jméno:
heslo:

Kilián J., Historické náhrobníky a epitafy Mělnicka


Jan Kilián, Historické náhrobníky a epitafy Mělnicka, vydalo Regionální muzeum Mělník, 2004.

Vázané, 150 stran a 4 strany barevné obrazové přílohy, ISBN 80-903 453-0-1


Název anotované publikace zní velice slibně. Recenzent již v úvodu konstatuje, že jeho jistě subjektivní očekávání nebyla naplněna zcela. Čím se publikace zabývá, osvětlují názvy jednotlivých kapitol v obsahu – Úvodní studie (s. 1 – 16), Encyklopedie náhrobníků (19 – 113), Náhrobníky se vztahem k Mělnicku (115 -116), Nezvěstné kameny (119 – 120), Další zajímavé funerální památky v regionu (121 – 123), Kostely mělnického regionu s uvedením počtu dochovaných náhrobníků (124), Mapa výskytu náhrobníků (125), Prameny a literatura (127 – 138), Nejzajímavější náhrobníky ve středních Čechách (139 – 141), Ediční poznámka (142), Rejstřík jmenný a místní (143 – 150).

 

V kapitole Úvodní studie je, po spíše formálním pojednání o náhrobníku jako historickém fenoménu, učiněn pokus o výklad pojmů náhrobník, epitaf, náhrobní deska, kenotaf a náhrobek. Vzhledem k hlavnímu tématu publikace nedovolil autorovi zjevně malý prostor širší výklad o těchto jistě závažných tématech, z nichž každé samo o sobě je tématem „nosným“ a zasluhujícím si obsáhlé pojednání. V další části úvodu se seznámíme, dle názoru recenzenta snad „předčasně“, se shrnujícím rozborem jednotlivých zkoumaných objektů,  podle obsahové typologie, z pohledu jazykového ve vztahu k nápisným textům a podle sociálního zařazení osob, jichž se objekty týkají. Na tomto místě by recenzent očekával také skutečný úvod vysvětlující záměr autora, vymezení obsahu jeho zájmu a způsob zpracování zvoleného tématu. Ediční poznámka uvedená v závěru publikace nemůže absenci takových  informací nahradit. Zcela chybí autorovo vysvětlení, co je myšleno Mělnickem, jak je ohraničeno a proč. Při této nejasnosti je obtížně hodnotitelný vztah „Dalších zajímavých funerálních památek v regionu“ k samotnému Mělnicku. Opět je otázkou vymezení onoho regionu.

 

Kapitola Encyklopedie náhrobníků obsahuje popis zkoumaných sepulkrálních objektů v jednotlivých abecedně seřazených lokalitách. Každá lokalita je uvozena stručnou historií objektu, kde jsou funerální památky umístěny. Následuje popis náhrobníku, náhrobku nebo epitafu s citací nápisu na něm. Některé soupisové položky jsou doplněny prosopografií. Každá lokalita je samostatnou kapitolou doprovázenou jak fotografií kostela, či kaple, tak  fotografiemi zkoumaných objektů. Některé jsou pro srovnání doplněny historickými fotografiemi z doby okolo roku 1900. Na tomto místě je možné autorovi vyčíst nedodržování koncepce publikace. Jestliže u většiny lokalit jsou odstavce textu s popisem funerálního objektu zahájeny pořadovým číslem a tučně vysázeným jménem zemřelého, pak by tak mělo být učiněno vždy. Je jistě pozoruhodné, že vůbec nebyla zaznamenána skutečnost, že v Hoříně je pohřební místo knížecí rodiny Lobkowiczů se dvěma desítkami pamětních desek, které je jistě možné vnímat jako „historické náhrobníky a epitafy“.

 

Z výše zmíněné Encyklopedie náhrobníků jednoznačně vyplývá nikde nesdělené směřování autora k nápisným textům, které považuje za hlavní a podstatné. Do jisté míry to potvrzuje výběr literatury, kde „chybí“ autoři, jejichž práce jsou sice tématicky zaměřené na funerální objetky, ale jejich zájem byl spíše směrován k heraldice. Pro způsob přepisu nápisných textů uvedených v této publikaci je velice důležitá autorova „Ediční poznámka“ (s. 142), aby bylo zřejmé, že nikoliv vždy je text přepsán způsobem očekávaným. Podstatnou součástí evidovaných funerálních objektů jsou krom nápisných textů také erby. Jim však autor nevěnuje nijak mimořádnou pozornost.  Tím se pojmenování publikace dostává do rozporu s jejím obsahem. Nenaplňuje ono v úvodu recenze zmíněné a logické očekávání, že historické náhrobníky a epitafy Mělnicka budou popsány a v prosopografiích vyloženy v úplnosti a nikoliv pouze „jednosměrně“ – tedy ve vztahu k epigrafice. Dle recenzentova mínění se anotovaná publikace měla jmenovat jinak – například: Nápisné texty historických náhrobníků a epitafů Mělnicka. Je však zřejmé, že ani tak by obsah neodpovídal názvu – bylo by totiž očekáváno kritické epigrafické dílo.

 

Z textu anotované publikace je na první pohled zřejmé, že autor, ohleduplně řečeno, nemá hlubší zkušenost s heraldikou a mnoho užitých obratů a termínů je možné mít za laické. Například na straně 26. „korunka s perlovcem“, jinde také „diadém“ (s. 116) – běžná listová koruna na přilbě (zde „helm“ – viz dále), „kolmo umístěn okoun“ – z vyobrazení vyplývá, že ryba je položená kosmo, „nad štítem helm se zavěšeným medailonkem“ – „helm“ je germanizmus a je vhodné používat českého termínu „přilba“, „medailonkem“ je myšleno monile. „Znak druhého štítu“ je neobratným obratem – určitě lépe „štít druhého znaku“; že nejde o nechtěnou neobratnost, vyplývá z dalších textů, protože autor na jiném místě (s. 104) napsal „Ve znaku vidíme erb…“ a to je v podstatě významový „nesmysl“ totožný s konstatováním, že ve vzduchu je vzduch – znak a erb je totéž. Dále „…rozdělen kolmým pásem se zubatým orámováním, uvnitř pásu tři leknínové listy či srdce“ – „pás“ je zcela laický a neodborný výraz pro břevno a to je zde nikoliv kolmé, to by bylo nutné nazvat ho kůlem, ale kosmé. Na jiném místě (s. 104) čteme „štít vodorovně půlený“ a to také patří do kategorie laických a neodborných výrazů – správně „štít dělený“. Je jistě nutné vnímat, že nejde o rigorózní heraldické popisy, ale o popisy reálné podoby erbů jako artefaktu, u kterého jsou přípustné určité odchylky od užívané terminologie, přesto pojem „zubaté orámování“ (s. 26) je již mimo heraldicky korektní popsání skutečnosti - břevno je prostě pilové. Není konstatováno, že listy v uvedeném břevnu jsou kosmé. Polemika o tom, zda jsou zobrazeny leknínové listy nebo srdce v erbu pánů ze Žeberka, musí být v takovémto typu literatury, kterým je anotovaná publikace, vedena ve prospěch skutečně vyobrazené figury – zde listů. Autor popisuje orlí křídlo zcela nepřijatelně jako „chochol“ – tento termín česká heraldická terminologie vůbec nezná (!). Je zde užito slovní spojení „helm nad štítem“ – přilba je na štítě, tedy na horním okraji štítu, byla-li by „nad“ štítem, pak by levitovala v prostoru. V tomto případě jde o elementární heraldické terminologické pojmy rozlišující „v“ nebo „ve“ štítě, „na“ štítě a „nad“ štítem. Neznalost heraldiky prokázal autor také tím, že točenici na přilbě popsal jako „věnec, který spíše připomíná turban“ (!). Recenzent se zříká dalšího podrobného komentování mnohonásobně prokázaného autorova nezvládání oboru heraldika a považuje výše napsané za dostatečný doklad této nedostatečnosti.

 

Autorova nedostatečná odborná průprava v oboru heraldiky se projevila i jinak. Na straně 29 je popisován náhrobník členky rodu pánů z Klinštejna a tam konstatována mimořádnost „listové a stonkové spleti“ – jde o stylizovaná přikryvadla v duchu pozdní gotiky z konce 15. století – způsob zobrazování přikryvadel v uvedené době zcela běžný a nijak mimořádný. Mimořádnost uvedeného náhrobníku je jistě možná ve srovnání s jinými, které jsou v tomto ohledu „normální“ a nikoliv pozdněgotické. U komentáře k náhrobku z poloviny 18. století u kostela ve Vepřku, kde autor, ač to bylo možné, nedokázal na popisovaném objektu identifikovat symboly ze znaku cechu sladovníků se šoufkem a zkříženými limpami, převýšenými listovou korunou (recenzentem rozeznáno z fotografie v publikaci). Snad by na základě tohoto určení bylo možné zjistit více o zadavateli díla a tím určit zda jde skutečně o náhrobek, jak míní autor nebo o pomník, jak míní jiní.

 

Lze rozpoznat i autorovu neznalost šlechtické genealogie v návaznosti na rodové erby, jak se ukázalo v některých prosopografiích, kde uvedené údaje jsou zjevnou mystifikací.  Ty, co se psali z Cítova, včetně Selmických z Citova, nelze ztotožnit s těmi, kteří se psali z Běškovic (z Beřkovic), včetně Pokratických z Kamýka. Šlo o dva různé rody s různými erby – z Cítova lva, z Beškovic jednorožce. Recenzent vyjadřuje podiv nad skutečnosti, že autorem bylo rezignováno na popsání a určení všech vyobrazených erbů na náhrobníku Kyšperských z Vřesovic v Chlumíně (s. 33). Ty jsou jednoznačně čtyřkoutním vývodem, majícím genealogickou výpovědní hodnotu, která se mohla uplatnit v prosopografii.

 

Při popisu architektonických prvků není vždy užívána oborová terminologie a tak je na str. 41 psáno - „pod nápisovou deskou jsou zajímavé pyramidové zvonečky“ – jde o tzv. „kapky“ a ty jsou běžnou součástí barokního architektonického tvarosloví v závěru 17. století a tedy opět ničím zvláštním a mimořádným.

 

Není zcela zřejmé, kam směřovala autorova ambice. Výsledek totiž není „ani ryba, ani rak“. Příliš se to zdá být pouhým fragmentem pravděpodobně možného – buď ryze epigrafické práce, kterou by bývalo bylo možné obohatit o další na „Mělnicku“ existující nápisné texty, nebo o interdisciplinárně pojatý soupis se všemi jeho náležitostmi rozšířený o zbývající heraldické památky mimo funerální objekty. Přes vše výše napsané je jistě možné uvedenou publikaci uvítat a mít ji za užívání schopnou pomůcku a zároveň za možné východisko pro následující nezbytně nutné doplnění o korektní heraldické informace. Je jen škoda, že tak nebylo učiněno již nyní při tomto vydání.


Publikováno: Vlastivědný sborník Kralupska, Městské muzeum v Kralupech nad Vltavou, XII. Ročník, číslo 1/2005, Kralupy nad Vltavou 2005, s. 132 – 135.

Zpracováno 11. 4. 2009                                                                                                              © Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting