mezi pány z Vartenberka o držení úřadu nejvyššího číšníka (zřejmě list předkládaný Jindřichem starším v jeho sporu s Jindřichem mladším). Dále žádá položení i všech překladů listin latinských a německých od jmenovitě uvedených písařů. 

Z vyjmenovaných listin lze identifikovat listinu krále Jana Lucemburského z roku 1337 pro Václava (Vaňka) na číšnictví (RBM IV., č. 420), císaře Karla IV. z roku 1367 pro Jana a Václava na číšnictví (RI VIII., č. 4527) a z roku 1370 pro Beneše na Děčín (konfirmace shořelých listin; AČ II, s. 455), krále Václav IV. z roku 1370 pro Jana a Václava na číšnictví (jako král český konfirmuje otcovu listinu; ANM A 127)) a z téhož roku pro Beneše na Děčín (jako král český konfirmuje otcovu listinu; dle A. Sedláčka uloženo v Berlíně), krále Ladislava pro Jana z Vartenberka na číšnictví (ANM A 417) a krále Vladislava Jagellonského z roku 1478 Zikmundovi na číšnictví (ANM A 508).

Václav IV. mohl dát listinu na číšnictví Janovi (Gessek) Veselskému, či Zikmund shodně Janovi (Gesskovi) z Ralska. Bohuslavem z Vartenberka je nejspíše myšlen Beneš Zákupský zvaný také „Bönemint" a ten mohl obdržet listinu na číšnictví od krále Jiřího z Poděbrad. O jiných jménech a listinách se lze již jen dohadovat.

Poznámka autora:
Použitá literatura a prameny vyplývají z poznámkového aparátu. Přesto musím zmínit jednu podstatnou práci, která uvedena není a stala se mi důležitým zdrojem informací o rodě pánů z Vartenberka. Je to diplomová práce obhájená na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze: Ivana Horáková (PhDr. Ivana Čornejová), Vartenberkové, Nástin dějin panského rodu v době předhusitské, Praha 1973.


Publikováno: Heraldická ročenka 1999 - 2000, Heraldická společnost v Praze, Praha 2000, s. 58 - 71.

Výše uvedený text byl upraven, korigován a doplněn autorem 15. 12. 2009.

Vyobrazení: Erb Jindřicha z Vartenberka na Kamenici, Zvířeticích atd., nejvyššího dědičného číšníka Království českého, z roku 1591. Kresba Stanislav Kasík, dle pískovcové plastiky Petra Patzenauera na průčelí radnice v České Kamenici.


Zpracováno 26. 10. 2010                                                                                                                  © Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting