Login

Vejprty

O ZNAKU MĚSTA VEJPRT

 

Znak města Vejprty nebyl udělen panovníkem. Znak se vyvinul z užívaných pečetí a jeho dnešní podoba vznikla v 2. polovině 19. století. Nejstaršími doklady o užívání symbolů spojených s městečkem a pak s městem jsou pečeti. Nejstarší známý typ pochází z počátku 17. století. Pečeť je kulatá, ohraničená vavřínovým věnečkem, pečetní pole vymezuje opis mezi dvěma jednoduchými lištami a ten zní: SIG : DES – BERGKFLECK WEIPERT * * (Pečet horního místa Vejprty). V pečetním poli je úplný znak odpovídající popisu: Ve sníženě děleném štítě nahoře od dělící čáry vyrůstající postava horníka držící pozdviženýma rukama mlátek a vinný hrozen, dole zkřížená hornická kladívka; na štítě kolčí přilba s přikryvadly a v klenotu vyrůstající postava horníka držící pozdviženýma rukama mlátek a špičák. Klenot a pata štítu zasahují do mezikruží s opisem. Pata štítu rozděluje dole opis mezi písmeny L a E. (Archiv Národního muzea, Eichlerova sbírka; Karel Liška, Znak hornického města Vejprt, Listy GHSP, 5. řada, Praha 1977, s. 21 – 22, obr. 5; Karel Liška, Městské znaky s ozdobami, Praha 1989, s. 118).

 

V opise je sídlo označeno jako „Bergfleck“ – „horní místo“ (ve smyslu „hornické“ místo). Je to důležitý údaj pro posuzování geneze městského znaku, protože ono pojmenování sídla není možné ztotožnit s pojmem „město“. „Bergfleck“ je ve vztahu k typu sídla významově totožné s „Marktfleck“ nebo jen „Markt“ pro trhová místa. Sídla označovaná jako trhová, či horní místa se obvykle díky fungujícím samosprávám transformovala v sídla vnímaná později jako městečka, či městyse. Lze dovodit, že uvedená pečeť pochází z doby před povýšením Vejprt na město v roce 1617.

 

Nedoložená domněnka, že zmíněná pečeť z počátku 17. století vyobrazuje znak Vejprt a to jako důsledku povýšení na město císařem Matyášem v roce 1617 je obecně, přesto velice nepřesně, přijímána za fakt. Má se dokonce za to, že Matyáš znak udělil. Existence takto znějícího privilegia, listiny, případně jejich opisů potvrzena není a zdá se, že jde jen o prostou kalkulaci s předpokladem, že by to tak být mohlo a jen díky nepříznivým okolnostem se privilegium do dnešních časů nedochovalo. K tomu přistupuje také obecné a nekorektní vnímání pečeti jako ekvivalentu znaku. Pečeť a znak není totéž. Jsou to dvě zcela odlišné věci s odlišnými funkcemi vycházejícími z odlišných praktických potřeb. Pečeť jako pověřovací a ověřovací prostředek byla důležitou součástí fungování sídla v jeho administrativních, úředních, právních, hospodářských a dalších funkcích. Dle dobových právních zvyklostí byl jakýkoliv dokument, nebo listina vydaná samosprávnými orgány (a nejen jimi) a neopatřená pečetí de facto neplatná a právně nezávazná. Pečeť byla natolik důležitou součástí života komunity, že se bez ní prostě neobešla. Bez znaku naopak mohla žít zcela bez problému, protože ten naplňoval především potřeby reprezentační. Ve Vejprtech je zjevný rozpor v pojmenování sídla v opise pečeti z počátku 17. století s tvrzením soudobé literatury, že ona sama je odrazem povýšení na město. Výše popsaná pečeť nemá s městem jako institucí nic společného.

Z doby okolo roku 1800 pochází otisk pečeti, která je zcela nově koncipována a na první pohled má jinou podobu pečetního obrazu. Pečeť je kulatá a ohraničená perlovcem a jednoduchou lištou. Opis ohraničený vnitřním perlovcem a vedený ve výseči „2 – 10 hod.“ zní: SIGILL DER K : BERGSTADT WEYPERTH (Pečeť královského horního města Vejprty). V pečetním poli je štít, ve kterém kosmo vykořeněný jehličnatý strom s vrchem (?) pod kořeny, na štítě čelně turnajská přilba s přikryvadly a klenotem zkřížených hornických kladívek. Tentokrát je pečeť díky opisu jednoznačně identifikovatelná jako městská. Obraz pečeti odráží tradovanou pověst o vzniku Vejprt, která hovoří o tom, že v roce 1550 byla po vichřici nalezena vyvrácená jedle a pod ní stříbrný valoun. Tento nález pak vedl k otevření dolu (Ferdinand Maděra, Heraldické a nápisové památky Chomutovska, Chomutov 2003, s. 162, uvádí bez zdroje rok 1547 a 1550 jako rok otevření dolu). Zde pracující horníci založili trvalé osídlení, které přerostlo nejprve v městečko a pak v město. Je jisté, že uvedená pečeť přispěla ke zmatení ve vnímání podoby městského znaku. Jak vyplývá z pozdějších zpráv, mělo město v době vzniku nové městské pečeti s vyvrácenou jedlí ve štítě užívat znaku podle obrazu pečeti starší. Pozoruhodným je fakt, že došlo k zásadní změně pečetního obrazu. To svědčí o jediném, že znamení v pečetním poli předchozí vejprtské pečeti nemohlo být znakem města, protože tato nová pečeť by onen domněle „oficiální a udělený“ znak z roku 1617 určitě a nepochybně respektovala. Vysvětlení je zřejmé, v roce 1617 žádný znak udělen nebyl. Je také jisté, že i v této nové pečeti byl štít s jedlí pouhým pečetním znamením a to nebylo plnohodnotným a užívaným městským znakem.

 

Z literatury 20. století, dotýkající se komunální heraldiky v Čechách, vyplývá, že proces vzniku městského znaku ve Vejprtech nebyl ani přímočarý a ani jednoduchý (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 402 – viz také níže). Byl výrazně ovlivňován nejen v samotných Vejprtech, ale také nadřízenými správními úřady. V prvních desetiletích 19. století existovaly dvě výše popsané pečeti, na které bylo nesprávně pohlíženo jako na nositele městských znaků rozdílné podoby. Inspiračním zdrojem se krom historických pečetí města a městečka stala také pečeť farního úřadu, která zobrazovala biblickou starozákonní scénu dvou mužských postav nesoucích vinný hrozen (Nm 4, 13). Tato pečeť byla v topografii Českého království z druhé poloviny 18. století zcela mylně považována za znak města (Jaroslaus Schaller, Topographie des Königreichs Böhmen, Bd. 2, Elbogener Kreis, Prag 1785, s. 102). Na začátku 19. století mohl vzniknout dojem, že město Vejprty v minulosti užívalo tří zcela odlišných městských znaků. Vejprtští si nebyli jisti, který z nich je správný a vyvolali v roce 1834 jednání na krajském úřadě v Lokti. To však nebylo završeno žádným jednoznačným a rozhodujícím rezultátem, který by s konečnou platností dokázal rozptýlit dosud existující nejistotu (Čarek, 1985, s. 402).

 

Pro další vývoj znaku ve Vejprtech bylo zásadním období po roce 1850, kdy před tím zrušená vrchnostenská správa byla nahrazena správou státní zřízením okresních soudů, okresních, městských a obecních úřadů. Vejprtští mohli o podobě svého znaku rozhodnout zcela svobodně a bez  jakékoliv supervize dřívější vrchnosti. Zejména při vědomí, že jednání o znaku na krajském úřadě v roce 1834 nedospělo k žádnému rozhodnutí. Zřejmě někdy v té době byly učiněny další kroky ke konstituování městského znaku a nepochybně s představou, že jeho podoba již bude definitivní.

 

Prvním známým dokladem o existenci nového znaku ve Vejprtech je heraldické kompendium z roku 1864 napsané V. R. Widimskym. Zde je uveden následující popis znaku: „Stadtwappen…besteht aus einem quer getheilten Schild, in dessen unterem silbernen Theile eine rechts zum Falle geneigte, aus dem Grunde entwurzelte Tanne – wegen der Eröffnung des Bergbaues – in dem oberen blauen zwei rechts schreitende, festlich gekleidete Bergknappen auf einer Stange eine goldene Weintraube auf der Achsel tragend, dargestellt sind. Der Schild ist mit einem geschlossenen Turnierhelme mit blau und silbernen Helmdecke geziert, über den Hammer und Setzeisen in Form eines Andreaskreuzes über einander geschränkt schweben“ (doslovný překlad: „Městský znak…se sestává z napříč děleného štítu, v jehož dolním stříbrném dílu doprava k pádu nahnutá, ze země vykořeněná jedle – kvůli otevření dolu – v horním modrém dva vpravo jdoucí, svátečně oblečení horníci na tyči zlatý vinný hrozen na ramenou nesoucí, vyobrazeni jsou.  Štít je zavřenou turnajskou přilbou s modrými a stříbrnými přikryvadly ozdoben, nad ní mlátek a špičák ve formě ondřejského kříže nad sebou zkřížené se vznášejí“; Vinzenc Robert Widimsky, Städtewappen Österreichischen Kaiserstaates I., Königreich Böhmen, Wien 1864, s. 135, No. 524. Weipert).

 

Jak je patrné byl vytvořen znak, který se žádným způsobem nevrací k obrazu nejstarší známé pečeti ze 17. století. Možná inspirace je pouze v dělení štítu, ale figury jsou však zcela jiné. Tvůrce nového znaku kombinoval do jednoho štítu figury z městské pečeti z počátku 18. století (vyvrácená jedle) a z pečeti farní (muži nesoucí vinný hrozen), jejíž obraz byl v druhé polovině 18. století považován za městský znak. Zůstává otázkou, do jaké míry lze počítat s vědomím tvůrce nového městského znaku, že pečeť „horního místa“ ze 17. století nenesla znak města. Konal-li nevědomě, jak předpokládám, pak i tak to bylo jednání ve svém důsledku naprosto správné.

 

Widimského způsob práce na sběru materiálů o městských znacích je jím samotným popsán v úvodu jeho publikace. Mnoho měst navštívil osobně, ale s mnoha jinými si musel dopisovat, či využít spolupráce dalších osob. S městem Vejprty nejspíše vedl o podobě znaku korespondenci. Sběr materiálu k městským znakům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ukončil v roce 1860. O Widimském je však známo, že v některých případech svévolně, subjektivně a zcela nekriticky dotvářel podoby jím publikovaných městských znaků. Zdá se však, že v případě vejprtského znaku lze takové počínání vyloučit. Je možné, že Widimsky byl pouhým zprostředkovatelem názoru na podobu znaku, která byla zastávána v samotném městě.

 

Z dalšího vývoje podoby městského znaku je však patrné, že názor na jeho ztvárnění nebyl v samotných Vejprtech vůbec stabilizován. Rozkolísanost pohledu na podobu znaku zřetelná v předchozích desetiletích pokračovala. Ze zachovaných heraldických památek se znakem na veřejných budovách ve městě lze dovodit, že v letech bezprostředně následujících po roce 1864 došlo k další úpravě podoby znaku. Změna se týkala především klenotu, kde černá zkřížená hornická kladívka byla nahrazena vyrůstajícím horníkem podle původní pečeti z počátku 17. století. Je zjevné, že nový znak kombinoval všechny dosud známé symboly do jednoho jediného – klenot z pečeti ze 17. století, vyvrácenou jedli z městské pečeti z přelomu 18. a 19. století a muže nesoucí hrozen z pečeti farní. Takto upravený znak se stal součástí výzdoby radnice (později byla plastika znaku přenesena na kulturní dům), průčelí školy a také fresky v interiéru kostela Všech svatých. Z těchto vyobrazení je patrné, že postavy horníků nesoucích vinný hrozen byly doplněny o další „drobnost“ – každý volnou rukou drží hornickou hůl (malý špičák na dlouhém topůrku – užívaný především báňskými inženýry jako víceúčelová pracovní pomůcka). Ve znacích uváděných odbornou literaturou z pozdějších dob toto doplnění figur již akceptováno není. Na tomto místě je vhodné konstatování, že dosud zmíněné podoby městského znaku – Widimsky, radnice, škola, kostel a také městská pečeť z počátku 18. století – mají společný způsob zobrazování vyvrácené jedle, která je bez potoka vytékajícího z pod kořenů stromu a bez „valounu“ stříbra umístěného tamtéž. O potok a valoun byl znak doplněn v době následující po předchozí úpravě klenotu. Snad mělo být vyhověno již tradiční pověsti o založení Vejprt.

 

Na konci 19. století dospělo město k potřebě řádného konstituování znaku udělením panovníkem. Od takového aktu se oprávněně očekávalo konečné a nezpochybnitelné řešení dosud rozkolísaných názorů na jeho podobu. Podání žádosti o udělení znaku císařem procházelo běžnou úřední cestou přes okresní hejtmanství, české místodržitelství v Praze a ministerstvo vnitra ve Vídni. Při vídeňském ministerstvu fungovala komise posuzující žádosti o udělení znaku. Poslední relevantní kompendium české komunální heraldiky z roku 1985 (Čarek, 1985, s. 402) stručně popisuje průběh procesu schvalování znaku města Vejprt po podání žádosti o jeho udělení v roce 1900. Předkládanou podobu znaku Čarek popisuje: „Byl to štít vodorovně dělený, v jehož horní, modré polovině nesli dva horníci na tyči zlatý hrozen se dvěma zelenými listy, v dolním, bílém poli byla na zeleném trávníku doprava padající , napolo vyvrácená jedle, pod jejímiž kořeny byla hrouda stříbra, vše v přirozených barvách; v klenotu měl být rostoucí horník s kladivy v rukou“. Vídeňské ministerstvo vnitra návrh posoudilo a dopisem ze 6. 6. 1901 sdělilo městu Vejprty své rozhodnutí. To bylo odmítavé a zdůvodněné následujícím způsobem (citace z Čarka): „Rakouské ministerstvo vnitra…rozhodlo, že svémocně zavedená znamení, tj. jedle i horníci s hroznem, jsou neplatná a město může nadále užívat jenom starobylého znaku původního. Nově navržená forma by mohla být povolena jedině jako nové udělení znaku po zaplacení taxy 210,- K. Přitom…doporučilo městu eventuálně nahradit helm a klenot starého znaku tehdy běžnou zděnou korunou. Jednání na vídeňském ministerstvu však dále nepokračovalo a město Vejprty nikdy o udělení nového znaku nepožádalo a taxu nezaplatilo, takže nově vyžadovaná podoba znaku nenabyla nikdy platnosti, ani stará nebyla zrušena. Přesto kupodivu město Vejprty užívalo neplatného a ministerstvem výslovně za nezákonný označeného znaku dále až do nové doby. Také dnes jej za svůj znak považuje a na něm trvá“.

 

Jakou podobu měl znak, který byl ministerstvem vnitra ve Vídni považován za „původní“? Jak uvádí Čarek při komentování odmítavého stanoviska ministerských úředníků, byl to takový znak, kde nebyla ani jedle a ani horníci nesoucí hrozen. Při takto precizovaných indiciích vychází jediný možný znak a tím je ten na pečeti z počátku 17. století. O něm jako o znaku města byla výše vyjádřena jednoznačná pochybnost. Názor ministerstva vnitra ve Vídni z roku 1901 není v tomto ohledu pro nás v naší současnosti směrodatný a to proto, že ani heraldická komise vídeňského ministerstva vnitra neznala jiný relevantní doklad o existenci znaku ve Vejprtech (privilegium) než pečeť z počátku 17. století. Komise v té době zastávala zcela nepřijatelný názor, že pečeť a znak je totéž, resp. že na pečeti označující držitele jako „Bergfleck Weipert“ byl skutečný a užívaný „městský“ znak. Akceptování této teze bylo patrné i z jiných případů udělování městských znaků prostřednictvím vídeňských institucí s přihlédnutím k sfragistickým dokladům - ve srovnání s Vejprty však o mnoho mladších (například Rychnov u Jablonce nad Nisou v roce 1911 – udělený znak se žánrovým obrázkem dle pečeti užívané před tím padesát let, je v českých odborných heraldických kruzích uváděn jako „odstrašující“ příklad, jak by znak města vypadat neměl).

 

Podle vídeňského ministerstva vnitra byl původním znakem města Vejprt znak, který v moderní době prezentoval Karel Liška jako: „Zlatomodře dělený štít, v jehož horní polovině vyrůstá z dělicí linky postava havíře v černém šatě, jenž  drží ve zdvižené pravici kladívko a v levé ruce vinný hrozen. V dolní polovině štítu jsou zkřížená havířská kladívka v přirozených barvách. Nad štítem je kolčí helm s točenicí a modrozlatými přikrývadly a jako klenot opět poloviční postava havíře jako ve štítu“ (Karel Liška, 1989, s. 118). K citovanému popisu je nutné přičinit kritickou poznámku. Užité termíny „zlatomodře dělený štít“ a „modrozlatými přikrývadly“ jsou chybné – správně „zlato-modře“ a „modro-zlatými“. Z pohledu jazykového a významového je barva „zlatomodrá“ a „modrozlatá“ smíchaná do jednoho barevného tónu ze dvou různých složek - pigmentů modré a zlaté. Bylo-li by tak učiněno, pak výsledná barva nebude ani modrá a ani zlatá, spíše dospějeme k „špinavě zelené“. Zcela jistě nemůže jít o heraldickou tinkturu v intencích heraldických pravidel. Heraldický úzus má štít popsaný jako „zlato-modře dělený“ za dělený jedním řezem, nahoře zlatý a dole modrý; přikryvadla označená jako „modro-zlatá“ jsou svrchu modrá a vespod zlatá.

 

O tom, že město Vejprty neakceptovalo rezultát a doporučení vídeňského ministerstva vnitra po neúspěšném pokusu o řádné konstituování městského znaku svědčí publikace rakouského heraldika Ströhla z roku 1904, který přináší jak popis, tak barevné vyobrazení vejprtského městského znaku. Znak byl Ströhlem popsán: „Der geteilte Schild zeigt oben zwei Bergknappen, eine Weintraube tragend, unten eine entwurzelte Tanne, unter welcher ein Bach entspringt. Durch den Sturz der Tanne wird eine Silberstufe sichtbar. (Dieses Bild bezieht sich auf die Entdeckungsgeschichte des Silberlagers zu Weipert.) Der Schild trägt einen Stechhelm mit blau-silbener Decke und ebensolchen Wulst, aus dem ein Bergknappe mit Schlegel und Eisen hervorwächst“. (doslovný překlad: „Dělený štít ukazuje nahoře dva horníky, vinný hrozen nesoucí, dole vykořeněnou jedli, pod kterou potok pramení. Pod vývratem jedle je stříbrný stupeň vidět [tento obraz se vztahuje k objevu stříbrného ložiska ve Vejprtech]. Štít nese turnajskou přilbu s modro-stříbrnými přikryvadly a shodnou točenicí, z které horník s mlátkem a želízkem vyniká“; Hugo Gerhard Ströhl, Städte-Wappen von Österreich-Ungarn, Wien 1904, s. 69). Rozdílnost v pojetí znaku oproti dřívějším vyobrazením spočívá v přidání potoka a stříbrného „ložiska“. Zdá se, že ve Vejprtech byl opět „nalézán dobrý důvod“ jak znak „vylepšit“. Ze Ströhlova vyobrazení znaku v příloze je na první pohled patrná zásadní změna barevnosti štítu, který je zde dělen stříbrno-modře a nikoliv modro-stříbrně jako u Widimského.

 

Ottův slovník naučný z roku 1908 výše zmíněnou a čtyři roky starou Ströhlovu úpravu znaku vůbec neregistruje a přináší vyobrazení, které je totožné s Widimskym (OSN, díl XXVII., Praha 1908, s. 48) – ostatně jako všechny jiné ve slovníku publikované české a moravské městské znaky. Stejně tak v roce 1909 tehdejší přední znalec české šlechtické heraldiky August Sedláček ve svém Místopisném slovníku historickém Království českého, který má strom za smrk a nikoliv za jedli a potok a stříbrné “ložisko“ vůbec nezmiňuje (August Sedláček, Místopisný slovník historický Království českého, b. m. a d. v., reprint Praha 1998, s. 942).

 

Ströhlova podoba znaku města Vejprty byla v české heraldické literatuře zopakována v roce 1970 v kresbě Václava Zajíčka (Vladimír Ruda a kol., Znaky severočeských měst, Most 1970, s. 119) a v roce 1989 Karlem Liškou (Karel Liška, 1989, s. 118). Karel Liška však před tím v roce 1977 uvádí svou kresbu vejprtského znaku sice bez potoka, ale s „hroudou“ stříbra (Karel Liška, Znak hornického města Vejprt, Listy Genealogické a heraldické společnosti v Praze, 5. řada, duben 1977, Praha 1977, s. 21).  Pojetí Jiřího Loudy z roku 1972 je ve shodě s Widimskym z roku 1864 a tedy bez potoka i bez „hroudy“ stříbra (Jiří Louda, Znaky československých měst, Praha 1972, s. 37; 2. vydání 1975, s. 55). I z tohoto výčtu vyobrazení vejprtského městského znaku je patrná jistá míra bezradnosti heraldických kreslířů a publicistů české komunální heraldiky nad tím, jak má znak města Vejprt správně vypadat.

 

Uvedená bezradnost v kreslení vejprtského městského znaku odráží také skutečnost, že jeho podoba nikdy nebyla definitivně ustálena. V samotných Vejprtech, v období necelých šedesáti let následujících po roce 1850, prošel názor na podobu městského znaku „bouřlivým“ vývojem a za tu dobu je možné zaznamenat nejméně tři rychle po sobě jdoucí změny. První bylo nahrazení klenotu hornických kladívek vyrůstající postavou horníka podle nejstarší známé pečeti; druhou doplnění o potok a hroudu stříbra pod kořeny jedle; třetí záměna barevnosti jednotlivých polí znaku. Takové změny lze vysvětlit pouze jako doklad absence korektního odborného názoru, který by dokázal eliminovat zjevně svévolnou „anarchii“ v prosazování laických subjektivních náhledů na podobu městského znaku, které se nemohly opřít o seriozní tradici danou například právě privilegiem. Dokladem zjevného „chaosu“ v náhledu na podobu městského znaku může být i prapor nalezený na půdě budovy městského úřadu ve Vejprtech v roce 2003. Prapor pochází z doby krátce po roce 1864. Zde je vymalován znak, jehož štít je celý stříbrný se zúženým červeným břevnem – tedy v podobě zcela mimořádné a bez dřívější tradice a v následujících letech také bez jakéhokoliv náznaku následování (viz zde otištěný článek Poznámky k podobě historického praporu nalezeného v roce 2003 ve Vejprtech).

 

Poslední relevantní kompendium české komunální heraldiky od Jiřího Čarka, vydané v roce 1985, přináší následující popis znaku města Vejprt: „Štít napříč dělený, V horní, modré polovině kráčí po trávníku směrem doprava dvojice horníků v tmavých kabátech a světlých kalhotách s černým flekem a s černou čapkou na hlavě, nesoucí na hnědé tyči zlatý hrozen vína. V dolní, stříbrné polovině je na spodu trávník a šikmo od levé strany padá polovyvrácená jedle, pod jejímiž kořeny je vidět valoun stříbra. Helmu s klenotem se neužívá“. Nakreslený znak v příloze od Stanislava Valáška oproti starším vyobrazením sice nemá potok, ale „valoun“ stříbra ano. Čarkova publikace je do jisté míry vnímána jako závazný kodex městských znaků v Čechách a zde vyobrazený znak města Vejprty je považován za „správný a již neměnný“ (o závaznosti této publikace viz dále).

 

Z pohledu historického vývoje podoby městského znaku se „Čarkova“ varianta vrací k nejstaršímu známému barevnému vyobrazení a tím bylo vyobrazení Widimského z roku 1864. Díky nezobrazení klenotu a díky poznámce v textu popisu „helmu s klenotem se neužívá“ (tím je myšleno neužívání klenotu v uvedené době předcházející roku 1985 v samotných Vejprtech) není zřejmé zda onen „návrat“ byl myšlen jako úplný. Ve srovnání s jinými městskými znaky v Čarkově publikaci, kde je jich celá řada v podobách s klenoty na přilbách s přikryvadly, je nutné považovat neuvedení vejprtského znaku se stejnými náležitostmi jako nedostatečnost publikace a jako informační újmu. Navíc odbytou poznámkou o soudobém neužívání městem, kterou bylo popřeno předchozí více jak stoleté užívání. V této souvislosti se zdá, že jde o neschopnost řešit „problém“ klenotů a ten byl „sprovozen ze světa“ uvedeným nekorektním způsobem. V současnosti je městský znak doplněn klenotem s vyrůstajícím horníkem.

 

Čarkem uvedený popis znaku je z pohledu soudobé heraldické terminologie nedostatečný a lze ho zařadit do kategorie popisů laických. Jde zřejmě o „produkt“ zpracovatele hesla z příslušného okresního archivu. Je-li v popisech psáno o dělení, je s plnou dostatečností zřejmé, že čára dělení je vedena vodorovně a termín „napříč“ je zbytnou a zároveň neheraldickou floskulí. Otočení horníků v horním poli „doprava“ se nehlásí, protože všechny obecné figury jsou v základní pozici otočeny tímto směrem, pouze je-li tomu jinak, musí se to v popise hlásit. Termíny „tmavý“ a „světlý“ při popisu kabátu a kalhot horníků jsou absolutně nepřijatelné jako neheraldické – heraldika nazná tinkturu zvanou „tmavá“ a „světlá“. Na některých vyobrazeních mají horníci na hlavách zelené čepice, zde je uvedená barva čepic jako černá. Heraldika nemá „hnědou“ mezi základními heraldickými tinkturami, tak je obarvena tyč nesená horníky – ta je dřevěná a je jí nutné popsat obratem „v přirozené barvě“. Pojem „hrozen vína“ je lépe nahradit termínem „vinný hrozen“ („víno“ a „vinný“ není totéž – víno je alkoholický nápoj z kvašených rostlinných šťáv, nejčastěji z plodů vinné révy – víno jako tekutina nedokáže vytvářet hrozny). Zde zcela chybí zmínka o zeleném listu nad hroznem. Hrozen s jedním listem bez jakéhokoliv zřetelného důvodu kreslí Valášek – všichni před ním kreslili listy dva (dva listy má hrozen i na farní pečeti). To, že je trávník „na spodu“ není nutné uvádět, protože jinde být ani nemůže a navíc „trávník“ je přesně definovaná heraldická figura, která má svou ustálenou pozici a nelze ji jinam posunout. Zcela nepřijatelné a zřetelně laické je popsání jedle – ta nepadá „šikmo“, ale „kosmo“ – čili z pohledu heraldického úzu přesně naopak. Termín „padá“ jako sloveso nedokonavé je v popisu termínem nesmyslným, protože heraldika jednak neumí udělat „pohyblivé obrázky“ a zároveň je možné mít polohu stromu za trvalou a nepohybující se – ostatně pověst vypráví o vyvrácené jedli a nikoliv o jedli padlé, či dokonce neustále padající. Floskulí je i termín „je vidět“ – je-li něco vidět a ono to skutečně vidět je, pak se nemusí hlásit, že to vidět je, ale prostě se konstatuje fakt, že to, co je vidět tam jednoduše je. Helm je odmítnutí hodný germanizmus – jde o přilbu.

 

Podrobný komentář popisu městského znaku z Čarkovy publikace má zásadní význam pro seriozní existenci znaku samotného. Vychází se při tom z teze, že znak není dán vyobrazením, ale odborným heraldickým popisem. Popis tedy musí být odborně korektní, aby podle něj mohl být znak kdykoliv znovu konstruován (ovšem nikoliv kýmkoliv, ale tím kdo heraldice rozumí). Zároveň by popis měl být obecně věcně správný. Uvedeným komentářem je poukázáno na skutečnost, že Čarkovo heraldické kompedium není možné vnímat jako „závazný kodex“ českých městských znaků a v případě Vejprt je nutné zde uvedený popis odmítnout jako odborně neakceptovatelný.

 

Z výše popsaného pojednání o vejprtském městském znaku je patrné, že jeho vývoj nakonec dospěl do dvou podob, které jsou natolik odlišné, že lze v podstatě mluvit o dvou zcela rozdílných znacích. Vzájemně  je odlišují užité tinktury základního dělení štítu. Jeden je modro-stříbrný a druhý stříbrno-modrý.  Jestliže budeme seriozně a korektně hledat „správnější“ podobu, pak je v první fázi hodnocení dobré vycházet ze skutečnosti, která z uvedených variant je starší. Je to ta, která pochází z roku 1864 – tedy „modro-stříbrná“. Druhým podstatným hodnotícím hlediskem je „heraldičnost“ znaku.  Tím je myšlen fakt, že  základním heraldickým pravidlům o „barvě a kovu“ více vyhovuje právě ona varianta starší. Z tohoto pohledu je stříbrno-modrá kombinace děleného štítu méně heraldická proto, že stejně jako v horním, tak i dolním poli je nezbytně nutné nazývat figury jako „přirozené“, aby bylo vyhověno zmíněnému pravidlu „o barvě a kovu“ – nahoře zlatý hrozen ve stříbrném poli a dole zelená jedle v modrém poli tomuto pravidlu nevyhovují. Na tomto místě je dobré připomenout tezi, která říká – je-li možné volit ve znaku mezi barvami „přirozenými“ a ryze „heraldickými tinkturami“, pak je velice vhodné a žádoucí dát přednost heraldickým tinkturám. A to proto, že to je prostě „heraldičtější“ a tím i „lepší“. Když byl na přelomu 19. a 20. století opět nalézán důvod k úpravě barevnosti znaku, pak k této úpravě bylo přistoupeno z pozic laických bez ohledu na dobré heraldické tradice.

 

Z pohledu právních konsekvencí, heraldických zvyklostí a pravidel, je městský znak ve Vejprtech plnohodnotný tím, že dlouholetým užívání je vydržený. Znak ve Vejprtech existuje již sto padesát let. Pro stanovení podoby znaku lze přičinit několik poznámek. Obarvení čepic horníků na zeleno (původně zelené, pak ve 20. století kresleny jako černé) je možné vnímat jako velice dobré odlišení od jisté „unifikace“ zobrazování postav horníků v české komunální heraldice (Bruntál, Krupka, Loučná, Příbram-Březové Hory, Rokytnice nad Jizerou, Staré Město pod Sněžníkem, Stříbrná Skalice, Stříbro, Štěpánov nad Svratkou, Vodňany, Zlaté Hory). Lze odmítnout přidání potoka vytékajícího z pod kořenů vyvrácené jedle. Z pohledu vývoje znaku jde o doplněk bez opory v tradici.

 Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, při svém jednání konaném dne 13. 12. 2006 projednával žádost města Vejprty o schválení městské vlajky a její doporučení k udělení předsedou PSPČR - udělena 5. 4. 2007. Při této příležitosti byl na žádost města stanoven následující popis městského znaku: „V modro-stříbrně děleném štítě nahoře na zeleném trávníku dva kračející horníci v černých kabátcích, flecích a botách, ve stříbrných nohavicích a zelených čepicích, nesoucí na dřevěné tyči přirozené barvy zlatý vinný hrozen se dvěma zelenými listy, dole na zeleném trávníku kosmo vyvrácená jedle, pod vývratem vlevo valoun stříbra, vše přirozené barvy“. Při této příležitosti nebyl stanoven popis klenotu. Nepopisování klenotů a dalších možných součástí úplného historického městského znaku výše zmíněným podvýborem se opírá o jinak korektní tezi neschvalování tzv. honosných kusů (klenoty, koruny, štítonoši, pláště a hesla) u novodobých městských a obecních znaků. Tuto zásadu však nelze použít při popisování historického městského znaku, jsou-li jeho součástí honosné kusy, protože taková podoba vznikla v době, kdy uvedená a jistě užitečná zásada, definovaná při stanovení metodiky práce podvýboru někdy v roce 1991, pro vznik nových znaků prostě neexistovala. Aplikace takové zásady pro popis historických městských znaků vzniklých například v 15. století (např. znak Starého Města Pražského z roku 1475) je metodicky lichá a zcela nepřijatelná. A to při vědomí, že i bez honosných kusů si znak ponechává svou nezaměnitlenou identitu a jde stále o tentýž znak a nikoliv jiný. Znak města Vejprty je tedy možné doplnit o popis klenotu v následujícím znění: „Na štítě čelně přilba s modro-stříbrnou točenicí a přikryvadly, klenotem je vynikající horník s plnovousem v černém kabátci, stříbrné košili a zelené čepici, držící v pozdvižených rukách vpravo mlátek, vlevo špičák, obojí stříbrné a na zlatých topůrkách“.

POZNÁMKY K PODOBĚ HISTORICKÉHO PRAPORU,
NALEZENÉHO V ROCE 2003 VE VEJPRTECH

 

Dne 7. srpna 2003 nalezl Miroslav Dostál v půdních prostorách budovy Městského úřadu ve Vejprtech historický prapor. Nalezený předmět byl na výzvu městského úřadu ohledán dne 18. srpna 2003 Helenou Sopkovou z Oblastního muzea v Chomutově. Zpráva o stavu předmětu byla vypracována v písemné podobě 21. srpna 2003. Tu měl k dispozici i autor těchto poznámek. Příloha zprávy obsahuje barevné fotografie předmětu, kreslené náčrtky základního barevného členění listu praporu a jeho heraldické výzdoby.  Na zprávě se, vedle Heleny Sopkové, podílel také ak. mal. Kamil Sopko, který popsal malby znaků na praporu. Součástí přílohy jsou kopie autentických novinových článků ze srpna roku 2003, zpravující o nálezu praporu ve Vejprtech.

 

Následující řádky budou pokusem o kritický komentář ke zjištěným skutečnostem a také k jejich prezentaci ve výše zmíněné zprávě. Na tomto místě není možné přinést její úplný text. Přesto z poznámek k jednotlivým „kapitolám“ vyplyne podoba praporu. Na závěr bude učiněn pokus o jeho datování a komentován význam symbolu ve vztahu k městu.

 

Novinář Josef Kadlec ve svých dvou článcích z 9. a 21. srpna 2003 pojmenovává nalezený předmět jako vlajku. Naopak ve zprávě je předmět velice správně nazván praporem. Z pohledu vexilologického spočívá rozdíl mezi vlajkou a praporem ve skutečnosti, že prapor je pevně připojen k žerdi - zde přibit cvočky – a vlajka se vytahuje na stožár pomocí lanka. Již nyní je možné předeslat, že v novinovém článku uvedené hodnocení nalezeného předmětu vedoucím městského kulturního střediska Petrem Máchou jako městské vlajky, resp. „nejspíš vlajky oficiální“ není možné akceptovat. Máchovo hodnocení lze vnímat jako spíše spontánní a subjektivní – takto podmíněná hodnocení obvykle nebývají přesná.

 

Podle „Zprávy o stavu předmětu“ má prapor rozměry 160 x 150 cm, materiálem je hedvábný ryps s brokátovým vzorem. Líc a rub praporu je v základním členění shodný – list tvoří tři vodorovné pruhy, červený, bílý a červený. Uprostřed listu na líci je malovaný znak města Vejprt (48 x 68 cm) a na rubu znak České království (69 x 69 cm). Po obvodu jsou dracounové třásně. Na praporu není žádný nápis.

 

Popisy maleb znaků ve zprávě a jejich výklad má dvě postřehnutelné složky – heraldickou a „technologickou“, týkající se použitých barev a způsobu provedení malby. Pro potřebu těchto poznámek je podstatná ona heraldická složka. I když nebyla dodržena zásada popisu znaků (zde u znaku města Vejprty) „zprava doleva a shora dolů“ a nejsou použity korektní heraldické termíny, přesto je sdělení jako popsání artefaktu srozumitelné. Tento způsob popisu nemůže mít podobu rigorózního odborného popisu a také to od něj není očekáváno, protože je popisováno konkrétní výtvarné dílo. Přesto lze přičinit poznámku k některým formulacím, které vyžadovaly větší oborovou přesnost. Například: „v horní části štítu je namalovaný tvar podstavce, který připomíná část nárameníků a přilby kovové zbroje“ a dále je psáno správně o přilbě jakoby onen „podstavec a části nárameníků“ byly nějakými zvláštními heraldickými „figurami“ a nikoliv zcela běžnou součástí přilby. Na přilbě je vyrůstající postava horníka pojmenována jako „třetí horník“ (dva horníci ve štítu) a ta není korektně identifikována jako klenot znaku – důvodem snad bylo autorovo vědomí, že heraldický pojem „klenot“ je pro laika spíše nesrozumitelný. Tvar štítu znaku lze zařadit typologicky k tzv. francouzským štítům – užitý opisný způsob popisu štítu precizuje jeho tvar do větších podrobností a jako takový je zde zcela na místě. Ornament okolo štítu bylo možné doplnit o informaci, že jde nejméně v okolí přilby o transformovaná přikryvadla, která se obvykle stylizovala do podoby akantové rozviliny. Zdá se, že autorovo hodnocení „Listy jsou dynamicky tvarované a barokně pokroucené“ nakonec mohlo svádět k lichému zařazení praporu jako celku do období baroku - viz doporučení v závěru zprávy hledat stáří praporu v rozpětí 17. – 19. století, které pokrývá právě uvedené slohové období (včetně slohů historizujících, tedy i pseudobarokních). Autor si je také vědom, že heraldické popisy jsou zvláštní tím, že to, co je ve znaku „vpravo“ je popsáno jako „vlevo“ a tak užívá jistě srozumitelnějšího výkladu v závorce „z našeho pohledu“ místo z odborného hlediska lepšího, ale obecně nesrozumitelného „heraldicky vlevo, heraldicky vpravo“.

 

Autor si ve vejprtském znaku všiml absence potoku, valounu stříbra pod kořeny vyvrácené jedle (ve znaku teprve od počátku 20. století, nikoliv před tím) a dvou listů u hroznu, ale nezaznamenal na první pohled nepřehlédnutelný a podstatný rozpor v barevnosti znaku, který je jinak modro-stříbrně dělený (na historických vyobrazeních i opačně stříbrno-modře dělený štít). Zde je celý štít stříbrný a s červeným zúženým břevnem, které je mimořádné tím, že před tím nikdy nebylo ve znaku města Vejprty použito (a také nikdy po té). Jde o zjevné zkomolení původní podoby městského znaku. Barevnost znaku skutečně městem užívaným má zásadní vztah k barevnosti historické městské vlajky a také k hodnocení významu zkoumaného praporu (k tomu viz Výklad k podobě praporu v závěru těchto poznámek).

 

Při popisu znaku Českého království na líci praporu komentoval autor podobu koruny na štítě tak, že malíř znal královskou korunu detailně. Namalovaná koruna je však jednoznačně stylizována a má se skutečnou podobou svatováclavské koruny společné pouze to, že typologicky jde o korunu uzavřenou, listovou a listy jsou ve tvaru lilii. Má charakter typu stylizované české královské koruny užívané v panovnické (státní) heraldice Rakouska a Rakousko-Uherska nejméně od dob Marie Terezie. Není zcela zřejmé, zda se autor při zpracovávání tématu znaku města Vejprty opíral pouze o jedinou jím citovanou heraldicky zaměřenou publikaci Karel Liška, Městské znaky s ozdobami, Praha 1989. Bylo-li tomu tak, pak je to zdroj nedostatečný, v oboru odborné literatury ke komunální heraldice svým způsobem marginální a bez potřebné kvality informací.

 

„Zpráva o stavu předmětu“ se soustředila pouze na základní popsání fyzického stavu praporu a jeho podoby. Z tohoto pohledu naplňuje zpráva nezastupitelnou funkci autentického svědectví. Jinak ale zpráva vyústila pouze do následujícího hodnocení: „Prapor byl bohatým darem. Nasvědčuje tomu drahý materiál, bohaté zlaté a stříbrné zdobení. Prapor je proveden v českých barvách a s českými symboly“. V závěru celé „zprávy“ je Sopkovo doporučení nejen restaurátorské, ale také výzva k časovému zařazení praporu těmito slovy: „Doporučuji: zakonzervovat malbu a celé uložit do UV folie a pořídit repliku. Stáří hledat v událostech spojených s historií města Vejprt a Přísečnice, v rozpětí od 17. stol. do 19. stol.“. Již na tomto místě předesílám, že jde o hodnocení nekorektní nejen proto, že se neopírá o žádný řádný rozklad, ale zejména proto, že je zjevné, že prapor není „proveden v českých barvách“ a také není barokní. Není také zřejmé, proč by prapor měl být „darem“ – koho a komu? Zdá se být nevyřčeným, že obdarovaným mělo být město. Z následujícího výkladu také vyplyne, že zcela určitě nejde o městský prapor a ani o žádný jiný vexilologický symbol spojitelný s městem v přímých souvislostech a v návaznosti na městskou samosprávu.

 

Výklad k podobě praporu

 

Podoba městského znaku na zkoumaném praporu je jiná než ta, která byla městem užívána v průběhu 19. století. Již výše bylo konstatováno, že štít je celý stříbrný a nikoliv modro-stříbrně dělený a je v něm mimořádně použito červeného zúženého břevna, které se nikdy ve znaku neobjevilo. Přesto je jisté, že inspiračním zdrojem pro znak na praporu byla podoba nikoliv uvedená v roce 1864 Widimskym jako vejprtský znak, ale podoba následná nahrazující původní klenot zkřížených hornických kladívek figurou vyrůstajícího horníka. Dá se tedy konstatovat, že prapor nalezený v roce 2003 na půdě Městského úřadu ve Vejprtech nemohl vzniknout dříve jak v roce 1864 (resp. 1860, kdy Widimsky ukončil sběr podkladů pro svou práci). Znak na praporu má podobu, která byla „vygenerována“ v pozdějším, ale nikoliv příliš vzdáleném období.

 

Historizování vejprtského městského znaku v předchozím článku o znaku města Vejprty mělo svůj význam. Na základě zkoumání, popsání a korektního hodnocení jednotlivých etap vývoje podoby městského znaku mělo být nalezeno období, kdy znak v podobě uvedené na praporu mohl vzniknout a dát tak časově zařazený znak a zkoumaný předmět do souvislostí a pokusit se najít mezi nimi přiměřenou korelaci. Je zřejmé, že ta existuje a zároveň zcela vylučuje představu zpracovatelů „Zprávy o stavu předmětu“, že by snad stáří praporu bylo možné posouvat do minulosti dokonce velice vzdálené – v tomto případě vzdálené druhé polovině 19. století, kam lze vznik předmětu časově zařadit. Jejich nevyřčeným, ale snad chtěným přáním bylo, aby prapor byl barokní památkou a tím byla posílena i tak již existující mimořádnost a vzácnost nálezu.

 

Závěr „Zprávy o stavu předmětu“ tvrdí, že prapor je v českých barvách a s českými symboly.

Zde je nezbytně nutné korigovat uvedenou představu o „českých barvách“. Těmi je myšleno členění listu praporu na tři vodorovné pruhy, červený, bílý a červený. Bylo-li by možné uvažovat o českých národních barvách, pak by bylo nezbytně nutné mít na praporu pouhé dva pruhy, bílý a červený. Ty jsou českými národními barvami odvozenými od erbu českých králů a jako takové jsou známy už od středověku. Z pohledu vexilologického není prapor či vlajka tvořená třemi pruhy totožná s praporem či vlajkou tvořenou dvěma pruhy. O stejných praporech nelze mluvit ani v případě užití shodných barev pruhů – nedovoluje to jejich rozdílný počet.

 

Prapor tvořený třemi vodorovnými pruhy, červeným, bílým a červeným lze identifikovat jako prapor rakouský. Je odvozen od erbu, kterým byl červený štít se stříbrným břevnem. Takový erb byl užíván vévody později arcivévody rakouskými z rodu Habsburského, jako dědictví po Babenbercích, původních markrabatech a vévodech v Rakousku. Pro uvedený znak je užíváno několik synonymních termínů. V české heraldické literatuře se hovoří o babenberském břevnu, v rakouské heraldice zdomácnělo označení „Bindenschild“ („Pásový štít“). Od roku 1430 je také používáno pojmenování „Novorakouský znak“ (Franz Gall, Österreichische Wappenkunde, Wien – Köln 1977, s. 125). Státní a habsburská symbolika vyhradila uvedený erb pro arcivévody rakouské, kterými byli všichni Habsburkové. V roce 1804 byl červený štít se stříbrným břevnem určen pro Rakouské arcivévodství jako takové a položený na prsa černého orla ve zlatém štítu byl malým císařským znakem (např. 1805).

 

Rakouské arcivévodské barvy byly ve své době spojovány především s armádou a vojenstvím – viz například nejvyšší rakouské císařské vojenské vyznamenání vojenský Řád Marie Terezie založený v roce 1758, jehož insignie se opírají o arcivévodský erb a zejména stuhy jsou tvořeny třemi pruhy, červeným, bílý a červeným. Ve stejné barevné kombinaci byl i velice ceněný Vojenský záslužný kříž (Militärverdienstkreuz) založený v roce 1849. Vojenské prapory řadových pěších pluků měly od druhé poloviny 18. století tradičně žlutou barvu listu s černo-žluto-červeno-bílým plaménkovým lemem a císařským erbem na líci. Vojenské prapory byly až do roku 1849 většinou malované – po té se již zaváděly prapory vyšívané. Rakouské císařské válečné námořnictvo užívalo jako válečné vlajky list tvořený třemi vodorovnými pruhy, červeným, bílým a červeným s rakouským arcivévodským korunovaným štítkem v žerďové polovině. Stejnými pruhy byly tvořeny i vlajky pro nejvyšší námořní důstojníky v hodnostech admirál, viceadmirál, kontraadmirál, komodor a velitel lodi, či skupiny lodí. Stejně tak pro hodnost polní maršál.

 

V případě vejprtského nálezu lze jistě vyslovit předpoklad, že prapor má cosi společné s rakouskou armádou. Po pádu Bachova režimu se uvolnil společenský život a začaly být zakládány spolky. Prvním spolkem založeným ve Vejprtech byl 21. 4. 1862 vzniknuvší spolek vojenských veteránů. Je pravděpodobné, že jde o spolkový prapor vejprtských vojenských vysloužilců. Velice dobře koresponduje datum založení spolku s dobou, kdy po roce 1864 (1860) došlo ke změně městského znaku a byla opět hledána jeho správná podoba. Prapor jistě nevznikl vzápětí po založení spolku, ale snad s určitým odstupem.

 

Znak Českého království na rubu praporu není v rozporu s „rakouským podkladem“. Císařská symbolika běžně používala pro jednotlivé země rakousko-uherského soustátí jejich domácí zemské znaky. Tak například i císař sv. Říše římské, stejně tak rakouský císař po roce 1806, byl jako král český prezentován císařským orlem, který měl na prsou erb stříbrného českého lva v červeném štítě. Jinak samotný erb českého lva byl na území Českého království užíván zcela běžně jak státními tak stavovskými institucemi jako výsostné znamení bez nutnosti kombinovat ho s císařským orlem. Očekávání císařského znaku na uvedeném praporu, sdělené Sopkovou do novinového článku z 21. 8. 2008, nemá žádné opodstatnění.

 

Ikonografický výklad praporu ve Vejprtech lze stanovit jako prapor vojenských veteránů sloužících v rakouské císařské armádě – tři vodorovné pruhy, červený, bílý a červený. Ti pocházeli z Čech a sídlem spolku je město Vejprty. Je jistě možné uvažovat i tak a snad i lépe, že znak Českého království má spojitost se statutem města, které ještě v roce 1848 bylo královským horním městem.

 

Pokud budeme nahlížet prapor tímto způsobem, pak je nezbytně nutné vyloučit možnost, že by šlo o prapor města jako takového. Tímto způsobem se městské vlajky a prapory netvořily a navíc je obtížné se smířit s tím, že by na vlajce města byl uveden městský znak v nepřesné podobě. Ona nepřesná podoba se jistě dá tolerovat u spolkového praporu a je ji možné vnímat jako přípustně diferencovaný symbol. V této souvislosti je jistě pozoruhodné konstatování z novinového článku o nálezu praporu, kde vyjádřeno překvapení nad podobou nalezeného praporu ve srovnání s tradovanou podobou skutečné městské vlajky, která je modro-bílá (novinový článek z 9. 8. 2003). Je-li tomu tak, že původní městská vlajka měla podobu listu tvořeného dvěma vodorovnými pruhy, modrým a bílý, pak se není čemu divit. Taková vlajka totiž byla zcela korektně a správně odvozena od městského znaku, který je ve svém základním členění štítu modro-stříbrný. Taková historická vlajka Vejprt se zařazuje do velice velké a široké skupiny historických městských vlajek tvořený stejným způsobem ze dvou vodorovných pruhů modrého a bílého, či naopak. V roce 1979 užívalo v Čechách shodnou vlajku jedenáct okresních měst a dvě pražské čtvrti. Řada z těchto měst přikročila po roce 1990 k úpravě své vlajky tak, aby její podoba byla odlišná od vlajek užívaných jinými městy.

 

Na žádost města Vejprty schválil podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČ na svém jednání 13. 12. 2006 návrh městské vlajky (vypracoval Stanislav Kasík) a vlajku udělil předseda PSPČR 5. 4. 2007. Schvalovateli byl stanoven následující popis: List tvoří dva vodorovné pruhy, modrý a bílý, a svislý žlutý pruh vycházející z druhé a třetí šestiny horního a dolního okraje listu. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.


Otištěno: Heraldika a genealogie, Klub pro českou heraldiku a genealogii, č. 3 – 4/2008, roč. 41, Praha 2008, s. 251 - 264


Zpracováno: 15. 3. 2009                                                                                                              © Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting