Login

Unhošť

O ZNAKU MĚSTA UNHOŠTĚ

 

První zprávy o Unhošti pocházejí ze druhé poloviny 13. století, když zde (villam Hunehostz) byly přeměřeny lány patřící k Menšímu Městu  Pražskému (Malá Strana). Ves patřila králi a ten své platy z Unhoště věnoval malostranským měšťanům. V roce 1329 postoupil král Jan Lucemburský právo podací k unhošťskému farnímu kostelu sv. Petra a Pavla Řádu křížovníků s červenou hvězdou. Při této příležitosti se o Unhošti píše jako o městečku (in Vnhoscht oppido). V dalších letech bylo městečko součástí panství královského hradu Křivoklát. Část patřila pánům Litovským ze Svinař (Antonín Profous, Jan Svoboda, Místní jména v Čechách, díl IV, Praha 1958, s. 447 - 448; August Sedláček, Místopisný slovník historický Království českého, b. d. a m. v., s. 928).

 

Král Vladislav Jagellonský vystavil pro městečko Unhošť listinu vydanou na Pražském hradě v pátek na den sv. Žofie (15. května) roku 1489. Pro samosprávu městečka přinášela listina několik zásadních výsad. Byly sloučeny obě části městečka - ta patřící ke hradu Křivoklátu, se zápisně drženou královským prokurátorem Bohuslavem ze Svinař. A to tak, že nadále mají být pod jurisdikcí purkmistra a konšelů městečka Unhoště. Městečku byl dán znak a právo pečetit zeleným voskem. Byl udělen jeden týdenní trh na každou středu a jeden výroční na den sv. Petra a Pavla v trvání dalších osmi dnů. Dovoz piva byl zpoplatněn. Nakonec dostalo městečko právo vést městské knihy. Originál listiny se ztratil, ale znění se zachovalo ve vidimátu města Berouna z 25. 4. 1577 (Antonín Haas, Codex iuris municipalis Regni Bohemiae, Tom IV-2, Privilegia nekrálovských měst českých z let 1453 – 1500, Praha 1960, č. 551, s. 285-287). Inzert této listiny je uveden v konfirmaci císaře Ferdinanda II. z 5. 7. 1628 (František Melichar, Monografie města Unhoště, Praha 1888, s. 209 – 211; citace textu privilegia s popisem znaku také Antonín Rybička, Pomůcky k heraldice a sfragistice domácí, Památky. Listy pro archeologii a historii [PA IX], Praha 1874, s. 737). Toto privilegium je v některých publikacích uváděno nesprávně jako listina povyšující Unhošť na městečko (Widimsky – viz níže), či dokonce na město (Ottův slovník naučný nové doby, VI/2, Praha 1943, s. 1339-1340, přičemž předchozí Ottův slovník naučný, díl XXVI, Praha 1907, s. 184 píše údaje správně). Také existuje lichá domněnka, že znak byl městu udělen až králem Ferdinandem I. v roce 1532 (Sedláček).

 

Uvedené privilegium popisuje udělený znak takto: „Také dáváme jim erb, na kterémžto erbu v modrém poli jelen s zlatými rohy, obojček zlatý na hrdle maje, své přirozené barvy a srsti, vycházející z křovin zelených; kteréhožto jelena jedné nohy zadní, ano puol též viděti jest; kterejžto erb mají a budou moci nésti na praporcích a také na pečetích téhož městečka též nésti a míti; a tú pečetí zeleným voskem budou moci pečetiti …“ (CIM IV-2, s. 286).

 

K tomu Václav Vojtíšek dodává: „Bylo sice poznamenáno, že to znamení budou moci na praporcích a jiných potřebách namalovaný nésti a také na pečeti míti, avšak právě že nic o štítu nepraví, nýbrž jen o poli, je viděti, že nemožno tu mysliti na výjimku z pravidla“ (Václav Vojtíšek, O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých, Zprávy památkového sboru hlavního města Prahy, sv. osmý, Praha 1928, s. 115). Uvedená citace patří k rozsáhlé Vojtíškově argumentaci, řešící vztah termínu „znak“ a „pečeť“ v dobových privilegiích. Vojtíškovo „pravidlo“, z kterého v případě Unhoště nelze dle něj učinit výjimku, spočívalo v tezi, že z dikce privilegií pro královská města vyplývalo, že jim byl udělen znak, který pak byl upotřeben různým způsobem a tedy i na pečetích, korouhvích atd. Dle Vojtíška nikoliv shodně u měst poddanských, kde dle něj byla možnost praktického užití znaku pouze na pečetích a proto je v privilegiích užíváno formulace o udělení „erbu neboli pečeti“. Ve svém výkladu Vojtíšek nakonec dospívá k závěru, že poddanská města neobdržela privilegiem znak, ale pouze pečeť – a to má vyplývat z formulací těch privilegií, kde se „nic o štítu nepraví, nýbrž jen o poli“. A proto ani u Unhoště není dle Vojtíška možné učinit výjimku a domnívat se, že byl městečku udělen znak. Proti takovému názoru je nutné se ohradit. V privilegiu se totiž jasně píše „dáváme jim erb“. Zmínka o „poli“ je sice terminologicky málo přesným vyjádřením, ale je zřejmé, že polem je myšlen štít. Jednoznačným protiargumentem je také skutečnost, že privilegium popisuje „erb“ v  včetně jeho barevnosti a tak se tento popis nemůže týkat pečeti, protože pečetidlo není schopno barevného otisku. Čili udělení se týká znaku městečka a privilegiem to také tak bylo myšleno od „samého počátku“. Kdyby tomu tak nebylo, pak by formulace z privilegia znějící „kterejžto erb mají a budou moci…také na pečetích téhož městečka též nésti a míti…“ byla zbytnou floskulí. Vztah znaku a pečeti je v privilegiu uveden jednoznačně ve směru od znaku k pečeti a nikoliv naopak.

 

Pro Unhošť se dochovaly tři typáře městské pečeti (Zdeněk Wirth, Soupis památek historických a uměleckých v Království českém, XXVI, Politický okres kladenský, Praha 1907, s. 129). Nejstarší z nich pochází z roku 1591. Pečeť kulatá o průměru 48 mm,  čtyřnásobná vnější a jednoduchá vnitřní lišta vymezují opis: { SIGILLVM { CIVITATIS { ANNHOSSTIENSIS. V pečetním poli v renesanční kartuši štít se znakem městečka. Typář je datován na očku na zadní straně desky vyrytým letopočtem 1591 (Zdeněk Wirth, 1907, Obr. 112, s. 126; popis a vyobrazení pečeti také Alois Přibyl, Karel Liška, Znaky a pečetě středočeských měst, Praha 1975, s. 148, tab. XX, obr. 3 - nepřesné). Ze 17. století pochází typář o průměru desky 30 mm. Opis: SIGILLVM CIVITATIS VNHOSSTENSIS MIN RENOVATV.  Dle opisu zřejmě obnovená menší městská pečeť. Třetí,  do roku 1791 opisem datovaná pečeť, byla také pečetí menší. Má průměr 32 mm. Mezi vnějším věnečkem a vnitřní lištou je opis: SIGILLUM CIVITATIS VN – HOSSTIENSIS MINUS * 1791 *. U obou je v pečetním poli barokní kartuše se znakem (Wirth, 1907, s. 129; Přibyl – Liška, 1975, s. 148, vyobrazení poslední popsané pečeti tab. XX, obr. 4). Tato pečeť z roku 1791 nacházela pro podobu znaku v pečetním poli inspiraci v konfirmaci z roku 1628 přidáním nových figur do štítu v pečetním poli (viz níže). K podobě unhošťského znaku na pečetích lze dodat, že popisem v privilegiu uvedené „křoviny“se změnily na „stromy“ a při nich již zůstalo. Nahlíženo dnešní terminologií je v rozporu s popisem figura jelena, který by měl být „vycházející z křovin zelených“ a nikoliv jak je v pečeti „vyskakující“. Zůstává ovšem otázkou zda v závěru 15. století nebylo pojmem „vycházející“ myšleno tak jako tak „vyskakující“. K tomu nás může vést tradice v pojetí obecných heraldických figur z říše zvířat, které obvykle nejsou pasivními, ale právě aktivními, pohybujícími se figurami. Ať už je to jakkoliv, je jisté, že tento „verbální rozpor“ způsobil v budoucnosti rozdílné nahlížení na podobu znaku.

 

Povolení pečetit zeleným voskem mělo svůj význam. Zhruba od počátku 15. století dochází ke všeobecnému užívání různobarevných vosků pro pečetění. Posléze byla různá barevnost pečetního vosku hierarchicky odstupňovaná a barva ukazovala na společenské zařazení pečetitele. Král, královna, šlechta v panském stavu, vysocí církevní hodnostáři, některé instituce, užívali červeného vosku. Pak sestupně byl používán vosk černý (zejména pro šlechtu z rytířského stavu), zelený (rozšířený u poddanských měst a městeček, ve šlechtickém prostředí obvykle neužívaný), a nebarevný. Je znám i modrý pečetní vosk.

 

V roce 1628 konfirmoval císař Ferdinand II. Unhošťským listiny předchozích panovníků. Ti byli ve vydané listině vyjmenováni: Vladislav, Ferdinand I., Maxmilián, Rudolf II. a Matyáš. K jednotlivým jménům panovníků jsou přiřazeny úplná znění jimi vydaných listin. Ty popisují i Unhošti udělený znak (František Melichar, 1888). Znak je zde také vyobrazen v barevném provedení. Štít znaku je položen do volutami bohatě zdobené pestrobarevné kartuše (SOkA Kladno, MA Unhošť; Přibyl-Liška, 1975, s. 22, černobílá fotografie; viz také www.muunhost.cz, zde originální barevné vyobrazení z privilegia.) Tato vyobrazení se stalo pilně kopírovanou předlohou pro domněle nejsprávnější podobu městského znaku.

 

Na následujících řádcích bude uveden v chronologické posloupnosti přehled zobrazování a popisů unhošťského městského znaku, jak je uváděla v minulosti odborná literatura a heraldická kompendia dotýkající se komunální heraldiky u nás. Jednotlivé popisy a vyobrazení budou komentovány. Z toho by pak měl rezultovat ideální popis a podoba znaku města Unhoště.

 

Protože se původní Vladislavovo privilegium pro Unhošť z roku 1489 ztratilo, chyběla v následujících staletích uživatelům znaku zásadní opora pro posuzování jeho obsahu a způsobu zobrazování. V konfirmaci Ferdinanda II. z roku 1628 byl znak popsán slovy z privilegia Vladislavova a byl také vymalován. Ze srovnání tohoto vyobrazení se starším provedením znaku na typáři pečeti z roku 1591 je však patrné, že malíř dal průchod svému subjektivnímu pohledu a doplnil kompozici znakových figur o některé prvky, které jinak v pečeti nejsou – např. o trávník a o trs červených květů na stoncích s listy z něj rostoucích. Uvedené vyobrazení bylo již od závěru 18. století (viz pečetidlo z roku 1791) a to především v prostředí města samotného považováno za „závazné“. A to nepochybně proto, že šlo o nejstarší známé vyobrazení. Přitom nebyla vnímána skutečnost, že barevně velice pestrá kartuše, ve které leží samotný štít znaku, není jeho integrující součástí, ale pouze a jedině nezávazným zdobným výtvarným prvkem. Kartuše nemůže být vnímána jako součást znaku, protože není nositelkou heraldické informace a její tvar není popisy znaků uváděn. Jako volný výtvarný prvek podléhá kartuše subjektivní stylizaci malíře. I když to již nelze ověřit, tak lze mít za jisté, že podoba unhošťského znaku vymalovaná v konfirmaci Ferdinanda II. není totožná, či výrazně výtvarně blízká té malbě, která doprovázela privilegium Vladislava Jagellonského a  to díky podobě kartuše, která je jednoznačně ovlivněna vrcholně renesančním tvaroslovím z konce 16. století a zjevně není produktem pozdně gotického umění. Inspirace je spíše v pečetidle z roku 1591, které v městském znaku nahradilo „křoviny“ stromy s kmeny a korunami. Jak podstatnou roli v názoru na podobu městského znaku v samotné Unhošti sehrávala právě tato miniatura znaku z roku 1628 ještě v roce 2001, vyplyne z následujících řádků.

 

Z formulace popisu znaku ve Vladislavově privilegiu vyplývá problém ve vnímání vztahu jelena a „křovin zelených“. V popise je uvedeno „kteréhožto jelena jedné nohy zadní, ano puol též viděti jest“ a není jisté, co vlastně vidět je a čeho je jen půl. Uvedená formulace způsobovala nejen potíže s korektním popisem v dalších stoletích, ale také ve způsobu zobrazování jelena a míry zakrytí jeho zadních nohou „křovinami“. Konfirmace z roku 1628 tuto pasáž popisu formuluje jinak, ale opět není zcela zřetelné jak je vše myšleno – „kteréhožto jelena jedné nohy zadní a noh půl též viděti jest“.  Jak je patrné, tak písař také nedokázal zcela porozumět původnímu textu a zdá se, že ono „ano“ upravil na „a noh“, maje ho za zkomolený.  Pro rozhodnutí o tom, jak byl znak původně zamýšlen, se lze obrátit k obrazu v nejstarší pečeti a z toho vyplývá, že u jelena je vidět jen jedna zadní noha a té je půl. Má ji tedy zdviženou a jakoby nakročenou a druhou zadní není vidět. V roce 1628 se písař pokusil poněkud nesrozumitelnou formulaci popisu precizovat a „vylepšil“ ji tak, jakoby ze zadních noh jelena byla vidět jedna celá a druhá jen z poloviny (tak to ostatně chápal i August Sedláček – viz níže). Ze zcela subjektivního pohledu heraldikova by bylo možné uvedenou formulaci popisu vnímat také tak, že je zobrazena celá přední polovina jelena samotného a s jednou zadní nohou. Rekonstrukce věty by pak zněla „kteréhožto jelena jedné nohy zadní a onoho (jelena) puol též viděti jest“. Tak je totiž jelen skutečně vyobrazen na nejstarších městských pečetích. A ty byly udělovacímu privilegiu (1489) nejblíže a v době svého vzniku (1591) se jistě mohly opřít o tam vymalovanou miniaturu znaku.

 

Topograf Sommer se v německy psaném popisu Českého království, v díle věnovaném Rakovnickému kraji a vydaném v roce 1845, zmiňuje také o Unhošti a jejím městském znaku, který popisuje: „Das Wappen, ein Hirsch in natürlicher Farbe in blauen Felde mit goldenem Geweihe und einen goldenen Ringe am Halse…“ (česky: „Znak, jelen v přirozené barvě v modrém poli se zlatým parožím a zlatým kruhem na krku…“ – Johann Gottfried Sommer, Das Königreich Böhmen, Dreizehnter Band, Rakonitzer Kreis, Prag 1845, s. 282 ). Jak je patrné, je Sommerův popis unhošťského znaku zcela nedostačující tím, že vynechává „zelené křoviny“ a neuvádí vztah jelena k nim.

 

Když byla v roce 1850 nahrazena před tím ukončená patrimoniální správa správou státní zřízením okresních soudů a okresních, městských a obecních úřadů, převzalo vídeňské ministerstvo vnitra také agendu komunální heraldiky. Pro potřeby této instituce bylo nezbytně nutné získat přehled o existujících a užívaných městských znacích v celém Rakousko-Uhersku. Úkolu vytvořit takovou databázi se ujal vídeňský profesor Widimsky. Jako rodilý Čech začal soupis městských znaků právě v Království českém. Z toho pak rezultovala publikace vydaná v roce 1864 (Vincenz Robert Widimsky, Städtewappen des Österreichischen Kaiserstaates, I. Königreich Böhmen, Wien 1864; O Unhošti se píše na str. 134 pod číslem 515, kterému odpovídá i barevné vyobrazení na tabulích v příloze). Widimsky sám v úvodu své publikace píše, že mnohá města navštívil osobně a jinak využil pomoci svých přátel, či si o informace napsal na příslušný úřad. Zdá se, že Unhošť obeslal dopisem. Znak města je Widimskym popsán: „…einen aus einem Gebüsche rechts entspringenden natürlichen Hirsche mit goldenem Geweihe und goldenem Halsbande, in blauem Schilde…“ (česky: „…z křoví vpravo vyskakující přirozený jelen se zlatými parohy a zlatým obojkem, v modrém štítě…“). Z textu popisu znaku je patrné, že Widimsky pravděpodobně neměl k dispozici konfirmační listinu z roku 1628 a popis byl snad stanoven na základě viděného otisku pečeti a popisu barev v přiloženém dopise. Vyplývá to z toho, že výše diskutovaný vztah jelena a křoví není nijak precizován a je nahrazen pojmem „jelen vyskakující“. Widimského popsání znaku se vyhnulo nesrozumitelné „zadněnožní“ části originálního popisu. Tomu odpovídá i barevné vyobrazení znaku na příslušné tabuli v příloze. Jelen zde skutečně „vyskakuje“, ale nikoliv z křoví, nýbrž z jakési změti křoví a lesa, zadní nohy zobrazeny nejsou. Oproti popisu není paroží zlaté. Znak je opatřen zlatým lemem, který je nutné mít za nepřípadný doplněk a projev autorovy osobní „libůstky“, protože zlatými lemy jsou doplněny téměř všechny znaky, včetně těch, které mají zlaté štíty. V tom případě jde již jednoznačně o heraldickou floskuli, protože zlatý lem u zlatého štítu nemůže být „vidět“ a tím ztrácí jakoukoli funkčnost.

 

V roce 1907 vyšel XXVI. díl Ottova slovníku naučného, kde je vyobrazen a popsán znak města Unhošť - „…v modrém štítě spatřuje se jelen se zlatým obojkem připravený ke skoku“. Jak je patrné popis unhošťského znaku je zcela nedostačující, protože chybí zmínka o „křovinách zelených“ (OSN XXVI, 1907, s. 184, vyobr. č. 4491). Redakce Ottova slovníku naučného převzala pro své potřeby výše zmíněné Widimského kompendium jako celek. Byly přeloženy německé popisy do češtiny a vyobrazení překreslena jako černobílé pérovky. V případě Unhošti se redakce slovníku odchýlila od zavedené praxe jazykového překladu a „dopustila se“ vlastního nepřesného a neúplného popisu. Například jelenova „připravenost ke skoku“ je v heraldice nezobrazitelná. Černobílé vyobrazení znaku však je Widimskému zcela poplatné včetně nesmyslného lemu. Jediný rozdíl spočívá ve zřetelnějším ohnutí jelenových předních běhů pod sebe.

 

Nedlouho po vydání XXVI. dílu Ottova slovníku naučného, vyšel Místopisný slovník historický Království českého Augusta Sedláčka. Předpokládáme, že Sedláček znal konfirmaci Ferdinanda II. z roku 1628 (resp. práci Antonína Rybičky, či Františka Melichara – viz výše) a tak formuloval popis unhošťského znaku v souladu se zněním privilegia – „Modrý štít, v němž jelen přir. barvy se zlatými rohy a zl. oboječkem na hrdle vycházeje z háje zeleného, tak že ho půl s předními oběma nohami viděti, ale pod tím hájem téhož jelena jedné nohy zadní a nohy půl též viděti jest“. Je zjevné, že Sedláček si text popisu z privilegia upravil tak, jak se jemu zdál být dobrým. Komplikujícím prvkem je poslední část věty popisu. I jemu totiž „přišlo“, že u jelena jsou zobrazeny dvě zadní nohy – jedna celá a druhá z poloviny. Ale zároveň jako znalec heraldiky pociťoval nedostatečnost historického popisu tím, že nepochybně na základě viděného znaku užil formulace týkající se jelena „…tak že ho půl s předními oběma nohami viděti…“.

 

Václav Kočka, autor publikace Unhošťské rody erbovní, vydané v Praze v roce 1948, opatřil obálku stylizovaným znakem města Unhošť, signovaným iniciálou „VJ“ (Vladimír Janovský). Uvedená stylizace je pozoruhodná tím, že se snaží vyhovět popisu znaku z privilegia z roku 1489. Stromy s kmeny, které jsou patrné na všech městských pečetích a také na všech nám známých dosavadních vyobrazeních, nahrazuje skutečným křovím (bez kmenů). Ovšem tento způsob kreslení znaku města nenašel pokračovatele. Snaží se také vyhovět oné podivně znějící pasáži o „viditelné polovině nohy“ a skutečně je vidět jen jedna a z ní pouze přední svislá polovina. Čili další variace na dané téma.

 

V roce 1967 vyzval deník Svoboda, v rámci tzv. Zimní soutěže, své čtenáře k  navrhování obecních a městských znaků a ty pak zveřejňoval. Vedle skutečných a dokonce vážně myšlených pokusů o návrhy znaků obcí, byla redakci deníku také posílána vyobrazení historických znaků měst středočeského kraje. S pořadovým číslem 85 byl otištěn i znak Unhoště. Nebylo by nezbytně nutné referovat právě o této aktivitě redakce jmenovaného deníku nebýt toho, že ona na první pohled „nevinná“ akce se svým způsobem negativně zapsala do dějin české komunální heraldiky. Dokázala totiž výrazně ovlivnit pohled laických čtenářů na komunální heraldiku obecně. Na mnohých místech byly otištěné znaky vnímány jako neměnné „vzory“, či jako znaky, které zveřejněním v novinách získaly dosud chybějící pomyslnou legitimitu a oficiálnost. Otištěný znak města Unhošť měl stylizovanou podobu znaku z konfirmační listiny Ferdinanda II. z roku 1628 včetně téměř do detailu obkreslené a vybarvené kartuše. Redakci deníku se sice nepodařilo vytisknout zlaté paroží a obojek, které mají stejnou barvu jako jelen sám, ale autor kresby alespoň tečkováním naznačil, že obojí má jinou tinkturu. Tato nepříliš povedená kreace na téma unhošťský městský znak měla sehrát svou roli ještě jednou po více jak třiceti letech.

 

Rok 1975 přinesl monografickou publikaci o městských znacích ve středočeském kraji, která se také zabývala městským znakem a městskými pečetěmi v Unhošti (viz Přibyl - Liška, 1975, s. 147 – 148). Znak je popsán takto: „Na modrém štítě vyskakuje ze zelených křovin jelen přirozené barvy směřující doprava, se zlatými parohy a kopyty, mající na krku zlatý obojek. Ze zadní poloviny jelena je vidět jen část, tj. jednu nohu téměř celou a část pravé zadní“. Odhlédneme od toho, že je užit obrat „na štítě“, protože současný terminologický úzus užívá pojmu „ve štítě“. Podstatné je, že Přibyl „vymyslel“ jelenovi zlatou zbroj (kopyta). Také je patrné jako obtížné bylo vyrovnat se s onou pasáží historického popisu znaku, která se dotýká výše diskutovaných zadních noh jelena. Liška, jako autor kresby znaku v příloze, v rozporu s Přibylovým popisem rezignoval na zlatá kopyta. V ostatním byl Liška jasně ovlivněn podobami historických pečetí – např. počtem kmenů stromů a jejich tvarem, z pečeti z roku 1791 převzal trávník a také vztah zadních nohou jelena ke křoví.

 

Když v roce 1985 vyšla několik let před tím avizovaná publikace o komunální heraldice v Čechách a na Moravě (Jiří Čarek, Městské znaky v Českých zemích, Praha 1985; o Unhošti s. 394-395), bylo očekáváno, že se stane normativem pro popisy městských znaků a pro jejich zobrazování. Očekávání naplněno nebylo. Nebyly eliminovány subjektivní náhledy na podoby městských znaků zpracovateli jednotlivých hesel pro encyklopedickou část. Tak se stalo i v případě hesla Unhošť. Znak byl popsán: „Na modrém štítě je jelen přirozené barvy se zlatými parohy a zlatým obojkem kolem hrdla, vycházející ze zeleného háje, takže jsou viditelné přední nohy, ale toliko jedna a část druhé zasní nohy“. Popis znaku, i když mohl být za použití novodobých formulací revidujícím, se pokoušel o dodržení dikce popisu v privilegiu z roku 1489 tím, že jelen „vychází“, ale nikoliv již z „křovin zelených“, ale ze „zeleného háje“. I zde se popis vyrovnával s „problémem“ zadních nohou jelena, který se jako pověstná červená niť táhne celou historií popisování unhošťského znaku. V podstatě neheraldická kresba znaku Stanislava Valáška je „otrockým výtvarným přepisem“ stanoveného popisu. Jelen ztratil dynamiku, kterou měl dříve v historických pečetích a ve všech dosavadních vyobrazeních a to tím, že jen prostě „jde“ a již „neskáče“. Valáškem zobrazený trávník, po kterém jelen „vychází“, v popisu uveden není, i když měl být, protože tradice jeho zobrazování byla v roce 1985 dlouhá více jak 350 let. Trávník ačkoliv není popisován ani v původním privilegiu z roku 1489 a ani v následujících konfirmacích, se stal trvalou součástí způsobu zobrazování znaku historickými pečetěmi počínaje a heraldickými kompendii v nové době konče. Valáškův způsob zobrazování unhošťského městského znaku, nemající žádnou oporu v jeho historických podobách, je pro svou neopodstatněnost odmítnutí hodný.

 

Posledními položkami uvedeného přehledu jsou dvě publikace z roku 1997 a 2001, za jejichž vydáním figuruje Josef Augustin (Josef Augustin, Česká republika ve znacích, symbolech a erbech, Sokolov 1997; Josef Augustin,Velká encyklopedie měst a obcí ČR, Sokolov 2001; kapitola o Unhošti s. 213, resp. s. 634). V mnoha ohledech nejsou tyto publikace autorskými. Krom jiného o tom svědčí například popis unhošťského městského znaku, který je v obou případech do písmene převzat z heraldického kompendia Jiřího Čarka z roku 1985. Unhošťští pravděpodobně nebyli ochotni akceptovat výše zmíněnou svévolnou Valáškovu kresbu (1985) jejich městského znaku a tu pochopitelně chtěli nahradit znakem v podobě shodné s tradicí. Znak do barevné přílohy v obou Augustinových publikacích byl nepochybně dodán Městským úřadem v Unhošti. S podivem, městem poskytnuté znaky nebyly shodné. V roce 1997 byl použit znak totožný s podobou otištěnou v roce 1967 v deníku Svoboda a to při zachování všech výše popsaných vlastností. V roce 2001 však byla tato kresba znaku nahrazena variantní kresbou téhož. Znak však má zásadní špatnou vlastnost - je v rozporu s popisem uvedeným v příslušné kapitole o Unhošti. Ačkoliv zde je psáno o jelenovi přirozené barvy je ve znakové příloze jelen celý zlatý. Díky tak markantnímu rozdílu nelze uvedenou kreaci považovat za znak města Unhošť. Rigorózně posouzeno, jde o znak někoho jiného – jiného města (neidentifikovatelného města). Štít znaku je opět zbytně položen do kartuše. Z výtvarného hlediska jde o znak nehezký a kresebně nezvládnutý. Důvody pro tak zásadní změnu náhledu na podobu znaku v Unhošti v rozpětí necelých čtyř let nejsou nikde vysvětleny a tak lze mít za to, že byl prezentován výsledek pouhé subjektivní a laické představy někoho z Unhoště a zároveň při absenci jakýkoliv odborných kritérií. Vývoj unhošťského městského znaku trvající více jak pět století byl pomyslně „završen“, prostřednictvím oficiálně vydané publikace a za participace města samotného, nepřijatelnou a odmítnutí hodnou diletantskou parodií na téma městský znak.

 

Ideální popis znaku města Unhošť: V modrém štítě s trávníkem jelen se zlatým parožím a obojkem, vyskakující z lesní houštiny vlevo, vše přirozené barvy.

 

U tohoto popisu bylo možné zřeknout se komplikovanosti popisování zadních nohou jelena, tím že pojem „vyskakující“ zahrnuje privilegiem myšlenou pozici figury jelena a jeho vztah k houštině.

 

Privilegium krále Vladislava nevysvětluje význam figury jelena ve znaku. Jistě nepadla volba na znakovou figuru jelena proto, že by snad samotné okolí Unhoště bylo pověstné jeho hojným výskytem. V této souvislosti by snad bylo možné počítat s vazbou na panství královského hradu Křivoklát, ke kterému Unhošť patřila, a na jeho tradice královského loveckého revíru. V ikonografii symbolů je jelen symbolem krále. Jelen s obojkem (resp. s korunou navlečenou na hrdle) může být také například odrazem pověsti o francouzském králi Karlu VII. (1403 – 1461), před kterým jelen poklekl když vjížděl do města Rouenu. Ve dvorské symbolice krále Václava IV. se uplatňuje jelen ve spojení s pramenem jako symbol očištění. V českém prostředí jsou známy legendy o založení města Karlovy Vary a kláštera Břevnov ve spojitosti právě s jelenem. V Unhošti však může mít jelen oporu v křesťanské symbolice. Jelen je vnímán díky podobě paroží se slunečními paprsky jako sluneční symbol. Díky každoročnímu shazování paroží, které opět doroste je symbolem přírodního koloběhu, neustálého umírání a vznikání. Legenda o jelenovi a hadu vypráví, že svým dechem nebo pliváním vody dokáže vyhnat hada nebo i draka z jeho úkrytu a dokáže ho pozřít. V alegoriích s těmito dovednostmi je jelen srovnáván s Ježíšem, který ostatně je také chápán jako sluneční symbol. Jelen pijící ze studny, či pramene života je interpretován jako symbol křestní. K jelenům jsou připodobňováni apoštolové, kteří „se občerstvují vodou věčného života“. Kostel v Unhošti je zasvěcen dvěma apoštolům, sv. Petru a Pavlovi. Ve vztahu k městečku a jeho samosprávě může být vnímání jelena jako symbolu moudrosti a opatrnosti – tyto vlastnosti se obvykle objevují v historických formulacích při oslovování členů samosprávy „slovutní, moudří a opatrní konšelé“. Jelen nakonec může být konglomerátem všech výše vyložených, stejně jako neuvedených významů. Ikonografie může být mnohovrstevná.


Publikováno: Listy z Unhošťska, Vlastivědný zpravodaj Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti, č. 41/2006, Unhošť 2006

 


Zpracováno: 31. 10. 2007                                                                                                                 © Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting