jméno:
heslo:

Županič, J.: Židovská šlechta v podunajské monarchii

Jan Županič: Židovská šlechta podunajské monarchie.
Lidové noviny, Praha 2012.

Nobilitacím členů židovských komunit, včetně konvertitů, nebyla v dosavadních heraldických bádáních věnována natolik zevrubná pozornost, aby bylo možné učinit si ucelený obraz o tomto segmentu heraldiky. Z tohoto hlediska je nutné považovat práci Doc. PhDr. Jana Županiče, Ph. D., za průlomovou zejména v oblasti české, resp. rakouské či rakousko-uherské heraldiky. Více než osmisetstránková kniha je strukturována do následujících kapitol, odhlédneme-li od obligátních „úvodů":
► Židovská šlechta podunajské monarchie (s. 20 - 68).
► Rakouské šlechtické právo (s. 69 - 81).
► Erby židovské šlechty (s. 82 - 95).
► Zánik světa židovské šlechty (s. 96 - 100).
► Přehled rodů (s. 103 - 701).
► Přehled hodnostních tříd a příjmů státních zaměstnanců podunajské monarchie (s. 702 - 710).
► Heraldická příloha (barevné kresby erbů Michala Fialy, s. 713 - 775).
► Prameny (s. 777 - 779).
► Literatura (780 - 805).
► Zdroje vyobrazení (807)
Účelem recenze této publikace není, a ani pošetile být nemůže, rozverný nebo škodolibý výčet pochybení či nedostatků, jimž se pravděpodobně nevyhne žádná odborná publikace, byť byla před vydáním „přehlédnuta" odbornými recenzenty, účelem přítomné recenze je snaha externího recenzenta poukázat na údaje, které mohou být pokládány za sporné, spekulativní či dokonce heraldicky kontroverzní a které by si zasloužily podrobnější rozpracování, případně odbornou diskusi, z níž by vzešly obecně akceptovatelné rezultáty. Pokud jsou některé kritické výhrady formulovány poněkud příkře, děje se tak nikoli z důvodů dehonestace autora publikace, ale z důvodů výrazně upozornit na pochybení, která by se neměla v odborných publikacích tohoto charakteru vyskytovat.
Recenzi jsem rozvrhl do následujících samostatných částí takto:
I.         Poznámky k jednotlivým kapitolám:
II.       Historické reálie.
III.      Popisy erbů z hlediska současného stavu české heraldické terminologie - obecné poznatky.
IV.      Konkrétní výhrady k popisům erbů v kapitole „Přehled rodů".
V.        Pravopisné a stylistické chyby.
VI.      Závěrečné kapitoly - Prameny. Literatura. Zdroje vyobrazení.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

I.          Poznámky k jednotlivým kapitolám:

            Poznámky ke kapitole „Židovská šlechta podunajské monarchie"
Název knihy Židovská šlechta podunajské monarchie, s přidaným podnázvem Mezi Davidovou hvězdou a křížem, je vlastně názvem první věcné, resp. výkladové kapitoly, jak výslovně autor uvádí. Nepovažuji takové řešení za správné, poněvadž neméně důležitými jsou i další tři kapitoly; ale budiž - volba názvu je plně v kompetenci autora a on sám by měl bedlivě uvážit, zda je takové, byť formální, zúžení názvu správné.
K sousloví „podunajská monarchie" se vyjadřuji v jiné části této recenze.
Obsahem této kapitoly jsou komentáře k některým společensky významným nobilitovaným rodinám, které autor získal studiem pramenů a literatury. Ve druhé části kapitoly jsou uvedeny významné a důležité demografické údaje, které dokládají vzestup židovské komunity zejména po roce 1848 a následně po přijetí rakouské prosincové ústavy v roce 1867 v souvislosti s tzv. rakousko-uherským vyrovnáním. Povrchního čtenáře by snad mohlo napadnout, že takto zpracovaná dokumentace příběhů a osudů konkrétních rodin a jednotlivců je nadbytečná. Domnívám se však, že opak je pravdou, neboť srovnávací tabulky statistických údajů jsou nepochybně důležitým demografickým materiálem pro poznání vývoje židovského segmentu rakouské společnosti.

            Poznámky ke kapitole „Rakouské šlechtické právo"
Heraldici, a není jich zřejmě mnoho, kteří se zabývají právními otázkami šlechtictví v obecné rovině či specialisovaně pro jednotlivé země, jsou zajisté s touto problematikou obeznámeni. Přínosem této kapitoly je především přehledný a podrobný výklad o společenských, právních i administrativních úkonech spojených s procesem udílení šlechtictví různého stupně pro sledovanou společenskou třídu, především šlechtictví nižších stupňů, a získávání erbů, případně jejich následné polepšování. Tato veskrze teoretická, a právnicky i administrativně zdánlivě nudná, část heraldiky však může být užitečná i pro heraldické výtvarníky, kteří se retrospektivně zabývají rodovou, resp. šlechtickou heraldikou.

            Poznámky ke kapitole „Erby židovské šlechty"
Zde považuji za nutné předeslat dvě poznámky:
► První se týká bibliografické citace jedné ze základních českých knih o heraldice. Jedná se o „Českomoravskou heraldiku I", Praha 1902. Za jejího autora je citován Martin Kolář, který v době vydání byl již téměř pět let mrtev († 1898). Martin Kolář, podle textu předmluvy skutečného zpracovatele Augusta Sedláčka, vytvořil značně rozsáhlou sbírku heraldického a genealogického materiálu, velmi neutříděnou, kterou Sedláček pracně třídil a pořádal, přičemž z podrobného studia je zřejmé, že mnohé informace a údaje mohly být zpracovatelem domýšleny nebo nejsou vysloveny. Podivuji se proto tomu, proč autor zavádí „novotu" v bibliografické citaci; pokud by ČMH I měla být citována doslovně, potom citace by zněla „Martina Koláře Českomoravská heraldika. I. Část všeobecná. Jíž upravil August Sedláček" (odkazuji na originální obálku brožovaného vydání). Domnívám se však, že dosavadní citace ve tvaru „Sedláček, August: Českomoravská heraldika I. Praha 1902" (zkráceně zpravidla ČMH I) je bibliograficky vyhovující a v žádném případě neumenšuje Kolářův zásadní podíl práce, což i průměrně poučení heraldici vědí.

► Druhá poznámka se týká výběrově zmiňovaných židovských erbů z hlediska jejich skutečného, někdy však jen možného, ikonografického výkladu. Musím konstatovat, že v konkrétně uvedených případech je autorův ikonografický výklad velmi zdařilý a uspokojivý, neboť umožňuje nahlédnout za pomyslnou oponu vzniku konkrétních erbů.


V následujících odstavcích se budu věnovat konkrétním erbům, zejména z hlediska terminologického.

Erb Herzů z Rodenau (s. 88, erb s. 736).
Nelze zaměňovat POLE za ŠTÍT. Herzové měli v erbu kosmé modré břevno s třemi kosmými zlatými liliemi ve zlatém štítě, nikoli v poli, jak je uvedeno v textu.

Erb Redlicha šlechtice z Vežeg (s. 88, erb s. 760).
„... nosit v klenotu ..." Klenot není nádoba, do níž je „něco" vkládáno", aby „to" pak bylo neseno. Věta by měla být formulována např. „... klenotem erbu je ..." Na případnou námitku, že štít / pole také nejsou nádoby a přesto v heraldické terminologické konvenci doporučujeme, a v REKOSu jsou všechny popisy takto formulovány, sousloví „ve štítě / v poli", lze argumentovat, že se jedná o plochy reálně i kresebně ohraničené. Dalším důvodem je nutnost definovat polohu „na štítě" = tj. na horním okraji štítu, aniž by v popisech muselo být vysvětlováno, co je předložkou „na" v tomto konkrétním případě sdělováno.

Erb Rothschildů (s. 90, erb s. 761).
„Na štítě stojí zlatá koruna ..." Koruna a obdobné heraldické figury, které nemají nohy, nemohou stát; koruna na štítě prostě je - nic více, nic méně. V heraldické terminologické konvenci doporučujeme rozlišovat termíny STOJÍCÍ - POSTAVENÝ. Pro figury životné doporučujeme termín STOJÍCÍ, pro figury neživotné termín POSTAVENÝ. Přestože je doporučení na úrovni konvence, domnívám se, že je logicky zdůvodněno.
Okrouhlý štít s hrotem ve středním štítku je pojmenován termínem RUNDAČ. Tento termín jsem v excerpovaných popisech v heraldické literatuře nenalezl. Nahlédl jsem proto do publikací, v nichž je zobrazena středověká ochranná zbroj, jmenovitě štíty. V současné české literatuře je nejvýznamnější kniha Petra Klučiny „Zbroj a zbraně. Evropa 6. - 17. století", Paseka, Praha - Litomyšl 2004. Na s. 399 je dle rukopisu z Britského muzea zobrazen pěší bojovník z počátku 15. století, který v levé ruce drží malý kruhový štít - pukléř; slovo patří do středověké české válečné terminologie a je přejato z francouzského termínu „bouclier round", event. z anglického termínu „buckler" (jiným termínem též „target"). Na s. 551 je zobrazen pěší bojovník s velkým kulatým štítem - „Rondašír v bojovém střehu, krytý štítem. Rondašíři (rondassiers) dostali své jméno podle kulatého štítu (rondache), který nosili." Na s. 553 je zobrazen další pěší bojovník s velkým kulatým štítem - „Rondašír z druhé poloviny 16. století."
V knize autorské trojice Wagner - Drobná - Durdík „Kroje, zbroj a zbraně doby předhusitské a husitské", Naše vojsko, Praha 1956, jsem v obrazové části IV., tabulka 5, obr. 4, nalezl vyobrazení kruhového saracénského štítu z 15. století, z červené kůže a se zlacenými ozdobami (černobílé vyobr. dle Boeheima).
V knize autorské trojice Arndt - Seeger - Lothar-Westphal „Wappenbilderordnung", Bauer & Raspe, Neustadt an der Aisch 1986, je na s. 202-203, tab. 69, obr. 9633 zobrazena obecná heraldická figura „runder Schild" (též ve fr. a angl. mutaci), do češtiny se překládá jako „kruhový / okrouhlý štít.
V databázi REKOS je registrován znak pro obec Chanovice, okres Klatovy, kraj Plzeňský, datum a číslo rozhodnutí 31. 1. 2002, 98, popis: V modrém štítě nad zeleným návrším stříbrný kruhový štít s puklicí a hrotem. Podoba je téměř shodná s kruhovým štítem ve středním štítku Rotschildů.
V českém heraldickém terminologickém slovníku je ekvivalentní termín pro tuto obecnou figuru, takže považuji za kontraproduktivní zavádět „fonetický novotvar" překladem původně z francouzštiny. Použití termínu „rondašír" ve vojenské / válečné terminologii nemohu posoudit, poněvadž se touto terminologií speciálně nezabývám.
Popis štítonošů, ostatně jako popis erbu obecně, má začínat heraldicky vpravo. Popis „Štítonošem byl vlevo lovecký pes, vpravo čáp" je heraldicky nesprávný; rovněž tak gramaticky, neboť předmět v 7. pádě má být v množném čísle, poněvadž štítonoši jsou dva (viz černobílý obr. na s. 576).

Znak města Frankfurtu nad Mohanem (s. 90).
„... město Frankfurt nad Mohanem, jehož znakem byla stříbrná korunovaná orlice v červeném poli."
Především musím konstatovat, že použití minulého času není opodstatněné, poněvadž znak je stále platný.
V evropské heraldice, kromě Čech, Moravy a Slezska (rakouského) existují pouze heraldické figury OREL a DVOUHLAVÝ OREL, něm. ADLER / DOPPELADLER; je sice rovněž znám termín ADLERIN, ale s ním jsem se v excerpovaných německých popisech zatím nesetkal. Kdyby si autor prostudoval české terminologické reálie, tak by zjistil, že již August Sedláček do Kolářovy ČMH I zařadil kapitolu „Terminologie" (s. 144-146). Přestože nelze tuto kapitolu považovat za „základní kámen" české heraldické terminologie ani náhodou, zmiňuje Sedláček, resp. Kolář, „Zvláštnosti filologické heraldických názvů jak předmětů tak jich vlastností", jak zní její podnázev. Hned první odstavec je věnován termínům „orel - orlice". Hovořit tedy o frankfurtské „stříbrné korunované orlici" je heraldický i historický nonsens, který by si autor neměl dovolit, resp. na nějž měl být upozorněn „prvním čtenářem jednotlivých kapitol" PhDr. Michalem Fialou, ale zejména pány recenzenty Jakubcem a Skřivanem.
Jen pro úplnost uvádím, že již heraldik Jiří Louda ve své knize „Europäische Städtewappen", vydané v roce 1969, s. 138, odst. 90. Frankfurt am Main, obr. na s. 139, píše: „Seit dem 14. Jahrhundert führt die Stadt einen Adler im Wappen, ursprünglich den Reichsadler (Frankfurt ist seit 1245 Freie Reichsstadt). Im 15. Jahrhundert wurden die Farben verändert, die bis heute im Wappen sind". (Autorem německé mutace je Kurt Lauscher.) A dodávám, že korunovaný orel je v červeném štítě, nikoli v červeném poli; zaměňování obou termínů je nutné hodnotit jako základní heraldickou neznalost.

Erb Hönigů z Hönigsbergu (s. 91; podrobně k erbům viz část IV.).
Sousloví „tabákové rostliny" je sice v porovnání s popisem jiných rostlin neobvyklé, také nepopisujeme např. „chmelovou rostlinu, růžovou rostlinu" apod., v tomto případě však zřejmě opodstatněné, poněvadž slovo „tabák" je neodmyslitelně spojeno s názvem výsledného výrobku a v heraldickém popisu by mohlo být nesprávně pochopeno. Nicméně se domnívám, že vhodnější by bylo sousloví „rostliny tabáku", tedy ve tvaru substantiva a přívlastku neshodného.
Uvedené sousloví je pravděpodobně doslovným překladem německého termínu „Tabakpflanze".

Erb anglické rodiny Moccata (s. 92, popis erbu v pozn. č. 53, erb není v obrazové příloze).
V popisu erbu jsou použity dva termíny, k nimž mám výhrady:
1. ŠPICE. Již na konci 80. let minulého století jsme se v rámci terminologických koordinačních porad tehdy existujících heraldických sdružení (pobočka Heraldika Praha ČNS, Genealogický a heraldický klub Brno, Klub genealogů a heraldiků Ostrava - společně jsme vytvořili neformální skupinu pracovně nazvanou Meziklubová terminologická rada) shodli na konvenčních termínech některých heraldických figur. V případě „špice" jsme doporučili užívat termínu HROT a od něho odvozený termín HROTITÝ ŘEZ. Přesto v popisech nově udělených obecních znaků (v první polovině 90. let 20. století) bylo termínu „špice" použito: Hlubočky 1993, Staříč 1994, Břest 1995, Hrčava 1995. (Doklady lze nalézt v databázi REKOS). V dalších popisech, zjištěných od roku 1998, byl však používán termín HROT: Bartošovice 1998, Blízkov 1998, Branišovice 2001, Biskupice 2001 (zde použito termínu KUŽELY; hlava štítu je shodná s hlavou ve znaku Staříče), Babice nad Svitavou 2003, Bělá 2004, Boseň 2005 (a další lze dohledat v databázi REKOS).
2. LEVHART EN FACE. Zatímco v anglické heraldice má levhart tradiční a tudíž ustálenou podobu, v českém heraldickém prostředí se tento termín vyskytuje zejména ve starších textech buď ve variantě „levhart" nebo „leopard" (viz: Schwarzenberg, Heraldika, s. 64). V již vzpomenuté heraldické terminologické konvenci (HTK) jsme obecné heraldické figuře LEV věnovali samostatný Terminologický soubor (TSb), v němž jsme doporučili termíny pro jednotlivé polohy jako modelové pro zvířecí figury tohoto typu; heslo LEV je k disposici ve veřejně přístupné části HTK, v modulu Základní terminologický slovník (ZTS).
Autorem uvedený popis není sice vysloveně odmítnutí hodný, avšak je zbytečné popisovat, že je „en face", když tato poloha je základní. V HTK jsme doporučili termín ČELNĚ HLEDÍCÍ a k němu lze přiřadit další aktivní termíny, např. STOJÍCÍ, VZPŘÍMENÝ apod. Pokud ovšem budou popisovány erby insulární provenience, je samozřejmě správné použít termínu „levhart", ovšem bez dodatku „en face".

Erb Hofmannů z Hofmannsthalu (s. 93, erb s. 737).
„... orla se svazkem šípů ve spáru." V heraldických popisech, a to i v současných, jsou z neznalosti skladby ptačího těla, v daném případě dravce - orla, zaměňovány termíny PAŘÁT, SPÁR, DRÁP. Nehodlám se zde pouštět do ornitologických výkladů, pouze konstatuji, že „spár" neboli „dráp" je rohovinové zakončení ptačích prstů. Prsty se spáry čili drápy jsou nazývány PAŘÁTEM a ve spojení se „stojákem / běhákem" tvoří PTAČÍ NOHU. Dravci mohou držet ve spárech čili v drápech pouze kořist tak, že do ní spáry čili drápy zatnou, nemohou však ve spáru čili drápu držet předmět tak subtilní jako je šíp, byť by to byl i svazek šípů. V několika popisech v REKOSu lze nalézt termín „okřídlený / opeřený spár", což je samozřejmě věcný i ornitologický nesmysl, poněvadž rohovinové zakončení prstů nemůže být ani okřídlené ani opeřené, a to ani v heraldice. V ZTS je termín PAŘÁT podrobně vyložen.

Hexagram (s. 93).
„... dva prázdné propletené trojúhelníky, ..."
Dle mého názoru není termín „propletený" v tomto případě správný, poněvadž proplétat lze pouze předměty ohebné. Za správný tvar považuji termín PROLOŽENÝ.

Erb Andrease Probstnera (s.94, pozn. č. 58, erb není v obrazové příloze).
Popis erbu je terminologicky přijatelný. Výhrady mám pouze k vazbě „Na štítě stojí korunovaná turnajská ...", jak jsem poznamenal na jiném místě k termínům STOJÍCÍ - POSTAVENÝ, a k tvaru „přílba" - správně má být PŘILBA (rovněž poznámka na jiném místě této recenze). Dále se domnívám, že je v heraldické kresbě obtížně rozlišitelná „štola" od „dědičné štoly" nebo „pec" od „pece na pražení rudy". Jsou-li však tyto termíny uvedeny v originále listiny, je správné, že autor popis takto přeložil.

Erb Nikolaje Lobačevského (s. 94, pozn. č. 59).
Popis erbu je terminologicky přijatelný. Výhrady mám k vazbě „dolů otočený šíp" - polohu šípu lze lépe popsat „šíp hrotem dolů", a k vazbě „na základě zisku Řádu sv. Anny" - zde by bylo správné použít podstatného jména slovesného (substantivum verbale) „získání", neboť slovo „zisk" má odlišný význam; používá se např. v oboru účetnictví.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

II.          Historické reálie.
V následujících poznámkách k historickým reáliím bych snad mohl být obviněn či kárán, že věnuji neúměrnou pozornost podrobnostem, které bezprostředně nesouvisejí s předmětem autorova studijního zájmu, resp. s předmětem obsahu knihy. Pokud však poukazuji na anachronismy či nesprávnosti uváděných historických reálií, považuji za nezbytné, aby jejich anachronismus byl náležitě dokumentován. Jsem si plně vědom skutečnosti, že uváděné historické reálie nepředstavují převratné objevy, neboť jejich naprostou většinu lze spolehlivě dohledat v dostupné historické literatuře, avšak pokud poukazuji na konkrétní pochybení, není, dle mého názoru, možné pouze napsat, že autor se mýlí, ale je nutné prokázat, v čem se mýlí a v čem spočívají jeho pochybení.

Pro verifikaci, případně komparaci, historických dat jsem kromě konkrétních encyklopedických hesel používal např. tyto knihy: Emler, Josef: Rukověť chronologie křesťanské, zvláště české. Praha 1876; Müller, Helmut a kol.: Dějiny Německa. Lidové noviny, Praha 1995; Oliva, Pavel a kol.: ABC světových dějin. Orbis, Praha 1967; jednotlivé díly edice Velké dějiny zemí koruny české; Buchvaldek, Miroslav a kol.: Československé dějiny v datech. Svoboda, Praha 1986; Urban, Otto: Česká společnost 1848 - 1918. Svoboda, Praha 1982; a další.

1.          Podunajská monarchie.
Podle mého názoru je tento „epiteton constans" značně zavádějící a historicky neopodstatněný, tudíž nekorektní, poněvadž kromě vlastního rakouského území byly součástí „podunajské monarchie" i země, které s Dunajem neměly vůbec žádnou geografickou souvislost, např. Čechy, Slezsko ad.
Je to název obdobně zavádějící, jako by byl pro Francii užíván název „poseinské království / poseinská monarchie / poseinská republika" jenom proto, že hlavní město Paříž leží na řece Seině, či dokonce „země galského kohouta"; obdobně by mohlo být České království nazýváno „povltavské království" pouze proto, že Praha leží na Vltavě; obdobně by mohla být Anglie nazývána „hrdým Albionem"; obdobně by Rusko, resp. ruská říše, mohla být nazývána „Matičkou Rusí". Jsem přesvědčen, že používání podobných literárních floskulí je v odborných publikacích tohoto charakteru zcela neudržitelné. Bohužel tohoto sousloví používá autor i v předchozí knize - „Nová šlechta Rakouského císařství", Agentura Pankrác, Praha 2006.
Termín „podunajská monarchie" by mohl evokovat, že předmětem autorovy vědecké práce je státní útvar, který vznikl poté, co poslední římsko-německý císař František II. resignoval dne 6. 8. 1806 na titul římsko-německého císaře a prohlásil Svatou říši římskou národa německého za zrušenou v důsledku vzniku Rýnského spolku a odtržení (1. 8. 1806) šestnácti jiho- a západoněmeckých knížectví od Svaté říše a jejich podřízení politickému vlivu Francie v čele s císařem Napoleonem.
Leč žádná „podunajská monarchie" nevznikla, zato vznikl nový státní útvar - Rakouské císařství a jeho prvním císařem se stal František I., bývalý římsko-německý císař František II.

2.          Habsburská monarchie.
Až do 6. srpna 1806 bylo Rakousko, resp. rakouské a další země součástí státního útvaru, který se nazýval Svatá říše římská národa německého.
Když se Napoleon Bonaparte v červenci roku 1804 prohlásil dědičným císařem francouzským, prohlásil se tehdejší římsko-německý císař František II. dědičným císařem rakouským (11. 8. 1804).
Když jsem si v Úvodu přečetl, že předmětem autorovy práce je „poznání elit rakouské monarchie v posledních přibližně sto padesáti letech její existence" (s. 13), nabyl jsem dojmu, že si autor nedostatečně uvědomuje či povrchně interpretuje určité historické souvislosti.
Rakousko-uherská monarchie zanikla v roce 1918 poté, kdy se poslední císař Karel I. vzdal svých vladařských práv, avšak nepodepsal panovnickou abdikaci. Odečtu-li od roku 1918 oněch 150 let, dostávám se k roku 1768. V té době žádná „habsburská monarchie" jako právně-historický státní útvar neexistovala, zato však existoval právně-historický útvar s názvem Svatá říše římská národa německého. Autor píše, že jím sledované nobilitace jsou ohraničeny dobou vlády Josefa II.; ten byl zvolen králem 26. 3. 1764, korunován byl 3. 4 . 1764 a zemřel 20. 2. 1790; jako český král vládl od roku 1780 po smrti své matky Marie Terezie, která zemřela 29. 11. 1780.
Pokud autor hovoří o „habsburské monarchii" a má tím de facto na mysli právně-historický útvar Svaté říše římské národa německého, měl by, v duchu historické korektnosti, hovořit o „habsbursko-lotrinské dynastii", nikoliv však monarchii, poněvadž Josef II., syn Marie Terezie Habsburské a Františka Štěpána Lotrinského, byl zakladatelem dynastie habsbursko-lotrinské.
Není, dle mého názoru, omluvitelné, že starší i současná česká historická literatura s oblibou používá „zažitých floskulí a literárních klišé".

3.          Rakousko-Uhersko.
Tento termín používá autor zřejmě bez vědomí nutnosti časového rozlišení. Od roku 1806 (přesně od 7. srpna) do roku 1867 existoval právně-historický útvar Rakouské císařství.
Dne 20. 5. 1867 se konalo první zasedání ústavní říšské rady, jejímž prvořadým úkolem bylo stanovit modality pro rakousko-uherského vyrovnání. V důsledku tohoto procesu byly v letech 1867-1868 postupně vydány tzv. vyrovnávací zákony, na jejichž základě se Rakouské císařství stalo od počátku roku 1868 duálním státním útvarem s názvem Rakousko-Uhersko.
Podrobně je tento proces popsán v knize předního českého historika Otto Urbana „Česká společnost 1848 - 1918", Svoboda, Praha 1982, s.221-227, (kniha není uvedena v seznamu citované literatury).
Reálně lze tedy používat historického názvu Rakousko-Uhersko, příp. Rakousko-uherská monarchie, poté, co nabyl právní účinnosti základní vyrovnávací zákon číslo 146/1867 říšského zákoníku ze dne 21. 12. 1867; ten byl, jak píše Urban, „obdobou uherského čl. XII uherského zákoníku 1867" (s.224).

4.          Co znamená sousloví „Svatá říše římská a přilehlé oblasti" (s.20).
Toto je opět příklad právně nekorektního a historicky neudržitelného názvu, který by snad byl akceptovatelný v oblasti beletrie nikoli však ve vědecké práci, neboť za „přilehlou oblast" může být považována např. Francie či jiné hraničně sousedící země, které nikdy nebyly součástí Svaté říše římské.
Proces vzniku Svaté říše římské národa německého.
Proces vzniku Svaté říše římské, resp. Svaté říše římské národa německého (ve starší literatuře je možno se setkat se souslovím „Svatá říše římská jazyka německého") byl de facto zahájen v roce 768 nástupem Karla Velikého, syna Pipina Mladšího-Krátkého a jeho manželky Berty Laonské, na trůn Východfrancké říše. Po smrti bratra Karlomana, který byl králem Západofrancké říše, Karel Veliký usurpoval jeho královský titul i královskou moc; tímto aktem byla obnovena původní Francká říše, jejímž posledním panovníkem byl výše uvedený Pipin Mladší-Krátký.
Dne 25. 12. 800 byl Karel Veliký korunován papežem Lvem III. (795-816) v basilice sv. Petra v Římě na císaře Západořímské říše; tedy nikoli Svaté říše římské, avšak historicky bývá považován za „obnovitele" Římské říše, která zanikla v roce 476 n. l. po sesazení posledního (západo)římského císaře Romula Augustula jedním z vůdců germánských kmenů, Odoakerem (jeho jméno je ve starší literatuře různě transkribováno).
Nástupci Karla Velikého v císařské hodnosti byli Ludvík Pobožný (814-840), Karel Tlustý (881-887) a Arnulf Korutanský (896-899), kteří byli současně východofranckými králi. Po vymření dynastie Karlovců v roce 911 králem Ludvíkem zvaným Dítě byl východofranckým králem zvolen Ludvíkův velmož Konrád (911- † 23. 12. 918).
Jeho nástupcem byl zvolen saský vévoda Jindřich (919-936, Jindřich I. zvaný Ptáčník), za jehož vlády byla Východofrancká říše přetvořena v říši Německou. Jeho syn Otto I. (936-973) založil v roce 968 (ve starší literatuře je uváděn též rok 962) arcibiskupství magdeburské. V letech 951-952, 961-965 a 966-972 podnikl Otto I. vojenské výpravy do Itálie. Na římského císaře dne byl korunován dne 2. 2. 962 papežem Janem XII. (955- † 14. 5. 964); Emler v „Rukověti chronologie křesťanské", s. 57 uvádí léta císařování od 2. 2. 962 do (†) 7. 5. 973. Rok 962 lze považovat de iure i de facto za počátek Svaté říše římské; od doby vlády císaře Maxmiliána I. (1486-1519) bylo ke stávajícímu názvu přidáváno další sousloví „národa německého" (Bělina, Pavel - Fučík, Josef: Válka 1866. nakl. Havran, nakl. Paseka, Praha 2005, s. 21, kniha není uvedena v seznamu citované literatury). Tím zřejmě vznikla tradice římských jízd, které musel uskutečnit každý zvolený král německý, mající současně hodnost krále italského, chtěl-li dosáhnout císařské korunovace.
Saská (ottonská) dynastie vymřela roku 1024 císařem Jindřichem II. (Svatým); nástupcem byl zvolen Konrád II. (1024-1039, nejstarší mužský příbuzný saské (ottonské) dynastie po přeslici), zakladatel dynastie francké čili sálské. Ten formálně připojil k Říši polské země, České knížectví, Burgundské (Arelatské) království.

5.          Císařovna Marie Terezie (* 13. 5. 1717 - † 29. 11. 1780)
Nejstarší dcera římsko-německého císaře Karla VI. a Alžběty Kristiny Brunšvické. Po smrti otce (20. 10. 1740) se stala uherskou a českou královnou; na uherskou královnu byla korunována dne 25. 6. 1741 v Prešpurku, na českou královnu byla korunována dne 12. 5. 1743 v Praze v chrámu sv. Víta na Hradčanech. Její manžel František Štěpán Lotrinský byl zvolen římsko-německým králem dne 13. 9. 1745 a na císaře korunován téhož roku 4. 10.; v posloupnosti je uváděn jako František I. († 18. 8. 1765, Emler, „Rukověť chronologie křesťanské", s. 58). Volba i korunovace byly uskutečněny ve Frankfurtu nad Mohanem. (Níže cit. kniha Janusové - Káni)
V knize „Její Veličenstvo Marie Terezie", Praha 1987, s. 66 a n. píší autoři, PhDr. Jana Janusová, docentka na pedagogické fakultě v Plzni, a PhDr. Otakar Káňa, že Marie Terezie se sice císařské korunovace svého manžela zúčastnila, avšak odmítla se dát korunovat na císařovnu, neboť podle říšské ústavy prý žena neměla právo nosit císařskou korunu; mohla být sice korunována, avšak její titul byl formální a reálně jí neumožňoval výkon vladařských pravomocí. Ona sama prý po manželově korunovaci užívala titulu královna-císařovna. Hovořit proto o Marii Terezii jako císařovně je historicky i právně nekorektní, přestože toto sousloví je v literatuře, historické i beletristické, obvykle užíváno; ostatně v posloupnosti římsko-německých císařů (v Emlerově „Rukověti chronologie křesťanské", Praha 1876, s. 58) není uvedena. Rovněž se domnívám, že není korektní nazývat právní akty vydané Marií Terezií za akty císařské; právní akty mohla vydávat jako královna uherská nebo královna česká.
Již za života Františka Štěpána, jako císaře římsko-německého Františka I., byl římsko-německým králem zvolen jejich syn Josef (26. 3. 1764) a korunován téhož roku dne 3. 4. (Emler, „Rukověť chronologie křesťanské", s. 58.)

6.          Rakouská šlechta 18. - 20. století.
Kladu otázku, zda je tento termín historicky a právně korektní, když rakouské země byly v 18. a v necelém prvním desetiletí 19. století integrální součástí Svaté říše římské národa německého? Nebo se jedná, v dnešním slova smyslu, o tzv. etnické Rakušany, což by znamenalo, že nobilitace jiných občanů než etnických Rakušanů nejsou předmětem studia?
Autor však zmiňuje uherské nobilitace, které jsou uloženy v budapešťském archivu (Magyar Országos Levéltár), pruské nobilitace ve fondu Heroldského úřadu v berlínském Geheimes Staatsarchiv Preußischer Kulturbesitz a materiály Kabinetního archivu - součásti Haus- Hof- und Staatsarchiv in Wien. Nobilitované osoby z Uher a z Pruska rozhodně nelze považovat za „rakouskou šlechtu".
Lze proto konstatovat, že sousloví „rakouská šlechta 18. - 20. století" není korektním pojmenováním pro nobilitované občany přinejmenším poloviny uváděného období.

7.          Věcné nesprávnosti.
► Na s. 27 je uvedeno, že císař František II. jmenoval Josepha von Sonnenfels roku 1811 předsedou C. k. akademie umění.
V roce 1811 nemohl jmenovací akt provést císař František II., poněvadž dne 6. 8. 1806 resignoval na hodnost římsko-německého císaře, takže jmenovací akt mohl provést pouze jako František I., císař rakouský. Žádný František II. jako císař rakouský neexistoval.

► Na s. 42 je uvedeno, že císař Leopold II. (* 5. 5. 1747 - † 1. 3. 1792, syn Marie Terezie Habsburské a císaře Františka I., resp. Františka Štěpána Lotrinského, bratr císaře Josefa II.) udělil dne 1. 4. 1790 šlechtický titul Joachimu Popperovi.
Podle Emlerovy „Rukověti" byl Leopold zvolen římsko-německým králem dne 30. 9. 1790, korunován na císaře byl téhož roku 9. 10. Šlechtický titul obdarovanému nemohl proto udělit ani jako král a tudíž ani jako císař. Jeho bratr, císař Josef II., zemřel 20. 2. 1790.

8.          Poznámka k názvům Předlitavsko a Zalitavsko.
V kapitole „Rakouské šlechtické právo" jsou okrajově zmíněny výše uvedené názvy. Předpokládám, že nebude ke škodě této recenze uvést základní fakta.
Litava, něm. Leitha, je asi 180 km dlouhá řeka v Dolních Rakousích, vlévající se jako pravobřežní přítok do Dunaje, která tvořila pomyslnou vnitřní hranici mezi dědičnými zeměmi rakouskými a zeměmi uherskými. Tato geograficky i vodohospodářsky nevýznamná řeka rozdělila po tzv. rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 rakouskou monarchii na země předlitavské a zalitavské, pro něž se vžily shora uvedené české názvy, posuzováno ve směru západ - východ. Dědičné země české jakož i rakouské patřily do Předlitavska, země uherské do Zalitavska; ve starší literatuře je možno se setkat s fonetickými názvy odvozenými od německého názvu řeky - Cislajtánie, Translajtánie.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

III.       Popisy erbů z hlediska současného stavu české heraldické terminologie - obecné poznatky.
► V popisech erbů je používána floskule „se vidí", případně „vidí se"; jsem přesvědčen, že je nutné ji nekompromisně odmítnout.
Odhlédnu-li od jazykové zastaralosti tohoto sousloví, které má zřejmě původ v němčině (obdobně jako v minulosti používané sousloví „na štítě vede" z německého „auf dem Schild führt") a v důsledku překladů německých textů do češtiny bylo užíváno koncem 19. století či na počátku 20. století, považuji jej za zbytné. Autor zřejmě nevzal v úvahu, že vývoj českého jazyka z hlediska tvaroslovného, gramatického i stylistického doznal v průběhu 20. století podstatných změn a že je proto směšné, používat v současné odborné terminologii archaických výrazů patrně proto, aby jim bylo dodáno zdání „vědeckosti". Je-li tato vazba a jí obdobné používány v listinném materiálu rakouských „wappencenzorů", které autor studoval, není to rozhodně důvodem pro jejich vkládání do současných českých textů. Je-li ve štítě nakreslena heraldická figura, je samozřejmé, že její přítomnost „se vidí", aniž by to „vidění" bylo nutno výslovně sdělovat; pokud nakreslena není, potom „se nevidí".

► Autora popisů je nutno pochválit, že upustil od používání německého termínu „helm", neboť toto slovo není součástí českého pravopisného thesauru. Na tuto skutečnost opakovaně, dlouhodobě avšak marně upozorňuji úporné zastánce tohoto termínu. S politováním však musím konstatovat, že autor používá rovněž nespisovného tvaru „přílba" místo správného „PŘILBA"; stačí nahlédnout do jakéhokoliv českého pravopisného slovníku. Dále je správné, že autor při popisu obsahu štítu používá formule „ve štítě" a nikoli „na štítě" (z německé vazby „auf dem Schild"), poněvadž v HTK konvenčně doporučujeme používat vazbu „na štítě" pro popis předmětů, které jsou umístěny na horním okraji štítu, aniž by toto umístění muselo být výslovně sdělováno.

► V mnoha erbech židovských nobilitantů je použita velmi frekventovaná obecná heraldická figura OREL. Poněvadž se jedná o nobilitace realizované příslušným úřadem rakouského ministerstva vnitra ve Vídni, které jsou psány německy, jsem přesvědčen, aniž bych měl možnost originály listin vidět a přečíst, že v textu je výslovně uvedeno slovo ADLER, nikoli ADLERIN. Jestliže autor překládá, resp. interpretuje do češtiny slovo ADLER slovem ORLICE, dopouští se, dle mého názoru, chyby (viz moje poznámka ke znaku města Frankfurtu nad Mohanem).
Již první popisovaný erb nobilitovaného Siegfrieda Adlera uvádí ORLICI, ačkoliv samo příjmení takový překlad vylučuje.
Tato poznámka platí pro všechny další erby, v nichž je německý termín ADLER překládán do češtiny termínem ORLICE.
Jsem si vědom, že můj výše uvedený terminologický názor může být považován za kontroverzní v případech, kdy český heraldik má popsat erb / znak, v němž se vyskytuje „jednohlavý orel", aniž by znal jeho regionální původ; v takovém případě „tradičně" nazve „jednohlavého orla" ORLICÍ a nelze mu zřejmě vytknout pochybení.
Sedláček (v ČMH I, s. 144, první odstavec kapitoly „Terminologie") na základě Kolářem sebraného materiálu, ovšem bez konkrétních citací pramenů, vyjma „Dalemila", „Passionálu Kunhutina" a „Tridentského erbu" píše, „že jména velkých zvířat heraldických oblíbena jsou v rodě ženském, ...", avšak nedokládá, kdo a v jakých souvislostech si tato jména „oblíbil". Na základě, dle mého názoru, tohoto vágního a nezpochybnitelnými prameny nedoloženého sdělení se v české heraldické terminologii ustálil zvyk pojmenovávat „jednohlavého orla" ORLICÍ, aniž by byl zkoumán geografický původ popisovaných erbů / znaků. Považuji totiž za značně absurdní, aby v erbech / znacích jiného původu než českého, moravského nebo slezského (tj. Rakouského Slezska - a i zde lze klást otazník) byl „jednohlavý orel" paušálně nazýván ORLICÍ.
Jestliže totiž česká heraldická terminologie od dob Koláře - Sedláčka a Krále začala z důvodů věcně nepochybně sporných používat termínu ORLICE, a ve 20. století získal tento termín v českém terminologickém slovníku pevné místo, nezbývá než tuto skutečnost respektovat, poněvadž usilovat v současné době o terminologickou změnu by bylo jednáním pošetilým.
Domnívám se však, že je-li v textech německy psaných erbovních listin uveden termín ADLER, nelze jej překládat českým termínem ORLICE
Zcela jiná situace je ovšem v současné české komunální heraldice, kde je nutné respektovat při popisu této figury její „specificky český" název, nejen při tvorbě a udílení nových znaků ale i při novém stanovování popisů historických znaků měst, pokud městská zastupitelstva o takový úkon požádají.

► V několika erbech jsou použity dvě obecné heraldické figury, v základním tvaru téměř shodné - HŮL AESCULAPOVA a HŮL MERKUROVA.
Aesculapova hůl je považována za symbol středověkých ranhojičů, později a v době současné za symbol lékařů a lékárníků. Jejím neodmyslitelným atributem je „had"; v HTK, ve veřejně přístupném modulu Základní terminologický slovník (ZTS), jsme doporučili následující definici a standard:
HŮL AESCULAPOVA
Obecná figura.
Je vždy ovinuta hadem, resp. červem (viz původní účel), proto není nutné hada/červa v popisu uvádět za předpokladu, že hůl i had/červ mají stejnou tinkturu. Pokud mají tinktury odlišné, je nutno je v popisu hlásit.
K uvedené definici lze dodat, že má-li had jazyk odlišné tinktury, je nutno ji hlásit.
Merkurova hůl, atribut Merkura - posla bohů, je považována za symbol obchodu, průmyslu a příp. dalších příbuzných činností.; v HTK, ve veřejně přístupném modulu ZTS, jsme doporučili následující definici a standard:
HŮL MERKUROVA
Obecná figura.
Za základní podobu považujeme hůl, na jejímž horním konci jsou křídla. Je-li obtočena hady, je nutné to v heraldickém popisu uvést.
Rovněž zde doporučujeme hlásit, mají-li hadi odlišnou tinkturu jazyka.
Zmiňuji zde tyto heraldické figury proto, poněvadž jejich popis v konkrétních erbech není dostatečný.

► Evropská klasická heraldika má ustálenou soustavu základních heraldických tinktur: čtyři barvy, dva kovy a kožešiny. Pokud je nutné popsat figuru, jejíž zbarvení se vymyká čtyřem základním barvám - červené, černé, modré a zelené - je nutné použít v popisu sousloví „přirozená barva". Ta byla původně používána pro popis barevnosti odkrytého lidského těla, nejčastěji obličeje, pokud takový popis byl nezbytný. V současné době je termín „přirozená barva" používán, či lépe řečeno zneužíván, i v případech, kdy nelze určit, jaká je přirozená barva konkrétní heraldické figury, nebo naopak - aby bylo možno obejít pravidla o kladení tinktur, např. zelený listnatý strom s hnědým kmenem v modrém štítě / poli je popsán jako „listnatý strom přirozené barvy", přičemž by ve většině případů bylo možno vyhovět pravidlu o kladení tinktur.
Je však nutné odmítnout zavádění další barvy, konkrétně hnědé, jak to činí autor např. při popisu kmene stromu nebo při popisu tzv. „půdy" štítu či pole, přičemž onou „půdou" je míněna pata štítu nebo pata pole. Autor v uvedených případech projevil přímo ukázkovou neznalost principů nejen české ale obecně heraldické terminologie; považuji takovou míru neznalosti za alarmující zejména uvážím-li, že autor je členem expertní skupiny Podvýboru pro heraldiku a vexilologii PS PČR a podílí se na tvorbě odborných heraldických popisů nově udělených obecních znaků.
Termínu „půda" lze, dle mého názoru, použít v případech, kdy pod štítem je, obvykle naturalisticky, zobrazen např. trávník (ve starších popisech se lze setkat s termínem „pažit") či kamenitě strukturované návrší, „zemité podloží" apod., na němž je umístěn štít nebo štítonoši / strážci štítu. Popsat patu štítu, byť naturalisticky zobrazenou, jako „půdu" je nejen projevem základní heraldické neznalosti ale též pokusem zavádět do české heraldické terminologie další expresivní výraz v případech, v nichž lze použít konvenčního termínu.
Na případnou námitku, že v německém textu je tohoto termínu použito, lze argumentovat, že bylo autorovou povinností na termín výslovně upozornit buď jeho vložením do uvozovek nebo za popis vložit terminologickou poznámku, poněvadž originální text není v knize uveden. Pokud tak není učiněno, musím trvat na názoru, že zavádění dalších expresivních výrazů do české heraldické terminologie pouze přispívá k její rozkolísanosti.

► Heraldické figury, které nemají dveřní nebo okenní závěsy (zvané panty - v současných pravidlech českého pravopisu tento výraz není), nemohou být otevřené nebo zavřené. Mám těmito figurami na mysli KŘÍDLA, která bývají na přilbách jako součásti klenotů a obvykle se popisují jako OTEVŘENÁ / ZAVŘENÁ. Z logiky výše řečeného je zřejmé, že by měla být popisována jako SLOŽENÁ / ROZLOŽENÁ. Na případnou námitku, že křídla mají klouby, které jim umožňují pohyb, lze argumentovat tak, že pohyb ano ale nikoli otevírání nebo zavírání; ostatně křídla jsou zobrazována zásadně bez kloubů.

► V moha popisech používá autor termínu „stojí" pro heraldické figury, které rozhodně stát nemohou, poněvadž nemají nohy; nejčastěji se jedná o sousloví „na štítě stojí přílba". Možnou námitku v tom smyslu, že se jedná o jakýsi literární příměr musím odmítnout, poněvadž odborná vědecká práce není beletristický útvar, v němž by autor mohl používat příměrů a metafor.
Přilba (nikoli přílba) na štítě, tj. na jeho horním okraji, prostě pouze JE, takže stačí např. napsat „na štítě korunovaná turnajská přilba" a i zcela průměrně poučený heraldik ví, kde JE přilba umístěna.

► Rozdíly mezi vyobrazenými erby a jejich popisy.
Při bedlivém studiu autorových popisů vyobrazených erbů zjišťuji patrné rozdíly a nedostatky, které se projevují v několika rovinách a na něž konkrétně upozorním na posuzovaných příkladech.
» Při popisu figur není hlášena jejich tinktura nebo tinktura zbroje.
» Při popisu figur není hlášena, nebo nedostatečně hlášena, jejich poloha či podoba, která je odlišná od standardu, příp. je popsána poloha, která není zobrazena.
V této souvislosti musím již předem odmítnout případné námitky, že heraldický popis nemusí být vyčerpávající do všech podrobností. Heraldický popis musí být natolik přesný a vyčerpávající, aby podle něho bylo možno znak nakreslit, aniž by výtvarník musel znát či vidět originální předlohu. Nepovažuji totiž za přínosné pro současnou heraldickou tvorbu, aby popisy odkazovaly „na umění malířské", jak tomu v mnoha případech v erbovních listech v minulosti bylo. Případná argumentace o „výtvarné licenci" musí mít jasná pravidla, která neumožňují, aby „výtvarná nedostatečnost" byla nahrazována vágním poukazem na „výtvarnou licenci".
Se zřetelem na zjištěné rozdíly mezi popisy a kresbami by bylo možné usuzovat na nedostatečnou komunikaci mezi oběma autory.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

IV.       Konkrétní výhrady k popisům erbů v kapitole „Přehled rodů".
Prosopografické údaje o vybraných rodech (v počtu 200 - viz s. 14) jsou z mnoha hledisek (osobní údaje, dějiny rodu, společenské postavení, profese, nobilitační zásluhy a d.) nesporně zajímavé a autor zřejmě dosti podrobně prostudoval nejen prameny ale i literaturu, která je za každou rodovou kapitolou citována. Kromě „písařských překlepů", vzniklých při psaní textů, a možných stylistických či gramatických pochybení (viz část V. této recenze) by, dle mého názoru, nemělo valného smyslu podrobně zkoumat faktografické údaje. Většinu jednotlivých rodových kapitol jsem sice přečetl, ale rozhodl jsem se, že jejich obsah nebudu, resp. nemohu komentovat. Mým výhradním předmětem zájmu jsou popisy erbů a používaná terminologie.
Je samozřejmé, že jsem v této recenzi nemohl podrobit kritickému zkoumání všechny popisy erbů, neboť recenze by nabyla nezvládnutelného rozměru. V procesu čtení jsem proto vybíral takové popisy, které dle mého názoru zasluhují podrobnější komentář. Výslovně chci na tomto místě připomenout, že se v žádném případě nepovažuji za „terminologického arbitra", jak jsem několikrát zdůraznil ve svých textech publikovaných na portálu HTK. Rovněž jsem vzal v úvahu, že nelze popisy rigidně poměřovat současnými výsledky terminologické práce, která spočívá jednak v excerpci termínů používaných v českých heraldických popisech a jednak ve vypracovávání definic a terminologických standardů.

Z popisů erbů však není zřejmé, alespoň při čtení jsem to nezjistil, zda jsou popisy volným překladem z německy psaných listin nebo zda jsou autorovou terminologickou interpretací. Napadlo mne sice, že by bylo možná vhodné, aby byly originály německých popisů publikovány, avšak tím by se zřejmě kniha rozrostla o nezanedbatelný počet stran. Kladu si tuto otázku proto, poněvadž mnohé popisy se neshodují s kresbami Michala Fialy, jak doložím v konkrétních poznámkách, a rovněž není zřejmě, zda Michal Fiala kreslil erby podle dostatečných a přiměřeně podrobných popisů nebo zda měl k disposici fotokopie erbovních miniatur, pokud byly v listinách vždy zobrazeny.

Co se týká Fialových kreseb, nemohu se vyjadřovat k jejich výtvarnému provedení, neboť sám erby nekreslím. Podle mého, v tomto případě laického, pohledu považuji kresby za vyhovující a splňující účel autorovy knihy v rovina ilustrační.
Považuji však za vhodné vložit poznámku k „přirozeným barvám".
Domnívám se, že v mnoha popisech byla nevhodně hlášena „přirozená barva" zejména u figur, u nichž nelze jednoznačně stanovit jejich přirozené zbarvení. Poukázal jsem na tato pochybení jmenovitě u Aesculapovy a Merkurovy hole, dále u (nehlášených) hadů nebo v případě „pancíře" a sečných zbraní či kotvy „s dřevěným břevnem".(*) Dalším příkladem je sova; zatímco v erbu Arenfeld není přirozená barva hlášena, v erbu Grün sice hlášena je, avšak obě zobrazení jsou „přirozeně barevně" rozdílná. Obdobná situace je u jelena, který je zobrazen hnědě, avšak kopýtka a parohy má sytě žluté, což by mohlo vyvolávat představu o zlaté zbroji, kdyby ovšem pro zlato nebyl zvolen odlišný barevný stupeň žluté barvy. Jsem toho názoru, že autor kreseb měl mít o „přirozené barvě" konkrétní představu a neuchylovat se k nahodilým nebo k nedefinovatelným variacím.
(*) Je-li v popisu uvedena kotva s břevnem, lze nepochybně předpokládat, že přes dřík kotvy je přeložena heroldská figura BŘEVNO; bylo-li by přeložena přes ramena kotvy, muselo by to být v popisu výslovně uvedeno. Z toho příkladu je patrné, že nelze libovolně zacházet s heraldickými termíny, jejichž význam je jednoznačný.

Poznámky k popisům jednotlivých erbů.

Adler (popis s. 103, erb s. 713)
Má-li heraldická figura zbroj i jazyk shodné tinktury, je zbytečné, aby tinktura jazyka byla hlášena výslovně.
Korunované přílby (správně má být PŘILBY) na štítě nestojí - viz moje poznámka v části III.
Sousloví „se vidí" - viz moje poznámka v části III.
Křídla, nemajíce dveřních / okenních závěsů, nemohou být zavřená / otevřená - viz moje poznámka v části III.

Aguilar (popis s. 106, erb s. 713)
Nesprávný popis erbu z hlediska pořadí heraldických figur. Je-li ve štítě heroldská figura, má ona i její obsah při popisu přednost; nejprve tedy měla být hlášena HLAVA ŠTÍTU a v ní další figury.
HRUŠKY mají být popsány jako POSTAVENÉ, poněvadž mohou být i POLOŽENÉ; nikde není definována jejich základní poloha.
Ve štítě je zlatý OREL, nikoli orlice, a má mít popsán ČERVENÝ JAZYK, neboť je tak zobrazen.
Jaký je v tomto případě kresebný rozdíl mezi KOULÍ a KOTOUČEM nad hlavou orla; prostý popis by hlásil KOTOUČ, pokud je však v privilegiu hlášena koule, popsal ji autor správně, ale měla být také jako koule nakreslena.
KORUNA SVOBODNÝCH PÁNŮ na štítě nestojí - viz moje poznámka v části III. V některých erbech je koruna svobodných pánů zobrazena odlišně, v podobě konservativní nebo moderní.
VYRŮSTAJÍCÍ LEV nemá hlášen ČERVENÝ JAZYK, rovněž zobrazení hřívy v hnědé barvě je nestandardní, pokud tak ovšem není v erbovní miniatuře. V dalších erbech je takto zbarvený lev popsán jako lev PŘIROZENÉ BARVY. Na barevné rozdíly mělo být upozorněno v terminologické poznámce za popisem.
Zelená VĚTVIČKA má mít hlášen stonek PŘIROZENÉ BARVY (hnědý), neboť dle popisu by mohla být nakreslena celá zelená; další možností je hlášení přirozené barvy pro celou figuru, potom by listy byly zelené a stonek hnědý.

Arenfeld (popis s. 111, erb s. 714)
Erb 1787: Pojmenovat zelenou patu štítu, konvenčně v českých popisech nazývanou TRÁVNÍK jako PŮDA, je terminologický nesmysl - viz moje poznámka v části III.
VYRŮSTAJÍCÍ KLASY mají být hlášeny jako VĚJÍŘOVITĚ ODKLONĚNÉ nebo VĚJÍŘOVITĚ ROZLOŽENÉ, tzn., že prostřední je VZTYČENÝ; bylo-li by hlášeno, že jsou odkloněny pouze krajní, ostatní by byly VZTYČENÉ.
ROHY na pravé přilbě mají být popsány jako BUVOLÍ.
SOVA má být hlášena v PŘIROZENÝCH BARVÁCH, zbarvení není standardní samozřejmostí; stojí na zeleném NÁVRŠÍ, nikoli na PAHORKU. V erbu rodu Grün je však sova přirozeně zbarvena odlišně. Nedokáži posoudit, zda se jedná o výtvarnou licenci nebo výtvarnou nepozornost.

Arnstein (popis s. 113, erb s. 714)
Erb 1797: Některé obecné heraldické figury lze DĚLIT nebo POLTIT; dělením vzniká HORNÍ / DOLNÍ POLOVINA, polcením PRAVÁ / LEVÁ PŮLE. Zde má být hlášeno PŮL ČERNÉHO ORLA.
KOTVA nemá břevno a už vůbec ne dřevěné a příčné, má PŘÍČKU a její tinktura se hlásí pouze tehdy, je-li odlišná od tinktury kotvy. Zde není tinktura kotvy vůbec hlášena.
Dále má být hlášeno, že na korunované turnajské přilbě jsou pera PŠTROSÍ, mohou být nakreslena také jiná.
V popisu erbu 1798 se opakují stejné chyby.

Ascher (popis s. 115, er s. 715)
SFINGA nemusí být hlášena jako LEŽÍCÍ, poněvadž to je její základní poloha, měla by však být popsána jako OBRÁCENÁ DOPRAVA, neboť právě tato obecná heraldická figura může být zobrazena i ČELNĚ. Definice standardní polohy zatím není stanovena, což samozřejmě nevytýkám autorovi; v Terminologickém slovníku HTK je sice excerpována (z Bubnovy „Encyklopedie heraldiky"), avšak její poloha není dosud definována.
Popis erbu je špatný, poněvadž sfinga neleží „na písku" (další zbytečný expresivní termín).
Správný popis by měl znít: Dělený štít. Nahoře v černém poli se zlatou patou na dělící linii doprava obrácená zlatá sfinga, v dolním stříbrném poli červený kráčející vzpřímený lev.
JELEN je hlášen jako přirozený, pro kopýtka a parohy bylo použito tmavého odstínu žluté barvy (viz moje poznámka k „přirozené barvě"), červený jazyk lze považovat za samozřejmý, neboť zbarvení jelena je přirozené.

Bachrach (popis s. 121, erb s. 715)
Nejsem si jist, zda u několika řadami šachovaného břevna je nutné ještě hlásit počet „sloupků šachování"; pokud je tak v originále listiny, nelze nic namítat. Figura, která je přes břevno přeložena se nazývá „fasces cum securibus" - šňůrou převázané pruty, do nichž je vetknuta sekera na dlouhém topůrku. Autor popsal tuto figuru jako „ převázaný liktorský svazek" (když svazek, tak samozřejmě převázaný) a sekeru orientuje „ostřím ven obrácenou". Domnívám se, že popis není zcela správný, neboť tato figura má, nejen v heraldice, standardní podobu, pro níž lze doporučit buď jednoslovný termín „fasces" nebo sousloví „liktorské pruty".
Klenotem není ROSTOUCÍ ORLICE ale ROSTOUCÍ / VYRŮSTAJÍCÍ OREL.

Berl (popis s. 133-134, erb s. 716)
Jako v mnoha podobných případech ani v tomto popisu není hlášeno, že hrot je VYDUTÝ. V popisu není dána přednost figurám, které jsou ve hrotu; jeho plochu nelze rozhodně považovat za „pole", jak je uvedeno popisu (základní heraldická neznalost), potom je ovšem zbytečné výslovně hlásit HORNÍ POLE, poněvadž jiná v erbu nejsou. V popisu umístění přilby je mimořádně upuštěno od slova „stojí" - přilba na štítě pouze JE.

Bernstein (popis s. 136, erb s. 717)
Červený KŘÍŽ má být správně popsán jako ŘECKÝ, nikoli VOLNÝ; toto je základní typologie křížů. Klenotem na pravé přilbě není ORLICE ale OREL, klenot na levé přilbě má být popsán jako HLAVA S KRKEM, nikoli HLAVA A KRK, samozřejmě vyrůstající. ČERVENÝ JAZYK v tomto případě nemusí být popsán, neboť jelení hlava je přirozené barvy.

Eskeles (popis s. 201, erby s. 725)
Erb 1797: MERKUROVA HŮL - v jiných popisech není hlášeno, že je okřídlená; zde křídla hlášena jsou ale bez tinktury (stříbrná ve stříbrném kůlu). Již v jiné souvislosti jsem kladl otázku, jaká je „přirozená barva hole" - jakékoliv. Rovněž, jako v erbu Höniga z Hönigshofu, nejsou hlášeni dva zelení, hůl obtáčející hadi s červenými jazyky.
PERA musí být popsána jako PŠTROSÍ, neboť mohou být i jiná a nikde není definováno, že jsou vždy pštrosí, pokud není hlášeno odlišně.
Erb 1811: Místo slova POLOVINA je vhodnější termín POLE. OLISTĚNÉ VINNÉ STONKY mají být popsány jako SVĚŠENÉ, neboť jejich základní poloha je opačná; termín „olistěný" není sice odmítnutí hodný, je však neobvyklý; kdyby větévka nebyla „olistěna", musela by být popsána jako PRUT.
Lze pochybovat, zda přirozenou barvou všech hadů je zelená. Je sice správně popsáno, že dvě dvojice jsou k sobě přivráceny hlavami, avšak není popsáno, že hadi jsou propletení, že každá dvojice má hlavy přivrácené, že z tlam vynikají červené jazyky a že hadi jsou okřídleni; konstatuji opět nedostatečný popis, který teoreticky výtvarníkovi umožňuje libovolné variace.
Chyba v popisu klenotních per se opakuje.
Erb 1822: V popisu je správně dána přednost štítku, má však být nazván středním a nikoli srdečním; takto se obecně popisuje střední štítek, je-li v erbu pouze jeden; chyba v popisu vinných stonků se opakuje. V 1. a 4. zlatém poli je správně popsán orel, má však být hlášeno PŮL ORLA, aby bylo zřejmé, že VYNIKÁ z poltících linií.
Chyba v popisu klenotních per na krajních přilbách se opakuje, na prostřední by měl být hlášen DVOJHLAVÝ OREL - v německém originále listiny je nepochybně DOPPELADLER příp. ZWEIKÖPFIGEADLER.

Flesch šlechtic z Brunningen (popis s. 209, erb s. 726)
V popisu je správně dána přednost hlavě štítu. Vazbu VE ŠTÍTĚ SE VIDÍ NA ROZVLNĚNÉM MOŘI ... považuji za nadbytečně expresivní, pokud tak ovšem není uvedeno v originálu listiny, neboť adjektivum „rozvlněný" je pojem velmi subjektivní a heraldicky nerozlišitelný od termínu VLNITÝ. Jsou-li v zobrazení podobného expresivního termínu TRÁVNÍK nakresleny téměř naturalisticky drny a stvoly trávy, zajisté nebudou předmětem heraldického popisu, přičemž zdůrazňuji slovo „heraldického".
Dle mého názoru by popis měl být např. v tomto znění: V modrém štítě, pod zlatou hlavou s třemi červenými včelami, s přirozenou vodní hladinou galéra s vysokým trupem, bez vesel, s napjatou plachtou, vše zlaté. Na turnajské korunované přilbě s modro-zlatými a červeno-zlatými přikrývadly složená dělená křídla, přední zlato-červeně, zadní modro-zlatě.
Z vazby „v modrém štítě s přirozenou vodní hladinou ..." je zřejmé, že galéra je zobrazena přes celou plochu štítu a nikoli jen na horním okraji (linii) vodní hladiny).

Frankl z Hochwartu (popis s. 218, erb s. 727)
DOVNITŘ PROHNUTOU STŘÍBRNOU KROKEV lze popsat jednoslovným termínem VYDUTÁ.
U DAVIDOVY HARFY by měly být zvýrazněny struny. Zlatá palma nevyrůstá z PŮDY ale ze zúženého TRÁVNÍKU (v tomto případě není nutno hlásit tinkturu, poněvadž trávník je vždy zelený) nebo ze ZÚŽENÉ ZELENÉ PATY (lze však doporučit jednoslovný termín TRÁVNÍK). V popisu měla být dána přednost oběma heroldským figurám v pořadí TRÁVNÍK (nebo zúžená pata), z něhož vyrůstá zlatá palma, poté STŘÍBRNÁ VYDUTÁ KROKEV provázená popsanými figurami.
U JEDNOROŽCE není hlášen ČERVENÝ JAZYK.

Hönig z Henicksteina, Henikstein (popis s. 356, erb s. 738)
Erb 1784: LEV je kráčející vzpřímený - v popisu nutno hlásit, poněvadž základní polohou je LEV VE SKOKU OBRÁCENÝ DOPRAVA.
TABÁKOVÁ ROSTLINA - není hlášena její tinktura ani tinktura květu, nevyrůstá z PŮDY ale z NÁVRŠÍ - viz moje poznámky v části III.
U figur dolního pole nejsou hlášeny tinktury.
Klenot - je-li LEV VYRŮSTAJÍCÍ, musí samozřejmě držet jakýkoliv předmět v předních tlapách, je proto zbytečné to výslovně hlásit. Není hlášena tinktura tabákové rostliny, obdobně jako ve štítě.
Poznámka: Na s. 359 je portrét Alfréda svobodného pána Heniksteina shodný s vyobrazením v knize „Válka 1866" na s. 287, autorů Běliny - Fučíka, pouze s tím rozdílem, že v Bělinově knize je portrét kontrastnější.

Henikstein (popis s. 356-357, erb s. 738)
Erb 1807: V předchozím erbu z roku 1784 je hlášen obdélný kámen „vyrobený po římském způsobu". Tento popis je pravděpodobně převzat z originálu listiny, poněvadž jej autor dává do uvozovek. V erbu 1807 je hlášena shodná figura, ale je odlišně zobrazena jako kvádr z perspektivního pohledu, který by bylo možno popsat Z PATY ŠTÍTU VYNIKÁ KVÁDR SE SGRAFITOVÝM PSANÍČKEM NA ČELNÍ STĚNĚ. V obou případech je na čelní stěně obdélného kamene zobrazeno tzv. „sgrafitové psaníčko", což zřejmě charakterizuje onen nezvyklý popis.
PERA vynikající z obou přileb musí být hlášena jako PŠTROSÍ.

Henikstein (popis s. 359, erb s. 738)
Erb 1859: TABÁKOVÁ ROSTLINA nevyrůstá z PAHORKU ale z NÁVRŠÍ (též by bylo možno popsat ze zelené paty, avšak expresivní výraz NÁVRŠÍ je běžně v popisech používán).
LEV má být popsán jako KRÁČEJÍCÍ VZPŘÍMENÝ, meč může být popsán jako vytasený, avšak vzhledem k poloze lva jej nelze nakreslit jinak, a SVAZEK ŠÍPŮ jako VZTYČENÝ, event. hroty vzhůru.
ŘECKÝ KŘÍŽ nemůže být popsán jako VOLNÝ, neboť to je jeho základní podoba; dotýkal-li by se krajů pole, byl by to kříž heroldský.
Klenoty: MEČ má být popsán jako VZTYČENÝ PŘIROZENÉ BARVY (tinktura čepele není hlášena); PERA musí být popsána jako PŠTROSÍ.
Upozorňuji na rozdílné zobrazení koruny svobodných pánů od téže koruny v erbech Aguilar, Arenfeld, Arnstein (konservativní, moderní).

Hönigové z Hönigsbergu, z Hönigshofu (popis s. 362, 366, erby s. 738, 739)
V obou erbech věnuji pozornost figuře, která je popsána jako „mrtvý na zádech ležící lev přirozené barvy, okolo jehož tlamy poletuje osm zlatých včel / jemuž z krvavé tlamy vylétá šest zlatých včel". Prohlédneme-li si pečlivě však obě kresby, zjistíme, že na nich je zobrazena jakási „potvora", která nejenže neleží na zádech ale v podivně nepopsatelné poloze na břiše, opírajíc se přitom o pokrčené nohy. Její údajná přirozená barva je zobrazena jako zlatá s tmavě hnědou hřívou; takto barevně je zobrazeno více figur, přičemž jednou jsou popsány jako zlaté a jindy jako přirozené barvy. Včely sice poletují ale v uctivé vzdálenosti nad údajnou mrtvolou, která má hlavu otočenou tlamou nahoru a krvavost tlamy je znázorněna jakousi nepojmenovatelnou červenou skvrnou, v obou erbech.
Klenotem je v obou erbech VYRŮSTAJÍCÍ LEV, hlášený v přirozené barvě, avšak naprosto shodný s erbem Aguilar, v němž je pro změnu popsán jako zlatý (viz výše).
TABÁKOVÉ ROSTLINY ve stříbrném kosmém břevnu obou erbů mají být hlášeny jako POSTAVENÉ a (bez udání tinktury) ZELENÉ.
Ve druhém erbu je v dolním zlatém poli KOSMO POLOŽENÝ KORD, správně má být KOSMO VZTYČENÝ (tinktura čepele není udána) se ZLATÝM JÍLCEM a ZÁŠTITOU; oblouk spojující jílec se záštitou nemusí být považován za koš. Kord je šikmo podložený MERKUROVOU HOLÍ PŘIROZENÉ BARVY (jaká je přirozená barva hole, jakékoliv?) obtočenou dvěma zelenými esovitě propletenými hady s přivrácenými hlavami a červenými jazyky; v popisu nejsou hadi vůbec hlášeni, takže je záhadou, proč je výtvarník nakreslil; hůl má být hlášena jako ŠIKMÁ POSTAVENÁ.

Light (popis s. 462, erb s. 748)
V modrém štítě „se nevidí stříbrný kůň ve skoku" (s nehlášeným ČERVENÝM JAZYKEM) ale STŘÍBRNÝ VYSKAKUJÍCÍ KŮŇ S ČERVENÝM JAZYKEM, neboť poloha „ve skoku" je jednoznačně a nezpochybnitelně definována (v HTK na modelové obecné heraldické figuře LVA), rovněž však v základní české heraldické literatuře. Zaměňovat tyto polohy u některých čtvernohých zvířat, poněvadž u nikoli všech je poloha „ve skoku" polohou základní, je projevem heraldické neznalosti. KŘÍDLA samozřejmě nejsou OTEVŘENÁ ale ROZLOŽENÁ.

Redlich (popis s. 571, erb s. 760)
Není hlášeno, jako obvykle v jiných popisech, že ZLATÝ HROT je vydutý.
ČERNÉ OZUBENÉ KOLO, které „se vidí" v hrotu nemá čtyři písty ale čtyři ramena; je záhadou, jak autor dospěl k názoru, že kola mají písty a nikoli ramena.
Provázející ŠÍP lze popsat jednoslovným termínem VZTYČENÝ.
Je-li SRP ostřím nahoru, je zbytečné zdůrazňovat, že je otočený, neboť z logiky popisu nemůže být jinak.
Přilba jako obvykle na štítě nestojí a křídla nejsou zavřená ale složená.

Seidler (popis s. 593, 594, erby s. 762)
Erb 1871: Domnívám se, že popis figury v 1. a 4. poli „spojený červený heroldský a svatoondřejský kříž" není správný, neboť kříže nejsou spojeny, ale „překrývají se" avšak tak, že nelze rozhodnout, který kříž „překrývá" který. Doporučil bych popis: V 1. a 4. poli [heroldská] figura složená z heroldského a ondřejského kříže (nebo v opačném pořadí), neboť pro takovou figuru neexistuje jednoslovný termín. (Jsem si však vědom toho, že navržený popis nemusí být terminologicky přijatelný.)
V erbu z roku 1882 jsou shodné figury, pouze stříbrné v červeném poli červeno-zlatě čtvrceného štítu. V obou erbech je správně hlášen černý orel s červeným jazykem, nikoli však polovina ale půle.
V obou erbech jsou shodné klenoty: Z pravé přilby VYRŮSTÁ STŘÍBRNÝ JEDNOROŽEC SE ZLATOU ZBROJÍ, není však hlášen červený jazyk; na levé přilbě jsou složená, nikoli zavřená, křídla.

Taussig (popis s. 640, erb s. 768)
Obdobně jako u erbu Redlich není hlášeno, že hrot je vydutý. Zlatý štít má patu, kterou autor popsal expresivním výrazem „otevřené moře"; domnívám se, že vhodnějším by byl termín STŘÍBRNÁ VODNÍ HLADINA nebo VODNÍ HLADINA PŘIROZENÉ BARVY.
U plujícího trojstěžníku není hlášena tinktura.
Co se týká vztahu hrotu a orla, doporučil bych tento popis: „Modrým vydutým hrotem polcený zlatý štít s černým orlem s červenými jazyky. Ve hrotu..." V popisu nemusí být uvedeno, že se jedná o orla dvojhlavého, neboť jsou hlášeny [dva] červené jazyky; v německém originálu listiny je nepochybně uveden DOPPELADLER.
U VYRŮSTAJÍCÍHO STŘÍBRNÉHO LVA z levé přilby není hlášen ČERVENÝ JAZYK, rovněž má být hlášeno, že PĚT ZLATÝCH OBILNÝCH KLASŮ je VĚJÍŘOVITĚ ROZLOŽENO.

Thurnwald (popis s. 644, erb s. 768)
Popis pravého pole bych doporučil v tomto znění: V pravém červeném poli zlatá Aesculapova hůl, obtočená stříbrným, ke středu (nebo doleva) obráceným hadem s červeným jazykem, provázená nahoře dvěma stříbrnými hvězdami.
Je-li hůl obtočena hadem, nepochybně se jedná o hůl Aesculapovu. Vzhledem k rozdílným tinkturám hole a hada je nutno hada popsat, včetně tinktury jazyka. Hvězdy nemohou provázet hůl v hlavě štítu ale v hlavě pole, v popisu však může být hlášeno, že ji provázejí nahoře.
Obdobná hůl s nehlášenými zelenými hady je v erbu Hönigů z Hönigshofu popsána jako Merkurova - viz výše.
Na pravé přilbě není nutno hlásit, že Aesculapova hůl je ze štítu, správně z pole, musí však být hlášena PŠTROSÍ PERA.
Přední KŘÍDLO na levé přilbě nic nenese, stříbrná lilie na něm prostě je.

Waldstein šlechtic z Heilwehru (popis s. 651, erb s. 769)
Je sice hlášen ŠIKMO POLOŽENÝ MEČ SE ZLATÝM JÍLCEM A ZÁŠTITOU, ovšem termín POLOŽENÝ není v tomto případě správný, poněvadž POLOŽENÝ MEČ může být vodorovně položený hrotem doprava (v popisu není nutno hlásit) nebo hrotem doleva (v popisu nutno hlásit), další polohy jsou VZTYČENÝ = hrotem k hornímu okraji štítu / pole nebo POSTAVENÝ = hrotem k dolnímu okraji štítu / pole, polohy VZTYČENÝ / POSTAVENÝ mohou být KOSMO nebo ŠIKMO;
tinktura čepele není hlášena. V popisu je správně hlášen JÍLEC a ZÁŠTITA, což některým heraldikům činí v heraldických popisech „nepřekonatelný problém".
Toto zobrazení AESCULAPOVY HOLE je v jiných erbech (např. Hönig z Hönigshofu) popsáno jako MERKUROVA HŮL, tam ovšem nejsou hlášeni zobrazení zelení hadi.
Pro PROVÁZEJÍCÍ LILII a HVĚZDU lze, vzhledem k shodné tinktuře, použít sousloví OBOJÍ STŘÍBRNÉ.
Popis klenotu je správný.

Weisberger šlechtic z Ecksteinhofu (popis s. 656, erb s. 770)
V pravém červeném poli je hlášeno, bez udání tinktury, SKLANATÉ TROJVRŠÍ, nakresleno je však stříbrné čtyřvrší s třetím vrchem vyšším, počítáno heraldicky zprava. Je zbytečné popisovat, že vyrůstá z paty štítu, neboť to je základní podoba, popis by byl nutný tehdy, bylo-li by VOLNÉ.
Dále je hlášeno, že NAD SKALNATÝM TROJVRŠÍM ... VE ZLATEM LEMOVANÉM PANCÍŘI DRŽÍCÍ V OBRNĚNÉ RUCE MEČ SE ZLATÝM JÍLCEM A ZÁŠTITOU, bez udání tinktury pancíře a meče. V heraldických popisech je tato figura konvenčně nazývána OBRNĚNOU PAŽÍ, přičemž se rozumí, že je brněním, resp. plechovou rukavicí, chráněna i ruka; není-li, musí být popsána jako RUKA NAHÁ. Poněvadž nejsou udány tinktury, lze předpokládat, že „pancíř s obrněnou rukou" i meč jsou přirozené barvy, v tomto případě neheraldická barva leštěného železa (oceli), avšak v popisu to musí být hlášeno tak, jako je hlášeno zlaté lemování. Pancíř, správně obrněná paže, není NAD TROJVRŠÍM, poněvadž je integrální součástí nejvyššího vrchu, čili správně má být NA (TŘETÍM) VRCHU. Meč je v obvyklé poloze, kterou není třeba výslovně popisovat. Výše uvedené zpřesnění popisu, v tomto případě dle kresby, nelze odbýt poukazem na tzv. „výtvarnou licenci", neboť autorův popis je nutno považovat za nedostatečný, který umožňuje relativně libovolné zobrazení.
ROSTOUCÍ ZLATÝ LEV nemá hlášen ČERVENÝ JAZYK a rovněž opět není uvedena tinktura čepele meče; se zřetelem na shodné barevné provedení v pravém poli by měla být hlášena „přirozená barva".
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Závěr:
Z celkové počtu autorem uvedených 200 nobilitovaných rodů (viz s. 14) jsem náhodně vybral 25 popisů udělených erbů a přičinil k nim poznámky; přečtených popisů bylo samozřejmě více, avšak se zřetelem na již takto rozsáhlý text recenze jsem omezil jejich výběr. Přestože by mně mohlo být vytknuto, že z přítomného vzorku 12,5 % nelze vyvodit relevantní závěr, jsem přesvědčen, že opak je pravdou. Aniž bych předpokládal, že terminologická část publikovaných materiálů má představovat jejich hlavní náplň, není zajisté sporu o tom, že představuje, s vyobrazenými erby, nedílnou součást knihy. Dle mého názoru autor (či autoři?) nevěnoval (nevěnovali) popisům takovou pozornost, jakou věnoval dominantnímu předmětu studia a proto jsou popisy v mnoha směrech, jak jsem se snažil na konkrétních příkladech ukázat, nedostatečné. Autor tak úspěšně petrifikuje rozkolísanost české heraldické terminologie, přestože pravý opak by měl být jeho prioritou. Ve třetím odstavci III. části jsem poukázal na skutečnost, že autor je členem heraldického expertního týmu Podvýboru pro heraldiku a vexilologii PS PČR a že jsou některé jeho terminologické nedostatečnosti alarmující, poněvadž se podílí na tvorbě popisů nově udělovaných obecních znaků. Na tomto místě musím, bohužel, tuto výtku výslovně opakovat, čímž samozřejmě jsem dalek toho, abych zpochybňoval ostatní autorovy znalosti jako celku. Opět musím zdůraznit, že pro mne není potěšením poukazovat na určité terminologické nedostatky, přičemž tyto poukazy jsou více-méně obecné povahy. Domnívám se, že dalších slov není třeba, poněvadž konkrétní výhrady jsou, předpokládám že srozumitelně, učiněny u každého z posuzovaných popisů.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V.          Pravopisné a stylistické chyby.
Podle mého názoru jsou důsledkem nedostatečné korektorské práce, přičemž jejich původ lze hledat jednak v tzv. překlepech při psaní textu, jednak při stylisaci zejména delších větných útvarů.
Původně jsem zvažoval, zda tyto, v jistém smyslu, banální případy vůbec registrovat, ovšem dospěl jsem k názoru, že uváděné chyby jsou integrální součástí literární úrovně a že je, opět dle mého subjektivního názoru, nelze pominout pomyslným mávnutím ruky.

► Na s. 20: „Tato skupina populace se v posledních letech těší rostoucímu vědeckého zájmu, ... „.
Správně má být „rostoucímu vědeckému zájmu".

► Na s. 26 je chybně uveden predikát Joseph von Sonnefels, správně má být Sonnnenfels.

► Na s. 38 je chybná shoda podmětu a přísudků: „Je velmi pravděpodobné, že to byla právě ona, kdo barona Hermanna Königswartera seznámil s katolictvím a probudil u něj zájem ... „
Přísudková slovesa musí být ve tvaru ženského rodu, tedy seznámila, probudila.

► Na s. 62 čteme větu: „Teprve král Fridrich Vilém IV. výnosem ... „
Jedná se o pruského krále Fridricha Wilhelma IV., v českém překladu Bedřicha Viléma IV. Považuji německo-českou jazykovou kombinaci vlastních (ale i např. zeměpisných) jmen za obtížně přijatelnou; pokud autor textu uplatňuje pouze versi českou nebo pouze cizojazyčnou, domnívám se, že je správné respektovat jeho rozhodnutí, avšak jazyková kombinace není vhodná, přestože bývá i v odborné literatuře používána.
Autoři historických prací se mohou dostávat do obtížných situací právě při transkripci zejména německých jmen, příjmení a predikátů. Není zajisté pochybením, jsou-li jména významných postav českých dějin psána česky, resp. foneticky, např. Valdštejn, Pernštejn, Rožmberk - místo německých Waldstein, Pernstein, Rosenberg. Avšak Schwarzenberg je psán zásadně německým pravopisem, poněvadž česká verse Švarcenberk či dokonce Švarcnberk je nepřijatelná. Za rovněž nepřijatelné je nutno považovat česko-německé nebo německo-české hybridy.

► Na s. 78: „Takto byla nobilitována menší části vyznamenaných, ...".
Jedná se zřejmě o překlep, který měl být opraven při jazykové korektuře. Správně má být „menší část".

► Na s. 88: „... orlice, lvi a jiné figury byli zobrazováni jen polovičné, ..."
Špatná gramatická vazba a tvar adjektiva. Adjektivum „poloviční" je měkké, archaický tvar „polovičné" není proto správný. Dále se domnívám, že shoda několikanásobného podmětu, jehož jeden člen je nadto rozvitý, což však není podstatné, s přísudkem je gramaticky nesprávná. V podmětu je sice jeden z členů rodu mužského, ale kategoricky nadřazeným slovem, resp. heraldickým termínem, je ženské substantivum „figury" (v množném čísle), proto má mít přísudek jmenný se sponou tvar „byly zobrazovány"; ostatně i výslovnost tomu automaticky nasvědčuje.

► Na s. 94: „Andreas Probstner pocházel z původem německé luteránské rodiny usazené na
Špiši ... „.
Vazba „pocházel z původem" je stylisticky neobratná. Předložka „z" má být před adjektivem „německé" a potom je zbytečné psát „pocházel původem", neboť z logiky napsaného jeho původ vyplývá.
Správný název historického území v severní části Slovenska se nazývá Spiš. Od tohoto názvu jsou dále odvozena „spišská města" jako privilegovaná města spišského regionu, dále významné geomorfologické útvary „Spišsko-gemerský kras"a Spišská Magura, dále Spišský hrad v katastru obce Žehra a nakonec několik konkrétních názvů sídel - Spišská Bělá, Spišská Nová Ves, Spišské Podhradie a další. Správný zeměpisný název si mohl autor ověřit v kterémkoliv naučném slovníku. Případný argument, že se tak „obecně" říká, je nutné odmítnout, neboť vědecká práce nemůže mít charakter lidové „vyprávěnky".

► Na s. 97: „... diplomata v Paříži Ernsta vom Ratha ...". Správně má být Ernsta von Ratha.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

VI.       Přehled hodnostních tříd a příjmů státních zaměstnanců podunajské monarchie.
Údaje a přehledné / srovnávací tabulky, sestavené s pomocí citované literatury, představují ucelený pohled na sociální a společenské postavení vymezené skupiny obyvatelstva zhruba od druhé poloviny 19. století, tedy z období vlády předposledního rakouského a rakousko-uherského císaře Františka Josefa I. a necelé dvouleté vlády jeho nástupce císaře Karla I. Dalších komentář není třeba, neboť na faktografických údajích je obtížné cokoli měnit.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

VII.       Závěrečná kapitola - Prameny. Literatura. Zdroje vyobrazení.
Rozdělení závěrečné kapitoly do uvedených částí je u vědeckých prací tohoto charakteru obvyklé. Do části Prameny je ještě zařazena skupina Tisk; ten je pro poznání dobového koloritu nezastupitelný.
V části Literatura je uvedeno 655 titulů včetně internetových adres; samostatných autorových prací 16.
Prohlédnu-li některé citované tituly konkrétně, nabývám přesvědčení, že jejich citace je pouze formální a bezprostředně s autorovou prací nesouvisející. V takových případech je nutno považovat citace za zbytečné.
Poslední částí jsou Zdroje vyobrazení, které posloužily k ilustracím v textu.
Na 63 tabulích nakreslil Michal Fiala 228 erbů.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na rubu titulní strany je uvedeno, že „publikace vznikla v rámci grantu Grantové agentury České republiky ... a její vydání bylo podpořeno také z prostředků výzkumného záměru Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ... řešeného Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy". Publikace je dále zaštítěna recenzenty prof. PhDr. Ivanem Jakubcem, CSc. a prof. PhDr. Alešem Skřivanem, CSc. V kapitole „Slovo úvodem" autor m. j. píše: „Zvláštní poděkování bych rád vyslovil autorovi kreseb erbů Michalu Fialovi, který byl prvním čtenářem jednotlivých kapitol a jehož velmi upřímné kritické soudy mě výrazně motivovaly".
Přehlédnu-li výčet kritických recenzních poznámek, jak v části obecně historických reálií tak v části speciální historie, konkrétně některých posuzovaných popisů erbů především z hlediska terminologického (a nemám v této souvislosti výhradně na mysli komparace s dosud rozpracovaným projektem Heraldické Terminologické Konvence - HTK-CZ, konkrétně s výstavbou Terminologického slovníku), kladu si dvě zásadní otázky:
1. Byla za poskytnuté, resp. vynaložené, finanční prostředky z grantových fondů odvedena vskutku plnohodnotná vědecká práce?
2. Se zřetelem na učiněné výhrady v rovině obecné i speciální historie lze, dle mého názoru, s úspěchem pochybovat o nadstandardních historických znalostech uvedených pánů recenzentů ale též PhDr. Michala Fialy, který byl, dle autorova sdělení, prvním čtenářem prvních textových versí.
V souvislosti s učiněnými výhradami jsem totiž přesvědčen, že povinností autorů vědeckých pojednání jakéhokoliv vědního oboru jakož i povinností recenzentů je ověřování a verifikace dat a událostí, poněvadž v odborné ale zejména v beletristické literatuře jsou zakořeněny jako „vědecké pravdy" mnohé údaje, jejichž relevanci lze na základě bedlivého studia pramenů zpochybnit.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
17. ledna 2013                                                                                                                                       Pavel Palát
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Úplné znění této recenze jsem dne 17. ledna 2013 prostřednictvím e-mailu poslal panu doc. PhDr. Janu Županičovi, Ph. D. se zdvořilým průvodním dopisem, v němž jsem mu sdělil, že považuji za korektní, aby se před otištěním na portálu HTK k recenzi vyjádřil, bude-li mít zájem a zároveň jsem jej ujistil, že jeho vyjádření bude doslovně otištěno.
Pan doc. PhDr. Jan Županič, Ph. D. mně téměř obratem sdělil toto:

Vážený pane mgr. Paláte,
předem Vám děkuji za Vaši recenzi. Potěšilo mě, že jste si dal takovou práci s déle než 18stránkovou recenzí, ale bohužel nemám dostatek času na to, abych vyvracel všechny omyly, kterých jste se ve Vaší recenzi dopustil. Co se korektur týče, obraťte se, prosím, na jazykovou redakci Nakladatelství Lidové noviny.
Musím přiznat, že mě značně pobavila část, kterou na konci recenze uvádíte pod bodem č.1:
1. Byla za poskytnuté, resp. vynaložené, finanční prostředky z grantových fondů odvedena vskutku plnohodnotná vědecká práce?
Nerad bych se Vás dotkl, ale až se přestanete zabývat marginální problematikou ujednocování heraldické terminologie a napíšete vědeckou práci, dejte mi, prosím vědět.
Se srdečným pozdravem a s pozdravy pro p. Kasíka
Váš
Jan Županič
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Skromná poznámka autora recenze:
Vrchnostensky povýšeneckou reakci pana Doc. PhDr. Jana Županič Ph. D. snad není třeba komentovat.

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting