Login

Nová Paka


O ZNAKU MĚSTA NOVÉ PAKY
 

Ačkoliv je Nová Paka jako město v historických pramenech zmiňována již na konci 14. století (1398), není o užívání městské pečeti a městského znaku v té době žádná zpráva. Po husitských válkách význam Nové Paky poklesl a ta byla nazývána městečkem (1542) až do závěru 18. století. 1) Obecná nepovědomost o existenci znakového privilegia  svědčí nejméně o tom, že městský znak v Nové Pace nevznikl obvyklým způsobem udělením panovníkem, ale jinak. V českých zemích je statisticky doložitelným a většinovým způsobem konstituování znaku historickými městy a městečky jeho odvození od užívaných pečetí a následným vydržením. Mechanismus odvození znaku od pečeti většinou spočíval v tom, že figurám zobrazeným v pečetním poli byla dána barevnost a vše pak bylo položeno do štítu. Jak tomu bylo v Nové Pace není zcela zřejmé. Z pohledu chronologie zachovaných dokladů by se mohlo zdát, že nejdříve vznikl znak a teprve po té pečeť.

 

Prvním dokladem o existenci městského znaku v Nové Pace je výzdoba zvonu dnes umístěného ve věži hřbitovní kaple Sedmibolestné Panny Marie. Nevelký zvon vysoký 60 cm a o průměru 80 cm byl podle nápisu na jeho plášti slit v roce 1615 Martinem Schroetlerem z Hostinného. Od nápisu na opačné straně pláště zvonu je znak Nové Paky držený dvěma anděly. 2) Znak, stejně jako zvon, je sice v současnosti znešvařen potřísněním zelenou barvou („fermežovou“) a bílým vápnem, ale jinak je až na drobné detaily odečitatelný. Rámec znaku tvoří do obdélníku vedený vavřínový věnec, vycházející na kratších stranách vpravo a vlevo z koule a na delších stranách nahoře a dole ze stuh křížem  přeložených. Listy vavřínu směřují od středu stran k rohům obdélníku, kde končí pod růží. Obdélník vymezený věncem je dole opatřen trávníkem s patrnými trsy travních listů. Na něm stojí dva andělé jako štítonoši znaku. Je obtížné identifikovat jejich oblečení, ale jsou patrná křídla – vnější svěšené a vnitřní vodorovně roztažené. Anděl heraldicky vpravo drží v pravici vztyčený meč a levicí přidržuje shora štít znaku. Anděl heraldicky vlevo drží štít pravou rukou a v levé má olistěnou větev, zřejmě olivovou ratolest.  Štít je po svých okrajích bohatě vykrajován a v něm je rozvinutá, k levému hornímu rohu vydutá koruna s třemi listy.  Obtížnost čtení detailů znaku neumožňuje zcela vyloučit, že listy nemají tvar odvozený od horní poloviny lilie, ale je jisté, že není „sedmililiová“, jak píše Antonín Cechner ve svém Soupise památek historických a uměleckých na novopackém okrese z roku 1909. Na korunní obroučce je německý nápis označující reliéf jako znak Nové Paky. Takové umístění nápisu ve znakové figuře je mimořádné. Jednak tím, že pojmenovává celý vyobrazený „objekt“ a to mohlo být učiněno bez překážek i mimo štít, a také tím, že nápis tohoto druhu je ve znaku neheraldickým prvkem. Na základě znění pamětního nápisu, který obsahuje letopočet a díky identifikaci znaku jako znaku Nové Paky prostřednictvím textu ve znakové figuře, lze konstatovat, že ten existoval v uvedené podobě nejméně v roce 1615.

 

Hřbitovní kaple, ve které je zmíněný zvon, byla postavena v letech 1700 – 1709 na místě menší stavby stojící při hřbitově založeném v roce 1625. Věž, kde se zvon nachází, je až z roku 1765. 3) Z toho vyplývá, že zvon z roku 1615 nemohl být součástí uvedeného objektu a byl sem přenesen odjinud. Zřejmě z farního kostela sv. Mikuláše biskupa, který byl v letech 1783 – 1787 zcela přestavován 4) a transfer zvonu mohl být s touto stavební činností v souvislosti.

 

První a nejstarší známá pečeť městečka Nová Paka pochází z pečetidla zhotoveného dle letopočtu v opise v roce 1620. 5) Pečeť o průměru 45 mm má v pečetním poli rolverkový štít provázený nahoře akantovou rozvilinou a z každé strany pětihrotou hvězdou, ve štítě kosmo rozvinutá, nahoru vydutá, listová koruna – pole pod ní je damaskováno akantovou rozvilinou; v mezikruží ohraničeném vnějším vavřínovým věnečkem (vychází se shora a z dola k levému a pravému boku pečeti), a vnitřním perlovcem je český text: PECZET.WIETSSY. MIESTECZKA.NOWEPAKY.ANNO.1.6.2.0. 6)

 

K předchozí větší pečeti existuje pendant - typář označený jako pečeť menší. Její průměr je 30 mm. Znamení v pečetním poli je s výjimkou hvězd po stranách štítu shodné. Jiný je i opis v mezikruží oboustranně ohraničeném jednoduchou lištou. Je latinský a zní: SIGILLVM. MINVS.OPPIDI.PACOVIA („Pečeť menší městečka Paky“). 7) Zda je tento typář současný typáři z roku 1620 nelze doložit. Jedinou jistotou je logická úvaha – je-li nějaké pečetidlo označené jako pečeť větší, pak je nutná existence pečeti označené jako menší, jinak v opise užitá specifikace ztrácí smysl.

 

Vincenz Robert Widimsky ve své práci o městských znacích v Českém království z roku 1864 přináší zprávu o tom, že Nová Paka byla na město povýšena králem Ladislavem v roce 1454 a zároveň město obdrželo znak. 8) Vídeňský profesor Widimsky, zřejmě jako reakci na zrušení patrimoniální správy a zřízení správy státní v roce 1850, pojal záměr vytvořit kompendium městských znaků v Rakousko-Uhersku. Je možné, že zadání obdržel od rakouského ministerstva vnitra. Jako rodilý Čech měl zřejmě dobrý důvod začít své sepisování právě  Českým královstvím. Rukopis dokončil v roce 1860. Widimsky v úvodu své práce píše, že podávané informace o městských znacích jsou výsledkem vlastního bádání na cestách po Čechách a pomoci jeho přátel zajímajících se o historii a heraldiku. Nepochybně část podkladů získal korespondenčně přímo od městských úřadů. Respondenty na straně dotazovaných měst a městeček byli obvykle představitelé samosprávy, ale jinak to mohl být téměř kdokoliv. Informace, které Widimsky obdržel však jím nebyly vždy kriticky hodnoceny a verifikovány. Tak se stalo, že u Nové Paky uvedl zprávu o privilegiu krále Ladislava z roku 1454, které však odjinud známo není. Je možné, že přímo v samotné Nové Pace došlo k nekritickému posunu v interpretaci skutečného a doložitelného aktu krále Vladislava Jagellonského udělujícímu Nové Pace v roce 1478 právo trhu. A to záměnou jmen Ladislav –Vladislav a faktu, že trhová místa se obvykle ve svém dalším historickém vývoji transformovala do městeček a měst a díky tomuto bylo udělení práva trhu vnímáno jako povýšení na městečko, resp. město. Jedno je jisté Nová Paka byla v druhé polovině 15. století městečkem a městem je nazývána až od roku 1791. 9) Existenci „povyšovací a udělovací“ listiny krále Ladislava lze odmítnout.

 

Můžeme-li pracovat s domněnkou, že prvnímu užití znaku města na zvonu a na pečetích nepředcházela starší sigillografická nebo heraldická tradice, pak je možné konstatování, že novopacký znak vnikl před rokem 1615. Majiteli Nové Paky byli do roku 1607 Trčkové z Lípy. Tehdy Jan Rudolf Trčka prodal panství Kumburk s Novou Pakou Zikmundovi Smiřickému ze Smiřic. 10) Po bitvě na Bílé hoře byl v roce 1621 Smiřickým jako účastníkům stavovského povstání majetek konfiskován a dostal se do držení Albrechtovi z Valdštejna 11). Ten byl císařem zároveň ustanoven poručníkem svého nesvéprávného synovce Jindřicha Jiřího Smiřického ze Smiřic, který po smrti bratrů Jaroslava (+ 1611) a Albrechta Jana (+1618) a dalších bratranců ze Smiřic se stal jediným dědicem obrovského rodového majetku. Albrecht z Valdštejna byl v roce 1634 zavražděn v Chebu a jeho Frýdlantské vévodství, ke kterému také patřila také Nová Paka bylo konfiskováno. 12)

 

Kratičký exkurs do přehledu vlastníků Nové Paky v první polovině 17. století umožňuje vyloučit původce městského znaku. Zřejmě jimi nebyli Trčkové z Lípy, protože by v městském znaku bylo možné očekávat reminiscence na jejich erb a ty zde nenalézáme. To, že je štít novopackého městského znaku dělen kosmo, může naopak svědčit pro Smiřické ze Smiřic, protože jejich rodový erb je členěn shodným způsobem i když v jiném barevném provedení. Zde je možné konstatování, že délka držení městečka není v žádné příčinné souvislosti se vznikem znaku – s nadsázkou lze říci, že vznik znaku je v podstatě dílem „okamžiku“ a z jiných míst víme, že například k udělení znakového privilegia panovníkem stačilo relativně krátké období, po které bylo město vlastněno. 13)

 

Prvním problémem spojeným se znakem města Nová Paka je nalézt odpověď na otázku, zda má být „rozvinutá koruna“ volně, či „od kraje ke kraji“. Za logickou lze mít oporu v prvních doložených a výše popsaných užitích novopackého znaku, které ještě dokáží odrážet představu jejich tvůrce. Již nyní je možné předeslat, že právě vyobrazení znaku na zvonu a v pečetním poli typáře pečeti větší z roku 1620 způsobily pozdější rozkolísanost názoru na podobu znaku a jeho zcela subjektivní hodnocení. Výsledkem neobjektivního a laického hodnocení se nakonec staly podoby víceméně absurdní (např. střelecký terč z roku 1840, který ovšem „nečinil“ nic jiného, než že napodoboval jinak oficiálně užívané předlohy – viz níže).

 

Na tomto místě lze odbočit k výkladu pojmenování uvedené figury „routového věnce“ v heraldické terminologii a ke způsobu jejího zobrazování v heraldice. Widimsky v roce 1864 popisuje novopacký městský znak takto: „…einen schräg rechts nach aufwärts gebogenen grünen Rautenkranz getheilten Schild, dessen obere Hälfte von Silber, die untere roth ist…“ („…šikmým doprava nahoru prohnutým zeleným routovým věncem dělený štít, jehož horní polovina stříbrná a dolní červená je…“). 14) Ottův slovník naučný v roce 1902 opakuje nepřesnou zprávu z Widimského o povýšení Nové Paky na město králem Ladislavem, ale znak nedává do souvislosti s tímto domnělým povýšením a uvádí jeho popis: „Štít rozdělený šikmo položeným, vpravo zaokrouhleným věncem routovým ve dvě části, z nichž horní je stříbrná, dolní pak červená“. 15) Antonín Cechner v roce 1909 při popisu větší pečeti nedokázal figuru ve štítě korektně pojmenovat a spokojil se s formulací „pruh napříč v oblouku, na něm 7 lilií“. 16) V roce 1909 popisuje August Sedláček novopacký znak následujícím způsobem: „Štít pokosem zelenou korunou rozdělený, vrchní pole stříbrné, spodní červené“. 17) Z citovaných popisů novopackého znaku v literatuře druhé poloviny 19. a začátku 20. století je patrné, že jejich zdrojem je především popis Widimského z roku 1864.

 

Poslední relevantní kompendium české komunální heraldiky z roku 1985 redigované Jiřím Čarkem popisuje znak města Nová Paka takto: „Na štítě leží a jej téměř nakoso dělí „routový věnec“, tj. poněkud doleva prohnutý zelený pruh, lemovaný po levé straně řadou sedmi liliovitých nebo listových tvarů. Nedosahuje však až ke kraji štítu. Levé horní pole je stříbrné, pravé dolní pole červené. Obě pole, nebo alespoň dolní bývají damaskovány rozvilinami“. 18) Uvedený popis znaku je z pohledu heraldické terminologie zcela neodborný a jako takový nepřijatelný – viz „na štítě“ místo „ve štítě“, „téměř nakoso“, místo „kosmo“ – „téměř“ je pojmem vágním, „poněkud doleva prohnutý“ místo „nahoru doleva vydutý“ – pojem „poněkud“ je pojem vágní, „zelený pruh“ – „pruh“ je neheraldický termín, „liliovitý nebo listový tvar“ –„list“ nelze nazvat „tvarem“ a dávat dokonce vybrat mezi „liliovitým“ a „listovým“, buď je takový nebo jiný, stejné je to se zmínkou o damaskování. Hesla do uvedené publikace zpracovávaly příslušné okresní archivy, zde Okresní archiv v Jičíně, a tam vypracovaný text zřejmě nebyl Čarkem kriticky hodnocen a korigován. V publikaci o obecních a městských znacích z roku 2001 není v textové části o Nové Pace vůbec žádná zmínka (!?) ačkoliv vyobrazení znaku v příloze je. 19)

 

Z terminologického hlediska je český pojem „routový věnec“ doslovným překladem německého výrazu „Rautenkranz“. Německá heraldická literatura má uvedený pojem za ustálený výraz s jednoznačným a nezaměnitelným způsobem zobrazování. Je to nakonec zřejmé ze skutečnosti, že heraldický termín je jednoslovný a nikoliv opisný. Shodná literatura figuru vysvětluje – „jde o zelenou, listy osazenou ozdobnou lištu v podobě segmentu koruny…, …v saském znaku…“. 20) Jinde je také vysvětleno, jak tato figura vlastně vznikla – oboustranným osazením kosmého břevna trojlisty na řapících, jejichž tvar byl odvozen od tvaru listu vavřínu, podobnému heraldické routě (die Raute) a v zelené barvě byl vnímán jako část věnce s listy. Vývojem zobrazování této figury byly listy ze spodní strany břevna nakonec zcela odstraněny a ta začala být pro svou velkou podobnost s listovou korunou vnímána jako rozvinutá koruna. 21) Vjem „routového věnce“ jako „koruny“ posílil také způsob výtvarného pojetí. Ve shodě se skutečnými korunami byly mezi listy vkládány perly na hrotech a nakonec na korunní obroučku byla položena řada vzájemně se dotýkajících rout – vše opět v zelené barvě. Nakonec byla koruna prohnuta do oblouku. Je také třeba konstatovat, že středověká symbolika pojmenovávala „routou“ onen výše zmiňovaný trojlist jako celek.

 

Figura ve výše popsané podobě je ve francouzské i anglické heraldické terminologii nazvána jako crancelin (odvozeno od věnce), nebo v anglické také crow of rue (routová koruna). Ve všech heraldických systémech je figurou, která vychází z pravého horního a levého dolního okraje štítu a není figurou volnou – je to vnímáno jako úzus. 22) Kdyby byla volnou figurou, pak bude nazvána prostě jen korunou, případně by byl zvolený pojem doplněn přídavným jménem „volný“ (např. „volná routová koruna“, resp. „volný routový věnec“).  Jinak německá heraldická terminologie rozlišuje figuru „Kranz“ – věnec obecně, který je v základní podobě „volný“ a jeho další vlastnosti jsou pak specifikovány připojením dalšího slovního členu (dubový, růžový, lipový, obilný, chmelový atd.) – a figuru „Rautenkranz“, kterou však nevnímá jako „routový věnec“, tedy shodně jako figuru nazvanou „Kranz“, ale jako „routovou korunu“. Proto v německé terminologii, na rozdíl od české, nemůže dojít ke konfúzi pojmů.

 

Moderní česká heraldická terminologie neužívá termínu „routový věnec“. Zná pojmy „routa“ a „věnec“. Zde je potřebné vsunout poznámku o skutečnosti, že česká heraldická terminologie není dosud dostatečně ustálena. V současnosti je v oboru české heraldické terminologie normotvorná především činnost Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a předpokládá se, že nakonec vyústí do knižního vydání „Heraldické terminologické konvence“. Má-li být popsána figura z novopackého městského znaku, tak by měl být použit obrat „rozvinutá listová koruna“ a tímto termínem je myšleno, že je „od kraje ke kraji“ štítu bez nutnosti uvádět to v popisu – tak v popisu znaku obce Nový Oldřichov, okr. Česká Lípa, uděleného v roce 1999. Kdybychom rigorózně posoudily pojem „routový věnec“, pak by z pohledu české heraldické terminologie šlo o skutečný věnec ze skutečné routy, kterou je rostlina s botanickým názvem routa vonná (příp. obecná - ruta graveolens) a běžně známá jako léčivá rostlina už v době biblické. U nás se také nachází a píše se o ní například v herbářích ze 16. století. 23) Pojem „routový“ má v heraldice nepochybně vztah k heraldické figuře „routa“ (kosočtverec), než k bylině s názvem routa. V přeneseném významu lze „routový věnec“ vnímat jako vavřínový, protože list vavřínu, stejně jako routy vonné, má tvar podobný heraldické routě a významově (ikonograficky) se s vavřínovým věncem (lat. corona lauera) shoduje. V pojmenování vavřínového věnce je česká heraldická terminologie jednoznačná a užívá pojmu „vavřínový věnec“ - například v popisu znaku obce Lásenice, okr. Jindřichův Hradec, uděleném v roce 2000.

 

Je-li psáno o moderní české terminologii, pak je nutné konstatovat, že existuje česká heraldická terminologie z přelomu 19. a 20. století, která pojem „routový věnec“ zná. Tato figura je Vojtěchem Králem z Dobré Vody v jeho knize Heraldika z roku 1900 vyložena jako „páska, podobná rozvinuté koruně, kterou přes 8kráte dělený štít zemí saských a přes 5kráte dělený štít Cukrů z Tamfeldu (Steinfeldu) pokosem položenou vídáme, není ničím jiným nežli skutečným věncem routovým, l. corolla rutacea, fr. crancelin, n. Rautenkranz, který sice časem zkomolen byl v kresbě, ale barvu svou podržel“. 24) Citovaná publikace byla ve své době poměrně rozšířená a nepochybně dokázala na dlouhou dobu ovlivnit obecné užívání pojmu „routový věnec“. Nedlouho po té, v roce 1902, lze zaznamenat konstatování Martina Koláře: „Korunu routovou pokosně položenou vzali si na štít pánové z Velhartic a z Heršteina…podobnou korunu červenou na štítě s černými a bílými pruhy měli hrabata Cukrové z Tamfeldu…a pražská rodina Stachů z Vinoře“. 25) Tento posun v terminologii ve prospěch jednoznačnějšího pojmenování figury však již takový ohlas neměl. Současná heraldická terminologie užitím pojmu „rozvinutá listová koruna“ učinila krok k vyloučení  zavádějícího pojmu „routová koruna“, protože na koruně v podstatě nic „routového“ není. Přesto se pojmu „koruna routová“ nadále drží Vladimír Růžek jako editor významného díla Augusta Sedláčka o šlechtických pečetích, je však nutné připustit, že v rámci edice jsou užity takové výrazy, které byly vlastní Augustu Sedláčkovi. 26) 

 

Lze učinit poznámku k obecné představě, že rozvinutá koruna v novopackém znaku je místo běžných listů opatřena liliemi. Dokonce lze mít za to, že jsme byli svědky náznaku pokusu o zavedení neakceptovatelného ustáleného termínu „novopacká sedmililiová koruna“. 27)  To, co je na horním okraji doleva vydutého kosmého oblouku nejsou lilie – lilie vypadají jinak. Jde jednoduše o trojlisty, které tvarově mají nejblíže k jetelovým trojlistům v podobách, které byly běžné v užité heraldice 14. století – například na pečetích saských vévodů majících právě takové figury ve svých erbech (viz také výše o souvislosti trojlistu a pojmu routa ve středověké symbolice). V Nové Pace došlo k  posunu v pojmenování listů „routového věnce“ zřejmě s ohledem na fakt, že například při popisu české královské koruny jsou její listy definovány obratem - ve tvaru lilií.  Pokud jde o počet listů na korunní obroučce je zřejmé, že například zvonař Schroetler z Hostinného si s toho nedělal žádnou hlavu a udělal koruně tři listy. Na pečetích však bylo pojetí listů poplatné tvaru jetelových trojlístků. Na obroučku se jich vešlo sedm. Tím byla zahájena tradice, která několikanásobným opakováním získala charakter ustálenosti. Z pohledu heraldických pravidel není rigorózně stanoveno, že rozvinutá koruna musí mít naprosto konkrétní počet listů. Heraldika je v tomto ohledu liberální a nechává na vůli tvůrce podoby znaku kolik listů vytvoří. Zároveň však lze podotknout, že počet sedmi listů na korunní obroučce je možné vnímat jako počet optimální a potvrzený historickými podobami znaku. V této souvislosti a zároveň z pohledu výtvarného lze do jisté míry mít za dobré a doporučení hodné, aby listy byly zobrazovány v uvedeném počtu, ale samotné a nedoprovázené perlami. 28) To proto, že lze skutečně připustit specifičnost a jistou „mimořádnost“ v téměř čtyřsetleté tradici zobrazování znakové figury rozvinuté koruny uvedeným způsobem. Tedy tak, aby byla jednoznačněji „novopacká“a nikoliv jiná (např. saská).

 

Trvalou součástí zobrazovaných podob novopackého městského znaku v minulosti i v současnosti je damaskování dolní poloviny štítu. Úpornost s jakou je tak po staletí činěno je sice obdivuhodná, ale zároveň zcela zbytečná. Svědčí to o tom, že již nejsou dostatečně známy důvody pokrývání pole damaskem. Damask není heraldickou figurou (!). Damaskování (také damascenování) je heraldický termín pro pokrývání ploch štítu znaku nebo znakových figur opakujícím se vzorem, rozvilinovými motivy, akantem atp. To je odvozeno od látky, která má původ v syrském Damašku a ve středověké Evropě byla látka zvaná damasc, damašek zbožím natolik luxusním, že se jí pokrývaly i plochy štítů rytířských erbů. V praktické heraldice, například u erbů na pečetích nebo při černo-bílém zobrazení znaku, bylo damaskováním ploch štítu či částí heroldských i obecných figur naznačováno, že jde o plochu pokrytou jinou tinkturou, než tomu bylo u jiných ploch štítu nebo figury, které obvykle byly „hladké“. Existovaly snahy mít například vyvýšená, šrafováním pokrytá a damaskovaná pole erbů v pečetích za označení barvy a pole hladká za kovy – lze však prokázat, že uvedenou skutečnost nelze zobecnit tak, aby platila vždy a za každých okolností.

 

Dalším zbytným doplňkem novopackého znaku se staly dvě hvězdy provázející boky štítu. Jsou jako pětihroté vyryty již do prvního typáře z roku 1620. To nepochybně ovlivnilo představu, že hvězdy jsou integrální součástí znaku a musí být zobrazeny. Tak například na střeleckém terči z roku 1840 ve sbírkách novopackého muzea, resp. na titulní straně publikace Josefa Jíry o Nové Pace vydané v roce 1931. 29) Hvězdy vedle štítu byly běžnou „výbavou“ řady pečetí jiných měst a městeček – např. Jindřichovice (okr. Sokolov), pečeť z roku 1546 30), Líšeň (městská část Brna), pečeť z roku 1686, Husovice (městská část Brna) pečeť z roku 1595, Velké Opatovice (okr. Blansko) pečeť z roku 1601 atd. 31) Kdyby býval byl v obecném povědomí znak ze zvonu z roku 1615, pak by se jistě v zobrazeních městského znaku  v minulosti objevovali jako štítonoši znaku dva andělé.

 

„Spor“ o tom, zda je ve znaku města Nová Paka správně rozvinutá listová koruna „od kraje ke kraji“, či volná, lze komentovat konstatováním, že různost pohledu na podobu znaku byla způsobena růzností interpretace prvních dokladů jeho praktického užívání. Zmíněn byl znak Nové Paky na zvonu z roku 1615 a na pečeti z roku 1620. To, co ovlivňovalo názor na podobu městského znaku především, byl jistě obraz mnohonásobně užité a na rozhodných místech novopacké městské společnosti všeobecně známé velké pečeti, než nepřístupný zvon, dle předpokladu původně na věži kostela sv. Mikuláše a pak na věži hřbitovní kaple Sedmibolestné Panny Marie. Je potřebné si všimnout pozorně, co způsobuje domněnku, že koruna je volná a ukončena nepatrný kousek od okraje štítu – je to široká linie vrypu. Čili do hodnocení se promítla technologie rytí do desky pečetidla a zcela individuální přístup rytce pečetního obrazu. Lze odtušit, že nejprve byl silnou linií vyryt obrys štítu a teprve po té se rytec zabýval rozvinutou korunou a práci zřejmě ukončil filigránským rytím damasku. Je jistě pozoruhodné, že vyobrazení rozvinuté koruny ve znaku na zvonu je také jakoby ukončeno kousek před okrajem štítu. Zde je nutné opět připomenout možnou souvislost s technologií výroby. Znak na zvonu je na obroučce koruny mimořádně doplněn nápisem a ten možná ovlivnil tvar formy. V každém případě jde stejně jako u velké pečeti o výsledek individuálního přístupu tvůrce ke znaku navíc pravděpodobně omezovaného technologickými postupy. Ostatně pečeť zvaná menší a vzniknuvší snad nedlouho po výrobě pečeti větší, nese bez jakýchkoliv pochyb rozvinutou korunu „od kraje ke kraji“. Je možné konstatovat, že jde o jednoznačný důkaz o tom, jak byla znaková figura původně myšlena. Bez ohledu na uvedené zjištění docházelo v pozdější době k různému způsobu zobrazování novopackého znaku.

 

Autor hesla Nová Paka v Čarkově kompendiu komunální heraldiky v českých zemích konstatuje: „Nejpozději v 17. století užívala Paka znaku, který ji vyznačuje podnes. Jeho znamení bývá někdy popisováno jako štít nakoso dělený routovým věncem. Tento popis však není přesný. Podle starých dokladů na zvonu z r. 1615, na pečetích od r. 1620, na razítkách, na kašně a budovách nedosahoval tento věnec (pruh) ke krajům štítu. Nešlo tedy o heroldskou figuru dělení štítu věncem, protože to by muselo dělit štít až do krajů. Heroldské dělení štítu z tohoto znamení udělal vlastně asi teprve Widimsky a jeho následovníci. Podle starých dokladů leží prostě věnec na štítě, je užší než šíře štítu, takže končí kousek od kraje, a to někdy dokonce poloviční lilií, takže se podobá koruně, ovšem bez pohledu dovnitř u koruny obvyklého“. 32) Protože existují snahy přisuzovat Čarkovu kompendiu lepší vlastnosti než ty, které skutečně má a je do jisté míry bráno jako „závazné“ pro podobu městských znaků, je nezbytně nutné se uvedeným textem zabývat a pokusit se ho uvést na pravou míru.

 

Uvedený text je pozoruhodný z několika důvodů. Prvním je způsob argumentace. Je pomyslně dáváno „za vinu“ Widimskému, že způsobil jiný pohled na podobu novopackého znaku a ovlivnil tak své následovníky kreslením koruny „od kraje ke kraji“, které je vnímáno jako chybné. Jako argument je to nepřijatelné. Nejméně existuje pečeť zvaná „menší“, která je nepochybně starší než Widimsky, a to alespoň o dvě století, a přesto se s ní Widimsky shoduje v pojetí městského znaku. Znalost Widimského pracovních postupů dovoluje tvrzení, že on ve své knize pouze „tlumočil“ názor na podobu znaku, který platil ve městě samotném – to novopačtí tehdy měli takový znak za správný. Co lze Widimskému vyčítat je jeho způsob kreslení štítů městských znaků, protože všechny bez výjimky jsou opatřeny zcela nepřípadným zlatým lemem, včetně znaků se zlatými štíty, kde takový lem nemá z pochopitelných důvodů žádnou funkci neb „není vidět“. Opírá-li autor textu uvedeném v Čarkovi svou tezi o správnosti volné koruny konstatováním, že to tak je, protože koruna dokonce končí poloviční lilií, pak lze prostě namítnout – „no a co má být?“. Naopak se lze domnívat, že ukončení koruny svislou polovinou listu může svědčit o tom, že rozvinutá koruna „mizí“ v okraji štítu. Jistě není možné chtít na autorovi výše citovaného textu, aby na velice malém prostoru učinil širší zdůvodnění svých názorů společně s komparaci dochovaných podob městského znaku. Ale i tak je jednoznačně zřejmá neplatnost jeho tvrzení, že „podle starých dokladů leží prostě věnec na štítě, je užší než šíře štítu,…atd.“, protože existují stejně „staré doklady“ svědčící o opaku a ty hodnotitelem vůbec nebyly brány v úvahu. Jinak je uveden nepřehlédnutelný a zajímavý postřeh, že „věnecse podobá koruně, ovšem bez pohledu dovnitř u koruny obvyklého“ – konstatování o neexistenci pohledu „dovnitř u koruny obvyklého“ musí nutit k hodnocení, že o korunu jako takovou prostě nejde, ale určitě jde o korunu rozvinutou, která právě tímto způsobem zobrazována je. Můžeme přičinit poznámku, že Widimským je inspirováno vyobrazení novopackého znaku v Ottově naučném slovníku, kde je rozvinutá koruna „od kraje ke kraji“ a velice správně zde není použito damaskování. Jedinou „vadou na kráse“ je nesmyslný stříbrný lem. 33)

 

O tom, že městský znak nebyl přímo v novopackém prostředí v minulosti vnímán jednoznačně, svědčí značná rozkolísanost jeho zobrazování. Rozkolísanost nakonec nabyla podoby zjevného zmatku, když v roce 1840 na střeleckém terči již byla zcela popřena i barevnost znaku (ve zlatém štítě zelená volná koruna). Můžeme však připustit, že střelecký terč neměl potřebu korektního zobrazení znaku například proto, že měl být kontrastní a viditelný střelci na větší vzdálenost, proto je štít žlutý (resp. zlatý). Ovšem nebýt toho, že uvedený městský znak na střeleckém terči měl předlohy, které byly oficiálně užívány a vykazují přinejmenším shodný způsob zobrazení (nedělený štít a volná koruna). Nemám povědomost o časovém zařazení například kamenné plastiky městského znaku, kterým byla označena budova bývalého soudu – zde je koruna volná a kosmé dělení štítu již vůbec není patrné. 34) Výše byla zmíněna titulní strana Jírovy publikace Nová Paka z roku 1931, kde je také vyobrazen znak s volnou korunou a bez kosmého dělení.

 

Z uvedeného je zřejmé, jak zásadní pro posouzení korektní podoby novopackého znaku je zpráva Widimského. Má totiž několik důležitých a podstatných vlastností - pochází z období krátce před rokem 1860 (dokončení rukopisu), jejím zdrojem je s velkou pravděpodobností přímo prostředí městské samosprávy v Nové Pace, která možná ve snaze napravit uvedenou rozkolísanost, provedla potřebnou revizi předchozích pokusů o svévolné úpravy podoby městského znaku. Jistá „nenahraditelnost“ Widimského zprávy spočívá také ve faktu, že ani jeden z topografů popisujících na konci 18. a v první polovině 19. století České království, tedy Schaller35) a Sommer36) neuvádí popis znaku užívaného v Nové Pace, ačkoliv u jiných měst i městeček tak obvykle činí. Snad lze mít za možné vysvětlení tohoto „nedostatku“ představu, že v uvedené době nebyl ani v samotné Nové Pace jednoznačný názor na podobu městského znaku.

 

Bývalý Východočeský kraj, na rozdíl od bývalých krajů Severočeského (1970), Středočeského (1975), Jihomoravského (1979), Severomoravského (1980) a Západočeského (1985), postrádá novodobě zpracované kompendium komunální heraldiky, které by díky podrobnému zpracování problematiky městských znaků a jejich komentováním umožnilo vytvoření korektního názoru na jejich podoby. A to včetně znaku novopackého. Z novodobé heraldické literatury lze tedy komentovat pouze dvě vyobrazení – a to Stanislava Valáška v publikaci Jiřího Čarka z roku 1985 37) a redakční kreaci z publikace Josefa Augustina z roku 2001. 38) Valáškovo vyobrazení je poplatné textu v hesle Nová Paka – koruna se sedmi listy je volná - dolní polovina je zcela zbytně damaskovaná. Špatným pokusem o revizi této podoby je vyobrazení v Augustinovi, které sice vyobrazuje rozvinutou korunu o sedmi listech „od kraje ke kraji“, ale i zde je zbytné damaskování a navíc absolutně nepřijatelné stříbro-červené doleva nahoru vyduté dělení štítu, které pak ve stříbrném poli v „nevelké vzdálenosti“ kopíruje zelená rozvinutá koruna. Tato podoba nemá žádnou oporu v historických vyobrazeních novopackého znaku a jako taková je odmítnutí hodna. Snad jde o konstrukci, která se striktně držela popisu, že štít je kosmo dělen a zároveň je ve štítě rozvinutá koruna. Tvůrci kresby znaku evidentně nevycházelo „skloubení“ rovné linie kosmého dělení s tvarem koruny „do oblouku“, nechápaje při tom, že kosmé dělení je způsobeno samotnou rozvinutou korunou, která je oním „dělícím prvkem“. Je možné odtušit, že bylo „pseudoodborně“  uplatněno jinak korektní heraldické pravidlo „o barvě a kovu“, s výkladem, že se nemůže dotýkat barva s barvou – zde zelená koruna s červeným polem. Vložení stříbrného „proužku“ bylo vnímáno jako eliminace domnělého „prohřešku“ proti pravidlům heraldiky. Dotýkání se barev stejně jako kovů je přípustné.

 

Věděli bychom o správnosti či nesprávnosti podob městského znaku v Nové Pace více, kdybychom dokázali rozluštit jeho ikonografický výklad. Jestliže lze připustit, že znak vznikl někdy v letech 1607 – 1615, to je v době mezi koupí kumburského panství Zikmundem Smiřickým ze Smiřic a dokladem prvního známého užití na zvonu, pak je jen s velkými obtížemi možné tvrzení, že novopacký znak je zcela bez výkladu. Právě naopak. Ta doba si v symbolice doslova „libovala“.

Při snaze dostat se novopackému znaku „na kobylku“ narážíme na otázky, které se týkají jak dělení štítu, tak jeho barevnosti a nakonec a zejména důvodu existence zelené rozvinuté koruny. Byla zmíněna možná souvislost kosmého dělení štítu novopackého městského znaku se shodně děleným štítem Smiřických. To je však na první pohled zjevně jediná shoda – barevnost je zcela odlišná. Smiřičtí vedli erb stříbrno-černě kosmo děleného štítu. Ale existuje velice zajímavá zpráva o Albrechtovi Janovi ze Smiřic, mimo jiné vlastníku Nové Paky, který byl vyznáním evangelík a zároveň velice bohatý šlechtic, podporující české evangelické stavy. Po defenestraci místodržících Slavaty a Martinice se stal jedním z defensorů (ochránců víry) za panský stav. O dalších událostech roku 1618 v souvislosti s Albrechtem Janem ze Smiřic píše August Sedláček v Ottově naučném slovníku v hesle Smiřický: „v měsíci září vypravil lid svůj do ležení před Budějovice, do něhož dne 29. září odjel sám o 90 koních, maje dvořany a čeleď bíle a červeně oděné“. 39) Na cestě onemocněl, vrátil se do Prahy, kde 18. listopadu zemřel. Uvedené zjištění barev „mon-parti“ Albrechta Jana Smiřického ze Smiřic je ve vztahu ke stříbrno-červenému kosmému dělení novopackého znaku hodnotitelné jako zcela mimořádné a vysvětlující. Zelená rozvinutá koruna evokuje představu o souvislosti s erbem saských vévodů. Je však jisté, že tomu tak nebylo v přímých souvislostech. O knížatech se Sachsen-Lauenburgu, kteří by mohli jako zdroj „inspirace“ přicházet v úvahu, nebylo v roce 1615 v Čechách „ani vidu ani slechu“. Jejich čas přišel až později.

 

V další možné rovině výkladu novopackého znaku lze mluvit o ikonografii, které je spojena s demonstrací religiozity a konfesní příslušnosti nositele znaku. O Smiřických bylo známo, že patřili k českým evangelíkům. Doba předbělohorská ostatně byla v Čechách ve všech společenských vrstvách dobou spíše protestantskou než katolickou. Obyvatelé Nové Paky byli nepochybně z velké části protestanty z přesvědčení, nikoliv proto, že by snad z nějakých servilních pohnutek ctili vyznání svých vrchností Trčků z Lípy a po nich Smiřických ze Smiřic. Ostatně dne 9. července 1609 podepsal císař Rudolf II. českým stavům Majestát na náboženskou svobodu, 40) jež povoloval třem stavům a jejich poddaným tzv. Českou konfesi z roku 1575. 41) Česká konfese byla výsledkem kompromisního jednání o společných článcích víry představitelů konfese augsburského vyznání, jednoty bratrské a stoupenců husitských tradic. Principy pojímání víry v evangelických církvích jsou pro jednoduchý a srozumitelný výklad široké a komplikované a tak lze připomenout jen několik podstatných tezí – nejvyšší autoritou a hlavou církve je Kristus; požadavek návratu k ideálu Kristova čistého náboženství; jednotlivec přichází skrze Krista k církvi, nikoliv skrze církev ke Kristu; ve věcech víry a náboženského života je jedinou autoritou Písmo svaté. 42)  Symbolickou esencí a koncentrací všech zásad a principů věrouky evangelických církví všech směrů je Ježíš Kristus sám. 43)

 

V křesťanské symbolice je Ježíš Kristus vnímán především jako Vykupitel a pak jako Mesiáš. Jako Vykupitel  přijal na sebe hříchy „mnohých“, aby je svou smrtí na kříži vykoupil a umožnil tak hříšníkům dojít odpuštění aniž by byla porušena Boží spravedlnost. 44) Mesiáš je počeštěný řecký pojem messias, odvozený od aramejského mešíchá, resp. hebrejského mášíach, znamenající doslova „pomazaný“. Stejný význam má i řecké Christos (česky Kristus). „Pomazanými“ byli kněží a „Hospodinem pomazaným“ byl zván izraelský král. 45) Mesiáš, čili Pomazaný (Kristus), se stal synonymem pro očekávaného spasitele, pro pravého krále, který nastolí nový věk a nové království. Nový věk a nové království je následně v křesťanských představách vykládáno také jako předobraz Nebeského Jeruzaléma – nebeského království, kde bude Kristus vládnout spolu se svým otcem Bohem a s nimi budou ono Království Boží sdílet všichni ti, kteří obstáli před Božím soudem, tedy i ti, z nichž Ježíš Kristus sňal hříchy obětováním se na kříži. 46)

 

Ježíš Kristus v biblických textech vystupuje jako král a je korunován. Je tedy zřejmé, že jeho velice příhodným symbolem je koruna. V Bibli koruna symbolizuje slávu, poctu a radost, je znakem královské a velekněžské hodnosti a tím také symbolem důstojnosti. V biblickém jazykovém úzu, stejně jako způsobem užití v  raně křesťanském a středověkém umění je koruna totožná se symbolem věnce. 47) Věnec je v biblickém textu skrýván do pojmu vavřín a tak se hovoří o vavřínu Spravedlnosti (2Tm 4, 8) a vavřínu života (Jk 1, 12). Tak jako je podle Izaiaše „spasenému a očištěnému pozůstatku zbloudilého národa přislíbeno stát se skvostnou korunou a nádherným věncem“ (I, 28, 5), slibuje sv. Petr  stařešinům obce „nevadnoucí vavřín slávy“ (1P 5, 4).

 

Má-li být rozvinutá koruna-věnec nevadnoucím vavřínem, pak i koruna v novopackém znaku musí nutně být zelená. Zelené drahokamy na korunní obroučce lze mít za smaragdy, které jsou zelené. Smaragd a jeho barva je v komentářích biblických textů symbolem víry, života svatých a života po vzkříšení, který bude na věky zelený. 48) Je možné hledat také další rovinu výkladu téhož. Tím je možná reminiscence na rodový erb vévodů saských, v jehož devětkrát zlato-černě děleném štítě je kosmá doleva vydutá rozvinutá zelená koruna. Friedrich III. zv. Moudrý, vévoda saský a kurfiřt (+ 1525) se stal ochráncem Martina Luthera, doktora teologie, reformního kněze a předního představitele německého protestantismu. Po Friedrichově smrti se vladařem v Sasku stal jeho mladší bratr Johann, který se otevřeně postavil na stranu Lutherovu a stal se vůdčím představitelem protestantských knížat ve Svaté říši římské. Po něm tuto úlohu převzal starší z jeho synů Johann Friedrich. Sasko se svým způsobem stalo hlavním „exportérem“ luterství do okolní Evropy. A bylo také zemí, která produkovala kněze a kazatele, kterými pak byly obsazovány fary zejména tam, kde vrchností byla šlechta původem saská, míšeňská, lužická, voigtlandská atd. Změnu konfese prožila velká část obyvatelstva zejména na panstvích přiléhajících k zemským hranicím se Saskem. V Čechách, které bylo v předchozí době ideologicky silně ovlivňováno utrakvisty a činností Českých bratří, nacházelo Lutherovo učení přirozenou živnou půdu. Lze mít tedy za korektní hodnotit novopackou korunu v jedné z možných rovin výkladu jako připomenutí Saska, místa „původu“ protestantismu, ke kterému se přihlásili i čeští evangelíci a Českou konfesí z roku 1575, řešící rozdílnosti ve vnímání víry, umožnili všeobecné akceptování luterství v Čechách. Výklad významu „routového věnce“ v saském znaku není jednoznačný a v německé odborné literatuře je činěn v několika rovinách. V prvním případě se hovoří o tom, že jeho předobrazem byl tzv. „Schapel“ – květinový věneček jako součást pokrývky hlavy středověkého ženského oděvu a sloužící mnohdy jako dar urozené dámy rytíři, který si ho pak dal na přilbu. Jiný výklad hovoří o symbolické trnové koruně, kterou byl „korunován“ Ježíš. Další o stylizované vévodské koruně a poslední o prostém břevnu s ornamenty. 49)

 

Shodným způsobem, jakým byl vysvětlován ikonografických význam rozvinuté koruny, lze vyložit i barevnost znaku. Jedna z možných rovin výkladu byla zmíněna – kosmé dělení štítu má oporu ve shodném dělení erbu pánů ze Smiřic. Barevnost může být narážkou na barvy užívané Albrechtem Janem Smiřickým, který zdá se byl také iniciátorem vzniku novopackého znaku. Druhá rovina výkladu se bude dotýkat již jen samotných tinktur – červené a stříbrné, resp. bílé, která je v heraldice přípustným ekvivalentem uvedeného kovu. Obě tinktury mají vztah k zelené koruně, kterou lze mít za symbol Ježíše Krista. Červená a bílá dokáží tento ikonografický výklad významně posílit.

 

Bylo již napsáno, že Ježíš je v křesťanství vnímán především jako Vykupitel a pak jako Mesiáš - král. Obojí lze spojit s červenou barvou. Ježíš prolil svou krev na kříži, aby vykoupil hříchy „mnohých“ (Mt 26, 28). Jako král má na sobě červený plášť 50) – je tak zobrazován například ve scénách Posledního soudu jako vladař světa i Nebes sedící mezi apoštoly. Stejnou barvu lze spojovat také se Vzkříšením. 51) Ve výtvarném umění je již po staletí ustálen způsob zobrazování odění Krista ve scéně Vzkříšení (Zmrtvýchvstání) – ten má červený plášť a drží v ruce bílou korouhev s červeným křížem. 52) Spojení bílé barvy s Ježíšem Kristem vyplývá z biblického Proměnění Páně. Událost, při níž Kristus vyjevil učedníkům Petrovi, Jakubovi a Janovi svou božskou přirozenost. Na hoře Tábor byl před jejich očima proměněn – „jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý“. Zároveň se zjevili Mojžíš a Eliáš a Ježíš s nimi rozmlouval (Mt 17, 1-13; Mk 9, 2 – 13; L 9, 28 – 36).

 

Dva andělé užití jako štítonoši u znaku na zvonu z roku 1615 se nestali trvalou součástí novopackého městského znaku a s velkou mírou pravděpodobnosti lze říci, že to bylo užití první a již nezopakované a tedy poslední. Protože anděl heraldicky vpravo drží vztyčený meč a druhý heraldicky vlevo olistěnou větev – ratolest, nelze mít tyto postavy za pouhou „stafáž“, ale za figury s nějakým významem a ikonografickým výkladem. Meč byl vlastní archandělovi Michaelovi jako bojovníku proti pekelným mocnostem a jako vítězi nad nimi. U Posledního soudu asistoval jako ten, kdo váží duše a ty hříšné sráží mečem do pekel. 53) Meč má v biblické symbolice mnoho dalších významů a je spojen také s Kristem - Mesiášem a to jako vítězná zbraň královského Spasitele. Lze také zmínit vztah Bible (resp. autority Písma) a meče, když je konstatováno, že Boží slovo je „živé, mocné a ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku“ (Žd 4, 12). Kristus je na některých obrazech Posledního soudu vypodobněn, jak mu z úst vychází meč – symbol Božího soudního výroku, který postihne zatracené. 54)

 

Je-li větev s listy druhého anděla olivovníkem, pak může jít o archanděla Gabriela. 55) S olivami a olivovníkem se spojuje také mnoho biblických symbolů, obrazů a přirovnání. Olivovník je vnímán jako znamení, kterým Bůh dává lidem pokoj a požehnání. Středověcí malíři sienské školy ve scéně Zvěstování vkládali archandělu Gabrielovi do rukou místo lilií olivovou ratolest, vyjádřující poselství: „Pán je s tebou!“, ale také postoj ke konkurenční Florencii. 56) Olistěná větev nutně nemusí být olivovníkem. Lze jí mít například za mandlovník, který je stejně jako lilie symbolem panenského početí Krista. 57) Gabriel a Michael jsou chápáni jako archandělé života a smrti. Zde přeneseně také alegorie spravedlnosti a míru. Zůstaneme jen při tomto konstatování a nebudeme rozvíjet další možné roviny výkladu těchto postav. Štítonoši navazují na ikonografický výklad znaku a svým způsobem ho doplňují a rozšiřují.

 

Shrneme-li možnou ikonografii znaku města Nová Paka, pak lze konstatovat, že ta v jedné rovině výkladu má díky kosmo dělenému štítu vztah k pánům ze Smiřic a díky barevnosti lze mluvit o Albrechtovi Janovi Smiřickém, který užíval barvu červenou a bílou na svém dvoře. Rozvinutá koruna symbolizuje Sasko jako zemi, s kterou se v té době spojoval protestantismus především. Ve druhé rovině výkladu je koruna symbolem Ježíše Krista jako nejvyšší autority evangelických církví a k němu se váží i obě barvy štítu – červená a bílá (resp. stříbrná). Tomuto výkladu odpovídá i situace v Českém království po vydání Majestátu na ochranu církevních svobod v roce 1609. Je otázkou, zda by znak se stejnou ikonografií mohl vzniknout i před rokem 1609. Majestát Rudolfa II. byl natolik převratnou událostí, že dokázal v dalším desetiletí naprosto změnit společenské klima. Znak tak vyjadřuje konfesní postoj nejméně Albrechta Jana Smiřického, kterého lze mít za pravděpodobného iniciátora vzniku novopackého znaku. Předpokládáme, že velká většina obyvatel Nové Paky se konfesně hlásila k českým evangelíkům, resp. k protestantským církvím. Novopacký znak tuto skutečnost může odrážet a díky tomu ho lze z pohledu vyložené ikonografie považovat za mimořádný zjev české komunální heraldiky. A to při vědomí, že vše k ikonografií novopackého znaku napsané je relativní.

 

Rozvinutá koruna novopackého znaku je v prostředí českých historických městských znaků figurou ojedinělou. Je zřejmé, že nelze v duchu ikonografického výkladu zobecnit její symboliku tak, že by ji snad bylo možné bezvýhradně aplikovat například na erby pánů z Velhartic, či jiných uživatelů stejné figury (viz výše výklad k saskému znaku). Okolnosti, které jak předpokládáme podobu novopackého znaku ovlivnily, jsou natolik specifické a mimořádné, že jsou nesouměřitelné a nezobecnitelné.

 

Po husitských válkách bylo udělování městských znaků všeobecně respektovaným právem krále a jeho hmatatelným a viditelným projevem byla všemi náležitostmi opatřená listina. Neexistence znakového privilegia v Nové Pace svědčí o tom, že konstituování znaku nebylo dokonáno podle platného právního řádu. 58) Podíl Albrechta Jana ze Smiřic na podobě znaku nelze vůbec vyloučit. U podanských měst a městeček bylo obvyklé, že majitel města se stal přímluvcem o udělení znaku u panovníka, postaral se o celou záležitost u příslušných královských úřadů a také výrazně ovlivňoval podobu znaku. Albrecht Jan Smiřický nepochybně neměl právo udělovat znaky svým městům a městečkům jak to mohli například učinit císařští palatinové nebo v době pobělohorské suverénní vladaři (Albrecht z Valdštejna, vévoda z Frýdlantu, František kníže z Dietrichsteina). Předpokládejme, že nějaké nám neznámé okolnosti způsobily, že rozhodnutí vrchnosti o znaku městečka Nová Paka nebylo završeno řádným udělením panovníkem. Plnohodnotnost novopackého znaku je dána jeho vydržením.

 

Poznámky:

1)      Karel Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, IV. díl, Praha   2000, s. 359.

2)      Antonín Cechner, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Novopackém, Praha 1909, s. 126 –  Zde uvedeno, že zvon je na plášti opatřen českým nápisem: „Letha pane 1615 tento zwon slit gest a to pro czest a chwalv bozj toho czasu kneze Josefa Stribrskeho sprawce cirkewniho a primatora Girzika Lvcerny Purkmistra Matavsse Hollmana“; při dolním okraji je německý nápis zpravující o zvonaři Martinovi Schroetlerovi z Hostinného, který zvon odlil „Martinus Schroetler zu Arnau hat mich durch Gottes Hilf gegossen“. Od nápisu na opačné straně pláště zvonu drží dva andělé znak Nové Paky („sedmililiovou korunu“), na němž německy nápis: „WAPPEN DER NEWE PACK“. Cechnerův přepis textů na zvonu je velice nepřesný. Vyplývá to z porovnání Cechnerova přepisu s částí odečitatelného textu ze zvonu na jeho fotografii. Za poskytnutí barevné fotografie současného stavu zvonu a jeho výzdoby děkuji Mgr. Josefu Coganovi.

3)      Emanuel Poche a kol., Umělecké památky Čech 2, Praha 1978, s. 483.

4)      Poche, 1978, s. 481.

5)      Stříbrný typář je evidován ve Sbírce pečetidel ve Státním okresním archivu v Jičíně. 

6)      Cechner, 1909, s. 108 i s kresebným vyobrazením, komentovaným v roce 1985 jako vyobrazení nepřesné – viz Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 268; Robert R. Novotný, Rešerše pro MÚ Nová Paka z 30. 4. 2004 z ANM Praha, Eichlerova sbírka, sign. G-14, Paka Nová.

7)      Cechner přináší kresebné vyobrazení, opis však přepisuje nepřesně minuskulními písmeny; korektní údaje přináší Novotného rešerše – viz poznámka č. 6.

8)      Vinzenc Robert Widimsky, Städtewappen des österreichischen Kaiserstaates, I. Königreich Böhmen, Wien 1864, s. 90, č. 343. Paka, Neu-.

9)      Kuča, 2000, s. 359.

10)  August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého V., Praha 1887, s. 182.

11)  Tomáš V. Bílek, Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618, Praha 1882, s. 536.

12)  Bílek, 1882, s. 778.

13)  Série tří městských znaků na Šluknovsku – Chrastava, Jiřetín pod Jedlovou, Rumburk - o jejichž udělení se postaral původem slezský šlechtic Jiří Mehl ze Střelic v rozpětí let 1581 – 1587; jeho rod neměl s regionem žádné dočinění před rokem 1562 a po roce 1607 odsud zcela zmizel – Vladimír Ruda a kol. Znaky severočeských měst, Most 1970, s. 63, 70, 104.

14)  Viz poznámka č. 7.

15)  Ottův slovník naučný, XIX, Praha 1902, s. 37.

16)  Cechner, 1909, s. 108.

17)  August Sedláček, Místopisný slovník historický Království českého, Praha b. d. v. [1909], reedice Argo Praha 1998, s. 681, s poznámkou o pramenu – J. Beran, Paměti m. Nové Paky, 1872.

18)  Čarek, 1985, s. 267-268.

19)  Josef Augustin, Velká encyklopedie měst a obcí ČR, Sokolov 2001.

20)  Gert Oswald, Lexikon der Heraldik, Leipzig 1984, s. 323 – „Rautenkranz: grüne, mit Blättern besetzte Zierleiste in Gestalt eines Kronensegmentes, die nur in Verbindung mit Heroldsbildern vorkommt. Der im sächsische Wappen vorhende“. 

21)  Curt O. von Querfurt, Heraldische Terminologie, Wiesbaden 1969, reprint vydání z r. 1872, s. 110-111.

22)  Jürgen Arndt, Werner Seeger, Lothar Müller-Westphal, Wappenbilderordnung, Neustadt a. d. Aisch 1990, Tafel 88, č. (0411)-187-641; Ottfried Neubecker, Wilhelm Rentzmann, 10 000 Wappen und Embleme, München 1989, s. 282-283; Charles Beutell, English Heraldry, London 1907, s. 108, 113.

23)  Dr. Petr Ondřej Mathioli, Herbář neboli Bylinář, reprint vydání z roku 1562, Olomouc 2000, s. 591, 596.

24)  Vojtěch Král z Dobré Vody, Heraldika, Praha 1900, s. 127.

25)  Martin Kolář, August Sedláček, Českomoravská heraldika I, Praha 1902, s. 215.

26)  August Sedláček, Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty, Svazek 1 – 5, Praha 2001 – 2003, editor Vladimír Růžek.

27)  Cechner, 1909, s. 126 při popisu znaku na zvonu z roku 1615.

28)  Viz Lubomír Zeman, kresba znaku in: Kuča, 2000, s. 359.

29)  Josef Jíra, Nová Paka, Popis přírodní a kulturně historický, Nová Paka 1931.

30)  Čarek, 1985, s. 186.

31)  Jaroslav Dřímal, Ivan Štarha a kol., Znaky a pečeti jihomoravských měst a městeček, Brno 1979, přílohy.

32)  viz poznámka č. 18.

33)  Ottův slovník naučný, XIX, Praha 1902. s. 37.

34)  Střelecký terč z roku 1840, znak z bývalého soudu – ve sbírkách Městského muzea v Nové Pace.

35)  Jaroslaus Schaller, Topographie des Königreichs Böhmen, Sechzehnter und letzter Theil, Bidschower Kreis, Prag und Wien 1790, Herschaft Kumburg und Aulibitz, sonst auch Gitschin genant, s. 88.

36)  Johann Gottfried Sommer, Das Königreich Böhmen…, Dritter Band, Bidschower Kreis, Prag 1835, s. 137.

37)  Čarek, 1985, IV. Barevné vyobrazení znaků.

38)  viz poznámka č. 19.

39)  Ottův slovník naučný XXIII, Praha 1905, s. 105.

40)  SÚA, Archiv české koruny, inv. č. 2293.

41)  Zdeněk Veselý, Dějiny českého státu v dokumentech, Praha 2003, s. 140.

42)  Stefano De Fiores, Tullo Goffi, Slovník spirituality, Kostelní Vydří 1999, s. 793 n.

43)  Ottův slovník naučný VIII, Praha 1894, s. 836.

44)  Adolf Novotný, Biblický slovník, Praha 1992, reprint vydání Praha 1956, s. 1236/1237.

45)  Novotný, 1992, s. 357, 415; Nicole Lemaîtrová, Marie Thérèse Quinsonová, Véronique Sotová, Slovník křesťanské kultury, Praha 2002, s. 189; Piero Petrosillo, Křesťanství od A do Z, Kostelní Vydří 1998, s. 105.

46)  Novotný, 1992, s. 292, 351 – 354.

47)  Gerd Heinz-Mohr, Lexikon symbolů, Obrazy a znaky křesťanského umění, Praha 1999, s. 105; James Hall, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění, Praha 1991, s. 226; Udo Becker, Slovník symbolů, Praha 2002, s 123, 318.

48)  Jan Royt, Hana Šedinová, Slovník symbolů, Praha 1998, s. 70.

49)  Oswald, 1984, s. 324.

50)  Vladimír Denkstein, K vývoji symbolů a k interpretaci děl středověkého umění, Rozpravy Československé akademie věd, Řada společenských věd, roč. 97, sešit 2, Praha 1987, s. 46-47; Hall, 1991, s. 232.

51)  Hall, 1991, s. 493.

52)  Danielle Fouiloux, Anne Langlois, Alice de Moigné, Francoise Spiess, Madeleine Thibault, Renée Trébuchon, Slovník biblické kultury, Praha 1990, s. 247-248, zde uveden odkaz na reprezentativní výběr výtvarných děl s uvedenou tématikou. Tridentský koncil (1545 - 1563) se zabýval zobrazováním Vzkříšení uplatňovaným do té doby zejména v malířství a konstatoval nemožnost verifikovat scénu svědectvím biblického textu a proto bylo stanoveno, že hrob, z kterého Ježíš Kristus vystupuje musí být zavřený a nikoliv otevřený a Ježíš Kristus sám musí stát na zemi a nikoliv se vznášet nad hrobem.

53)  Denkstein, 1987, s. 60; Heinz-Mohr, 1999, s. 155; Hall, 1991, s. 271).

54)  Manfred Lurker, Slovník biblických obrazů a symbolů, Praha1999, s. 142.

55)  Hall, 1991 s. 144, 312, 506.

56)  Lurker, 1999, s. 175 – 176; malíři v Sieně olivovníkem nahrazovali jinak běžnou lilii v rukách archanděla Gabriela a činili tak pro nevraživost měst Sieny a Florencie. Znakem města Florencie byla lilie.

57)  Royt, Šedinová, 1998, s. 101.

58)  Čarek, 1985, s. 30 – 34.


Publikováno: Z Českého ráje a Podkrkonoší, vlastivědný sborník, Svazek 18, vydává Státní okresní archiv v Semilech, Muzeum Českého ráje v Turnově, Semily a Turnov 2005, s. 9 - 28.



Zpracováno: 31. 10. 2007                                                                                                                 © Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting