Login

Štěchovice

O ZNAKU MĚSTYSE ŠTĚCHOVIC

 

První zprávy o Štěchovicích přinášejí historické písemné prameny na začátku 13. století a z nich vyplývá, že ves byla majetkem klášterů na Ostrově (1205), v Plasích (1206), ve Zbraslavi (1304) a na Strahově. Důležitost vsi se zvýšila za vlády Jana Lucemburského, kdy zde byla v údolí potoka Kocáby a v okolních horách zahájena intenzivní těžba zlata. Ostatně celá oblast mezi Novým Knínem a Jílovištěm na levém břehu Vltavy, stejně jako okolí Jílového na pravém vltavském břehu, byla ve středověku místem prospektorské a posléze i hornické činnosti, na které se krom jiných podíleli i mniši z ostrovského kláštera. Zlato bylo dobýváno jak v důlních dílech, tak rýžováním při potocích ještě v první polovině 17. století.

 

Za husitských válek byl klášterní majetek sekularizován. Protože Štěchovice byly od samého počátku poznatelné historie nepochybně rozděleny na více dílů a ty měly různé majitele, jsou i jejich osudy rozdílné a zároveň obtížně sledovatelné. Ta část Štěchovic, která byla držena zbraslavským klášterem, patřila svého času k panství Hradištko. Díl ve vlastnictví strahovských benediktinů se dostal do držení Šternberků a k jejich panství Konopiště. Janem ze Šternberka byla jeho části Štěchovic prodána Jiřímu Slepotickému ze Sulic. Nakonec se majitelem stal Adam Hozlauer z Hozlau, který byl v té době také vlastníkem panství Hradištko. V roce 1617 vše prodal Marianě Mrakšové z Kolovrat. K Hradištku však patřila pouze polovina městečka Štěchovice. V roce 1638 prodal Rudolf Malovec z Malovic Hradištko klášteru na Strahově. Klášterním majetkem byl statek až do roku 1945.

 

Když v roce 1437 dával císař Zikmund Lucemburský Hanušovi a Jindřichovi z Kolovrat do zástavy panství Slapy byl jeho součástí i majetek ve Štěchovicích patřící dříve zbraslavskému klášteru. Tehdy jsou Štěchovice poprvé nazvány městečkem. Ještě v 15. století opat a konvent zbraslavských cisterciáků vykoupil Slapy ze zástavy a držel je pak až do zrušení kláštera v roce 1785. Z berní ruly z roku 1654 vyplývá, že Štěchovice se dělily mezi tři vlastníky – a to kláštery na Strahově, ve Zbraslavi a ve Sv. Janovi pod Skalou jako nástupci zaniklého kláštera na Ostrově. Z berní ruly také vyplývá, že lidé ve Štěchovicích se již neživili hornictvím, ale velká většina hrnčířstvím.

 

Znak Štěchovic zjevně nevznikl tak, že by byl udělen panovníkem, tedy způsobem, který byl pro řádné konstituování symbolu obvyklý, ale nikoliv statisticky většinový. Přesto bylo v roce 1864 Widimským uváděno, že Štěchovice povýšil na městečko Karel IV. a zároveň jim udělil znak (Vincenz Robert Widimsky, Städtewappen des österreichischen Kaiserstaates I., Königreich Böhmen, Wien 1864, s. 125). Jsou známy pracovní postupy vídeňského prof. Widimského při sběru materiálů pro svou práci. Protože si o informace dopisoval přímo na městské úřady, tak s velkou mírou pravděpodobnosti pouze interpretoval domněnku představitelů městečka Štěchovice, kterou ovlivnil romantismus předchozích období, než, že by byla opřena o nějaký seriozní verifikovatelný pramen. Ostatně o nějakých padesát let později Ottův slovník naučný přehodnotil ničím nepodložené tvrzení Widimského a posouvá první užití znaku ve Štěchovicích až do roku 1533. Ovšem také bez uvedení pramene a možnosti verifikace (Ottův slovník naučný, XXIV., Praha 1906, s. 768).

 

Zdá se, že při posuzování geneze znaku ve Štěchovicích lze uplatnit již na jiných místech poznané souvislosti. Povýšení vsi na tržní místo, městečko, městys (všechny tři výrazy jsou si významově velice blízké, dřívější tržní místa byla později vnímána jako městečka, městysi), nelze automaticky spojovat s udělením znaku. Nebylo to totiž vůbec nezbytně nutné pro fungování takto konstituovaného nového sídla „vyššího řádu“. Lze očekávat, že po „povýšení“ Štěchovic na městečko, zde existovala jistá forma samosprávy. Zcela určitě tu fungovala vrchnostenská správa, když v roce 1651 je připomínán místní rychtář (Adam Čára). Se samosprávou je spojena potřeba pečeti jako ověřovacího a pověřovacího prostředku, který dává úkonům pořízeným listinnou formou právní relevanci. Je vcelku jistou věcí, že pro plnohodnotný právní život komunit ve městech, městečkách i tržních místech vůbec nebyl podstatný znak, který plnil spíše úlohu reprezentativní, ale právě pečeť. Z toho vyplývá, že městečka se dokázala po celá staletí obejít bez znaků, ale nikoliv bez pečetí.

 

Máme povědomost o dvou typech štěchovických pečetí. První z nich, pocházející z nezjištěné doby, je oválná. Pečetní pole ohraničuje vavřínový věneček, v opise ohraničeném oboustranně jednoduchou lištou je text MIESTISS _ SSTIECHOWICZ : v : . V pečetní poli rolverkový štít převýšený andílčí hlavičkou s křidélky, ve štítě nápis ve dvou řádcích HOR ZLATICH, provázený nahoře hornickými kladívky, vlevo kosmo špičák (želízko), vpravo šikmo mlátek a dole z paty štítu vyniká vycházející slunce. Dle užitého tvaru štítu znaku a věnečku na obvodu, lze snad pečeť zařadit do poloviny 17. století. Odhad má své limity ve faktu, že rolverkové štíty jsou v podstatě renesanční z druhé poloviny 16. století, které se však uplatňovaly až do doby barokní (poslední čtvrtina 17. století). Znamení slunce má nepochybně oporu v symbolu pro zlato. Slunce jako značky pro zlato používali jak prospektoři k označování nálezů míst s výskytem kovu přímo v terénu, tak např. i alchymisté. V některých historických heraldických systémech pro grafické vyznačení tinktur bylo slunce zástupným symbolem pro zlatou.

 

Ve štěchovickém znaku je zvláštní užití nápisu. Jak vyplývá z kompendií, nejen české komunální heraldiky, jsou v historických znacích měst písmena a nápisy užity velmi sporadicky (u nás např. Bílé Podolí, Dobříš, Kralupy nad Vltavou, Kraslice, Nová Včelnice, Počátky). Snad lze uvažovat o tom, že text měl naplnit jednu z funkcí znaku a tou je být zřetelné a rozpoznatelné znamení konkrétního subjektu. Ale tuto vlastnost nemůže v téměř negramotném venkovském prostředí 16. či 17. století naplňovat pro mnohé nic neříkající nápis. Přesto je štěchovický znak užitím nápisu v prostředí české komunální heraldiky zjevem mimořádným a výjimečným. Pečetě jsou oproti znakům symboly jiné kategorie a musí proto být hodnoceny odlišným způsobem. To se týká i užití nápisů, které jsou v pečetích „normálnější a snesitelnější“ než ve znacích. Z pohledu mluvnického je nápis ve štěchovickém znaku ve 2. pádu a s „pravopisnou chybou“ - očekávali bychom nikoliv tvar „hor zlatich“, ale „hor zlatých“. Lze se domnívat, že ono HOR ZLATICH v uvedeném mluvnickém pádu je částí nějakého již nezobrazeného nápisu, který začínal někde mimo štít, a ve štítě bylo jeho pokračování a opět mimo štít končil. Protože se v nápisu píše o „horách zlatých“, je logické jeho spojení s hornickou činností.  Snad se lze pokusit o pomyslnou rekonstrukci původního nápisu například zněním „úřad perkmistra hor zlatých ve Štěchovicích“ (perkmistr = bergmeister; hormistr, hornický mistr). Úřad zlatých hor býval v minulosti v královském Novém Kníně. Mohlo by to znamenat, že kdysi existovala pečeť, která sice měla spojitost se Štěchovicemi, ale nikoliv s městečkem a jeho samosprávou, nýbrž s úřadem zde sídlícím. Přesto se stala inspirací pro podobu znaku městečka, jak měla ukázat budoucnost.

 

Druhá pečeť je kulatá a ohraničená perlovcem. V horní polovině je opis _MESTIS STEHOWIZ. V pečetním poli je zobrazen Adam a Eva u Stromu poznání s listy a plody a obtočeném hadem. Znamení lze interpretovat jako inspiraci cechovním znakem hrnčířů, který obsahuje stejné figury, i když strom v hrnčířských cechovních pečetích někdy roste ze džbánu. Tato pečeť je datována do 18. století a ve vztahu k předchozí je mladší (obě pečeti vyobrazeny in: Alois Přibyl, Karel Liška, Znaky a pečetě středočeských měst, Praha 1975, tab. XIX, č. 11, 12; o hrnčířské symbolice: Jakub Hrdlička, Jaroslav Jásek, Vladimír Hrubý, Pět století řemeslné symboliky, Praha 1999, s. 110 n).

 

Je jistě pozoruhodné, že městečko v určitém období opustilo znamení původní pečeti se sluncem, hornickými kladívky a nápisem a pokusilo se o novou symboliku. Snad to má souvislost s faktem, že v druhé polovině 17. století došlo k výraznému útlumu těžby zlata a dřívější hornickou profesi „masově“ nahradili hrnčíři. Je také možné, že původní pečeť díky poněkud „podivnému a nesrozumitelnému“ nápisu měla být natrvalo nahrazena symbolem všeobecně srozumitelným, neboť byl odvozen od cechovního znaku hrnčířů, který je inspirován biblickým a tedy všeobecně známým textem vyprávějícím příběh o Adamovi a Evě v Ráji. Uvedená snaha však nenašla následování.

 

Pro vznik štěchovického znaku sehrálo důležitou roli ukončení patrimoniální správy, která byla v roce 1850 nahrazena správou státní zřízením okresních soudů, okresních, městských a obecních úřadů. V následující době bylo vydáno nařízení ministerstva vnitra o povinnosti obcí užívat ve své úřední agendě pečetí a razítek. Zřejmě v této době se ve Štěchovicích rozhodli použít starší pečeti v domnění, že je to nezbytně nutný návrat k tradici. Protože samosprávy obcí, měst a městeček měly právo rozhodovat o svých věcech zcela svobodně a oproti minulosti také zcela nezávisle a bez účasti vrchností, projevovaly svou vůli i v případě znaků. Můžeme odhadovat, že ve Štěchovicích byl znak „vytvořen“ následujícím způsobem - vzalo se pečetní znamení z nejstarší známé pečeti a to se transformovalo do znaku tak, že štítu a figurám v něm byly přiřazeny tinktury. Lze se domnívat, že štěchovičtí byli přesvědčeni o tom, že to co je na pečeti – štít se znameními, včetně nápisu – je skutečně znak městečka. Na tomto místě je nezbytně nutné a s přiměřenou naléhavostí konstatovat, že znak a pečeť jsou dva zcela odlišné symboly se zcela rozdílnými funkcemi a významy a nelze mít jedno za ekvivalent druhého. Protože první známé barevné vyobrazení znaku městečka Štěchovice je známo až z roku 1864 (Widimsky), lze se oprávněně domnívat, že znak vznikl krátce před tím a možná dokonce jako reakce na dotaz Widimského jakou podobu má znak městečkem používaný a tazatel vycházel přitom ze správně stanovené premisy, že městečka obecně znaky mají (resp. mají na něj právní nárok). Ve Štěchovicích pak docela prostě obarvili slunce na zlatou, protože jiné si snad ani nelze představit, stejně tak nápis, je-li v něm zmínka o zlatě a mají-li se zároveň dodržet heraldická pravidla. Kladívka pak byla stříbrná a násady přirozeně zbarvené (dřevo). Vše položili na modrý štít, který jim ve vztahu ke slunci připadl být nejpříhodnější, protože měl nepochybně symbolizovat oblohu. Takovou podobu má znak Štěchovic dodnes.

 

I když tradice znaku ve Štěchovicích nebude delší, resp. o mnoho delší než sto padesát let, lze z vyobrazení realizovaných v průběhu těchto let vypozorovat jistou variabilitu ve zpodobňování figur a snahu o nápravu chtěných či nechtěných odchylek. Jejich výčet na následujících řádcích bude doprovázet komentář. První známé barevné vyobrazení z roku 1864 je možné považovat za pomyslný „základ“ pro posuzování následných variant. To proto, že je zde vyjádřen pro nás první známý názor na podobu znaku a lze se domnívat, že je to názor představitelů městečka Štěchovice z poloviny 19. století a interpretovaný Widimským v jeho knize. Podoba figur v tomto zobrazení je dána autorovými individuálními kreslířskými schopnostmi a mírou úrovně jeho individuálních znalostí oboru heraldika. Widimského znalosti heraldiky nejméně v rovině obecné teorie a terminologie byly dobré, nikoliv stejné hodnocení lze učinit v případě jeho uplatňování praktické heraldiky – viz dále. Ve Widimského práci je v díle I. Království české otištěno 560 městských znaků a všechny jsou opatřeny zlatým lemem (zde jsou užity skutečné tiskařské kovy – „stříbro a zlato“ a nikoliv přípustný ekvivalent bílá a žlutá). Zlatý lem mají i znaky se zlatým štítem. Z toho jednoznačně vyplývá, že nejde o integrující součást samotného znaku, ale jakousi vydavatelovu libůstku, která ovšem nemá s korektní heraldikou co dělat. Ostatně v samotných Štěchovicích nebyla tato podoba nikdy akceptována, i když byl Widimského subjektivní náhled podpořen autoritou Ottova naučného slovníku (díl XXIV, Praha 1906, s. 768), který přináší shodné vyobrazení. Na tomto místě je dobré poznamenat, že redakce Ottova naučného slovníku nekriticky převzala Widimského práci jako již hotový blok, na kterém není nutné cokoliv měnit a bez jakýchkoliv odborných korektur znaky v jednotlivých dílech slovníku otiskovala. Tím se Ottův slovník naučný negativně „podepsal“ na všeobecném vnímání komunální heraldiky v Čechách. Do Ottova naučného slovníku byly Widimského barevné znaky nepoužitelné a tak byly překreslovány a zcela nekorektně pozměňovány. V případě Štěchovic byly oba nástroje „sjednoceny“ do podoby želízek (špičáků).

 

„Widimského“ štěchovický znak má podobu, kterou on sám popisuje: „Das Wappen besteht aus einem blauen Schilde, in dessen Fusse die aufgehende goldene Sonne, über dieser die Worte „Hor zlatich“ von Gold, und über diesen, im Haupte des Schildes, Hammer und Eisen nach auswärts geneigt in den Winkel, dargestellt sind“ – „Znak se sestává z modrého štítu, v jehož patě vycházející zlaté slunce, nad nímž zlatá slova „Hor zlatich“, a nad tím, v hlavě štítu, kladivo a železo od sebe nakloněné k rohům, postaveny jsou“.

 

Widimského popis štěchovického znaku je první zprávou o jeho podobě a barevnosti. Popis má některé nedostatečnosti. Zmínka o kladivu (mlátku) je první a o železu (želízku, také špičáku) je druhá -  podle heraldického úzu pořadí zmínění určuje, která s figur je heraldicky vpravo (zde mlátek) a která heraldicky vlevo (zde želízko - špičák). Vyobrazení však uvádí oba nástroje v opačném pořadí a to je nepochybně správné, protože stejné je to i na historické pečeti. Lze konstatovat, že z pohledu dnešního způsobu popisování znaků je želízko (špičák) kosmo a vpravo a mlátek šikmo a vlevo. K  pojetí hornických nástrojů u Widimského lze učinit poznámku s výtkou, že figury jsou zcela bezdůvodně kresleny trojrozměrně. Tímto způsobem si heraldika obvykle nepočíná a pracuje pouze se dvěma rozměry. Pro trojrozměrné figury by měl existovat nějaký dobrý důvod. Ve štěchovickém znaku tento „dobrý důvod“ patrný není. K barevnosti kladívek lze poznamenat, že v současnosti je nezmínění tinktur figury v popise posuzováno jako pojetí v tzv. přirozených barvách, jinak je přirozená barevnost figur v popisech zmiňována. Widimsky vyobrazil stříbrná kladívka na dřevěných přirozeně zbarvených topůrkách a ty lze mít ve svém barevném pojetí za původní a „správné“.

   

I když by se zdálo, že hornická kladívka nemohou podlehnout subjektivnímu pojetí následujících kreslířů štěchovického znaku, přesto se tak stalo. Jak bylo zmíněno, již Ottův slovník naučný svévolně změnil podobu kladívek ve prospěch dvou špičáků. Karel Liška v roce 1975 (l. c., barevná obrazová příloha) zřejmě nepochopil dostatečně dobře Widimského popis a díky zkomolení výrazů a zcela v souladu s Ottovým slovníkem naučným znovu chybně zobrazil odvrácené špičáky a zcela pominul mlátek. Navíc z málo pochopitelných důvodů obarvil topůrka na červeno. Červená topůrka lze jednoznačně hodnotit jako svévoli autora, protože Přibylův text popisu znaku nic takového nezmiňuje (l. c., s. 142). Další z autorů kresby štěchovického znaku Stanislav Valášek vyobrazil v roce 1985 (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, část IV. Barevné vyobrazení znaků) ve znaku sice správná přirozeně zbarvená topůrka, ale samotná „kladívka“ jsou zcela nepochopitelně zlatá a mají tvar špičáků – zde je zřejmé zcela nekriticky přijaté ovlivnění názorem Ottova naučného slovníku, podpořeném v roce 1975 Karlem Liškou. Valášek byl povoláním grafik, ale nebyl heraldikem a proto nemohl mít relevantní odborný názor na práci, kterou dělal. Jeho podíl na uvedené publikaci byl zcela v režii autora a editora textové části publikace Městské znaky v českých zemích, PhDr. Jiřího Čarka, svého času ředitele Archivu hlavního města Prahy. Protože je tato publikace Jiřího Čarka vnímána laickou veřejností (ale také určitou částí veřejnosti odborné) jako „závazný kodex“ českých, moravských a slezských městských znaků a to především v jeho obrazové části, tak způsobila, že i v samotných Štěchovicích byla Valáškova podoba štěchovického znaku s úpravou tvaru štítu a typu písma v nápisu považována za správnou, včetně chybného zobrazení kladívek. Ostatně to potvrdila i nejnovější, z odborného hlediska velmi problematická a obtížně přijatelná, publikace týkající se komunální heraldiky z roku 2001 (Josef Augustin, Velká encyklopedie měst a obcí ČR, Sokolov 2001), kde je uvedeno shodné pojetí kladívek. Hodnocení Čarkovy publikace jako „závazného“ kompendia českých městských znaků je liché. V odborných kruzích takto hodnocena není. Nestala normotvornou ani pro popisy znaků, ani pro jejich zobrazování, jak bylo původně očekáváno. A to díky zcela rozkolísanému nejednotnému užívání terminologie, včetně terminologických obratů zcela nepřijatelných, a s kresbami znaků, jejichž figury nejsou zejména u figur obecných heraldicky stylizovány.

 

Druhou figurou štěchovického znaku, která je hodna rozboru, je slunce vynikající z paty štítu. Widimsky nakreslil slunce v podobě, která není heraldická, ale je poplatná poněkud neuměle rytému obrazu v pečeti. Pro rytce pečetního obrazu bylo samozřejmě snazší naznačit paprsky rovnými čarami, než by v souladu s heraldickým zobrazováním slunce udělal paprsky buď v podobě zužujících se „trojúhelníků“ („klínů“), nebo střídavě vlnitých a přímých paprsků. Ottův slovník naučný na Widimského pojetí nic neměnil. Teprve Karel Liška si byl určitě vědom, že musí se slunečními paprsky něco udělat, aby se přiblížil heraldickému pojetí slunce. Nezdařilo se mu to zcela a vytvořil paprsky, které mají podobu blízkou okvětním listům slunečnice. Je to však pojetí přijatelnější, než to, které vytvořil Stanislav Valášek. Ten se v podstatě „vrátil“ k Widimskému, a tak „jeho“ slunce, spíše poplatném autorovu povolání grafika, je opět neheraldické, protože paprsky slunce se zcela nepochopitelně rozšiřují. Stejným způsobem byl utvořen znak Štěchovic v Augustinově publikaci. K figuře slunce lze učinit poznámku – heraldika zná dvě podoby slunce a to s tváří a bez tváře. Je-li s tváří, pak platí, že je figura pojmenovaná prostě „slunce“, je-li bez tváře, pak se tato skutečnost musí tzv. „hlásit“ a je popisováno jako „slunce bez tváře“. Ve štěchovickém znaku je slunce s tváří a odpovídá terminologickému pojmu „slunce“ bez dalších precizujících přívlastků.

 

Poslední figurou ve znaku je nápis. Zde lze hodnotit pouze typ písma. Je zřejmé, že jde o unciály a ty jsou zlaté a to ve všech výše jmenovaných případech. I když popisy znaků obvykle neuvádějí typ písma, považuje se za základní typ písmo patkové, vycházejícího z renesanční, barokní a klasicistní antikvy. Takové písmo bylo uplatněno na pečeti, Widimskym, Liškou i Valáškem. Oproti tomu bezserifové nepatkové písmo, užité Augustinem nemá žádnou oporu v tradici, je v podstatě náhodné a zřejmě podmíněné počítačovému fontu při elektronické úpravě znaku. Subjektivně hodnoceno - výsledkem je nehezké a nevýrazné zúžené písmo.

 

Obec Štěchovice (od roku 2006 městys) rozhodla požádat podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR o udělení revidované podoby znaku. Podvýbor stanovil následující popis štěchovického znaku: V modrém štítě zlatý dvouřádkový majuskulní nápis HOR ZLATICH, provázený nahoře vpravo kosmým špičákem a vlevo mlátkem, obojí stříbrné s topůrky přirozené barvy. Z paty štítu vyniká zlaté slunce s tváří. Znak společně s vlajkou byl udělen dekretem předsedy Poslanecké sněmovny s datem 16. 9. 2005.

 


Otištěno: Heraldika a genealogie, Klub pro českou heraldiku a genealogii, č.1 – 2/2009, roč. 42, Praha 2009, s. 89 - 96.

 


Zpracováno: 20. 8. 2009                                                                                                              © Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting