Login

Chlumín

O ZNAKU OBCE CHLUMÍNA


První zmínku o Chlumínu v písemných historických pramenech nelze určit přesně na rok. Nachází se ve formulářové sbírce zv. „Summa Gerhardi" a ta je historiky zařazena do let 1336 až 1345. Formulářové sbírky byly sestavovány u kanceláří vydávajících větší množství listin s různým obsahem. Na základě znění skutečně vydaných, či fiktivních listin týkajících se rozličných právních, či jiných skutečností, byly pro případ příštích potřeb sbírány koncepce listiny, formulace textů, různé slovní obraty, slohové stylizace. V takové sbírce se nachází i zmínka o Chlumínu (Chlumin oppido cum munitione). Z listiny ve formulářové sbírce vyplývá, že Velflovici Jakub a Matěj měli s Kunou, vdovou po jejich dědovi Mikuláši spor o Chlumín a o další majetek. Spor byl vyřešen tak, že městečko Chlumín připadlo bratrům Jakubovi a Matějovi a Kuna získala vsi Zátvor a Semílkovice. Z uvedeného formulářového záznamu lze také dovodit, že majitelem Chlumína byl již zmíněný Mikuláš starší Velflovic, který je připomínán v letech 1310 - 1332. Je jistě pozornosti hodné, že o Chlumínu se již při první zmínce píše jako o opevněném městečku (resp. o městečku s tvrzí - ono „munitione" lze vyložit jako opevnění, či jako tvrz). Hradby opevnění nutně nemusely být z kamene, ale například z dřevěných kůlů. Zda jde o tvrz nebo o opevnění nemění nic na skutečnosti, že v uvedené době byl Chlumín významným sídlem, které jistě bylo místem trhu a snad lze uvažovat o jeho poloze na některé z frekventovaných obchodních cest směřujících z Prahy na sever k možným přechodům přes Vltavu u Lužce nebo Labe u Obříství. Významnost Chlumína podtrhuje i skutečnost, že v rámci organizace církevní správy Českého království ve 14. století byl sídlem  děkanátu, ke kterému náleželo devatenáct far v obcích na území tzv. Meziříčí, tj. oblastí mezi Vltavou a Labem. Chlumínský farní kostel sv. Máří Magdalény je doložen k roku 1362. V průběhu druhé poloviny 18. století došlo k dosud nebývalému rozmachu výstavby státních silnic. Tím došlo k výrazné změně komunikační sítě přesměrováním dřívějších zavedených obchodních a cestovních tras. Chlumín se tím ocitl mimo hlavní tahy nově vzniklých silnic. Přesto si svůj statut městečka podržel i nadále (August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, XV, Praha 1927, s 265-266; August Sedláček, Místopisný slovník historický Království českého, b. m a d. v., s. 316 - 317, dále MSH; Karel Kuča, Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku, 2. díl, Praha 1997, s.415 - 417; Ottův slovník naučný, XII, Praha 1897, s 252; Antonín Profous, Místní jména v Čechách, II., Praha 1949, s. 21-22; www.chlumin.cz).


Prvními známými vlastníky Chlumína byli členové pražské staroměstské patricijské rodiny Velfloviců. Jednotliví členové rozvětvené a početné rodiny se vzájemně odlišovali „přídomky" podle jmen jimi obývaných pražských domů - například někteří z těch, kteří vlastnili na Starém Městě dům nazývaný „Věž" nebo „U věže". Tak se v roce 1347 setkáváme s Janem a Matějem „od Věže". Matěj působil ve staroměstské samosprávě od  roku 1354 a v městské radě zasedal od roku 1365. Jeho znak je součástí výzdoby arkýře kaple staroměstské radnice (viz níže). Ten byl také majitelem Chlumína. Ještě v roce 1395 daroval chlumínskému kostelu dva zdejší mastné krámy a vrbiny na Kří. Zřejmě nedlouho po té zemřel, protože v roce 1398 podával faráře ke chlumínskému kostelu Matějův syn Jan Dubecký z Dubče. Ten v roce 1405 prodal Chlumín s třiceti lány a s okolními vesnicemi benediktinskému klášteru v Břevnově.


Husitské války přinesly výrazné změny v držení feudálních statků. Majetek byl zabírán především církevním institucím. Tak přišel břevnovský klášter o Chlumín. Král Zikmund zapsal v roce 1420 chlumínský statek Václavovi z Hrádku. Pak se zde držitelé střídali v rychlém sledu - Jindřich Hrzán z Harasova (1439) a jeho potomci, Samuel z Hrádku (1476), manželé Jan ze Šelmberka a Johanka z Krajku (1507), bratr Johany Kunrát z Krajku. Ten před rokem 1500  prodal Chlumín obci Většího Města pražského. V roce 1529 se dostal do držení Starému Městu pražskému. Tomu, za účast v protihabsburském povstání, byl Chlumín v roce 1547 konfiskován, rok na to ho Ferdinand I. zastavil Anně z Biskupic provdané za Adama Lva z Rožmitálu a nakonec v roce 1555 prodal do dědičného držení. Od Anny koupil Chlumín Jan Špígl z Milčic, který pro Chlumín vyprosil u Ferdinanda I. potvrzení na dva výroční trhy a dva  trhy na vlnu, které král udělil v roce 1559 (Přibyl - Liška, 1975, pozn. č. 173 - SÚA-Saalbuch 286, p. 164). V následujících desetiletích se majitelé opět střídali v rychlém sledu  - Sekerkové ze Sedčic (1566), páni z Vřesovic (1590), Kaplířové ze Sulevic (1643), Marie Eliška z Kounic (ok. 1660, dcera Albrechta z Valdštejna,, vévody z Frýdlantu), Údrčtí z Údrče (1675), Marie Anna Františka vévodkyně Sasko-Lauenburská (1726), její dědicové vévodové bavorští. V roce 1763 koupil Chlumín Rudolf hrabě z Chotkova a Vojnína, majitel zámku ve Veltrusech. Získané městečko připojil k nově zřízenému majorátnímu (fideikommis, rodinné svěřenství) panství Jeviněves, které zahrnovalo Jeviněves, Ouholice, Všestudy, Dušníky, Vojkovice, Kozomín a Chlumín. Chotkové byli v Chlumíně vrchností až do konce patrimoniální (vrchnostenské) správy, kterou nahradila správa státní, zřízením okresních soudů a okresních, městských a obecních úřadů v roce 1850. Do uvedené doby vstoupil Chlumín jako městečko (městys).


Po nezbytně nutném exkurzu do historie Chlumína, na který bude níže příležitostně odkazováno, se další řádky budou zabývat samotným znakem.


Znak v Chlumíně se vyvinul z pečeti městečka. Na tomto místě je nezbytně nutné zdůraznit, že pečeť a znak není totéž pro svůj různý původ, různé vlastnosti a různé funkce. Pro fungování samosprávy byla důležitá především pečeť jako prostředek ověřovací a pověřovací, dávající aktům pořízeným listinnou formou právní relevanci. Bez pečeti, či později razítka, by jakákoliv listina nebyla z pohledu práva „plnohodnotná" a její obsah by nebyl právně závazný. Znak plnil především funkce reprezentační a byl pro život městečka svým způsobem zbytný, nedůležitý a nepodstatný. Na rozdíl od pečeti, bez které se městečko prostě obejít nemohlo.


Protože se pro Chlumín nedochovala žádná zpráva o užívání znaku, tím méně o existenci znakového privilegia, či jeho opisu, musíme odmítnou představu o tom, že znak byl „chlumecké obci propůjčen po roce 1526" (Kořán, Světozor 1874, s. 539 - citace in: Alois Přibyl, Karel Liška, Znaky a pečetě středočeských měst, Praha 1975, s. 64). Lze také popřít nutnost povýšení na město jako nezbytnou souvislost s konstituováním znaku (OSN XII, s. 252, in: Přibyl-Liška,1975, s. 64, pozn. č. 171).


Chlumín byl městečkem již od první poloviny 14. století. Existence pečeti z této či následující doby potvrzena není. Vůbec první zmínka o pečeti nepochází ze žádné listiny, ani ze vzácně zachovaného typáře, ale ze zvonu v chlumínském kostele sv. Máří Magdalény. Píše o něm farář v chlumínské farní kronice (SokA Mělník, FÚ Chlumín, Liber Memorabilium Ecclesiae et Parochiae Klominensis, Thomus II., 1725 - 1873, s. 43, 88 - dále jen LMEK).  Vedle popisu chlumínského znaku (o tom více níže) píše i o dokladu jeho užití na zvonu a tam je provázený latinským nápisem „Sigillum oppidi Klominensis" - „Pečeť městečka Chlumína". Ačkoliv zapisujícím farářem nebyl dostatečně vnímán rozdíl mezi pečetí a znakem, je jisté, že zde není vyobrazen znak, ale právě pečeť s uvedeným opisem. Zápis ve farní kronice neuvádí datum odlití zvonu a na samotném zvonu letopočet uveden není (viz: Antonín Podlaha, Soupis památek historických a uměleckých, sv. VI. politický okres mělnický, Praha 1899, s. 46). Ale byl zde uveden přečtený nápis s údajem o zvonaři: „Udělan gest odemne Baltazara Hoffmana zwonaře M. N. M. P. w Slowanech..." (M. N. M. P. = Měšťana Nového Města Pražského). Na základě toho můžeme určit přibližnou dobu odlití zvonu. Baltazar Hoffman působil jako zvonař v dílně v Emauzích (Na Slovanech) v letech 1605 - 1617 (Ludmila Kybalová, Radek Lunga, Petr Vácha, Pražské zvony, Praha 2005, s. 74). Na zvonu je i řada písmen zkracující jméno objednatele zvonu: I. B. K. Z. W. N. K. I. Z. W. A. Z. V. Ty lze identifikovat jako „Ian Bořivoj Kyšperský Z Wřesovic Na Kulmíně - Iohanka Z Wřesovic A Z Vdrče". Jan Bořivoj z Vřesovic byl v uvedené době vlastníkem Chlumína a zemřel okolo r. 1631. Jeho manželkou byla Johana z Údrče. Soudobý soupis uměleckých památek zvon neuvádí (Emanuel Poche a kol., Umělecké památky Čech, 1, Praha 1977, s. 507 - 508).


Z předchozího odstavce vyplývá, že v Chlumíně byla používána pečeť městečka nejméně od počátku 17. století. Dobou jejího možného vzniku se budeme zabývat na jiném místě v souvislosti z komentováním obsahu znaku. Další doklad o užívání pečetí přináší již zmíněná farní pamětní kniha, kde jsou otisky tří různých typářů, dva otištěné do červeného vosku a jeden jako razítko (LMEK, s. 88).  První pečeť je kulatá o průměru 33 mm. Kruhové pečetní pole je rozdělené kvádrovou hradbou s cimbuřím, v ní  brána s vytaženou mříží a otevřenými vraty na závěsech, za hradbou vyniká věž s oknem (s křížem, či čtyři okna - 2, 2), cimbuřím, stanovou střechou s naznačenými taškami (heraldicky vpravo je na střeše komín!), věž po stranách provázejí dva štítky s břevnem. Opis je v horní polovině pečetního pole ohraničený vnitřní lištou: PECET MESTIS KVT KLOMIN (Přibyl - Liška, 1975, s. 64, Obr. 8,, tab. VI). Pravděpodobně lze mít opis za česko-německý a navíc zkomolený - pečeť městyse gut (panství) Chlumín. Druhá pečeť o průměru 23 mm je totožná s předchozí a liší se pouze velikostí (Přibyl - Liška, 1975, s. 64). Otisk kulatého razítka má průměr 35 mm, opis ohraničený vnější dvojitou a vnitřní jednoduchou lištou zní: W OBEC MESTEC KLOMIN. Otisk není příliš jasný, přesto lze odpozorovat, že pečetní pole vyplňuje kvádrová hradba s cimbuřím, branou s vytaženou mříží (bez vrat), věž se stanovou střechou s makovicí (bez cimbuří a bez zřetelně patrného okna), po stranách věže štítky s břevnem (tuto pečeť Přibyl - Liška, 1975,  neuvádějí).


Na následujících řádcích učiníme přehled zpráv o znaku Chlumína v pramenech a v odborné literatuře v chronologické posloupnosti.


Nejstarší vyobrazení „znaku" (proč je tento výraz v uvozovkách vyplyne z výkladu) pochází z roku 1843 a je v již zmiňované chlumínské farní pamětní knize. V horní polovině strany 89, je pod nápisem „Štít městyse Klomína někdy č: královske město, jenž Slováci před věky založili a zalidnili" jeho vyobrazení. V uvedeném nadpise bylo ono „č: královske" přeškrtnuto a to ze zřejmých důvodů - bylo to zmatečné konstatování, protože Chlumín nikdy nebyl královským městem, ale zároveň také nikdy nebyl městem jako takovým, ač to slovo škrtnuto není („jenž", bylo upraveno na „jejž").  Malba představuje oválný štít světlemodré barvy a v něm je červená kvádrovaná a stříbrně spárovaná hradba a věž se stříbrným cimbuřím, proraženou branou se stříbrným bosovaným obloukem, světlezeleným trávníkem, modrou (tmavší než světlemodrý štít) vytaženou mříží, světlemodrými otevřenými vraty na tmavomodrých závěsech, věž je završena stříbrným cimbuřím na krakorcích a tmavomodrou vydutou stanovou střechou, do věže jsou proraženy nad sebou tři dvojice oken čtvercová mezi obdélníkovými. Po stranách věže jsou modré štítky s červeným břevnem a zlatou neobvykle stylizovanou „korunou". Pod touto malbou je vyobrazen pohled na Chlumín, který je signovaný Leopold Jelínek, V Praze 27. 6. 1843. Na příslušném místě se k tomuto vyobrazení vrátíme s kritickým komentářem.


První zprávu o znaku městečka Chlumín v oficiální odborné literatuře přináší Widimského německy psané kompendium městských znaků v Českém království z roku 1864. Když byla v roce 1850 nahrazena před tím ukončená patrimoniální správa správou státní zřízením okresních soudů a okresních, městských a obecních úřadů, převzalo vídeňské ministerstvo vnitra také agendu komunální heraldiky. Pro potřeby této instituce bylo nezbytně nutné získat přehled o existujících a užívaných městských znacích v celém Rakousko-Uhersku. Takovou potřebu mohla naplnit zpracované kompendium V. R. Widimského. Jako rodilý Čech začal soupis městských znaků právě v Království českém. Z toho pak rezultovala publikace vydaná v uvedeném roce. Widimsky sám v úvodu své publikace píše, že mnohá města navštívil osobně a jinak využil pomoci svých přátel, či si o informace dopisoval na příslušný úřad. Zdá se, že s Chlumínem vedl korespondenci. Na základě získaných informací Widimsky o Chlumínu napsal: „Das Jahr seiner Entstehung ist unbekannt. Im Jahre 1375 hatte der Ort schon seine Kirche. Eben so unbekannt ist die Zeit seiner Erhebung zum Städtschen und die der Ertheilung seines Stadtwappens, welches aus einem blauen Schilde besteht, worin eine gezinnte silberne Stadtmauer mit offenem Thore, zwei Flügelthüren und heraufgezogenem Fallgitter; hinter der Mauer und oberhalb dem Thore erhebt sich ein viereckiger, gezinnter Thurm mit rothem Spitzdach und goldenem Knopfe; auf jeder Seite befindet sich schwebend ein österreichisches Landesschild - ein rothes Schildchen mit einer silbernen Querbinde" - (překlad: „Rok jeho založení je neznámý. V roce 1357 mělo místo již svůj kostel. Stejně tak je neznámé datum jeho povýšení na městečko a obdržení jeho městského znaku, který se skládá z modrého štítu, v čemž cimbuřová stříbrná městská zeď s otevřenou branou, dvěma křídly vrat a vytaženou padací mříží; za zdí a nad branou vyniká čtyřhranná, cimbuřová věž s červenou špičatou střechou a zlatým knoflíkem; na každé straně nacházíme vznášející se rakouské zemské štíty - červené štítky se stříbrným břevnem"; Vincenz Robert Widimsky,  Städtewappen des Österreichischen Kaiserstaates, I. Königreich Böhmen, Wien 1864, s. 24, No. 80, v příloze barevné vyobrazení znaku se shodným pořadovým číslem). Z Widimského zprávy lze usuzovat, že znak Chlumína v uvedené podobě byl chlumínskými vnímán jako správný. A to bez ohledu na malbu ve farní pamětnici, která vyobrazovala znak ve zcela jiné barevnosti. Widimskym je také potvrzeno, že představitelům městečka v té době nebyla známa povědomost o době povýšení na městečko a o udělení znaku. Ostatně toto poznání je v souladu s dnešními znalostmi a hodnoceními historických skutečností.


Zprávu o podobě chlumínského znaku přináší také Ottův slovník naučný, který jej popisuje: „v modrém štítě městská hradba s cimbuřím a otevřenou branou; nad branou vyniká stříbrná čtverhranná věž s cihlovou střechou a zlatou makovicí, po obou stranách věže červený štítek se stříbrným pruhem" (Ottův slovník naučný, XII, Praha 1897, s. 252). Jak je patrné i z vyobrazení, tak redakce Ottova naučného slovníku převzala Widimského databázi s tím, že popisy byly přeloženy do českého jazyka a mírně stylisticky upraveny a vyobrazení překresleny jako černobílé pérovky.


Na konci první dekády 20. století vyšel historický místopis Augusta Sedláčka, který přinesl v hesle o Chlumínu i popis znaku: „Erb: štít modrý a u jeho spodu stříb. zeď ze štukoví se stínkami a s branou otevřenou se stříb. dveřejemi a černou mříží vytaženou; nad branou vyniká stříbrná čtverhranná věž s jedním oknem, cimbuřím, červ. Končitou střechou a zl. makovicí. Po obou stranách věže jest červený štítek se stříb. ležatým pruhem" (August Sedláček, MSH, s. 317).


V roce 1975 bylo vydáno kompendium týkající se znaků měst ve středočeském kraji. Chlumínský znak je zde popsán: „V modrém poli je stříbrná kvádrovaná hradba s cimbuřím a otevřenou bránou, se zlatými vraty a černou nahoru vytaženou mříží. Nad branou vystupuje z brány stříbrná věž s jedním oknem, ukončená cimbuřím o pěti stínkách a špičatou červenou střechou se zlatou makovicí. Po stranách věže je vždy červený štítek se stříbrným břevnem" (Přibyl - Liška, 1975, s. 64). Karel Liška jako autor přílohy kreseb pečetí a znaku vybarvil vrata brány jako zlaté. To lze hodnotit jako svévolné a ničím neopodstatněné počínání. Vrata byla vždy stříbrná.


Jestliže do roku 1975 nebylo v odborné literatuře pochybností o barevnosti chlumínského znaku, přineslo kompendium české komunální heraldiky z roku 1985 zásadní změnu pohledu na ni. Uveden je následující popis znaku: „Na stříbrném štítě je červená, bíle spárovaná kvádrová hradební zeď o devíti stínkách s otevřenou branou se stříbrnými vraty a s ocelovou vytaženou mříží. Nad branou stojí rovněž červená, bíle spárovaná věž se dvěma dvojicemi obdélných oken nad sebou, s třemi stínkami a s modrou špičatou střechou. Po stranách věže jsou dva modré štítky s červeným břevnem" (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 166). Jak je patrné, byla akceptována podoba znaku vymalovaná v roce 1843 do farní pamětní knihy.


Zpracovatelem hesla Chlumín byl pracovník Státního okresního archivu v Mělníku. Z délky textu je patrné, že měl snahu zabývat se „problémem" znaku městečka více než pouze povrchně. Na poměrně malém prostoru uvedl řadu podstatných informací, ale také subjektivních hodnocení a nekritických tezí, které měly podpořit domněle sofistikovanou argumentační konstrukci a s její pomocí odůvodnit zásadní změnu dosud tradičního zobrazování znaku Chlumína. Jistě správně bylo konstatováno, že znak se vyvinul z městské pečeti a nemá oporu v žádném privilegiu. Odstavec s hlavní „argumentační" váhou je dobré ocitovat v úplnosti: „Existuje však jediný doklad znaku v barvách, v literatuře dosud neznámý, a to z roku 1843, malovaný Leopoldem Jelínkem v Liber memorabilium ecclesiae Klominensis II. Dá se předpokládat, že farář v Chlumíně by byl měl znát správné barvy místního znaku, takže lze malbu přijmout jako spolehlivý dokument. V této knize jsou však barvy odchylné od barev tradovaných literaturou, totiž štít modravě bílý, zeď i věž jsou červené s modrou střechou a štítky (nesprávně korunované, což se na pečeti nikdy nevyskytovalo) modré s červeným břevnem. Taková podoba znaku by ukazovala k jinému původu významu štítků; na babenberské je asi upravil teprve Widimsky, který pravděpodobně i v některých jiných případech maloval štítky s břevnem neznámých barev jako babenberské".


K výše citovanému odstavci lze přičinit několik kritických poznámek. Malbu znaku nelze přijmout jako „spolehlivý dokument" jeho „správné" podoby (jak je zde myšleno) a to pouze proto, že „farář by byl měl znát správné barvy místního znaku".  Naopak farář, protože není všeobecně akceptovaným nositelem vševědoucnosti, nemůže plnit funkci nezvratitelné garance za správnost podoby místního znaku. Dovolávání se takové garance autorem hesla Chlumín v encyklopedické části citované publikace je jím samotným zjevně vnímáno jako klíčové pro argumentaci podporující změnu znaku. To však lze hodnotit nejen jako neseriozní, ale také jako neprofesionální a metodicky nepřijatelné.


S ohledem na události, které následovaly v příštích zhruba dvaceti letech po namalování znaku Chlumína do farní kroniky v roce 1843, lze mít za to, že jeho podoba ještě vůbec nebyla ustálena, nebo ještě lépe, nebyla dosud vůbec stanovena, resp. rigorózně posouzeno znak v pravém slova smyslu vlastně ještě neexistoval. V té době byl za znak nepřesně považován pečetní obraz. Ten ovšem nezobrazuje znak - chybí štít. Zde lze použít korektní heraldickou tezi - „není-li štítu, není znaku". To, co je v chlumínských pečetích, je z pohledu heraldického úzu pouhé znamení.


Ve farní kronice jde s největší pravděpodobností o svévolnou laickou představu o barevnosti znaku. Na straně 88 farní kroniky se o znaku píše následující: „Ten štít neb erb, jejž tuto wyobrazený widiš, a který obec na 2 pečetich má, a jíchž od nepamátných času užíwá, a na nichž wěž, bašty a otewřena brána i ty dwa znaky podle weže neomylně městskou dustojnost dokazuji. A že tyto pečeti jsou prawdiwé, dokazuje i ten nejwětši zwonec na kostelní wěži, na němž tento erb práwě tak litý jest, jak tuto stojí mimo těch obrubních okras, které malíř přidal, a pod ním, jak na stránce 43 stojí, latinský nápis: Sigillum oppidi Klomin." Znak do farní kroniky namaloval Leopold Jelínek žijící v Praze. Farář se v úvodu textu sice odvolává na malbu znaku (na protější straně 89), ale jinak trvale odkazuje na pečeti a malíři „vyčítá", že se oproti pečetím dopustil přidání „obrubních okras".  Oněmi okrasami jsou míněny akantové rozviliny obklopující štít a nacházející inspiraci v přikryvadlech rodových erbů. Z kresebného pojetí rozvilin je patrné, že Leopold Jelínek byl zručným malířem. Ale z ostatního vyplývá, že heraldice nerozuměl. Snad se lze domnívat, že malba znaku do farní kroniky možná měla vypadat jinak. Na straně 88 jsou přitištěny pečeti (tehdy tedy musely existovat typáře) a na protější straně 89 je Jelínkem vymalovaný znak. Možná, že to měla být malba pečeti v červeném tónu a nakonec z toho byl znak a červená zůstala pouze na hradbě a věži. O inspiraci pečetěmi, může svědčit i oválný tvar štítu.


Leopold Jelínek nepochybně nemaloval přímo na faře v Chlumíně, ale jak vyplývá z použitého výrazu „V Praze" při vročení signatury, měl farní kroniku ve svém pražském ateliéru. Jím namalovaný znak vypadá tak, jakoby Jelínek přesně nevěděl, jak se vším naložit. O heraldice neměl ponětí a tak popustil uzdu své fantazii. Kdyby věděl, co činí, tak by nemohl popírat základní heraldická pravidla „o barvě a kovu". Štít totiž je vlastně modrý a nikoliv stříbrný. A na tom nic nezmění ani fakt, že možná chtěl malířskými prostředky dosáhnout nápodoby tinktury stříbra. Markantním pochybením jsou modré štítky s červenými břevny, které zjevně nejsou nositeli nějaké dosud nepoznané a překvapivě objasňující informace, jak se pokouší domnívat autor v encyklopedickém hesle Chlumín v Čarkově kompendiu. Jde pouze a jen o projev heraldického diletantismu. Ve vztahu dalších barev užitých v malbě znaku je to podobné, např. modrá střecha a modrá mříž ve vztahu ke světle modrému pozadí - heraldika zná pouze jedinou modrou a nikoliv dva druhy modré jako maluje Jelínek a modrá na modré teoreticky není vidět. Sama konstrukce některých figur je bizarní - například podoba cimbuří na věži a korun na štítcích vedle věže ukazuje, že malíř nevěděl přesně co maluje, resp. pokud věděl co maluje, tak nevěděl jak to udělat. Znak jako celek lze hodnotit jako produkt heraldického laika a to velice výrazně snižuje věrohodnost podoby znaku Chlumína, který do farní kroniky namaloval. Subjektivně se domnívám, že si podobu znaku vymyslel. Proto bylo výše v uvedené souvislosti použitu u pojmu „znak" uvozovek.


Je jistě pozoruhodné, že několik málo let po té, co byl Leopoldem Jelínkem namalován znak do farní kroniky, byla představiteli chlumínské obce stanovena oficiální podoba znaku městečka a to zcela odlišná. Způsob jakým tak bylo učiněno byl naznačen výše - znamení z pečeti bylo vloženo do štítu a všemu byla dána barevnost. Na rozdíl od farní kroniky, byla stanovená barevnost v souhlasu s heraldickými pravidly a to je ve „sporu" o správnou podobu znaku jeden ze zásadních argumentů v neprospěch Jelínkovy kreace z roku 1843. Představiteli obce stanovený znak Chlumína byl určen pro soupis městských znaků v Českém království. Oproti farní pamětní knize měla publikace Widimského z roku 1864 charakter úředně závazného kompendia, velice pravděpodobně garantovaného rakouským ministerstvem vnitra. Proto znak Chlumína uvedený v tomto kompendiu je neoddiskutovatelně správnější pro svou přisuzovanou oficiálnost, akceptovanou i redakcí Ottova slovníku naučného. To může být nakonec vnímáno jako argument nejsilnější. Navíc, díky znalosti Widimského způsobu práce víme, že jím publikovaná podoba byla taková, kterou za správnou mohli považovat i v Chlumíně samotném. V takových souvislostech se úvahy mělnického archiváře v roce 1985 neubíraly. Nemůže v tomto případě platit - čím starší vyobrazení znaku, tím původnější a správnější. Na tomto místě musíme s maximálním důrazem na významnost sdělovaného konstatovat, že Chlumín neměl až do poloviny 19. století znak a užíval pouze pečeti. Hledání znakového privilegia a dávání pomyslného udělení znaku do souvislosti s různými chlumínskými privilegii je pouhá pošetilost. K tomu lze dodat, že topograf  Jaroslav Schaller ve svém popisu Království českého z druhé poloviny 18. století (Topographie de Königreichs Böhmen, Band I. - XVI., 1785 - 1790), stejně jako jeho následovník Johann Gottfried Sommer, píšící své topografické dílo v první polovině 19. století (Das Königreich Böhmen, Bd. I - XVI., 1833 - 1849), o znaku v Chlumíně nepíší, ačkoliv na jiných místech užívání znaku neopoměli zmínit jeho popisem. Svědčí to o jediném, v Chlumíně v jejich době znak užíván nebyl a nebylo co popisovat.


V Čarkově kompendiu si autor hesla Chlumín ve výkladu významu užitých figur ve znaku městečka velice dobře povšiml souvislosti mezi konstrukcí chlumínského znaku a symbolu Velflovice Matěje „od Věže", vlastníka Chlumína, který je umístěn na arkýři kaple staroměstské radnice. Komentuje to tak, že souvislost nelze potvrdit jednoznačně proto, že neznáme barvy Matějova „znaku". Navíc původní gotická plastika, zničená při požáru radnice 8. 5. 1945, byla nahrazena nepolychromovanou kopií. Zároveň se odvolává na dřívější černobílou fotografii objektu, kde lze rozlišit na štítcích vedle věže světlou barvu a na břevnech tmavou a z toho je odhadováno, že snad břevno mohlo být červené a štítek bílý. Musíme však oponovat tím, že takto přímočaře uvažovat nelze. Tmavé břevno mohlo být například zoxidované stříbro, které obvykle ztmavne a až zčerná a světlý štítek mohl být pokryt již pouhými zbytky polychromie, například vápenným podkladem pod již setřelou původní barvou. Naposledy se heraldickou výzdobou staroměstské radnice zabýval Rostislav Nový v roce 1989. Ten uvedenou kruhovou desku se znamením věže vyrůstající z koruny, provázené dvěma štítky a přiřazenou Velflovici Matějovi od Věže, hodnotí jako tzv. pomocný klenot. Není tedy erbem ve vlastním slova smyslu, tím byl štít s břevnem. Matěj od Věže užíval stejné znamení i na pečeti a to jako jediný v celém rodu Velfloviců. O barevnosti této desky Nový píše: „...v tzv. pomocném klenotu (kruhová deska) patrně modré barvy je rozložen celý erb patricijského rodu Velfloviců od Věže, tj. klenot stříbrné věže vyrůstající ze zlaté koruny, obklopený po stranách dvěma stejnými štítky se stříbrným břevnem na červené ploše štítu" (Rostislav Nový, Nejstarší heraldické památky Staroměstské radnice v Praze, Pražský sborník historický, XXII, Praha 1989, s. 50). Jak na tuto barevnost Nový přišel není z textu zřejmé. A to proto, že barevnost erbu Velfloviců, stejně jako jejich potomků Dubeckých z Dubče neznáme (August Sedláček, Českomoravská heraldika II., Praha 1925, s. 118, dále ČMH II.).  


Zdá se, že by bylo možné mít za náhodou, kdyby pečeť z počátku 17. století byla svým obsahem totožná s ojedinělou podobou pečeti Matěje od Věže z roku 1370 (ČMH II., s. 118), či s deskou na arkýři kaple staroměstské radnice v Praze. Ta vzdálenost více jak dvou století je překonatelná právě prostřednictvím pečetí. Totéž totiž obvykle nelze nacházet u znaků, které při svém vzniku nejsou tvořeny jako reminiscence na doby minulé, či dokonce dávno minulé. Není tedy dost možné, aby znak v Chlumíně vznikl například v 16. století v uvedené podobě s výkladem o vztahu k erbu Matěje od Věže. To by byl neopodstatněný anachronizmus nebo také při tak výrazné podobnosti chlumínského znaku a Matějovy pečeti nikoliv nemožná náhoda (jev označovaný dnes v oboru psychologie jako synchronicita). I to svědčí pro výklad o odvození chlumínského znaku z pečeti a navíc v době, kdy do procesu jeho vzniku už nemohla mluvit vrchnost. V Chlumíně to byly v 18. a 19. století Chotkové. Kdyby znak vznikl v době, kdy byli vrchností oni, pravděpodobně bychom v chlumínském znaku nacházeli nějaké připomenutí z chotkovského rodového erbu. Výklad o tom, že štítky mohou být rakouské a ty ve vztahu k Ferdinandovi I., není zcela nemožný. Jinak mezi rodovými erby české šlechty nalezneme velké množství štítů s břevnem. Rodový erb, který by se shodoval s modrým štítkem a červeným břevnem v něm, tak jak to namaloval v roce 1843 Leopold Jelínek do chlumínské farní kroniky, existuje. Patřil Budkovským z Budkova, ale ti s Chlumínem neměli nic společného. Tím odpadá představa zpracovatele hesla Chlumín do Čarkova kompendia z roku 1985 o možném nalézání nových výkladů ve vztahu ke znaku městečka namalovaném Leopoldem Jelínkem. Můžeme vyloučit například erb Jana Špigla z Milčic, kteří se zasloužili v roce 1559 o vydání privilegia pro Chlumín na několik trhů - Špiglové vedli erb, kde ve stříbrném štítě byla dvě třikrát dolů lomená červená břevna. Rozhodnout o tom, kdy skutečně vznikla pečeť městečka Chlumína je možné pouze v rovině teoretické nebo na základě dohadů. Existence pečeti na počátku 17. století svědčí o tom, že byla používaná i před tím. Ale od kdy, to již asi zůstane nezodpovězenou otázkou.


Jak se v současné době dívají na podobu znaku v Chlumíně vyplývá z malovaného znaku městečka na dřevěné desce umístěné v úřadovně obecního úřadu. Znak je ve shodě s původní barevností před rokem 1985 (pravděpodobně byl namalován v období mezi lety 1918 - 1938, viz také www.chlumin.cz).


Ideální popis znaku obce Chlumín zní: V modrém štítě stříbrná kvádrovaná hradba s prázdnou branou s vytaženou černou mříží a otevřenými stříbrnými vraty na černých závěsech. Nad branou vyniká stříbrná věž s černým oknem, s cimbuřím a červenou stanovou střechou se zlatou makovicí. Po stranách věže dva červené štítky se stříbrným břevnem.


Uvedený znak byl na zasedání Obecního zastupitelstva v Chlumíně konaném dne 25. 4. 2007 akceptován a přijat jako oficiální znak obce Chlumín. Po schválení Podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na jeho zasedání dne 12. 9. 2007, byl uvedený znak společně s vlajkou 18. 12. 2007 udělen předsedou Poslanecké sněmovny.



Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, číslo 1/2009, ročník XXIX., Praha 2009, s. 63 - 73.

10. 8. 2011 byly autorem provedeny korektury údajů dotýkajících se osobnosti V. R. Widimského a jeho kompendia o městských znacích v Českém království. Zejména tvrzení, že byl profesorem ve Vídni - byl lékárníkem v Albrechticích; že kompendium zpracoval na objednávku rakouského ministerstva vnitra - uvedené ministerstvo nebylo objednatelem, ale pravděpodobně zprostředkovalo vydání a tisk u c. a k. státního vydavatelství a tiskáren ve Vídni a de facto poskytlo dílu pomyslnou ministerskou záštitu.


Zpracováno 12. 3. 2009                                                                                                                    ©Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting