Login

Trmice

O HISTORICKÉM ZNAKU MĚSTA TRMIC

 

Trmice se v písemných historických pramenech připomínají poprvé v roce 1305. A to nepřímo v přídomku Zvěsta z Trmic, který v uvedeném roce získal právo k rudným ložiskům cínu objeveným okolo roku 1297 v místě, kde později vznikl hrad a město Krupka. V první polovině 14. století patřily Trmice ke Krupce, kterou nakonec měl ve vlastnictví český král. Na přelomu 14. a 15. století vznikly v Trmicích dva manské statky s tvrzemi a ty rozdělily ves na dva díly, zvané Dolní a Horní Trmice.

 

V roce 1393 držel Dolní Trmice Kerunk z Miliny. Jeho potomci pak užívali přídomek Trmičtí z Miliny. Bratři Karel a Václav Trmičtí byli v roce 1521 propuštěni majiteli hradu Krupka z manství. Na počátku 17. století se Dolní Trmice dostaly do držení rytířů z Bünau, vlastníků panství Děčín. Od nich je v roce 1629 získal Vavřinec Majdrle (Meiderle, Megrle) z Mansperka.

 

Horní Trmice v roce 1416 koupil Hynek Berka z Dubé na Honštejně, ale ještě před husitskými válkami se jejich vlastníkem stal Hanuš z Mansdorfu. Na konci 15. století se zde setkáváme s rodem Koučů z Kouče. Ti svůj majetek v Trmicích prodali již zmíněnému Vavřinci Majdrlovi z Mansperka. Tím se obě části Trmic spojily, ale za Vavřincových synů opět došlo k rozdělení. V roce 1662 obě části koupil Jan Hertvík z Nostic. Jeho potomci zde byli vrchností až do roku 1850, kdy byla dosud patrimoniální správa nahrazena správou státní.

 

Nosticové jsou šlechtickým rodem původem z Horní Lužice a svůj přídomek mají po svém sídle ve vsi Nostice (Nostitz) u Budyšína. Horní stejně jako Dolní Lužice byly po několik staletí součástí Českého království. Nosticovský rodový majetek v Čechách založil Ota z Nostic (+ 1630), syna hornolužického zemského hejtmana ve Zhořelci Jeronýma z Nostic (+1574). Ota působil u dvora císaře Rudolfa II. v Praze a jeho kariéra začala u apelačního soudu, kde byl radou (1606), pak se stal německým místokancléřem (1610) a říšským dvorským radou. Za císaře Ferdinanda II. dosáhl v roce 1623 povýšení do panského stavu v Českém království. O jeho dobré pozici na císařském dvoře svědčí skutečnost, že mu byl ve shodném roce udělen titul „comes palatinus“ s velkou komitivou. Tento titul ho opravňoval k mnoha právním úkonům, které jinak byly výsadou panovníka (např. jmenování veřejných notářů, legitimování nemanželských dětí, povyšování do šlechtického stavu, udělování erbů atd.). Na sklonku roku 1623 byl povýšen do říšského panského stavu. Využil pobělohorských konfiskací k nákupu majetku – tak koupil panství Falknov (Sokolov), získal některé vsi patřící dříve městu Loket a ty k Falknovu připojil, koupil panství Jindřichovice, Řehlovice a Hliňany. Zemřel ve Vídni bezdětný a tak vše odkázal Janovi Hartvíkovi z Nostic, synovi své sestry Žofie z Nostic, která byla manželkou bratrance Jana z Nostic z linie Rothenburg.

 

Jan Hartvík z Nostic (*1610; +24. 3. 1683) se přistěhoval do Čech a ujal se strýcova dědictví. 12. 4. 1631 obdržel inkolát v Českém království a stal se jeho obyvatelem. Necelý měsíc po té, 18. 5. 1631, byl povýšen do stavu svobodných pánů v Českém království. Jeho kariéra u dvora byla zahájena jmenováním dvorním radou a komorníkem dvorního soudu. V roce 1644 se stal presidentem nad apelacemi (apelační soud sídlil na Pražském hradě a sloužil jako odvolací zejména proti rozsudkům městských soudů). 6. srpna 1646 byl povýšen do hraběcího stavu v Českém království a shodný říšský titul získal 9. 5. 1651. Nejvyšším komorníkem Českého království byl jmenován 16. 5. 1651 a 5. 2. 1652 se stal císařovým nejvyšším kancléřem. Zároveň byl císařským tajným radou, komořím a nositelem Řádu zlatého rouna. Kancléřem byl až do své smrti. Ke zděděným statkům po strýci (Falknov, Jindřichovice a Řehlovice), přikoupil Grabštejn (1651), Pakoměřice a Líbeznice (1652), Bašť (1654), Trmice (1662), Kraslice (1666), Žďár, Velké Žernoseky (1667) a dědil Měšice. Od mohučského arcibiskupa, zároveň biskupa ve Würzburgu a ve Wormsu, Jana Filipa ze Schönbornu (arcibiskupem od 19. 11. 1647 do 12. 2. 1673, kdy zemřel) získal v roce 1673 část říšského hrabství Rhieneck (Rieneck) v Dolních Francích nedaleko Würzburgu. Držení tohoto hrabství opravňovalo Jana Hartvíka z Nostic zasedat v lavicích kolegia říšských hrabat ve Francích, kam byl slavnostně uveden v roce 1674. Císař Leopold I. privilegiem datovaným 29. 12. 1673 znovu potvrdil jeho říšský hraběcí stav a zároveň povolil doplnit Nosticův erb o střední štítek se znakem hrabství Rieneck. Tím byl červený štít s třemi zlatými břevny. Uvedený výklad je podstatný pro komentování podoby znaku města Trmice.

 

Od roku 1631 držel Jan Hartvík z Nostic Řehlovice (německy: Gross Tschochau). Po získání Trmic v roce 1662 se zasadil o to, aby císař Leopold I. vydal listinu datovanou 30. prosince 1664 (Archiv města Ústí nad Labem, AM Trmice), kterou bylo přeneseno právo trhu z Řehlovic do Trmic a to proti silnému odporu města Ústí nad Labem, které si uplatněním mílového práva pokoušelo ochránit svůj vlastní trh. Tato listina zachovaná v originále v Městském archivu v Ústí nad Labem, je trvale zcela nepřesně označována jako listina povyšující Trmice na městečko (Vincenz Robert Widimsky, Städtewappen des österrechisches Kaiserstaates, I Königreich Böhmen, Wien 1864, s. 133; dále jen Widimsky; August Sedláček, Místopisný slovník historický Království českého, Praha 1909, s. 901 a po nich další – Ottův slovník naučný atd.), či dokonce na město (Josef Fleischmann, Aus der Geschichte der Stadt Türmitz, in: Beiträge zur Heimatkunde des Elbetals, Aussig 1940, s. 6 – 14, resp. 10). Uvedeným aktem se Trmice staly pouze trhovým místem (Marktflecke), resp. místem s právem trhu. Jediný Hans Hallwich píše o uvedeného aktu pouze jako o „Bewilligung der Übertragung der Marktgerechtigkeit vom Tschochau nach Türmitz“ („povolení přenesení práva trhu z Řehlovic do Trmic“ – Hans Hallwich, Herschaft Türmitz, Prag 1865, s. 17; dále jen Hallwich), tedy bez snahy o jakékoliv nekritické „vylepšení“ postavení Trmic jako sídla. 

 

Důvodem, proč někteří z pisatelů historie identifikují přenesení trhového práva do Trmic jako povýšení na městečko – tedy nikoliv na město, které je a bylo vždy sídlem vyššího řádu a listina by musela znít zcela jednoznačně - spočívá ve skutečnosti, že trhová místa byla obvyklými předchůdci městeček a ta nakonec i měst. Mělo to své důvody – trhová místa musela k organizování trhů vykazovat jistou míru nutné správy. Správní instituce byla sice vrchnostenskou institucí s rychtářem v čele, ale v personálním obsazení rekrutovaném z místních obyvatel se svou činností a agendou příliš nelišila od běžných městských samospráv. Proto se rozdíly mezi trhovými místy a městečky velice rychle stíraly. A rozdíl nakonec nebyl z vnějšího pohledu téměř rozeznatelný. Posléze byly Trmice plnohodnotným městečkem a nakonec i městem s vlastní samosprávou. Ještě v roce 1864 jsou Trmice vnímány jako městečko, ale na počátku 20. století to již tak jednoznačné nebylo a v hodnocení kategorie sídla se nepochybně projevovali ambice samotných Trmic – v roce 1906 se v Ottově naučném slovníku píše o městu a za tři roky po té v roce 1909 opět o městečku. V roce 1939 byly připojeny k městu Ústí nad Labem a staly se jeho místní částí. V roce 1991 se Trmice rozhodnutím své samosprávy osamostatnily a dřívější statut města se obnovil.

 

První oficiální kompendium městských znaků v Českém království od V. R. Widimského z roku 1864 uvádí, že společně s privilegiem císaře Leopolda I. datovaném 30. 12. 1664 a potvrzující Trmicím právo trhu byl udělen i znak. Uvedená listina však nic takového neuvádí. Přesto je zcela chybná informace trvale opakována až do doby docela nedávné. Hallwich se v roce 1865 vyhnul jednoznačnému tvrzení o udělení znaku společně s udělením práva trhu a pouze v poznámce (č. 71) mimo hlavní text píše: „Der Verleihung der Marktgerechtigkeit folgte die eine „Stadtwappens“ (propůjčení trhového práva následuje „městský znak“) Hallwich dal slovo „městský znak“ do uvozovek a to nelze vnímat jinak než jako „tzv. městský znak“, resp. Hallwich mohl mít potřebu usuzovat tak, že pro nějaké, v jeho publikaci ovšem nespecifikované, závažné důvody, nejde o plnohodnotný znak městečka. Zde mohla sehrát svou roli skutečnost faktické neexistence privilegia udělujícího znak. Hallwichovu zprávu můžeme interpretovat i tak, že po vydání trhového privilegia následovalo pořízení pečeti se „znakem“.

 

Jinak míní Ottův slovník naučný z roku 1906 (Díl XXV., s. 773), který uvádí, že společně s právem trhu byl Trmicím udělen i znak. August Sedláček v roce 1909 (viz výše) však listinu z roku 1664 nedává do této souvislosti. Nečiní tak ani Fleischmann v roce 1940 (viz výše). V roce 1970 (Vladimír Ruda a kol., Znaky severočeských měst, Most 1970, s. 144; kapitolu Trmice vypracovali Josef Bechyně a Jan Bouček) však bylo opakováno nesmyslné tvrzení Widimského o udělení znaku společně s právem trhu v listině císaře Leopolda I. z 30. 12. 1664. V uvedené publikaci je v přehledu základních údajů o severočeských městech dokonce zmíněná listina z roku 1664 zcela bezdůvodně označena jako znakové privilegium (přehled sestavil Josef Bechyně). Totéž opakuje v textu kapitoly o Trmicích poslední relevantní kompendium české komunální heraldiky z roku 1985 (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 397) Za „mazaně“ šalamounskou lze považovat skutečnost, že v Čarkově kompendiu v odkazu „Doklady“ není vůbec uvedeno ono v originále zachované pomyslné „znakové privilegium“ z roku 1664 a za doklady jsou považovány pouze a jedině pečeti uložené v depozitářích Okresního vlastivědného muzea v Ústí nad Labem, tehdy sídlícím v trmickém zámku.

 

Jak tedy vznikl městský znak, jestliže nebyl udělen panovníkem? Udělení panovníkem nebyl v minulosti jediný způsob, jak mohl znak vzniknout. V Čechách statisticky nejrozšířenějším způsobem vzniku městského znaku bylo odvození jeho podoby od pečeti. V případě Trmic je jisté, že trhové místo s určitou formou správy, muselo pro výkon svých funkcí užívat pečeti, aby správními orgány vydaná listinná pořízení mohla být vnímána jako právně relevantní. Odkud se taková pečeť vzala? Z figur pozdějšího městského znaku lze jednoznačně konstatovat, že se tak stalo přičiněním Nosticů jako vlastníků Trmic. A to díky užití nosticovského erbu. Období vzniku lze dokonce vztáhnout k jedné jediné osobě, kterou je Jan Hartvík hrabě z Nostic. A navíc s přesným vymezením lety 1664 – 1673. Rok 1664 je rokem vydání privilegia Leopolda I. o přenesení trhu z Řehlovic do Trmic - můžeme však počítat spíše s rokem následujícím, protože privilegium bylo vydáno předposlední den v roce. Teprve listina povyšující Trmice na trhové místo zakládá právní nárok na užívání znaku. Na závěr roku 1673 byl Janovi Hartvíkovi potvrzen říšský hraběcí stav a zároveň mu byl polepšen erb o střední štítek se znakem právě získaného říšského hrabství Rieneck. Nosticovský erb ve znaku Trmic však není doplněn rieneckovským červeným štítem s třemi zlatými břevny. Je to erb, který Jan Hartvík z Nostic používal před rokem 1673. Proto také označování tohoto erbu v trmickém znaku jako erbu hrabat z Nostic-Rienecku je nesmyslné (činí tak Widimsky, Hallwich, Ottův slovník naučný).

 

Při posuzování souvislosti pečeti a znaku je nezbytně nutné vědomí, že znak a pečeť není totéž. Pečeť není ekvivalentem znaku a naopak. Tím je pouze doplněna informace o nezbytnosti pečeti pro plnohodnotný právní život i takového sídla jakým bylo trhové místo a pak městečko a nakonec město. Dokonce lze říci, že pečeť byla pro městečko a město důležitější než znak. Znak víceméně sloužil především k účelům reprezentačním.

 

Původcem pečeti byl jednoznačně Jan Hartvík hrabě z Nostic. Stejně tak mohl být i původcem plnohodnotného znaku včetně tinktur. Byl císařským palatinem s velkou komitivou a k jeho právům krom jiného také patřila možnost udělování znaků městečkům a městům na jeho panstvích. Takto udělený znak vůbec nemusel projít jinak běžným schvalovacím a udělovacím procesem prostřednictvím císařské dvorské kanceláře ve Vídni a tak se povědomost o jeho konstituování jiným způsobem než je udělení panovníkem, prostě nedochovala (ostatně existence tohoto problému se jednoznačně prokázala při zkoumání činnosti císařských palatinů ve vztahu k udělování erbů osobám – ani zde neexistovala žádná povinnost „centrální“ evidence). Pokud se tak skutečně stalo, pak je udělení práva pečeti či znaku Trmicím prostřednictvím císařského palatina Jana Hartvíka hraběte z Nostic, vzápětí po vydání listiny císaře Leopolda I. na právo trhu v Trmicích v roce 1664, ve zcela logické příčinné souvislosti a není do jisté míry divu, že je souvislost významově posunuta tak, jako by šlo o akt jediný a to císařův.

 

Widimského publikace z roku 1864 registruje podobu znaku městečka Trmice, která se v podstatě již neměnila. Lze říci, že přináší podobu, která byla v Trmicích skutečně užívána již před vydáním zmíněné knihy. Toto tvrzení lze učinit na základě vědomosti o způsobu práce V. R. Widimského, lékárníka z Albrechtic u Rýmařova. O informace si dopisoval. Obvykle obdržel údaje, které v mnoha případech, pokud je on sám svévolně nefabuloval, odrážely buď užívanou podobu znaku, nebo náhled respondentův.

 

Widimsky popisuje znak Trmic takto: „Dieses Wappen ist eine silberne Stadtmauer mit offenem Thore in rothem Schilde, hinter welcher sich zwei runde Thürme mit gallerieartige Fenstern, schwarzen Kuppeldächern und goldenen Knöpfen und Fähnchen, emporheben; zwischen den Thürmen auf den Zinnen aufgesetzt, ist das Nostitz-Rhynek´sche Familienwappen – ein in vier gleiche Theile getheilter Schild, dessen hinteres unteres und oberes vorderes Feld blau, das vordere untere und hintere obere von Silber ist, in welchen beiden Feldern unten ein Meeranker mit dessen Ringen die obere Scheidewand berührend erscheint, nämlich in blau gold, und in weiss blau, durch alle vier Farben. In dem oberen hinteren Theil des Schieldes nämlich in Silber ein mit seinen Sachsen vorwärts gestellter Schwarzer oder kohlfarbener Adlerflügel über sich stehend, in welchem quer über eine breite, gelbe oder goldfarbene Strasse oder Balken gezogen ist. Im vordern, so oben blau oder lasurfarben ist, erscheinet auf einem gelben oder goldfarben halben Mondschein auf jeder Seite eines wilden Schweines Waffen, roth und Silber geschacht, mit den Spitzen    nach abwärts gewendet“ (doslovný „otrocký“ překlad SK: „Tento znak je stříbrná městská zeď s otevřenou bránou v červeném štítě, za níž jsou dvě kruhové věže s galerií oken, černými kopulovými střechami a zlatými knoflíky a vlaječkami, převýšeny; mezi věžemi na cimbuří posazený, je Nostic-Rieneckovský rodový erb – ve čtyři stejné díly dělený štít, jehož zadní dolní a horní přední pole modré, přední dolní a zadní horní stříbrné je, ve kterých obou polích dole námořní kotva s jejím kruhem na vrchu příčky spočívající se ukazuje, táž v v modré zlatá, a v bílé modrá, přes všechny čtyři barvy [sic]. V horním zadním díle štítu též ve stříbře s jeho středem vpřed vzrostlé černé nebo uhlobarevné orlí křídlo nad sobě stojící, v kterém příčně na šířku, žlutá nebo zlatobarevná ulice nebo břevno se táhne. V předním, také horním modrém nebo lazurobarevném je, zpodobněné na žlutém nebo zlatobarevném půlměsící na každé straně divokého prasete zbraně, červeně a stříbrně šachované, se špičkami dolů [sic] obrácenými“).

 

Widimskému lze pouze vyčítat, že ve vyobrazení znaku použil zlatý lem, který nelze vnímat jako jeho integrující součást, ale jako nepřípadný doplněk, protože tak jsou „ozdobeny“ téměř všechny znaky v jeho knize a to včetně těch, jejichž štít byl zlatý a zlatý lem pak ztrácel jakékoliv opodstatnění.

 

Podoba znaku prošla za posledních sto padesát let určitým vývojem. Znak Trmic nakreslený Widimskym (1864) je specifický tím, že stínky hradby jsou pojaty trojrozměrně, šrafování věží umožňuje jejich hodnocení jako věží v půdorysu okrouhlých. O nepatřičnosti zlatého lemu je učiněna poznámka výše. Václav Zajíček, který kreslil znaky měst do publikace z roku 1970 (viz Ruda V. a kol., Znaky severočeských měst) se od Widimského odlišil tím, že patu štítu vybarvil na zeleno a vytvořil tak trávník, věže mají pět oken místo čtyř, v nosticovském erbu není korektně vyobrazeno břevno v křídle ve druhém poli. Stanislav Valášek, kreslíř přílohy publikace z roku 1985 (viz Čarek J. Městské znaky v českých zemích) se vrátil k původní podobě a vypustil zcela správně trávník, na každé věži jsou čtyři okna, poněkud podivný tvar mají dolní okraje střech věží a ani zde není druhé pole nosticovského erbu zobrazeno dobře. Zelený trávník do trmického znaku nepatří. Na městském úřadě je vyobrazení městského znaku, kde je jak zelený trávník tak i zelená brána – obojí zjevně chybně a snad výsledek laického pohledu na heraldiku v domnění, že hradba se nemůže vznášet ve „vzduchu“ a musí na něčem stát, nejlépe na trávníku. Tato chybná a neopodstatněná podoba městského znaku byla ještě nadávno součástí záhlaví oficiálních webových stránek města Trmice. A to bez ohledu na skutečnost, že podoba znaku byla v roce 2005 upřesněna vypracovanou odbornou rešerší (viz zde výše) a následně stanoveným popisem podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR.

 

V roce 2005 se město Trmice rozhodlo zavést do užívání městskou vlajku. S podáním žádosti o její udělení byl schvalující podvýbor požádán o stanovení odborného popisu historického městského znaku. Podvýbor na svém zasedání konaném dne 7. 9. 2005 stanovil následující popis: V červeném štítě stříbrná kvádrovaná hradba s cimbuřím a prolomenou branou, za níž vyrůstají dvě stříbrné věže, každá se čtyřmi černými okny vedle sebe, černou cibulovou střechou zakončenou zlatou makovicí s praporkem. Nad branou modro-stříbrně čtvrcený štít se zlato-modře čtvrcenou kotvou, v 1. poli stoupající zlatý půlměsíc se dvěma vyrůstajícími červeno- stříbrně šachovanými kančími zuby, ve 2. poli černé křídlo se zlatým břevnem.

 

Schválená vlajka města Trmice, udělena předsedou Poslanecké sněmovny PČR dne 5. 12. 2005, byla popsána takto: List tvoří šest vodorovných pruhů, červený, bílý, modrý, žlutý, bílý a červený, v poměru 2 : 2 : 1 : 1 : 2 : 2. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.


Publikováno: Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a hradlická společnost v Praze. Ročník XXXI, číslo 4/2011. Praha 2011, s. 75 - 81.

Zpracováno 23. 12. 2011                                                                                          © Stanislav Kasík 

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting