Aktuální informace Inzerce Napište nám Mapa stránek

KAM po Česku - Městská heraldika Čech, Moravy a Slezska

Stanislav Kasík

Recenze

Městská heraldika Čech, Moravy a Slezska. Vydal Zapsaný spolek KAM po Česku. Praha 2016. Odpovědný redaktor Luděk Sládek. Náklad 3000 výtisků. Doporučená prodejní cena 250 Kč. Formát A6. Počet stran 320. ISBN 978-80-260-7331-4.

Recenzovaná publikace bude u pamětníků vyvolávat vzpomínku na dva svazky edice OKO, vydané nakladatelstvím pro děti a mládež Albatros v Praze pod názvy „Česká města“ (svazek č. 12) a „Česká města II“ (svazek č. 62) v roce 1974, resp. 1983. Každý ze svazků měl 384 strany a v souhrnu zde bylo uvedeno 237 městských znaků nakreslených Jiřím Loudou. Pro recenzovanou publikaci byl zvolen stejný formát A6. Na 320 stranách je 257 městských, 13 krajských znaků a na úvod velký a malý státní znak. Téměř všechny strany mají jednotné schéma sdělovaných informací – vedle názvu města a roku první zmínky v písemných historických pramenech, barevné vyobrazení znaku, jeho popis a heslovitá sdělení pod nadpisy: „Zajímavá místa ve městě“, „Pravidelné akce“, „Co možná nevíte“, „Tip na výlet“.

Název publikace vzbuzuje představu, že čtenářům se do rukou dostává kompendium české, moravské a slezské komunální heraldiky. Už samotný formát naznačuje, že tomu tak nebude a obsah to jen potvrzuje. Lze učinit srovnání s dosud jediným souhrnným kompendiem tuzemské komunální heraldiky od Jiřího Čarka „Městské znaky v českých zemích“ z roku 1985, v níž je uvedeno 958 městských znaků. V recenzované publikaci není ani třetina z nich. Otázkou je, má-li smysl vydávat torza, jejichž odborná kvalita je zjevně nízká. Pokud chceme zjistit, proč tomu tak je a co vydavatele vedlo k tak „úsporným opatřením“, pak máme možnost dospět k vysvětlení napsanému nejprve v úvodu a pak také v doslovu. Pozoruhodné je, že publikace nemá autora, ale dle tiráže pouze „odpovědného redaktora“.

Vysvětlující sdělení odpovědného redaktora Luďka Sládka, uvedeného jménem jako autora úvodu (jinak šéfredaktor KAM po Česku), konstatuje: „Heraldika je oblast složitá a neméně složitý byl i vznik novinky z ediční řady KAM Edition – Městská heraldika Čech, Moravy a Slezska. Popravdě vznikala tři roky, což bylo mnohem déle, než bychom si sami přáli. A přestože naším cílem bylo představit čtenářům všechna naše města a jejich městské znaky, řada měst byla jiného názoru a my to respektujeme“. V doslovu Ing. Bc. Pavel Edvard Vančura, Ph.D., jehož vztah k publikaci uveden není (člen redakce KAM po Česku na pozici „vedoucí projektu e-heraldika“, jinak manažer Dopravního podniku hl. města Prahy, pracovník Národního památkového ústavu, externista ČVUT), napsal: „Snahou redakce bylo přinést ucelený pohled na městskou heraldiku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ne vždy to bylo jednoduché. Chyběly popisy městských znaků, některé nejsou oficiálně schválené, a tak nezbývalo než společně nalézt heraldicky odpovídající popis či využít historickou podobu městského znaku. Všechna města jsou na své symboly náležitě hrdá, a tak věříme, že jejich prezentace v této knize byla všemi zúčastněnými pojata opravdu zodpovědně…“.

Z úvodu i z doslovu vyplývá vysoce ambiciózní představa o „přinesení uceleného pohledu na městskou heraldiku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“. Taková představa, realizovatelná v čase kratším tří let, je zjevně nad možnosti nejen jakéhokoliv „odpovědného redaktora“, který je navíc oborovým laikem, ale stejně tak početného týmu skutečných odborníků. Komunální heraldika u nás je ve stavu, který by mohlo změnit jen nové komplexní odborné posouzení, tak jak to v roce 1928 požadoval univ. prof. PhDr. Václav Vojtíšek: „Poněvadž erby některých měst jsou zřejmě porušené proti původnímu stavu v znamení i barvách, doporučovala by se jejich vědecká revize“. Taková revize dosud učiněna nebyla. Má tedy smysl sestavovat přehledy městských znaků, byť i v omezeném počtu, jsou-li součástí množiny uplatněných městských znaků i takové, které jsou sporné? Sestavování některých kompendií městských znaků, vydaných v minulosti knižně, bylo postiženo stejným nežádoucím metodickým postupem, který byl zopakován i redakcí edice „KAM po Česku“. Byla použita laická „víra“ v bezchybnou znalost podob městských znaků jejími uživateli. Taková představa je z mnoha důvodů nepřijatelná. Na městských úřadech se s heraldickými odborníky obvykle nepotkáme. Recenzovaná publikace obsahuje dostatečné množství dokladů o tom, že vnímání podob městských znaků a také jejich odborných popisů je poznamenáno téměř všeobecnou laicizací praktické heraldiky, nejen v samotných městských samosprávách, ale stejně tak v redakci „KAM po Česku“. Proto byla Ing. Vančurou v doslovu vyjádřena víra v „opravdu zodpovědné“ počínání těch, kteří se na publikaci podíleli. „Zodpovědnost“ respondentů z městských úřadů však má své limity.

Mnoho zde uvedených vyobrazení městských znaků má různé zdroje. Znalec prostředí české komunální heraldiky může rozeznávat kresby Stanislava Valáška z Čarkova kompendia z roku 1985, Jiřího Loudy, Miroslava Pavlů, Jana Tejkala, Petra Tybitancla, Stanislava Kasíka, vedle dalších jiných. Jen ve velice ojedinělých případech je zmíněn autor kresby znaku. Zřejmě na základě výslovného požadavku města, jako poskytovatele informací. V některých případech byla použita vyobrazení z privilegií udělujících městské znaky v době Rakouského císařství nebo Rakousko-Uherska. Značná část ilustračního doprovodu jsou však laické kreace na téma městského znaku. Za mnohé lze uvést následující jména měst, která jsou prezentována obtížně přijatelnou výtvarnou podobou městského znaku s věcnými chybami a kresebnou svévolí: Městská část Praha 19 (nepřijatelný nápis „Kbely“ v hlavě štítu), Středočeský kraj (chybně stříbrné „dolnoslezské perizonium“ na hrudi přemyslovské orlice – sic! Správně má být zlaté a bez křížku. Červené plamínky mají vynikat z těla orlice a nelevitovat v prostoru. Nejprve navrhovatel krajského znaku v roce 2001 a pak i autor jeho nové podoby s podivem o tom nevěděli), Mnichovice (trvale městem prosazovaný zelený štít, i když podle privilegia má být červený. Císařem povolené užívání zeleného vosku k pečetění bylo v Mnichovicích vyhodnoceno, ale pouze zde, jako potvrzení zeleného štítu), Říčany (neheraldický a proto zbytečný široký černý stín na věžích), Slaný (orientace štítu má být podle vertikální osy přilby s klenotem a nikoliv podle shodné osy nakloněného štítu, orlí křídlo má být černé a nikoliv šedivé, štít nemá mít stříbrný lem. Takový, diletantismem postižený znak, je použit na přední desce vazby a předznamenává tak obsah celé publikace), Tábor (světle hnědý štít – sic, heraldika nezná „hnědou“), Týn nad Vltavou (nepřijatelný nápis se jménem města v hlavě štítu, zřejmě jde o inspiraci odznakem na špendlíku), Vimperk (šedivá věž a její cimbuří je „bílé“), Vlachovo Březí (nemá mít stříbrný lem), Horní Blatná (užity dva odstíny červené), Louny (šedivá hradba a „bílé“ lemovaní brány), Šluknov (nepřijatelná svévolná laická kresba a barevnost. Typický příklad „lidové tvořivosti“. Hnědé ostrve ve štítku mají být březové, hradba a věže jsou nepřijatelně „světle šedivé“ a cimbuří „tmavě šedivé“ – sic, hnědá koruna na štítě má správně být hradební a stříbrná), Jaroměř (neheraldická kresba znakových figur, které jsou siluetami bez obrysových linií), Josefov (správná barevnost císařského znaku nebyla uplatněna – zde převážně černá), Nová Paka (použito vybarvené znamení z historické pečeti z roku 1620 a nikoliv znak dle odborné rešerše z roku 2004), Rtyně v Podkrkonoší (figury zvonice a hornických kladívek jsou pouhé siluety bez kresebných linií), Třebechovice pod Orebem („bizarní“ tvar štítu podle historické pečeti), Litomyšl („vektorově počítačová grafická“ silueta lilie bez kresebných linií), Polička (levitující koruny), Habry (znak nemá mít zlatý lem), Svratka (zjevný výsledek laického počínání v kreslení znakových figur), Třešť (figura je nepřijatelně siluetou bez kresebných linií, štít nemá mít stříbrný lem,), Boskovice (vektorové počítačové zpracování – nemá být červená linie souběžně s dolním okrajem „boskovického hřebenu“), Strážnice (laické pojetí městského znaku, kresebně zkomolené a doplněné o jinak neexistující součásti stavby), Židlochovice (bez kresebných linií), Staré Město (tak to dopadne, když kreslí městský znak laik – zde „komiksový“ medvěd), Uničov (doklad, že se dá pokazit jinak pěkný gotický městský znak), Velká Bystřice (…když „banán“ měl být stoupajícím půlměsícem. Zde tradiční „otrocké“ opakování obrazu z historické pečeti), Frenštát pod Radhoštěm (svévolná a nedostatečně vybarvená kresba), Klimkovice (parodie na Valáškovu kresbu), Bojkovice (hvězda má být fasetovaná a štít nemá mít zlatý lem), Kunovice (spíše neumělá kresba podle mnohem lepší předlohy), Vsetín (subjektivní kreace dle historické pečeti).

Můžeme dospět k poznání, že do praktického užívání městských znaků se prosazují grafické počítačové technologie, či ryze grafické postupy, které nelze nazvat heraldickými. Pro samotnou českou komunální heraldiku je „nebezpečným“ faktem, že městskými samosprávami jsou různé výtvarné kreace vnímány jako užívání schopné. Obvykle se zdáním, že uvedenými způsoby zpracované podoby městských znaků mají zároveň punc současnosti, nezaostávající „modernosti“, „světovosti“, jsou tzv. „in“ a díky tomu i hezčí, s hodnotnějšími užitnými vlastnostmi atd. Než se dopouštět „prznění“ historických městských znaků, tak se zdá být lepším počínáním zavedení jiné kategorie městského symbolu - grafického loga. Ostatně děje se tak na mnoha místech a skoro nikdo neví proč.

V heraldice platí, že pro podobu znaku je určující jeho popis a kresba je informací druhořadou. Jestliže některá vyobrazení znaků v recenzované publikaci nejsou dokonalá, pak by bylo možné očekávat, že připojené popisy znaků „uvedou vše na pravou míru“. O této podstatné součásti znaku však redakce „KAM po česku“ sama prohlásila: „Chyběly popisy městských znaků, některé nejsou oficiálně schválené, a tak nezbývalo než společně nalézt heraldicky odpovídající popis či využít historickou podobu městského znaku…“. Tímto sdělením byla publikace devalvována na úroveň nezávazné „sběrky“, postrádající odbornou kvalitu. Lze si jen obtížně představit, jakou formu mělo „společné hledání a nalézání heraldicky odpovídajících popisů“ a jaké metodické postupy byly pro takovou kolektivní činnost uplatněny. Některé popisy byly převzaty z výše zmíněné publikace Jiřího Čarka nebo z publikací jeho epigona Josefa Augustina (1997, 2001). Jsou poznatelné způsobem zahájení popisu znaku. Například „Na štítě…“, který je z pohledu heraldické terminologie chybný. Jinou formulací často v popisech znaků používanou je „Znak tvoří…“. Znak nemůže nic „tvořit“ (nemá čím). Znak může být nanejvýš „tvořen“. Některé popisy rezignují na odbornou stránku věci a spokojují se s beletristickým pojetím výkladu obsahu znaků (např. Městská část Praha 22 – Uhříněves, Hořovice, Mělník, Mnichovice, Říčany, Sedlčany atd.). U velké části znaků pražských městských částí nejsou popisy vůbec uvedeny, i když jsou dostupné z veřejných zdrojů (databáze REKOS na webových stránkách Poslanecké sněmovny).

Texty popisů jsou mnohdy doplněny dalšími informacemi z historie města. Některé informace jsou velice nepřesné a zavádějící. Vybral jsem jeden jediný příklad. Ke znaku města Slaného je připojen následující text (doslovná citace): „V trojhranném červeném štítu pravou stranou nakloněném je český dvouocasý stříbrný lev se zlatou korunou. Na levé straně štítu je postaven kolčí helm, který pokrývá červený feflík (přikrývadlo) se stříbrným rubem. Nad helmem je klenot – dvě složená šedivá orličí křídla, která jsou zdobená jedenácti srdčitými zlatými listy. Erb udělil Slanému král Jan Lucemburský roku 1336. Obraz hocha prý přidal Václav IV. při své návštěvě města, při které jej konšelé žádali o vylepšení znaku městského“ (s. 71).

V uvedeném popisu znaku je tolik terminologických nesmyslů, že sám popis je „heraldickou anekdotou“ a už není schopen plnit svou funkci. „Štít pravou stranou nakloněný“ není možné akceptovat, protože štít je nakloněný celý a nikoliv jen „pravou stranou“. Je-li figura pojmenovaná „český lev“, pak není nutné ještě sdělovat, že je dvouocasý, stříbrný se zlatou korunou a přitom zcela zapomenout na fakt, že český lev má také zlatou zbroj. Umísťovat přilbu na levou stranu štítu je ve smyslu sděleného prakticky nemožné. „Helm“ je zavrženíhodný germanismus a do českého popisu nepatří. Stejně tak není nutné přilbu kamkoliv stavět a stačí konstatovat, že „je“. Zde je přilba na levém horním rohu doprava nakloněného štítu. Přilbu nepokrývá „červený feflík se stříbrným rubem“, ale je nutné popisem sdělit, že „přikrývadla jsou červeno-stříbrná“. Pro přikrývadla (nikoliv pro jedno „přikrývadlo“) byl v minulosti používán český termín „fafrnochy“. “Feflík“ je shodně starý český výraz používaný pro pojmenování úzkých pruhů látky, někdy zakončených střapcem, odletujících od točenice (v heraldice je točenicí stočený pruh látky, obvykle ve dvou tinkturách, zakrývající spojení klenotu s přilbou). Z pohledu terminologického není klenot nad přilbou, ale na přilbě – „nad“ a „na“ jsou termíny popisující rozdílné skutečnosti. Sdělit popisem, že křídla jsou „šedivá“ je hrubý nonsens. Heraldika nezná „šedivou barvu“. Křídla není nezbytné pojmenovávat jako „orličí“ resp. správně orlí, protože křídla jsou vždy orlí, pouze jsou-li jiná, musí se v popisu hlásit. Navíc klenot erbu českého krále je všeobecně znám jako černá křídla posypaná zlatými srdíčky (ve skutečném provedení šlo o srdíčka, přichycená ke křídlu kroužky a mající funkci rolniček), jejichž počet není nezbytně nutným předmětem popisu. Popis nezmiňuje figuru jinocha jako „přilbonoše“ a ani jinak nesmyslný stříbrný lem štítu.

Znak města se vyvinul z nejstarší známé městské pečeti, která je zařazována do 14. století. Udělení znaku městu Slanému Janem Lucemburským v roce 1336 je smyšlená informace. V jeho době vznikla pečeť a teprve později podle pečeti i znak. Již Václav Vojtíšek v roce 1928 konstatoval, že představa o podílu krále Václava IV. na změně podoby slánského městského znaku přidáním postavy jinocha, je pouhou pověstí. Stačí jediné a prosté sdělení – „puer slanensis“ jako „přilbonoš“ existoval na pečeti v době, kdy budoucí král Václav ještě vůbec nebyl na světě (nar. 1361). V roce 2004 byl ve vypracované stručné rešerši o slánském městském znaku stanoven jeho ideální popis: „V červeném doprava nakloněném gotickém štítě český lev. Na štítě klečí doleva obrácený bosý chlapec se zlatými vlasy, v modré haleně a zlatých kalhotách, držící na horním rohu štítu postavenou kbelíkovou přilbu s červeno-stříbrnými přikrývadly a klenotem černého orlího křídla posypaného zlatými svěšenými lipovými lístky“.

V roce 1897 nakreslil Mikoláš Aleš slánský městský znak v podobě heraldicky zcela správné a tato kresba je i v současnosti používána na obálce muzejní ročenky „Slánský obzor“. Přesto ve Slaném existuje letitá utkvělá laická představa, že znak prezentovaný v recenzované publikaci má podobu autentického, historicky správného znaku, jak dokládá jeho několikanásobné praktické užití v samotném Slaném. Takovou podobu je však potřebné vnímat jako neopodstatněný hrubý diletantský „políček“ heraldice městské i panovnické.

Subjektivně mohu konstatovat, že recenzovaná publikace je typickým produktem dnešní doby, která příliš nehledí na serióznost a pravdivost sdělovaných informací. Navíc je nekorektní, neodborná a matoucí. Díky takovým vlastnostem, je také zcela zbytečná. Představitelé redakce „KAM po Česku“ mohou namítat, že je jejich věcí co, s jakou koncepcí a v jaké obsahové kvalitě vydávají. Pak by mohli také zvážit, zda název recenzované publikace by neměl znít jinak než „Městská heraldika Čech, Moravy a Slezska“. Například „Turistické zajímavosti a cíle v některých městech Čech, Moravy a Slezska“ s podtitulem „Bonus našemu čtenářstvu - některé městské znaky“. Nicméně odborná heraldická obec se bez takové publikace obejde. V této době je již zcela zbytečné doporučovat redakci obrátit se na znalce komunální heraldiky, který mohl být nápomocen například metodicky a pokusit se přimět odpovědného redaktora, stejně jako „vedoucího projektu e-heraldika“, ke skutečně odpovědnému počínání. Protože i objektivními okolnostmi umenšený záměr lze zvládnout způsobem odborně přijatelným.

Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXXVII, č. 1/2017, Praha 2017, s. 62 – 65.