jméno:
heslo:

Poznámky ke Skřípající recenzi H. C. Pohanky

„Skřípající recenze“ - skutečně?

 

aneb promluva k Jovovi, jemuž nemůže být dovoleno vše

 

H. C. Pohanka reagoval na kritickou recenzi publikace „Heraldika v souvislostech“, napsanou Stanislavem Kasíkem a otištěnou v časopise „Genealogické a heraldické listy“ č. 2/2014, vydávaném Českou genealogickou a heraldickou společností v Praze. Pohankova reakce byla publikována ve shodném časopise (GHL, č. 4/2014) pod názvem „Skřípající recenze“. Redakce GHL se rozhodla nerozvíjet na stránkách časopisu další debatu typu „reakce k reakcím“, z níž by se mohl stát „nekonečný“ seriál, který by nakonec nezajímal nikoho. Přesto nebylo zcela možné Pohankovu „Skřípající recenzi“ ponechat bez povšimnutí. Z odborného hlediska zde bylo opět mnohé ke komentování a „uvádění na pravou míru“. Využívám proto možnosti webových stránek Heraldické terminologické konvence (dále jen HTK) k vyjádření názoru.

 

Jak to obvykle bývá, tak kritizovaní nelibě nesou na ně nakladené „ódium“ a pochopitelně se ho snaží zbavit. Někteří korektně a seriózně a jiní formou, kterou není možné hodnotit jako zcela věcnou a prostou projevů podmíněných negativním emočním prožitkem. U H. C. Pohanky můžeme zaznamenat pokusy o mystifikující manipulaci. Přes vyjádřenou nelibost H. C. Pohanky k tzv. „onkání“ (jeho výraz), budu i nadále používat označení „autor“ a „recenzent“, protože to není „nic proti ničemu“.1)

 

Zásadním pozorovatelným smyslem autorova replikování bylo hned z počátku odvrátit od sebe pozornost a navodit zdání recenzentovy nekompetentnosti k odborným soudům v duchu „větší trouba, než jsme si mysleli“. Vyjádřil svou představu o tom, že recenzent nejen neumí napsat recenzi, ale zároveň má potíže s českým jazykem. Autorovo „vrtění psem“ je patrné z celé jeho reakce. Debata je jím vedena v mnoha ohledech odborně nekorektně a způsobem „jeden o voze, druhý o koze“. Autor by měl především opustit svou představu, že je „spasitelem“ české heraldiky, který do její domněle zpustlé nicoty, zplanělé a všemi opuštěné krajiny přináší tolik potřebné „světlo poznání“. Kde se vzal, tu se vzal – „deux ex machina“.

 

„Heraldika v souvislostech“ obsahuje celou řadu odborně korektních sdělení a vedle nich značné množství sdělení opačného charakteru. „Dvojakost“ obsahu publikace je zarážející a musí nutně vyústit do jejího negativního hodnocení jako celku. Díky tomu nemůže být vnímána jako užitečná. Laický čtenář nerozpozná, kterou čtenou informaci může bez rozpaků od autora převzít, a kterou odmítnout. Autor nikoliv vždy a potřebným způsobem rozuměl všemu, co napsal. Kdyby rozuměl, pak by nechyboval. Především autorova nepřesná sdělení jsou určujícími pro hodnocení úrovně jeho odbornosti a kompetentnosti k psaní publikací o heraldice. Pozoruhodné je, že v českém heraldickém prostředí není znám jako publikující autor odborných heraldických článků, statí a studií. Co bylo autorovi platné přečtení několika knih o heraldice, dokonce v pěti jazycích, když jejich odbornému obsahu zřejmě neporozuměl potřebným způsobem. Chápat heraldiku („v celé její šíři a na vývojovém základě“) je nezbytným předpokladem pro zodpovědné psaní o ní na jakékoliv odborné úrovni a pro jakéhokoliv čtenáře. Navíc, má-li napsané charakter „učebnice heraldiky“. Autor nevnímal, že česká heraldika má svá specifika a český čtenář, zejména laický, by měl být na takovou skutečnost alespoň upozorněn. Úplnost poznání českých heraldických reálií a odlišností od jiných heraldických systémů nespočívá v heslech „Encyklopedie heraldiky“ Milana Bubna, Zengerových „Heraldikách“ a ani v dílech koryfejů českých heraldických studií. Znalost a chápání heraldiky, krom jiného, spočívá v osobně vlastněných zkušenostech a díky tomu například v umění rozpoznat, kdy má koryfej pravdu, kdy „si pouští pusu na špacír“, kdy je jeho názor již odborně překonán, kdo je jeho prostým epigonem a kdo o oboru racionálně přemýšlí.

 

Recenzent autorovi sdělil, že překlepy a různé nedokonalosti jím napsaného textu vytvářejí „dojem nekorektnosti a neserióznosti celku“. Překlepy a nedokonalosti v recenzované knize jsou neoddiskutovatelným faktem, který nezmění ani poukázání na chyby sazeče.2) Za správnost textu je vždy odpovědný autor a nikdo jiný, pokud ovšem do elektronického textu nezasahuje pracovník vydavatele. Podle autora máme věřit tomu, že dnes, v době pokročilých elektronických technologií, jsou knihy „sázeny“ klasickým způsobem „z kasy“ a neexistují počítačové programy pro sazbu. Neoddiskutovatelnou skutečností je, že nebyly provedeny textové korektury, nikoli však vinou „sazeče“. Například chybná popiska u vyobrazení, na níž recenze upozorňovala, byla „vyrobena“ autorem a nikoliv někým jiným. Nešlo o nechtěné „prohození“ popisek, protože vyobrazení, o němž popiska informuje, není v celé publikaci k nalezení. Jde o autorův omyl, který není ochoten přiznat a nachází viníka v „sazeči“. Jestliže autor vyžaduje od recenzenta tolerování práce „sazeče“, pak shodnou toleranci není autor ochoten poskytnout recenzentovi, který na rozdíl od něho nemá problém přiznat, že některé překlepy a nedoklepy způsobil sám a při opakovaném čtení mu unikly.

 

Autor pečlivě excerpoval recenzentem použité termíny „chybovost, neznalost, nedostatečná empirie, mystifikace, fabulace, nepřesnost, nevhodnost, nedostatečnost, matení, absurdnost, směšnost“, které pak hodnotí jako „přílepky“. Recenzent má ony „přílepky“ za přiměřené. Autor by měl revidovat přetrvávající subjektivní představu o své „neomylnosti“.

 

Autorem hodnocené vlastnosti recenze, jako je „mohutnost“, „nevídaný rozsah“ a „hloubka“, nejsou výsledkem recenzentova grafomanského puzení a ani nějakého obtížně definovatelného plezíru, ale skutečností, že bylo o čem psát. Vždyť „Heraldika v souvislostech“ není sešitkem, ale velice objemnou publikací, vrchovatě naplněnou informacemi, nikoliv vždy shodné odborné úrovně. Za nesmyslné lze považovat autorovo jízlivé hodnocení, že recenzent se dopouštěl „detailně piplavého počínání“, „ortodoxního pedantství, s nádechem urputnosti a dominující subjektivity“, jen proto, aby se „odborně zviditelnil před čtenáři“. Autor zjevně nechce vidět, že recenzentovo psaní se vztahuje pouze k obsahu jeho knihy a nikoliv ke snaze o zviditelňování se. Recenze nevznikla na základě tak dětinsky primitivní motivace. To recenzent skutečně nemá zapotřebí a domnívá se, že je v oboru viditelným dostatečně. Autorovo nitro zřejmě bylo recenzí zasaženo natolik hluboce, že začal ztrácet soudnost.

 

Jestliže recenzent použil pro celou řadu autorových konstatování hodnotících přívlastků, tak se nedopouštěl osobnostních invektiv. Kritickou recenzi nelze napsat pomocí holých vět a pouhých eufemismů (to není omluva, to je konstatování). V tento okamžik vyplývá smysl používání slov „autor“ a „recenzent“, které se mohou někomu jevit jako výrazy archaické a pro recenzi nevhodné. Přesto svým způsobem eliminují snahu směřovat k osobnostním invektivám. Autorovo poukázání na recenzenta, prostřednictvím obecně známé latinské průpovídky, jako na „vola“ a sám sebe mít za „Jova“, je možné v případě prvního subjektu vnímat jako skrytě urážející. Ovšem z pohledu celkového hodnocení autorova díla, je recenzent raději věci znalým „volem“, než by byl tak nebožským „Jovem“, kterému v intencích zmíněné průpovídky, je dovoleno vše.

 

Je opravdu škoda a autorovu repliku ochuzující, že se autor neodhodlal k avizovanému „že by mohl spíše v neprospěch jejího autora (rozuměj recenzenta) okomentovat pasáže věnující se původu heraldiky, ekvilibristiku s pojmy napokos, pokosem…, pošikem, napošik…, pak by mohl pokračovat brogem, věnovat se mlynářství ve vazbě na oškrd a oškrt, též na kypřici…“. Obsah repliky s uvedenými tématy by muselo být zajímavým čtením nejen pro recenzenta, byť by to bylo v jeho „neprospěch“. Můžeme jen litovat, že autor, který „by mohl“, nakonec nechtěl být mocen.

 

Co je platné, že v knize „Heraldika v souvislostech“ na stranách 114 (nikoliv 144) a 192 píše autor skutečně správně o termínech „cihla“ a „šindel“, ale na stranách 48 a 49 je u termínů „cihlovaný“ a „šindelovaný“ sdělena jejich základní charakteristika, znějící „obecná či heroldská figura“. Znovu opakuji – to je nesmyslné tvrzení, stejně jako níže shodně charakterizované „čtvrcení“, „dělení“, „polcení“, „pokosem“, „pošikem“ atd. Recenzent by uvítal, kdyby autor uvedl jeden jediný příklad „čtvrcení“ jako obecné figury a zároveň stanovil této domněle obecné figuře odborný termín (možná by se jmenovala „čtvrc“, „čtvrta“ – zjevně absurdní i z tohoto úhlu pohledu). Jde o aktivní termíny, které zároveň nemohou být „obecnými či heraldickými figurami“. Těmi jsou „cihla“ a „šindel“ (můžeme dokonce vést diskuzi o opodstatněnosti rozlišování na „obecnou či heroldskou figuru“). Recenzent měl samozřejmě pravdu a autor neprokázal dobrou znalost významu heraldických termínů, které nemohou být z principu libovolně zaměňovány.  

 

V recenzi je uvedena zmínka o webových stránkách HTK. Autorovo vnímání této skutečnosti jako reklamy, je naprosto zcestné a nesmyslné. Autor zjevně nechápe smysl a funkci HTK, která nefunguje na komerčních principech. Je všeobecně dostupnou internetovou službou heraldické veřejnosti. Před vyslovením jakéhokoliv soudu si měl autor přečíst úvodní texty k projektu HTK. Seznal by totiž, že obsah HTK je postaven především na excerpcích výsledků činnosti Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen PPHV), kterými jsou stanovené popisy schválených a udělených obecních znaků od roku 1991 (konkrétně od 17. března 1991, kdy se konala první schůze tehdejší Heraldické komise jako poradního orgánu Výboru pro vzdělání, ... tehdejší České národní rady). PPHV je jedinou oficiální odbornou profesní institucí v České republice. Používá tezauru termínů, k nimž patří i termíny pro základní heroldské figury a některé figury obecné. Tyto termíny byly v minulosti (ve 2. polovině 80. let minulého století na více-méně pravidelných poradách zástupců tehdejších heraldických „spolků“ – pobočky Heraldiky při České numismatické společnosti v Praze, genealogické a heraldické pobočky v Brně a obdobné pobočky v Ostravě, obě jmenované při Genealogické a heraldické společnosti v Praze) stanoveny jako konvenční v tzv. meziklubové heraldické terminologické komisi, která působila v 80. letech 20. století. Více k problematice české heraldické terminologické konvence v textu kolegy Mgr. Pavla Paláta, emeritního člena PPHV a autora koncepce, metodiky a vůdčí osobnosti projektu HTK.

 

Pokud autor konstatuje, že recenzovaná kniha je „proplachována“ HTK, pak má v podstatě pravdu. Jaký jiný normativ lze dnes použít? Zcela určitě nemůže být použita autorem často dovolávaná Bubnova „Encyklopedie heraldiky“, která obsahuje pouze výběrový soubor heraldických termínů a absence mnohých ryze českých termínů je jen obtížně akceptovatelná. 3) Recenzentova potřeba srovnávání autorem použitých heraldických termínů právě s HTK má oporu v akceptování základních heraldických termínů obsažených v této databázi odbornou veřejností, reprezentovanou například již zmíněným PPHV a některými universitami v rámci studia pomocných věd historických. Je zjevné, že autorovi chybí vhled do českého heraldického dění minulých padesáti let. Nicméně autor cítí nepřekonatelné nutkání pochlubit se, že přečetl evropskou heraldickou produkci v pěti jazycích. Recenzentovi nezbývá, než k tomuto jazykovému gigantismu pogratulovat a završit jej německou průpovídkou - "Um Gottes Willen".

 

Autor má recenzi za „irelevantní pokus čtenářům vštípit myšlenku, že cílem knihy…měla být terminologická konvence, která se autorovi…neměla povést“. Autor nechtěně, ale jinak velice správně, hodnotí svou knihu, která měla-li mít za cíl terminologickou konvenci, pak pomyslného cíle dosaženo nebylo a tak se kniha skutečně nepovedla. Jen autor ví, o co usiloval a jaký byl smysl jeho psaní a publikování. Recenzent konstatuje, že cílem recenze bylo poukázat na skutečnost, že autorova odborně nedokonalá heraldická terminologická ekvilibristika není nikomu prospěšná. Na rozdíl od nepochybně relevantnější HTK. Skutečnost, že autor nepochopil smysl české heraldické terminologie a tedy ani smysl HTK, je principiální nedostatečností nejen „Heraldiky v souvislostech“, ale i jeho „Skřípající recenze“.

 

Je pozoruhodné, jak autor dokáže vyhodnotit recenzi jako „bludný text“, bez jakéhokoliv viditelného pokusu o vlastní sebereflexi ve vztahu k jeho vlastním skutečným bludům, na něž recenze poukázala. Autor v replice na sebe prozradil, že nemá dostatečnou povědomost o heraldickém dění u nás. Když recenzent vyjmenoval celou řadu autorů publikujících statě, studie a články s heraldickými, vexilologickými, sfragistickými a faleristickými tématy a sdělil, že je na rozdíl od autora četl, tak autor takové konstatování vyhodnotil jako recenzentovo vychloubání se – tak to už je skutečně dětinské. Jak jinak může autor předkládat k věření své heraldické teze a dokonce chtít od čtenářů, aby nabyli schopnosti chápat „souvislosti“, když nečetl českou produkci. O jaké souvislosti pak tedy jde, k čemu se ony souvislosti vztahují a v čem spočívají? Českého, byť laického čtenáře, k němuž autor své počínání cílí, asi nebude výhradně zajímat vzájemná „souvislost“ německého, anglického, francouzského či jiného heraldického systému, pokud mu nebude vyložena problematika česká. Pouze za této vědomosti lze předpokládat hledání a nalezení chtěných „souvislostí“.

 

Autor o recenzentovi sděluje, že „vstupuje do rozporu s mnoha našimi erudovanými heraldiky“. Jejich erudovanost má být potvrzena jimi respektovanými a užívanými termíny „špice“, „ve vizíru“, „kolík“, „lať“, „nit“ či „kříž dělový“. Pokud někdo v minulosti používal uvedené termíny, tak mu to dnes nelze vyčítat, ale bude-li někdo shodné termíny používat dnes, pak již nebude považován za erudovaného, ale za nedostatečného, protože jde vesměs o termíny, které byly revidovány a jejich revidovaná podoba akceptována jako konvenční.  Některé termíny vznikly jako návrhy v rámci diskuse o české heraldické terminologii – například „ve vizíru“, které v podstatě ve veřejném prostoru jen zazněly, ale nijak neovlivnily terminologický tezaurus. Prostě byly odmítnuty a „zapomenuty“. To autor možná ani neví, jaké byly navrhovány další terminologické skvosty – „pás“  místo břevno; „trámec“ nebo "trám" pro břevno kosmé či šikmé; „divoký vepř štětináč“ místo „kanec“ atd. Považovat takové termíny za součást novodobé české heraldické terminologie prostě možné není. To platí i pro termíny „šourem“ a „čechlík“ v replice autorem prosazované a obhajované.

 

Ve vztahu k termínu „dělový kříž“ je autorem opakováno recenzentovo tvrzení, „že se jedná jen o faleristický termín“ s autorovým subjektivně hodnotícím dodatkem recenzentova  terminologického závěru „doporučuje užívání poněkud kostrbatého termínu rovnoramenně tlapatý kříž“. Vše završuje autorova poznámka „přičemž termín dělový kříž používají např. heraldici M. Buben, Z. Zenger aj.“ Co na to říci? Budu velkorysý a autorovi znovu vysvětlím, jak to s tímto křížem ve skutečnosti je.

 

„Dělový kříž“ je skutečně faleristický termín, kterým je neoficiálně pojmenováno vyznamenání s názvem „Armádní kříž“, založené rakouským císařem Františkem I. v roce 1814. Pokusy zavést stejný termín i do české heraldiky (jinde v Evropě se s takovým významovým posunem od faleristiky k heraldice nesetkáme) mají na svědomí právě oni „erudovaní“ heraldici, kteří pouze našli inspiraci u Karla [VI.] Schwarzenberga, ale jeho sdělení vůbec nepochopili. Ten v „Heraldice“ krátce pojednává o křížích, které popsal heraldicky korektním způsobem. Zároveň pro příklad a „lepší pochopení“ přirovnává jejich tvarové podoby k existujícím řádovým křížům. Má-li autor termín „rovnoramenně tlapatý kříž“ za „poněkud kostrbatý“, tak nejprve neví, že Schwarzenberg tento typ kříže popsal jako „tlapatý rovných ramen“ a nakonec také nemá povědomost o tom, jak korektní heraldické termíny smysluplně utvářet. Uvedený typ kříže existoval v heraldice dávno před tím, než bylo za císaře Františka I. rozhodnuto o podobě uvedeného vyznamenání. Kříž měl od středověku také své pojmenování, které, jak lze logicky dovodit, nebylo ani trochu podobné sousloví „dělový kříž“ v jakémkoliv evropském jazyku. Rakouského heraldika Franze Galla ani nenapadlo stejný kříž pojmenovat „Kanonenkreuz“, což by byl německý ekvivalent k českému „dělovému kříži“ (resp. český termín byl utvořen prostým překladem německého, který měl zdroj v „lidovém“ pojmenování kříže), ale použil terminologického sousloví „geradearmiges Tatzenkreuz“ („rovnoramenně tlapatý kříž“; stejně tak i německý heraldik Walter Leonhard). Tak v čem je, pane autore, problém? V recenzentově hlavě to není!

 

Pokud bude odborníky ponecháno v jakémkoliv vědním oboru vakuum, bude nepochybně obsazeno různými obskuranty.

 

Ad Zastavení první „Hlášení odlišnosti“

Autor nepochopil recenzentovu výtku. V publikaci uvedenou a graficky zvýrazněnou definici „Heraldická orientace zvířat a monster je doprava“ nelze bez dalšího výkladu vnímat jinak, než tak, že se autor dopouští odborného postulátu, který by jako pravidlo měl platit vždy. Zde je možné poznamenat, že obecné figury jsou orientovány doprava ve svých základních a definovaných polohách a postojích, s výjimkou obecných figur, které jsou souměrné podle vertikální osy. Zmíněné definici lze oponovat také zjištěním, že „zvířata a monstra“ (a nejen ona) jsou v heraldice zobrazována s orientací doprava, ale jsou také otočena, event. obrácena doleva, nebo doprava a čelně hledící (nikoliv „z vizíru“ nebo „en face“). Autor měl zvolit jiný způsob formulování definice, který by uvedenou výtku neumožnil. Autor také zřejmě neví, že ve starší české heraldické literatuře se nacházejí k poloze / orientaci obecné heraldické figury LEV dva termíny: "zpět hledící", "lev zbabělec"; v současné HTK je tato poloha hlášena jako "lev ohlížející se".

 

Ad Zastavení druhé „Blason“

Nelze komukoliv bránit v používání jakéhokoliv termínu, o němž se jako jeho uživatel domnívá, že je věcně a jazykově správný. To se týká i termínu „blason“, který je převzat z francouzštiny a jeho užívaný český ekvivalent „popis“ není s ním zcela ve významové shodě. Slovem „blason“ se ve francouzštině obvykle myslí „erb“. V českém odborném prostředí je znak popisován nikoliv prostřednictvím „blasonu“, ale „popisu“. To je obecně platný úzus. Není od věci to respektovat i autorem, jehož publikace se tváří jako učebnice heraldiky. Použitím slova „blason“, které do českého heraldického prostředí bylo importováno na přelomu 19. a 20. století, se nijak neposiluje odbornost dalšího sdělení.

 

Autor, nejen ve své replice, zjevně nevnímá základní potřebu oboru, kterou je nutnost vytvoření české odborné heraldické terminologie bez zbytných synonymních výrazů. Představa o ochuzování českého jazyku odmítáním konkrétních slov je projevem absolutního nepochopení. Každá odborná terminologie je vystavěna na určitých základních principech, z nichž jeden z podstatných je jednoznačnost a nezaměnitelnost termínu. To vede k eliminaci synonymních výrazů. Smyslem odborné terminologie je umožnit odbornou komunikaci bez pochybností. Autorova kniha a replika k recenzi je typickým příkladem toho, jak stávající česká heraldická terminologie onu odbornou komunikaci bez pochybností neumožňuje. K recenzentově odvaze „ochuzovat“ český jazyk lze podotknout, že to nebylo cílem jeho počínání. Proti takovému nařčení se musí recenzent ohradit. I evidentně „zastaralé výrazy“, včetně těch konvenčně odmítaných, zůstávají součástí tezauru českého jazyka, byť některé jsou v současných pravidlech českého pravopisu označeny zkratkou „arch.“, což znamená archaický a nikdo nikomu nebrání v jejich používání. Dokonce lze říci, že i výrazy uplatněné v popisech erbů v dávné minulosti, a které zcela určitě nejsou obvyklou součástí současného „živého heraldického jazyku“, budou navěky obsaženy v české heraldické terminologii. Ovšem s tím rozdílem, že nebudou používány. Česká heraldická terminologická konvence, díky slovu konvence, umožňuje každému zcela svobodné rozhodnutí akceptovat ji nebo odmítnout.

 

Ad Zastavení třetí „Zvrácený“

Autor zcela zbytně argumentuje, že termín „zvrácený“ používají například V. Král nebo Z. Zenger. Nechť si V. Král a jeho epigon Z. Zenger používají termín „zvrácený“, ale v současnosti je tento termín nahrazen slovem „obrácený“, který se běžně v českém heraldickém prostředí používá. Autor je nekorektní tím, že poukázal na Z. Zengera, jako na recenzentem označeného původce nematoucí heraldické příručky. Recenzent označil Z. Zengera za autora nematoucí definice termínů „posetý“ a „posypaný“, které způsobovaly autorovi potíže při výkladu jejich heraldického významu. Recenzent tímto sdělením „nepovýšil“ Z. Zengera na absolutní oborovou autoritu. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, kdy a za jakých společenských podmínek byla Zengerova útlá knížka vydána. Pro soudobé heraldiky bylo její vydání téměř jednoznačně pozitivně přijato, včetně vydání druhého.

 

Ad Zastavení čtvrté „Posetý, posypaný, posázený“

Proč se autor pouští do polemiky o správnosti toho či onoho termínu, když ve vnímání jejich skutečného smyslu ještě stále tápe? Jakékoliv pokusy s rozhazováním semínek po stole jsou pro utváření české heraldické terminologie opravdu nepodstatné. Česká heraldická terminologie má v případě diskutovaných termínů dostatečně jasno v tom, jaký heraldický jev ten či onen termín zastupuje a jak vypadá jeho kresebná konstrukce. Má to za závazné i bez verifikací didaktizujícími pokusy, zkoumajícími chovaní semínek v různých modelových situacích.

 

M. Buben uvádí pouze dva termíny, „posázený“ a „posetý“, ale neuvádí termín „posypaný“. To ale nemůže autor vyhodnotit tak, že „posetý“ a „posypaný“ je totéž, ale musí se ptát, proč je Bubnova Encyklopedie tak torzovitá a hledat odborně korektní odpovědi (nechť si autor všimne, že v Bubnově „Encyklopedii heraldiky“ chybí značné množství heraldických termínů, včetně termínů ryze českých). Autor vůbec nezaznamenal situaci, kdy je štít pravidelně pokryt zmenšenými figurami, z nichž žádná se neztrácí v okraji štítu. Takto pokrytý štít je figurami „posypaný“. Pokud se autor domnívá, že taková situace je totožná s termínem „posázený“, pak se jednoznačně mýlí. Bubnem uvedené vyobrazení znaku Dánského království, jako příkladu praktického užití „posázeného“ štítu, spočívá ve skutečnosti, že štít není ani „posypaný“ a ani „posetý“, ale srdíčka jsou nepravidelně rozmístěna pouze ve volných plochách okolo lvů. To je podstata heraldické kresebné vizualizace termínu „posázený“. Nemá smyslu argumentovat cizojazyčnou literaturou, protože jde o odborné termíny české se zcela konkrétním významem. Bez ohledu na skutečnost, že V. Král v roce 1900 znal pouze dva termíny „posypaný“ a „posetý“, ale nikoliv „posázený“.

 

Ad Zastavení páté „Štítonoši“

Na nesrovnalosti v autorových představách o štítonoších přišli i jiní recenzenti. Zde téměř není o čem psát. K autorově definici, „za přirozenou pozici hlavy štítonoše je považována hlava vstříc hledící (en face)“, lze poznamenat, že se autor pravděpodobně chytil do pasti „nastražené“ M. Bubnem, který v hesle „Štítonoši“ použil v komentáři k orientaci hlav štítonošů termínu „vpřed“, který je zřetelně vágní. Pro svou neurčitost je termín „vpřed“ nahrazován jednoznačným termínem „čelně hledící“. Všechny figury typu lev v základních a definovaných postojích totiž hledí „vpřed“, tedy před sebe. V základním postoji je hlava otočena ve směru shodném s orientací těla. Je-li naopak samotná hlava otočená k pozorovateli a je tudíž „en face“, pak se hlásí jako „čelně hledící“. Vedle toho může být orientace hlavy také jiná a pak podléhá nutnosti hlášení popisem.

 

Recenzentem sdělená nepřesnost autorovy teze, „Štítonoši se vždy umísťují na nějakou podnož“, měla být autorem v replice vyvrácena sdělením, že štítonoš bez nohou je výjimkou z pravidla. To je poněkud „zoufalé“ vysvětlení a ve vztahu k pravidlu stanovenému autorem je nepřijatelné. Takto se postuláty heraldických pravidel vytvářet nedají. Je potřebné stanovit základní definici o „chování se“ figury a všechny rozdílnosti od standardu musí být předmětem hlášení. Odlišnosti od standardu nemohou být vnímány jako „výjimky potvrzující pravidlo“. To je metodicky nemyslitelné a vedlo by to ke ztrátě smyslu celého terminologického systému. Autorovi lze doporučit, aby slevil ze svých autoritativních definicí a zároveň aby se nedomníval, že kromě něho znalci heraldiky vymřeli.

 

Ad Zastavení šesté „Hvězda“

Neoddiskutovatelná skutečnost, že česká heraldická terminologická konvence není dosud v úplnosti kodifikována, neznamená, že konvence ve vztahu k heraldickým „hvězdám“ neexistuje. Samozřejmě existuje. „Cípy“ jsou u hvězd jednoduše nahrazeny „hroty“ a v heraldických odborných popisech jsou takto běžně uváděny. Případné použití obratu x-cípá hvězda v heraldických popisech nutně vyvolává nejméně pochybnost o odbornosti pisatele a skutečný odborník takové „faux-pass“ jednoduše neudělá. „Cípy“ u hvězd si osvojili vexilologové a patří do jejich odborné terminologie.4) Za zcela irelevantní lze považovat autorem učiněné odvolávky na M. Myslivečka, J. Haladu (nikoliv „Heladu“; nepozornost je pozorovatelnou autorovou vlastností – kolegu Jaroslava Jáska přejmenoval autor na J. Jiráska), R. Bačkovského, včetně zákona o státním znaku z roku 1960. Tyto i jiné tiskové překlepy vskutku nelze přisoudit nepozornosti sazeče, poněvadž v současných tiskárnách tato profese, v původním slova smyslu, neexistuje, obdobně jako profese „metér“ či „faktor“. Zkrátka pan autor žije zřejmě v paralelním vesmíru, posunutém asi o jedno či jedno a půl století zpět.

 

Ad Zastavení sedmé „Hříč“

Ve sporu o „hříč“, „koňskou udici“ a „koňské pušťadlo“ trvá recenzent na již vyjádřeném stanovisku. Archeologické nálezy na předpolí hradu Kalichu u Litoměřic v roce 2016 potvrzují existenci středověkého vojenského obranného prostředku, který byl předobrazem pro jeho heraldickou stylizaci s pojmenováním „hříč“ (něm. „Fußangel“; Vojtěch Král: „udice ponožní“, „udice válečná“). Archeologové heraldický výraz „hříč“ neznají a užívají termínu „nášlapný ježek“. Předmět je v reálné podobě zhruba 5 cm vysoký a skládá se ze čtyř, uprostřed spojených, kovaných železných ramen a každé z nich je zakončeno hrotem s protiháčkem. V české rodové heraldice byl tento předmět heraldicky stylizován v podobě dvojrozměrné figury se zobrazenými třemi rameny. Z užité heraldiky je znám od druhé poloviny 14. století. Nepochybně se v téže době předmětu říkalo česky „hříč“, protože se stal i jménem rodovým (např. Václav Hříč z Jimlína – 1406, Aleš Hříč z Pozdně – 1415). V anglické („caltrap“), francouzské („chausse-trape“) a skandinávské (např. švédsky „footangel“) heraldice je tato vojenská pomůcka zobrazována v trojrozměrné podobě jako čtyři ramena zakončená pouze hroty (bez protiháčků). To je důvodem, proč specifickou českou heraldickou figuru „hříč“ nelze ztotožnit s figurami z jiných heraldických systémů. Z výkladu Vojtěcha Krále vyplývá, že „hříč“ a „pušťadlo koňské“ jsou některými vnímány jako synonymní, ale on sám má figuru za „udici válečnou“ a nesdílí názor, že by šlo o „koňské pušťadlo“. Ostatně si lze velice těžko představit manipulaci s jedním ramenem hříče při pouštění žilou koním. Nepochybně i pro tuto veterinární činnost, stejně jako pro pouštění žilou lidem, existovaly speciální nástroje, jejichž podobnost s ramenem hříče byla jen vnějšková.

 

Ad Zastavení osmé „Korál“

Proč autor polemizuje s konstatováním o jelením parohu v erbu pánů z Bibersteina, který není korálem, je obtížně pochopitelné. Vojtěch Král se v roce 1900 vyjádřil k poměru mezi korálem a jelením parohem v bibersteinském erbu dostatečně jednoznačně ve prospěch jeleního parohu. Autor svůj náhled podporuje sdělením, že i A. Sedláček uvádí sousloví „červený korál“, aniž by se zmínil o tom, že se jedná o jelení paroh. To je zjevná autorova manipulace, protože Sedláček prostě bez komentáře cituje Paprockého a to je vše (!). Když recenzent v souladu s V. Králem tvrdí, že v erbu Biberstejnů je jelení paroh a nikoliv korál a pro pojmenování jeleního parohu korálem uvádí jako zdroj Paprockého „Diadochus“, který možná viděl vzájemnou tvarovou podobnost, tak autorova reakce je doplněna nepochopitelnou větou: „V rozporu s tvrzením S. K. jsem přesvědčen o tom, že nejde o barvu parohu, nýbrž o zcela neobvyklé výtvarné stylizování jeho výsad…“. Pokud dokážu trochu porozumět citovanému sdělení, pak podle autora je jelení paroh pojmenován korálem nikoliv proto, že je červený, ale kvůli „neobvyklému výtvarnému stylizování výsad“. To není nic jiného než čirá spekulace. Výtvarná stylizace jeleního parohu nemůže způsobit změnu jeho oficiálního pojmenování. Byl to vždy jelení paroh, ať šlo o výtvarné pojetí ze 13. nebo ze 17. století.

 

Paprocký byl Polák a lze spekulovat o tom, že snad termín „korál“ přinesl do Čech z jeho domovského prostředí. V Polsku existovala původem slezská rodová skupina nejen shodného jména „Biberstein“, ale také shodného erbu červeného jeleního parohu ve zlatém štítě. Poláky ani nenapadlo figuru v tomto erbu pojmenovat „koral czerwony “, pro ně to byl a je „róg jeleni czerwony“. Recenzent se však měl ještě dočkat autorova závěrečného šokujícího konstatování: „Dlužno namítnout, že podle teze S. K. by pak mohly být všechny červené parohy nehledě na jejich stylizaci blasonovány jako korály, nakonec i v klenotu,5) a to lze považovat za nesmysl“. Autor se dopouští neférového a podpásového konání, když nařkl recenzenta z takové „obludnosti“. Zjevně neví, co četl. Recenzent nic takového nenapsal a smysl jeho usilování byl autorem nepochopitelně obrácen zcela naruby („zvrácen“). Recenzent upozornil autora na skutečnost, že zařadil do své publikace termín „korál“ jako ekvivalent termínu „jelení paroh“. Recenzentova polemika vedla k tomu, že vždy jde jen o jelení paroh, který nemůže mít terminologický ekvivalent „korál“. Recenzentovi, který dává celou dobu najevo, že je odpůrcem termínu „korál“, je autorem podsouváno, že všechny červené parohy je schopen nazvat „korály“. To už se chápe se značnými obtížemi. Recenzent souhlasí s autorovým odsudkem, že to je nesmysl a dodává, že autorovi a čtenářům to sděluje od samého počátku.

 

Ad Zastavení deváté „Čechlík“

Po „šouru“ a „korálu“, je „čechlík“ dalším mimořádným termínem, který není součástí tezauru používaných českých heraldických termínů, a přesto je autorem prosazován a obhajován. Z celé jeho repliky nelze vyčíst, proč má být „čechlík“ termínem pro heraldickou figuru. Místo toho čteme jakýsi exkurs do jiných heraldických systémů, který snad má autorovo počínání podpořit. Trvale je opakováno, že polská figura „nałęcz“ je totéž co „čechlík“ a dokonce je s termínem pracováno jako s termínem v polské heraldické terminologii obvyklým. Proč si máme myslet totéž, však autor již nevysvětlil. Lze navrhnout řešení – polský termín „nałęcz“ ponechme polské heraldické terminologii a termín „čechlík“ nechť zůstane vně české heraldické terminologické konvence.

 

Jako nelze u V. Krále najít termín „šourem“, tak zde není ani „čechlík“. Ale je zde zajímavé sdělení k termínu „páska neb šat, něm. Binde, do kruhu stočenou neb na uzel zavázanou, zejména ve znaku Strpských ze Strpí, Dluzského z Dlouhé a Protivce z Karlova“ – na tomto místě tedy není žádný „čechlík“, ale ani zmínka o „točenici“.  Termín „čechlík“ je uveden M. Kolářem a A. Sedláčkem v „Českomoravské heraldice, části všeobecné“ (dále jen ČMH I.) v citaci popisu erbu uděleným Janovi ze Skalice dne 7. 8. 1469. Zde je popsána podoba klenotu: „dvě křídla…svázaná ženským závojem, ježto čechlík slove.“ To je jedna jediná zmínka o „čechlíku“ v ČMH I. použitá v autentickém dobovém popisu erbu. Stejný způsob použití „čechlíku“, jaký je zmíněn ve výše uvedeném popisu erbu, tj. ovinutí okolo klenotu, je u Krále spojeno s termínem „točenice“, ale nikoliv s „čechlíkem“. V Sedláčkově „Českomoravské heraldice, části zvláštní“ (dále ČMH II.) se s „čechlíkem“ setkáváme v popisu erbu Strpských ze Strpí. Přesto v Sedláčkových "Atlasech erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty" je figura v erbu Strpských ze Strpí nazvána „točenicí“. Sedláček doslova píše „točenice (v Polsku erb Nałęcz)“ a odkazuje na Paprockého „Zrcadlo“, který však figuru v erbu rodu ze Strpí nepojmenovává. Zvláštní je popis erbu Dluzských z Dlúhého v Praprockého „Štambuchu slezském“, když píše: „Erbu starožitného Naleč…kterýž má býti w Sstÿtu bÿlá Raucha, neb Punt w poli čerweném“. Tedy žádný „čechlík“, ale „punt“, také „punta“. Punt byl součástí mužského i ženského oděvu – náprsník ve výstřihu, často bohatě zdobený. Pilnáček ve „Staromoravských rodech“ u rodu ze Strpí píše o „čechlíku“ a odkazuje na Sedláčkovu ČMH II. (rozuměj – opisuje od něj). Nikoliv tak Pilnáček při popisu erbu Dluzských z Dlúhého, když uvádí: „Znak polský, tzv. Nalec, představující na poli červeném stočenou pásku, jak zde vyobrazeno…“, vyobrazena je figura „točenice“. Nijak zvlášť relevantní M. Mysliveček v „Panoptiku symbolů, značek a znamení“ má „čechlík“ za „točenici“ a sděluje, že „čechlík“ byl symbolem krále Václava IV. – tím symbolem byl ovšem odznak královského Řádu točenice.  V „Dějinách hmotné kultury“ se dočteme, že středověké „čechlíky“ byly košilky, do nichž byla oblékána batolata, zatímco „točenice“ byly součástí pokrývky hlavy. V historii české heraldické terminologie je používání termínu „čechlík“ nicotné a bez terminologické tradice. Charakterizuje ji nejednoznačný výklad a kolísající určení korektní podoby. To znemožňuje přijetí takového termínu jako konvenčního.

 

Ad Zastavení desáté „Hvězdice“

Že „hvězdice“ není totéž, co „ostruhové kolečko“, vyplývá ze skutečnosti, jak je v české heraldické terminologii termín „hvězdice“ vykládán. Autor recenzentovi vyčetl, že čtenáře o tuto informaci ochudil a „přinejmenším by se slušelo sdělit, co tento historický termín představoval“. Recenzent tedy bude „neochuzujícím“ a zároveň „slušným“. Nejdříve je vhodné upozornit na vnímání heraldického významu termínu „hvězdice“, který nutně nemusí být v souladu s pojmenováním součástí ostruh, jako předmětu hmotné kultury.

 

V. Král uvádí termín „hvězdice“ s následujícím výkladem: „Hvězdici podobnou 8 paprskům kola, zakončeným jako hořejší polovice herald. lilie, zvolil si na štít Jiří Klouzal z Rynař. Podobného znaku užívá vévoda z Cleve…zvaný „Clevenrad“ (tedy figura, kterou známe pod názvem „Klévské kolo“). U termínu „hvězda“ Král vysvětluje: „…má-li hvězda…uprostřed kulatý otvor,…se hlásí jakožto kolečko ostruhy“ (!). V obou dílech „Českomoravské heraldiky“, stejně jako v Bubnově „Encyklopedii heraldiky“ termín „hvězdice“ uveden není. Ostatně není zde ani termín „ostruhové kolečko“. Na rozdíl od ČMH uvádí A. Sedláček v „Atlasech erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty“ skupinu heraldických figur, kterou nazval „Hvězdicové tvary [hvězdice]“ s výkladem „figury podobné klévskému kolu“. M. Mysliveček v „Panoptiku…“ uvádí „hvězdici“ jako synonymní termín pro „ostruhové kolečko“.

 

Lze položit legitimní otázku: Bylo ostruhové kolečko v minulosti nazýváno hvězdicí? Z „Dějin hmotné kultury“ jsou známy termíny „hvězdicová ostruha, ale také „kolečko ostruhy“ nebo „kolečkové (hvězdicové) ostruhy“. Z pohledu českého jazyka má termín „hvězdice“ význam ve smyslu „něco připomínající hvězdu“. S tak vágním výkladem si heraldická terminologie nemůže vystačit a měla by volit jednoznačný termín. Volba termínu „ostruhové kolečko“ dává figuře nezaměnitelné a zároveň přesné pojmenování.6)

 

Ad Zastavení jedenácté „Helmovní korunka“

Recenzent souhlasí s autorem, že „helma“ je českým slovem, byť, jako v mnoha jiných případech, slovem přejatým z jiného (německého) jazyka (jako příklad lze uvést spisovné slovo „šofér“, převzaté z francouzštiny). Ovšem na rozdíl od slova „helm“7), které je ryzím germanismem a není uvedeno v českých mluvnicích a ani ve slovnících spisovné češtiny (slovo „helma“ uvedeno je, protože má zčešťující příponu -a). V české heraldické terminologii není potřebné používat nejen slovo „helm“, ale ani slovo „helma“, existuje-li odborný heraldický a všeobecně akceptovaný termín „přilba“ (nikoliv však „přilbice“). Z tohoto pohledu jsou všechny české heraldické terminologické slovní vazby, vytvořené pomocí slov „helm“ nebo „helma“, terminologicky neopodstatněné a fakticky zbytečné. Můžeme vést debatu o tom, zda termín „heraldická koruna“ je nahraditelný termínem „přilbová koruna“, jež by byl doporučen jako konvence (tak ve slovenské heraldické terminologii). U Krále čteme termín „koruna přilbeční“, nepochybně odvozený od Králem používaného termínu „přílbice“. Skutečnost, že Karel Schwarzenberg běžně používá termínů „helm“ a „helmovní koruna“, vůbec není nutné napodobovat, poněvadž i v jeho „Heraldice“ nejsou tyto termíny používány důsledně.

 

Ad Zastavení dvanácté „Volná čtvrť“

I přes recenzentovo vysvětlení, co znamená v české heraldické terminologii „volná čtvrť“ a jak je potřebné tento termín vnímat, je autor rozhořčen a sděluje, že recenzent „předložil neobhajitelný argument ve znění: …volná čtvrť je proto volná, protože je prosta jakékoliv další figury (je volná)“, ba dokonce! V napoleonské heraldice volných čtvrtí není“. Autor, ve snaze podpořit svůj nesouhlas s domněle „kacířským“ tvrzením o volných čtvrtích, doporučil recenzentovi podívat se do Bubnovy „Encyklopedie heraldiky“. Tak se recenzent podíval a zjistil, že Buben uvádí termín „volná čtvrť“ společně s vyobrazením, které zcela odpovídá výše uvedenému výkladu – čtvrť je bez další figury a je tedy „volná“. Další autorovo doporučení směřovalo k publikaci „Lexikon der Heraldik“ Gerta Oswalda. Z pohledu argumentační snahy autora je zde k nalezení pozoruhodné sdělení. Jakoby autor krom nadpisu dál už nic nečetl. Zde je totiž uvedeno: „Freiviertel: kleines, im rechten oder linken Obereck des Schildes befindliches Feld, bzw. Platz ohne Wappenbild“ – přeloženo do českého jazyku: „Volná čtvrť: malé, v pravém nebo levém horním rohu štítu jsoucí pole, případně místo bez znakového obrazu“ (!).

 

Jestliže v „Heraldické ročence“ z roku 1975 psal Jiří Kovařík v článku „Napoleonská heraldika a šlechta císařství“ o „volných čtvrtích“, tak jeho článek nepochybně dokumentoval soudobou rozkolísanost české heraldické terminologie, kterou dnes nemá smysl kritizovat, stejně jako se na ní odvolávat.  Francouzský termín „franc-quartier“ je totéž, co německé „Freiviertel“ a české „volná čtvrť“. Čili i zde jde o heroldskou figuru bez dalšího „znakového obrazu“. Ve Francii je používán i termín „canton“, který je z pohledu vedené polemiky nekonfliktní. O. Neubecker v „Heradlice…“ se při prezentování napoleonské heraldiky uchýlil ke korektnímu termínu „Quartier“, bez jakéhokoliv dalšího přívlastku typu „frei - svobodný“ či „ledig - prázdný“.

 

Vytvoří-li kdokoliv významový protimluv k termínu „Freiviertel“ čili „volná čtvrť“, je to jeho volba. Česká heraldická terminologická konvence má možnost takto nekonat a být přesnou, protože lze napsat „čtvrť s…“, „ve čtvrti je…“ a samotné „volné čtvrti“ ponechat její „volnost“. Z pohledu české heraldické terminologie je pak pravdivé konstatování, že „v napoleonské heraldice volných čtvrtí není“. K tomu recenzent dodává, že v napoleonské heradlice jsou bezpochyby "čtvrti".

 

Zastavení třinácté „Aufbäumend“

V závěru přechozího textu k „volné čtvrti“ předznamenal autor toto zastavení poněkud troufalou poznámkou: „…recenzentova heraldická pomýlenost nekončí…poukáži na to, jak prozaicky lze v očích čtenářů znevážit závěrečnou část předmětné knihy, tedy slovníky“. Recenzent na tomto místě přiznává, že jeho překlad definice Gerta Oswalda k termínu „aufbäumend“ z německého do českého jazyku, nebyl zcela dokonalý. Tak jako obvykle autor „odklání“ čtenářovu pozornost od sebe poukázáním na recenzentovu „nedostatečnost“ a pravděpodobně tím nabývá dojmu, že jím nastolený terminologický problém je vyřešen. Jednoznačně není. Autor dluží vysvětlení, proč termín „aufbäumend“ překládá zcela nesmyslně jako „zvíře nepřirozeně vzpřímené“ (sic!). Autorem vyjádřená obava o čtenáře, kteří budou „nekončící recenzentovou heraldickou pomýleností ochuzováni o vážnost slovníků“, je v příkrém rozporu s jeho, „manu propria“ vyhotovenými a mimořádně nepřijatelnými, výklady různých termínů právě ve slovnících. Recenzent si dovolí tvrdit, že jeho výklad o významu termínu „aufbäumend“ je lepší a poznamenává, že je to právě sám autor, který svým počínáním „znevažuje závěrečnou část předmětné knihy, tedy slovníky“ – takže „autor sobě“ a nikoliv jiní (viz recenzi prof. Krejčíka na HTK).

 

Použitý termín „vzpínající se“ samozřejmě není doslovným překladem německého termínu, ale konvenčně stanoveným termínem pro speciální postoj koně v heraldice, rozdílném od jiných definovaných postojů. Zde jde jen o koně a nikoliv například o „lišku“ a souhlasím s autorovou poznámkou, že by žádného heraldika nenapadlo, aby o lišce sděloval, že se „vzpíná“. Samozřejmě, že ne, vždyť není koněm a navíc víme, že liška může být „ve skoku“ (a i tento termín je konvenčním heraldickým termínem, poněvadž v tomto „postoji“ nelze reálně shlédnout čtyřnohá zvířata ani omylem). S ohledem na kolizi s termínem „vyskakující“, byl hledán jiný konvenční termín. Nechť autor prokáže svou schopnost utvářet českou heraldickou terminologickou konvenci a navrhne lepší český ekvivalent k německému „aufbäumend“. Ovšem ve znění odlišném od jím použitého, zjevně nepromyšleného a terminologicky bizarního sousloví „nepřirozeně vzpřímený“. Na závěr již jen konstatování Kolářovo v ČMH I. „vzpínati se může jen vázaný tvor“ a to znamená, že v HTK učiněný výklad k termínu „vzpínající se“ je korektní.

 

Zastavení čtrnácté „Orel a orlice“

Autor „dští oheň a síru“ nad „nezodpovědností“ recenzenta, když ten prohlásí, že německý jazyk zná pojem „Adlerin“. Poznamenávám, že v tezauru německého jazyka pojem „Adlerin“ skutečně existuje a je i prakticky užíván. V Rakousku existuje firma, která se jmenuje „Tiroler Adlerin“ („tyrolská orlice“, podle znaku rakouské spolkové země Tyrolsko). Skutečnost, že uvedený termín není v jakémkoliv slovníku, vůbec nic neznamená.  Potvrzuji, že jsem takové slovo ve slovnících také nenašel. Zoologicky je samice od orla německy pojmenována „Adlerweib“ nebo „Adlerweibchen“ a nikoliv „Adlerin“. Chce-li být autor natolik rigorózní, pak mu zopakuji své konstatování – překládat německý termín „Adler“ do českého jazyka jako „orlice“/je bez výkladu o české heraldické terminologické zvláštnosti jazykovým nesmyslem.

 

Autor vůbec nepochopil recenzentovu poznámku o české heraldické terminologické konvenci ve vztahu k dvojici termínů „orel“ a „orlice“, které jsou pouze v našem odborném heraldickém prostředí rozlišovány podle počtu hlav. Stali jsme se dědici nerozvážného počínání koryfejů českých heraldických studií, kteří na počátku 20. století bezdůvodně zavedli některé termíny v ženském rodě „orlice“, „lvice“, „zubřice“, „vlčice“ apod. Ostatně libovali si v rozličných zástupných eufemismech v mnoha dalších heraldických termínech (např. „ústa“ místo „tlama“, "jelen zvíře v běhu" atd.). Na margo této anomálie vyslovil recenzent představu o dosažení české konvence v souladu se „zbytkem heraldického světa“ a považovat termín „orel“ za označení pro jednohlavého orla, který je v našem prostředí pojmenován zcela zbytečně jako „orlice“ a orel s dvěma hlavami by byl pojmenován jako „dvouhlavý / dvojhlavý orel“. Není zřejmé, co autora tak popudilo, když vše vyložené bylo v souladu s jeho „oponujícím“ výkladem. Recenzentovi vůbec není proti mysli, že Němci říkají „Adler“ a „Doppeladler“. Naopak – my bychom měli chtít totéž a nezaměňovat nesmyslně „orla“ za „orlici“ a za „orla“ považovat jen „dvojhlavého orla“.

 

Autor nekorektně argumentuje „Německo-českým slovníkem“ prof. Dr. Huga Siebenscheina, jenž německé slovo „Adler“ překládá: „I. orel; II. orlice v erbu“. To je docela pochopitelné, když zjevně věděl o oné české heraldické terminologické zvláštnosti. Musel to tak uvést.

 

Není pravdivé autorovo sdělení, že „nikdy nikoho v našem sousedství nenapadlo, že by bylo žádoucí zavést sousloví „zweikopfiger Adler“ (správně „zweiköpfiger“). Nahradit termín „Doppeladler“ termínem „zweÿköpfiger Adler“ s podivem „napadlo“ úředníky kanceláře císaře Sv. Říše římské, když v roce 1790 psali úřední dokumenty, resp. zákonnou normu, stanovující podobu znaku císaře Leopolda II. Následně si tak počínali i v roce 1804, 1836, při stejné příležitosti (Gall, Franz: Österreichische Wappenkunde. Wien-Köln 1977).

 

*****

Poznámky k závěru repliky H. C. Pohanky se vzkazem autorovi

 

Osobně nemám potřebu, aby autor byl ke mně shovívavým, ale nazvat celou recenzi „heraldickou fraškou“ může svědčit o jediném – H. C. Pohanka neví, co činí. Stejně tak nestojím o jakékoliv jeho „vlídné“ doporučení, abych „za uvedených okolností (tedy jako recenzent plodící „heraldické frašky“) pojímal oblast heraldiky víc rezervovaně, třeba jako ušlechtilého koníčka“. Dovolím si poznamenat, že H. C. Pohanka zatím nemá „puvoár“ k tomu, aby z pomyslného piedestalu svého domnělého heraldického „všeznalství“, rozdával komukoliv jakákoliv doporučení, byť by byla dokonce „vlídná“. Nechť si on sám ponechá možnost ušlechtilého a nekonfliktního pěstování heraldiky, který ho bude těšit a uspokojovat. Sám rozhodně nehodlám opustit svou „sveřepost“ a „svéhlavost“ a budu se i nadále, bude-li k tomu důvod, pouštět do odborných recenzí stejným způsobem jako dosud. Jsem zastáncem kritických recenzí, které dle mého soudu mají smysl pro samotný obor. Zejména za stávajících okolností, kdy téměř vůbec nejsou vedeny tolik potřebné odborné oborové diskuse.

 

H. C. Pohanka je přesvědčen, že jsem svou recenzí působil „škodlivě“. Aby autor od sebe definitivně odvrátil pozornost, tak na závěr čtenářovi připomenul, kdo je tady „heraldická škodná“. Své expozé uzavřel pomyslným zvoláním, jež lze parafrázovat „škůdce byl definitivně poražen a zničen“. To ovšem neznamená, že H. C. Pohanka by byl „neškodící“ a všestranně „užitečný“. Nebyl ani jedno z toho…a už na to přišli i jiní.

 

Se stejnou vlídností, jakou mě obdařil H. C. Pohanka, mohu i jemu nejprve doporučit přečtení recenzí od dalších recenzentů. Každý z nich ho po svém způsobu „zvážil“ a světe div se, byl všemi shledán „lehkým“. K poznání „lehkovážnosti“ dospěl dokonce i student bakalářského studia na katedře pomocných věd historických Masarykovy university v Brně. Byla-li moje recenze H. C. Pohankou poněkud troufale nazvaná „skřípající“, tak jeho některé repliky lze spolu s klasikem hodnotit jako „vymknuté z kloubů“.

 

Sdílím názor prof. PhDr. Tomáše Krejčíka, CSc., profesora Masarykovy university v Brně, přednášejícího na katedře pomocných věd historických, že H. C. Pohanka měl svou práci dát přečíst nějakému heraldikovi ještě před samotným vydáním. Při vědomí, že H. C. Pohanka zjevně neprovedl ani autorské korektury, tak představa o čtení jeho knihy nějakým heraldikem, je v kategorii „zbožných přání“. Zde leží část viny i na vydavateli, který jak se zdá spíše hleděl na firemní profit než na profesní pověst.8)

 

Musím s lítostí konstatovat, že obsáhlá, zevrubná, kriticky napsaná a užívání schopná učebnice heraldiky by u nás byla velice potřebná. H. C. Pohanka měl šanci zapsat se pozitivním způsobem do historie českých heraldických studií a „stát se nesmrtelným ještě za svého života“. Ale poskytnutá životní šance jím byla zcela promarněna.

 

Děkuji Mgr. Pavlovi Palátovi za pečlivé čtení výše uvedeného textu, za jazykovou korekturu a přičiněné poznámky.

 

Stanislav Kasík


 

1) Podstatné jméno slovesné (lat. substantivum verbale) „onkání“ nebylo nalezeno v žádných pravidlech českého pravopisu v rozsahu let 1926 – 1993 (Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů. Jediné ministerstvem školství a národní osvěty schválené vydání. Státní nakladatelství v Praze. 1926. [152 s.]; Pravidla českého pravopisu. Školní vydání. Ústav pro jazyk český AV ČR. Nakladatelství Pansofia, 1993. [383 s.].

Autorova dojemná starost o čistotu českého jazyka se současným poukázáním na tzv. „brusičství“ je v tomto případě vskutku úsměvná. Nu – tonoucí se i stébla chytá.

 

2) H. C. Pohanka se zřejmě naivně domnívá, že v současné době vzniká kniha technicky tak, že sazeč vyjímá pomocí sazečských kleštiček (sazečské pinsety) ze sazečské kasy jednotlivé kovové litery, vkládá je do sázítka, sázítka do loďky a závěrečně následuje tisková operace. Lze tak usuzovat proto, poněvadž autor svádí tiskové chyby (překlepy, chybějící písmena či nepřesné popisky k vyobrazením) na sazeče. Vskutku úsměvná výmluva – pro tiskařské odborníky.

 

3) „Encyklopedie heraldiky“ PhDr. Milana Bubna (čtyři téměř identická vydání ve velmi krátkém časovém odstupu), na níž se H. C. Pohanka odvolává jako na nezpochybnitelnou českou heraldickou autoritu, obsahuje přibližně 1067 heraldických termínů, včetně duplicitních nebo obtížně akceptovatelných z hlediska současného vývoje a stavu českého jazyka (viz např. aktuální pravidla českého pravopisu nebo aktuální učebnice české gramatiky a stylistiky). Heraldická terminologie je zde neústrojně promíchána se světskou a církevní titulaturou a reáliemi, jak zní oficiální podnázev. Termíny z Bubnovy „Encyklopedie“ byly excerpovány a zařazeny s komentářem do Terminologického slovníku HTK.

 

4) Na mnoha zasedáních PPHV byly vedeny s vexilology, representovanými především PhDr. Zbyškem Svobodou, diskuse o terminologické vhodnosti používaného vexilologického termínu „x-cípá“, nejen u figury HVĚZDA, ale také např. u figury PŮLMĚSÍC. Když byli vexilologové zahnáni do pomyslného „terminologického kouta“, prohlašoval vždy dr. Svoboda argument téměř legendární – „my vexilologové to tak říkáme odjakživa“. Argument „odjakživa“, proti němuž již vskutku nelze dále diskutovat, však pochází z roku 1972, kdy tehdejší Vexilologický klub, který vznikl při Obvodním kulturním domě v Praze 3, vydal jako přílohu bulletinu „HERALDIKA“ první tři čísla zpravodaje „VEXILOLOGIE“ (dosud vychází jako standardní vexilologický časopis pod redakcí České vexilologické společnosti) a první sešit vexilologického názvosloví. Není samozřejmě potěšitelné, že se vexilologové a heraldici, oborově velmi blízké disciplíny, nemohou terminologicky shodnout, ale taková je skutečnost – minulá i současná. Argument „odjakživa“ je stále platný.

 

5) H. C. Pohanka zřejmě považuje klenot za nějakou nádobu, do níž lze něco vložit. V tomto případě lze H. C. Pohanku omluvit, poněvadž v naprosté většině popisů, které byly pro HTK excerpovány, lze nalézt formulaci „v klenotu je ...“. Pan Pohanka by měl, jak již bylo řečeno výše, dbát o čistotu české slovní zásoby a pranýřovat pochybné jazykové sémantické konstrukce. Zatím jsou heraldická bádání a publikace resultátů vedena spíše směrem opačným - zejména v jeho případě.

 

6) Na tomto místě, ale i na mnoha jiných, která recenzent snad ani nemohl registrovat, se zřetelně projevuje autorova heraldická nedovzdělanost. Obrazně řečeno, pouští se na tak tenký led, který se pod ním prolamuje, aniž by prolamování autor zpozoroval. Recenzent si mnohokráte kladl otázku, zda Pohankovu knihu a zejména repliku na autorovu recenzi, nevěnuje neúměrnou pozornost na úkor mnohem konstruktivnější heraldické práce, např. na zpracovávání rešerší k historickým městským znakům, na zpracování definic a standardů heraldických termínů (přičemž definice a standardy nejsou jedno a totéž), na zpracování speciálních souborů k heraldickým termínům (např. ruční měřící přístroje a nástroje) apod. Recenzent se však domnívá, že by česká heraldická odborná i laická veřejnost měla dostat k zvážení a posouzení téma, které H. C. Pohanka nadneseně a nekriticky nazval „heraldika v souvislostech“, které je v lepším případě pouze sporné, ale v horším případě přímo zcestné.

 

7) Je úsměvné, pokud by ta úsměvnost neznamenala verbální bezradnost české heraldické terminologie, jak se někteří heraldici úporně snaží zakotvit slovo „helm“ do české heraldické terminologie. A to i takovým pochybným jazykovým konstruktem, který tvrdí, že pokud je tato figura klenotem erbu / znaku, je správné hlásit ji termínem „helm“, ale pokud je použita jako figura ve štítě, lze ji popsat termínem „přilba“. Bylo by nesporně odborně pošetilé odmítat cizojazyčné termíny v české heraldické terminologii (příkladem může být anglická terminologie, v níž některé termíny nemají český ekvivalent), ale bylo rovněž odborně pošetilé kodifikovat do české heraldické terminologie termíny, které odpovídající či vyhovující ekvivalent mají.

 

8) Veřejně a zcela bez postranních úmyslů přiznávám, že vskutku nevím, kdo by měl a mohl Pohankovu knihu odborně a odpovědně recenzovat. Kromě této bezradnosti jsem přesvědčen, že případný recenzent by důkladnou (a na tomto slovu musím trvat) recenzi nevykonal za pouhé poděkování nebo pochvalnou zmínku buď v úvodu nebo závěru knihy. A tak se mně neodbytně vkrádají do mysli důvody ekonomické. Pražská vydavatelská agentura zřejmě „naskočila“ na minimálně dvě vějičky: Bombastický název knihy a relativně značné množství barevných (jakých ovšem v současné době jiných) ilustrací. Odborná úroveň knihy byla zřejmě vydavatelství lhostejná a, dle mého názoru, převládl zřetel vysloveně komerční. Zodpovědně prohlašuji, že mne komerční efekty nezajímají, na druhou stranu mne však zajímá a popuzuje, že česká heraldika, jako vědní disciplína přednášená v rámci pomocných věd historických byla zaplevelena další publikací, jejíž odborná úroveň, je – diplomaticky řečeno – na hraně možného. Česká heraldika stále postrádá základní dílo, které by zevrubně nahradilo díla Vojtěcha Krále a Martina Koláře-Augusta Sedláčka z počátku 20. století. Případným kritikům re-dupliky na Pohankovu odpověď na recenzi zdůrazňuji, že v žádném případě nezpochybňuji význam V. Krále a tandemu M. Koláře-A. Sedláčka, avšak je nutno si uvědomit, že heraldická bádání za více než sto let se posunula. Úporné citace Krále, Koláře a Sedláčka jsou v dnešní době kontraproduktivní pro celý vědní obor, který se nazývá heraldika.

 


12. 2. 2017 

 

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting