Login

Rožmitál na Šumavě

O HISTORICKÉM ZNAKU OBCE ROŽMITÁLU NA ŠUMAVĚ

 

Z historie Rožmitálu na Šumavě

 

První zmínka o Rožmitálu v písemných historických pramenech byla učiněna v listině pražského biskupa Jana III. z Dražic (biskupem v letech 1258-1278; Buben, Milan M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Praha 2000, s. 67), vydané 1. června 1259. Biskup potvrdil Vokovi z Rožmberka fundaci a donaci cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě. Se souhlasem Vokovým dává biskup klášteru, krom jiného, nově založený kostel v Rožmitálu, se všemi náležitostmi a přidává k tomu třetinu desátku ze vsi (Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Pars II, Pragae 1882, č. 223, s. 86 n. – ed. Josef Emler). Není pochyb o tom, že Rožmitál na Šumavě založili Rožmberkové, resp. Vok z Rožmberka († 3. 6. 1262) nebo týž v součinnosti se svým otcem Vítkem mladším z Blankenberka (také z Prčic, † cca 1250). Rožmitál, německy Rosenthal (Růžové údolí), obdržel jméno odvozené od zakladatelova erbovního znamení růže. Pravděpodobně od samého počátku byl Rožmitál zamýšlen jako budoucí hospodářské centrum panství s fungujícím trhem. Svědčí o tom výhodná poloha na křižovatce historických cest směřujících k Českému Krumlovu, Vyššímu Brodu, Rožmberku, Dolnímu Dvořišti, k rakouskému Freistadtu a Linci (Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku. VI. díl. Praha 2004, s. 445 n.). V zápise rožmberského urbáře z roku 1379 je zmiňován Rožmitál jako městečko příslušné k hradu Rožmberk (Profous, Antonín: Místní jména v Čechách. III. Praha 1951, s. 605).

 

Po čase význam Rožmitálu poklesl ve prospěch podhradí hradu Rožmberku. Nedlouho po té ztratil hrad Rožmberk statut hlavního rezidenčního sídla, kterým se stal Český Krumlov. To způsobilo přesměrování obchodních cest a Rožmitál již neležel na hlavní trase toku zboží. Přesto si jako trhové místo svůj význam podržel. Svědčí o tom privilegium krále Jiřího z Poděbrad vydané v Praze 7. 5. 1463, kterým uděluje Rožmitálu sobotní týdenní trh a výroční trh den po svátku Sv. Trojice, s jedním dnem před a jedním dnem po tomto svátku (Haas, Antonín: Codex iuris municipalis. IV-2. Praha 1960, č. 368, s. 72; dále jen CIM). Význam Rožmitálu si uvědomovali i Rožmberkové jako vlastníci městečka. Jan z Rožmberka vydal 8. 6. 1464 listinu, kterou měšťanům městečka Rožmitálu dává právo volného odkazu (CIM IV-2, č. 381, s. 89). Toto důležité právo posilovalo úroveň života měšťanů, kteří mohli závětí a poslední vůlí odkázat svůj majetek komukoliv a zároveň pominulo právo vrchnosti k odúmrti. Bratři Vok a Petr z Rožmberka v roce 1479 potvrdili a rozmnožili svobody městečka Rožmitálu (CIM IV-2, č. 461, s. 194; obsah obou naposledy jmenovaných listin není znám z originálního znění, obě listiny kdysi uložené v městském archivu v Rožmitálu na Šumavě se po květnu 1945 ztratily).

 

Osudy městečka Rožmitálu na Šumavě byly totožné s osudy hradu a panství Rožmberk. Po vymření rodu pánů z Rožmberka v roce 1611 Petrem Vokem se na základě rodových smluv stali dědici rozsáhlého majetku páni ze Švamberka. Díky aktivní účasti Petra ze Švamberka, syn dědice rožmberského majetku Jana Jiřího ze Švamberka, ve stavovském povstání v letech 1618 – 1620 byly jeho statky v roce 1621 konfiskovány i přesto, že Petr ze Švamberka byl již téměř rok mrtev († v květnu 1620). Vedle panství Orlík, Zvíkov, Nové Hrady, Libějovice a Třeboň bylo konfiskováno i panství Rožmberk a v rámci toho „městečko Rožmitál s 58 osedlými a 4 mlynáři“. Panství Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice obdržel vzápětí po bitvě na Bílé hoře od císaře jako dar a bez odhadu císařský generál a jeden z bělohorských vítězů Karel Bonaventura z Longueval hrabě z Buquoy (Bílek, Tomáš V.: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618. Praha 1882, s. 646 n.). Jeho potomci byli vrchností v Rožmitálu až do roku 1850, kdy stávající vrchnostenskou správu nahradila správa státní zřízením okresních soudů a okresních, městských a obecních úřadů. Statut Rožmitálu na Šumavě, jako městečka či městyse, se od závěru 14. století do nedávné současnosti neměnil.

 

O pečetích a znaku městečka Rožmitálu na Šumavě

 

Důležitým a podstatným dokladem existence rozvinuté samosprávy městečka jsou historické pečeti. Ze zachovaných otisků lze identifikovat tři typy. Nejstarší z nich je otiskem pozdně gotického typáře, který vznikl snad okolo roku 1500. Byl používán ještě na počátku 18. století. Pečeť lze popsat jako kruhovou ohraničenou širokou lištou. V pečetním poli vymezeném vnitřní lištou je štít s růží, z boků štítu do stran vyniká horní polovina lilie, nad štítem je fazetovaná hvězda a dorůstající půlměsíc, zasahující do mezikruží s opisem, který rozdělují. Týž opis dole rozděluje dolů obrácený vimperk se stylizovanými kraby, vynikající od paty štítu v pečetním poli. Opis v gotické minuskule je rozdělen zmíněnými symboly hvězdy a měsíce nahoře a vimperkem dole do dvou slov: sigillum rosendal („pečeť rožmitálu“). V 18. století vznikl nový typář, který zobrazuje figury hvězdy, měsíce a růže společně v pečetním poli (bez štítu). Třetí typ pečeti vznikl okolo roku 1830. V pečetním poli je štít a v něm hvězda a půlměsíc a pod tím nikoliv jedna ale pět růží (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 337-338, vyobrazení nejstarší pečeti na s. 337; dále jen Čarek).

 

Odvozením od popsaných pečetí vznikl i znak městečka. Tím je konstatováno, že ještě v nedávné době užívaný znak obce Rožmitálu na Šumavě nebyl konstituován panovnickým udělením. Převzetí pečetního obrazu, který byl vložen do štítu a všemu přiřazeny heraldické tinktury, byl v minulosti většinový způsob vzniku znaků měst a městeček v Čechách a na Moravě. Na tomto místě je nezbytně nutné zdůraznit, že pečeť a znak není totéž pro svůj různý původ, různé vlastnosti a různé funkce. Pečeť není ekvivalentem znaku a znak není totéž co pečeť. Pro fungování samosprávy byla důležitá především pečeť jako prostředek ověřovací a pověřovací, dávající aktům pořízeným listinnou formou právní relevanci. Bez pečeti, či později razítka, by jakákoliv listina nebyla z pohledu práva „plnohodnotná“ a její obsah by nebyl právně závazný. Znak plnil především funkce reprezentační a byl pro život městečka svým způsobem zbytný, nedůležitý a nepodstatný na rozdíl od pečeti, bez které se městečko prostě obejít nemohlo. V minulosti bylo pracováno s chybnou tezí, vnímanou jako teze s obecnou platností, že pečeti městečka, včetně té nejstarší, vyobrazují městský znak. Není tomu tak, byl to vždy jen a jen pečetní obraz, který jednoznačně vypovídal o tom, že vrchností jsou páni z Rožmberka, jejichž rodový erb je v pečetním poli. Shodně koncipovanou pečeť měla řada měst a městeček patřících pánům z Rožmberka. Nezbytná nutnost vzájemného odlišení jinak na první pohled „stejných“ pečetí byla zajištěna především opisem, který uživatele pečeti jednoznačně identifikoval. U rožmitálské pečeti lze zřejmě uvažovat i o dalším odlišovacím prvku a tím jsou hvězda a měsíc; výklad ikonografického významu figur v nejstarší pečeti viz níže.

 

Na následujících řádcích bude podán výběrový přehled relevantní literatury z posledních dvou století, zabývající se symbolikou či znakem městečka Rožmitálu na Šumavě. Přehled bude komentován. To umožní určit dobu vzniku znaku městečka a také závěr o ideální podobě znaku městečka. Již nyní lze předeslat, že užívaná podoba znaku Rožmitálu na Šumavě, resp. jeho barevnost, byla nepřesná od vzniku znaku.

 

Nejstarší zprávy se vztahem k symbolice užívané v Rožmitálu na Šumavě přináší topografická literatura. V roce 1789 napsal Jaroslav Schaller německy tuto zprávu: „Rosenthal ehedem ein mit Mauern umgebener, wie solches noch einige wenige Merkmale anzeigen, jetz aber ein offener Marktflecken, zählet 81 Häuser, führet im Wappen einem halben Mond, einem Stern, und eine Rose...“ (SK doslovný překlad: „Rožmitál kdysi hradbami obehnaný, jak je možné ještě jednotlivé malé známky ukázat, nyní ale otevřené trhové místo, čítající 81 dům, vedoucí ve znaku půlměsíc, hvězdu a růži…“; Schaller, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen. Dreyzehnter Theil. Budweiser Kreis. Prag und Wien, 1789, s. 158). Schaller nezmiňuje štít, jeho tinkturu, stejně jako nezmiňuje tinktury figur. Jestliže víme, že na jiných místech tak podstatnou informaci Schaller běžně uvádí, pak lze dovodit, že v případě Rožmitálu barevnost „znaku“ jednoduše neznal. Z toho pak vyplývá, že nepopisoval „znak“, ale obraz pečeti, který za znak považoval on nebo jeho informátoři, kterými pravděpodobně byli sami Rožmitálští. V jeho době to nepochybně byl druhý typ pečeti, vzniklý v 18. století (viz výše). Zde lze také uplatnit obecnou heraldickou tezi „bez štítu není znaku“.

 

Mohli bychom se domnívat, že Schallerova zpráva o znaku městečka Rožmitál na Šumavě je neúplná pouze shodou náhod, a že snad znak včetně barevnosti existoval, nebýt toho, že Schallerův nástupce topograf Sommer přináší po padesáti letech zprávu úplně stejné kvality – tedy nedostatečný popis „znaku“. Sommer píše: „Rosenthal...Das Wappen ist die fünfblättrige Rose, über derselben sieht man rechts einen Stern und links einen Halbmond“ (SK doslovný překlad: “Rožmitál...znakem je pětilistá růže, nad ní je vidět vpravo hvězdu a vlevo půlměsíc“; Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. Neunter Band. Budweiser Kreis. Prag 1841, s. 162). Po Schallerovi ani Sommer nezná barevnost domnělého rožmitálského znaku. Z toho je možné dovodit jediné - oba popisují pečeť a nikoliv znak. Znak sám v Rožmitálu na Šumavě v té době, tedy v roce 1841 neexistoval. Jak bylo výše naznačeno, potřeba znaku nebyla mnohými poddanskými městečky vnímána jako důležitá a tak se bez znaku obešla po řadu století. Nikoliv ovšem bez pečeti.

 

Vůbec první skutečná zmínka o podobě znaku, včetně jeho barevnosti, pochází z roku 1864. Když byla v roce 1850 nahrazena před tím ukončená patrimoniální správa správou státní zřízením okresních soudů a okresních, městských a obecních úřadů, převzalo vídeňské ministerstvo vnitra také agendu komunální heraldiky. Pro potřeby této instituce bylo nezbytně nutné získat přehled o existujících a užívaných městských znacích v celém Rakousku. Takovou databázi již zpracovával Vincenz Robert Widimsky, lékárník z Albrechtic nedaleko Krnova. Jako rodilý Čech začal sepisováním městských znaků právě v Království českém. Z toho pak rezultovala publikace vydaná v uvedeném roce c. k. dvorním a státním nakladatelstvím a tiskárnou ve Vídni. Widimsky sám v úvodu své publikace píše, že mnohá města navštívil osobně a jinak využil pomoci svých přátel, či si o informace napsal na příslušný úřad. Jak to bylo v Rožmitále, není zřejmé, ale zdá se, že s představiteli městečka korespondoval. Sběr materiálu k městským znakům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ukončil v roce 1860. Lze se domnívat, že podoba znaku byla v Rožmitále stanovena právě před rokem 1860 a to po Widimského korespondenčním dotazu na úřad městyse, jakou podobu znak městečka má. Na jiných místech lze dovodit, že takový dotaz dokázal u představitelů měst a městeček způsobit „zděšení“, protože do té doby bylo žito s vědomím, že obec znak má, protože je na pečeti. O jeho barevnosti však povědomost nebyla, protože pečeť sama není schopna barevného otisku. Na mnoha místech se znak doslova „vymýšlel“ tak, že k pečetnímu obrazu byly přiřazeny heraldického tinktury a tím byl problém vyřešen. Mohlo však dojít i k jinému způsobu stanovení barevnosti znaku, který je znám z Widimského korespondence s řadou městských úřadů (SOkA Bruntál, fond Widimsky Vincenz Robert). Widimsky se v mnoha případech osobně podílel buď z vlastní vůle, či na výzvu příslušného města nebo městečka na stanovení barevnosti příslušného městského znaku, pokud barevnost známa nebyla především tehdy, když existovaly pečetní typáře nebo jejich otisky a o podobách znaků nebyla povědomost jistá či vůbec žádná. Z výsledků Widimského „práce“ pak vyplývá, že mnohé ze znaků byly obarveny ad hoc a to ještě na základě mimořádně nedokonalých znalostí Widimského o historii místa - nebyl historikem a některé historické souvislosti mu fatálně unikaly. Něco takového se velice pravděpodobně událo i ve vztahu k Rožmitálu na Šumavě. Prostřednictvím Widimského publikace pak tímto nekorektním způsobem vytvořený znak nabyl charakter znaku oficiálního. K podobě znaku městečka v barevné příloze je nutné poznamenat, že Widimským byl znak doplněn zlatým lemem. Činil

tak u většiny jím publikovaných městských znaků i tehdy, když byl štít zlatý a zlatý lem byl tedy nesmyslem, protože rigorózně posouzeno – zlatý lem u zlatého štítu není „vidět“. Zlaté lemy u Widimského lze hodnotit jako autorovu osobní „libůstku“. Widimského pojetí díky tomu, že je skutečně nejstarším známým barevným vyobrazením rožmitálského znaku, bylo nepřesně vnímáno jako původní, správné a tím i následování hodné.

 

Widimského zprávu o znaku městečka Rožmitál je nutné mít za závažnou a zároveň hodnou odborného komentáře. Je proto vhodné citovat ji v úplnosti. Widimsky o Rožmitálu píše: „Das Alter dieses Ortes über das XIII. Jahrhundert hinaus, und verdankt seine Entstehung und Erhebung zum Markte den Herren Ronsberg von Neuhaus, von denen er auch gleich mit Mauern umgeben wurde. Das Wappen dieses Marktes war urprünglich ein blauer Schild mit der goldenen Rose mit grünen Winkelblättern – dem Familienwappen der Herren von Neuhaus – welches später aus unbekannter Veranlassung, durch einen rechts gesetzen, sechseckingen goldenen Stern der Sternberge, und links durch einen silbernen wachsenden Halbmond, vermehrt wurde, worüber aber nichts Urkundliches vorliegt. Demnach besteht das gegenwärtige Wappen des Marktes Rosenthal aus einem blauen Schilde, in dessen Fusse die goldene Rose, über dieser links der silberne wachsende Halbmond, und rechts entgenegen diesem der goldene sechseckige Stern dargestellt sind.“ (SK doslovný překlad: „Staří této obce sahá po 13. století a vděčí za svůj vznik a povýšení na trh (trhové místo, městečko) pánům „Ronsbergům“ (sic! - ? - Rožmberkům) z Hradce (sic!), od nichž také brzy zdí ohrazeno bylo. Znakem tohoto „městečka“ byl původně modrý štít se zlatou růží se zelenými kališními lístky – rodový erb pánů z Hradce – který později z neznámého popudu, skrze vpravo posazenou, šestirohou zlatou hvězdou Šternberků, a vlevo skrze stříbrný rostoucí půlměsíc, polepšen byl, nad tím ale listinně to k dispozici není. Proto se současný znak městečka Rožmitálu sestává z modrého štítu, v jehož patě zlatá růže, nad ní vlevo stříbrný rostoucí půlměsíc a vpravo naproti tomu zlatá šestirohá hvězda zobrazena je“; Widimsky,  Vincenz Robert: Städtewappen des Österreichischen Kaiserstaates. I. Königreich Böhmen. Wien 1864, s. 108, No. 413, v příloze barevné vyobrazení znaku se shodným pořadovým číslem). K barevnému vyobrazení rožmitálského znaku na tabulích v příloze lze poznamenat následující. Výše byla zmíněna Widimského „obliba“ zlatých lemů ve štítech znaků – znak Rožmitálu na Šumavě není výjimkou. Mezi vyobrazením a popisem lze zaznamenat rozpor v pojetí růže, která nemá popisem deklarované zelené kališní lístky (teoreticky by růže mohla mít červený semeník). Podobně půlměsíc je vyobrazen s tváří, který v popisu uveden není. Půlměsíc a půlměsíc s tváří jsou z pohledu heraldiky dvě zcela odlišné figury. Doplnění půlměsíce tváří lze opět mít za výsledek subjektivního přístupu Widimského jako autora kresby znaku (další z jeho „libůstek“).

 

Widimského publikace z roku 1864 je ve vztahu ke znaku městečka Rožmitál na Šumavě pozoruhodná z několika důvodů. Vedle toho, že je první, která přináší popis a vyobrazení barevné podoby znaku, jak bylo již výše uvedeno, zmiňuje, byť zcela nepřesně, také původ znaku a jeho domnělý vývoj. Právě pro tato konstatování je nutné se Widimského zprávou podrobně zabývat a učinit její korektní vyhodnocení. Výsledkem tohoto hodnocení musí být odborný rezultát vypovídající o irelevantnosti Widimského zprávy týkající se rožmitálského znaku.

 

Ve Widimského zprávě nelze přehlédnout nesmyslnost některých údajů. Můžeme připustit, že ono „Ronsberg“ je pouze Widimským nezaviněnou tiskovou chybou a mělo být „Rosenberg“ – Rožmberk. Nelze však akceptovat spojení „Herren Rosenberg von Neuhaus“ – páni Rožmberkové z Hradce. Z toho by vyplývalo, že Widimsky neměl nijak zvláštní povědomost o historii českých šlechtických rodů. Rožmberkové a páni z Hradce měli společné předky, jež František Palacký nazval Vítkovici po prvním z nich, který byl znám z písemných historických pramenů jménem. Není však možné, jak lze z Widimského textu usuzovat, mít pány z Rožmberka za předky pánů z Hradce, či jejich rodovou větev. Navíc páni z Hradce (psali se po Hradci, který se dnes jmenuje Jindřichův Hradec) nikdy neměli žádný vztah k Rožmitálu. Neexistenci vztahu městečka Rožmitálu a pánů z Hradce je pro hodnocení podoby rožmitálského znaku nutné mít za zásadní a nesmírně důležitou skutečnost. Je tedy zřejmé, že zlatá růže v modrém štítě, patřící skutečně pánům z Hradce, nemá ve znaku Rožmitálu žádné opodstatnění. Měla zde být růže červená ve stříbrném štítě, která patřila pánům z Rožmberka, zakladatelům městečka a jeho dominantním vlastníkům po dobu více jak tří a půl století. Navíc to byli oni, kteří dali městečku jméno „Růžové údolí“, odvozené od jejich rodového erbu a rodového jména. Dalším „nesmyslem“ je domněnka, že hvězda v rožmitálském znaku je šternberská. Jednoznačně není. Hvězda a půlměsíc tvoří jeden symbol s jednotným ikonografickým výkladem, který není světský, tím méně mající cokoliv společného se šlechtickým rodem pánů ze Šternberka (více viz níže).

 

Jak byly Widimským nahlíženy historické pečeti, vyplývá z jeho představy o pomyslné genezi znaku městečka, které právě pečeti měly potvrzovat. Dle něj byl původním znakem městečka „modrý štít se zlatou růží se zelenými kališními lístky – rodový erb pánů z Hradce“. Takové tvrzení lze velice obtížně akceptovat, když víme, že v historii Rožmitálu na Šumavě se s pány z Hradce vůbec nesetkáváme. Je jisté, že štít z růží, který v nejstarší rožmitálské pečeti skutečně je, nepatří nikomu jinému než pánům z Rožmberka – stříbrný štít s červenou růží. Dalším velice zvláštním konstatováním je věta o polepšení „původního“ znaku o hvězdu a půlměsíc – a to navíc z neznámého popudu. Když jsme si jisti tím, že do roku 1864, resp. 1860, kdy Widimsky ukončil sběr podkladů pro svou práci, neexistoval žádný znak městečka Rožmitálu na Šumavě, pak je zřejmé, že neexistoval ani znak „původní“, neexistovalo ani jeho „polepšení“, stejně jako neexistovaly „neznámé popudy“. Oním „neznámým popudem“, resp. zdrojem podoby znaku, byla nejstarší pečeť, kde ony figury domněle polepšující znak jsou. Jiné starší pečeti nebylo. Na nejstarší známé rožmitálské pečeti je v pečetním poli štítek s růží a znamení hvězdy a půlměsíce jsou „doprovázející“ a mimo štít. Štít sám mohl být vnímán jako „původní“ znak městečka. Takové vnímání a hodnocení je jako diletantské nezbytně nutné odmítnout. Lze se dokonce domnívat, že Widimsky vůbec pečeti neviděl a pracoval pouze s informacemi dodanými z Rožmitálu. Tyto informace nemusely být úplné a zcela přesné, dokonce mohly být zkomolené a poznamenané subjektivitou informátora.

 

Je možné, že barevnost znaku byla vymyšlena přímo v Rožmitále a Widimsky ji pouze „komentoval“. Lze si představit následující posloupnost možných úvah o barevnosti znaku a následného konání. Preferovaným základem k úvahám o barevnosti znaku se nestala nejstarší pečeť, ale zřejmě druhý typ pečeti, ve které byly do pečetního pole shromážděny všechny symboly z nejstarší pečeti - růže, hvězda a měsíc, bez jakéhokoliv vzájemného vymezení nějakým oddělujícím prvkem. Bylo tedy vnímáno, že všechny symboly „musí“ být pohromadě v jednom štítě. Měsíc a hvězda jako nebeská tělesa jsou na obloze a ta je modrá, resp. „modrost“ oblohy (nebe) je všeobecně vnímána jako epiteton constant. Jestliže šla úvaha „tvůrce“ barevnosti znaku tímto směrem, pak je zřejmé, že se musel dostat v případě růže, která by měla být rožmberská a tedy červená, do konfliktu se základním heraldickým pravidlem „o barvě a kovu“, které nepřipouští pokládat barevné figury na barvu a kovové figury na kov. Pokud o heraldických pravidlech neměl ponětí rožmitálský informátor, který mohl v rozporu s heraldickými pravidly do modrého štítu umístit červenou růži pánů z Rožmberka, a to při vědomí, že to byli oni, kdo Rožmitál zakládali, pak Widimsky samozřejmě o základních heraldických pravidlech věděl. Nelze to tvrdit s jistotou, ale zdá se, že tuto barevnost rožmitálského znaku stanovenou přímo v Rožmitálu upravil ve prospěch zlaté růže, která ovšem byla nikoliv rožmberská, ale pánů z Hradce a tak si Widimsky vymyslel „Rožmberky z Hradce“. Podobným způsobem pravděpodobně uvažoval Widimsky i jinde – např. Velešín, Trhové Sviny, Rychnov nad Malší, Nové Hrady, Kamenice nad Lipou. Widimsky měl možnost „dotvářet“ podobu městských znaků tak, aby byly nejen formálně, ale i ikonograficky v pořádku. Zjevně se mu to nedařilo nejen v případě Rožmitálu na Šumavě. Metodika jeho práce nebyla jím samotným dostatečně dobře a vhodně propracována a tak se ani nedostalo na legitimní možnosti heraldiky jako oboru, které by bez problémů dokázaly eliminovat hrubé nedostatečnosti jím registrovaných znaků, zejména těch, které právě v jeho době vznikaly, za jeho účasti či za účasti jiných. Díky onomu vznikání zcela nových znaků mohly být uplatněny všechny možnosti, které heraldika jako obor poskytovala. Proč nebyly využity lze vysvětlit zmíněnou nepropracovaností metodiky a setrváváním na nekritických a v podstatě chybných tezích.

 

Můžeme učinit závěr, že Widimského publikace uvádí znak městečka Rožmitálu na Šumavě v podobě, která je z pohledu historie místa neopodstatněná a znak sám je díky tomu nesmyslný. Způsob, jakým byla stanovena podoba znaku, byl neseriózní, nekorektní a neodborný. To je konstatováno při vědomí, že objektivně existovaly možnosti jak za pomoci heraldických prostředků vytvořit znak hodnotitelný jako bezchybný a s dobrými ikonografickými vlastnostmi.

 

Zdálo by se, že nedostatečnosti podoby znaku městečka Rožmitálu na Šumavě budou v letech následujících po vydání Widimského publikace rozpoznány a budou učiněny kroky k nápravě; bohužel se tak nestalo. Autorita kompendia českých městských znaků, velice pravděpodobně podpořeného rakouským ministerstvem vnitra, v podstatě znemožňovala revizi řady chybných, špatných a nesmyslných podob městských znaků v něm uvedených. Další události onu bezútěšnost potvrdily. Redakce právě vznikající české encyklopedie Ottova slovníku naučného převzala bez výhrad Widimského práci a zařadila její jednotlivé položky do postupně vydávaných dílů. Byly pouze přeloženy německé popisy znaků do češtiny a vyobrazení překreslena do černobílých „pérovek“. Ottův slovník naučný, jako velice rozšířený a populární zdroj informací, dokázal způsobit, že Widimského zřetelné i skryté chybné informace byly „povýšeny“ na informace věrohodné, seriózní a neměnné. Ottův slovník naučný přináší vyobrazení znaku Rožmitálu na Šumavě a následující popis: „v modrém štítě zlatá růže, nad ní vpravo šestipaprsková zlatá hvězda, nalevo pak stříbrný půlměsíc“ (Ottův slovník naučný, XXII, Praha 1904, s. 36; vyobr. č. 3601).

 

Na konci první dekády 20. století vyšel historický místopis Augusta Sedláčka, který uvedl v hesle Rožmitál i popis znaku: „Erb: Modrý štít, na něm u zpodu zlatá růže, nad tím vpravo zl. hvězda, a v levo stříbrný půlměsíc“ (Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého. b. d. a m. v. [1908], s. 777). August Sedláček je považován za koryfeje českých heraldických studií (spoluautor a autor základního díla o české rodové heraldice, Českomoravská heraldika I., s Martinem Kolářem, Praha 1902, a Českomoravská heraldika II, Praha 1925; také autor monumentálního díla o českých hradech). Přesto nebyl, pravděpodobně díky svému zaměření spíše na českou rodovou heraldiku, schopen nejméně revidujícího poznamenání o nesmyslnosti růže pánů z Hradce ve znaku Rožmitálu na Šumavě.

 

V roce 1941 napsal a vlastním nákladem vydal Václav Rytíř útlou knížečku o růži ve znacích českých měst. Píše i o Rožmitálu na Šumavě (ovšem s chybným jménem Rožmitál pod Třemšínem a zároveň s chybným statutem město, kterým Rožmitál na Šumavě nikdy nebyl): „Původní erb byl později polepšen vpravo zlatou hvězdou, šesticípou a vlevo stříbrným měsícem“ (Rytíř, Václav: Heraldická růže. Soupis sídelních městských znaků s obrazem růže. b. m. v., 1941, s. 17, č. 40 – bez vyobrazení). Rytířem uvedená informace o rožmitálském městském znaku je v podstatě bezcenná nejen tím, že je neúplná, protože nepíše o štítě a růži a o jejich tinkturách, ale také díky tomu, že zcela nekriticky opakuje Widimského tezi o „polepšení“ původního, zde ovšem nezmíněného městského znaku. Rytířova publikace byla na dlouhou dobu poslední, která se zabývala rožmitálským městským znakem. V minulosti byla tato „knížečka“ velice často uváděna i renomovanými historiky jako nepominutelný zdroj informací. Ve své době svým způsobem ojedinělá publikace však takové vlastnosti vůbec nemá. Je pouhou „sběrkou“ městských znaků na téma růže v heraldice s téměř bezcenným textovým doprovodem.

 

Na rozdíl od bývalých krajů severočeského, západočeského, středočeského, severomoravského a jihomoravského nebyla pro bývalý jihočeský kraj vypracována dílčí studie o komunální heraldice. Regionální kompendia velice rozdílné odborné úrovně byla vydávána v letech 1970 – 1985. Teprve v závěru roku 1985 vyšla souhrnná práce o české komunální heraldice – Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985. Je to poslední relevantní kompendium české komunální heraldiky. Tehdy dlouho očekávaná publikace se měla stát normotvornou pro heraldickou terminologii a pomyslným vzorkovníkem vyobrazení městských znaků. Ani jedno z uvedených základních očekávání naplněno nebylo. Encyklopedická část díla je díky rozdílnosti autorů, Čarek byl v mnoha ohledech pouze koordinátorem a redaktorem, protože velká část hesel byla zpracovávána pracovníky příslušných okresních archivů, odborně velice rozkolísaná. Kapitolu o Rožmitálu na Šumavě napsal někdo z archivu v Českém Krumlově. Jak je z textu hesla patrné, byly historické pečeti opět považovány za nositelky původních podob znaku městyse. Dokonce byl obraz pečetí, počínaje 18. stoletím, považován za „platný“ znak (viz zde v úvodu pojednání o rozdílu mezi pečetí a znakem, který takovou tezi popírá) i přesto, že je správně konstatováno, že barevnost znaku přináší teprve Widimského kompendium z roku 1864, ale to není vyhodnoceno jako vůbec první doklad o existenci znaku. Autor hesla však velice dobře rozpoznává nespolehlivost Widimským uváděného znaku městečka Rožmitálu na Šumavě pro „žlutou barvou růže, protože Rožmitál náležel pánům z Rožmberka, nikoliv pánům z Hradce“. Tento rozpor však nepřijatelně bagatelizuje konstatováním „naproti tomu lze však připomenout, že například Nové Hrady stejně náležely Rožmberkům, ale ve znaku měly mezi věžemi zlatou růži“. To však nemůže být vnímáno jako uspokojivé vysvětlení správnosti podoby znaku v Rožmitále, protože i městský znak v Nových Hradech je postižen subjektivním konáním Widimského. K tomu se druží stejné okolnosti vzniku městského znaku, jaké lze zaznamenat i v Rožmitále – znak se vyvinul z městské pečeti. Víme, že pečeť není ekvivalentem znaku a při zhotovování také jako znak myšlena nebyla, resp. nebyla „myšlena v barvách“, protože sama o sobě není schopna barevného otisku. Uvedený vztah pečeť versus znak vyplyne v okamžiku, kdy je činěn pokus vnímat pečetní obraz jako znak a k němu začít přiřazovat tinktury. Lze na mnoha příkladech doložit, že to někdy nešlo bez kolize s heraldickým pravidlem „o vzájemném poměru tinktur“. To znamená jediné – potvrzení, že pečeť není totéž co znak. Pokud byl před rokem 1864 vytvářen v Rožmitále městský znak, pak měl být vytvořen jinak a s přípustnou inspirací v obrazu pečeti.

 

Čarkova publikace z roku 1985 uvádí následující popis znaku Rožmitálu na Šumavě: „Na modrém štítě je dole pěticípá růže s červeným středem, nad ní vpravo je šesticípá zlatá hvězda a vlevo stříbrný dorůstající měsíc“ (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 337 – 338). Z pohledu současné heraldické terminologie je uvedený popis možné hodnotit jako laický. Již samotný pojem „na štítě“ je nepřesný – správně ve štítě; na štítě je to, co je na horním okraji štítu, tedy mimo plochu štítu. O růžích nelze říci, že jsou pěticípé, protože žádné „cípy“ nemají – v této souvislosti je růže pětilistá. Pětilistá růže je považována za základní tvar růže a tak stačí použít prostého termínu „růže“. Červený „střed“ je zjevný eufemismus nahrazující jinak správné „semeník“, který byl a mnohdy ještě je vnímán jako slovo s pejorativním přídechem. Soudobá heraldická terminologie odmítá pro popsání hvězdy termín „šesticípá“ (stejně jako x-cípá) a používá termínu „hrot“ (cípy u hvězd používá v popisech vexilologie – nauka o praporech a vlajkách). V heraldice je šestihrotá hvězda považována za základní a u ní se počet hrotů tzv. nehlásí (na rozdíl od pětihroté hvězdy a od dalších x-hrotých hvězd) – používá se prostého termínu „hvězda“. V příloze Čarkovy publikace je hvězda nakreslena jako fazetovaná v duchu první známé rožmitálské pečeti, fazetovaná hvězda je jiná než běžná hvězda a proto je popis znaku nutné doplnit termínem „fazetovaná“. Termín „měsíc“ musí být nahrazen termínem „půlměsíc“, protože jde o dvě odlišně vypadající figury a to, co je vyobrazeno ve znaku není měsíc, ale půlměsíc.

 

Webové stránky obce Rožmitálu uváděly znak obce signovaný zkratkou „MK“ a zároveň jeho popis převzatý z výše citované Čarkovy publikace. Popis a znak jsou v rozporu tím, že hvězda je nakreslena jako osmihrotá a nikoliv správně jako „šesticípá“ tak jak je uvedeno v popise. Autor kresby pravděpodobně podlehl subjektivnímu určení hvězdy jako „šternberské“, která je osmihrotá, resp. nevnímá rozdíl mezi uvedenými hvězdami, které jsou s pohledu heraldiky zcela rozdílnými figurami.

 

O symbolech hvězdy, měsíce a růže v pečetích městečka Rožmitálu na Šumavě

 

Nejstarší známá pečeť Rožmitálu na Šumavě má v pečetním poli jako hlavní znamení štítek s růží. Ten je možné vykládat jedině jako erb vrchnosti, kterou byli páni z Rožmberka, nikoliv jako erb pánů z Hradce. Erbem pánů z Rožmberka byla tradičně červená růže se zlatým semeníkem ve stříbrném štítu. Někdy byla růže doplňována zelenými kališními lístky. Páni z Hradce užívali v modrém štítě zlatou růži, obvykle s červeným, resp. se zlatým, semeníkem. Vedle nich existovaly i další rody mající s nimi stejný původ odvozovaný od společného předka Vítka († 1194) a užívající rodových erbů růží, ale v jiných barevných kombinacích – páni z Krumlova, zelená růže ve stříbrném štítě, páni z Landštejna, stříbrná růže v červeném štítě, páni ze Stráže a z Ústí, modrá růže ve zlatém štítě.

 

Města a městečka na panstvích pánů z Rožmberka obvykle užívala pečetí, ve kterých byl štítek s růží – erb vrchnosti, shodně i u měst a městeček na panstvích pánů z Hradce atd. Odlišení takových pečetí umožňoval například opis, ve kterém bylo uvedeno, čí pečeť je. Z toho opět vyplývá, že pečeť a znak není totéž. U znaku není opis, který by umožnil rozlišit nositele. Právě díky nevnímání rozdílu pečeti a znaku, jak v minulosti tak i nyní, mohlo vzniknout několik naprosto stejných městských znaků s rožmberskou růží - Bavorov (ST), Deštná (JH), Dolní Bukovsko (CB), Frymburk (CK), Horní Stropnice (CB), Hořice na Šumavě (CK), Jistebnice (TA), Miličín (BN), Nechanice (HK), Radnice (RO), Rožmberk nad Vltavou (CK), Cetviny (CK – dnes místní část obce Rychnov nad Malší), Sedlčany (PB), Mezimostí (TA – dnes místní část obce Veselí nad Lužnicí). Stejné znamení červené růže ve stříbrném štítě, diferencovaném zlatým lemem, dle Widimského všeobecného doplňování štítů nemyslným zlatým lemem, používají Mýto (RO) a Zbiroh (RO). Uvedená shoda podob městských znaků je z pohledu heraldiky nežádoucí, stejně jako je nežádoucí z pohledu praktického užívání. Všechny uvedené znaky s nediferencovanou rožmberskou růží vznikly v jediném období po roce 1850 díky podobám užívaných historických pečetí. Co bylo u pečetí měst a městeček přijatelné pro existenci rozlišujícího opisu, není již přijatelné u městských znaků bez možnosti identifikace uživatele. Je to proti principům a základním funkcím heraldiky.

 

V případě nejstarší historické pečeti Rožmitálu na Šumavě jsou nad zmíněným štítkem s rožmberskou růží dvě další figury – hvězda a půlměsíc. Zřejmě sem byly umístěny i proto, aby plnily funkci identifikátoru, umožňujícího rozeznat rožmitálskou pečeť dokonce i negramotným, kterých v té době byla většina, včetně příslušníků šlechty. Hvězda a měsíc nejsou náhodně volené symboly. Nepochybně měly nějaký vztah k místu. Jedna z věcí, která dokáže do jisté míry nezaměnitelně identifikovat obec samotnou je zasvěcení tamního kostela. Kostel v Rožmitálu na Šumavě je nerozlučně spojen se samými počátky městečka. Současná stavba, krom presbytáře a zdiva věže, pochází z pseudogotické přestavby z roku 1909 (Poche, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech 3. Praha 1980, s. 261). Kostel je dnes zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie. Je otázkou, zda to tak bylo i v roce 1259, kdy je o kostelu v Rožmitále učiněna první zmínka, která však patrocinium neuvádí. Přesto lze mít zasvěcení Panně Marii za velice pravděpodobné, u Vítkovců obecně velice uctívané. Zasvěcení Nanebevzetí Panny Marie patří mezi méně obvyklá. Nanebevzetí označuje, že Panna Marie, na rozdíl od Ježíše Krista, který na nebe vstoupil, vznesl se, byla do nebe donesena, vzata, anděly. Nanebevzetí Panny Marie je slaveno jako církevní svátek 15. srpna již několik staletí. Ale teprve v roce 1950 bylo papežem Piem XII. prohlášeno článkem víry, který se opíral nikoliv o text Bible, ale o apokryfní texty z 3. a 4. století a o tradici. Nanebevzetí bezprostředně následuje po Smrti Panny Marie. U jejího hrobu se shromáždili apoštolové. Třetího dne se zjevil Kristus se sv. Archandělem Michaelem a přinesl duši Marie – duše vstoupila do jejího těla, Marie následně opustila svůj hrob a andělé ji odnesli do nebe. Po té byla Panna Marie Bohem Otcem a Kristem korunována na Královnu nebes. Barva, trvale spojována s Pannou Marií, je modrá – je to barva jejího pláště. S Pannou Marii je spojována celá řada symbolů, které se staly jejími atributy. Mezi ně patří i hvězda a měsíc, také však růže. Uvedené symboly se opírají o biblický text Šalamounovy Písně písní. Obsah pravděpodobně starověké milostné poezie byl vztažen právě k Panně Marii a tak jsou s ní spojovány pojmy „růže mezi trním“ (resp. lilie mezi trním; „lilium inter spinas“), „kvítek šáronský“ („flos campi“ – kralickou biblí překládáno jako „růže šáronská“), „hvězda mořská“ („stella maris“), „krásná jako luna“ („pulchra ut luna“).  Tyto symboly a řada dalších s Pannou Marií spojovaných se staly vděčnými náměty výtvarných děl od středověku (Hall, James: Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. Praha 1991, s. 169, 327, dále jen Hall).

 

Symboly nejen v heraldice je možné vykládat dokonce více způsoby. To se týká i hvězdy a měsíce, které mají vztah také k Ježíši a jeho Ukřižování. V Ukřižování je hvězda nahrazena sluncem a obě tělesa obvykle umístěná po stranách horního svislého ramene kříže vypovídají o tom, že v době Ukřižování došlo v pravé poledne k zatmění slunce a nastala tma („noc“ – měsíc) a tím i nebesa dala najevo smutek při smrti Spasitele. Sv. Augustin vysvětluje znamení slunce a měsíce jako předobraznou souvislost mezi Starým zákonem (měsíc), který lze pochopit jedině ve světle na něj vrženém Novým zákonem (sluncem; Hall, 1991, s. 462).

 

Na závěr

 

Jak je patrné, tak ani Čarkova publikace se nepokusila učinit krok k úpravě podoby rožmitálského znaku, která by odpovídala historickým skutečnostem. Pouze byl konstatován rozpor v tinktuře růže. Z pohledu vypovídacích schopností byl historický znak Rožmitálu na Šumavě v podstatě nesmyslem. Zdá se být pravděpodobné, že uvedená publikace z roku 1985 neměla ambici revidovat podoby městských znaků v Čechách a spokojila se s prostou evidencí. Škoda, protože právě takový druh publikací měl vyjádřit potřebu korigovat chybně konstruované znaky, resp. na chybnou konstrukci upozornit.

 

Na zasedání zastupitelstva obce Rožmitálu na Šumavě konaném dne 5. 3. 2009 byla schválena upravená podoba historického znaku městyse a schválena vlajka. Žádost obce projednal Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PS PČR na zasedání konaném dne 8. 4. 2009. Předseda PS PČR oba symboly udělil dne 26. 5. 2009. Dekret obsahoval následující popisy:

Znak: V modro-stříbrně děleném štítě nahoře zlatá fazetová hvězda a stříbrný dorůstající půlměsíc. Dole červená růže se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky.

Vlajka: List tvoří dva vodorovné pruhy, modrý a bílý. V žerďové polovině modrého pruhu žlutá šesticípá fazetová hvězda a bílý půlměsíc s cípy k žerďovému okraji, pod nimi v bílém pruhu červená růže se žlutým semeníkem a zelenými kališními lístky.

Poměr šířky k délce listu je 2 : 3. 


Publikováno: Genealogické a heraldické listy, čísdlo 4/2012, ročník XXXII., Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, Praha 2012, s. 77 - 89.


Zpracováno 22. 12. 2012                                                                                                               © Stanislav Kasík

 

 

 

 

 

 

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting