Aktuální informace Inzerce Napište nám Mapa stránek

Postoloprty

O ZNAKU MĚSTA POSTOLOPRT

STRUČNĚ Z HISTORIE

První zmínka o vsi Postoloprty je učiněna ve vyprávěcích pramenech. A to v českých análech sepsaných na počátku 12. století v latinském jazyce Kosmou, děkanem kapituly při chrámu sv. Víta na Pražském hradě. V prvních kapitolách Kroniky Čechů (Chronica Boemorum – v dějinách české literatury uváděna také pod českým názvem Kronika česká, resp. Kosmova kronika česká) popisuje autor události, kterých nemohl být svědkem a zaznamenal je po té, co je „poznal z báječného podání starců“. Ve třinácté kapitole, která popisuje příběhy z dob bájného knížete Neklana a po bitvě na Turském poli, kde Čechové porazili vojsko Vlastislava knížete Lučanů, vtrhli vítězové do Lucka, kde nalezli Vlastislavova syna. Kosmas píše – „[Neklan] construxit novam urbem nomine Dragus super ripam fluvii Ogre juxta pagum Postolopirth, ubi nunc cernitur sanctae Mariae coenobium“ (Karel Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 5. díl, Praha 2002, s. 401 – překlad: „Kníže…[Neklan]…vystavěv na rovině nový hrad Drahúš na břehu řeky Ohře u vsi Postoloprt, kde je nyní viděti klášter Panny Marie…“ – Karel Hrdina, Marie Bláhová, Kosmova kronika česká, Praha 1975, s. 31). Na tento hrad byl Vlastislavův syn odveden a dán do opatrování jistého Durynka (jak příběh skončil víme z Jiráskových Starých pověstí českých z kapitoly Durynk a Neklan). Kosmas zemřel v roce 1125 a uvedený text je datován do doby před tím.

Je zřejmé, že v době Kosmova sepisování již existovala jak ves Postoloprty, tak benediktinské opatství Porta Apostolorum s kostelem Panny Marie (v roce 1981 se podařilo lokalizovat torzo konstrukcí klášterních budov v těsném sousedství zámku; tím byly překonány pokusy nalézt klášter v areálu hradiště Drahuš – Pavel Vlček, Petr Sommer, Dušan Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s. 437).

Ves Postoloprty patřila klášteru až do husitských válek. V roce 1420 klášter přepadly a vypálily vojenské oddíly z měst Žatec, Louny a Slaný. Klášterní majetek byl sekuralizován a rozdělen mezi jednotlivá města. V roce 1449 se připomíná Otík Šanovec ze Šanova seděním na Postoloprtech. Po smrti římského, českého a uherského krále Albrechta Habsburského, vévody rakouského (1439) se v následujícím roce 1440 narodil jako pohrobek designovaný český král Ladislav. V době Ladislavova dětství vykonával v letech 1448 – 1458 funkci správce království Jiří z Poděbrad. Za jeho regentství byla prováděna revize královského majetku tak, že byly vyhledávány královy pohledávky a prověřována držba zemskodeskovních statků, zejména těch dříve církevních a v husitských válkách všemožným způsobem usurpovaných. Držitelé, kteří nemohli prokázat nárok na držení takových statků řádným dokladem, zápisem, či listinou byli nuceni postoupit statky do správy české královské komory. Tak v roce 1454 museli Lounští vrátit Postoloprty. Král je v zápětí přenechal Jiřímu z Poděbrad a ten svému synovi Bočkovi z Kunštátu. Po té, co se v roce 1458 stal králem Jiří z Poděbrad, byly Postoloprty připojeny k panství hradu v Mostě. V roce 1480 byl Most i s hradem „Landeswarte“ (Hněvín, „Mostský hrad“) postoupen do zástavy bratrům Benešovi a Ludvíkovi z Veitmile (Weitmühle). Synové Benešovi Jan a Šebestián se v roce 1514 rozdělili a Postoloprty držel Šebestián, který si zde vybudoval nové šlechtické sídlo. Páni z Veitmile hospodařili v Postoloprtech až do roku 1600, kdy Veronika, dcera Jaroslava z Veitmile, prodala zástavní panství svému manželovi Štěpánovi Jiřímu ze Šternberka. Ten si ve shodném roce vymohl prodej Postoloprt do dědičného držení a vklad panství do zemských desek. Šternberkové zde postavili zámek a hospodařili tu do roku 1637, kdy Jan Rudolf ze Šternberka směnil s Václavem Michnou z Vacínova Postoloprty za Zásmuky. Václavův synovec Zikmund Norbert prodal v roce 1669 zadlužené panství Jiřímu Ludvíkovi hraběti ze Sinzendorfu. Od Sinzendorfů se panství v roce 1692 dostalo do držení knížat ze Schwarzenbergu, kteří zde byli vrchností až do roku 1850, kdy vrchnostenskou správu nahradila správa státní. Josef Adam kníže ze Schwarzenbergu v roce 1740 propustil městečko Postoloprty z poddanství a to bylo za jeho patronace povýšeno v roce 1757 na město (August Sedláček, Hrady zámky a tvrze Království českého XIV, Žatecko a Litoměřicko, Praha 1923, s. 414 – 415; Rudolf Anděl a kol., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III, Severní Čechy, Praha 1984, s. 388 – 390). Smysl výše uvedeného stručného přehledu držitelů Postoloprt bude patrný při komentování městského znaku v dalších odstavcích.

O POVÝŠENÍ NA MĚSTEČKO A O PEČETI

Král Vladislav Jagellonský vydal pro Postoloprty listinu, kterou povyšuje ves na městečko, uděluje právo užívat pečeti se znakem městečka a zeleného vosku při pečetění, povoluje konání trhů, usazování řemeslníků a provozování živností. Originál privilegia se nedochoval. Stejně tak se nedochovala konfirmační listina císaře Maxmiliána II. ze dne 20. května 1570, ale ta byla na konci 19. století opsána do městské pamětní knihy. O tom píše Antonín Haas ve své práci Codex iuris municipalis z roku 1960: „V této listině se nejdříve praví, že Postoloprtští předložili císaři list krále Vladislava, silně poškozený, a prosili, aby jim byla obnovena práva, která obdrželi tímto listem. Privilegium krále Vladislava se neinzeruje doslovně, nýbrž pouze se uvádí jeho obsah: „aby též (snad „ves“) Kostoloprty za městečko slouti, se psáti, též pečeti, jakž se vypisuje“ (tj. „ na štítu modrém dvě věže bílé a mezi nimi kapr v červeném poli“) „ve všelijakých potřebách svých zeleným voskem pečetíc, i jiných všech svobod, kterýž jiná městečka v království našem Českém užívají, zvláště pak osazováním, obydliním všelijakých řemeslníkuov a týmiž řemesly živnosti svobodné provozováním, tolikéž užívali a užívati moc měli…, též předdotčených trhuov téhodních v každej outerej, nicméně i jarmarku ročního v hody slavné svatodušní s osmi dny pořád zběhlými a frejunkem obyčejným svobodně užívali“ (Antonín Haas, Codex iuris municipalis regni Bohemiae, Tomus IV-2, Privilegia nekrálovských měst českých z let 1453 – 1500, Praha 1960, s. 141 – 142).

Datování privilegia krále Vladislava Jagellonského pro Postoloprty není určeno s potřebnou přesností. Antonín Haas jako editor vymezuje vydání listiny lety králova panování - 1471 až 1516. Protože lze odhadovat, že Vladislavovo postoloprtské privilegium bylo stejného nebo velice podobného znění jako privilegia téhož krále pro městečko Klecany ze dne 20. ledna 1507 nebo pro Pilníkov ze dne 20. března 1514, uvádí se obvykle jako datum vydání listiny rok 1510 (Kuča, 2002, s. 401), resp. 1511 (Vladimír Ruda a kol. Znaky severočeských měst, Most, 1970, s. 99 – 100; Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 304). Zřejmě lze odmítnout ničím nedoložené určení úplného data povýšení Postoloprt na městečko na den 21. srpna 1511, uváděné Josefem Augustinem v roce 1997 (Josef Augustin, Česká republika ve znacích, symbolech a erbech, Sokolov 1997, s. 155; týž autor in: Velká encyklopedie měst a obcí ČR, Sokolov 2001 s. 451 však takové datum již neuvádí). V této souvislosti je přinejmenším pozornosti hodné, že archivní materiály týkající se vidimace městských privilegií v Postoloprtech ohledaných v roce 1712, uvádějí jako datum povýšení Postoloprt na městečko rok 1515 (SOkA Louny, AM Postoloprty, sig. 180, karton 1 – Opisy privilegií, zachovací listy). I kdyby byl rok 1515 opsán chybně, přesto se zdá být logickým ve vztahu k faktu, že v roce 1514, po majetkovém vyrovnání bratrů z Veitmile, se Šebestián usadil na svém díle, ke kterému patřily Postoloprty a vystavěl zde trvalé sídlo. Jistě měl zájem na tom, aby to bylo místo se zajištěnou perspektivou ekonomického rozvoje, které by také mělo schopnost náležitě reprezentovat jeho samotného a v budoucnu jeho potomky. Povýšení Postoloprt na městečko se pak jeví jako logický následek předchozích událostí.

Pro hodnocení vývoje znaku města Postoloprty je důležité, že záznamy o obsahu městských privilegií vytvořené v roce 1712 popisují barevnost uděleného znaku sice velice stručně, přesto dostatečně: „Stitú modrem, dwie wieže bíly, a mezy nimi Kapr w poli Czervenim“ (SOkA Louny, AM Postoloprty, sig. 180, kart. 1). Na tomto místě je vhodné poznamenat, že formulace patrná z neúplného opisu privilegia Vladislava Jagellonského jakoby zdánlivě potvrzovala pouhé užívání zeleného vosku při užití pečeti městečka, protože je popisována pečeť a nikoliv výslovně znak. Přesto je nutné přihlédnout k obvyklým formulacím znakových listin z 16. a 17. století, které mají shodnou podobu – „…udělujeme znak nebo-li pečeť…“, resp. se píše o pouhé pečeti a následuje její barevný popis (např. SOkA Děčín, AM Chřibská, kart. 1, inv. č. 98, originál znakového privilegia císaře Maxmiliána II. z 31. 1. 1570 pro město Chřibská). Barevný popis pečeti je nesmyslný pro zjevnou nemožnost barevného otisku typáře. Je-li barevně popisována „pečeť“, pak je samozřejmě popisován znak.

Poněkud zmatečné znění textů znakových privilegií v uvedené době však má své racionální vysvětlení. I když by se mohlo zdát, že znak plnil nějakou velice podstatnou funkci v praktickém životě obcí, městeček a měst, pak je tomu tak, že měl naplňovat spíše potřeby reprezentační. To pečeť, na rozdíl od znaku, byla tím podstatným, důležitým a potřebným. Pečeť jako pověřovací a ověřovací prostředek byla nesuplovatelnou součástí fungování sídla v jeho administrativních, úředních, právních, hospodářských a dalších funkcích. Dle dobových právních zvyklostí byl jakýkoliv dokument, nebo listina vydaná samosprávnými orgány (a nejen jimi) a neopatřená pečetí de facto neplatná a právně nezávazná. Pečeť byla natolik důležitou součástí života komunity, že se bez ní prostě neobešla. K tomu se druží další tradiční vlastnost podob soudobých městských pečetí, že obvykle v pečetním poli nesly vyobrazený městský znak. Byla to ve své době natolik běžná a také logická souvztažnost, že již nebyla vnímána nutnost jednoznačně odlišit znak a pečeť. A to přesto, že v podstatě šlo o dvě zcela rozdílné věci. A to jak z pohledu užití, tak z pohledu geneze – pečeť byla „produktem“ antiky, zatímco znak má kořeny ve středověku (Tomáš Krejčík, Pečeť v kultuře středověku, Ostrava 1998).

Privilegiem Vladislava Jagellonského z počátku 16. století je Postoloprtským povoleno pečetit zeleným voskem. V hierarchii barevnosti vosků byl od jisté doby ten zelený ceněný výše jak přirozený a černý, ale níže než červený. Po povýšení Postoloprt na městečko a udělení „pečeti - znaku“ byl nepochybně vyroben typář, který samosprávné orgány městečka jistě užívaly. O jeho podobě můžeme jen spekulovat. Pamětní kniha města Postoloprty přináší kresbu vyobrazení historické pečeti jak v původní velikosti, tak ve velikosti několikanásobně zvětšené. Kresbu doplňuje popiska: Städtisches Siegel nach einen Abdruck vom Jahre 1700 (městská pečeť dle otisku z roku 1700 [nebo snad 1766 ?!? – viz dále]). Shodná pečeť je přitištěna k zachovacímu listu vydaném purkmistrem a radou města Postoloprty dne 6. srpna 1766. Pečeť z červeného vosku již není zcela úplná a lze ji popsat – kulatá o průměru 34 mm, v opise ohraničeném vnější a vnitřní jednoduchou lištou je nápis - : SIGILVM CIVI POSTOLOPRTENSIS. V pečetním poli je štít tvořený nahoře třemi oblouky, krajní z nich jsou na vnějších zakončeních stáčeny do volut. Dolní sníženou polovinu štítu vyplňuje kvádrová hradba vymezená půlkruhem dolního okraje štítu zakončeným na každé straně malou volutou, dolní a horní voluty spojuje silná vydutá linie obrysu boků štítu provázená po stranách drobnou kolmou linií zakončenou bodem. Z hradby vynikají dvě věže, každá s obdélníkovým oknem a nahoře završená dolů stlačeným obloukem, z kterého vyniká úzký hrot zakončený bodem (stylizované cimbuří věže s jehlancovou střechou završenou makovicí – hodnocení řemeslného zpracování typáře pečeti viz níže). Hradba mezi věžemi má tři stínky a nad nimi spirálovitě stočenou „rybu“, s „ocasem“ nahoře heraldicky vlevo a s „hlavou“ uprostřed spirály. Podrobný popis pečetní obrazu bude oporou pro komentář pozdějších podob postoloprtského městského znaku a pro hledání jeho korektní podoby.

Pečeť lze jen s obtížemi časově zařadit. Postrádá potřebné zřetelné slohové charakteristiky. Byla ryta bez citu, hrubými širokými vrypy tvůrcem jednoznačně neznalým řemesla. Ve středověku se rytím pečetí zabývali především zlatníci a jejich výrobky dosahovaly nejen vysoké řemeslné, ale i vynikající umělecké úrovně. Lze snad vyslovit dohad, že pečeť v Postoloprtech byla vyrobena řemeslníkem s „pádnou“ rukou, možná kovářem. A snad na základě předlohy, nejspíše nikoliv původního typáře, ale jeho otisku, který nemusel být nijak kvalitní. O tom, že to byl člověk v rytí pečetí jednoznačně nezkušený svědčí i opis, který v posledních třech písmenech měl málo prostoru pro jeho dokončení stejnou šířkou liter a mezer mezi nimi, jako ve třech čtvrtinách předcházejícího textu. Pečetidlo, kterým byla vytištěna pečeť v roce 1700 (resp.1766), mohlo být vyrobeno snad po ukončení třicetileté války, kdy se konsolidovaly poměry nejen v Čechách. Výrobce typáře však v podstatě přesně nevěděl jaké figury ryje a jak to má všechno správně vypadat. Jen zopakoval základní obrysové tvary figur a štítu. Proto také nevyryl štítek mezi věžemi a teprve v něm rybu, protože by již šlo o „filigránskou“ práci, na kterou pravděpodobně neměl potřebné nástroje, nebo z předpokládané nekvalitní předlohy nebylo možné štítek odečítat. Měla-li tato pečeť předlohu v té původní, pak je možné na základě tvarosloví u štítu uvažovat o druhé polovině 16. století. V té době byl takový typ vrcholně renesančního štítu zcela běžný. Prý existoval i jiný typ pečeti z doby okolo roku 1700 (? - Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 304), jejíž obraz se shodoval s níže uvedeným vyobrazením v Ottově naučném slovníku.

POZNÁMKY K OBRAZU PEČETI Z ROKU „1700“

K podobě figury mezi věžemi na pečeti je možné přičinit několik polemických poznámek. Byla to skutečně ryba? Proč v souladu s popisem v privilegiu nebyla vyrytá „ryba“ více podobná kapru, který v heraldice měl i v uvedené době již několik století ustálený způsob zobrazovaní. Kapr nemá a neměl podobu ryby stočené do spirály. Takovému způsobu zobrazování by vyhovovala ryba s jinou stavbou těla. Snad štika, losos, pstruh atd. Nemohlo jít o pozdně gotické majuskulní písmeno „G“? Kdyby skutečně bylo do pečetního pole mezi věže vyryto ono „G“, jaký by potom mělo význam? Jak by bylo možné „obyčejné“ písmeno vyložit? Budeme-li literu považovat za počáteční písmeno nějakého slova, za iniciálu, pak samozřejmě vyvstává otázka jakého slova. To slovo nemůže být jakékoliv a musí mít svůj význam s poměrně silnou symbolikou. Nelze nalézat řešení ani ve jménu udělovatele znaku krále Vladislava, ani ve jménu žadatele Šebestiána z Veitmile. Hypotetickou možností je vyložit písmeno „G“ jako odvozený symbol od onoho kapra, resp. od obecného pojmu „ryba“. Ta souvislost vyvstane v okamžiku, kdy budeme pracovat s tezí, že „G“ může být iniciálou jména Ježíš – resp. ve staročeské transkripci „Geziss“ s doplněním, že ryba (jakákoliv ryba) byla „kryptogramem“ Ježíše Krista. Řecky ryba – ichthys – byla vykládána jako počáteční písmena slov Iésús CHristos THeú /h/Yios Sótér – Ježíš Kristus, Boží syn, Spasitel (Jan Royt, Hana Šedinová, Slovník symbolů, Praha 1998, s. 119). Není nemožné, aby kapr mezi věžemi jsa rybou nemohl být transformován do počátečního písmene jména rybu evokujícího.

Na předchozí odstavec lze navázat otázkou, zda lze k symbolice ryby-kapra ve znaku Postoloprt nalézat ještě jiné významy. Je zřejmé, že uvedený symbol nelze vysvětlovat profánně. Z dalšího textu vyplyne, že pokus z poloviny 19. století vyložit význam štítku s kaprem mezi věžemi postoloprtského městského znaku jako erb šlechtické rodu Hodějovských z Hodějova je zjevně nesmyslný (viz dále Widimsky). Ryba jako zástupný symbol Ježíše není jediným možným výkladem. Alexandrijský křesťanský myslitel z 3. století Órigenés jednoznačně hovoří o „Kristu zvaném obrazně ryba“, ale s rybami byli srovnáváni i věřící „My rybičky rodíme se po způsobu naší Ryby, Ježíše Krista, z vody a bez vody žít nemůžeme“. V bibli se objevují podobenství ryb-věřících a rybářů-apoštolů (Mt 4,19; L 5,10) a nebeského království přirovnávaného k rybářské síti (Mt 13,47). Ryba byla sv. Augustinem vykládána také jako symbol Krista a jeho zmrtvýchvstání. V symbolu ryby je obsažen i Ježíšův křest v řece Jordánu a křest všeobecně (Royt, Šedinová, 1998, s. 119). Bude-li ryba vztažena k rybářům, pak se pomocí biblických textů snadno dostaneme k výkladu spojeném s apoštoly. Ježíš vyzval své učedníky: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí!“ (Mt 4,19). Rybolov je v biblických i apokryfních textech výrazně spojován se sv. Petrem (L 5,10; Manfred Lurker, Slovník biblických obrazů a symbolů, Praha 1999, s. 223 - 226), který rybářem skutečně byl a několik dalších apoštolů bylo buď rybáři nebo nejméně pocházelo z rybářských rodin z Betsaidy na břehu Galilejského jezera – Tomáš, Jan Evangelista, Jakub Větší, Ondřej, Filip. V těchto souvislostech není již daleko ke konstatování, že ryba může symbolizovat apoštoly obecně. Pak bychom mohly mluvit o tom, že ryba má cosi společné se jménem městečka, odrážející pojmenování benediktinského kláštera Porta apostolorum – brána apoštolů.

O MĚSTSKÉM ZNAKU

Informaci o podobě postoloprtského znaku přináší relevantní odborná literatura poprvé v roce 1846. Tehdy znak popsal topograf Johann Gottfried Sommer – „Das Wappen, welches bereits K. Wladislaw II. nebst der Befugniss mit grünen Wachs zu siegeln, der Stadt verliehen hat, ist ein rother Schild mit zwei weissen (silbernen) Thürmen, zwischen denen sich ein Karpfen befindet“ (doslovný překlad: Znak, který přichystal král Vladislav II. vedle oprávnění zeleným voskem pečetit, městu propůjčit, je červený štít se dvěma bílými (stříbrnými) věžemi, mezi kterými se kapr nachází – Johann Gottfried Sommer, Königreich Böhmen, statistisch-topographisch dargestellt, Vierzehnter Band, Saazer Kreis, Prag 1846, s. 69). Na rozdíl od záznamu o obsahu privilegia krále Vladislava Jagellonského, udělující Postoloprtům znak, kde byl štít popsán jako modrý, je zde uvedena barva červená. Popis nezaznamenává další podrobnosti, jakými jsou, okna a střechy věží a jejich barva, štítek s kaprem mezi věžemi byl zjednodušen na pouhého kapra. Je pravděpodobné, že Sommer pracoval s informacemi zprostředkovanými a neznal záznam o podobě znaku z roku 1712. Je také možné, že tak byl znak užíván v Postoloprtech a postoloprtskými byl považován za správný. A to zřejmě proto, že tradice užívání znaku ve správné barevnosti dané privilegiem neexistovala. Nebylo o co se opřít a barvy byly určeny buď nepřesnou interpretací záznamu z roku 1712, nebo zcela subjektivně.

Že mohla být podoba znaku a tím i barevnost určena zcela subjektivně, lze podpořit skutečností, že v roce 1740 byli obyvatelé Postoloprt osvobozeni z poddanství a v roce 1757 bylo městečko povýšeno na město. Lze si představit jako dosud nepociťovaná potřeba reprezentace sídla prostřednictvím městského znaku najednou nabyla charakteru nezbytné nutnosti. O podobě znaku mohlo být rozhodnuto právě v této době způsobem sice již nepoznatelným, ale se známým a doložitelným výsledkem.

Nejstarší, v heraldické literatuře uváděné, vyobrazení znaku města Postoloprty je z roku 1864.

Tehdy vydal Vinzenc Robert Widimsky ve Vídní obsáhlé kompendium českých a moravských městských znaků. V německém textu ke znaku Postoloprt píše: „König Wladislaw II. verlieh auf Verwendung seines Grundherren von Hodigow gegen Ende des XV. Jahrhunderts diesem Orte die Stadtrechte und ein eigenes Stadtwappen, einen rothen Schild, darin von unten bis gegen die Mitte eine gezinnte silberne Stadtmauer, hinter welcher zwei gezinnte, viereckige Thürme zu je einem Fenster, mit schwarzen Satteldächer und goldenen Knöpfen, sich emporheben. Zwischen den Thürmen auf der Mittelzinne ist ein blaues Schildchen mit einem schräg rechts gelegten, mit dem Kopfe nach aufwärts gekehrten goldenen Fische – Familienwappen der Hodigowa von Hodigow – angebracht. Zugleich mit diesem Wappen verlieh er der Stadt noch die Befugniss, von nun an ihre Nothdurften mit grünem Wachse siegel zu dürfen“. (doslovný překlad: Král Vladislav II. udělil na přímluvu své vrchnosti pánů z Hodějova na konci 15. století té obci městská práva a vlastní městský znak, červený štít, v tom od spodu do středu stříbrná městská hradba s cimbuřím, za kterou dvě čtyřrohé věže s cimbuřím, každá s jedním oknem, s černou sedlovou střechou se zlatým knoflíkem, vynikají. Mezi věžemi na střední stínce modrý štítek se šikmo doprava položenou, s hlavou nahoru otočenou zlatou rybou – rodový znak Hodějovských z Hodějova – připadá. Zároveň s tímto znakem obdrželo město ještě oprávnění od té doby pro své potřeby zeleným voskem pečetit moci; Vinzenc Robert Widimsky, Städtewappen Österreichischen Kaiserstaates I., Königreich Böhmen, Wien 1864, s. 99, No. 375. Postelberg). Barevnému vyobrazení znaku městečka Postoloprty v příloze Widimského publikace lze vytknout zlatý lem okolo štítu. Takto vypadají téměř všechna vyobrazení znaků v tomto kompendiu, ačkoliv mají v drtivé většině správně být bez lemů. Jde o Widimského neopodstatněné doplňování. Ostatně o lemech štítů není v popisech znaků žádná zmínka.

Widimského způsob práce na sběru materiálů o městských znacích je jím samotným popsán v úvodu jeho publikace. Mnoho měst navštívil osobně, ale s mnoha jinými si musel dopisovat, či využít spolupráce dalších osob. S městem Postoloprty nejspíše vedl o podobě znaku korespondenci. Sběr materiálu k městským znakům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ukončil v roce 1860. Za jiných okolností by platilo, že pokud otiskl znak města Postoloprty, pak by bylo možné předpokládat, že Widimsky byl pouhým zprostředkovatelem názoru na podobu znaku, která byla zastávána v samotném městě. V tomto případě lze uvažovat i jinak. V některých případech Widimsky zjevně fabuloval a domýšlel si barevnost znaků sám (Stanislav Kasík, Jílové u Děčína – O znaku, rešerše, Roudnice nad Labem 1997). Z Postoloprt mohl obdržet korektní informace, ale tím, že figuru ryby ve štítku mezi věžemi nesprávně identifikoval jako erb českého šlechtického rodu Hodějovských z Hodějova, kteří vedli zlatého kapra v modrém štítě, pak se mohl domnívat, že obdržel chybnou informaci zaměňující modrý štít za červený a červený štítek za modrý a tak to z pozice „znalce“ uvedl „na pravou míru“. Tím ovšem dokázal způsobit zmatečný posun ve vnímání korektní podoby postoloprtského městského znaku v budoucnosti. Nyní je zřejmý důvod pro výše uvedený historický exkurs do historie města Postoloprt s přehledem jeho vlastníků – Hodějovští z Hodějova mezi nimi nejsou, proto ani nemohli být iniciátory povýšení Postoloprt na městečko a udělení znaku. Kapr ve znaku města Postoloprty nemá se šlechtickým rodem z Hodějova nic společného.

V roce 1887 namaloval městský znak pražský profesor Hans Wahner. Zcela určitě na objednávku města samotného. Wahner namaloval historický znak pro mnoho dalších měst v Čechách (např. Jiříkov, Dvůr Králové). Zajímavé je, že si v uvedené době zřejmě někdo uvědomil nesmyslnost tvrzení, že by český šlechtický rod Hodějovských z Hodějova měl cokoliv společného s Postoloprty a byla tak odmítnutá modrá barva štítku s kaprem mezi věžemi. Štítek ve tvaru oválné barokní kartuše byl obarven na červeno a rozviliny s volutami vytvářející pomyslný lem štítku pokryla zlatá. Evidentně měla být odvrácena zřetelná kolize s pravidly heraldiky kdyby byl položen červený štítek s kaprem do červeného hlavního štítu. Jestliže by tomu tak skutečně bylo, pak z rigorózního posouzení musí vyplynout rezultát, že jde v podstatě o „nesmysl“, protože červená není v červené vidět a štítek by de facto „zmizel“. Zbarvení štítku na červeno nenašlo následování a Wahnerovo vyobrazení z roku 1887 nebylo v tomto ohledu opakováno.

Po roce 1864 (Widimsky) se zpráva o postoloprtském městském znaku v odborné literatuře objevila v roce 1903 ve dvacátém díle Ottova naučného slovníku. Zde je uvedeno černobílé šrafované vyobrazení znaku a následující popis: „v červeném štítě spatřuje se stříbrná měst. zeď se stínkami, za ní dvě čtverhranné věže, mezi nimi modrý štítek šikmo vpravo položený, v němž zlatá rybka obrácená vzhůru hlavou“ (Ottův slovník naučný XX., Praha 1903, s. 309, vyobrazení č. 3263). Redakce Ottova slovníku naučného převzala Widimského kompendium o městských znacích v Českém království bez jakéhokoliv pokusu o odbornou revizi. Texty popisů byly přeloženy do češtiny bez ohledu na věcnou správnost jejich obsahu. Zde ovšem s pokusem o vlastní názor na otočení štítku mezi věžemi „šikmo vpravo“ – terminologicky správně „kosmo“. Zde došlo navíc ke zmatení, protože štítek vždy byl a je i zde orientován „kolmo“ a „kosmým“ je kapr v tomto štítku. Znaky pro Ottův naučný slovník byly z Widimského „otrocky“ překresleny do černobílých „pérovek“ i s neopodstatněnými lemy a doplněny šrafováním naznačujícím barevnost štítu a figur. Postoloprtský znak v Ottově naučném slovníku má lem stříbrný.

Koryfej českých heraldických studií August Sedláček v roce 1909 popisoval postoloprtský městský znak takto: „Červený štít, u jehož zpodu stř. hradba ze štukoví postavena se stínkami, z níž vynikají dvě věže, každá s oknem, kranclemi, černou střechou končitou a zl. makovicí, mezi věžemi je modrý štítek se zlatým kaprem“ (August Sedláček, Místopisný slovník historický Království českého, b. m. a d. v. [Praha 1909], s odkazem na publikaci Jan Vesely, Geschichte der fürstlichen Schwarzenbergischen Domaine Postelberg, Praha 1893). Sedláček nekriticky převzal popis postoloprtského městského znaku od Veselého a Veselého zdrojem informací byla práce Widimského z roku 1864. Zejména Sedláčkem, který byl heraldikem a pak i Veselým, který byl schwarzenbergským archivářem v Třeboni, byla promarněna šance uvést podobu postoloprtského městského znaku na pravou míru. Přikloněním se k Widimského pojetí se nesprávná podoba znaku petrifikovala.

Sedláčkova zpráva o městském znaku v Postoloprtech byla v odborné literatuře na dlouhou dobu zprávou poslední. Teprve v roce 1970 jako reakce na vzedmutou vlnu laického zájmu o heraldiku v předchozích letech vyšla publikace o znacích měst na území vymezeném hranicemi severočeského kraje. O znaku města Postoloprt psal tehdejší ředitel okresního archivu v Lounech PhDr. Bořivoj Lůžek jako jeden ze širšího kolektivu spolupracujících autorů jednotlivých hesel. Pro posuzování správnosti, či nesprávnosti podoby městského znaku v Postoloprtech má tento text podstatnou důležitost. Proto je na následujících řádcích ocitován v úplnosti: „Postoloprty – V červeném štítu je stříbrná hradba se dvěma stříbrnými věžemi. Mezi nimi je zlatá ryba, stočená do oblouku. Další dvě ryby bývají po stranách věží, pokud to připouští tvar štítu. Znakové privilegium se nedochovalo. Město znak nejspíše dostalo se svým povýšením kolem roku 1511. Také původní podoba znaku, zachovaného na pečetích městské korespondence, je renesanční. Věže mají typické renesanční zakončení a tři ryby jsou různě stylizovány, přičemž není zcela jasné, zda po stranách věží se nejedná pouze o ozdoby na okraji štítu, jaké jsou vidět též v prostoru na věžemi. Znak města Postoloprt uváděný Widimskym je chybný. Poněvadž se však nedochovala znaková listina, ještě v polovině minulého století ve velmi špatném stavu ve městě existující, používalo město v poslední době znaku podle Widimského“. V textu o historii Postoloprt autor krom jiného uvádí: „Počátky města spadají do doby benediktinského kláštera Porta apostolorum, založeného roku 1121, v jehož majetku byly Postoloprty až do husitské revoluce. V roce 1510 nebo 1511 byly povýšeny na město a do znaku dostaly ryby, upomínající na proslulý okolní lov lososů…“ (Vladimír Ruda a kol., Znaky severočeských měst, Most 1970, s. 99 – 100). V příloze této publikace je i vyobrazení znaku města Postoloprt od Václava Zajíčka.

Věcný obsah citace v předchozím odstavci je zásadní pro kritické hodnocení a komentování podoby znaku města Postoloprty prezentované kompendii české komunální heraldiky vydanými v druhé polovině 20. století. Závažnost spočívá ve skutečnosti, že v roce 1970 byl prezentován znak v podobě dosud nebývalé a šlo v podstatě o znak „nový“. Lze odtušit, že zpracovatel hesla „Postoloprty“ striktně vycházel z podoby pečetního obrazu v domnění, že zachovaný otisk pečeti je nositelem nejstarší známé podoby znaku a proto je stávající znak (dle Widimského z roku 1864) hoden nezbytně nutné revize. To znamenalo, že v popise byla vypuštěna zmínka o štítku mezi věžemi, protože ten na neuměle ryté pečeti znázorněn nebyl (viz komentář k pečeti výše). Popis sám je zcela nedostatečný (laický) a nelze podle něj znak konstruovat tak, aby bylo bez kolizí dosaženo výsledku shodného s vyobrazením postoloprtského znaku v příloze publikace. V popise není řečeno, že hradba je kvádrovaná, že věže jsou opatřeny oknem, cimbuřím a střechou s makovicí. Pečeť se autorovi příspěvku stala zdrojem dalších pseudoheraldických informací, které zcela změnily pohled na podobu znaku do té doby užívanou. Útvary tvořící boky štítu byly interpretovány jako další dvě ryby a za boky samotného štítu byly snad považovány další ryté svislé linie s tečkou nahoře umístěné blíže k okraji pečetního pole, či samotný okraj pečetní pole tvořený vnitřní lištou opisu byl vnímán jako okraj štítu. Jde o zcela subjektivní vjem, který nemá oporu v žádném do té doby známém vyobrazení znaku města Postoloprty. Subjektivnost vjemu byla autorem mimořádně neseriózně podpořena tvrzením „…a do znaku dostaly ryby, upomínající na proslulý okolní lov lososů…“. Autor se sice pokusil svou představu o existenci dvou ryb po vnějších stranách věží relativizoval konstatováním „…není zcela jasné, zda po stranách věží se nejedná pouze o ozdoby na okraji štítu, jaké jsou vidět též v prostoru nad věžemi“, ale je zřejmé že pečetnímu obrazu neporozuměl. Lůžek samozřejmě znal řadu vyobrazení postoloprtského znaku z minulosti, ve kterých nikdy žádné ryby zobrazeny nebyly a tak „šalamounsky“ konstatuje, že ryby byly ve znaku pouze tehdy, pokud to připouštěl tvar štítu. Tím jednoznačně odkazuje na pečeť, kde ony ryby on sám zcela subjektivně a zároveň mimořádně nekorektně identifikoval. Ryby totiž nejsou ani v pečetním obraze – ryby existovaly pouze v Lůžkových představách. To, co Lůžek považoval za „ozdoby na okraji štítu“ a to ať nad věžemi či vedle věží, je jednoduše okraj štítu. Hodnocení podoby znaku jako renesanční s tvrzením, že i věže mají typické renesanční zakončení nemá oporu ve verifikaci se skutečnými renesančními stavebními památkami. Uvedené umělecko-historické zařazení pečeti je dle mého soudu odvozeno od skutečnosti udělení znaku ve druhém desetiletí 16. století. V této době pozdní gotiky, zvané jagellonská, lze jen obtížně předpokládat tvary štítu z období vrcholné renesance. Autorovo subjektivní hodnocení vyústilo v neopodstatněně kategorický rezultát – „Znak města Postoloprt uváděný Widimskym je chybný“. Znak města Postoloprt v uvedené době byl chybný pouze v barevnosti štítu, který měl být nikoliv červený, ale modrý. Jakou podobu měl mít dle Lůžka „správný“ znak je patrné z obrazové přílohy. V této podobě je znak města Postoloprt odmítnutí hodný. Jde o mimořádně svévolnou kreaci vytvořenou na základě subjektivního hodnocení autora hesla Postoloprty v publikaci o znacích severočeských měst z roku 1970. Prostřednictvím této publikace je městu podoba znaku v podstatě oktrojována.

K dalšímu posunu vnímání podoby znaku města Postoloprty, prezentovaném odbornou literaturou, došlo v roce 1985. Tehdy vydané, dlouhá léta inzerované a netrpělivě očekávané kompendium české komunální heraldiky mělo ambici revidovat a znovu zhodnotit podobu městských znaků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Lze předeslat, že záměr se autorskému kolektivu pod vedením Jiřího Čarka nepodařilo naplnit a do komunální heraldiky byly vneseny náhledy mnohdy subjektivní a diletantské, vytvářející stav blízký chaosu.

Stejně jako v předchozím případě je velice vhodné ocitovat téměř doslova celý text vypracovaného hesla „Postoloprty“ – „…Na město bylo povýšeno r. 1511. Pravděpodobně v té době dostalo také znak. Znakové privilegium se nedochovalo. V zápisu o starých postoloprtských privilegiích z r. 1712 se uvádí, že jsou už zcela nečitelná. Z popisu znaku se tehdy podařilo přečíst jen několik slov: „štítu modrém dvě věže bílý a mezi nimi kapr v poli červeným“. I když je popis neúplný, ukazuje, že v literatuře uváděné barvy jsou nesprávné. Úplnou podobu znaku dokládá nejstarší pečeť ze 16. století. Mladší pečeti znak zjednodušují, vynechávajíce ryby při okrajích štítu, a pečeť asi z doby kolem r. 1700 má mezi věžemi na barokním kartušovém štítku nakoso postaveného kapra nestočeného“. Následuje popis znaku: „Na modrém štítě je stříbrná kvádrová hradební zeď, za níž vynikají dvě rovněž stříbrné čtyřhranné věže z kvádrového zdiva, každá s jedním čtyřúhlým oknem a cibulovou červenou střechou se zlatou makovicí. Mezi věžemi vrcholí hradební zeď třemi stínkami, při okraji je pak po dvou stínkách. Mezi věžemi je červený štítek a na něm je spirálovitě stočený zlatý kapr s ocasem vlevo nahoře a hlavou uprostřed spirály. Při okrajích štítu po vnější straně věží stojí svisle, hlavou vzhůru po jedné stříbrné rybě, hřbetem k věži obrácené“ (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 304). Lze předpokládat, že stejně jako v roce 1970 i tentokrát byl zpracovatelem hesla Bořivoj Lůžek. Stejně tak lze předpokládat, že svůj podíl na revizi podoby postoloprtského znaku měl i Jiří Čarek. V příloze je barevné vyobrazení znaku města Postoloprty nakreslené Stanislavem Valáškem.

K textu lze přičinit několik kritických poznámek. O tom, že král Vladislav Jagellonský udělil Postoloprtům společně s povýšením na městečko i znak nemůže být žádných pochyb. Popis pečeti je vlastně popisem znaku (viz výše Haas, Privilegia nekrálovských měst českých, č. 416). Autor hesla Postoloprty v kompendiu z roku 1985 předpokládá (stejně jako v roce 1970), že byla udělena pouze pečeť, resp. právo pečetit zeleným voskem, a nevnímá, že její barevný popis musí nutně být popisem znaku. V období po roce 1970 byl zřejmě řádně „vytěžen“ fond Archiv města Postoloprty a tam nalezena zpráva o správné barevnosti znaku. Popis znaku byl vyhodnocen jako neúplný a takovým skutečně je, ale opět je poukazováno na pečeť s údajně „úplným“ znakem. Úplností je míněna domněnka, že pečeť zobrazuje více než uvádí onen neúplný popis. Tím, co není uvedeno v popise jsou především domnělé ryby po stranách věží – tentokrát oproti roku 1970 bez sebemenšího pokusu o autorovo vyjádření pochybnosti zda nejde o chybnou interpretaci okraje štítu, o kterou samozřejmě šlo. Pečeť nebyla dobře „přečtena“ a ono subjektivně viděné bylo navíc chybně hodnoceno.

Je nutné vyjádřit se také k popisu znaku, který přináší zcela nové a zároveň nekomentované skutečnosti. Odhlédneme od poněkud neumělé dikce popisu a od nepřesných termínů. Správná je změna dosud červeného štítu na modrý s ohledem na torzo popisu městského znaku z nedochovaného privilegia. Dále však je již nutné odmítnout kvádrování věží – ty vždy a na všech vyobrazeních byly hladké a teprve Valášek v roce 1985 je nakreslil kvádrované. Zde je nutné poznamenat, že z pohledu heraldiky není kvádrovaná a hladká věž totéž – jde o dvě odlišné figury. Je nutné kategoricky odmítnout cibulové střechy na věžích. Takové zakončení nikdy v minulosti věže neměly a střechy byly vždy stanové (jehlancové). Zdá se být zřejmé odkud pochází inspirace – z pečeti, ve které byly subjektivně a zároveň chybně hodnoceny oblouky horního okraje štítu jako součásti znakové figury – „báně“ na věžích. Cibulová střecha je sice slohově v souladu s renesančním stavitelstvím, ale až s jeho vrcholnou formou, tedy nikoliv s obdobím doznívající vrcholné jagellonské gotiky na počátku 16. století. Stejně tak je nutné odmítnout stříbrné ryby po stranách věží jako ničím neopodstatněný „novotvar“ vycházející z mimořádně subjektivního hodnocení obrazu městské pečeti. Nikdy před rokem 1970 nebyl postoloprtský znak kreslen tak, aby v něm byly dvě ryby navíc. O tom, že za podklad pro podobu znaku byla „otrocky“ přijímána pečeť svědčí i skutečnost, že stínky hradby jsou v souladu s pečetí vynechány v místě věží, ale nikoliv v souladu s pečetí jsou stínky na vnějších okrajích hradby. V popise uvedený pojem „hradební zeď“ je nepřijatelný – zeď je hladká bez cimbuří a pokud má být popsána figura v postoloprtském znaku, pak jde o hradbu a ta má i bez nutnosti zmínky stínky a proluky. Ryba ve štítku mezi věžemi je nakreslena podivným způsobem. Inspirace je opět v pečeti, kde je ryba stočená do spirály s ocasem nahoře vlevo (velice podobné gotickému majuskulnímu písmenu „G“). Ze zachovaného částečného popisu znaku z privilegia krále Vladislava je zřejmé, že rybou má být kapr. Toho zmiňuje i Sommerův popis z roku 1846. Tak byla kreslena ryba v roce 1864 Widimskym, v roce 1887 prof. Wahnerem a také v roce 1903 v Ottově slovníku naučném. V roce 1970 nakreslil Václav Zajíček rybu stočenou do spirály, kterou nelze nazvat kaprem. V roce 1985 chtěl Stanislav Valášek vyhovět jak pečeti, tak pojmenování ryby kaprem, a tak nakreslil nikoliv pěknou kreaci, protože kapr díky tvaru těla je obtížně stočitelný do spirály.

Pro samotný život městského znaku bylo osudným období následující po roce 1970, kdy vyšla publikace o znacích severočeských měst. V té době totiž bylo město na mnoha místech, prostory historické radnice počínaje a městským koupalištěm konče, „vyzdobeno“ novým historicky jedině „správným“ městským znakem v podobě, kterou zcela nekriticky doslova vymyslel ředitel lounského okresního archivu PhDr. Bořivoj Lůžek. Město vynaložilo nemalé finanční prostředky na něco, co bylo nesmyslné. Přestavitelé města však k takovému poznání dospět nemohli, protože bezmezně respektovali autoritu instituce, která dle nich měla kompentenci k vyjádření nezpochybnitelných rezultátů. Zmíněnou mystifikaci lze zařadit jako další příklad do řady jiných, dokumentujících vnímání komunální heraldiky a heraldiky obecně nejen v prostředí samotných uživatelů městských znaků, ale v tomto případě i v prostředí zdánlivě profesionálním.

V roce 1997 a 2001 vyšly dvě publikace dotýkající se komunální heraldiky. První z nich je prostým reprintem publikace Jiřího Čarka z roku 1985 s tím, že z textu byly vyňaty odborně podstatné pasáže dotýkající se městských znaků - archivní doklady, vyobrazení a příslušné odkazy na literaturu. Ty byly nahrazeny kapitolou nazvanou „Současnost“, která se obvykle omezila na jmenný seznam zastupitelů volené samosprávy. V roce 2001 byly přidány odstavce „Pamětihodnosti“ a „Významné firmy“. U Postoloprt vše co se dotýká znaku – tedy popis i vyobrazení zůstalo stejné jako v roce 1985. Vydavatel Josef Augustin se v obou případech zcela neoprávněně označil za autora textu a vyobrazení. Obě publikace tím, že doslova opakují popisy znaku města Postoloprty z publikace Jiřího Čarka z roku 1985 a kopírují kresbu znaku Stanislava Valáška z téže knihy, jsou obsahem irelevantní a není nutné se jimi vůbec zabývat.

Posledním relevantním kompendiem komunální heraldiky v Čechách je publikace Jiřího Čarka, Městské znaky v českých zemích z roku 1985. S touto knihou je nezbytně nutné vést kritický dialog a z něj pak vyvodit seriozní rezultáty. A to pro dvě zásadní skutečnosti. První je vnímání uvedené knihy jako závazného „kodexu“ městských a obecních znaků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. A druhou zásadní skutečností vynucující si kritický dialog je fakt, že uvedené kompendium obsahuje příliš velké množství nedostatečností, chyb, omylů, zavádějících tvrzení, laických informací, nesprávných a neseriozních hodnocení a interpretací. Čarkova publikace nemá ty vlastnosti, které jsou ji přisuzovány – není v mnoha případech kodexem českých městských znaků a tím méně kodexem závazným.

Městské zastupitelstvo v Postoloprtech na svém jednání konaném dne 13. 9. 2006 rozhodlo o podobě městkého znaku v intencích závěrů výše uvedeného textu, který je v podstatě téměř doslovným opakováním rešerše, vypracované autorem tohoto textu v souvislosti s návrhy městské vlajky. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na svém zasedání dne 13. 12. 2006 posoudil revidovanou podobu městského znaku a stanovil jeho popis: „V modrém štítě vynikají z kvádrové hradby dvě věže, vše stříbrné a s cimbuřím. Každá věž s černým oknem a červenou stanovou střechou se zlatou makovicí. Mezi věžemi červený štítek se zlatým kosmým kaprem“. Znak odpovídající tomuto popisu byl městu udělen předsedou PSPČR dne 5. 4. 2007. Udělená vlajka města Postoloprty se shoduje s popisem: List tvoří čtyři vodorovné pruhy, červený, bílý, modrý a červený, v poměru 1 : 3 : 3 : 1. Poměr šířky k délce listu ke 2 : 3.

Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, číslo 2/2009, ročník XXIX., Praha 2009, s. 22 - 37

jméno:
heslo: