Login

Řada V., Mělnicko I. - znaky měst


Vlastimil Řada, Městské znaky na Mělnicku I., in: Vlastivědný sborník Kralupska, XII. ročník, číslo 1/2005, vydalo Městské muzeum v Kralupech nad Vltavou, Kralupy nad Vltavou 2005, s. 12 – 32. 


Uvedený článek je z odborného pohledu nezbytně nutné hodnotit jako laický a diletantský. Autor zjevně postrádá alespoň základní znalosti oboru a to se projevuje v několika aspektech. Ve výběru tématu, ve způsobu jeho zpracování a nakonec ve smyslu obsahu. První a nepřehlédnutelnou, stejně jako obecně nepřijatelnou, je skutečnost, že jde o bezostyšnou kompilaci několika autorských textů, které jsou buď opsány doslova nebo mírně upravovány a jsou vydávány za výsledek autorovy práce. Zdrojem kompilace jsou následující publikace:

- Josef Augustin, Velká encyklopedie měst a obcí ČR, Sokolov 2001.

- Milan Buben, Encyklopedie heraldiky, Praha 1994 (1. vydání – pak 1997, 1999 a 2003).

- Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985.

- Alois Přibyl, Karel Liška, Znaky a pečetě středočeských měst, Praha 1975.

 

Chce se říci, že v článku je původní „pouze“ jméno autora a název. Autor tedy neví jakým způsobem lze citovat z jiných děl tak, aby byla  respektována zákonná práva jiných autorů. Pokud to neví on, pak to ale musí vědět redakce sborníku a ta má povinnost chránit autorská práva jiných bez ohledu na poněkud alibistickou poznámku v tiráži, že „Za faktickou správnost  jednotlivých příspěvků ručí autoři“. To platí i o použitých ilustracích a kresebném doprovodu, které s výjimkou neumělé kresby označené popiskou „Postup blasonování“ na str. 16 mají své autory a jejich jména měla být uvedena – s. 12 „Základní tvary štítů“ převzato z Čarka s. 51 – kresba Stanislav Valášek; s. 13 a 14 „Dělení štítů“ a „Heraldické figury“ převzato z Bubna s. 17 – 18 (2003) – kresba Julie Bubnová; na jiných místech kresby znaků a pečetí z Přibyla – kresba Karel Liška. Je ovšem zřejmé, že kdyby autor použil citací s odkazy na citované zdroje, pak by bylo již na první pohled zřetelné jak to s autorstvím článku je. Nyní se článek „tváří“ jako výsledek studijní, badatelské a heuristické činnosti autora a zároveň jako prezentace jeho odborných znalostí. Má-li to recenzent nějak jednoznačně pojmenovat, pak je to mystifikace, resp. podvod. A to podvod s právními konsekvencemi, protože jsou porušována cizí autorská práva.

 

Autor zřejmě nabyl dojmu, že koná nezbytně nutnou osvětovou činnost a proto začíná jím podepsaný článek definicí heraldiky. Ta je v několika prvních slovech citací z úvodu Bubnovy encyklopedie a doplněna zřejmě autorovou domněnkou, že „heraldika…“ cituji: „zahrnuje vše, co se znaky souvisí, např. pečetě, vlajky a prapory, řády, odznaky a medaile“.  Jde o vůbec první větu článku a již ta jednoznačně usvědčuje autora z neznalosti heraldiky obecně. Heraldika totiž nezahrnuje pečeti – tím se zabývá obor zv. sfragistika, nezahrnuje ani vlajky a prapory, které jsou předmětem oboru vexilologie a řády, odznaky a medailemi se zabývá faleristika. Autorovým nutkáním sdělovat čtenářům střípky z historie heraldiky a také základní heraldická pravidla je doslova postiženo pět stran textu z celkových dvaceti (tedy celá jedna čtvrtina). Je zde doslova „objevována Amerika“, ale takovým způsobem, který původní předsevzetí autora o poskytnutí základních informací o heraldice čtenářům převrací do roviny absolutně absurdní – laik předkládá laikům k věření nepředstavitelné množství chyb, pochybení a také nesmyslů. Tím se potvrzuje tentokráte i jiným způsobem nesmyslnost prvních pěti stran textu autorova neautorského článku.

 

Druhá věta článku a následující odstavec obsahuje toto sdělení: „Úvodem o vývoji a základních poznatcích městských znaků: Kdybychom hledali počátky tohoto vědního oboru jako celku, museli bychom se vrátit mezi bojovníky asijských národů…“ Formulace věty před dvojtečkami nutí k otázce co to jsou „základní poznatky městských znaků“ a jakou ty mohou mít souvislost s „bojovníky asijských národů“. A také, co je to za „vědní obor“ zvaný „městské znaky“? Svědčí to o jediném, autor chybně formuluje nechápaje přesně význam sdělení jím nalézaných v „citované“ literatuře a tak nahrazuje nedostatečnost obsahu svých vlastních  formulací zbytnými floskulemi, nemaje o obsahu sdělovaného dostatečnou vědomost, resp. má zjevně velkou nevědomost. Je jednoznačné, že bylo nad autorovy síly sdělit stručnou, jasnou a korektní informaci - zde na téma historie heraldiky.

 

Autor ve snaze uvést čtenáře neznalého heraldiky do problematiky činí pokus o definování některých jevů. Je-li napsáno, že „základem erbu je štít – b/ různé barvy: červená, modrá, stříbrná, zlatá“ se záměrem přinést laickému čtenáři zásadní sdělení o oboru, pak to nelze činit tak, aby byl příjemce informace uváděn v omyl. Autor nejprve použil vágního spojení „štít a barva“, protože nejen štít je „obarvován“, ale i heraldické figury jsou pokrývány tinkturami. Smyslem sdělení bylo, že v heraldice jsou používány „barvy“. Ovšem pojem „barvy“ je zcela nedostatečný, mylný a matoucí, pokud jedním dechem je sdělováno, že jimi jsou, jak činí autor, „červená, modrá, stříbrná, zlatá“. V uvedené řadě jsou barvami totiž jen červená a modrá. Stříbrná a zlatá jsou nikoliv „barvy“, ale kovy. Souhrnně je nazýváme tinktury a k nim vedle barev a kovů patří i kožešiny. Autorovo sdělení je v rozporu s „jeho“ vlastními „Vysvětlivkami odborných výrazů“ na konci článku, kde je z „Bubna“ opsaný termín tinktura uveden s korektním vysvětlením. Bylo-li autorovým záměrem posílit čtenářovu znalost heraldiky, pak se sám nesmí dopouštět uvedených nedostatečností, protože k základním heraldickým barvám krom červené a modré patří také černá, zelená a přirozená (a vedle nich zná moderní heraldika i další barvy) a z kožešin například hermelín, popelčina, sobol, kunina apod.

 

Informování čtenáře pokračuje tabulí „Dělení štítu“, kde jsou nepřesné pojmy dělení „pokosem“, „pošikem“ – správně kosmo, šikmo, stejně tak „čtvrcení pokosem“ – správně kosmé čtvrcení. „Špice“ je nekorektní termín pro správný výraz hrot – špice je germanizmus. Jestliže je na str. 14 psáno „d/ různých heraldických figur“, pak je zřejmé, že autor neví, že pod tímto nápisem uvedené figury jsou nikoliv heraldické, ale heroldské. Autor totiž nedokázal rozpoznat, že jeho zdroj informací Bubnova Encyklopedie heraldiky (vydání z roku 1994 a 1997), kde popiska skutečně zní dokonce „Obecné heraldické figury“, je zcela  a nepřijatelně chybná. Heroldské heraldické figury vznikají geometrickým členěním štítu. Obecné heraldické figury jsou ty ostatní – např. člověk, zvířata, rostliny, nářadí, nástroje atd. Buben v následujících vydáních své Encyklopedie heraldiky (1999 a 2003) popisky opravil ve prospěch terminologické správnosti (to však autor zjevně nezaregistroval). Přesto zůstalo zachováno terminologicky chybné popsání figur břevna „pokosem“ a „pošikem“ – správně kosmo a šikmo, „šachovnice“ – správně šachování – šachovnice je obecná figura, deska na hraní šachů, „šindele“ – správně šindelování, „cihly“ – správně cihlování, „vlnovitá čára“ – správně vlnitá, „pilovitá čára“ – správně pilová, „cimbuří (stínky)“ – správně cimbuřovitá (čára, dělení, polcení, řez).

 

Ve vztahu k oborové terminologii je také vhodné komentovat autorem užitý a z „Bubna“ odečtený (s. 77 – 1994) termín „blasonování“. Jde o pojem převzatý českými publicisty heraldiky na přelomu 19. a 20. století z francouzštiny, ale ten je v soudobé české heraldice plnohodnotně nahrazen českým slovem „popis“, resp. popisování. Autor při svém výkladu o zásadách popisování znaků, „vytěžuje“ při tom Bubnovu publikaci, si neuvědomoval, že zásady uváděné Bubnem se týkají popisu rodového erbu se všemi jeho náležitostmi, jakými jsou štít, přilba, přikryvadla, klenot, štítonoši, heslo atd. A takto formulované zásady nelze aplikovat shodně na pouhý štít například městského znaku. Zde je nezbytně nutné přistoupit k zásadám precizovaným jiným způsobem, které samozřejmě platí i pro štíty rodových erbů. To se autorovi nepodařilo vystihnout a jím uváděné schéma „postupu blasonování“ je jen drobounkou součástí mnohem a mnohem košatějších zásad popisu znaku – ve schématické posloupnosti štít, heroldské figury, obecné figury, provázející figury, zprava doleva, shora dolů.

 

Autor využil Bubnovy Encyklopedie heraldiky také tak, že převzal jeho členění obecných figur a k nim přiřadil statistický přehled výskytu vyjmenovaných figur v českých městských znacích. Jen není zřejmé z jakého přehledu české komunální heraldiky (kompendia, resp. jiného zdroje) je při počítání výskytu obecných heraldických figur vycházeno a jaké datum onu statistiku ohraničuje. A to je podstatné, protože od roku 1991 každoročně přibývá i několik stovek nových obecních znaků. Při tomto pohledu se pak jakýkoliv nevymezený statistický přehled jeví jako vágní, nepodstatná a postradatelná zbytečnost. Na jiném místě je autorem uvedeno, že podle dostupné literatury – není zřejmé, které literatury – bylo historických „erbů“ (k pojmům erb a znak viz níže) 1060 a tento počet je korigován na 1004 v roce 1992 se zdůvodněním, že mnoho obcí bylo zrušeno, zatopeno nebo spojeno ve větší celky. Zde lze komentovat významovou nesmyslnost tvrzení o znacích ve vztahu k obcím – obce zanikly, ale znaky zůstaly historickými i nadále a mají se tedy započítávat. A nebo vše komentovat jiným způsobem a to ve vztahu k počtu uživatelů městských a obecních znaků. Podle recenzentovy statistiky je v obrazové příloze publikace Jiřího Čarka z roku 1985 uvedeno 985 historických městských znaků. Když v roce 1997 byla Čarkova kniha reeditována pod jiným názvem Josefem Augustinem, bylo v její příloze uvedeno  1041 znaků celkem. Recenzent si je vědom, že uvedená statistická „polemika“ je jako „žabomyší“ zcela zbytná. Přesto není přesvědčen o nezbytnosti statistických přehledů o nových obecních znacích podle jednotlivých krajů a okresů Středočeského kraje právě v tomto článku.

 

V článku autor zcela libovolně používá pojmu „erb“ a „znak“ a jako laik zjevně má jeden pojem za ekvivalent druhého. Pojem „znak“ v sobě zahrnuje i pojem „erb“, ale není tomu naopak. Ten rozdíl je patrný po etymologickém výkladu. Erb je do českého jazyku převzat z němčiny – der Erbe, dědic; das Erbe, dědictví; erben, dědit. Erb je jednoznačně spojován s fyzickou osobou mající „hlavu, ruce a nohy“ a i v českém středověkém právním řádu měl pojem „erb“ jednoznačnou souvislost s děděným rodovým šlechtickým „znakem“. V současné době je oborový pojem „znak“ vyhrazován pro města, obce, cechy, instituce, státy a území. Z tohoto pohledu je autorem užitý nadpis „Historické městské erby na Mělnicku“ (s. 18) dokladem jeho neznalosti rozdílu mezi pojmy erb a znak a to zároveň svědčí o autorově diletantství.

 

Autor se také dotknul procesu konstituování nových obecních symbolů. Opět byla prokázána autorova neschopnost vnímat skutečné významy pojmů. Jestliže pojem „obec“ v sobě zahrnuje všechny typy sídel, pak pojem „město“ tuto vlastnost nemá. Lze tak odhadnout z použití věty „Nové městské znaky schválené předsedou Poslanecké sněmovny…“, kde ono nové městské znaky je myšleno jako nové obecní znaky. Autorova představa, že umožnění „všem obcím České republiky užívat vlastní symboly, a to vedle znaku i prapor“ se „Děje…prostřednictvím rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny ČR, které je připravováno v podvýboru pro heraldiku a vexilologii“ je liché a neodpovídá skutečnosti. Celý proces konstituování má tři následující fáze:

 – schválení podoby symbolů obecním zastupitelstvem a podání žádosti podvýboru pro heraldiku a vexilologii PSPČR.

- projednání žádosti obce příslušným podvýborem, schválení podoby znaku a vlajky a doporučení předsedovy PSPČR udělit symboly obci (městu). Rozhodnutí podvýboru je postoupeno k formálnímu schválení nadřízeným výborem pro mládež, vědu, kulturu atd.

- udělení symbolů předsedou PSPČR na základě jeho rozhodnutí.

Každý z popsaných kroků je doložen řádným a relevantním dokumentem (celkem pět a tři z nich jsou podstatné – zápis z OZ, schválení podvýborem a udělovací dekret). Z uvedeného vyplývá kdo schvaluje a kdo uděluje. Předseda PSPČR nic neschvaluje, ale jen uděluje. Jinak novelou zákona O obcích č. 216/2004 Sb. z 8. 4. 2004 byl dosud užívaný termín „prapor“ nahrazen termínem „vlajka“.

 

Autorův úvodní text uzavírá seznam použité literatury nadepsaný podivně formulovaným nadpisem „Heraldická literatura o obcích“. Podivnost nadpisu spočívá v tom, že Heraldická literatura o obcích jako druh pomyslné odborné literatury neexistuje. Existuje literatura o obcích, ale nikoliv heraldická, nebo existuje Heraldická literatura o obecních znacích. Seznam uvádí, krom čtyř výše citovaných a identifikovaných zdrojů autorovy kompilace, také tituly, které zjevně nemají s tématem zaměřeným na městské znaky na Mělnicku žádné dočinění, byť se heraldiky dotýkají. Např. Pražská heraldika Jakuba Hrdličky (1993), či Pečetě a znaky obcí na Jesenicku od Karla Müllera (2003).

 

Na stranách 19 – 30 je pomyslné jádro článku a vlastní smysl autorova psaní. Jsou zde abecedně seřazeny kapitoly o historických znacích jednotlivých měst okresu Mělník. Ani tentokrát nejde o autorskou práci, ale o mimořádně hrubou kompilaci. Je jistě pikantní, že některé pasáže z obecné historie sídel a popisy znaků mají tu vlastnost, že byly již třikrát ukradeny. Poprvé je totiž uvedl Čarek ve své práci z roku 1985, jeho poprvé vykradl Josef Augustin v roce 1997 a pak znovu v roce 2001 a připsal autorství textu sobě samému, a nakonec v roce 2005 totéž učinil Vlastimil Řada jako autor recenzovaného článku. Některé části textu a také kresby znaků a pečetí jsou převzaty bez udání autora z publikace dvojice Přibyl-Liška z roku 1975. Při doslovném opisování se autor pokoušel eliminovat zjevné nedostatečnosti původně Čarkových popisů znaků tím, že slovo „bílý“ nahradil slovem „stříbrný“, ale rezignoval například na obrat „na štítě“. Pojem „na štítě“ se týká nikoliv prostoru uvnitř štítu, ale na horním okraji štítu. To co je uvnitř štítu je „ve“ štítě. Další důkaz autorovy neznalosti elementárních pojmů z heraldiky. Popis znaku města Kostelce nad Labem je opsán a je pozoruhodné, že neodpovídá vyobrazení – popis je totiž z „Čarka“ a vyobrazení z „Přibyl-Liška“.

 

Při popisech městských pečetí je pravidelně a zároveň bez odkazu použito textu Přibylova (1975), který určuje tvar pečeti obratem „kruhovitá“. A i když je Přibylův termín významově lepší než pojem „kulatá“, přesto je ten druhý součástí soudobé sfragistické terminologie. Při popisu pečetí Kostelce nad Labem není uveden jejich tvar vůbec. Je-li vyobrazení na s. 24 doprovozeno popiskou „Velká pečeť Kostelce“, pak jde o mystifikaci, protože je vyobrazena kresba kamenné barokní  plastiky snad z radnice nebo z kostela  sv. Martina inspirovaná podobou velké městské pečeti z roku 1616.

 

Nemá smysl komentovat každý popis znaku, protože ty jsou nekriticky opsány z jiných publikací včetně chyb, nepřijatelných formulací a nesmyslů. Je však nutné poukázat na autorovy kategorické soudy, které nemají žádnou oporu v pramenech – např. ničím nepodložené tvrzení, že znak městu Mšeno udělil v roce 1545 Ferdinand I. Habsburský na přímluvu Jana ml. Špetle z Janovic. Stejně tak je nutné upozornit na nepřijatelný exces, kterým je  formulace popisu znaku města Neratovice pojatým beletristicky včetně výkladu významu užitých figur (tak již v „Čarkovi“ a v „Augustinovi“).

 

Článek uzavírají „Vysvětlivky odborných výrazů“. Hesla jsou opět opsána z práce Bubnovy včetně nesmyslných formulací a obratů – například břevno není tvořeno zdvojeným dělením, ale vznikne, když štít je dvakrát dělen. Navíc „zdvojené dělení“ nic „netvoří“ – nemá čím, nemá například ruce. Perlou „vysvětlivek“ vzniklou špatným opisováním je výklad k pojmu „hlava štítu“, který zní: „heroldické znamení tvořené…“ – termín „heroldický“ je obtížně hodnotitelný; zbývá než se domnívat, že základ je v korektním termínu „heroldský“ a jen autor nevěděl jak s ním naložit a jak vytvořit mluvnický správný tvar. Při výkladu pojmu „polcení“ rezignoval autor na dosud běžné opisování a „dopustil se“ vlastní interpretace a ta vyústila v nepřijatelný protimluv – „dělení štítu kolmou čarou uprostřed“. Kolmou čarou uprostřed nelze dělit, ale poltit. Dělit lze jen vodorovnou čarou. Při zbroji zvířat jako obecných heraldických figur je nutné doplnit výklad k tinktuře, která má být odlišná nejen od tinktury figury, ale i od tinktury štítu nebo pole – má mít „třetí“ tinkturu s vědomím, že existují i výjimky z tohoto pravidla.

 

Na závěr si lze položit otázku jaký smysl má uvedený článek. Jeho ambice končí u prostého prezentování znaků za pomoci převzatých textů a vyobrazení. Pokud se nebude tématicky shodné pojednání pokoušet kriticky hodnotit městské znaky a přinášet tak do komunální heraldiky něco přínosného, pak vůbec nemá smysl o nich psát tak, jak bylo v autorově článku činěno. Jde jen o zcela zbytné opakování již jednou napsaného. Odborná kvalita článku je nulová a recenzent vyjadřuje podiv na tím, že to redakcí sborníku nebylo rozeznáno.


Publikováno: Genealogické a heraldické listy, číslo 1/2007, ročník XXVII., vydala Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, Praha 2007, s. 83 - 89.

Zpracováno: 03. 11. 2007                                                                                                                  © Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting