Tři recenze a jedna poznámka - H. C. Pohanka: Heraldika v souvislostech
Pohanka, Henry Camillo: Heraldika v souvislostech. Agentura Pankrác s. r. o., Praha 2013. ISBN – 978-80-86781-21-1. Vázáno, rozměry 175 x 246 mm, 480 stran, náklad neuveden. Cena Kč 570,-.
V roce 2008 vydala Katedra historie Filozofické fakulty Ostravské university v Ostravě studijní text s názvem Základy heraldiky. Autoři Tomáš Krejčík a Richard Psík v předmluvě krom jiného napsali: „Předložený studijní text nechce a ani nemůže nahradit základní kompendium české heraldiky, jehož vydání je jedním z trvalých úkolů oboru“ (Krejčík, Tomáš – Psík, Richard: Základy heraldiky. Ostrava 2008, s. 5). Tímto konstatováním nepochybně sdělovali, nejen studentům katedry historie, ale i širší odborné a laické veřejnosti, že moderní česká heraldika postrádá základní, souhrnné, oborově korektní a metodicky promyšlené pojednání. Také tím mohlo být naznačováno, že vše co dosud bylo na poli české heraldické publicistiky v minulých a dávno minulých letech vydáno, nemůže být chápáno jako „základní kompendium“. Mohli bychom konstatovat, že poslední vážný pokus, mající charakter souhrnného pojednání o heraldice v českém jazyce, vydaný v roce 1900 Vojtěchem Králem z Dobré Vody s lapidárním názvem „Heraldika“, s podtitulem „Souhrn pravidel a předpisův znakových“, již byl svým způsobem antikvován. Nejen jazykově a terminologicky ale díky celé řadě nových dílčích poznatků i faktograficky. Sám Král v úvodu k této publikaci sděluje, že pro absenci jakéhokoliv českého souhrnného pojednání o heraldice v jeho době, neměl jinou možnost, než se opřít o publikace cizojazyčné, především v jazyce německém. Tím také potvrdil, že česká heraldická studia v jeho době za ostatní Evropou zaostávala. Podstatné také je, že vše co vyšlo „po Královi“ nebylo překonávající a dokonce se se s ním vůbec nemohlo poměřovat. Možnost „překonávání“ Krále bylo limitováno tím, že pro téměř všechny autory, píšících o heraldických pravidlech, byl Král obvykle jedinou autoritou a jediným zdrojem poznání. Díky tomu se pohled na českou heraldiku stal rigidním.
Je recenzovaná publikace hodnotitelná jako výjimečná v oboru české heraldické publicistiky? Je tím, co by bylo možné vnímat jako základní kompendium české heraldiky? Recenzent má za to, že recenzovaná publikace ničím výjimečná není a má dokonce celou řadu nežádoucích vlastností, zejména ve vztahu k těm čtenářům, pro něž je kontakt s heraldikou, zprostředkovaný touto publikací, vůbec první. U nich vytvořený obraz o heraldice nebude přesný. Již název knihy může vyvolávat představu o novém, dosud nebývalém přístupu ke zpracování tématu a zároveň očekávání mimořádné práce. Tato očekávání recenzovaná publikace nepotvrzuje, protože není ničím víc, než pomyslnou „učebnicí základních heraldických pravidel“. Nejen to, ale je „učebnicí“ napsanou způsobem nedostatečným, který neumožňuje hodnotit publikaci jako užitečnou a doporučení hodnou.
Autor recenzované publikace o svých záměrech a představách píše v úvodu (s. 9): „O heraldice bylo v minulosti napsáno nespočetné množství knih, přičemž každá z nich představovala jinak pojatý pohled na heraldickou skutečnost, a to nejen ve smyslu jejího tematického či obrazového a textového zpracování. Přitom se žádnému autoru nepodařilo definovat heraldiku v její naprosté úplnosti. Pokus o splnění tohoto nemožného úkolu není cílem této publikace, i když k tomu do jisté míry přispívá…Kniha se na pozadí historických, odborných, výtvarných a jinak věcných skutečností jednoduše pokouší vyjít vstříc faktu, že evropská heraldika představuje nadčasový, jednotný a kontinuálně se vyvíjející celek, jehož nedílnou součástí je i naše heraldika. Projevuje snahu o zachycení co nejvíce souvislostí, jimiž je heraldická oblast všemi směry provázána. K tomu přispívá k doplnění určitých slepých míst, jež panují v našem domácím heraldickém povědomí…“ (opsáno doslova, včetně chyby v poslední větě).
Na základě autorova sdělení může recenzent, a spolu s ním i každý čtenář recenzované publikace, sledovat jakým způsobem uvedená publikace „do jisté míry přispívá“ a jak podstatná je ona autorova „jistá míra přispívání“ ke splnění „nemožného úkolu…definovat heraldiku v její naprosté úplnosti“, byť by to nebylo autorovým primárním cílem. Recenzent může posoudit, jak se autorovi podařilo vyložit, že „naše heraldika je nedílnou součástí evropské heraldiky“ a jak dopadla jeho „snaha o zachycení co nejvíce souvislostí“. Zejména pak čím a jak autor přispěl „k doplnění určitých slepých míst, jež panují v našem domácím heraldickém povědomí“.
Pokud by autor chtěl vyložit souvislosti české a evropské heraldiky, pak by musel prokázat dostatečným způsobem znalost především heraldiky české. Druhou stranou téže mince je podrobná znalost všech evropských heraldických systémů, které jsou nutným základem komparací. Autor se uchýlil ke kompilaci a složil svou knihu ze zdrojů, majících původ v celé řadě publikací. Tato skutečnost je i pro průměrného znalce evropské heraldické literatury, produkované v závěru 19. století a pak zejména ve 20. století, nepřehlédnutelná. Recenzent musí dodat, že autorovým zdrojem byla literatura víceméně popularizující a určená spíše laické veřejnosti. Recenzent jmenuje alespoň tři autory, jejichž knihy se staly velice bohatým zdrojem autorovy kompilace: Hugo Gerard Ströhl - Heraldischer Atlas (Stuttgart 1899), Walter Leonhard - Das grosse Buch der Wappenkunst (München 1976) a Ottfried Neubecker - Heraldik, Wappen, Ihr Ursprung, Sinn und Wert (Luzern – Augsburg 1990). Recenzent může spekulovat o dalších zdrojích, kterými zřejmě byla už zmíněná Králova Heraldika z roku 1900, Českomoravská heraldika, část zvláštní, autorské dvojice Martin Kolář a August Sedláček z roku 1902, Encyklopedie heraldiky Milana Bubna (čtyři vydání v letech 1994, 1997, 1999 a 2003), atd. Na tomto místě je vhodné konstatovat, že kompilace není metoda, kterou by bylo možné souvislosti české a evropské heraldiky dostatečně vyložit. Kompilace bez zasvěceného odborného komentáře stále zůstává kompilací a de facto „mrtvou“ materií. Prostým opakováním všeobecně známých skutečností nelze dosáhnout vyšší formy poznání.
Autorovými „prameny“ nebyly prameny, ale popularizující literatura. Z „Přehledu pramenů a odkazů na další literaturu“ v závěru publikace je patrné, že v případě českého heraldického prostředí byly autorovou oporou pouze publikace z běžné knižní produkce, ale již nikoliv nepřehlédnutelné množství pro obor podstatných odborných článků vycházejících v historických časopisech a sbornících a především v celé řadě oborových časopisů – například zásadní práce Rostislava Nového, Vladimíra Růžka, Františka Lobkowicze, Jaroslava Jáska, Zdeňka Dragouna a Dany Stehlíkové ale i další pro obor důležité práce od následujících autorů: Miroslav Baroch, Jiří L. Bílý, Jiří Brňovjak, Aleš Brožek, Zdirad J. K. Čech, Václav Elznic, Petr Exner, Michal Fiala, Pavel Fojtík, Jiří Hanáček, Milan Hlinomaz, Stanislav Hošťálek, Jakub Hrdlička, Mojmír Chromý, Stanislav Kasík, Roman Klimeš, Ivan Koláčný, Jiří A. Kovařík, Tomáš Krejčík, Bohumír Lifka, Anton F. Malinovský, Karel Maráz, Václav Měřička, Miroslav Milec, Karel Müller, Pavel Palát, Miroslav J. V. Pavlů, Pavel R. Pokorný, Pavel Preiss, Václav Ryneš, Ludvík Schmid, Pavel Sedláček, Helena Sedláčková, František Skřivánek, Jan Smetana, Josef Svátek, Zbyšek Svoboda, Ivan Štarha, Kristián Thurnwald, Klára Woitschová, Jiří Záloha, Aleš Zelenka, Jan Županič, atd. Tak rozsáhlou absenci významných českých heraldických, také vexilologických a faleristických prací lze obtížně srovnávat s publikacemi uvedenými v odkazu na literaturu například od Josefa Augustina, Jana Halady, nebo na časopiseckou práci „Zásobník erbů“ Jiřího Jareše. Navíc autorova znalost produkce české (ale i evropské) heraldické literatury končí rokem 2002.
Kompilací nelze dospět „k doplnění slepých míst“, zejména není-li sděleno co je „slepými místy“ konkrétně myšleno, jaký problém představují, v čem spočívá jejich „slepost“ a jak byla autorem případně eliminována či jaké řešení bylo navrženo. Ostatně k takovému poznání čtenář nedospěje ani po přečtení celé knihy. S ohledem na poněkud nešťastně formulovanou větu „o doplňování slepých míst“ v české heraldice, mohu předjímat, že autor v mnoha ohledech k „prozření“ domácí heraldiky nepřispěl a skutečně její „slepá místa doplňoval“ vytvořením několika dalších „slepých míst“ a k nim přidal i „místa mlhou zastřená“.
Nezpochybnitelným přínosem publikace je její barevná obrazová příloha s celou řadou vyobrazení. Heraldika je barevná a „Lexikon der Heraldik“ Gerta Oswalda z roku 1984 je nepochybně stále velmi inspirujícím a autorovi zřejmě také byl zdrojem pro jím vytvořenou kompilaci. Ovšem nikoliv všechna vyobrazení jsou akceptovatelná. Zejména autorovy autorské ilustrace, týkající se teorie heraldiky vykazují nepřesnosti, chyby a dokonce chyby „neomluvitelné“. Je zřejmé, že zdrojem mnohých ostatních vyobrazení jsou především výše jmenované publikace H. G. Ströhla a O. Neubeckera. Recenzent má sdělení o „zákazu“ jejich reprodukování bez svolení vlastníka autorských práv, uvedené na patitulu, za nejméně nadnesené, máme-li mít podle uvedeného copyrightu za vlastníka autorských práv k ilustracím Mgr. Henryho C. Pohanku. Nejméně pro vyobrazení, která byla převzata z celé řady publikací, nemůže být tato informace právně relevantní.
Základní koncepce a struktura obsahu se nijak nevymyká běžným schématům uplatněným již Vojtěchem Králem a následně celou řadou autorů rozličných základů, minim, přehledů, úvodů, introdukcí na téma heraldika a její pravidla. Tuto volbu nelze autorovi vyčítat, ale lze mu vyčítat obsah jednotlivých kapitol. V recenzentovi vyvolávají subjektivní „nevoli“ už názvy jednotlivých kapitol, které jsou pojaty nikoliv odborně, ale beletristicky a jsou uměle a zároveň zcela zbytně „rozverné“ - například kapitola, které by stačil prostý název „Klenot“ nese nadpis „Obdivuhodné ozdoby přileb“ (v minulosti podobně uváděl jednotlivé kapitoly své knihy Eugen Schöler v publikaci Fränkische Wappen erzählen Geschichte und Geschichten, Neustadt a. d. Aisch 1992). Odborník si vystačí s méně poetickými a „krasomluvnými“ názvy. Z toho může recenzent usuzovat, že kniha možná měla být zbavena pomyslné „vědecké suchopárnosti“ a tím určena především laickému publiku. Pokud autorův záměr směřoval právě k takovému čtenáři, pak měl velice dbát na to, aby jeho sdělení byla přesná a seriózní. Laik obvykle nedovede v úplnosti rozpoznat, zda mu je k věření předkládáno něco nedokonalého, sporného či dokonce nepravdivého.
Pro každého pisatele jakkoliv pojatých základů heraldiky, které mají zároveň ambici popsat vznik heraldiky, je nezbytná znalost posledních výsledků bádání evropských medievalistů, specializujících se na heraldiku. Publikované výsledky badatelského úsilí francouzského historika Michela Pastoureaua byly českému čtenáři zprostředkovány v roce 2000, zásluhou Vladimíra Růžka, Sborníkem archivních prací pod názvem Tři studie Michela Pastoureaua o počátcích erbů na západě (SAP, roč. L, 2000/2). Už samotné názvy jednotlivých studií přeložených do českého jazyku dávají tušit závažnost jejich obsahu – „Vznik erbů na západě. Stav problému“, „Původ erbů: problém k vyřešení?“, „Rozšíření erbů a počátky heraldiky“. Jedním ze základních sdělení Michela Pastoureaua o počátcích heraldiky je skutečnost, že vliv křížových výprav na vznik heraldiky byl minimální a nebyl v souladu s dosud tradovaným výkladem, příručkami a heraldickými publikacemi z posledních sto padesáti let mnohokrát opakovaným. Stejně tak bylo vyvráceno ovlivnění počátků evropské heraldiky orientální symbolikou. Byly opuštěny teorie původu heraldiky v antických symbolech řeckých a římských či v raně středověkých skandinávských a germánských runách. Recenzent má za „pozoruhodné“, že autor o těchto skutečnostech nic neví. Navíc se s problematikou počátků heraldiky „vyrovnal“ v kapitole s názvem „Úsvit evropské heraldiky“ tak, že chronologickým přehledem křížových výprav se vyhnul jakémukoliv sdělení, z kterého by bylo možné dedukovat, že je popisován, vykládán a komentován „úsvit evropské heraldiky“. V této kapitole by recenzent očekával po seriózním výkladu o vzniku heraldiky v západní Evropě, alespoň náznak popsání vývoje heraldiky v Evropě střední, s doplněním o vlivu tohoto vývoje na panovnickou a rodovou heraldiku v Českém království. Z tohoto požadavku je zřejmé, jak mimořádně by musel být autor odborně disponován a z jak široké vědomostní základny by musel vycházet. Podnětné teze k směřování dalších odborných výzkumů a stručné shrnutí dosavadního českého bádání k tématu počátky heraldiky v Čechách již napsal Vladimír Růžek v „Úvodním slově“ k Pastoureauovým studiím. Tématy spojenými s počátky české rodové heraldiky se již zabývala v roce 1984 Dana Stehlíková a znovu v roce 1992 Zdeněk Dragoun (Stehlíková, Dana: Některé heraldické problémy v uměleckohistorickém bádání o českém středověku. Heraldická ročenka 1984. Praha 1984, s. 80 – 85; Dragoun, Zdeněk: Rytiny v interiéru románské malostranské mostecké věže. Seminář a jeho hosté, Sborník prací k 60. narozeninám doc. dr. Rostislava Nového, FFUK Praha. Praha 1992, s. 21 – 27).
Středoevropská heraldika se v některých ohledech vyvíjela odlišně od heraldiky ve Francii, Anglii, Skotsku, Irsku (dokonce vzájemně odlišný vývoj heraldiky je patrný v Anglii, ve Skotsku a v Irsku), Itálii, Flandrech, Burgundsku, Španělsku, Portugalsku, Skandinávii. Rozdílnost evropských heraldických systémů v minulosti prezentoval již Carl-Alexander von Volborth a ve svých publikacích uvedl příklady typických rodových erbů v jednotlivých teritoriích (Heraldik aus aller Welt in Farben. Berlin 1972; Heraldik, Eine Einführung in die Welt der Wappen. Stuttgard – Zürich 1989, 2. vyd. 1992). Shodně si počínal i Walter Leonard (Das grosse Buch der Wappenkunst. München 1976, s. 357 – 364). Česká heraldika souzněla s vývojem v německých zemích na východ od Rýna, v Bavorsku, v Sasku, v obou Lužicích, ve slezských vévodstvích a v Rakousku, ale zároveň odlišně od Polska a svým způsobem i od Uher. Takový obsah úvodní kapitoly by měl ve vztahu k názvu publikace „Heraldika v souvislostech“ smysl. Autor se však k této možnosti ani nepřiblížil.
Naší pozornost můžeme upřít k vlastnímu obsahu recenzované publikace. Při pokusu o soustavné čtení byl recenzent čím dál, tím více na rozpacích, zejména po zaznamenání rozporných sdělení, nepřesných tvrzení, fabulací a mystifikací. Recenzent však zároveň nemůže popřít, že publikace obsahuje celou řadu správných a bezchybných informací, ale souběžně existující informace opačného charakteru vytvářejí prostředí značně zmatečné a nevěrohodné. Recenzent nabyl dojmu, že autorovým původním záměrem možná byla „jungmannovsko-obrozenecká“ ambice potvrdit prostřednictvím heraldické terminologie srovnání vytříbené, po staletí kultivované západní heraldiky s poněkud zanedbanou heraldikou českou a snad tím prokázat, že česká heraldika nezaostává a má možnost srovnání. Recenzent se domnívá, že nedokonalost autorovy koncepce se projevila tím, že není striktně oddělováno ono „české“ od „nečeského“ (tak jak to učinil Vojtěch Král alespoň uvedením cizojazyčných ekvivalentů jednotlivých českých termínů) a tím je vytvářen nepřehledný konglomerát nesouměřitelných, neporovnatelných informací a pro laika především informací zmatečných, ve kterých se nemůže vyznat. Autor může recenzentovi oponovat tím, že vnímavý čtenář v samotném textu nalezne mnoho vysvětlujícího. Ale pak měl být autor důsledný a věnovat velkou pozornost zejména popiskám k vyobrazením, které jsou pomyslně „čteny“ jako první a kde jsou bez rozpaků použity například anglické termíny. Je otázkou, proč zrovna termíny anglické a nikoliv například francouzské, německé, italské nebo latinské.
Heraldika je dnes nejen evropský, ale celosvětový fenomén a česká heraldika je jeho nezpochybnitelnou součástí. V rámci zastřešujícího pojmu „heraldika“ existují všechny „národní heraldiky“, které navzájem spojují společné základní heraldické principy, ale zároveň je mnohé odlišuje. Odlišnost způsobuje nemožnost porovnávat jednotlivé „národní heraldiky“ jako celky včetně všech mimořádností. Mnoha takovým heraldickým systémům prostě chybí možnost komparování, protože v jednom se jev běžně uplatňuje a ve druhém nelze na stejnou věc nalézat ani náznak reminiscence. Možnosti vzájemného sdílení takových systémů v jejich specifických jevech je velice omezené či dokonce neproveditelné.
Na straně 31 je vyobrazení části erbovního diplomu s vyobrazením erbu a jeho popisem. Popiskou je diplom přisouzen Gotthelfovi Theodorovi Beckerovi z Lichtenströhmu, kterému byl císařem Františkem I. roce 1805 udělen erb. Už fakt, že diplom byl vyhotoven do předtištěného orámování, které se používalo za vlády Františka Josefa I., dovoluje odtušit, že vyobrazený erb nebyl udělen v roce 1805 a nepatřil uvedené osobě. Správně se popiska měla vztahovat k Josefovi Waneczekovi rytíři z Wernheimu, který byl 30. 9. 1865 povýšen císařem Františkem Josefem I. do rytířského stavu a zároveň mu byl polepšen erb (Fiala, Michal – Hrdlička, Jakub – Županič, Jan: Erbovní listiny Archivu hlavního města Prahy a nobilitační privilegia studentské legie roku 1648, Praha 1997, s. 225 – 227, vyobr. č. 150, s. 451). Takové „drobnosti“ mohou být politováníhodnou skutečnosti a z lidského hlediska omluvitelným omylem ale zároveň mají tu vlastnost, že vytvářejí dojem nekorektnosti a neserióznosti celku, zejména tehdy, když se ukáže, že to není autorovo „selhání“ jediné a poslední. Recenzent to má ve vztahu ke čtenářům za „zákeřné“, protože většina z nich vůbec nebude tušit, že byli obdařeni nepravdivými informacemi.
Česká heraldická terminologie ještě stále čeká na pevně stanovenou a všeobecně přijímanou konvenci. Tím není sdělováno, že česká heraldická terminologie neexistuje. Existuje - ale je zatím natolik rozkolísaná a nikoliv pevně ukotvena, že ji není možné považovat za ustálenou. Ostatně dokladem této rozkolísanosti je i recenzovaná publikace. Pokusy o stanovení české heraldické terminologické konvence lze sledovat do 70. let 20. století v prostředí zájmových heraldických spolků, sdružení a klubů. Tehdy byla vytvořena tzv. Meziklubová heraldická terminologická skupina. Výsledkem její činnosti bylo částečné stanovení konvenčních termínů pro základní heraldické figury. Odkazu této skupiny, jejíž činnost byla samovolně ukončena v roce 1990, se ujala v té době vzniklá Komise pro heraldiku při České národní radě. Ta vznikla z potřeby naplnění zákona o obecním zřízení a jeho ustanovení o možnosti přijímat znaky i obcím nemajícím statut města. Výsledkem činnosti této komise, která dodnes existuje pod názvem Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jsou stanovené popisy schválených a udělených obecních znaků, které českou heraldickou terminologickou konvenci akceptují a podvýbor ji i nadále normotvorně rozšiřuje.
Z pohledu ustálenosti některých českých heraldických termínů potvrzovaných více jak dvacet let činností výše uvedeného podvýboru, jsou mnohé termíny použité autorem v jeho publikaci nejméně diskutabilní a zároveň řada z nich je hodna striktního odmítnutí. Odmítnutí je podmíněno důvody jazykovými, významovými a také nemožností zařazení do terminologického systému. Existence propracované struktury terminologického systému je základním předpokladem pro vytvoření české heraldické terminologické konvence. V tomto ohledu je hodna doporučení práce Mgr. Pavla Paláta s názvem Heraldická terminologická konvence, publikovaná na jeho webových stránkách (www.heraldika-terminologie.cz).
Prvotní představa recenzenta o komentování všech nalezených rozporných, nepřesných nebo chybných termínů a jevů se ukázala být nezvladatelná a pro potřeby recenze neuplatnitelná. Při naplnění takové představy by se recenze stala paralelním oponentním pojednáním o heraldice. Proto se recenzent rozhodl o selekci komentovaných skutečností uvedených v recenzované publikaci.
- „Helmovní korunka“ (s. 34 n), správně heraldická korunka. Pokud na jiném místě autor používá správného českého výrazu přilba (ale zároveň i přílba, přilbice), pak je zřejmé, že terminologické sousloví „helmovní korunka“ je v prvním slově jazykově nepřesným odvozením od německého pojmu „der Helm“, který je v české terminologii jako germanizmus nežádoucí.
- Znak Skotska nemá lva „v červeném rámu“ (s. 36) – tento lem lze česky popsat jen opisně jako dvojitý volný lem s liliemi a obrácenými liliemi (angl.: „Tressure flory and counter-flory“; Fox-Davies, Arthur Charles: A Complete Quide to Heraldry. London 1993, s. 142).
- Tinktury (s. 37 n) jsou doplněny výkladem jejich symbolického významu, ale nebylo dostatečně zdůrazněno, že nejde o heraldickou vlastnost tinktur, nýbrž o uměle vytvořené definice, mající kořeny v době renesance. Středověká heraldika takovým způsobem tinktury nenahlížela. Autor velice správně poznamenal, že termín „opačných barev“ není zcela korektní a má za správné uvádět v popisech sousloví „opačných tinktur“ (s. 42). Recenzent s autorem bezvýhradně souhlasí a doporučuje heraldické veřejnosti přijmout uvedenou tezi jako konvenci.
- Tabule s vyobrazením kožešin (s. 43). Je nepřijatelné, aby pro popisky jednotlivých druhů heraldických kožešin a jejich modifikací byly v publikaci určené českému čtenáři používány zavádějící cizojazyčné termíny. Nemá smysl říkat opačnému hermelínu anglicky „ermines“ a opačnému zlatému hermelínu „pean“, označovat základní popelčinu termínem „vair“ a pro zlato-zelenou popelčinu používat termín „verry“ jako termíny synonymní (viz i další, v české heraldické terminologii nemyslitelné termíny „counter vair“, „vair en pointe“, „vair en pale“, „potent“, counter potent“, jejichž použití v přehledu kožešin je jednoznačně zbytné a neopodstatněné). Nelze zpochybnit, že v evropské heraldice takové kožešiny existují, ale nemají české pojmenování. Proto by popiskám u vyobrazení prospěl odkaz na příslušnou stranu publikace (s. 41), kde je sděleno, že termíny jsou převzaty z anglické terminologie. Tím se může eliminovat možnost, že se někdy v budoucnosti setkáme v českých heraldických popisech s nesrozumitelnými anglickými pojmy.
Kapitola nazvaná „Heraldická terminologie užívaná (nejen) při blasonování figur“ (s. 48 – 50) je selektivním souborem termínů, prezentovaným na stránkách podložených zvýrazňující barevností (světlý odstín červené), která má zřejmě u čtenáře vyvolat pocit důležitosti napsaného sdělení („k zapamatování“). Recenzent vybírá několik termínů hodných kritického komentování. Již v minulosti bylo mnoho heraldických aktivních termínů, zejména synonymních podrobeno jazykovému i odbornému zkoumání a rozhodnuto doporučit vytvoření konvence v podobě jednoho jediného výrazu pro určitý jev. Stanovená konvence je užívána například zmíněným podvýborem a mnohými současnými praktikujícími heraldiky je akceptována. Díky tomu je konvence de facto konstituována. Autor nic takového nezaznamenal. Přesto měl k této informaci dospět. Poprvé skrze osobní zaujetí, které by ho k uvedenému poznání dovedlo. Podruhé měl z pohledu obecně metodického vnímat, že v jakékoliv odborné terminologii není žádoucí, aby se používala celá řada synonymních termínů pro jeden jev a nakonec, aby v této řadě termínů byly výrazy dokonce slangové a lidové.
V přehledu termínů, které jsou konvenčně pojmenovány jako aktivní (nikoliv však zde) zaznamenáme v uvedeném bloku správný termín „kosmo“, ale zároveň jsou autorem k němu přiřazovány další termíny prezentované jako synonymní: „napokos“, „pokosem“, „pokosně“. Stejně tak správný termín „šikmo“ je doplněn synonymními a odmítnutí hodnými termíny: „pošikem“, „napošik“, „šourem“ (sic! – mimořádně nesmyslný termín, jehož zdroj není jasný). Podobně termín „polcený“ – „nazdél“, „štípený“, „půlený“. Právě ony synonymní termíny byly českou heraldickou terminologickou konvencí již dávno odmítnuty jako nedoporučené a netolerované. Proto i zde je nutné nekompromisní odmítnutí. Pokud jsou autorem prezentovány jako použitelné, pak jde o informaci zmatečnou, laickou veřejnost mystifikující a zároveň se autor terminologicky zcela zbytečně vrací na přelom 19. a 20. století. Nic na tom nemění skutečnost, že některé české publikace o heraldice z doby relativně nedávné používají stejných ale shodně odmítnutí hodných terminologických výrazů (např. „pokosem“ a „pošikem“).
Uvedený blok termínů skýtá celou řadu dalších zvláštních, nepřesných a matoucích konstatování. Např. termín „ležící“ byl nesmyslně vyložen takto: „figura znázorněná v přirozené pozici sedu“. Stejná věta je u termínu „sedící“. Je jistě možné chápat, že „chybička se vloudí“, ale zároveň se vnucuje otázka, jak dobře byla provedena korektura. Termín „posetý“ je nesprávně prezentován jako shodný s termínem „posypaný“ – jde o termíny vyjadřující vzájemně odlišnou (opačnou) skutečnost. K základní výbavě dobrého heraldika je, krom jiného, schopnost tyto dvě skutečnosti rozlišovat (i kdyby se měl podívat do nějaké, alespoň v tomto ohledu, nematoucí příručky heraldických termínů – např. Zenger, Zdeněk M.: Heraldika, 1971, s. 106 - 107). K těmto dvěma termínům byl autorem přiřazen třetí -„posázený“, který je s podivem vyložen tak, jak je běžně vykládán termín „posypaný“. Jinak než zmatkem to nazvat nelze. Další termíny: „obrácený“ s odmítnutí hodným synonymem „zvrácený“ (sic – termín vyvolává poněkud zvláštní asociace něčeho „vyzvraceného“); „ve vizíru“ se synonymem „vstříc hledící“ místo správného „čelně“; „cihlovaný“ a „šindelovaný“ nejsou obecnými figurami, jak míní autor, ale jde o aktivní termíny vyjadřující heraldickou skutečnost vytvářející figury heroldské s nutným poznamenáním, že „cihlované“ a „šindelované“ mohou samozřejmě být i figury obecné; atd.
Kategorické konstatování, že „existence přilby, klenotu, pokryvadel, případně dalších součástí znaku bez štítu je naprosto nemyslitelná“ (s. 57) je ve výrazech „naprosto“ a „nemyslitelná“ mimořádně nepřesné. Pokud chtěl autor čtenáři sdělit, že přilba, klenot, přikrývadla a další součásti znaku jsou neoddělitelnými prvky úplného znaku, pak měl své sdělení takto formulovat.
Pozornost si zasluhuje kapitola o křížích (s. 61 n). Těm je v celé řadě heraldických publikací, i velmi vysoké odborné úrovně, věnována pozornost buď minimální, nebo je problematika zpracována nekoncepčně a výsledek je víceméně chaotický (Leonhard, Walter: Das grosse Buch der Wappenkunst. München 1976, s. 152 – 154, 285 - 292; Arndt, Jürgen – Seeger, Werner – Müller-Westphal, Lothar: Wappenbilderordnung. 2. vyd. Neustadt a. d. Aisch 1996, s. 68 – 75, 88 – 93). Autor velice správně poznamenává, že kříže jsou modifikovány tvary ramen a jejich zakončeními. Tuto koncepční a metodicky velice dobře uplatnitelnou tezi vyslovil už v roce 1941 Karel Schwarzenberg (autor na několika místech píše toto příjmení v nepřijatelné mluvnické podobě a v rozporu s užívanou podobou - „Schwarzenberk“) a v nové době precizně zpracoval Mgr. Pavel Palát, který nezávisle na Schwarzenbergově konstatování dospěl ke shodnému závěru o třídění křížů (viz jeho webové stránky heraldika-terminologie.cz). Autor ale v uvedeném duchu kříže netřídil a nepojmenoval. Jeho popisky použité u výběrového barevného vyobrazení křížů na čtyřech stranách (s. 62 – 65) přinášejí celou řadu zvláštních pojmů a nepřesností, z kterých vyplývá, že autor svému vlastnímu sdělení o modifikaci ramen křížů a jejich zakončení neporozuměl nebo si nevěděl rady s metodicky korektním zpracováním, které by ho donutilo k třídění a k přemýšlení o vhodných odborných termínech. Správné pojmenování je však odvislé od celého českého heraldického terminologického systému. Pokud ale onen systém není zpracován dostatečně precizně, pak není možné cokoliv správně pojmenovat. Výběr křížů a jejich řazení na jednotlivých celostránkových tabulích je zjevně nahodilý a bez jakéhokoliv náznaku logického uspořádání. Ostatně celá řada cizojazyčných heraldických publikací dospěla pouze ke dvěma kategoriím křížů – kříže a kosmé kříže se základním rozlišením na kříže do krajů a volné kříže.
Antonínský kříž byl autorem krom jiného pojmenován terminologicky obtížně hodnotitelným výrazem „vklíněný“. „Dělový kříž“ je faleristické pojmenování, jehož uplatnění v heraldice lze vyloučit, protože stejný kříž je pojmenovatelný heraldicky korektním termínem „rovnoramenně tlapatý kříž“; zde na jiném místě uvedený „tlapatý“ kříž je terminologicky přesně „tlapatý kříž do krajů“. O některých pojmenováních zde uvedených křížů by bylo možné vést odbornou debatu s cílem dospět ke konvenci, protože některé termíny znějí až bizarně –„kříž dvojhadí“ (zjevná inspirace v německé terminologii, viz Oswald, Gert: Lexikon der Heraldik. Leipzig 1984, s. 103 – „Doppelschlangenkreuz“), jehož ramena jsou zakončena dvojicemi odvrácených hadích hlav; vedle toho je „kříž jednohadí“ (sic), jehož ramena jsou zakončena jednou hadí hlavou – správně „kříž hadí“. Zde platí základní terminologická teze – je nutné nejprve velice promyšleně stanovit smysluplný standard, určující základní podobu figury, a z toho pak vyplývá nutnost popsat vše, co je mimo stanovený standard. Mimořádně pozoruhodný je termín „kříž hierosolymitánský“ (sic) jako synonymní pro jinak dostačující termín „kříž jeruzalémský“. Autor, ve shodě s celou řadou pojednání o heraldice, uvádí znak Jeruzalémského království jako heraldickou anomálii, vymykající se zlatým křížem ve stříbrném štítu základnímu heraldickému pravidlu o barvě a kovu. Když si položíme teoretickou otázku, za jakých heraldických okolností by k takovému porušení nedošlo, dospějeme k řešení nahrazujícímu kov stříbro bílou kožešinou, kterou by mohl být hermelín bez ocásků (v některých heraldických systémech „přirozený hermelín“, něm. „Kürsch“, „Hermelinkürsch“). Pak by erb Jeruzalémského království nebyl v rozporu s heraldickými pravidly (tím ovšem není tvrzeno, že to tak je). „Kříž jedlový“ by bylo lépe podle systematiky české heraldické terminologické konvence pojmenovat jako „kříž větvičkový“. „Kříž kotvicový“ je nutné pojmenovat jako „kotvový“, protože kotvice je deminutivum od kotvy s významem „malá kotva, kotvička“ a zároveň není v české heraldice kotvice totéž co kotva. Termíny jako „kříž naděje“, „lidový“ lze hodnotit jako expresivní. Autor by si měl udělat jasno v tom, co je kříž „ostrevový“ (lze také ostrvový) a co ještě jednou „ostrevový“, protože každý z nich má jiné pojmenování. Je zřejmé, že ten doplněný dalším přívlastkem „burgundský“ by měl být správně popsán jako „volný ondřejský ostrvový“ nebo „volný kosmý ostrvový“ (tedy kosmý a nikoliv „příčný“ – viz s. 64) a druhý je „ostrvový“ s nutností doplnění na úplný terminologický tvar „ostrvový kříž do krajů“. Je zde uveden „sedmihrotý kříž“ poněkud bizarního tvaru, který je na jiném místě (s. 131) obrácený a pojmenovaný „sedmicípá hvězda“ – správně sedmihrotá hvězda, která však vypadá zcela jinak a její korektní geometrická konstrukce je zcela pravidelná a nemůže vyústit v nepřijatelný „patvar“ jako zde. Autor v tomto případě pravděpodobně „opisoval“ od Waltera Leonharda (s. 289) ale už asi nečetl popisku, protože „Maltesersteckkreuz“ nelze přeložit do češtiny jako „sedmihrotý kříž“ ale v intencích české heraldické terminologické konvence jako „osmihrotý kříž s dolním ramenem bodcovým“ (ve starší terminologii „osmihrotý zabodnutý kříž“). Recenzent kvituje termín „osmihrotý kříž“ a již méně „maltézský“ a už vůbec ne „kříž sv. Lazara“ při vyobrazení červeného štítu se stříbrným křížem. Lazarský kříž tak nevypadá - je zelený ve stříbrném štítě.
U polcení (s. 67) autor používá pro zúžené kůly termínu „kolík“ a „prut“ a u dělení (s. 72) „lať“ a „niť“. Tyto termíny byly v minulosti českou terminologickou konvencí odmítnuty a nahrazeny souhrnným termínem „zúžený kůl“ „zúžené břevno“. Mohu jen spekulovat o tom, zda odmítnutí termínů, které jsou zavedeny ve všech heraldických systémech, mělo v našich poměrech nějaké odborně relevantní důvody nebo bylo podmíněno subjektivní nelibostí k expresivním termínům nebo dokonce despektem k náhledům Královým a jeho následovníků, kteří pro vyjádření svého heraldického názoru neheraldicky používali měrných jednotek. Pouhý termín „zúžený“ nemá schopnost, ve vztahu ke kresebné konstrukci, vytvořit představu o míře zúžení, která objektivně existuje. Jsem přesvědčen, že by se tím měla česká heraldická terminologická konvence vážně zabývat. Odvozené figury autorem nazvané „trojitý kolík“ nebo „dvojitá lať“ jsou neakceptovatelné, protože lze použít termín prosazovaný už Vojtěchem Králem a s oporou v evropských heraldických terminologických systémech „ztrojený kůl“ nebo „zdvojené břevno“. Takto pojmenované figury je nutné vnímat jako jednu heroldskou figuru.
Za pozornost stojí skutečnost, že autorská vyobrazení ilustračního doprovodu by měla být ve vztahu k pravidlu o vzájemném poměru tinktur korektní a toto pravidlo flagrantně neporušovat. Dle recenzentova počítání se tak stalo v jedenácti případech (s. 62, 63, 64, 85, 86, 88, 94, 97, 100, 131, 140). Například – v zeleném štítě černý kosmý zúžený hrot (s. 85).
V publikaci lze zaznamenat základní poučky vytištěné na světle fialovém rámujícím podkladu. Převážná většina z nich je pravdivá a upotřebitelná. Přesto mezi nimi najdeme poučky nepřesně formulované, sporné či dokonce nepravdivé. Například - „Heraldická orientace zvířat a monster je doprava“ (s. 106). Takto kategorické konstatování není možné, protože legitimním je i zobrazování zvířat orientovaných doleva. Poučka by musela být formulována jinak - například „Obvyklá orientace zvířat a monster je doprava, odlišnosti se musí hlásit“. „Štítonoši se vždy umísťují na nějakou podnož“ (s. 227) – takové pravidlo nemá obecnou platnost, protože existují štítonoši, kteří štít nesou, ale nemají zobrazené nohy a ty tedy nemohou na čemkoliv stát a tím méně být „umístěni na nějakou podnož“ (viz s. 228 - vyobrazený štítonoš v podobě anděla je v rozporu s autorovou tezí).
Autorem je ve vztahu ke štítonošům sdělováno následující nepravdivé pravidlo: „Za přirozenou pozici hlavy štítonoše je považována hlava vstříc hledící (en face). Je-li hlava orientovaná jiným směrem, mělo by se na tuto skutečnost pamatovat v blasonu“. Karel Schwarzenberg v roce 1941 (s. 99) o orientaci hlav štítonošů sděluje: „Nehledí-li na sebe, nýbrž ven, hlásí se to“. Autorova teze je zcela opačná standardu a zároveň ve vztahu k systematice heraldiky nelogická – protože standardní podobou jakékoli obecné figury je, že směřuje heraldicky doprava, včetně hlavy. Z toho pak vyplývá, že jakékoliv jiné otočení hlavy, které standardní podobu figury modifikuje, se musí hlásit v popisu. Tato teze platí i pro štítonoše.
Autorem opakovaně používaný termín „blason“ je zcela zbytný tím, že je plnohodnotně nahraditelný českým termínem „popis“. Ostatně francouzský termín „blason“ není možné vnímat jako ekvivalent k českému „popis“ bez výhrad. Navíc používáním tohoto zbytného termínu se nijak neposiluje odbornost sdělení v popisu samotném. Dle recenzenta je používání termínu „blason“ nahrazující termín „popis“ zbytnou manýrou, která sice má kořeny u koryfejů českých heraldických studií, ale dnes už není potřebné se vyjadřovat shodně, byť tak mnozí činí.
„Nejvýznačnější řád je vždy zavěšen nejblíže k patě štítu“ (s. 327). Takové pravidlo není v uvedeném znění zobecněno. Naopak. Například celá řada říšských zákonných norem, vydávaných ve Svaté říši římské, v Rakouském císařství a v Rakousko-Uhersku o podobě císařského znaku, přináší jeho úplné popisy včetně řádů a jejich hierarchického pořadí. Zde je naopak obvyklé, že kolana Řádu Zlatého rouna jako nejvyššího císařského vyznamenání je vně všech nižších řádů. Tak i oficiální vyobrazení vydávaná císařskou dvorskou kanceláří (Gall, Franz: Österreichische Wappenkunde. Wien – Köln 1977, s. 51 – 100). Stejně vypadá uspořádání několika řádů například u erbu Království pruského v 19. století s kolanou nejvyššího pruského Řádu Černého orla (v českém prostředí také „Černé orlice“) vně všech ostatních řádových kolan a velkostuh (Ströhl, Hugo Gerard: Wappen und Flaggen des Deutschen Reiches und seiner Bundesstaaten. Dortmund 1979, s. 13). Je možné připustit existenci historických vyobrazení erbů s opačným pořadím řádových kolan a v duchu autorem napsané „poučky“, ale to nijak nepotvrzuje její platnost.
Na stranách 107 – 203 uvedl autor abecední přehled vybraných heraldických termínů s komentářem a výkladem symboliky. Pomineme výklady symboliky jednotlivých figur, jejichž obsah je, nikoliv vinou autora samotného, ale jím exploatovaného zdroje, mnohdy postradatelný, někdy úsměvný a někdy na hranici absurdna. Z přehledu heraldických termínů není zřejmé, jaká kritéria pro uvedený výběr autor použil, ale lze vypozorovat, že nebyl použit parametr vztahu k české heraldice. Z tohoto pohledu lze mít zařazení figur typických pro insulární heraldiku, jakým je „Camelopard“ (výklad viz - http://www.heraldika-erby.com/?cz_heraldicka-znameni-camelopard-camelopardel,92), „Enfield“, „Ibex“, „Wyvern“ apod., nebo francouzských, německých, či jiných specifických termínů, zastupujících zvláštní a speciální figury - „Cuivre“, „Fart“, „Goedendag“, „Lindwurm“, „Lunel“, „Merleta“, „Pantheon“, „Satyral“, „Troll“, za poněkud nepřípadné. U některých jiných termínů se zastavíme.
- Brog (s. 112). Autor používá pro figuru, která ve své reálné podobě sloužila k uchovávání sena nebo snopů obilí a měla na čtyřech sloupech vertikálně posuvnou doškovou střechu, polského pojmenování „bróg“, ačkoliv pro totéž zařízení existuje český výraz „brah“, který patřil k užívaným středověkým zemědělským zařízením. Je pravdou, že v tradiční české rodové heraldice se „brah“ nevyskytuje, ale v moderní české komunální heraldice ano – Skorkov (o. Mladá Boleslav, 2002). Je zřejmé, že k české heraldické terminologii se musí přistupovat jiným způsobem a nikoliv tak, že budeme „bezhlavě“ přijímat cizojazyčná pojmenování, navíc máme-li k dispozici český ekvivalent.
- „Čechlík“ (s. 115). Není zřejmé, jak autor dospěl k názoru, že „čechlíkem“ lze pojmenovat obecnou figuru svou podobou totožnou s točenicí (v popisce pod vyobrazením dokonce „čechtík“ – nepochybně „překlep“). Termín „čechlík“, byl uveden Martinem Kolářem a Augustem Sedláčkem v Českomoravské heraldice, část zvláštní z roku 1902 (s. 92; dále jen ČMH) a nepochybně byl nelezen v nějakém historickém českém popisu erbu (tak i v ČMH II. z roku 1925, s. 230, Strpští ze Strpí). Čechlík, jako deminutivum od „čechel“, však nebyla točenice. Čechel byla košile, plachetka, rubáš. Jediná možná souvislost čechlíku a točenice by spočívala ve faktu, že ve významu čechel-plachetka by šlo o možnou pokrývku hlavy. Ve středověkém oblékání byla jedna z pokrývek užívaná muži nazývána točenkou a podobala se točenici. Že autor myslí „čechlíkem“ točenici vyplývá z další výkladu, kdy jej přirovnává k polské figuře pojmenované „Nalecz“, která je shodná s točenicí. Na závěr autor popírá, že „čechlík“ by bylo totéž, co „točenice“ a tvrdí, že točenice je pouze součást přilby a je vícebarevná, zatímco čechlík k takovému účelu nesloužil a je jednobarevný. S takovým výkladem není možné souhlasit. Například jednobarevné stříbrné nebo modré znamení točenice bylo řádovým odznakem Řádu Točenice, založeného králem Václavem IV. Jak je patrné, nebyl řád pojmenován jako „Řád Čechlíku“ ale je „Řádem Točenice“ proto, že točenicí byl i klenot řádu (viz mnohonásobné vyobrazení v iluminovaném rukopise zvaném Václavova bible nebo Bible Václava IV.). S točenicí má přímou souvislost jméno hradu Točník u Berouna, který pravděpodobně byl myšlen jak hrad řádový. Sám popis jakéhokoliv erbu nemůže způsobit záměnu točenice na přilbě a točenice jako obecné figury, protože popisem sdělujeme „ve štítě je…“ a „přilba s...“. Je to stejné, jako by měl být problém s přilbou jako součástí úplného erbu a přilbou jako obecnou figurou ve štítu, resp. v uvedených vztazích s jakoukoliv korunou.
- „Hříč“ (s. 129). O praktické funkci této figury má autor nepřesnou představu. Předmět spojuje s jiným nazvaným „koňská udice“ (s. 142) a domnívá se, že záměna koňské udice za hříč je mylná. V praxi byl hříč tvořen čtyřmi hroty tak, že vždy jeden směřoval vzhůru a zbývající tři tvořily pevnou základnu. Hrot směřující vzhůru zraňoval kopyta koní a chodidla bojovníků. V heraldice byl hříč v souladu s heraldickými zásadami zobrazen dvojrozměrně a pouze se třemi a nikoliv čtyřmi rameny. V žádném případě nesloužil k pouštění žilou koním. Erby s hříčem byly obvykle doplněny klenotem, kterým bylo pomyslné vztyčené jedno rameno hříče (mohu se domnívat, že klenotem na přilbě původně byl celý hříč s jedním vztyčeným ramenem a zbývajícími položenými na vrcholu přilby) a to velice připomínalo lékařský nástroj k pouštění krve, který se běžně používal i ve veterinární praxi u koní.
- Hvězda (s. 130). Je s podivem, že na začátku textu autor používá terminologicky velice správného slovního spojení hvězda „šestihrotá“, ale na dalších řádcích a u popisek vyobrazení hvězd už píše „čtyřcípá“, „pěticípá“ atd. – „x-cípá“. Podle české heraldické terminologické konvence mají hvězdy zásadně hroty a „cíp“ je termín netolerovaný. Vyobrazené hvězdy jsou fasetované a takové nelze mít za hvězdy v základní heraldické podobě, ale za hvězdy heraldicky modifikované a jejich modifikace, kterou je fasetování se musí hlásit popisem. Zde je laický čtenář autorem mystifikován, že hvězda v heraldice vypadá právě takto – nikoliv, takto v heraldice skutečně nevypadá (!). Stejně nepřijatelný je i termín „špice“ (s. 103) příslušný figuře, kterou česká heraldická terminologická konvence zásadně pojmenovává „hrot“.
- Hvězdice (s. 131). Za hvězdici autor považuje šesti a vícehrotou hvězdu s proraženým kruhovým otvorem uprostřed. Naznačuje, že může mít souvislost s ostruhovým kolečkem. Zde je nutné sdělit, že jde o ostruhové kolečko a v české historické heraldické terminologii je hvězdice něco jiného. Vojtěch Král má hvězdici za figuru, která je totožná s figurou zvanou „klévské kolo“ (s. 168). Recenzent má Králem uvedený výklad k termínu „hvězdice“ za zavádějící a samotný termín za zbytný.
- „Korál“ (s. 134). Autorem je tvrzeno, že „zvláštní podobu jeleního paroží představuje takzvaný korál, který se oproti skutečnosti vyznačuje více zakroucenými výsadami“ (sic). Recenzent tvrdí, že autor přesně neví, o čem píše. Termín „korál“ ve vztahu k jelenímu parohu zmínil poprvé Bartoloměj Paprocký ve svém Diadochu z roku 1602 při popisu erbu pánů z Bibersteina (Diadochus, „z Kněh druhých“, „Kapitola prwnij“, „O stawu Panském“, s. 338). Vojtěch Král o tom věděl a tak Paprockého sdělení glosoval (Heraldika, 1900, s. 115): „Paroh červ., dovnitř stočený na zl. štítu pánů z Bibrstejna bývá velmi zhusta pokládán za koral; ale jest a zůstane vždy jen parohem jelením“. Autorovo rozlišení „korálu“ a jelení parohu, spočívající ve „více zakroucených výsadách“, je pravděpodobně jím samotným vymyšlený argumentační nesmysl. Paprocký naznačil, že jelení paroh v erbu Bibersteinů vypadá jako korál nikoliv proto, že by snad výsady byly nějak více zakroucené, ale proto, že jelení paroh byl červený jako korál a svým způsobem korál tvarově připomínal. Korál ve své době byl sbírán ve Středozemním moři a vyvážen z měst Apeninského poloostrova do Evropy, kde byl považován za velkou vzácnost a uplatňován ve výrobcích uměleckých řemesel a ve šperkařství. Pro vzácnost korálu vyvolal červený jelení paroh u Paprockého smyslovou asociaci, kterou pak ve svém díle použil.
- Kypřice (s. 149). Heslo je autorem velice správně vyloženo, ale ve vyobrazení se stejně znějící popiskou (s. 150) takto pojmenované mlýnské železo není, ale díky kruhovému otvoru jde o oškrt (nikoliv „oškrd“ jak píše autor, s. 168). Mlýnské železo zvané kypřice musí mít čtvercový otvor pro hřídel stejného průřezu. Bez čtvercového otvoru v kypřici by nemohly mlýnské kameny mlít. Naopak oškrt, mající podobný tvar jako mlýnské železo, měl uprostřed odlišující kruhový otvor na topůrko (resp. byl zcela bez otvoru).
Na stranách 290 – 293 učinil autor exkurs do napoleonské heraldiky. Recenzent si dovede představit nikoho neochuzující absenci této kapitoly v uvedené publikaci. Systém napoleonské heraldiky byl vytvořen uměle a zahrnuje celou řadu mimořádných figur ukazující na zcela konkrétní společenské a hierarchické zařazení nositele erbu. Jednotlivá znamení se vztahem k hodnostem a společenským pozicím se uplatňovala ve „čtvrtích“, které autor nazývá „volné čtvrti“. V tom je zásadní terminologický rozpor – „volná čtvrť“ je proto volná, protože je prosta jakékoliv další figury (je volná). V napoleonské heraldice „volných čtvrtí“ není. Recenzent by se mohl ptát, proč stejný exkurs nebyl učiněn do ruské šlechtické heraldiky, která byla také v mnoha ohledech specifická. Stejnou charakteristiku má i polská rodová heraldika.
Na stranách 362 – 442 autor uvedl francouzsko-český, anglicko-český, německo-český a latinsko-český „slovník s heraldikou souvisejících pojmů“. V úvodu nazvaném „Zasvěcení do slovníkové části“ je autorem zmíněna zásadní skutečnost: „Heraldická čeština, která mimochodem není tak docela dokonalá, byla z nemalé části vytvořena přijímáním slov z několika cizích jazyků“. Recenzent doplňuje, že česká heraldická terminologie v době dřevní nevznikala tak, že by a priori přijímala cizojazyčné heraldické termíny, ale použila termíny ze soudobé běžné české slovní zásoby, kterou ony cizojazyčné termíny kontaminovaly. Slovníková část publikace je dle recenzentova subjektivního soudu postižena stejnou nekoncepčností jako celá kniha. Prvním úskalím možnosti užívání slovníku jsou zkratky – f., h. f., m., t. ,o. t., „nepohodlně“ uvedené až na samém konci publikace. Druhým jsou někdy nesrozumitelné výkladové pasáže u jednotlivých pojmů. Třetím je nepřesnost překladu. Opět jako v samotné publikaci, je i zde celá řada správných českých terminologických ekvivalentů k termínům jinojazyčným, ale zároveň řada přeložených termínů tuto charakteristiku nemá. Recenzentova řečnická otázka zní: „Kdo se v tom má vyznat?“. Jako celek jsou slovníky zavádějící. Recenzent na velice drobném příkladu německo-českého slovníku může demonstrovat některé nedostatečnosti slovníkové části. „Adler“ je překládán jako „orlice“ a nikoliv jako „orel“. I němčina zná pojem „Adlerin“, který se shoduje s překladem „orlice“. Na tomto místě by byl vhodný výklad o českém terminologickém specifiku, resp. odkázat na příslušnou stranu publikace (s. 166 – 167), ale ani tam není vše jednoznačné. Recenzent se domnívá, že by mělo být dosaženo konvence a mít „orla“ spolu s celým světem za jednohlavého a pokud by měl hlavy dvě, pak by byl „dvojhlavý“. Jestliže autor uvádí termín „Aufstufe“ s překladem „levý stupeň“, pak již neuvádí termín „Abstufe“ s překladem „pravý stupeň“. K prvnímu i k druhému výrazu je nutné poznamenat, že v německé heraldické terminologii jde o termíny mimořádné a i zde jsou běžná terminologická sousloví „mit rechter Stufe geteilt“, „mit linker Stufe geteilt“. „Aschfarbe“ je přeložena jako „popelavě šedá“ – přesněji „popelová barva“. Za kuriózní lze mít autorem stanovený český ekvivalent k termínu „aufbäumend“ – „zvíře nepřirozeně vzpřímené“. Správný překlad zní „vzpínající se“. Gert Oswald v Lexikon der Heraldik (s. 47) činí k danému termínu výklad ve smyslu, že tento výraz se vztahuje například ke „koni, stojícím na zadních nohách a s tělem napravo (SK - 2014: správně „nahoru“) téměř vytaženým“. Recenzent tvrdí – pokud neexistuje ustálená česká heraldická terminologie, pak není možné vytvářet seriózní a korektní srovnávací slovníky. Jsou-li přesto takové slovníky vytvářeny, pak je nezbytné jejich doplnění obsáhlými a zároveň přesnými vysvětlujícími poznámkami. Česká heraldická terminologie by sama potřebovala kritický výkladový slovník. Je otázkou, jakou užitnost, zejména ve smyslu precizního a nematoucího obsahu, mají autorem sestavené cizojazyčné slovníky. Pro laickou veřejnost jsou jednoznačně zavádějící.
Již v úvodních odstavcích recenze bylo napsáno, že publikace obsahuje velké množství správných, nezpochybnitelných a užitečných informací. Přesto podíl informací sporných, nepřesných a chybných je nepřehlédnutelný. Ty vytvářejí u recenzenta pocit autorova svévolného a nakonec zároveň zmatečného konání. Obsahem publikace nejsou žádná převratná či dokonce nová sdělení, vše se pohybuje v rovině očekávatelného. Recenzent mnohokrát prožíval subjektivní pocit, že autor prezentuje nikoliv své osobně vlastněné vědomosti, ale pokouší se interpretovat někoho druhého a zpracovávané matérii nerozuměl zcela a potřebným způsobem. Zdá se být pravděpodobné, že autor není nositelem podrobných znalostí heraldiky, protože v mnoha případech, jak bylo recenzí ukázáno, jde o spekulace se zřetelnou absencí nezbytné autorovy empirie. V celé publikaci není učiněn náznak toho, že by text byl podroben odborné oponentuře, která by mohla donutit autora, aby některá svá tvrzení relativizoval a sporné případy korigoval. Jestliže recenzent v úvodu o publikaci prohlásil, že je pro laiky „nebezpečná“, tak je zřejmé v čem ona „nebezpečnost“ spočívá – v přijetí nepřesných, zavádějících, chybných a mystifikačních informací, které si mnozí z laiků mohou v dobré víře osvojit. Současní „pseudoheraldikové“, v podpaží s ČMH nebo s Královou Heraldikou, z neznalosti a v dobré víře poučují své okolí sdělením „ale Kolář se Sedláčkem a Král to píší takto“. Mám obavu, abych v následujících letech nepotkal někoho podobného, který mi bude sdělovat „ale Pohanka to napsal takto“. Recenzent si může položit otázku, zda je recenzovaná publikace moderní české heraldice užitečná a vzápětí může odpovědět, že díky výše popsaným vlastnostem za užitečnou považována být nemůže. Recenzent může ocenit autorem vynaložené úsilí, může s povděkem kvitovat „barevnost“ publikace, ale to je asi tak vše. Publikace si nepochybně své čtenáře bude nacházet a zároveň bude, k recenzentově lítosti, zdrojem pro mnohé epigony. Recenzent ví, že autorovu knihu zařadí do své knihovny, ale už se k ní asi nebude vracet, aby v ní hledal a nalézal poučení, protože mu nemůže sdělit nic nového. Česká heraldika již potřebuje publikace jiného ražení, jiné koncepce a jinak napsané.
Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, roč. XXXIV, č. 2/2014, Praha 2014, s. 92 – 106.
11. 1. 2017 © Stanislav Kasík
Recenze publikace H. C. Pohanky "Heraldika v souvislostech"
Jan Oulík
Heraldika v souvislostech
Loňskou předvánoční knižní nabídku nečekaně obohatil nový titul z oboru heraldiky. Jeho autor s romanticky znějícím jménem o sobě na deskách knihy uvádí, že se narodil v polovině padesátých let v Žatci, na pedagogické fakultě (školu blíže neupřesňuje) vystudoval jazyky a dosáhl magisterského titulu. Dlouhodobě se prý zabývá výtvarnými činnostmi, historií, heraldikou a genealogií. Před lety vydal úspěšný titul Sám proti toku času a tato práce byla později vytištěna znovu pod upraveným titulem Po stopách vlastních předků.
Jiné Pohankovy studie z oboru heraldiky bohužel neznáme, pojďme se tedy soustředit na zmíněnou novou publikaci. V úvodu se dočteme, že „(kniha) projevuje snahu o zachycení co nejvíce souvislostí, jimiž je heraldická oblast všemi směry provázána“ (s. 9). A opravdu, v souladu s vytčeným cílem jako by se autor snažil vše, co o heraldice zjistil a co s ní nějak souvisí, „vtěsnat“ do 480 tiskových stran textu.
Svůj výklad začíná úsvitem evropské heraldiky v časech křížových výprav. Po něm přináší přehled šlechtické titulatury (v připojené tabulce kromě obvyklých hodností z evropských monarchií nechybí ani emír, paša nebo samuraj). Poté následuje obsáhlý oddíl věnovaný heraldické terminologii, součástem štítu, heraldickým figurám a druhům heraldiky. Vše doplněno množstvím barevných ilustrací. Pak přichází exkurz do církevní oblasti, do heraldiky cechovní a Napoleonského období a nástin vývoje symbolů českého státu až do našich časů.
V poslední třetině knihy dochází na ony v titulu zmíněné „souvislosti“. Těmi se rozumí stručné výklady o pomocných vědách historických a příbuzných oborech, konkrétně o genealogii, diplomatice, kodikologii, sfragistice, filigránologii, epigrafice a epitafice, kampanologii, numizmatice a faleristice, ale také o kartografii, staurologii a vexilologii. Některé z kapitolek jsou doplněny „výřezem(!) z terminologie“ patřičného oboru. Závěrečných sedm stran vyplňují medailony nejvýznamnějších heraldických teoretiků, kreslířů znaků i jejich sběratelů z Evropy i Českých zemí. Mezi jmény klasiků oboru figuruje i jediný žijící z nich, populární kreslíř a publicista Jiří Louda (1920).
To ale stále není konec. Následují přílohy s přehledem atributů světců a alegorických postav, patronů povolání a řemesel, stručná posloupnost českých panovníků a adresář vybraných heraldických spolků doma i ve světě. Ještě před závěrečnými rejstříky a přehledem literatury jsou zařazeny - autorovu srdci jistě blízké – slovníky heraldických termínů z francouzštiny, angličtiny, němčiny a latiny. Zbývá litovat, že se autor hlouběji nevěnoval právě těmto slovníkům a to nejlépe ve spolupráci se zkušeným domácím heraldikem. Domnívám se, že výsledek takové práce by býval byl navýsost užitečnou pomůckou.
Pohankovi nelze upřít snahu o živý vyprávěcí styl, jeho text je však často zbytečně upovídaný. Poněkud toporný styl neklamně prozrazuje, že v češtině „není úplně doma“. Jen namátkou: „Z pohledu heraldiky je u těchto znaků ocenitelná obvyklost zachování heraldických pravidel“ (s. 262) nebo „cílem následujících řádků je zprostředkování seznámení s několika lidmi, bez nichž by svět heraldiky vyzněl poněkud ochuzeně (s. 336)“. Případně lehce úsměvný „vzrůstající úpadek heraldiky“ (s. 345) podobně.
Hodnotu díla, kterému autor bezesporu věnoval spoustu času a úsilí, snižují i věcné nepřesností. Například kanovník není „pomocník arcibiskupa či biskupa v otázkách víry a ritů“ (s. 260), metropolita není „arcibiskup či biskup sídlící v hlavním městě státu“ a ani na úřad probošta přesně nesedí definice „přední hodnostář metropolitních kapitul“ (s. 261).
Naposled ještě poznámka k obrazovému doprovodu. Copyright na text a ilustrace v knize si vyhrazuje autor s výslovným upozorněním, že „žádná část této publikace nesmí být reprodukována (…) bez předchozího písemného souhlasu vlastníka autorských práv.“ Jenže ouha! Řada ilustrací, které Pohanka použil, pocházejí z jiných knih či od jiných tvůrců, aniž by to kde autor zmínil. Několik barevných ilustrací bylo převzato z knihy Gert Oswald, Lexikon der Heraldik, Leipzig 1984, zejména ale z výpravné publikace Ottfried Neubecker, Heraldik. Wappen, Ihr Ursprung, Sinn und Wert, Augsburg 1990. Některé obrázky byly elektronicky upraveny, jako například tabulkový přehled vývoje tvaru štítu v evropských zemích (u Neubeckera na stranách 76-77, u Pohanky vše stěsnáno na stranu 59). Jiné „vypůjčené“ obrázky byly stranově převráceny či počítačově dobarveny. Ale pro příklady nemusíme chodit ani do Německa, na stranách 7 a 8 poznáváme kresbu „našeho“ Petra Tybitancla, obrázek na straně 262 nese bezpečně rukopis Zdirada J. K. Čecha.
A závěr? Snad jen banální poučka o tom, že „méně bývá někdy více“. I když nepochybuji, že i tato kniha si svého spokojeného čtenáře najde. Na publikaci podobnou té, kterou před nedávnem vydal slovenský heraldik a současně zručný kreslíř Ladislav Vrtel, tak česká odborná i laická veřejnost stále čeká. Mám na mysli Vrtelův stručný a přehledný Heraldický katechizmus (Bratislava 2012), drobnou úpravnou knihu, která je navíc „příjemná do ruky“.
Jan Oulík, Odolena Voda
Henry Camillo Pohanka. Heraldika v souvislostech. Vydalo nakladatelství a vydavatelství Agentura Pankrác, s. r. o. Praha 2013. 480 stran. ISBN 978-80-86781-21-1.
Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, roč. XXXIV, č. 1/2014, Praha 2014, s. 101 – 103.
15. 1. 2017 - použito se svolením autora Bc. Ing. Jana Oulíka.
Tomáš Krejčík
recenze
Henry C. Pohanka: Heraldika v souvislostech. Praha: Agentura Pankrác s. r. o., 2013, 480 s., bar. a fot. vyobrazení. ISBN 978-80-86781-21-1.
Každá vědní disciplína nepochybně potřebuje spolehlivé příručky, které by přinášely poučení pro laiky i odborníky. Nejedná se o lehký úkol.
Henry Camillo Pohanka se dokonce pokusil o příručku, která by obsahovala několik obvykle samostatně vydávaných publikací: úvod do pravidel heraldiky, popis pramenů, výkladový slovník, překladové slovníky a bibliografii. Slibný název a úctyhodný rozsah práce dával naději, že se zájemcům dostává užitečný svazek „vše v jednom“. K četbě vybízí také množství kreseb a reprodukcí. Ilustrace jsou mnohdy vynalézavě a instruktivně sestaveny.
Po prvním seznámení s knihou je bohužel zřejmé, že dobře míněná koncepce je znehodnocena řadou omylů a překlepů. Druhá skupina chyb spočívá již v chybách věcných nebo nejasnosti textu. Vypočítávat všechny chyby v krátké recenzi je nemožné, proto následující komentář je jen výběrový.
V tabulce „Světské tituly a hodnosti“: Na s. 25: hesla korunní princ a kralevic jsou zmatečná (vždy byl jen jeden následník trůnu), včetně jejich překladů, s. 25 – Liber Baro nebyl určitě jediný povolený titul v Čechách (a navíc: Překládat Freiherr do angličtiny jako baronet je naprosto zcestné).
V tabulce „podoby šlechty“ – s. 27 heslo novoštítná: nikdo nemohl být povýšen do šlechtického stavu prostřednictvím erbovního listu. Že autor tento rozdíl neuznává, je patrné i z popisky obrázku na s. 31. Navíc vyobrazení pochází z listiny Františka Josefa I., nejedná se o erbovní listinu císaře Františka II.
Text o erbovních listech na s. 33 je jen neumělou kompilací a dokonce chybně uvádí náš nejstarší erbovní list, ve skutečnosti je jím známá listina Jana Lucemburského z roku 1339. Listinu pro Josefa Kremžara nelze označit jako erbovní listinu, jedná se o nobilitační listinu, její datum však autor neuvedl (22. 10. 1918), stejně tak neuvedl datum cechovní listiny pro pražské kožešníky (přesněji staroměstské kožešníky 1473).
Rovněž kapitola Komponenty znaku (s. 34 a násl.) je zřejmě kompilací z různých textů a je přehlcena údaji z různých evropských zemí a domácí doklady jsou uvedeny jen ojediněle. Typograficky zvýrazněná formulace „Neúplný znak představuje štít“ je naprostým nepochopením heraldických souvislostí. Štít je neúplným znakem jen tedy, existuje-li jeho úplnější verse. Z věcných omylů uveďme např. s. 35 – žezlo není dnes ve znaku spolkové země Braniborsko, s. 36 - znak Velké Británie a Irska má v blasonu správně heslo Dieu et mon droit, ale v obrázku vidím DIES et mon droit.
Autorovu formulační nepřesnost prozrazuje např. tvrzení v kapitole „Tinktury-slunce znaků“ na s. 37: Erb nemusí obsahovat figuru, ale musí mít tinkturu. Chápal bych, že štít nemusí mít figuru (K. Schwarzenberg, Heraldika, s. 52, výstižně napsal: znakem může být i štít bez znamení, pouze s určitým zabarvením). S. 41: Erminois má černé, nikoliv bílé hermelínové ocásky ve zlatém poli…
Na stranách 107-206 autor podal výkladový slovník především obecných figur. Pokud tuto část porovnáme s Bubnovým Lexikonem, můžeme pozorovat, že Pohankův výběr je místy širší. Hesla jsou ovšem zatížena nesystematičností, formulačními nepřesnostmi a často nedokončením vlastního popisu. Např. na s. 110 heslo Beran upozorňuje na jeho „mluvící“ význam erbu Schaffhausenu, ale proč tento pěkný příklad nedokončil tím, že beran zde vyskakuje ze stavby (- hausen)? Na s. 111: Blesk bych považoval především za symbol Dia. S. 131: termín čtyřcípá, obecně –cípá hvězda, se snažíme neužívat, lépe –hrotá, což Pohanka také uvádí. S. 133 - u hesla Jednorožec postrádám jeho spojení s Pannou Marií i jeho oblibu v erbech vzdělanců. S. 133 - heslo Jelen: postrádám odkaz na 42. žalm v druhé knize žalmů, které je dnes sice překládáno: „Jako laň prahne po proudící vodě, má duše prahne, Bože, po tobě!“, ve středověku však vlivem nepřesného překladu zde figuroval jelen, takže středověk chápal jelena jako jeden z christologických symbolů. Tu mi lze namítnout, že tato poznámka je až příliš kritická. Chci tím upozornit na obecnější rys: křesťanská symbolika je jen zařazovaná po bok ikonografií antických, asijských a dalších kultur. V příručce, která pojednává o heraldice, která je bytostně spjata s evropským středověkem, by měl být na výklad židovsko-křesťanské symboliky kladen důraz. Heslo „jelen“ je takového jednostranného pojetí dokladem, i v něm uvádí Pohanka naprosto nelogicky starojaponský význam tohoto symbolu. Na s. 196: heslo úl obsahuje větu V naší rodové heraldice toto znamení neexistuje. To prozrazuje, že autor pravděpodobně podceňuje novověkou heraldickou tvorbu, s čímž se u laiků setkáváme velmi často. Úl je například v erbu, který při povýšení moravského účetního rady Františka Conrada spolu s přídomkem z Hötzendorfu, udělil František I. dne 4. 11. 1815. A kolem úlu jsou v tomto erbu včely, ale mne už nepřekvapuje, že v hesle včela na s. 197 postrádám odkaz na včelu v erbech některých našich rodů, zatímco se rozepsal o včele Napoleona Bonaparte. Úl a včela jsou častým symbolem v erbech podnikatelů a hospodářských úředníků. S. 198 - 199: v hesle Věž se skrývá i odkaz na maják, který v hesláři chybí (dokonce i odkaz maják viz věž), a zde je možno upozornit na erb Hausperských z Fanalu.
Jedna obecnější poznámka: Pohanka užívá termín obluda, monstrum, fantastické zvíře nebo dokonce mýtická bytost skoro jako synonyma. Uznávám, že literatura je i v tomto směru nejasná a různí autoři tyto figury definují různě. Pohanka však měl do tohoto označení vnést více jednoznačnosti, případně naznačit způsob, jak se k přesnějším definicím dobrat.
Autoři manuálů všech druhů obvykle propadnou snaze definovat, upřesňovat nebo opravovat. Vybral jsem si jen jeden příklad. Problematické se mi jeví jednoznačné tvrzení, typograficky zvýrazněné na s. 227, že štítonoši se vždy umísťují na nějakou podnož. Je to pravda jen částečná. Pro Pohankovu domněnku svědčí obdobná zmínka v Bubnově Encyklopedii (s. 416), ale zcela opačný názor uvedl K. Schwarzenberg (Heraldika, s. 100). Ten zřejmě lépe vystihl skutečnost, že středověcí malíři erbů takové „podnože“ nepotřebovali, a jejich rozšíření přinesl až novověk.
Ostatně i Pohankova formulace, že štítonoše užívali spíše příslušníci vyšší šlechty, není přesná (Opět převzal jen část formulace Bubnovy). Štítonoše najdeme např. v cechovních erbech nebo na cechovních pečetích. Sám Pohanka takový případ uvádí na s. 288 a ukazuje, že se tak dělo s vědomím panovnické kanceláře. Už v Sedláčkově Heraldice najdeme dostatek dokladů, ze 14.-15. století, o štítonoších v erbech (na pečetích) drobných vladyků, v 15. století se stali oblíbenými štítonoši v erbech našich měst. Až v 18. století bylo v návrzích nových erbů omezeno užívání štítonošů jednoznačně na svobodné pány, hrabata a knížata a musel je schvalovat ministerský předseda nebo ministr vnitra. Prostě i tento detail se v heraldické tvorbě vyvíjel a nelze ho definovat jednostranně bez širší znalosti pramenů a jejich kritické analýzy.
Kapitola „Brizury“ (s. 241) je užitečná, ale přisoudit dnešní britské královně Alžbětě II. turnajský límec s růží a dvěma kříži (s. 243) je nesmysl.
S. 260-262 jsou opět marným pokusem vtěsnat pestrost církevních termínů. Obvykle je nelze stáhnout do jedné věty (zde např. patriarcha) a autor někdy uvádí zcela pochybné vysvětlení (pronuncius, kardinál, internuncius, klerik). Samozřejmě některé zde chybějí, ale to je věc výběru. Titul abatyše užívaly samozřejmě představené katolických klášterů, ale i představené nemnohých klášterů luterských (Quedlinburg). Vysvětlovat titul biskupský vikář jako spolusprávce biskupa nebo arcibiskupa, je přinejmenším stylisticky neobratné, ostatně spíše bych zvolil označení generální vikář. Stejně je kuriózní označení, že jeptiška je opak mnicha. Označení Magister není jen pojem označující vedoucího výchovy řádového dorostu, ale má celou řadu dalších významů i v církevním prostředí, nemluvě o užívání tohoto titulu v akademickém prostředí. Metropolita je označení hodnostáře, který stojí v čele církevní metropole (a jen druhotně lze poznamenat, že může sídlit v hlavním městě státu). U některých hesel se může zdát, že autor vycházel z Bubnovy Encyklopedie heraldiky, ale jeho obsáhlou pasáž zkrátil na jednu či dvě věty. Výsledek je více než pochybný.
S. 288: obrázek nepopisuje vlastně erb mědikovců, ale výzdobu erbovní miniatury. V popisce obrázku postrádám datování listiny.
S. 294 – Pod názvem „zdroje heraldického poznání“ se skrývá obvyklá kapitola prameny heraldiky. Ty jsou popsány nesystematicky, z písemných autor přeskakuje na hmotné, a pak s opět vrací k písemným. Opět máme dojem spíše souhrn náhodně vybraných dat než pokus s systematický přehled.
Podobnou kompilací je výklad o vývoji českého lva (s. 300 a dále), kde autor si evidentně nevěděl rady se znamením kotle. Na s. 301 u výkladu o prvém barevném vyobrazení českého lva i moravské orlice autor nezná novější studie, které upozornily na vyobrazení obou erbů v Gozzoburgu v rakouském městě Krems, která vznikla před rokem 1267. Erb Slezska ponechal stranou. Přinesl sice erby některých slezských knížectví na s. 303 a 304, ale přitom právě vývoj od erbů jednotlivých knížectví ke znakům Horního a Dolního Slezska je z heraldického hlediska velmi poučný. Rovněž erb Krnovska by zasluhoval podrobnější rozbor. Podobnou podobu, jakou Pohanka uvádí, užívali krnovští Hohenzollerni, ale Liechtensteinové zvolili jinou variantu. Na s. 316 dospěl k názoru, že Slezsko bylo jako historická země z protektorátního znaku eliminováno. Ptám se, zda se tak nestalo proto, že tzv. rakouské (československé) Slezsko součástí protektorátu nebylo?
Autorovo pojetí českých dějin lze vyčíst s nadpisu i obsahu kapitoly Český lev v područí cizích dynastií - ale o tom zde nechci diskutovat - Pohanka propojil vlastenecké názory z 19. století s obvyklými schématy marxistických historiků a ignoroval nové pohledy na habsburskou dynastii. Nejednotně uvádí číslovky u jmen jednotlivých panovníků, vznik Rakouského císařství se v jeho textu ztrácí. Na s. 310 se při popisu obrázku z Vorarlberska se stalo nepochopitelně Brixensko, ač se jedná o dosud existující spolkovou zemi Rakouska.
Další část své knihy nazval Heraldika a její sesterské vědy (s. 319 a dále) a vyjmenoval v ní některé pomocné vědy historické. Bohužel značně nepřesně a často i chybně.
Na s. 320 jsou genealogické termíny zcela zmatečné, stačí je např. srovnat s definicemi v Bubnově Lexikonu nebo v nebo v učebnici Vademecum pomocných věd historických. Výřez (Pohankův termín) ze sfragistické terminologie je směšný. Za zakladatele této vědy bych označil asi Jeana Mabillona (byť pečeti analyzoval v rámci diplomatiky) a nikoliv J. M.Heineccia, který dal disciplíně název. Ani připomínka numismatiky nedopadla příliš šťastně. Na s. 324 i historický začátečník pozná, že je zde vyobrazen pražský groš a nikoliv jáchymovský tolar z roku 1525. Za zakladatele vědecké numismatiky je obvykle považován Mikuláš Adaukt Voigt a nikoliv Gelasius Dobner. Faleristiku (s. 325) probral poměrně podrobně, ale terminologicky opět nejasně (kolísá v užívání termínu řád a řádová dekorace). Vzácné případy, kdy se faleristické předměty staly heroldskými figurami, neuvádí. Na téže stránce hovoří o staurologii (stručně vědě o podobách kříže) a tam najdeme stylistickou perlu: krucifix definuje jako kříže různých velikostí, jejichž součástí je přibité dělo Ježíše.
Stručné bio- a bibliografické medailonky významných heraldiků našich i zahraničních ve zvláštní kapitole (Zastavení s několika heraldiky, s. 336 ad.) jistě zaujmou zájemce o hlubší dějiny oboru, ale je zřejmé, že si Pohanka ani v této kapitole nestanovil jasnější hledisko výběru. Zde bych dodal, že heraldika se vyučovala nejen na prestižních universitách, což považoval Pohanka za zajímavé, ale byla součástí i některých učebnic, které používali jezuité a piaristé na svých školách. Nad jeho větou: Z universitních poslucháren se heraldika vytratila až v polovině 19. století, mohu jen žasnout. Kouzlo nechtěného se Pohankovi podařilo uvedením V. Vojtíška, kterého správně označil jako profesora pomocných věd historických, a zřejmě netušil, že heraldiku také přednášel. Neví, že Vojtíšek vychoval celou generaci našich heraldiků, o nichž ovšem Pohanka pomlčel (např. J. Čarek, J. V. Sedlák).
Pohanka narazil na jeden metodický problém: při podobných přehledech bývá osvědčeným zvykem zařazovat autory, jejichž skonem se již dílo uzavřelo. Z domácích heraldiků mi chybí jméno Jiřího Čarka nebo Rostislava Nového. Z těch zahraničních žijících bych mohl uvést celou řadu osobností, kteří dnes představují významné odborníky (M. Pastoureau, M. Göbl, G. Scheibelreiter). V tomto přehledu postrádám polské autory (abecedně M. Gumowski, S. Kuczinski, Z. Piech) a dokonce i slovenské (J. Novák, L. Sokolovsky, L. Vrtel). Jsem si také vědom toho, že se Pohanka může právem ohradit, že výběr osobností je věcí autora, ale určitou vyváženost bych po něm mohl požadovat. Napadá mne totiž, že v jeho výběru převažují autoři, jejichž medailonky mohl pohodlně převzít ze starší literatury. Perličkou je uvedení Josefa „Piláčka“, v celé knize tak komolí jméno Josefa Pilnáčka (a to dokonce i v seznamu literatury), takže se nejedná jen o náhodný překlep, ale hrubé zanedbání a o neprovedení pečlivých korektur nemluvě.
V příloze uvedl autor různé „podoby heraldiky“ (s. 344), přičemž zcela ignoroval skutečnost, že heraldika je jen jedna, kde se např. dozvídáme o conquistadorské heraldice (aniž by tušil, že conquistadorům byly udělovány znaky podle úplně stejných principů jako ostatním poddaným krále španělského). Dále autor uvedl atributy světců, panovníků a jiných postav (s. 346 ad.), alegorické postavy a jejich atributy (s. 351 ad.) a konečně patroni povolání a řemesel ( s. 352 ad.), přehled českých panovníků a přehled synonym (v Pohankově podání synomynit). Češtináři zde najdou nejedno šťavnaté sousto, např. na s. 351 je jedna lidská vlastnost označena jako Pícha (správně Pýcha).
Český uživatel by jistě uvítal spolehlivý přehled světových heraldických a genealogických společností (s. 358 ad.). Ale i v něm objevíme řadu omylů a nepřesností, např. s. 360 je uvedena jediná rakouská společnost (Adler) pod dvěma adresami, omyl vznikl tím, že se společnost přestěhovala, skoro již před dvaceti léty. Přiznám, že jsem nekontroloval, zda podobných omylů není v seznamu více (The Heraldry Society má v Londýně uvedeny tři adresy). Autor nerozlišoval mezi heroldskými úřady a zájmovými společnostmi (včetně spolků šlechty), ale uznávám, že to někdy není snadné. Rovněž není snadné uvádět mezinárodní společnosti, které se pak ztrácejí pod jednotlivými státy, ale tu asi jasné pravidlo neexistuje a pochybnosti bylo možno připomenout v úvodu k této části. V moderní příručce by uživatel očekával odkazy na webové stránky těchto společností a autorovi by to pomohlo vyvarovat se omylů. O nedbale provedených korekturách svědčí četné překlepy.
Připojené jazykové slovníky (anglický, francouzský, německý, italský a latinský) se mohly stát užitečnou pomůckou. Chybí překlad z češtiny do těchto jazyků, k čemuž mohl – podobně jako M. Buben - alespoň výběrově využít svůj výkladový slovník. Bohužel opět bude čtenář zklamán, ve vydané podobě snad mají možnost tyto stránky získat oblibu mezi učiteli cizích jazyků, kteří v nich budou se svými žáky hledat chyby. Sporné je samotné zařazení jednotlivých termínů do slovníků, nejeden výraz je uváděn v určitém konkrétním gramatickém tvaru. Tento postup lze možná využít ve slovnících genealogických termínů, kde uživatel hledá konkrétní tvar, na který narazil nejčastěji v matrice. Pro čtenáře blasonů může být tento postup zavádějící. Příklad: na s. 420 uvedený termín geöffnet je překládán jako rozpuklé granátové jablko, ale ve skutečnosti znamená otevřený. A přece termín (překlad) otevřený najdu ve spojení otevřená přilba, otevřená brána atd.
Autor evidentně nesrovnával vlastní text s těmito slovníky. Na s. 242 překládá termín cross moline jako kotvicový kříž, zatímco na s. 389 zní překlad kříž mlýnský. Srovnám-li francouzské a anglické termíny, jsem na pochybách, zda si autor dostatečně uvědomil, že stará anglická heraldická terminologie čerpala ze staré francouzštiny, mohl by tak ukázat na některé souvislosti či obsahové posuny.
I tato část knihy je zatížena neúměrným množství překlepů. Např. s. 420 německy mříž není Gatter, zlomený není gebrohen, hlava Medusy není Georgenhaupt, mající více krokví není gesparrt, gespiegelt se obvykle nepřekládá jako motýl m. pestrobarevné skvrny, a gesteint jako routovaný. A to jsem vybral náhodně jednu jedinou stránku. Někdy mají Pohankovy překlady skutečně kouzlo. S. 373 immortalité překládá jako hořící (polena pod fénixem), s. 386 civic crown je údajně dubový věnec….
Seznam literatury (Prameny a odkaz na další literaturu, s. 464 ad.), je opět zklamáním. Zdůrazňuji, že nehodnotím zvolený výběr prací, který ponechávám autorovu uvážení, ale dovolím si dvě koncepční připomínky: 1. Mechanicky zařadil např. díla v němčině do oddílu německých prací, a tak se mezi německými publikacemi ocitl nejen Gumowského Handbuch der Polnischen Heraldik, ale dokonce Zelenkova o erbech českých a moravských biskupů. 2. Do svého výběru nezařadil práce bibliografického charakteru, které jsou velmi cenné jak pro začátečníka, tak pro pokročilého zájemce o heraldiku. Opět je tento souhrn citací zatížen řadou pravopisných a jazykových chyb. Tak z trojice autorů Hlaváček, Kašpar, Nový (Vademecum pomocných věd historických) se stali Hlaváček, Kaštan, Nový…na s. 466 najdeme Körner, B. Hanbuch der Herlodkunst, s. 470, Dennis M. Scotisch heraldry.
U publikací populárně naučeného charakteru obvykle neočekávám podrobnější poznámkový aparát. Ve sledované publikaci si mohl autor rovnou poznámky odpustit nebo stručné vysvětlivky zařadit rovnou do vlastního textu. I jejich stručnost je poněkud zavádějící, např. pozn. 224, kde je klerofašizmus vysvětlen jako fašizmus řízený klérem, tj. duchovenstvem.
Jak už jsem uvedl v úvodu, kniha vychází ve zdařilé typografické úpravě a její bohatá a jistě nákladná obrazová příloha sotva bude v blízké době u nás překonána, za což patří nakladatelství upřímný dík. U renomovaného vydavatele bych ovšem mohl právem očekávat, že u ilustrací bude uvedeno, odkud byly předlohy čerpány, a autoři fotografií. O to je větší překvapení, že rukopis neprošel ani běžnou jazykovou korekturou. Úmyslně jsem popsal více chyb a omylů, než je obvyklé v recenzích, ale nechtěl jsem ve čtenáři těchto řádků vzbudit dojem, že jsem vybral ojedinělé překlepy a omyly a ty pak zveličil. Škoda, že laický autor, kterým Pohanka je, nenechal knihu před vydáním přečíst nějakému heraldikovi.
Místo závěru si dovolím konstatování, že poučený „pěstitel“ heraldiky odloží Pohankovu knihu s rozpaky. Začátečník si bude ještě dlouho dalším studiem opravovat chyby, které z ní mohl načerpat.
T. Krejčík
Publikováno: Genealogické a heraldické informace 2013. Moravská genealogická a heraldická společnost. Brno 2014, s. 138-144.
2. 2. 2017 - použito se svolením autora prof. PhDr. Tomáše Krejčíka, CSc., Masarykova universita v Brně, Flisofická fakulta, Ústav pomocných věd historických a archivnictví.
Petr Houzar
Výňatek z kapitoly IV. Terminologie publikace Klíč ke znakům měst České republiky
Jako poslední větší publikace hovořící o pravidlech heraldiky vyšla kniha Henryho C. Pohanky Heraldika v souvislostech; která se mj. snaží čtenáři přiblížit také terminologii. Právě na tuto část se zaměřím a na několika příkladech se budu snažit ukázat, jak je důležité používat přesně definované termíny. Na stranách 48, 49, a 50 je zpracováno ve formě tabulky 71 termínů, zřejmě se jedná o excerpci dříve přijímaných a běžně užívaných pojmů v české heraldice, která ale nevede k ničemu jinému, než k jejich opětovnému chybnému používání v některých případech.
Pro příklad vybírám dělení kosmo a šikmo:
- U termínu kosmo je uvedeno: „jako pokosem“. Pod termínem pokosem se již nachází definice: „obecná či heroldská figura (nebo klenot) dělená jednou či více úhlopříčkami vedenými z pravé strany k levé“. Další ekvivalenty pro tuto figuru jsou napokos a pokosně.
- U termínu šikmo je uvedeno: „jako pošikem“. Pod termínem pošikem se již nachází definice: „obecná či heroldská figura (nebo klenot) dělená jednou či více úhlopříčkami vedenými z levé strany k pravé“. Další ekvivalenty pro tuto figuru jsou napošik a šourem.
Prvním vážným problémem je užívání anachronických termínů pokosem a pošikem na prvním místě a k nim teprve sekundárně jako možná synonyma termíny kosmo a šikmo. Další termíny jako pokosně či dokonce šourem by bylo možné uvést jako dříve užívaná slova, se kterými je možné se potkat při čtení starší literatury, nikoliv jako moderní způsob popisování znaků. V obou případech tak máme čtyři výrazy pro tutéž věc, a proto si kladu otázku, zda je v dnešní době třeba mít čtyři slova namísto jednoho? Nemyslím si, že by tato skutečnost ukazovala na bohatou slovní zásobu českého jazyka; pokud je cílem jednoznačný a pevně daný postup při popisování a znemožnění rozkolísanosti heraldických popisů, odpověď je jednoznačně zamítavá.
Zvolené slovo úhlopříčka podle mého názoru také není dostatečně vystihující. Jak ze samého slova vyplývá, jedná se o řez vedený příčně mezi protilehlými úhly. Na příkladu čtverce to znamená, že úhlopříčka je vedena od bodu A k bodu C, nebo do bodu B k D. U obrazců s hranami problém není, nastává ale v případě kruhu a celkově oblých objektů – je možné znázornit úhlopříčku v kruhu? Domnívám se, že nikoliv. Stejně tak nelze docílit úhlopříčky v normanském nebo španělském štítu, či dokonce rozdělit úhlopříčně např. lva, orlici nebo růži.
Další otázkou, která z tohoto malého zamyšlení vyplývá, může být, proč se autor zaměřil právě na těchto 71 termínů, z nichž některé jsou pouhá synonyma, která mohla být uvedena v rámci definice hlavní figury. Pominu-li termíny používané, jejichž definice není na závadu, jako např. vykořeněný, vyskakující či zvýšený, nemohu si odpustit otázku, k jakému účelu jsou uváděny termíny jako vodorovně, štípený nebo ve vizíru? Stejně tak si pokládám otázku, proč heroldské figury zve také heroldickými? Slovo heroldický se ve spisovném českém jazyce nevyskytuje, stejně jako např. heroltský.
Na straně 51 je uvedeno možné členění znaku s očíslovanými poli pro postup při popisování znaku. Po zběžnějším pohledu čtenář nabude dojmu, že něco není v pořádku. V prvé řadě není jasné, podle čeho autor řadil jednotlivé heroldské figury – v prvním řádku jsou zprava polcení, dělení, dělení šikmo, dělení kosmo, pravá horní čtvrť. Druhý řádek začíná vidlicovým řezem, následuje obrácený vidlicový řez, štít, který bych popsal jako šikmo dělený s pravou horní čtvrtí (takto členěný štít ale např. Rekos vůbec neobsahuje), kosmé břevno a šikmé břevno. Ve třetí řadě je štít polcený a vlevo dělený, polcený a vpravo dělený, dělený a nahoře polcený, dělený a dole polcený a kůl. Ve čtvrté řadě břevno, štít s dvojitým lemem, čtvrcený štít, kosmo čtvrcený štít a štít s polceným břevnem. Následují štíty, v nichž se vyskytují štítky, tyto již ponechám stranou výkladu.
Nejenže autor nedává přednost pravé straně před levou, ani kosmému směru před šikmým, dokonce nedává přednost ani úplnému dělení (polcení) před neúplným dělením, tedy dělením (polcením) pole. Štíty s kůlem či břevnem jsou očíslovány jako štíty o třech polích, např. u břevna autor popíše nejprve horní část štítu, poté břevno a nakonec dolní část štítu. Zde podle mého názoru došlo k chybné kresbě, původně snad mělo být znázorněno několikanásobné dělení štítu, ale nedošlo k barevnému odlišení třetího pole. Tento postup se opakuje i v ostatních případech. Své tvrzení opírám o popisy ze stran 67 a 69, kde jasně rozlišuje „ve zlatém štítu černý kůl“ a „zlato-modro-červeně“ polcený štít. Pokud se týká zastaralé terminologie, autor se nebrání užívání termínů kolík a prut pro různě zúžený kůl a lať a nit (vlákno) pro různě zúžené břevno (pozn.: Abych nepůsobil pokrytecky, musím přiznat, že jsem těchto termínů rovněž používal ve své bakalářské práci z důvodů nedostatečného množství nashromážděných informací. Nyní již těchto termínů neužívám).
Pozoruhodné je očíslování v pořadí druhého štítu ve třetí řadě zprava, který je polcený a vpravo dělený, první pole červené, druhé stříbrné a třetí červené. Zde se autor dopustil chyby, kterou potvrdil na straně 80. Tam vyobrazený štít je „červeno-zeleně do středu dělený a stříbrně polcený“.Nejenže odporuje svému očíslování štítu ze strany 51, ale podle tohoto popisu bych zřejmě nebyl ani schopen daný znak správně nakreslit. Autor totiž nedal přednost úplnému polcení před neúplným dělením. Vše na mě působí dojmem, že autor není rozhodnut, zda jsou pole štítu červené zelené a stříbrné, nebo červené, stříbrné a zelené, což je závažný nedostatek. Není bez zajímavosti, že v případě opačném (což je případ prvního štítu ve třetí řadě na straně 51, tedy pokud je štít polcený a vlevo dělený, první pole modré, druhé stříbrné, třetí černé) je tento popis zcela v pořádku. Stejně tak u dělených a nahoře nebo dole polcených štítů.
V případě blazonů měst v této knize postupuji následujícím způsobem – nejdříve je uvedeno úplné polcení, poté pravá strana štítu a levá. Štít ze strany 80 bych tedy popsal jako polcený a vlevo červeno-zeleně dělený, třetí pole stříbrné (Poznámka Stanislav Kasík: V případě uvedených způsobů členění štítů je zcela zbytečné cokoliv číslovat. Popis uvedeného příkladu je absolutně dostačující v následující podobě: Polcený štít. Vpravo červeno-zeleně dělený, vlevo stříbrný. Číslování jednotlivých polí má terminologický smysl až od čtvrcených štítů, ve štítech o třech polích se v praxi nepoužívá).
Rozkolísanost terminologie lze vidět také v případech, kdy autor používá synonymně termínů břevno a pruh či čára a řez.
Na tomto krátkém exkurzu bylo demonstrováno, jak nezbytné je užívání jednotné terminologie. Nebudu se zabývat celou knihou (nehodlám zde knihu recenzovat), neboť se jednalo o pouhou ukázku několika formálních vad v terminologii, kterých se dopustil autor, který v roce 2013 vydává knihu s ambiciózním názvem Heraldika v souvislostech s rozsahem 480 stran.
Houzar, Petr: Klíč ke znakům měst České republiky. Moravská zemská knihovna, Brno 2016, s. 21 – 22.
2. 2. 2017 - použito se svolením autora Bc. Petra Houzara