Login

Bystřice u Benešova

Poznámka:
Následujícímu článku předchází úvaha o obecné heraldické figuře, která je v české komunální heraldice tradičně, téměř 150 let, nazývána "vůz s prakem", někdy též pouze "prak". Úvaha je otištěna ve Zpravodaji HTK 2013/1.
V tomto modulu je rovněž vložen článek Stanislava Kasíka Poznámky ke znaku města Bystřice, okres Benešov.

Znak města Bystřice, okres Benešov


K článku „Vůz s prakem".

Základní předpoklady pro doporučenou revisi bystřického znaku:

1/    Odhlédnu-li od vyobrazení jediné známé pečetě(1), kterou autoři Přibyl - Liška v knize „Znaky a pečetě středočeských měst", Středočeské nakladatelství a knihkupectví v Praze, Praha 1975, tab. pečetí IV., obr. 1, kladou do období konce 18. až první poloviny 19. století, ovšem bez jakéhokoliv dokladu, nalézá se nejstarší vyobrazení znaku v knize Wincenze Roberta Widimského „Städtewappen des Österreichischen Kaiserstaates. I. Königreich Böhmen". Druck und Verlag der k. k. Hof- und Staatsdruckerei, Wien 1864, nečíslovaná obrazová tabule, obr. č. 40.(2) Přestože současní badatelé v oboru české komunální heraldiky mohou mít, a zřejmě oprávněně mají, vůči Widimskému výhrady, nelze nevidět, že až do doby současné veškerá známá zobrazení bystřického znaku vycházejí právě z kritizovaného Widimského. Důvodně se domnívám, že by bylo proto nanejvýše pošetilé pokoušet se o vytvoření odlišné obrazové varianty, byť její vznik je značně problematický.

2/    Při vytváření přijatelné podoby znaku lze doporučit, aby byl zcela ignorován zlatý lem štítu, jímž Widimsky, resp. neznámý autor kreseb, jak bude zmíněno dále, „ozdobil" naprostou většinu znaků. Tuto „ozdobu" je nutné považovat za neodůvodněnou „výtvarnou licenci", která snad ve druhém ikonografickém plánu měla dodávat znakům zdání starobylosti, avšak právě hromadným použitím byla zcela potlačena původní funkce a hodnota LEMU jako heroldské figury.
Tvar štítu sice není nositelem heraldické informace, avšak bez štítu není znaku. Ve 2. polovině 19. století byl u většiny městských znaků aplikován tvar štítu, který lze nazvat „pozdně barokním". Pro heraldické výtvarníky byl vhodný optimální plochou, do níž bylo možno vložit i větší počet heraldických figur, aniž by tyto musely být kresebně deformovány. Tato výhoda platí i v případech štítu polceného, děleného, příp. děleného kosmo / šikmo či dokonce čtvrceného.
V současné době, dokonce již od poloviny 60. let 20. století, je dávána přednost štítu španělskému, s pravidelnou půlkulatou patou, který poskytuje obdobné kresebné výhody výše zmíněné.
Červenou barvu štítu, přestože není doložitelná, lze akceptovat dle mého názoru bez jakýchkoliv výhrad; tinkturová komposice mohla být v podstatě libovolná, pokud by respektovala nepsané pravidlo o vzájemném poměru barev a kovů.

3/    Znakové figury.
Zelená pata štítu, v české heraldické terminologii již tradičně nazývána expresivním termínem TRÁVNÍK, má oporu jednak v kosmo mřížované dolní části pečetního pole, jednak ve Widimského popisu, kde je nazvána „auf berastem Grunde" - na travnatém základu / půdě.
Je pravdou, že mnoha městským znakům zobrazovaným v 19. ale i ve 20. století byla zelená pata štítu - trávník přidávána více-méně svévolně, mnohdy i v rozporu s dochovaným znakovým privilegiem. Domnívám se však, že bystřický znak do této skupiny znaků zařadit nelze a že je proto správné, aby byla vzata v úvahu jediná dochovaná pečeť, při jejímž zhotovení však mohl rytec také konat svévolně; lze se jen spekulativně domýšlet, že i pro něho bylo poněkud výtvarně nepřijatelné, aby figura s koly levitovala v pečetním poli bez jakékoliv opory. Se zřetelem na uvedené důvody doporučuji, aby zelená pata štítu byla ve znaku ponechána a aby v nově konstituovaném heraldickém popisu byla nazvána TRÁVNÍKEM.

Dostáváme se k hlavní znakové figuře, která je sporná ze dvou důvodů:
a/    Prvním problémem je její pojmenování. Widimsky, jehož popis je nutno považovat za nejstarší známý, používá dvou německých termínů, které jsou, dle mého názoru, významově neslučitelné. Prvním termínem je „Wurfschwengel", jemuž přisoudil český ekvivalent „prak", přičemž překladovým ekvivalentem jsou spíše sousloví „vrhací páka", „vrhací rameno", případně opisné sousloví „vrhací stroj", latinsky „catapulta", do češtiny přejaté jako „katapult" ale též jako „prak". Druhým termínem je „Mauerbrecher" - v doslovném překladu bořitel / ničitel hradby / hradeb, dalším ekvivalentem je slovo „beranidlo".(3)
Opět spekulativně se lze domnívat, že Widimsky přesně nevěděl, a vzhledem k své profesi lékárníka pravděpodobně ani vědět nemohl nebo nemusel, o jaký válečný obléhací stroj se jedná a proto použil dvou významově rozdílných termínů, aniž si tento významový rozdíl uvědomil. Poněvadž se pravděpodobně nedochovala značná část Widimského korespondence s městskými úřady o původních či dochovaných pečetích nebo znacích, o pozůstalosti Widimského se zmiňuji níže, nelze doložit, jaké informace obdržel z bystřického městského úřadu.
I při maximální možné míře heraldické stylisace středověkých válečných obléhacích strojů je nezbytně nutné zachovat jejich základní kresebnou funkčnost pomocí nezpochybnitelných znaků - tzv. markantů. Za hlavní markant této figury je, dle mého názoru, nutno považovat hrot v podobě relativně velké šipky (zdůrazňuji slovo „relativně"), která je nasazena na násadě, spíše by však měla být upevněna na mohutném břevnu. Nahlédneme-li do cit. knihy „Kroje, zbroj a zbraně doby předhusitské a husitské" (1956), nalezneme v obrazové části VI. na tabuli č. 28 vyobrazené beranidlo, které je identické s figurou bystřického znaku; na některých dalších tabulích téže části jsou zobrazeny katapulty - vrhací stroje.
Z jiných dobových i současných vyobrazení je zřejmé, že beranidla měla různé tvary a byla umisťována do různých konstrukcí, které vzhledem k celkové hmotnosti byly nejčastěji pojezdové.
Tyto konstrukce musely splňovat dvě podmínky - být masivní, robustní a obsluhujícím bojovníkům poskytovat účinnou ochranu před hrubými útoky z výšky hradeb. K výškové ochraně byla proto na konstrukci pokládána střecha, jejíž funkčnost, odolnost a stabilita mohly být zesilovány např. několika vrstvami zvířecích kůží ale i vrstvou hlíny nebo hrubé zeminy.
Tlouk beranidla mohl mít buď tvar hrotu nebo čelně okovaného břevna nebo mohl být i „umělecky" opracován, jak je zřejmě z erbovní figury rodu von Ramberg(3); v případě bystřického znaku má beranidlo tvar hrotu. Pokud bylo beranidlo používáno proti hradbě, mělo zřejmě tvar mohutného hrotu a materiál odbourané hradby musel být průběžně odstraňován; pokud bylo beranidlo používáno proti bráně, jednalo se o přiměřeně mohutné břevno okované na čelní straně.
Se zřetelem na výše provedený rozklad je zřejmé, že figuru ve znaku nelze nazvat prakem ani omylem, poněvadž střela, případně projektil jiného tvaru, která by svou hmotností účinně působila proti hradbě, event. proti bráně, přímou, tedy nikoli balistickou, trajektorií, nemůže získat pomocí jednozvratné páky, nebo jakési blíže nedefinované pružiny (cit. Novákův článek), dostatečnou kinetickou energii.
Heraldickou figuru v bystřickém znaku je tedy nutno považovat za BERANIDLO, které je umístěno do mobilní konstrukce.(4)

b/    Druhým problémem je heraldický popis „vozu", tedy kresebné konstrukce, která je za „vůz" vydávána a v excerpované literatuře tímto termínem popisována. Se zřetelem na obvyklé heraldické zobrazení vozu je zřejmé, že prostý termín VŮZ je v tomto případě nejen nedostatečný ale přímo zavádějící, poněvadž s vozem má zřejmě společná jen kola. Odhlédneme-li od Widimského popisu, v němž je hlášen „vier Rädern ruhender Wurfschwengel - Mauerbrecher", čili „vůz" čtyřkolový, ale zásadně, a to i na jediné dochované pečeti, jsou ve všech zjištěných kresbách zobrazena pouze kola dvě, stojíme před problémem, jak popsat „vůz", který se skládá pouze z obdélníkové trámové konstrukce, kterou se Liška v cit. knize pokusil nakreslit částečně trojrozměrně, rovněž tak Valášek v cit. Čarkově knize, nad níž je ve značně stylisticky zjednodušené kresbě umístěna „střecha" v podobě podélné tyče. Poněvadž kresba vozu se od roku 1864 prakticky, až na drobné detaily (např. podélná tyč mezi předním a zadním kolem, tvar šipkového hrotu) neměnila, naskýtala by se zde možnost nazvat tuto figuru „bystřickým beranidlem"; nejsem si ovšem vůbec jist, zda takové řešení je terminologicky přijatelné, přestože formálně podobné případy jsme v HTK navrhli a doporučili - např. český lev, moravská orlice, bavorské routování, boskovický hřeben. Další možností by bylo nazvat figuru „obdélníkovou trámovou konstrukcí na dvou kolech", z jejíhož pravého čelního trámu vyniká na násadě šipkový hrot beranidla; domnívám se však, že ani toto terminologické sousloví není z jazykového hlediska vhodným řešením.
Podívejme se však na téměř 150 let tradovanou kresbu z hlediska heraldické stylisace. Podmíněně lze předpokládat, že autor jediného známého dochovaného pečetidla, resp. jeho otisku, nebyl nadprůměrným rytcem a že jeho znalosti a představy o středověkých válečných obléhacích strojích byly nedostatečné. Na dvě obvyklá vozová kola, která pro obléhací stroj byla konstrukčně, ale především funkčně, zcela nevhodná, umístil trámovou konstrukci a zde si lze položit otázku, zda trámová konstrukce je vyplněna boční stěnou. Ze způsobu umístění šipkového beranidla, z něhož je viditelná pouze část násady, by bylo možno předpokládat, že zbývající část násady, lépe by však bylo
hovořit o břevnu, je umístěna uvnitř trámové konstrukce, takže tato je vyplněna boční stěnou. Položím-li si otázku, proč rytec nenaznačil vyplnění plochy trámové konstrukce např. pomocí vrypů, mohu se domnívat, že existenci boční stěny považoval za samozřejmou a nepociťoval potřebu ji rytecky zdůrazňovat , neboť kresebnou předlohou byl s pravděpodobností hraničící s jistotou tehdy běžně užívaný hospodářský vůz; podepřením této teoretické úvahy může být i zobrazení postranních žebřin, které v podobě jakýchsi „držadel" z trámové konstrukce vynikají. Méně pravděpodobné je, že rytec nebyl schopen do tak malé plochy boční stěnu naznačit. Karel Müller v cit. článku píše, že kresby městských znaků jsou dílem neznámého autora, takže si lze položit zcela legitimní otázku, zda onen neznámý autor měl alespoň základní předpoklady pro heraldickou kresbu a dále si lze položit otázku, zda Widimsky kresby nějakým způsobem mohl ovlivnit či jejich konečnou podobu verifikoval. Mohu se, samozřejmě naprosto spekulativně, domnívat, že autor kresby pouze otrocky překreslil to, co na pečeti viděl, takže když neviděl boční stěnu vozu, resp. když nepochopil, že trámová konstrukce je boční stěnou vyplněna a břevno beranidla je umístěno za stěnou, tudíž neviditelné, vytvořil heraldickou figuru, jejíž podoba byla v následujících letech beze změny přebírána. Čili, dle mého názoru, se na kresbě projevila autorova výtvarná nepředstavivost, takže vytvořil kresbu, která je funkčně i stylisticky pochybená.
V heraldickém popisu této figury bych proto doporučil sousloví „prázdný trámový obdélník na dvou kolech", poněvadž, jak jsem předeslal výše, použití jednoslovného termínu „vůz" je zavádějící, neboť chybějí markanty, které tvoří vůz vozem.
Než heraldičtí puristé, v dobrém slova smyslu, pozvednou káravě nejen prsty ale i hlasy proti navrženému terminologickému sousloví, rád bych je ubezpečil, že ani já nepovažuji navržený termín za zcela vyhovující, ba samospasitelný. Jestliže však vyloučím termíny, v nichž je použito slova „vůz" s různými přívlastky (vojenský, válečný, s prakem, s beranidlem) nebo uvažované výrazy „podvozek, plošina, pojezd, konstrukce", které mají jiné technické významy, docházím k závěru, že žádný z nich nevyhovuje základnímu účelu popisu - popsat heraldickou figuru tak, aby ji bylo možno nakreslit pouze podle popisu. Zatímco na pečeti je „vůz" zobrazen jednoduchou, neprostorovou, linií, při kresbě znaku musel její autor dát této linii nějaký prostorový rozměr a použít k jejímu zvýraznění tinkturu odlišnou od tinktury štítu.
Musím rovněž odmítnout možný argument v tom smyslu, že heraldická figura bystřického znaku je přece natolik všeobecně známá a že ji proto není nutno podrobněji popisovat; právě z tohoto důvodu, ale i z dalších, jsem upustil od navrhovaného termínu „bystřické beranidlo", poněvadž, jak správně poznamenal kolega Kasík, nelze nedokonalé a nadto subjektivně pojaté kresbě přiřazovat expresivní termín pouze proto, že ji nedokážeme popsat obecnými heraldickými výrazovými prostředky.
Případné kritiky proto žádám, aby neváhali navrhnout termín přijatelnější, avšak aby též vzali v úvahu moji námitku proti termínu „vůz", jak jsem se pokusil vyložit výše.

Posledním problémem je vyobrazení pěti pětilistých vějířovitě rozložených květů na olistěných stoncích, vyrůstajících z pomyslné střechy „vozu", ve skutečnosti však z podélné tyče spojující držadla. Widimsky, který v popisu považuje za zakladatele Bystřice Oldřicha z Rožmberka (Ulrich von Rosenberg), popisuje květy jako pětilisté stříbrné růže na stoncích (Wappenstücke der Herren von Rosenberg), aniž však hlásí tinkturu stonků; ostatně jak jsem uvedl v předchozím článku, Widimského popis je z hlediska určení tinktur velmi nedostatečný.
Podstatné jsou však dvě skutečnosti:
1. Páni z Rožmberka, jedna z větví Vítkovců, měli červenou růži ve stříbrném štítě a nikoli opačně, jak Widimsky uvádí, dokonce s výslovným poukazem „Wappenstücke der Herren von Rosenberg". Widimsky tak bezděčně prokázal, že jeho znalosti o rodové heraldice, nadto jednoho z předních českých panských rodů, jsou velmi nedostatečné.
2. Ves byla založena ve 2. polovině 13. století pány z Dubé a Leštna (OSN, IV, Praha 1891, s. 1011, heslo 12) B. [Bystřice, také Bystřice u Benešova]). Přestože Rožmberkové měli některé majetky též ve středních Čechách, Bystřice k nim zřejmě nepatřila.
Cit. Přibyl - Liška při popisu této figury hlásí, že „... vystupuje na zelených stoncích pět stříbrných pětilistých pomněnek." (s. 44), zatímco cit. Čarek hlásí „... ze středu vozu vyrůstá nahoře pět modrých květů (pomněnek) na zelených lodyhách." (s. 102). Odhlédnu-li od věcných nesmyslů - květy nemohou nikam vystupovat (Přibyl - Liška), květy nevyrůstají ze středu vozu na zelených lodyhách (Čarek) - zůstává záhadou, proč byly květy nazvány pomněnkami a proč v jednom případě jsou stříbrné a ve druhém modré. Na tomto místě musím rozhodně odmítnou cit. článek Karla Nováka, který považuje „skromné květinky za modré nezabudky čili pomněnky"; Novákovou inspirací byl nepochybně článek ve „Světozoru", VI./1872, s. 298: „... v poli červeném na zelené půdě vůz s prakem, z něhož vyniká pět pomněnek ..."
(5)
Rovněž musím odmítnout cit. Čarka, resp. zpracovatele podkladů z tehdejšího Okresního archivu v Benešově, který, zřejmě pod vlivem popisu ze „Světozoru", nazval květy „pomněnkami", a Čarek, bez potřebné vědecké verifikace, tuto informaci akceptoval a tím petrifikoval v české komunální heraldice další z mnoha nesmyslů; květy na olistěných stoncích měly být nazvány obecným heraldickým termínem „pětilisté květy" - nic více, nic méně.

Přestože lze Widimskému vytknout značnou svévoli a z ní pramenící ne vždy korektní údaje, doporučil bych v tomto případě variantu pěti stříbrných pětilistých květů se zlatými semeníky na zelených olistěných stoncích, aniž by bylo nutné v popisu hlásit, že se jedná o růže či v tomto případě o růžičky, přičemž jsem si vědom, že navržená tinktura semeníků nemá ve zjištěných vyobrazeních potřebnou oporu. Vycházím však ze skutečnosti, že tinktury znaku nepochybně pocházejí od Widimského, možná však také od neznámého autora kreseb, a v průběhu téměř 150 let byly v podstatě obecně akceptovány. Považuji proto za korektní doporučit pro semeníky tuto tinkturu.

Závěr tohoto článku by měl být završen návrhem popisu znaku. Poněvadž se stále důvodně domnívám, že výše uvedený návrh na pojmenování figury - „bystřické beranidlo" - nebude pro heraldickou veřejnost pravděpodobně přijatelný, bude nutné použít určité formy opisu.
Podmíněně bych proto navrhl následující popis:
V červeném štítě na zeleném trávníku prázdný trámový obdélník na dvou kolech, z jehož pravého čelního trámu vyniká na násadě šipkový hrot beranidla. Z vozu vynikají tři (1,2) držadla, nahoře doleva obloukovitě zahnutá a spojená podélnou tyčí. Vše zlaté. Z tyče vyrůstá na zelených olistěných stoncích pět vějířovitě rozložených pětilistých stříbrných květů se zlatými semeníky.

Za cenné připomínky a konsultace děkuji svému spolupracovníkovi a milému kolegovi Stanislavu Kasíkovi.
Poznámky:
(1)    Pečeť je dochována v Eichlerově sbírce uložené v Archivu Národního muzea, ANM - ES, sign. Ber. G/4. Sbírka vznikla ve 30. letech 19. století, jejím účelem bylo dokumentovat sfragistické materiály z jednotlivých českých lokalit. Ve vztahu k bystřické pečeti je však pouze doložena její existence ve 30. letech, nikoli její přesné datování vzniku.


(2)    Ve Státním okresním archivu Bruntál se sídlem v Krnově je uložena Widimského pozůstalost.
Název fondu: Widimsky Vincenz Robert.
Značka: Pz Widimsky.
Časový rozsah: 1847 - 1865 (1889).
Fond je přístupný, množství archiválií 0,25 bm.
Autor inventáře: PhDr. Karel Müller, ředitel Zemského archivu v Opavě.
Inventář je rozdělen do dvou částí označených římskými číslicemi. V části II. Materiály k heraldickým pracím je uvedeno sedm inventárních jednotek, podrobně popsaných a uložených v kartonu číslo 1.
[Údaje jsou převzaty z internetové databáze Státního okresního archivu Bruntál.]
Bibliografie:
Müller, Karel: Vincenz Robert Widimsky - kronikář a heraldik. Genealogické a heraldické informace 2010, ročník XV. (XXX.), s. 111-115, pozn. 15.
Cit. článek považuji za komplexní informaci o Widimského životě a kronikářsko-heraldické práci.. Vzhledem k rozsahu pozůstalosti je obtížné, ne-li nemožné, rekonstruovat pracovní postupy završené vydáním prvního dílu „Königreich Böhmen".

(3)    V evropské rodové / šlechtické i komunální heraldice je známo BERANIDLO, jehož přední část / tlouk je skutečně ve tvaru beraní hlavy s rohy, např. v erbu rakouského rodu von Ramberg (WBO, s. 206-207, tab. č. 71, obr. č. 9691, modré ve stříbře, podle Rietstapa) nebo v erbu velmistra Řádu maltézských rytířů Andrewa Bertie, † 2008.

(4)    Kromě termínu Mauerbrecher (Widimsky) existuje další něm. výraz Sturmbock, fr. bélier militaire, angl. battering-ram (viz cit. WBO).

(5)    August Sedláček v „Místopisném slovníku historickém", s. 90, popisuje bystřický znak takto: „Erb: Červený štít a na něm u spodu trávník, na němž stojí vůz vojenský zlaté barvy, z něhož vyniká kyta zelená s pěti růžicemi stříbrné barvy."; odkaz na Vlasákovu „Místopisnou bibliotéku", III., s. 114.
Sedláčkův popis je terminologicky naprosto nedostatečný, poněvadž pod souslovím „vůz vojenský" si lze představit středověké vojenské / válečné vozy různé konstrukce, typů a druhů.
Týž August Sedláček v „Českomoravské heraldice" I., na s. 217 píše: „Vůz s prakem zlatým v červeném poli a nahoře kytka o 5 květech jest na štítě městečka Bystřice na Benešovsku."
I tento popis je nutno považovat za zcela nedostatečný, poněvadž podobu hlavní a jediné figury si lze libovolně domýšlet.


13. 03. 2013                                                                                                                                        © Pavel Palát

 

Poznámky ke znaku města Bystřice, okres Benešov

Figura ve znaku města Bystřice je mimořádná a v českém heraldickém prostředí nebývalá. Tato figura je v odborné heraldické literatuře nazývaná „vůz s prakem". Z pohledu terminologického je hodna zkoumání. První a zásadní otázkou k řešení bylo určení typu zařízení a jeho funkce, na jehož základě by pak bylo možné stanovit přesné a nekonfliktní pojmenování.

Kolega Pavel Palát v úvaze s názvem „Vůz s prakem" provedl komplexní rešerši o pojmenování figury ve znaku města Bystřice v dostupné odborné literatuře, zabývající se českou komunální heraldikou. Dospěl k závěru, že prvotním zdrojem pojmenování figury v bystřickém městském znaku je kompendium komunální heraldiky v Českém království Vincenze Roberta Widimského z roku 1864. Zde je figura německy pojmenována dvěma zcela rozdílnými způsoby, z nichž jeden není významovým ekvivalentem druhého a v doslovném překladu znamenající „vrhací rameno" a „bořitel zdi". V následujících obdobích nebyly uvedené termíny kriticky zkoumány a zároveň porovnány s vyobrazením. Nebyl hledán skutečný význam zcela výjimečné figury bystřického znaku a následovníci Widimského se zjevně spokojili s prvním jím uvedeným výrazem.

Po vyhodnocení zkoumaných zdrojů poznání dospěl kolega Palát k jednoznačnému a zároveň k oprávněně kategorickému konstatování, že figura v bystřickém městském znaku, byť v odborné literatuře dosud pojmenovávaná jako „vůz s prakem", prakem beze vší pochybnosti není a naopak je „beranidlem". Z uvedeného poznání pak rezultovalo doporučení, aby figura v bystřickém městském znaku byla korektně pojmenována jako „beranidlo na kolovém podvozku" ale s podmínkou, že „konkrétní konvenční termín by měl být předmětem odborné diskuse".


Literatura, zabývající se středověkými zbraněmi a zbrojí, rozlišuje nejméně dva typy praků - „vysoký prak" mohutné a složité konstrukce využívající k vrhání břemen zvratné páky a „nízký prak" fungující na principu pružiny nebo protizávaží. Podstatné je, že v bystřickém znaku není zobrazen žádný prak, ale zařízení, které odpovídá druhému z termínů použitého Widimskym - tedy „bořitel zdi". Takové zařízení se v českém prostředí nazývalo „beranidlo" nebo jen „beran". Jednalo se o kládu z tvrdého dřeva s okovaným předním koncem, zavěšenou několika řetězy do dřevěné trámové konstrukce tak, aby kláda mohla být ručně uvedena do horizontálního pohybu a její hrot mohl vykonávat potřebnou destruktivní činnost. Beranidlo se používalo buď k prorážení bran nebo k boření hradeb a zdí. Na rozdíl od praků, jejichž vzdálená stanoviště nebyla přímo ohrožována aktivitou obránců, bylo použití beranidla nutné v prostoru přímého kontaktu s obránci. Proto byly beranidlo a také jeho osádka, která ho uváděla do pohybu, kryty zastřešením a celá konstrukce byla na kolech přiměřené velikosti a pevnosti, umožňující její posouvání vpřed a vzad. Widimského epigoni však bez rozmyslu začali figuru v bystřickém znaku nazývat prakem a protože zařízení pojmenované „prak" bylo zobrazeno s vozovými koly, tak pojmenovaly figuru jako „vůz s prakem" Takové pojmenování se stalo již trvale opakovaným termínem až do současnosti.

Na úvahu o „vozu s prakem" navazuje Palátovo pojednání o samotném znaku města Bystřice. Autor prostřednictvím strukturovaného textu pojednává v didaktické posloupnosti o jednotlivých částech bystřického městského znaku a nakonec dospívá k pozoruhodnému a zároveň k logickému závěru, který zazní v posledním odstavci a nakonec i v návrhu popisu bystřického městského znaku. Autor dospěl k poznání, že díky nedostatečnému a nekorektnímu způsobu zobrazovaní figury v bystřickém městském znaku, která se od doby Widimského, díky nekritickému epigonství, nezměnila, není možné figuru v bystřickém znaku pojmenovat ani „vozem s prakem" a nakonec ani „beranidlem na podvozku". Nelze figuru popsat jinak než způsobem opisným. K popisu figury použil autor následující slovní konstrukce: „ ... prázdný trámový obdélník na dvou kolech, z jehož pravého čelního trámu vyniká na násadě šipkový hrot beranidla. Z vozu vynikají tři (1, 2) držadla, nahoře obloukovitě zahnutá a spojená podélnou tyčí."

Pro hodnocení figury „vůz s prakem" je podstatné zjištění, co bylo zdrojem pro tuto figuru. Lze se oprávněně domnívat, že znak města Bystřice, který bez starší tradice známe až z Widimského kompendia, nemá žádnou oporu v jakémkoliv královském privilegiu z roku 1471, povyšující ves na městečko a zároveň udělující znak, ať byl jeho domnělým vydavatelem některými pisateli bystřické historie prosazovaný král Jiří z Poděbrad nebo jinými autory preferovaný jeho následovník král Vladislav II. Jagellonský. Žádné takové privilegium k dispozici nemáme a sdělení o jeho existenci bylo velice pravděpodobně vymyšleno v 19. století. Je zřejmé, že inspiračním zdrojem pro znak byl obraz na pečeti městečka.

Karel Liška, v 70. a 80. letech 20. století velice pečlivý badatel v oboru české komunální sfragistiky a heraldiky, shromáždil úctyhodný soubor otisku pečetí a razítek měst i venkovských sídel, rychet, rychtářů a soudních pečetí. Nalezené otisky překreslil s dostatečnou přesností a postupně vytvářel databázi, kterou průběžně doplňoval (viz Archiv Národního muzea, fond Karel Liška, Sbírka znaků českých měst). Ve vztahu k Bystřici u Benešova našel Liška jednu jedinou pečeť v Eichlerově sbírce, která byla výsledkem sbírkové akce pořádané ve 30. letech 19. století tehdejším Vlasteneckým museem v Čechách (sbírka uložena v Archivu Národního muzea). Pečeť je oválná, 30 x 27 mm, ohraničená perlovcem a lištou. Pečetní pole je v dolní čtvrtině kosmo mřížované a po jeho obvodu je v horní polovině opis * STADT : SIGL. BISTRZITZ *. Na horním okraji mřížovaného pole stojí „vůz s prakem" (Přibyl, Alois - Liška, Karel: Znaky a pečetě středočeských měst. Praha 1975, s. 44, vyobrazení tab. IV/1). Pro hodnocení, zda uvedená pečeť zobrazuje znak městečka Bystřice či nikoliv, musíme konstatovat, že o znak nejde, protože zde chybí jeho podstatná součást, kterou je štít. Symbol v pečetním poli nelze nazvat jinak než jako pečetní znamení.

Pokusím se slovně interpretovat kresbu pečetního znamení podle Liškovy kresby. Na dvou vozových kolech je nakreslen obdélník tvořený dvěma paralelními liniemi. Vpravo, uprostřed kratší strany obdélníku, přechází vnější linie do dvojice horizontálních krátkých linii a následně do trojúhelníku. Celá tato vozová nástavba („korba") má vnější obrys rytý „jedním tahem, resp. řezem" a uvnitř je volná plocha obdélníku. Z horního okraje vnějšího obrysu „vozové korby" jsou vztyčena doleva prohnutá čepelovitá „držadla", vpravo jedno a vlevo dvě za sebou, ty jsou podloženy dvojicí horizontálních linií a z horní z nich vyrůstá pět vějířovitě odkloněných olistěných stonků s květy na vrcholu.

Neexistenci jakékoliv heraldické tradice v městečku Bystřice potvrzuje topografická literatura z 18. a 19. století. Jaroslav Schaller v roce 1788 píše sice o znaku a tvrdí, že v něm byl vůl („Ochsen" však není substantivum - zřejmě mělo být „Ochsen Kopf" - volská hlava; Schaller Jaroslaus, Topographie des Königreich Böhmen. Achter Theil. Berauner Kreis, Prag u. Wien 1788, s. 183), ale je zřejmé, že v tomto případě omylem přisoudil Bystřici u Benešova znak města Bystřice nad Pernštejnem, jehož historickým znakem je čelně zobrazená zubří hlava pánů z Pernštejna; že v ní Schaller viděl hlavu vola, je politování hodné. Schallerův následovník Sommer, který mohl omyl svého předchůdce opravit, nepíše o znaku Bystřice u Benešova vůbec nic (Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. Sechszehnter Band. Berauner Kreis. Prag 1849. s. 102). Protože oba topografové obvykle přinášeli zprávy o užívaných městských znacích, můžeme při absenci takové zprávy u Bystřice předpokládat, že zde žádný znak v jejich době neexistoval a bylo-li něco samosprávou městečka používáno, pak to byla pouze pečeť.

Rytcem pečeti mohl být v prostředí venkovského městečka téměř kdokoliv pracující s kovem, např. zámečník či dokonce kovář. V případě jediné známé bystřické pečeti lze hovořit dokonce o naivním zpodobnění nějaké subjektivní představy v kombinaci s reálnou předlohou; vozová loukoťová kola s nábojem a rameny byla pro středověká vojenská obléhací zařízení nepoužitelná pro svou nestabilitu a relativně křehkou konstrukci. Tato zařízení byla vybavena plnými deskovými koly o menším průměru. Můžeme tedy odhadovat, že předlohou pro rytce bystřické pečeti mohl být v jeho době zcela běžně používaný žebřinový vůz, typický žebřinou tvořenou dvěma podélnými tyčemi (horní a dolní „reifina") spojenými příčkami (plochými „mečíky" a kulatými „šprušlemi"; Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek. Praha 2007, s. 1158 - 1159). Oněmi „držadly", jejichž funkce by u beranidla byla obtížně vysvětlitelná, mohou být příčky převyšující žebřiny; například kola byla chráněna svislou tvarovanou plochou příčkou upevněnou dolním koncem na náboj kola a horním na horní žebřinu, kterou přesahovala.

Je zřejmě nepochybné, že pečeť v Bystřici vznikla ještě v době patrimoniální správy a do podoby pečetního obrazu mohla bez jakéhokoliv omezení promlouvat vrchnost. S ohledem na období sbírkové aktivity Vlasteneckého musea v Čechách lze výrobu typáře datovat nejméně před rok 1840.

V roce 1805 získal Bystřici na velice krátkou dobu plukovník Jakub svobodný pán Wimmer, který jako nositel rytířského kříže královského uherského řádu sv. Štěpána byl dne 16. 4. 1801 povýšen do stavu svobodných pánů v rakouských zemích a byl mu udělen erb. Ve stejném roce, 12. 9., byl přijat mezi říšské svobodné pány a do panského stavu v Českém království byl přijat dne 8. 9. 1805. Jeho erbem byl zlato-modře dělený štít, nahoře modrý vykračující kohout s červeným hřebínkem a laloky, dole na zelené patě zlatý pluh. Na štítě tři korunované přilby s modro-zlatými přikrývadly a s klenoty, uprostřed černý orel, vpravo modrý kohout a vlevo mezi dvěma modrými býčími rohy zlatý pluh (Merawiglia-Crivelli, Rudolf Johann: Der böhmische Adel. Nürnberg 1885, s. 97, tab. 56).

Dopustím se spekulativní úvahy. Svobodný pán Wimmer, po té co od Náboženského fondu koupil Bystřici, se mohl pokusit konsolidovat samosprávu městečka a do pečeti, jako nezbytného prostředku pro její činnost, prosadit část svého erbu - pluh. Stylizace pluhu s kolovými plužňaty pak mohla být rytcem pečeti zkomolena natolik, že radlice nasazená na plaz byla pojata jako trojúhelníkový hrot, plaz jako obdélníková trámová konstrukce, krojidlo nebo slupice jako přední „držadlo", kleče jako zadní pár „držadel" a hřídel byla zkomolena do horizontální „podélné tyče". Problémem by bylo vysvětlení pomyslného párů zadních kol. Přesto tato úvaha nemusí být zcela hodna odmítnutí.

Když se pokusíme zjistit, kde jsou kořeny „erbovní pověsti" o odměnění obyvatel Bystřice udělením městského znaku za statečnost projevenou při obléhání hradu Ostromeče, dojdeme k poznání, že „pověst" nemá žádný reálný historický základ a velice pravděpodobně vznikla až po té, co Widimsky před rokem 1860 oslovil představitele městečka se žádostí o poslání informací o městském znaku. Bystřičtí však nemohli sdělit nic podstatného, protože disponovali pouze pečetí, která navíc pravděpodobně vznikla několik desítek let před tím. Stalo se zřejmě to, co lze předpokládat na mnoha dalších místech. Představitelé samosprávy začali „horečně vymýšlet" podobu znaku na základě obrazu v pečeti, který jim subjektivně připomínal nějaké vojenské zařízení. Vložili pečetní obraz do štítu a všemu dali oni nebo Widimsky heraldické tinktury. Zřejmě bylo nezbytně nutné přiřadit k tak nezvyklé figuře jak pojmenování tak i nějakou vysvětlující legendu. Doba poznamenaná romantismem, jehož základní vlastností v literární oblasti nebyla věrohodnost sdělovaného ale barvitost příběhu vyvolávající emocionální asociace, sloužila k pomyslné dokonalosti prožitku dosud pouze vizuálního. Spojením vyobrazeného znamení ve znaku s příběhem k němu vztaženému byl vytvořen nový soubor informací, z nichž informace slovní odůvodňuje existenci informace vizuální.

Bystřičtí údajně měli být aktivně účastni obléhání hradu Ostromeče, který patřil Zdeňkovi ze Šternberka. Proto se jako král udělující Bystřici znak objevuje Jiří z Poděbrad, protože válka mezi ním a Šternberkem je neoddiskutovatelnou historickou skutečností. Dalším faktem je, že Ostromeč, hrad na soutoku potoku Mastníku a Vltavy, se stal základnou pro loupežná přepadávání, na nichž se podílela celá řada drobných šlechticů z okolí. Z hradu také bylo možné kontrolovat Vltavu a zásobování Prahy solnohradskou solí. Na základě rozhodnutí zemského sněmu byl v roce 1471 hrad obléhán. Stalo se tak po smrti Jiřího z Poděbrad († 22. března 1471) a to vedlo k revizi sdělení o udělovateli znaku ve prospěch Vladislava II. Jagellonského (zvolen 27. května 1471, korunován 22. srpna 1471, † 13. března 1516).

Kniha „Ze starých letopisů českých", Svoboda, Praha 1980, s. 215-216, přináší vcelku podrobnou zprávu o obléhání Ostromeče v roce 1471. Terénní situace a nepřístupnost polohy hradu neumožňovaly jeho přímé obklíčení. Obléhatelé obsadili okolní vyvýšeniny a skaliska a vybudovali zde opevněná stanoviště znemožňující hrad opustit, stejně jako do hradu proniknout. Tehdejší nejvyšší pražský purkrabí Jan z Janovic zvaný Jenec poručil zemanům od Brandýsa nad Labem, Říčan a Jílového, aby se dostavili k útoku na hrad. Kronikářský záznam sděluje, že na Jencovu výzvu oslovení šlechtici nereagovali a k hradu v určený den útoku nepřišel nikdo. Vše nakonec dopadlo tak, že Zdeněk ze Šternberka osvobodil obléhaný hrad a jeho obléhatele hnal až k pražským městským branám. Ostromeč tedy dobyt nebyl a patřil Šternberkům až do roku 1542, kdy ho Adam ze Šternberka prodal Hanušovi z Říčan.

Na základě znění pramenů lze vyloučit, že by Bystřičtí měli nějaký podíl na „slavném" dobytí hradu Ostromeče, které se neudálo. Takto kategoricky vyslovenou pochybnost potvrzuje celá řada objektivních faktů a zároveň logikou podpořených dedukcí. Například výzva pražského purkrabího Jana z Janovic byla šlechtou z východního a jižního okolí Prahy ignorována a to zřejmě znemožnilo přítomnost Bystřických u hradu Ostromeče, přestože je od Bystřice vzdálen jen dvacet kilometrů. Další podstatnou indicií je skutečnost, že hrad byl Zdeňkem ze Šternberka obhájen a tím padá jakákoliv možnost projevení statečnosti Bystřických, ledaže by za „statečný" byl považován jejich útěk. Stranění Bystřických Zdeňkovi ze Šternberka a jejich účast v bojích na jeho straně, by nemohla vyústit v odměnu znakovým privilegiem vydaným králem Vladislavem II. Jagellonským. Šternberkův vztah k Vladislavovi Jagellonskému byl stejně nepřátelský jako k Jiřímu z Poděbrad také proto, že Šternberk prosazoval za českého krále uherského Matyáše Korvína. Kronikářské záznamy informují o velice nepříhodném terénu pro obléhatele, který neumožnil použití jakéhokoliv obléhacího stroje. Zároveň není zmíněno, že by obléhatelé použili nějaká účinná obléhací zařízení, jakými byly praky. I dnes je patrné, že jediný schůdnější přístup k hradu ze strany od Hrazan je velice nesnadný i pro pěšího a představa o pohybu obléhacího zařízení typu beranidla v tak členitém terénu je spíše nemožná. Možná námitka by mohla sdělovat, že celé zařízení se dalo rozebrat a složit na místě. Přesto existuje ještě jedna pochybnost - bylo by použití beranidla právě zde racionální?

Považuji „bystřickou erbovní pověst" za mystifikaci, která vznikla pro potřeby ikonografického výkladu znaku městečka Bystřice v době krátce před rokem 1860. Widimsky, který byl jejím prvním publicistou, nepochybně pouze interpretoval zprávu, kterou obdržel od představitelů samosprávy.

Velice pravděpodobně jsme svědky jevu, který není z české historické komunální heraldiky neznámý. Tím je hledání významu figur v pečetích, jejichž diletantské rytí způsobilo nepřesné vyhodnocování. Například v Benešově nad Ploučnicí byla do pečetí, vyrobených na konci 16. století, nedokonale vyryta figura vyrůstajícího lva, která byla interpretována jako vyrůstající medvěd. Na tuto nepřesnou identifikaci znakové figury se právě od počátku 19. století začaly postupně nabalovat výklady hledající odpovědi na otázku proč zrovna medvěd a jakou spojitost má tato figura s městem. Vysvětlení lva by bývalo bylo vcelku jednoduché a uvěřitelné na rozdíl od medvěda, který byl vysvětlován zkazkami o zázračné záchraně jistého šlechtice na lovu před medvědem a také velice bizarními výklady o zazdívání medvědů do městských hradeb. Takové konání lze ale pochopit, protože smyslem bylo nějakým způsobem ukotvit městský znak do běhu historie, nalézt mu v ní místo, dát mu možnost mít smysl a opodstatněnost existence.

Záměrem tohoto pojednání není „odebrat či zpochybnit" Bystřickým jejich znak, rovněž není smyslem zbavit ho „erbovní pověsti", protože fabulace je nedílnou součástí takových pověstí. Celý výklad směřoval k doporučení městu Bystřice, aby se prostřednictvím svého zastupitelstva zabývalo historickým znakem tak, aby byl v souladu s poznáním, které učinil v předchozích dvou pojednáních kolega Palát a stejně tak v souladu s poznatky vyloženými v tomto pojednání.

Považujeme figuru v bystřickém znaku za zcela mimořádnou. Pokud by její podoba byla upravena v souladu se skutečnou podobou středověkého obléhacího zařízení nazývaného beranidlo, tak by ji také bylo možné takto pojmenovat - figuru ve stávajícím bystřickém znaku prakem nazvat nelze v žádném případě. Identifikace figury jako beranidla nemůže být v nesouladu s již existujícím výkladem o jejím významu vyloženém v „erbovní pověsti".

Doporučujeme, aby podoba figury dosud nazývané „vůz s prakem" byla nahrazena figurou pojmenovatelnou „beranidlo na kolovém podvozku". Takto pojmenovaná figura by měla výtvarně vypadat tak, že její boční stěna bude plná, případně naznačeno její složení z prken, zastřešení může být učiněno buď také prkny či šindelem. Z pravé strany této nástavby bude vynikat část klády s šípovitým hrotem, který dokonce může mít jinou tinkturu než celé zařízení. Kola podvozku by měla být menšího průměru a desková. Celý obléhací stroj bude mít stejnou tinkturu jako dosud - zlatou. Ze střechy beranidla bude vyrůstat pět stříbrných květů se zlatými semeníky na zelených vějířovitě rozložených stoncích s listy.

Zastupitelstvo města může o takové podobě rozhodnout a prosadit jeho řádné konstituování prostřednictvím Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, který návrh znaku a důvody jeho úpravy posoudí a protože svým způsobem půjde o znak „nový" doporučí jeho udělení předsedkyni / předsedovi Poslanecké sněmovny k udělení.

Zpracováno 11. 04. 2013                                                                                                              ©Stanislav Kasík
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting