Maděra F., Heraldické památky - Chomutovsko

Publikace se zabývá heraldickými a nápisovými památkami na území autorem nazvaném Chomutovsko. Oblast zájmu zahrnuje 67 lokalit a v nich si autor všímá především architektur, sepulkrálních objektů, fresek, vitráží, mříží a epigrafických památek. Lze ocenit, že autor do soupisu pojal také zvony. Podařilo se shromáždit značné množství informací jak o památkách existujících, tak o památkách již zaniklých, či o jejich transferech ze sídel, které ustoupily povrchové těžbě uhlí, resp. výstavbě vodních děl. Text doprovází velké množství fotografií. Téměř všechny zaznamenané položky jsou dokumentovány a v některých případech u památek přemístěných také archivními fotografiemi jejich původní podoby. Zřejmě i proto nejsou všechny fotografie ve stejné kvalitě. Tam, kde se nepodařilo získat dobrou fotodokumentaci, byly použity kresby sice neumělé ale přesto zachycující charakteristiku popisovaného objektu. Obrazový doprovod doplňuje řada odjinud převzatých kreseb rodových erbů, městských a obecních znaků a několik stran barevných příloh. Dobře a přehledně byly vyřešeny genealogické tabule.

Autorovi prospěla zkušenost s jeho předchozí prací sepisující heraldické památky na Teplicku (Ferdinand Maděra, Heraldické památky regionu Teplice, Teplice 2001), protože je viditelná snaha vyvarovat se některých, recenzí kritizovaných, skutečností (Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, č.1/2002). Přesto je na chomutovském soupisu patrné, že pomyslný „reparát“ se nezdařil zcela. Opět chybí dobrá koncepce knihy jako celku, stejně jako koncepce struktury jednotlivých hesel. V pojetí předkládaných informací nenacházíme jednotnost způsobu popisování soupisových položek.

Autorovo „Chomutovsko“ se nekryje s  okresem Chomutov v jeho dnešních hranicích, jak by se dalo očekávat - v soudobých soupisových publikacích je to normou. Přesahy do okresů Most, Louny a Karlovy Vary nejsou autorem vysvětleny (dokonce se setkáme s milníkem a rodovým erbem na území Německa ve Schlettau – cca 5 km severně od Vejprt). U některých lokalit je zmíněna dřívější příslušnost k okresu Chomutov (před rokem 1945, resp. 1960) a tím je možné vytušit autorovy důvody pro jejich zařazení. Nijak však není zřejmé zařazení obce Malé Březno s chybějícím údajem o příslušnosti k okresu Most. V Malém Březně se nachází několik transferovaných objektů, které byly kdysi v Ervěnicích – to by snad byl onen hledaný důvod k sepisování v uvedeném místě, ale i Ervěnice byly před svým zánikem součástí mosteckého okresu. Nejsou zařazeny Mariánské Račice (okres Most), i když jsou zde umístěny památky ze zaniklých Holešic a Albrechtic, které, ač také patřily k okresu Most, mají v publikaci samostatné heslo. Vysvětlení proč Mariánské Račice nejsou samostatným heslem chomutovského soupisu, vyplyne z faktu, že jsou součástí autorovy publikace o heraldických památkách regionu Teplice. Díky této nekoncepčnosti je po soupisech teplickém a chomutovském okres Most „osekán“ ze všech stran. Recenzent si klade otázku, zda má takové počínání nějaký rozumný důvod a smysl. Mariánské Račice jsou příkladem, jak absence propracované koncepce dovoluje vznik „pasti“, do které se nakonec chytí sám autor.

Je-li vynaloženo tolik úsilí na dokumentaci památek v obcích z jiných okresů, bylo by možné předpokládat, že samotnému okresu Chomutov byla autorem věnována mimořádná péče. Recenzent, až na jednotlivosti, není znalcem heraldických památek dochovaných v okrese Chomutov. Ví však, že v soupisových položkách například chybí znak oseckého opata z roku 1870 na bráně statku č. p. 16 v Lažanech. Chybí zmínka o nynějším umístění erbu Klebelsbergů z bývalého zámku v Soběsukách, který je u domu č. p. 41 ve Vykleticích, stejně jako o znakové alianci Eltz - Vršovec-Sekerka ze špýcharu v Soběsukách, který je nyní při domě č. p. 26.  Některé nápisné texty nebyly autorem zaznamenány. Například vůbec není zmíněná existence obvodového nápisu na čtvercové desce s městským znakem z roku 1485 v Kadani na barbakánu Žatecké brány – z pohledu heraldického i epigrafického jde o významnou památku, které měla být věnována mimořádná pozornost (viz fotografie, z které je nápis dokonce dobře odečitatelný). Není zaznamenán sedmiřádkový nápis na pamětní desce faráře Řehoře Augustina Vogta z roku 1711 v kostele sv. Martina v Soběsukách. Existence nápisu na soše sv. Floriána v Malém Březně také není zmíněna. Recenzent zaznamenal rozpory mezi vyobrazeným a napsaným – Klášterec nad Ohří, znaková aliance Thun – Harrach (s. 107) je provázená nápisem, který není autorem přepsán a uveden. Jestliže v soupisových položkách zjevně chybí řada epigrafických památek z „Chomutovska“, tak jaký potom má smysl uvádění textu z náhrobníku Františka Josefa hr. ze Schönkirchenu (+ 1734) z kostela sv. Štěpána v Praze, či ze salhausenského epitafu v  kostele Narození P. Marie v Benešově nad Ploučnicí? K nápisným textům uvedeným v publikaci lze dodat, že některé z nich jsou přepisovány nepřesně, bylo rezignováno na oddělující tečky, či dvojtečky, autorovo doplnění není v obvyklých hranatých závorkách, u obvodových nápisů na náhrobnících není přepsaný text rozdělován „lomítkem“ podle jednotlivých stran. Nepochybně by bylo možné typograficky vyřešit označení ligatur a kontrakcí, resp. alespoň kontrakcí.

Recenzent má za málo šťastné, když lokalita je nadepsána českým názvem a pod ním je běžný text, který začíná názvem německým – AHNÍKOV – Hagendorf, bývalá obec…atd. Recenzent vnímá užitečnost dvojjazyčného pojmenování lokality, přesto předmětem soupisu je Ahníkov a nikoliv Hagendorf – šlo to řešit jinou strukturou textu, např. německý název do závorky s poznámkou „německy“. Text u každé lokality zahajuje stručný výčet historických dat – většinou první zmínkou v historických písemných pramenech. Nadpis Klášterec nad Ohří je doplněn pouze jediným slovem „Klösterle“. Pro neměstská sídla se nepoužívá jednotného označení – zde obec, vesnice, ves, osada a pak většinou bez označení. Označení měst pojmem „město“ je užíváno libovolně.

Autor každou lokalitu, u které je to možné, zahajuje po nezbytném úvodu pojednáním o podobě městského nebo obecního znaku a to historického nebo novodobého s pokusem historizovat ho, komentovat jeho podobu, či význam užitých figur. Dopouští se však zcela subjektivních hodnocení, která nemají v tomto typu literatury místo. „Položka“ navíc nepojednává o heraldické památce a je tak zbytná. Ale stejně zbytné jsou i některé genealogické exkursy bez návaznosti na heraldickou, či nápisovou památku – s. 9 z Alamsdorfu.

Výsledkem nekoncepčnosti je skutečnost, že z textu není jednoznačně zřejmé, zda památky existují, či nikoliv a navíc autor libovolně užívá minulého i přítomného času, který vše komplikuje. Zde se ukazuje užitečnost zvláštní značky před textem o zaniklé památce, která ji jednoznačně odliší od ostatních. O transferech obecně platí, že památka se popisuje tam, kde je nyní a nikoliv tam, kde byla původně. Autor tak činí v souladu s touto zásadou jen někdy.

V některých případech je psáno o památce stejně obsažně i tam kde je památka nyní, stejně jako tam, kde byla dříve. Také platí zásada, že každá památka je jednou soupisovou položkou se všemi potřebnými soupisovými náležitostmi. Autor si ovšem počíná svévolně – příkladem je popisování zámku v Chomutově, kde v jednom odstavci jsou zmíněny památky existující i neexistující a to bez viditelného oddělení a vytvoření samostatných hesel. Podobně i zámek v Klášterci nad Ohří, kde jsou zmínky o šesti různých památkách v souvislém textu (shodně a podobně viz i jinde). V tomto případě by měla být ctěna zásada, že soupis nejprve zmiňuje památky existující a pak odděleně památky zaniklé.

U mnoha památek není dostatečně popsáno jejich umístění a také jejich vnější podoba. Popírá se tak další dobrá zásada platná pro soupisy tohoto druhu a tou je způsob formulování textů za přítomnosti trvalého vědomí, že budoucí čtenář není historikem, není heraldikem, není znalcem regionu, nikdy zde nebyl, a přesto má mít možnost podle popisu v knize památku „v terénu“ najít a identifikovat ji bez tápání a pochybností. Recenzent se domnívá, že tato kriteria soupis Chomutovska nenaplňuje vždy a bezezbytku.

Stavba jednotlivých hesel není strukturovaná tak, aby bylo zřejmé, že předmětem soupisu je heraldická nebo nápisová památka. Není viditelně oddělená prosopografie a to autora nenutilo utříďovat předkládané informace, které jsou rozptýleny na různých místech textu nebo jsou uvedeny až v připojené genealogii. A to včetně těch, které by jinak svou povahou patřily do prosopografií. V textu jsou odkazy na literaturu slovy např. „Bernau“, „Wenisch“, „Stöcklow“ (atd.) bez dalších informací o názvu díla, roku vydání a straně. Bylo-li možné na některých místech využít poznámky „pod čarou“, mohlo tak být činěno ve všech potřebných případech. Recenzentův pohled do seznamu literatury nedokázal vždy tento nedostatek nahradit, protože např. jmenovaní Bernau a Wenisch jsou zde zastoupeni třemi tituly.

Jeden příklad za všechny o autorově „schopnosti“ orientace v interdisciplinárních vztazích: s. 98 – „Náhrobek Jana barona von Zoph“ – psát jméno česky a přídomek německy je nepřijatelné (viz takto mnohokrát i na jiných místech, či dokonce německy celé jméno i s přídomkem). Po popisu erbu rodu „von Zoph“ následuje autorova polemika, zda vyobrazená hodnostní „korunka“ (zbytné deminutivum  - tak i na jiných místech) je baronská či nikoliv, protože dle autora má pouze pět perel, a aby odpovídala hodnosti barona, měla by mít perel sedm. Autor tedy neví, že jde o tzv. „konzervativní“ baronskou korunu, která je zcela v souladu s titulem nositele znaku – teprve „novodobá“ baronská koruna měla sedm perel na vysokých hrotech. Kolem štítu popisovaného znaku není obtočen řetěz Řádu Marie Terezie, neboť tento vojenský řád měl ve všech třech třídách kříž nošený na stuze. Ostatně je to patrné i z ilustrační fotografie, kde je viditelná mašle stuhy. Vojenská hodnost zemřelého na náhrobku je uvedena jako K. K. Feldmarschall lieutenant - to autor zcela chybně přeložil jako generálporučík. V rakouské císařské armádě taková hodnost neexistovala. Na jiném místě je „hauptmann“ autorem překládán jako kapitán a nikoliv jako hejtman – kapitán s výjimkou námořnictva je v rakouské císařské armádě neužívaná hodnost.

Na str. 106 je vyobrazená znaková aliance Thun-Hohenstein – Salm-Reifferscheidt pojmenovaná jako Thun-Hohenstein – Salm s autorovým odůvodněním, že vedle thunovského erbu jsou v druhém štítě zobrazeni pouze dva lososi a ti jsou salmovští a proto i erb sám je nutné nazvat erbem rodu Salm. Takové hodnocení je liché a neopodstatněné, protože z uvedených souvislostí je zřejmé, že jde o erb Johany ze Salm-Reifferscheidtu. Autorovo pojmenování jejího erbu jako „Salm“ je pak zavádějící – je mystifikací. Dva lososi jsou tak jako tak korektním derivátem erbu rodu Salm-Reifferscheidt.

Genealogii Thun-Hohensteinů na stranách 113 – 115 je možné ve více jak dvaceti případech upřesnit, doplnit a opravit ze zdrojů, které nelze označit jako nedostupné (například kapucín Rudolf nebyl biskupem sekovským). Je zcela zjevné nejen z tohoto příkladu, že nebyly řádně provedeny především korektury autorské. Ale ani korektury jazykové, protože hned ve druhém odstavci úvodu recenzované publikace je věta  - „…náhrobníky byly zasazeny do podlahy kostelů a po staletích sešlapávány“ – zřejmě správné znění: „…do podlah kostelů a po staletí sešlapávány...“.

Autor v knize dvakrát použil pojem „merk“ v souvislosti s popisem měšťanské značky, či znamení. Po té, co autor ve svém  otištěném ohlase na kritickou recenzi teplického soupisu (viz Listy ČGHSP, č. 2/2002) odmítl opravu svého nepřesného pojmu „marka“ na korektní a všeobecně užívaný pojem „merka“, učinil nyní další pokus „prosadit si svou“ a od pojmu „marka“ přešel k pojmu „merk“ v domnění, že je to již nenapadnutelné s odvoláním na Akademický slovník cizích slov. Recenzent potvrzuje, že pojem „merk“ je ve zmíněném slovníku uveden, ale s poznámkou, že jde o výraz zastaralý – tedy neužívaný. Nezbývá než znovu opakovat – správným, korektním a v odborném prostředí všeobecně užívaným termínem je merka.

Autorem užívaná heraldická terminologie není dobrá.  Turnéřský límec – správně turnajský; helm, dva helmy – přilba, přilby (helm je germanizmus; mnohokrát užito helm a jen dvakrát přilba); dovnitř obrácený vlk (lev, jeřáb atd., dovnitř kráčející zubr) – podle pozice ve štítě buď otočený doleva, či přivrácený pokud jde o figuru „párovou“; obrácených barev – opačných barev;  pruh – břevno; brána s černým pozadím – černá brána; pěticípá hvězda – pětihrotá hvězda; špice – klíny; lev ve skoku – nehlásí se je to jeho základní pozice; pahorek – vrch, návrší; brněné paže – obrněné paže; šikmo tekoucí potok – šikmé vlnité břevno; kvádříková zeď se stinkami – kvádrovaná hradba s cimbuřím; špičatá střecha – jehlancová střecha; prstence, prsteny (několikrát při popisu erbu Šliků) – kruhy;  routový věnec (s. 136 erb Sasko-Lauenburský) – routová koruna; lipový list (dtto) – leknínový list; kosmý pruh (s. 136, erb Mladotů) – oboustranně zkrácené (nebo volné) kosmé břevno (tak na památce – autorův popis je literární a v rozporu s památkou); dělící čára (s. 137, erb rodu z Goltzu) – čára polcení; koule (na vrcholu střechy) – makovice; ostrv – ostrev; …se vznáší měsíc (s. 157, popis znaku Strupčic) – stoupající měsíc; …se vznáší…štítek (s. 166, popisu znaku Vilémova) - mezi věžemi je…štítek. Recenzent dodává, že nejde o úplný výčet všech autorem užitých nepřesných a špatných heraldických termínů.

Na straně 178 jsou autorem uvedená „stručná heraldická pravidla“. Záměrem autora bylo pomoci čtenáři v jeho základní orientaci v oboru. Uvedené informace mohou uvést laického čtenáře spíše v omyl. Nelze akceptovat formulaci, že rozeznáváme kovy zlato (žlutou) a stříbro (bílou) – musí se konstatovat, že dle pravidel je přípustným ekvivalentem pro zobrazování erbů pro zlato žlutá a pro stříbro bílá s tím, že žlutá i bílá jsou nadále vnímány jako zlatá a stříbrná. Stejně nekorektní je ve výčtu barev požití výrazů v závorkách - červená (rubínová), modrá (blankytná). Rubínová i blankytná jsou zastaralé neužívané synonymní výrazy pro uvedené názvy barev před závorkami, které jsou jedinými a správnými pojmy. Rubínová a blankytná patří k jazyku erbovních listin 16. 17. a 18. století, a ty zcela ovlivnily českou heraldickou literaturu počátku 20. století, ale v moderní heraldice se nepoužívají, protože od té doby se český jazyk změnil a vyvinul. Při vyjmenování barev hnědá, nachová a přirozená je nutné poznamenat, že přirozená patří již do terminologické výbavy historické heraldiky, která ji užívala především k pokrývání lidských těl, či jejich částí. Hnědá (stejně jako neuvedená šedá) nepatří mezi základní heraldické barvy. Je-li užita hnědá na kmenech stromů, pak se obvykle popisuje „v přirozené barvě“. Kožešiny stejně jako kovy a barvy patří k heraldickým tinkturám a pokrývají se jimi nejen heroltské figury (jak míní autor), ale i figury obecné, resp. všechny heraldické figury. Termín „štípený“ užitý autorem jako ekvivalentní termín pro polcení je již odmítán, stejně jako synonymní a zastaralé termíny nazdél poloviční, rozpoltěný, svisle dělený atd.

V tiráži je uvedena jako autorka kreseb Olga Maděrová. Není to přesné, protože lze rozpoznat autorské kresby Stanislava Valáška, Pavla Vrby, Dany Koutné, Františka Doubka, Rolanda Nohela, Václava Zajíčka, Lubomíra Zemana, Stanislava Kasíka a dalších. Vydavatel má zákonnou povinnost uvedená jména uvést v publikaci jako autory příslušných kreseb. Vydavateli patří i další dvě výtky. Poprvé za to, že nezajistil korekturu jazykovou a také odbornou a podruhé za nepřehlednost knihy jako celku. Nedostatečnost přehlednosti se projeví v okamžiku, kdy je nutné dohledávat transferované památky. Nekoncepčnost obsahu hesel nutí uživatele k častému vynucenému listování a nesnadnému vyhledávání lokalit. Znepřehlednění způsobuje také vložení barevných příloh přímo do textu soupisu, stejně jako genealogické tabule přerušující „tok“ textu i více jak třemi stranami. Obojí mohlo být na konci publikace. Recenzent mnohdy postrádal u některých fotografií a vyobrazení popisku a absence potřebné informace byla nahrazována recenzentovým zdlouhavým porovnáváním znění textu a vyobrazení. Recenzovaná publikace jistě bude užívání schopna, přesto se recenzent nemůže zbavit, jistě zcela subjektivní, představy o nedostatečně uspořádaném „pel-melu“ a zároveň se domnívá, že autor mohl odvést práci kvalitnější, ve zpracování méně povrchní a s lepší, důsledně dodržovanou, koncepcí. Snad příště…