Replika H. C Pohanky k recenzi Stanislav Kasíka
„Audiatur et altera pars“.
"SKŘÍPAJÍCÍ RECENZE"
Henry Camillo Pohanka
Před časem jsem se v periodiku Genealogické a heraldické listy (čís. 2/2014) seznámil s recenzí Stanislava Kasíka na knihu Heraldika v souvislostech (Agentura Pankrác, Praha 2013). Jako autor zmíněného knižního titulu využívám vstřícné nabídky redakce GHL, která mi dala prostor k vyjádření mého stanoviska k obsahu recenze.
Jak je všeobecně známo, recenze je pokládána za publicistický žánr ve smyslu písemného kritického posudku uměleckého nebo vědeckého díla, ke kterému se váží jistá formální a obsahová pravidla. Jsem přesvědčen o tom, že se pan Kasík (dále též S. K.) se svým textem do obecně platných parametrů recenze z mnoha důvodů nevešel. O tom svědčí kupříkladu absence triviální a žádoucí objektivity či pojímání recenze ve všech aspektech, a to zejména s citem pro vyváženost různých pohledů nebo způsobu, jakým se má k dané problematice přistupovat. Kdyby se pisatel seznámil alespoň s metodickou statí Doc. PhDr. Vladimíra Spousty Jak psát recenze (Pedagogická orientace čís. 1, 2003), bylo by mu to určitě ku prospěchu. K tomu by se ovšem ještě musel vyvarovat jazykových chyb a zejména rozličných hodnotících stanovisek a některých rádoby odborných vývodů, jejichž užitím si ve výsledku pomyslně prostřelil vlastní ruku.
To, že „výstavba“ knihy, zvláště takové, která se obsahově váže k jedné z nejnáročnějších pomocných věd historických, je nesmírně obtížná a vyžaduje mnoho let náročné práce, je jistě pochopitelné. Stejně tak pochopitelné je, že se žádná kniha neobejde bez překlepů nebo že sazeč učiní chybu v přidělení popisky k ilustraci atp. Pojato přijatelnými slovy S. K.: „Takové drobnosti mohou být politováníhodnou skutečností a z lidského hlediska omluvitelným omylem…“, by bylo vše v pořádku, kdyby recenzent nepokračoval slovy: „…ale zároveň mají tu vlastnost, že vytvářejí dojem nekorektnosti a neserióznosti celku, zejména tehdy, když se ukáže, že to není autorovo selhání jediné a poslední. Recenzent to má ve vztahu ke čtenářům za zákeřné, protože většina z nich vůbec nebude tušit, že byli obdařeni nepravdivými informacemi.“ A protože S. K. ve svém textu častěji používá rozličné přílepky, jimiž upozorňuje na mou chybovost, neznalost, nedostatečnou empirii, mystifikaci, fabulaci, nepřesnost, nevhodnost, nedostatečnost, matení, místy též absurdnost i směšnost, ba dokonce škodlivost a nakonec s tím spojenou celkovou neužitečnost díla, považuji za žádoucí, aby byli čtenáři seznámeni s tím, čím byli ve skutečnosti obdařeni z jeho pera. Nadto lze v duchu latinského rčení Quod licet Iovi, non licet bovi konstatovat, že co se může tolerovat či odpustit autorovi, nelze tolerovat a odpustit recenzentovi.
Předně si nelze nepovšimnout „mohutnosti“ recenze, tedy jejího nevídaného rozsahu a hloubky, která svým pojetím připomíná spíše přípravu oponentury k disertační práci. Podle mého soudu ona lopotivá práce ve svém důsledku nevedla k předložení příliš čtivého textu, nýbrž k prezentaci detailně piplavého počínání, a to s citelnou dávkou ortodoxního pedantství, s nádechem urputnosti a s dominující subjektivitou. K tomu je nejen z jejího podtextu cítit enormní snažení o odborné zviditelnění se před čtenáři, z nichž většina nepředstavuje znalce v oboru, a tudíž je snadno ovlivnitelná.
Je též patrné, že si recenzent, tedy i kritik, nepohlídal celkovou jazykovou kvalitu svého písemného projevu. Za povšimnutí stojí především to, že S. K. nepíše jakoby za svou osobu, ale poněkud mimo sebe, tedy s jistým společenským odstupem. Ukazuje to bezpočet slovních spojení, jako např. „recenzent mnohokrát prožíval subjektivní pocit“ nebo „recenzent ví“. Z lingvistického hlediska jde o chybné a jazykově nežádoucí onkání, při němž dochází k takzvané personální transpozici (posunu v osobě), tedy ke způsobu, který byl již v předchozím století chápán jako nemístný a zcela archaický. Za archaické jazykové prvky jsou považovány též výrazy typu doba dřevní nebo slovo zbytný, jež dokonce zaznamenalo jistý významový posun. I ve své žhnoucí jazykové titěrnosti a ve svém zjevném zájmu o „vymetání“ cizích slov z české slovní zásoby si S. K. počíná dosti nepochopitelně, neboť evropeismy ve své stati doslova hýří. Už třeba slovo insulární (str. 102) mohl nahradit výrazem ostrovní. K tomu i gramatická stránka jazyka někdy recenzentovi působí drobné potíže. Příkladem může být třeba zdánlivě malicherný výraz odmítnutí hodný (str. 99), jenž by se měl psát dohromady (podobně jako adjektivum ctihodný, odsouzeníhodný či zavrženíhodný). Jiným příkladem mohou být morfologické chyby ve slovních spojeních (str. 92) „pro všechny autory píšících…“ (správně: píšící) nebo (str. 102) „používání termínu blason nahrazující termín popis“ (správně: nahrazujícího) apod. Obdobné nedostatky prokazuje S. K. i v syntaktické a stylistické oblasti, jako například (str. 101): „V publikaci lze zaznamenat základní poučky vytištěné na světle fialovém rámujícím podkladu.“ Chybějící čárka tu nevede tolik k překvapení jako rámující podklad.
Nápadně se jeví i pisatelovy pohnutky v přístupu k pojetí recenze. Na internetových stránkách Heraldické terminologické konvence (dále též HTK) totiž S. K. uvádí, že se s Mgr. P. Palátem podílí na výstavbě základního terminologického slovníku (dále též ZTK). Na tuto aktivitu naráží též jakási reklama, jež byla vměstnána do recenze (str. 97 a 100). Je nepochybné, že se dotyčná aktivita cílevědomě promítla do kritického hodnocení předmětné knihy, neboť S. K. své snažení o terminologickou konvenci průběžně „proplachuje“ přes recenzovanou knihu, přičemž se nota bene ku škodě vlastní věrohodnosti dopouští rozličných věcných a verbálních nedostatečností, jež jsou s odbornou recenzí neslučitelné. K tomu se irelevantně pokouší čtenářům vštípit myšlenku, že cílem knihy snad měla být právě ona terminologická konvence, která se mi, jak jinak, neměla povést. Nebyly proto v recenzi hledány chyby tam, kde vůbec nejsou? Nebylo proto konstatováno, že kniha není ničím užitečná? Zjevně ano, neboť autoři ZTK se pokoušejí vypořádat s českou heraldickou terminologií tím, že jí udělují jakýsi potenciální rámec obecně platného úzu. Ostatně S. K. i ve své recenzi píše, že „…česká heraldická terminologie ještě stále čeká na pevně stanovenou a všeobecně přijímanou konvenci“ a že „je rozkolísaná a nikoliv pevně ukotvena“.
Zmíněný slovník zasluhuje ještě krátké intermezzo, neboť jak jsem si povšiml, jeho sestavování se děje i navzdory již z velké části historicky ustálenému pojmosloví a přítomné tradici. Ke konvenčnímu ustanovování odborné heraldické terminologie dochází v mnoha dílčích případech též na nežádoucí způsob, nemluvě o metodě osvíceneckých brusičů jazyka. Mé tvrzení lze namátkově ilustrovat roztodivným zařazením hesel, jimiž jsou například Tlamička, Vymršťující se, Údolí skalnaté, Holinka s poutkem, Routování bavorské a Kvádrová / Kvádříková / Kyklopská a Haklíková zeď (namísto tradičního a jinde obvyklého výrazu zeď). Pro dokreslení nahodile vybírám ještě tři hesla, jejichž definice neklamně překročila nejen mez heraldického vkusu. Jimi jsou Brýle, pod kterými se mimo jiné uvádí: „Přístroj sloužící k mechanické korekci refrakčních vad zraku, resp. k ochraně očí před nepříznivými vnějšími vlivy.“, Loď obytná, pod níž je uvedeno: „Obecná figura. Plavidlo určené k dočasnému pobytu osob. Charakteristickým znakem je uzavřená obytná kajuta. Heraldická stylisace by měla být podmíněna znalostmi konkrétních vyobrazení.“ a Nárazník železniční, pod kterým je psáno: „Obecná figura. Zařízení sloužící k částečnému utlumení nárazů při manipulaci / dopravě železničních vozů. Za základní podobu / polohu považujeme položený nárazník, jehož nárazová plocha směřuje doprava. Jsou-li nakresleny dva nárazníky plochami proti sobě, což považujeme za další základní polohu, musí být jedna nárazová plocha vypuklá, protější pak plochá.“
K vlastnímu obsahu knihy předesílám, že zejména z prostorových důvodů nemohu v plném rozsahu okomentovat patnáct stránek obsáhlého a veskrze bludného textu z pera S. K., a i kdybych tak učinil, postrádalo by to smysl, neboť vycházím z přesvědčení o tom, že si laický nebo více či méně zainteresovaný čtenář stejně vytvoří svůj vlastní úsudek.
To, že se ve své knize neopírám o historické a odborné časopisy či sborníky, považuji za nepochopitelnou výtku. Nevím, proč by se měl původce knihy v zájmu oslovení především laických čtenářů opírat o uvedená periodika, potažmo jimi v autorizovaném textu vytvářet nepatřičný balast. S. K. se zjevně chtěl trochu pochlubit tím, že je zná, neboť kromě sebe zbytečně vyjmenovává téměř padesát jejich přispěvovatelů. Obdobně pojímám recenzentova udivená konstatování, že autor knihy o tom či o onom nic neví nebo že o tom či o onom nic nečetl. V tomto ohledu si měl S. K. zvážit, co napsat, protože konstatuje, co sám neví a co nemůže posoudit. Při vší skromnosti, za čtvrt století jsem přečetl bezpočet článků, studií a téměř všechny knihy mající souvislost nejen s heraldikou, a to v pěti jazycích.
Za krajně nejapné považuji recenzentem zmiňované otázky typu, proč je u některých popisek použito angličtiny a nikoliv francouzštiny, němčiny, či dokonce italštiny (!) nebo proč jsou nějaké zkratky uvedeny vzadu a nikoli vpředu či proč se kniha věnuje napoleonské heraldice coby specifiku, nikoliv ruské či polské, přičemž odpověď je nasnadě, neboť napoleonská heraldika se z heraldik starého kontinentu jako jediná téměř ve všem vymyká ostatním heraldikám. Opíraje se o posloupnost textu recenze bych mohl spíše v neprospěch jejího autora okomentovat pasáže věnující se původu heraldiky, ekvilibristiku s pojmy napokos, pokosem…, pošikem, napošik… čili odstavce, jež jsou S. K. pojaty v duchu zjevného zájmu o zmíněnou konvenci, tedy v zájmu o vyřazení tradičních pojmů z heraldického povědomí jako dávno netolerované. K tomu S. K. přichází s tvrzením, že jsou autorem knihy prezentovány jako dosud použitelné, což se ovšem nezakládá na pravdě. Dále bych mohl vysvětlovat kolikrát a kde se lze setkat s výrazem šourem, tedy vyvracet, že se nejedná „o mimořádně nesmyslný termín, jehož zdroj není jasný“, neboť jde o frekventovaný lexikální výraz barokní a humanistické heraldiky. (Pozn.: K nalezení je i v Králově Heraldice.) Poté bych se mohl bránit rovněž nepravdivým a pro čtenáře zavádějícím konstatováním typu „…cihlované a šindelované nejsou obecnými figurami...“ (V knize pod heslem cihla /str. 144/ a heslem šindel /str. 192/ jasně, jednoznačně a naprosto správně uvádím, jak se okolnosti kolem cihel a šindelů mají.) Nato bych mohl pokračovat brogem, věnovat se mlynářství ve vazbě na oškrd a oškrt, též na kypřici, a s tím odkazovat na J. Jiráska (Heraldická ročenka, 1983) či na Dr. V. Elznice (Ročenka 14, čís. 1-2, 1994), zabývat se špicí (S. K. vstupuje do rozporu s mnoha našimi erudovanými heraldiky, kteří respektují užívání termínu hrot i špice pro tutéž heroldskou figuru, a to v etymologické vazbě na německé slovo Spitze.) či s termíny ve vizíru, kolík, lať, nit či kříž dělový (S. K. tvrdí, že se jedná jen o faleristický termín a doporučuje užívání poněkud kostrbatého termínu rovnoramenně tlapatý kříž, přičemž termínu dělový kříž používají např. heraldici M. Buben, Z. Zenger aj.). Jak je nakonec zřejmé, jedná se o nemalou kvantitu témat, a proto se zastavím jen u některých zajímavějších z nich.
Zastavení první – Hlášení odlišnosti
Na str. 101 se recenzent vyjadřuje k nepřesné formulaci, spornosti či nepravdivosti některých pouček a svůj názor dokládá poučkou (na onom rámujícím podkladu) ve znění: „Heraldická orientace zvířat je doprava.“ K té namítá, že legitimní je i zobrazování doleva, a konstatuje, že poučka měla být formulována jinak, a sice s doplněním zmíněného textu o slova „odlišnosti se musí hlásit“. S. K. by mělo být známo, že v heraldice platí zcela samozřejmá a plošně platící zásada, podle níž se odlišnosti hlásí až teprve tehdy, když k nim ve výtvarném provedení (či slovním pojetí) dojde. Ostatně v tom jej mohla poučit i má kniha.
Zastavení druhé – Blason
K termínu blason se recenzent vyjadřuje (str. 102) takto: „Autorem opakovaně použitý výraz blason je zcela zbytný tím, že je plnohodnotně nahraditelný českým termínem popis.“… „Dle recenzenta je používání termínu blason nahrazující termín popis zbytnou manýrou.“ Všem vědám a naukám je a bylo vlastní odborné názvosloví. Výraz blason (potažmo též blasonování) náleží k nejtypičtějším příkladům heraldické (částečně též faleristické, sfragistické, vexilologické aj.) odborné terminologie, a to nejen v českém jazyce. Odstraňovat charakteristické a tradiční termíny z národního jazyka je přinejmenším pošetilé. V souvislosti s tím se nabízí prozaická otázka, proč S. K. užívá samotného termínu heraldika. Vždyť již v Heraldickém dopisu (čís. 4, říjen 1944, Praha) kdosi (Pozn.: Uvedeny jsou jen iniciály.) přišel s návrhem oživit užívání termínu znakoznalství. Obdobně je to se synonymií, neboť S. K. tvrdí (str. 98), že: „…v jakékoliv odborné terminologii není žádoucí, aby se používala celá řada synonymních termínů pro jeden jev…“ Bohatství nejen odborného jazyka tkví též v hojnosti slov, tedy v existenci stejných nebo podobných výrazů. Je-li někdo hnán potřebou odnímat vlastnímu jazyku slova, dopouští se jeho ochuzování. Ochuzený jazyk se pak stává srovnatelným s národem ochuzeným na duchu.
Zastavení třetí – Zvrácený
Recenzent se prezentuje (str. 99) jistou pikantností tím, že si bere do hledáčku termín zvrácený, který pojímá jako „odmítnutíhodné synonymum k termínu obrácený“, přičemž se už nezmiňuje o tom, že ho používá celá řada heraldiků, kupříkladu i V. Král nebo Z. Zenger, kterého paradoxně na téže straně charakterizuje jako autora nematoucí příručky! To, že v něm uvedený výraz „vyvolává poněkud zvláštní asociaci něčeho vyzvraceného“, lze považovat za dosti necitlivé a veskrze pohoršující konstatování.
Zastavení čtvrté – Posetý, posypaný, posázený
Recenzent k těmto třem termínům (str. 99) uvádí následující: „Termín posetý je nesprávně prezentován jako shodný s termínem posypaný - jde o vzájemně odlišnou skutečnost. K těmto dvěma termínům byl autorem přiřazen třetí - posázený, který je s podivem vyložen tak, jak je běžně vykládán termín posypaný. Jinak než zmatkem to nazvat nelze.“
Protože S. K. hovoří o zmatku, považuji za žádoucí, aby byl do věci vložen nějaký pořádek. Nejprve uvedu, jak v knize komentuji jednotlivé termíny (str. 41). Termín posetý pojímám tak, že se jedná o figury rozmístěné na způsob pravidelného vzorku a ztrácející se v okrajích (rozumí se pole, štítu, figury), a termín posázený tak, že se jedná o figury rozmístěné nepravidelným způsobem a neztrácející se v okrajích. Termínem posypaný odkazuji na intenci pojetí termínu posetý. K tomu podotýkám, že stejným způsobem charakterizuje všechny tři termíny kupříkladu nepochybná heraldická autorita M. Buben ve své Encyklopedii heraldiky (Praha, 1997, str. 333).
K nastíněnému tématu uvádím logickou poznámku s vážně a důrazně míněnou oporou v české sémantice (!), jíž lze demonstrovat na pomyslném pokusu. Stačí si představit, že nějakou menší plochu několika oválnými semínky posypeme, jinou posejeme a další posázíme. Ve kterém případě dospějeme ke stavu, kdy se některá semínka nebudou nacházet i na rozhraní okraje plochy, je nad slunce jasné. Je pak „běžně vykládaný termín“ rovněž správně vykládaným termínem? Neuvažoval obdobně i PhDr. Milan Buben?
Heraldika frankofonní a anglofonní oblasti nečiní rozdíl mezi pojmy posetý a posypaný. Navíc používá celou škálu jedinečných sousloví, jimiž konkretizuje, čím je třeba štít poset / posypán, jako např. semé de fleurs-de-lys (posetý / posypaný liliemi) či semé of crosslets (posetý / posypaný křížky). V germanofonní oblasti se užívá pro výraz posetý termín besät a pro výraz posypaný termín bestreut. Například G. Oswald (Lexikon der Heraldik, Lipsko, 1984), G. Scheibelreiter (Heraldik, Vídeň, 2005), J. Ch. Gatterer (Abriß der Heraldik oder Wappenkunde, Norimberk, 1774) a Eduard von Sacken (Katechismus der Heraldik, Lipsko 1893) považují oba výrazy za rovnocenné. Jiní, jako například W. Leonhard (Das große Buch der Wappenkunst, Mnichov, 1975) či H. Hußmann (Deutsche Wappenkunst, Lipsko, 1935), je diferencují, podobně jako V. Král (Heraldika, Praha, 1900) či Z. Zenger (Heraldika, Praha, 1971)
Zastavení páté – Štítonoši
Recenzent poukazuje (str. 102) na mé sdělení ve znění: „Za přirozenou pozici hlavy štítonoše je považována hlava vstříc hledící /en face/. Je-li hlava orientovaná jiným směrem, mělo by se na tuto skutečnost pamatovat v blasonu.“, které hodnotí jako nepravdivé pravidlo. K tomu dodává, že K. Schwarzenberg v roce 1941 (str. 99) k orientaci hlav uvádí: „Nehledí-li na sebe, nýbrž ven, hlásí se to.“ (Pozn.: Budiž neuvedení zdroje odpuštěno. Myšlena je Heraldika.)
V uvedené souvislosti vyvstává otázka, z jakého podnětu K. Schwarzenberg vycházel. Zdá se, že se nikdo před ním k orientaci hlav štítonošů takto nevyjádřil. Kupříkladu V. Král ve své Heraldice (str. 202) píše pouze: „Strážci štítu buď na sebe pohlížejí buď od sebe jsou odvráceni.“ (Pozn.: Schwarzenberg i Král se nezmiňují o variantě pozice hlav en face, která je dosti frekventovaná.) Prof. R. Bačkovský, nepochybný znalec heraldiky (Bývalá česká šlechta předbělohorská i pobělohorská na svých sídlech v Čechách a na Moravě a ve svých znacích, Praha, 1948, str. 57), popisuje erb Mitrovských z Mitrova, v němž jsou štítonoši dva hlavami odvrácení lvi, přičemž jejich pozici hlav nehlásí. Rozličných příkladů, kdy je tomu tak, jindy zase onak, by se dalo najít mnoho.
Recenzent, byť vychází ze Schwarzenbergova pojetí, do věci vkládá v principu udivující tezi, jejíž podstata tkví v tom, že „standardní podoba jakékoli obecné figury je, že směřuje heraldicky doprava, včetně hlavy“, že „jakékoliv jiné otočení hlavy se musí hlásit v popisu“ a že (!) „tato teze platí i pro štítonoše“. S. K. totiž dospěl k nelogickému závěru, neboť podle jeho teze by se při blasonování přivrácených hlav štítonošů musela hlásit orientace hlavy pravého štítonoše a při popisu odvrácených hlav štítonošů orientace hlavy levého štítonoše. Vycházení z přirozené pozice hlavy ve smyslu en face je tedy více logické. Patrně stejnou logiku uplatnil rovněž M. Buben, který ve své Encyklopedii heraldiky u hesla Štítonoši píše: „Při blasonu se nesmí zapomenout na směr hlavy (pokud je jinak než vpřed)…“
Ke štítonošovi v podobě anděla (v knize na str. 228), na kterého S. K. rovněž poukázal, lze jedině vyslovit po věky a pro všechny vědy a nauky platné Omnis exceptio est ipsa quoque regula. (lat. Výjimka potvrzuje pravidlo.). Dlužno připomenout, že totéž platí třeba i ve smyslu heraldického pravidla o pokládání barev a kovů. Příkladem mohou stát řádové znaky křižovníků s červeným křížem nebo křižovníků s červenou hvězdou (černé štíty s červenými figurami) či znak kláštera cisterciáků ve Zbraslavi (černý štít s červeně oděným králem).
Zastavení šesté – Hvězda
Recenzent ve své stati (str. 104) upozorňuje na to, že užití kompozit čtyřcípá, pěticípá atp. ve vazbě na hvězdy je podle české heraldické terminologické konvence netolerované, a to i navzdory tomu, že jinde konstatuje, že vlastně není úplně kodifikovaná. K tomu prohlašuje, že správná slovní spojení vznikají s použitím výrazu hrot.
V Heraldickém časopisu čís. 1 z roku 1948 byla otištěna stať K. Schwarzenberga, jež nese název Pěticípá hvězda v moderní heraldice. (Pozn.: O tohoto heraldika se S. K. opírá jen tehdy, když se mu to hodí. /viz Štítonoši/) V. Palivec ve své Heraldické symbolice (GHS, 1978, str. 43) užívá též lexém -cípá. Stejně si počíná i M. Mysliveček (Panoptikum symbolů, značek a znamení, 2001; Erbovník, 1993) nebo J. Helada (Lexikon české šlechty, Praha, 1994). Ostatně stejný lexém se objevil i v uzákoněném blasonu k někdejšímu státnímu znaku ČSSR. R. Bačkovký (Bývalá česká šlechta předbělohorská i pobělohorská na svých sídlech v Čechách a na Moravě a ve svých znacích, Praha, 1948, str. 270) dokonce užívá (nikoliv jako jediný) sousloví hvězda o osmi paprscích, čímž se sjednocuje s jedním termínem, jenž je užíván v německé heraldice (Sechsstrahliger Stern - hvězda o šesti paprscích), druhý termín představuje kompozitum s hrotem (die Spitze - hrot; Achtspitziger Stern - osmihrotá hvězda).
V uvedené souvislosti je jedno jisté, a sice to, že čeština nepopiratelně chápe slovo hrot jako něco, co je až na úplném konci něčeho, co bývá též špičaté, a slovo cíp chápe jako zašpičatělý výběžek něčeho. Není v tomto ve smyslu hvězdy patrná jistá významová paralela?
Zastavení sedmé – Hříč
K heslu Hříč se recenzent kriticky vyjadřuje (str. 103) následovně: „Předmět autor spojuje s jiným nazvaným koňská udice a domnívá se, že záměna koňské udice za hříč je mylná.“ … „V žádném případě nesloužil k pouštění žilou koním.“ Tímto sdělením mi bylo opět cosi podsouváno, neboť v knize (str. 129) ve skutečnosti uvádím pouze to, že se předmět ve válečnictví používal obdobným způsobem jako koňská udice (str. 142) a že krom toho existují domněnky, že pomocí hříče byla koním pouštěna krev. Přitom se pozastavuji nad tím, kde S. K. „pobral“ ono rázně znějící přesvědčení o onom nepouštění žilou.
Hříč coby typické znamení pro českou heraldiku se uvádí již roku 1410 na pečetích Protivce z Nehasic a Jaroslava z Opočna. B. Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle k erbu Bítovských ze Slavíkovic (Zrcadlo slavného Markrabství moravského, 1596) napsal: „Pomocí ostrých háků pustili bratři svým koním žilou, a tak přivedli zemdlená zvířata k životu.“ Autor uvedených slov patrně vycházel z pověsti, kterou ovšem pojímáme jako pověst erbovní! Jiní heraldici dokonce charakterizují hříč jako tři navzájem spojená pušťadla, tedy nástroje na pouštění žilou. M. Buben, se ve své Encyklopedii heraldiky k hříčům vyjádřil slovy: „Byly prý užívány k pouštění krve koním (tzv. koňská pušťadla).“
Jinak záměna koňské (též válečné) udice s hříčem je skutečně mylná, neboť pro vypodobnění hříče je charakteristické zalomení hrotů na způsob odvrácených háků, zatímco u koňské udice tomu tak není. Namístě je tedy paralela mezi hříčem a koňským pušťadlem, nikoliv mezi hříčem a koňskou udicí.
Zastavení osmé – Korál
Recenzent se k heslu Korál (str. 104) vyjadřuje slovy: „Autorem je tvrzeno, že zvláštní podobu jeleního paroží představuje takzvaný korál, který se oproti skutečnosti vyznačuje více zakroucenými výsadami.“ K tomu v návaznosti na B. Paprockého zmiňuje slova V. Krále, který píše (Heraldika, Praha, 1900, str. 115): „Paroh červ., dovnitř stočený na zl. štítu pánů z Bibrstejna bývá velmi zhusta pokládán za korál; ale jest a zůstane vždy jen parohem jelením.“ S. K. vychází z představy, že korál Biberštejnů „vypadá jako korál nikoliv proto, že by snad výsady byly nějak více zakroucené, ale proto, že jelení paroh byl červený jako korál.“ K tomu čtenáře informuje o tom, že se tím rozumí červený korál (Pozn.: Corallium rubrum z třídy Anthozoa), jenž se i do našich končin dovážel ku zpracování zejména šperkařskými řemeslníky a jenž svou podobou připomínal paroží. V rozporu s tvrzením S. K. jsem přesvědčen o tom, že nejde o barvu parohu, nýbrž o zcela neobvyklé výtvarné stylizování jeho výsad, neboť k nám se dovážely i korály jiných barev a podobných tvarů, mezi nimi též černý korál (Corallium nigrum), který byl používán k výrobě smutečních šperků!
Nepotvrzuje V. Král nakonec můj výklad hesla? Není dobré někdy číst mezi řádky? Domnívám se, že Král svými slovy upozornil na tu skutečnost, aby se předmětná figura vzhledem ke své nezvyklé stylizaci nezaměňovala se skutečným korálem, v tomto případě červené barvy. Určitě by učinil totéž, kdyby se jednalo o černý či zelený korál. Stejně tak by mohl pronést výtku směrem k A. Sedláčkvi (Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty, svazek 2, str. 104), který v popisu erbu Biberštejnů uvádí sousloví červený korál, aniž by se zmínil o tom, že se jedná o jelení paroh. Dlužno namítnout, že podle teze S. K. by pak mohly být všechny červené parohy nehledě na jejich stylizaci blasonovány jako korály, nakonec i v klenotu, a to lze považovat za nesmysl.
Zastavení deváté – Čechlík
Recenzent nekorektně podsouvá (str. 103) čtenáři konstatování: „Není zřejmé, jak autor dospěl k názoru, že čechlíkem lze pojmenovat obecnou figuru svou podobou totožnou s točenicí.“… „Že autor myslí čechlíkem točenici, vyplývá z dalšího výkladu, kdy jej přirovnává k polské figuře pojmenované nalecz, která je totožná s točenicí.“ Ve skutečnosti se v předmětné knize u hesla Čechlík (str. 115) zmiňuji jen o tom, že čechlík někdy bývá nesprávně označován za točenici a že polské erby se znamením čechlíku se nazývají nałęcz! Nic víc, nic míň! S. K. každopádně do uvedené záležitosti vnesl, ať už záměrně, nebo nedopatřením, nežádoucí chaos.
V reálném světě představoval čechlík (deminutivum od čechel) ženskou pokrývku hlavy či plachetku (též jiné součásti oděvu). Oproti tomu točenice (točenka) byla v našem prostředí oblíbeným módním doplňkem mužů i žen (především v době Václava IV.) Jednalo se o stočený pruh látky či o stočené pruhy látek rozličných barev, a to obvykle s volně ponechanými vlajícími konci. Točenice se na hlavě nosila buď samostatně nebo v kombinaci s jinou pokrývkou hlavy (ženy ji obvykle užívaly v kombinaci s plachetkou). Nošením točenice se nejspíše vyjadřovala nějaká osobní vazba, například pouto věrnosti a lásky k blízké osobě, ale též k bohu či rytířským ideálům. Vedle zmíněných pojmů existuje ještě jeden, a sice věník. K tomuto V. Palivec (Heraldická symbolika, GHS, Praha, 1978, str. 83) uvádí, že se jedná o „stočený ručník (nebo pásku) dole na uzel svázaný“ a že „v polské heraldice je nazýván nałęcz.“ (Pozn.: V posledně jmenovaném konstatování, jak bude dále vysvětleno, se V. Palivec nepochybně dopustil omylu.) Jak se lze mnohde dočíst, věník coby ručník (osuška) měl spojitost především s oblastmi lazebnictví, bradýřství, lázeňství či ranhojičství. Souhrnně řečeno v uvedených případech se jedná vždy o látky, uzpůsobené k potřebám člověka.
Ale jakým způsobem se jejich existence odrazila v heraldice? Vždy jako výtvarně stylizované látky, stočené do kruhového tvaru. Jejich závity se staly nejpatrnějšími u točenic na vrcholu korun, na nichž látkový věnec, jenž je spletený z konců pokryvadel (přičemž logicky obsahuje jejich tinktury), představuje jakousi pomůcku k zakrytí upevnění klenotu na přilbu. Točenice se k nám dostaly v průběhu 14. stol. z Francie a Anglie. Za jistou zajímavost lze pokládat to, že v německém šlechtickém diplomu, uděleném Ondřejovi ze Steinu (roku 1463 císařem Bedřichem III.), se dokonce uvádí slovo Totschenickh (jinak se běžně užívá termín Wulst). Věník se stal kupříkladu součástí cechovního znaku pražských lazebníků a ranhojičů či emblémem Václava IV. V 16. století se s červenou pětilistou růží na přechodnou dobu objevil též v městském znaku Českého Krumlova, což dosvědčuje dobový blason. Čechlík se stal významnou součástí polské (též litevské) heraldiky s dílčím přesahem na naše území. Příkladem toho je slezsko-polský rod Dlúzských z Dlúhého (pol. Dłuskich z Długiego), jenž se v 16. stol. usadil na Moravě, slezský rod Severských z Kuličkova či český rod Strpských ze Strpí.
V zájmu osvětlení významu slova nałęcz je pochopitelně žádoucí vstoupit nejen do polské heraldiky, ale i do tamější reality. V polštině je reálný nałęcz, jak uvádí Słownik staropolski (T. 5. 1937-1938, str. 63) a též Brücknerova Encyklopedia staropolska (T. 1. 1937-1938, str. 420) „chustka na głowę skręcona i związana“, tj. na hlavě kroucený a svázaný šátek. V našem pojetí se jedná o točenici (točenku). Čechlík coby pokrývka hlavy či plachetka se v polštině nazývá nałęczką (M. Orgelbrand - Słownik języka polskiego, Wilno, 1861). K dosažení přesvědčení o tom, že tomu tak opravdu je, postačí i komparace dobového obrazového materiálu s popiskami.
Z heraldického aspektu není nałęcz identický s točenicí! Točenice se v polské heraldice nazývá zawój. Pokud mají polští heraldici na mysli točenici v našem heraldickém smyslu, užívají výraz toczenica (Z. Gloger - Encyklopedia staropolska, Varšava, 1900-1903; Słownik rzecy starozytnych, Krakov, 1896). Nałęcz představuje pojmenování pro určitou podobu erbu, v jehož štítu (či poli) se nachází erbovní figura (pol. godło) nałęczką, tedy čechlík! (např. erby se zavinutou střelou se nazývají ogonczyk, s podkovou a křížkem pobóg, s třemi křížky dabrowa atp.) Erby nałęcz se od 12. stol. vázaly k vlivnému polskému erbovnímu společenství (tzv. nałeczów), tedy ke šlechtickým rodům se stejným znamením, jejichž počet čítal kolem 900.
K recenzentem zmíněnému znamení Řádu Točenice dlužno poznamenat, že z pohledu polské heraldiky by toto bylo, a to je nesporné, pojato jako nałęczką, nemluvě o obecném úsudku, že se jednalo o roušku či plachetku sv. Veroniky, jejíž část získal Karel VI. do své sbírky ostatků.
A aby to nebylo úplně jednoduché, mohlo by se jednat i o věník. V publikaci E. Ashmoleho The Institution, Laws and Ceremonies of the Most Noble Order of the Garter (Londýn, 1672), popisující statuty Podvazkového řádu, je zmíněna asi většina středověkých neduchovních řádů. Jak uvádí M. Baroch ve svém ilustrovaném článku Řád Točenice (Heraldika a genealogie, čís. 1-2, 2005), je v Ashmoleho díle mezi dvě strany vložena tabule V. Hollara s vyobrazeními následně popisovaných řádů, mezi nimiž je uveden i řád „Equites Tusini in Bohemia“. Autor článku v jednom místě textu (kapitola Vznik řádu Točenice) v závorce za slovem točenice zmiňuje její jinojazyčné ekvivalenty, a sice slova „tusint“ a „tusenique“. V téže kapitole zároveň pojednává i o obřadu koupání při pasování na rytíře. Ten by mohl mít souvislost s následujícím. E. Brucknerová totiž ve své disertační práci Formen der Herrschaftsrepräsentation und Selbstdarstellung habsburgischer Fürsten im Spätmittelalter (Vídeň, 2009) popisuje zprávu (str. 81) dvou Kastilčanů, jimž Albrecht II. ve Vratislavi roku 1439 (Pozn.: Poslední rok, ve kterém byl řád udělován.) udělil „znamení tusin“. Podle výpovědi P. Tafura, jednoho z cizinců, neznamenalo slovo tusenique nic jiného než ručník! Že tento výraz ve středověké španělštině značil ručník, potvrzuje i J. Smithová ve své studii Medieval Secular Order Names: Courtly Orders and Awards, která byla umístěna na stránky SCA College of Arms on the Web.
Zastavení desáté – Hvězdice
K heslu Hvězdice se recenzent mimo jiné vyjádřil (str. 104) slovy: „Naznačuje, že může mít souvislost s ostruhovým kolečkem.“ K tomuto heslu v předmětné knize píši (str. 131), že skutečným protějškem (myšleno figury) je kolečko z ostruhy (taktéž u hesla Ostruhové kolečko odkazuji na heslo Hvězdice). Jinými slovy nenaznačuji možnou souvislost obého, ale naopak konstatuji, že se jedná identický předmět. S. K. pak pokračuje vágním a koncepčně nepatřičným konstatováním: „Zde je nutné sdělit, že jde o ostruhové kolečko a že v české historické heraldické terminologii je hvězdice něco jiného.“ Čtenářům však nebylo sděleno, co měl onen historický termín představovat, byť by se to přinejmenším slušelo. První typy ostruh s kolečky - hvězdicemi se objevily v průběhu 13. stol. a je velmi nepravděpodobné, že by se někdy heraldika terminologicky odklonila od pojmenování právě tohoto reálného předmětu.
Zastavení jedenácté – Helmovní korunka
Recenzent se kritickým způsobem staví (str. 97) k mnou užitému termínu helmovní korunka a čtenářům sděluje, že „správným pojmenováním je heraldická korunka“, ba dokonce, že „první část sousloví je jazykově nepřesným odvozením od německého pojmu Helm, který je v české terminologii jako germanismus nežádoucí.“
Ke slovu helma je třeba poznamenat, že se jedná o slovo, které bylo přejato do Slovníku spisovného jazyka českého jako regulérní součást české slovní zásoby. Z jazykově historického pohledu byl pojem přejat z německého výrazu (der) Helm, tedy cestou tzv. obohacování slovní zásoby přejímáním slov z cizích jazyků (obdobné je to i ve slovenštině). Dlužno upozornit, že podle subjektivního mínění S. K. by pak byl v češtině nežádoucí bezpočet dalších výrazů, jako například fara, forman, fůra, halda, klempíř, máry, pudl aj., a že jakékoliv osobní projevy nesouhlasu by se pak musely přenést na půdu Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. Paradoxní je ta skutečnost, že kupříkladu i slovo brýle (něm. die Brille) je nepopiratelně „čistokrevným“ germanismem, a přesto ho S. K., jak již bylo jinde řečeno, uvádí ve svém terminologickém slovníku (!), aniž by mu to nějak vadilo.
Recenzentem proklamovaná správnost užívání pojmenování heraldická korunka (deminutivum ke slovu koruna) je nepřijatelná a nekoresponduje v jím uvedeném smyslu s heraldickou realitou. Za heraldické koruny jsou pokládány všechny ty, které se v heraldice užívají, tedy například hodnostní, ale i hradební koruny. Za helmovní korunku se považuje jakási alternativa točenice, která představuje hlavní součást erbu (někdy též znaku) a která mimochodem neukazuje na stav erbovníka. Němčina ve smyslu uvedeného sousloví používá významově blízký výraz Helmkrone (též Blattkrone; pro heraldické koruny - heraldische Kronen, pro hodnostní koruny - Rangkronen). Případná snaha o dohledání recenzentem „servírovaného“ termínu kdekoli v literatuře nemůže nikoho dovést k úspěchu.
Zastavení dvanácté – Volná čtvrť
K obligatorní úloze volné čtvrti (fran. franc-quartier) s uplatněnou figurou, jež byla užívána ve francouzské napoleonské heraldice, předložil S. K. (str. 105) neobhajitelný argument ve znění: „…volná čtvrť je proto volná, protože je prostá jakékoliv další figury (je volná)“, (ba dokonce!) „V napoleonské heraldice volných čtvrtí není.“
S. K. i tímto výrokem citelně zastínil své zdánlivě přesvědčující odborné posouzení knihy. Před sepsáním svého tvrzení se mohl podívat přinejmenším do Encyklopedie heraldiky M. Bubna (str. 442) či do Lexikonu heraldiky G. Oswalda (str. 136) nebo si přečíst rozsáhlejší pojednání Jiřího Kovaříka Napoleonská heraldika a šlechta císařství (Heraldická ročenka, 1975), ale zejména a především se měl zaměřit na literaturu pojednávající o „systéme héraldique napoleónien“, např. od autorů J. Toularda, J. Jourquina nebo T. Lentze.
Závěrem předkládám dva demonstrativní a autentické příklady blasonů, a sice hraběte ministra (fran. comte ministre), jenž je formulován takto: „Franc-quartier d'azur, chargé d'une tête de lion arrachée d'or“ (modrá volná čtvrť se zlatou lví hlavou), a barona starosty (fran. baron maire): „Franc-quartier sénestre de gueules, chargé d'une muraille crénellée d'argent“ (červená levá volná čtvrť se stříbrnou cimbuřovanou zdí). Za poznámku určitě stojí i to, že v německých blasonech se používá pojem Freiviertel (též ledige Vierung či Ledigviereck) mit…, tj. volná čtvrť s…
Tím vším, co bylo dosud napsáno, recenzentova heraldická pomýlenost nekončí, neboť nakonec pomocí dvou konkrétních příkladů poukáži na to, jak prozaicky lze v očích čtenářů znevážit závěrečnou část předmětné knihy, tedy slovníky.
Zastavení třinácté – Aufbäumend
Recenzent se s poněkud trapnou neobratností postavil k heslu Aufbäumend, jehož překlad má přímo za kuriózní (str. 105). V zájmu nápravy k němu přiložil svůj vlastní překlad v podobě slovesa vzpínající se. K tomu v uvedené souvislosti odkazuje na G. Oswalda, který prý ve svém lexikonu k tomuto termínu činí výklad ve smyslu vztahu výrazu například „ke koni, stojícímu na zadních nohách a tělem napravo téměř vytaženým“!
Gert Oswald (Encyklopedie heraldiky, str. 47) pod inkriminovaným heslem uvádí, cituji: „Ausdruck für Wappentiere, meist Pferde, die auf den Hinterbeinen stehend den Körper fast aufrecht ausstrecken.“ Správný překlad citovaných slov by měl být formulován takto: „Výraz pro heraldická zvířata, většinou koně, kteří stojíce na zadních nohou natahují tělo téměř do vzpřímené polohy.“ Takže vlastně slovo aufrecht recenzentovi „kontrakuriózně“ připomínalo sousloví nach rechts, jež je skutečným českým ekvivalentem slova doprava. Ke slovu vytažený by se v pojetí S. K. muselo v němčině vázat buď slovo ausdehnen (tažením zvětšit), nebo hinaufziehen či hochziehen (tažením dostat nahoru). Krom toho, protože se jedná o dolní končetiny, měla být S. K. volena správnější slovní podoba, a sice na nohou. Jako doušku uvádím, že by si asi žádný heraldik nedovedl představit obecnou figuru třeba v podobě vzpínající se lišky.
Recenzentův lingvistický lapsus je korunován ještě jednou věcnou rozporuplností, a sice v terminologickém slovníku (HTK), o němž již bylo leccos řečeno, se totiž u hesla Vzpínající se uvádí: „Tohoto termínu použijeme při popisu polohy koně, který je úplně či částečně postrojený, je držen za uzdu a stojí na zadních nohách, přední nohy a hlava mají kresebně vyjadřovat odpor proti tahu uzdy. Tuto polohu nelze zaměňovat s polohou ve skoku nebo s polohou stojící vzpřímený.“ G. Oswald, jak plyne z výše citovaného originálu výkladu hesla, o žádných postrojích či uzdě nepíše, natož o někom, kdo by držel uzdu!
Zastavení čtrnácté – Orel a orlice
Na str. 105 recenze S. K. krom poukázání na nepřesnost překladu uvádí: „Kdo se v tom má vyznat? Jako celek jsou slovníky zavádějící. Recenzent na velice drobném příkladu německo-českého slovníku může demonstrovat některé nedostatečnosti slovníkové části. Adler je překládán jako orlice a nikoliv jako orel. I němčina zná pojem Adlerin, který se shoduje s překladem orlice.“ ... „Recenzent se domnívá, že by mělo být dosaženo konvence a mít orla spolu s celým světem za jednohlavého, a pokud by měl dvě hlavy, pak by byl dvojhlavý.“
Zprvu si pro méně zasvěcené čtenáře dovoluji uvést, že heraldický orel se vyznačuje dvěma hlavami, zatímco orlice jednou hlavou. K „dobyvačné“ představě pana S. K. ve vztahu k celému světu raději neuvedu nic, ale utvrzovat čtenáře v tom, že němčina zná pojem Adlerin je od pana S. K. krajně nezodpovědné, nehledě na to, že tím znovu přispívá ke značnému zpochybnění veškeré své odbornosti. V případě onoho slova se jedná o jazykový nonsens (byť vytvořený správným odvozováním), odpovídající v naší jazykové realitě tvrzení, že protějškem koně je konice. A co více! Pak by se říšská orlice, používaná v různých historických obdobích Německa včetně Německého císařství, Výmarské republiky, ostatně i nacistického Německa, musela nazývat Reichsadlerin namísto Reichsadler.
Slovo Adlerin tedy neexistuje, není k nalezení v žádném slovníku, ani v renomovaném Německo-českém slovníku univerzitního prof. Dr. Huga Siebenscheina (Praha, 1970), jenž u hesla Adler dokonce uvádí: „I. orel; II. orlice na erbu.“ Pro orla se v heraldice germanofonních zemí od nepaměti užívá výrazu Doppeladler! Navíc nikdy nikoho v našem sousedství nenapadlo, že by bylo žádoucí zavést třeba sousloví doppelkopfiger či zweikopfiger Adler (dvojhlavý orel).
Errare humanum est, ovšem recenzentovy vývody a poučky vygradovaly téměř do jakési heraldické frašky. Závěrem nemohu učinit nic jiného, než panu Kasíkovi, který se, jak sám uvádí, považuje za profesionálního heraldika, vlídně doporučit, aby za uvedených okolností pojímal oblast heraldiky více rezervovaně, třeba jako ušlechtilého koníčka. Rozhodně by se však již neměl sveřepě a svéhlavě pouštět do psaní odborných recenzí. V opačném případě by se právě on stával čím dál tím více tím, kdo, použiji-li jeho vlastní slova, působí škodlivě.
Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, roč. XXXIV, č. 4/2014, Praha 2014, s. 101 – 113.
15. 1. 2017