Aktuální informace Inzerce Napište nám Mapa stránek

Kulhavá, Z., Erbovní památky Novoměstska

Zdeňka Kulhavá: Erbovní památky Novoměstska
Nakladatelství ILSA, Praha 2012, ISBN 978-80-904311-7-1, brožované, rozměry 14,8 - 21 cm, 110 stran.

Stanislav Kasík
Recenze

Recenzent s povděkem kvituje další publikaci sepisující heraldické památky v konkrétním regionu. Novoměstsko, kterého se soupis týká, je autorkou vymezeno hranicemi okresu Nové Město nad Metují podle správního upořádání platného do roku 1949. Publikace je členěna do kapitol s následujícími názvy - Úvod, Heraldika, Soupis erbovních památek, Obecní heraldika a Historie šlechtických rodů s majetkovou držbou na Novoměstském panství.

Recenzent už při prvotním a nesoustavném čtení nabyl dojmu, že obsahem publikace je velice pravděpodobně diplomová práce obhajovaná na některé z domácích universit. Tento odhad autorka recenzentovi potvrdila. Při vědomí, že způsob psaní diplomových prací je odlišný od textů určených k publikování pro veřejnost, nemohla úvodu publikace uškodit zmínka o její předloze. Ale k neuvedení takové informace mohla mít autorka nějaký subjektivní důvod.

Mezi názvem knížky a jejím obsahem existuje terminologický rozpor. „Erbovní památky..." jsou památkami zcela specifického druhu. Jsou to rodové erby. Ale publikace obsahuje i městské a obecní znaky, které s ohledem na význam a etymologii termínu „erb" nelze zařadit mezi památky „erbovní". V úvodu (s. 6) nalezneme sousloví „heraldické památky", které by zcela vyhovovalo názvu publikace. Autorka, jak se zdá, nezná zcela běžný pojem „komunální heraldika", který se dotýká městských a obecních znaků a používá nepřesného termínu „městská heraldika" i pro znaky obecní, resp. poněkud zvláštního slovního spojení „městská (potažmo obecní) heraldika" (s. 7).

Je signifikantní, že téměř každý současný pisatel témat souvisejících s heraldiku má potřebu psát pomyslné úvody do heraldiky, heraldická minima, základy heraldiky a podobné introdukce, aniž si dostatečně uvědomuje, jak nesnadná disciplína to je. I zde je kapitola nazvaná Heraldika, s podtituly Barva, Štít, Helm a klenot, Přikryvadla (s. 9 - 16). Autorka samozřejmě může recenzentovi oponovat sdělením, že tato úvodní a ryze teoretická kapitola, je velice vhodnou, či dokonce nezbytnou, součástí publikace a má za úkol, zejména laickému čtenáři, vyložit některé základní heraldické termíny, jevy a principy, s nimiž se bude setkávat při čtení následujících soupisových položek. Takové vysvětlení je nepochybně legitimní. Ale zároveň s takto podmíněným záměrem musí být v souladu oborová korektnost sdělovaného, která zde v mnoha případech absentuje. Sdělování vysoce odborných informací je nesmírně obtížné zejména pro takového referenta, který sám o faktickém obsahu sdělovaného nemá vědomost dostatečně jistou a pevnou. Opisování nebo v lepším případě přímé citování z publikací již značně letitých, či z těch „s prošlou záruční lhůtou", se stalo autorčiným způsobem zpracování tématu.

Z následujícího autorčina konstatování: „První doklady užívání erbů pocházejí z 12. století" s odkazem na „znak českých přemyslovských panovníků, tzv. svatováclavskou orlici", který je tak jako tak zavádějícím konstatováním se zcela nepřesným popisem zmíněného znaku, recenzent usuzuje, že pomyslné počátky heraldiky jsou autorkou nahlíženy nikoliv prizmatem novodobých poznatků o vzniku heraldiky, o jejích zdrojích a o jejím rozšíření, publikovanými západoevropskými medievalisty v poslední čtvrtině 20. století (Tři studie Michela Pastoureaua o počátcích erbů v západní Evropě. In: Sborník archivních prací, roč. 50, č. 2, Praha 2000, s. 329- 394), ale z úhlu pomyslně středoevropského, resp. českého. S tím velice nekoresponduje časová osa jednotlivých období vývoje heraldiky, která je citována z práce Karla Schwarzenberga z roku 1941 (Karel Schwarzenberg: Heraldika, čili přehled její teorie se zřetelem k Čechám na vývojovém základě. Praha 1941, s. 24 - 25). Tím nekorespondujícím jsou časová vymezení nesouvisející s dějinami střední Evropy, ale s dějinami francouzskými a insulárními. Například mezníky, jakým je nástup rodu Valois na francouzský trůn, začátek Stoleté války a konec Války růží, bitva u Bosworthu, zavraždění Jindřicha III. atd., zřetelně nesouvisejí s prostorem střední Evropy. Zde se heraldika vyvíjela rozhodně jinak a bez ohledu na jakékoliv události ve Francii či Anglii, které ji tak jako tak nemohly bezprostředně ovlivnit. Je otázkou, zda taková precizující periodizace je opodstatněná a má nějaký smysl. Dosavadní představa, že vznik heraldiky je zásadně spojen s II. křížovou výpravou s počátkem v roce 1147, tak jak ji autorka svým způsobem prezentuje (s. 10), byla dostatečně vyvrácena například francouzským historikem a heraldikem Michelem Pastoureauem (viz výše „Tři studie...").

Recenzent by mohl replikovat téměř každou větu této kapitoly a pomyslně „uvádět vše na pravou míru", ale jeho záměrem není psát paralelní obsáhlou a revidující studii na uvedené téma. Recenzent se na dalších řádcích pokusí vybrat některá, dle jeho subjektivního zdání, komentování hodná sdělení a být ve svých replikách stručným.

„Kabátec", zřejmě je myšlen svrchní oděv rytíře navlékaný na kroužkovou zbroj, který byl původně suknicí, transformovanou později do bohatě zdobeného „vafnroku" (z něm. Waffenrock, Wappenrock), v českém prostředí nazývaném „varkoč" (Ludmila Kybalová: Dějiny odívání - Středověk. Praha 2001, s. 83).

Rozlišování erbů mezi jednotlivými členy rodu mělo podle autorky vznikat později jak ve 13. století - takové tvrzení je časově „vyosené", protože kořeny systému jsou starší. Systém odlišení jednotlivých členů šlechtických rodů erbem vznikl ve Francii a v Anglii. V Anglii ve zcela dokonalé formě platí dodnes (viz např. erby jednotlivých členů královské rodiny). Vznik takového heraldického systému s vypracovaným souborem „znamení rozdílu" (brisury), byl podmíněn strukturou lén, z nichž každé mohlo být drženo pouze jednotlivcem. Feudální vlastnictví v Evropě na východ od Rýna mělo strukturu jinou - rodovou. Ve střední Evropě nebyl erb vnímán natolik individuálně, ale „kolektivně" - byl užíván všemi členy rodu. Za ohlas výše zmíněné západoevropské heraldické zvyklosti, totiž rozlišovat erby jednotlivců, můžeme v našem prostředí považovat rozdílně barevně řešené růže u potomků Vítka z Prčice či rozdílné klenoty Ronovců.

Oblíbenost turnajů se nerozšířila až v 15. století. Naopak, turnaje byly součástí rytířské kultury již nejméně ve 13. století (viz např. tzv. Dalimilova kronika) a znamenaly nejen posílení společenské prestiže účastníků, ale též důkazy o jejich válečném umění.

„Rundace - okrouhlé štíty ze dřeva, někdy vytkávané látkou" je podivné konstatování. Dřevo nelze vytkávat látkou. Pohřební štíty, zvané rundace, se v několika exemplářích zachovaly dodnes, či o nich máme dostatek podrobných zpráv (Kryštof Popel z Lobkowicz, Jiří Bořita z Martinic, Petr Vok z Rožmberka, Jan Zrinský ze Serynu, Zachariáš z Hradce atd.). Pokud měly látkovou podstatu (známy jsou i rundace odlévané z bronzu), pak byly vyšívané barevnými nitěmi a dracounem, s aplikovanými kousky látky, zdobené například skleněnými perličkami, dracounovými třásněmi a nakonec adjustované na kruhovém prkénku (Václav Bůžek a kol.: Jan Zrinský ze Serynu. Praha 2009, s. 174).

Kapitola nazvaná „Barva" má patnáct řádků, na kterých recenzent nalezl celou řadu odborně nedostatečných konstatování. Nadřazeným termínem pro heraldické barvy je sousloví „heraldické tinktury". Přesně tak měla být kapitola nazvána. K heraldickým tinkturám jsou počítány barvy - červená, modrá, zelená a červená. K těmto základním heraldickým barvám je řazena barva přirozená, která původně sloužila především k pokrývání nahého lidského těla a jeho částí. Dalšími tinkturami jsou kovy - zlato a stříbrno. A nakonec kožešiny - hermelín, popelčina, kunina a sobol. Kožešiny jako heraldické tinktury autorka ve svém přehledu „barev" vůbec neuvádí. Heraldickými tinkturami nejsou pokrývány jen štíty, jak by bylo možné usuzovat z uvedeného slovního přehledu grafického vyjádření tinktur v heraldickém kresebném projevu, ale také všechny heraldické figury, včetně klenotů, přikrývadel a dalších součástí erbů a znaků, jakými jsou pláště, stany, štítonoši atd. Autorkou interpretované základní heraldické pravidlo o vzájemném poměru tinktur není přesné - neplatí její teze „...lze kombinovat jen barvu a kov a nikoliv kov s kovem, či barvu s barvou", protože je heraldicky korektní štít dělit například červeno-černě, resp. zlato-stříbrně. Uvedené pravidlo ve zkrácené obecné podobě správně zní: „Nelze položit kov na kov a barvu na barvu". To znamená, že například nelze položit do červeného štítu černou heraldickou figuru, stejně jako do stříbrného zlatou (resp. naopak). Ve vztahu k uvedenému pravidlu existují výjimky u hlavy, paty, lemu, boku štítu ap. Kožešiny jsou ke všem zbývajícím tinkturám a k sobě navzájem ambivaletní.

Kapitola nazvaná „Štít" obsahuje sdělení, že „routový štít nosily jen dámy, používal se tedy napříč staletími ryze jako nositel erbů šlechtičen". Takový typ štítu byl užíván pouze v určitých heraldických systémech (Francie, Anglie), ale nikoliv například v zemích Sv. Říše římské a tím méně v Českém království. Užívání těchto specifických tvarů štítů není možné charakterizovat jako „užívaný napříč staletími".

Kapitola nazvaná „Helm a klenot". Samotný termín „helm" je jako ryzí germanismus slovem nečeským a do diplomové práce nepatří, byť by bylo takové slovo koryfeji českých heraldických studií obecně používáno a některými současnými přednášejícími pomocných věd historických v rámci universitního studia nekompromisně vyžadováno. Je však s podivem, že vůbec první slovo první věty uvedené kapitoly začíná korektním a správným termínem „Přilba", který měl být napsán i v názvu kapitoly. Další užívání termínu „helm" v následujícím textu, je již nutné hodnotit jako nesystémové. Autorčino sdělení, že ve vývoji podoby klenotů byla fáze, kdy „ochranný plechový hřeben...se začal po pár pokoleních měnit - nastřihával se a do mezer se vsouvala pera" je, jako velice zvláštní, obtížné hodnotit. Recenzent upřesňuje, že přilba, ať je otočena doprava, či doleva, tak vždy „hledí přímo" a to i ta, která je zobrazena čelně, jak zní správný odborný termín pro přilbu otočenou k pozorovateli přední stranou s hledím.

V této kapitole je zmíněna celá řada zkomolených a zároveň nesmyslných sdělení. Např. o „helmovních korunách" (správně heraldických korunách) a jejich užívání u šlechtických erbů. O jakési „mazanosti" šlechticů, kteří, jak vykládá autorka, užíváním různých šperků jako klenotů, nerozeznatelných od královských korun, dosáhli nenapadnutelnosti ze strany panovníka (sic!?, s. 14).

Teze, že „se místo koruny a točenice objevuje i čepice, nejčastěji knížecí, která musí být součástí znaku vždy" je jednoduše řečeno hrubým nesmyslem, který svádí k domněnce, že autorka vůbec netušila, o čem píše. Shodně lze uvažovat o větě: „Okolo helmu pak bývá umístěn klenot..." - „okolo helmu" žádný klenot být nemůže. Takováto autorčina konstatování jsou mimo jakoukoliv možnost odborného hodnocení.

Klenot není nezbytnou součástí znaku, jak se autorka snaží tvrdit, ale klenot je nezbytnou součástí úplného znaku (erbu). „Úplný erb" je v heraldice terminus technicus. Klenot není umísťován „nad" přilbu, ale „na" přilbu. Kdyby byl klenot „nad" přilbou, pak by levitoval v prostoru a v reálné podobě by jej nebylo možno používat.

Orlí křídla byla obvykle vyrobena tak, že do hrany dřevěné desky určitého tvaru byly vyvrtány otvory a do nich „postrkána" a nikoliv „pobita" orlí pera (nutně nemusela být orlí; např. u pánů z Hradce to jsou evidentně pera pštrosí). Je také zřejmé, že technologie výroby klenotů se v průběhu času měnily.

Kapitola „Přikryvadla". Původní smysl přikrývadel a nástin jejich tvarového vývoje byl autorkou popsán vcelku uspokojivě. Poněkud bizarně zní tvrzení, že v 16. století se přikrývadla, čili „fafrnochy" zobrazovaly jako „peří či vrbové listí" (sic).

Vlastní „Soupis erbovních památek" je strukturovaný katalog v abecedním pořadí podle názvů měst a obcí. Jednotlivosti jsou řazeny přehledným způsobem. Je možné konstatovat, že samotný soupis může naplnit požadavek prvotní orientační informace o existenci heraldických památek, resp. rodových heraldických památek na vybraném území. Pozitivní součástí publikace je dokumentování téměř každé uvedené heraldické památky její barevnou fotografií. Publikace věnuje tématu, jež je vlastním smyslem jejího vydání, pouhých 46 stran z celkových 110 stran (s. 17 - 63).

Autorka pravděpodobně znala práci o heraldických památkách Novojičínska, kterou uvádí v seznamu použité literatury (Müller, K. - Polách, R. - Zezulčík, J.: Kamenné svědectví minulosti. Heraldické památky Novojičínska. Praha 2008). Jestliže ano, pak měla k dispozici publikaci, jejíž obsah a způsob zpracování byl hoden velice důsledného následování. I když v této doporučované publikaci není uveden zdroj inspirace pro celkovou koncepci a uspořádání jednotlivých hesel, je recenzentovi zřejmé, že jím byla práce Stanislava Kasíka, „Rodové heraldické památky na Děčínsku a Šluknovsku" z roku 1996, resp. jeho pojednání o zásadách soupisu heraldických památek (Kasík, Stanislav: Poznámky k metodice soupisů heraldických památek. Genealogické a heraldické informace 2003, roč. VIII (XXIII), Brno 2004).

V recenzované publikaci je patrná jistá míra nedodržování koncepce. Například soupisovou položkou je „Socha sv. Leopolda" (Krčín) a nikoliv erb hrabat z Leslie na jejím podstavci, či „Půdorys kostela Nejsvětější Trojice" (Nové Město nad Metují) a o několik položek dále totéž ve formě popisu v kapitole s názvem „Detailní popis původního umístění náhrobníků v kostele". Obojí mohlo být nikoliv soupisovou položkou, ale doprovodným vyobrazením s příslušným vysvětlujícím textem. Shodných nedostatečností, které lze mít za zbytečné a způsobené nedostatečnou pozorností při zpracování shromážděné matérie, se autorka již dopustila jen dvakrát (Hrobka rodiny Boehmovy, s. 38; Keramický glazovaný krb, s. 45 [obojí Bořetín]). I tak je struktura některých hesel nedostatečná. Například u záznamu o erbu Jakuba z Leslie je sice lokalizace určena do zámecké zahrady (zámek Bořetín), ale již není k dispozici další informační úroveň, kterou by mělo být heslo „Socha sv. Václava" (s. 54).

Na následujících řádcích se recenzent pokusí o shrnutí autorkou používané terminologie při popisech jednotlivých erbů.

S výjimkou popisů nových obecních znaků, stanovených Podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR v další části publikace, autorka zásadně nerozlišuje terminologické standardy spojené s používáním předložek „v", „na", „nad" apod. Mnoho popisů erbů začíná nesprávným souslovím „na štítě" a následuje popis figury, která je ale „v" nebo „ve" štítě - čili uvnitř štítu. Při popisu přilby používá obratu „nad štítem" - správně má být „na štítě", protože přilba je umístěna „na" horním okraji štítu. To, co je nad štítem, se volně vznáší v prostoru - v heraldice to může být například páska s válečným pokřikem. Sousloví, kterým začíná popis klenotu ve znění „klenot má podobu", je neobratným sdělením - lépe „klenotem je".

„Přikryvadla" - s ohledem na českou mluvnici, tvorbu slov a jejich odvozování od slovních základů, lépe „přikrývadla". To i přesto, že existují zastánci správnosti termínu „přikryvadla", shodně jako „helmu" místo „přilba". Podstatné jméno přikrývadla je odvozeno od slovesa „krýt, přikrýt" a nikoliv od jiného podstatného jména „kryt", přestože se jedná o společný základ.

„Kotvice", správně kotva. Při popsání erbu pánů ze Stubenberka byla autorkou velice správně popsána poloha kotvy aktivním termínem „obrácená".

„Helm", správně přilba. Za klenot nelze považovat přilbu s přikrývadly, ale pouze znamení na přilbě (s. 19). Proto autorkou užitý obrat „Klenotem jsou dva k sobě přivrácené korunované helmy, každý se šesti pštrosími pery" je zavádějícím konstatováním, protože klenotem jsou pouze ona „pera".

Na několika místech textu „Soupisu heraldických památek" je pro popsání erbu hrabat z Leslie autorkou použit následující text: „Na štítu břevno pokryté třemi přezkami...". Termín „pokrytý" je v heraldické terminologii vyhrazen pro popsání odlišné skutečnosti, než takové, kdy „ve štítě je břevno a v něm tři přezky", či „ve štítě břevno s třemi přezkami". S podivem jinde autorka použila popis v lepším, i když nikoliv v dokonalém, znění (s. 43). Svědčí to nejméně o nekoncepčnosti přístupu ke zpracování publikace. V jednom případě byl erb hrabat z Leslie popsán včetně klenotu, který byl formulován takto „Nad štítem korunovaný turnajský helm, z něhož vyskakuje holubice hledící vlevo mající roztažená křídla". Termín „vyskakující" má standardní terminologický obsah, který se vztahuje k figuře, která je podle heraldického úzu viditelná ze dvou třetin. Figura zde popsaná je vyrůstající gryf a nikoliv holubice. Jistě je možné vlastnit individuální a subjektivní hodnocení viděného, přesto je nezbytná komparace zkoumaného artefaktu se znalostí podoby skutečného rodového erbu a zjištěný rozdíl je pak nezbytné korektně komentovat přímo v textu příslušné kapitoly. Klenotem erbu hrabat z Leslie byla tradičně pouhá hlava s krkem gryfa podložená páskou s válečným pokřikem „Grip fast!". Je možné, že kameník tesající erb nepochopil dostatečným způsobem předlohu a měl pásku s heslem za křídla.

Při popisu erbu pánů z Dobrušky (s. 18) je použit termín „kosmodělený" napsaný dohromady a nikoliv správně „kosmo dělený". Prvotní recenzentova domněnka, že jde o překlep (resp. „nedoklep"), byla vyvrácena na s. 48, kde je použit shodný termín. Proč se autorka domnívá, že použila správný výraz, je záhadné.

Uvedeným způsobem by recenzent mohl pokračovat položku po položce a komentovat nepřesné, nedostatečné, nebo chybné termíny. Recenzent by se také mohl zabývat zbytností některých epigrafických záznamů, které nemají žádný vztah k zaznamenané heraldické památce, krom skutečnosti sdílení stejného objektu (s. 18). Mohl by poukázat na nedostatečné přepisy a také překlady některých německých nápisových textů (např. s. 27 - zde nebylo rozeznáno, že Anna Alžběta z Lamberku byla rozená Festeticsová z Tolny [nikoliv „Gräfin festetirs de Tolna"]; nepřesný překlad z německého jazyka viz také s. 59), nepřekládání latinských nápisových textů, nebo nečtení nápisů na náhrobnících vůbec (s. 32 - 33, Náhrobník Jana ze Stubenberka, † 1570). Stejně tak by recenzent mohl s autorkou rozsáhle polemizovat o jejím rozlišování „knížecí čepice" a „knížecí koruny".

Recenzent by mohl komentovat neschopnost autorky vyrovnat se s otázkou, zda v kostele v Bohuslavicích je skutečně erb pánů z Dobrušky či nikoliv, existuje-li nezpochybnitelný doklad prostřednictvím erbů v pečetích několika generací pánů z Dobrušky (August Sedláček, Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty, Svazek 3, Praha 2002, Fol. 249v, 250r).

Recenzent by mohl vést značně kritickou polemiku o předkládaných informacích o Řádu zlatého rouna v poznámce č. 13, na straně 35 - například o tom, že prvním nositelem uvedeného řádu z řad české šlechty nebyl Jaroslav Lev z Rožmitálu, ale Vratislav z Pernštejna (v r. 1555). Jaroslav Lev z Rožmitálu nikdy nebyl nositelem tohoto řádu, stejně jako nikdo z rodu pánů z Rožmitálu.

Nakonec je možná recenzentova výtka autorce, že nedoplnila soupisové položky jejich nutnou součástí, kterou je prosopografie. Takový odsudek je možné zmírnit konstatováním, že nikoliv každá položka takové doplnění vyžadovala, bylo-li zřejmé, že je součástí množiny shodných erbů se stejným určením a výkladem. Uvedený nedostatek nemůže plnohodnotně nahradit kapitola „Historie šlechtických rodů s majetkovou držbou na Novoměstském panství" (s. 87 - 107), protože zde jsou uvedeny pouze tři rody (Bartoňové z Dobenína, hrabata z Leslie a páni ze Stubenberku) a nikoliv všechny rody, kterých se heraldické památky týkají. Díky tomu se ze soupisu vytrácejí důležité informace o důvodech existence té či oné heraldické památky v popisovaném místě. Autorka velice správně popsala „putování" sochy sv. Leopolda ze svého původního stanoviště na to současné (s. 22). Zmínka o transferu registrovaného objektu obohacuje soupis o důležité informace. Zaznamenání památek dříve existujících, ale do dnešních časů již nedochovaných se někomu může jevit jako odraz recenzentovy subjektivní a neopodstatněné potřeby. Přesto takové informace v některých publikovaných soupisech existují.

Poněkud spornou je ta část publikace, která je věnována komunální heraldice s historickými městskými či novodobými obecními znaky. Tyto znaky totiž nemohou být charakterizovány jako „erbovní památky" jak z pohledu kategorie „památka", tak ani z pohledu kategorie „erb". Recenzent je schopen vnímat, že inspirace mohla být nacházena v publikaci Ferdinanda Maděry o heraldických památkách na Chomutovsku (v soupisu použité literatury je uveden titul: Maděra, F.: Heraldické a nápisové památky Chomutovska, Chomutov 2003). Pokud se soupis netýká heraldických památek zobrazujících skutečné městské znaky, pak je jakýkoliv jiný soubor komunální znaků v publikaci tohoto typu neopodstatněný. Recenzent může souhlasit s námitkou, že takový „zbytný" soubor nemůže být vnímán jako „škodlivý" a dokonce může být shledán „užitečným".

Odhodlala-li se autorka k zařazení souboru komunální heraldiky do své publikace, pak měla dát jednotlivých položkám shodnou strukturu s dostatečnými a zároveň logickými informacemi. Recenzent nepovažuje rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny s určitým pořadovým číslem a datem vydání za úplnou informaci o udělení. Protože datum rozhodnutí není totožné s datem vlastního fyzického udělení fyzicky existujícího dekretu z rukou fyzicky existujícího předsedy PS do rukou fyzicky existujícího starosty a to ve shodném čase a ve shodném prostoru, pak toto podstatné a důležité sdělení zde chybí. Například rozhodnutím předsedy PS č. 62 z 15. 11. 2005 nebyl znak obec Bohdašín udělen, ale bylo rozhodnuto, že udělen bude. Vlastní udělení se konalo 5. 12. 2005 slavnostním způsobem v Sále státních aktů Poslanecké sněmovny PČR.

Recenzent je schopen rozpoznat autorství u mnoha prezentovaných obecních znaků, ale postrádá jména navrhovatelů v textech doprovázející jednotlivé obecní znaky. Dle popisů znaků lze rozpoznat, kdy byla zdrojem databáze REKOS (Registr komunálních symbolů - popisy znaků začínají „ve štítě") na webových stránkách Poslanecké sněmovny PČR a kdy to byly zdroje jiné (popisy znaků začínají „na štítě"). Už tento zjevný rozdíl měl autorku vést ke zkoumání, co je správné. Kdyby chtěla, nepochybně by k potřebné informaci dospěla. Tím jiným zdrojem poznání je obecně odmítnutí hodná publikace Josefa Augustina „Velká encyklopedie měst a obcí ČR". Pokud autorka chtěla mít k dispozici popis znaku, který databáze REKOS nepřináší, pak měla využít publikace Jiřího Čarka „Městské znaky v českých zemích" z roku 1985, která se stala Augustinovi předmětem prostého a zároveň „doslovného" okopírování.

Lze učinit pomyslné shrnutí. Publikace je nepřehlédnutelně poznamenána nedostatečnou autorčinou zkušeností nejen v oboru heraldiky, ale i v celé řadě interdisciplinárních vztahů. Jestliže zdrojem byla diplomová práce, pak její odborná úroveň se nutně odrazila i v publikaci. Diplomantce bych mohl prostřednictvím recenzované publikace vytknout krom výše zmíněných nedostatečností také malé studijní úsilí při práci nejen s prameny ale také s literaturou. O nedávné absolventce universitního studia je korektní sdělit, že od ní nelze očekávat extrémně hlubokou znalost oboru heraldiky, protože žádné universitní školství není schopno takovou znalost zprostředkovat. Dalo by se očekávat, že při hodnocení autorčiny diplomové práce bude diplomantka nejméně poučena svým vedoucím diplomové práce o tom, zda její interpretace počátků heraldiky a jejího vývoje je v souladu s dosaženým poznáním či nikoliv. Stejně tak by ji mohl sdělit, zda jí použitý způsob odborného vyjadřování je dostatečný a hodný akademického gradu. Diplomantka měla obdržet sumu informací, které by ji měly přinutit k nezbytné revizi své diplomové práce nejméně ve vztahu k zamýšlenému publikování. Zřejmě takovou sumou informací nebyla svým vedoucí práce obdařena a byla ponechána při zdání, že její úsilí bylo vynaloženo smysluplně a výsledek je akceptovatelný. Nejsem si jist, zda sama diplomantka byla schopna rozpoznat správnost či nesprávnost svého konání, ale rozhodla-li se učinit krok, kterým by svou, možná netušenou, nejistotu dala v plen veřejnosti, pak mohla učinit to podstatné - dát to někomu, kdo rozumí heraldice alespoň přečíst. I když byla pomyslná „dokonalost" na dosah, „je již pozdě bycha honit".

Bylo-li v recenzované publikaci (s. 8) uvedeno autorčino poděkování „za trpělivost při konzultacích" určeno doc. PhDr. Tomáši Krejčíkovi, CSc., PhDr. Petru Maškovi a doc. PhDr. Janu Županičovi, Ph.D., mohl by recenzent nabýt dojmu, že jsou pomyslnými garanty obsahu a „ódium" nikoliv zcela zdařeného autorčina počinu padá i na jejich hlavy. Recenzent si dovoluje odtušit, že někteří ze zmíněných byli, díky zastávaným profesním pozicím, jež jsou recenzentovi známy, pouhými „dodavateli" dílčích informací a samotnou práci nečetli. Proto autorčino poděkování mohlo být formulováno tak, aby bylo zřejmé konkrétně za co je komu děkováno.