Aktuální informace Inzerce Napište nám Mapa stránek

Maděra F., Heraldické památky - Teplicko

Ferdinand Maděra, Heraldické památky regionu Teplice, Teplice 2001

Vydalo Regionální muzeum v Teplicích v ediční řadě Monografické studie RMT, svazek 35, za finanční podpory Evropské unie - programu CBC Phare; autor textu: Ing. Ferdinand Maděra, autoři fotografií: Ing. Ferdinand Maděra, PhDr. Dušan Špička; náklad: 1 300 výtisků v českém jazyce, 700 výtisků v německém jazyce; brožované, formát: 220 x 205 mm; počet stran 168; ISBN: 80-85321-28-9

Díky kvalitnímu papíru a barevným fotografiím je recenzovaná publikace na první pohled sličným dílkem. Recenzent velice oceňuje kvalitu většiny fotografií. Druhý pohled na tutéž publikaci je již méně chvályhodný. Podle názvu Heraldické památky regionu Teplice by bylo možné očekávat studii zabývající se heraldickými památkami jako kategorií, kterou lze poměrně přesně definovat. Obsah recenzované publikace však takový není. Autor do soupisu zahrnul i položky, které heraldickými památkami nejsou. A to na první pohled. Lze připustit, že například náhrobníky, epitafy, pamětní desky, památníky jsou i bez znaků zdrojem důležitých informací, které jsou využitelné například genealogicky, biograficky, obecně vlastivědně apod. Recenzent dokáže pochopit autorovu snahu o zachování paměti o takových objektech, ale domnívá se, že pak by bylo nutné nazvat publikaci jinak, nebo v úvodu autorovy pohnutky k zařazení neheraldických památek mezi heraldické vysvětlit.

Pojem „regionu Teplice“ uvedený v názvu publikace není autorem definován a lze se jen dohadovat, že se možná chtěl vyhnout pojmenování „teplický okres“, které v blízké budoucnosti bude pravděpodobně anachronismem. Možné vysvětlení je snad obsaženo v úvodu publikace kde autor vysvětluje, že ve třech případech byly lokalitami Mariánské Radčice, Lom u Mostu (okr. Most) a Roudníky (okr. Ústí nad Labem) překročeny hranice stávajícího teplického okresu. V případě prvních dvou je zařazení do soupisu heraldických památek regionu Teplice vysvětleno tím, že jsou příslušné k oseckému klášteru (historicky příslušné? - autorem nebyl užit minulý čas) a ve třetím, že v kostele v Roudníkách je zajímavá heraldická památka. Recenzent se domnívá, že tyto „přesahy“ jsou neodůvodněné. Pokud by bylo připuštěno, že soupis bude obsahovat i ty heraldické památky, které jsou v obcích kdysi příslušných k jakémukoliv subjektu, pak by bylo nutné učinit ohledání ve všech těmito subjekty (zde oseckým klášterem) historicky vlastněných lokalitách a to je absurdní. Stejně tak motivace „zajímavou“ heraldickou památkou v těsném sousedství hranic okresu je nekoncepčním rozšířením soupisu, umožňující posouvat zájem autora kamkoliv. Lze se domnívat, že soupisy budou učiněny i v okresech Most a Ústí nad Labem a není proto nezbytně nutné vnášet do stávajícího soupisu informace potenciálně duplicitní a nakonec i matoucí.

Zvolená koncepce publikace způsobuje čtenáři potíže v orientaci a ten teprve na „druhý pokus“ zjistí, že jednotlivé lokality nejsou řazeny podle abecedy jako celek, ale existují podskupiny města a obce, které teprve mají abecední pořadí a dokonce k některým obcím jsou v abecedním pořádku přiřazeny jejich části (vsi) podle současného správního uspořádání. Publikace je nepřehledná. Podobně nekoncepčně je vypracována struktura hesel.

Již u první lokality soupisu, kterou je město Bílina (s. 11), je vše zahájeno heslem „Městský znak“. Recenzent očekával, že budou popisovány heraldické památky s městským znakem v přehledném a jednotně strukturovaném pojednání - co znak to jednotlivé heslo s přesnou lokalizací a dostatečným popisem památky. Nic takového - je pouze uvedeno, že znak města je na radnici, na kašně na náměstí, na dvou domech označených popisnými čísly a zbývající jsou „definovány“ obratem „...a na dalších stavbách“. Takto je autorem vnímána kompletnost soupisu i v jiných případech - viz Krupka (s. 51), Teplice (s. 79). Autor také uvádí městské a obecní znaky formou popsání jejich stručné historie doprovozené heraldickým popisem i v těch případech, kdy není v dalším textu žádná zmínka o existenci heraldické památky tohoto druhu (Dubí, s. 27; Duchcov, s. 37; Osek, s. 69; Šanov, Trnovany, s. 101; Hrob, s. 116; Lom, s. 135; Mikulov, s. 139). Naopak pouští se do polemických statí. Například u Duchcova je vyobrazení kresby městského znaku se lvem otočeným doleva a s autorovou subjektivní poznámkou: „Podle znakového privilegia je lev obrácený vpravo, ale vžité je jeho otočení vlevo“. Tomu lze oponovat. Město Duchcov k užívání městského znaku v podobě, kdy je lev otočen vpravo, přikročilo vyhláškou vydanou 20. 5. 1997. Jde o podobu správnou a historicky doložitelnou. Pokud chce autor komentovat správnost či nesprávnost znaku, měl tak činit i tam, kde je zjevné, že vyobrazení znaku je nesprávné - například zcela chybně čerstvě polychromované knížecí erby Lobkoviců v Bílině-Kyselce, či erb Sasko-Lauenburský na mříži Zákupské kaple v ambitu při mariánském kostele v Bohosudově.

Autor na sebe vzal nelehký úkol, když se pokusil evidovat heraldické památky rodové, komunální, a církevní. A to „všeho druhu“, jak je patrné z obsahu publikace - kamenné, dřevěné, kovové, tesané, řezané, kované, lité, malované, a ty jako součásti architektur, funerálních objektů, památníků, ale také vitráží a knižních iluminací. Lze vyslovit pochybnost, zda se mu to v případě iluminací podařilo bezezbytku. Byly excerpovány pouze teplické kancionály, jak autor píše v úvodu. Je tedy zřejmé, že například osecká klášterní knihovna zůstala neprobádána. Zjevná nekompletnost je pro soupis vážnou újmou. V této souvislosti lze zmínit ojedinělé zařazení erbovní listiny pro Hanuše Gramosera z roku 1549, z fondu Státního okresního archivu v Teplicích. Ke kompletnosti informace citelně chybí doslovný přepis listiny, detailní fotografie miniatury erbu a místo uložení s archivní signaturou. Velice nekoncepčně působí zařazení dvou grafických listů s erbem knížete de Ligne z expozice teplického muzea (s. 81). Pokud je tak činěno, pak měly být shodně zdokumentovány všechny grafické listy s vyobrazeními rodových erbů a dalších znaků, které jsou v „regionu Teplice“ dostupné.

Recenzent považuje za zcela mimořádně nešťastné zařazení neoficiálních, nikým neschválených a neudělených novodobých obecních znaků Modlan, Novosedlic a Proboštova. Ty vznikly v průběhu devadesátých let 20. století. Autorem byly zcela nekriticky přijaty do soupisu, i když opět nejde o heraldické památky. Lze-li umístění keramického novosedlického znaku z konce 90. let 20. století na nároží budovy obecního úřadu považovat za heraldickou památku, je otázkou. V publikaci jsou zveřejněny další novodobé znaky obcí teplického okresu, tentokrát řádně udělené - Jeníkov, Košťany, Světec a Zabrušany, ale s podivem nikoliv již stejně tak udělené znaky obcí Bystřany a Hostomice. Ke kompletnosti chybí i znak obce Háj u Duchcova, ve stříbrném štítě, na zeleném návrší stojící červený kohout se zlatou zbrojí, který byl udělen hájské rychtě císařským palatinem Christianem Theodorem Schosserem z Emblebenu a Friedhelmu 16. 7. 1633. Neoficiální znak Modlan a udělený znak Zábrušan jsou doplněny nesmyslnými tzv. „velkými“ obecními znaky, které nemají žádnou oporu v systému české komunální symboliky. Recenzent vyčítá autorovi neschopnost rozeznat škodlivost zveřejňování uvedených heraldických kreací, které poškozují laický pohled na českou komunální heraldiku. Přitom k tomuto kroku nebyl ničím nucen a zveřejnění je evidentně nad rámec publikace.

Důsledkem nekoncepčnosti struktury popisů jednotlivých lokalit je např. u Bíliny (s. 11) zařazení hesel „Lobkovicové“ a „Knížecí erb z roku 1651“. Jde o soupis heraldických památek a heslo Lobkovicové nepopisuje nic takového, stejně tak heslo o znaku nemá vztah k žádné konkrétní heraldické památce. Genealogické exkursy užité i na jiných místech by jistě našly uplatnění jako příloha publikace na jejím závěru. Autor si toho byl zřejmě vědom a tak v úvodu vysvětluje, že „rod a erb tvoří jeden celek...z tohoto důvodu popis erbu doprovází i základní informace o daném rodu“. Není však vysvětleno proč je do textu neorganicky vložena pasáž literárně popisující rodový erb a tvářící se jako položka soupisu.

V publikaci lze zaznamenat značnou nejednotnost v pojmenování jedné a téže věci - např. hrob, náhrobek, náhrobník (s. 29 v hesle - náhrobník, popiska k vyobrazení téhož - epitaf), figurální náhrobek (s. 19, č. 6 užit termín poprvé a u č. 5, který je také figurální toto označení není), erbovní náhrobek (lépe znakový), dětský náhrobník (nemůže být termínem, pak by musely existovat náhrobníky mužské, ženské, stařecké, chlapecké, dívčí atd.). Jinde je použit zcela nepřesný termín - kartuš s knížecím erbem (s. 17), jde o alianční znak položený na knížecí plášť.

Publikaci lze vyčítat i nedokonalost přepisu nápisných textů. Pomineme užití typograficky nevhodného fontu a jeho šedivé zbarvení, které do jisté míry může vyvolat zavádějící představu o tom, že tak to vypadá „v reálu“. Z přepisu textu není vůbec zřejmé ukončení jednotlivých řádků originálního nápisu. Není uváděn počet řádků. U funerálních objektů postrádáme poukázání na vedení textu a jeho umístění. Uvedený soupis nemůže být očekávanou pomůckou pro epigrafiky při budoucím zpracování nápisných textů. Jistě nebylo možné očekávat, že nápisné texty budou autorem interpretovány kriticky včetně poznámkového aparátu, přesto bylo možné využít alespoň základních epigrafických pravidel a zásad - například oddělování jednotlivých řádků nápisu obvyklou značkou.

Je-li hlavním předmětem publikace heraldika, pak by bylo velice vhodné, aby autor používal korektních odborných termínů při popisování znaků. Styl a jazyk popisů není jednotný. Viz „Náhrobník Franka ze Seifisdorfu“ (s. 15) a popis erbu (recenzent uvádí včetně použitých závorek): „v polceném štítu tři půlměsíce (dva rohy ven, spodní rohy vzhůru)“; korektní popis zní: v polceném štítě tři půlměsíce, dorůstající a ubývající nad stoupajícím. V litoměřickém městském znaku zde vyobrazeném (s. 61) není stříbrná hradba s otevřenou zlatou bránou, ale prolomená černá brána se zlatými otevřenými vraty. Autor opakovaně nazývá heraldickou figuru hrot špicí (s. 46 a 47) a pak také plášť je pláštíkem, vrch, či návrší je vršíkem, merka je markou, hvězdy v heraldice nemají cípy, ale hroty. Erb Salm (s. 84) je ve skutečnosti erbem rodu Salm-Reifferscheidt.

Recenzent považuje za neodpustitelné, že autor není důsledný v popisování heraldických památek, kvůli kterým je publikace vydávána. Již jsem zmínil poněkud zvláštní postup u popisování zachovaných vyobrazení městských znaků, když mnohé jsou odbyty konstatováním, že jsou ještě na dalších budovách. Stejně laxně si autor počíná i v případě jiných heraldických památek - např. Duchcov (s. 37), „Zámek“, „kartuše s valdštejnským erbem“, kde je dodáno „jedna obdobná kartuš je umístěna v parku v nové budově s Reinerovou freskou“. Podobně v hesle „Erb Jana Bedřicha z Valdštejna“ jsou zaznamenány dvě zcela odlišně pojaté heraldické památky (viz fotografie). Nebo při popisu památek ve sbírkách teplického a duchcovského muzea je větší množství jednotlivostí shrnuto pod jediný nadpis. Zde není vůbec zřejmé, jak památky vypadají. Tím je vlastně popřen smysl vydání publikace. Základní zásadou soupisu musí být - každá heraldická památka je jednou položkou soupisu. Autor s tímto faktem nakládá svévolně.

Na závěr lze konstatovat, že spíše než o „soupis heraldických památek“ jde o beletristické zpracování tématu „Heraldika v regionu Teplice“.

Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, roč. XXII, č. 1/2002, Praha 2002, s. 41 – 45.