Login

Vroutek

O ZNAKU OBCE VROUTKU

 

První zmínka o vsi Vroutek pochází z roku 1227, kdy ji Kojata z Mostu (+1228), syn nejvyššího komorníka Hrabiše (III., + 1197), ve své závěti odkázal konventu křížovníků - Strážců Božího hrobu při kostele sv. Petra a Pavla Na Zderaze za hradbami Starého Města pražského (Tomáš Velímský, Hrabišici, páni z Rýzmburka, Praha 2002, s. 40 – 42). Z období před rokem 1227 pochází vroutecký románský tribunový kostel sv. Jakuba Většího (Emanuel Poche a kol., Umělecké památky 4, Praha 1982, s. 281). V letech 1357 – 1418 uplatňoval své patronátní právo k tomuto kostelu opat benediktinského kláštera Porta Apostolorum s kostelem Panny Marie v Postoloprtech nedaleko Loun (např. Libri confirmationum, I., Pragae 1867, s. 45) Ves tedy pravděpodobně patřila tomuto klášteru. Údajně někdy v polovině 14. století se ves Vroutek stala městečkem. V roce 1420 byl klášter v Postoloprtech husity vypálen a jeho majetek rozchvácen. Vroutku se zmocnili Žatečtí, kterým císař Zikmund v roce 1436 potvrdil jeho zápisné držení. Rok na to stejný zápis obdržel Aleš ze Šumburka. V následujících desetiletích byl Vroutek rozdělen na dvě části držené rozdílnými vrchnostmi. První z nich byla nadále zápisným statkem a ten v roce 1535 obdržel do dědičného držení Šebestián z Veitmile. Druhou část s tvrzí vlastnil v roce 1510 Jiří z Údrče. Jeho syn Jindřich zdědil po otci tvrz a polovinu Vroutku a druhou polovinu získal v roce 1543. Od roku 1548 se v držení Vroutku vystřídala řada majitelů – Jan Valdemar z Lobkovic, Radslav z Vchynic (1588), Vladislav Hrobčický z Hrobčic (1589), Oldřich Hrobčický (1603), Heřman Černín z Chudenic (1628). Posledně jmenovaný vlastník připojil Vroutek k panství Petrohrad. Další osudy městečka a pak města byly spojeny s tímto panstvím hraběcího rodu Černínů z Chudenic a Vojnína (August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Krtálovství českého, XIV, Litoměřicko, Žatecko, Praha 1923, s. 348; Rudolf Anděl a kol, Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, III, Severní Čechy, Praha 1984, s. 522).

 

Stručný přehled vlastníků Vroutku v předchozím odstavci je důležitý pro posuzování podoby užívaného historického městského znaku. Některá dosud psaná pojednání o znaku Vroutku předpokládají, že znak byl v minulosti udělen panovníkem a jakoby jen díky historické smůle se fyzicky nedochovalo příslušné privilegium (Vladimír Ruda a kol., Znaky severočeských měst, Most 1970, s. 122 – zpracovatel hesla PhDr. Bořivoj Lůžek z Okresního archivu v Lounech). Vroutecký městský znak se nepochybně vyvinul z městské pečeti. Její podoba z 18. století zobrazuje v gotické architektuře stojícího kněze – opis: SIGIL:CIVITATIS:WRAVTEK:  - Pečeť města Vroutek (Archiv Národního muzea v Praze, Eichlerova sbírka).  Při hodnocení této pečeti je nutné konstatování, že pečeť nezobrazuje znak ve smyslu heraldickém. A to proto, že zde není nezbytně nutný štít – existuje teze: „bez štítu není znaku“. V pečetním poli vroutecké pečeti je pouhé znamení. O původu a významu tohoto znamení viz níže. Předesílám, že odborná literatura (viz Ruda a kol, 1970) avizuje existenci pečetí města Vroutku z přelomu 14. a 15. století ve fondech Státního Okresního archivu v Lounech. Takové pečeti zde nejsou. O jakých pečetích se literatura zmiňuje bude ještě psáno.

 

Na tomto místě je vhodné poznamenat, že městská pečeť a městský znak není totéž. A to pro zcela rozdílné funkce, vlastnosti a význam. Pečeť byla ověřovacím a pověřovacím prostředkem dávající rozličným pořízením vyplývajícím z výkonu městské správy a samosprávy, učiněných zejména listinnou formou, nezbytně nutnou právní relevanci. Znak víceméně sloužil k reprezentačním účelům. Z toho vyplývá, že pečeť byla pro život obce velice důležitá a v podstatě nezbytná, zatímco znak se ze stejného pohledu jeví jako zbytný. A je skutečností, že mnohé z městeček a měst se bez znaku obešly i několik století, nikoliv však bez pečeti. Tak i ve Vroutku. Zachovaná pečeť z 18. století nenese znak, ale pečetní znamení. Obraz pečeti byl však zdrojem pro podobu znaku a to tak, že figury z pečetního pole byly vloženy do štítu a všemu byly dány tinktury.

 

První zprávu o znaku Vroutku přináší topograf Sommer v roce 1846 (Johann Gottfried Sommer, Das Königreich Böhmen, Bb. XIV., Saazer Kreis, Prag 1846, s. 285), který však vlastně popisuje obraz pečeti. Není bez zajímavosti, že Sommerův předchůdce Jaroslav Schaller ve svém topografickém díle nepíše o znaku města Vroutku vůbec (Topographie des Königreichs Böhmen, Bd. VII., Saatzer Kreis, Prag u. Wien 1787). To by mohlo podpořit domněnku, že skutečný znak města Vroutku vznikl až v polovině 19. století. První známé barevné vyobrazení vrouteckého městského znaku pochází z roku 1864 (Vincenz Robert Widimsky, Städtewappen des österreichischen Kaiserstaates I., Königreich Böhmen, Wien 1864, vyobrazení č. 417 a text s. 109). Widimského způsob práce při sběru informací, popsaný v úvodu jeho díla, dovoluje předpokládat, že informace o podobě vrouteckého znaku získal korespondenčně přímo z Vroutku. Jím publikovaná podoba tedy může odrážet názor na podobu znaku platnou právě zde. V dohadech lze jít ještě o kousek dál a vyslovit domněnku, že podnětem pro „vybarvení“ pečetního obrazu mohla být až Widimského písemná žádost na městský úřad ve Vroutku o poskytnutí informace o podobě znaku města. A ten zde dosud neexistoval – byla pouze pečeť. Po roce 1848, kdy byla zrušena patrimoniální (vrchnostenská) správa, vznikly okresní a obecní úřady. Obce pak o svých věcech rozhodovaly zcela svrchovaně. Představitelé měst měli v uvedené době možnost rozhodnout o podobě městských znaků bez jakékoliv supervize svých bývalých vrchností. Zdá se, že se tak stalo i ve Vroutku. Pokud to ovšem nebyl právě Widimsky, kdo ad hoc stanovil barevnost pomyslného městského znaku (viz níže).

 

„Obarvení“ pečetního znamení přineslo velice obtížně řešitelné problémy ve vztahu k dodržení základních heraldických pravidel „o barvě a kovu“. I to svědčí o tom, že pečeť nebyla při svém vzniku myšlena jako znak. V této souvislosti lze přičinit poznámku o dokladu neudělení znaku městečku Vroutek panovníkem. Aby mohl panovník udělit Vrouteckým znak v uvedené podobě, muselo by se tak stát do roku 1420, než zanikl klášter v Postoloprtech. A to proto, že jedině klášter jako vrchnost mohl být iniciátorem udělení znaku. Je zcela jisté, že nic takové se neudálo a Vroutek i nadále měl pouze městskou pečeť. Pouze a jedině díky pečeti a jejímu trvalému používání mohl obraz duchovního stojícího v gotické architektuře „přežít“ několik století a pak být použit jako tradiční symbol městečka do jeho znaku. Kdyby byl znak vytvořen například za pánů z Veitmile, či za Černínů z Chudenic, lze mít za téměř jisté, že figury ve znaku by byly zcela jiné než na pečeti. A to proto, že nikdo z nových dědičných majitelů neměl důvod akceptovat symboly spojené s původním vlastníkem a vytváření reminiscencí na minulost nebylo obvyklé (resp. do 2. pol. 19. století se reminiscence na vzdálenou historii míst v nových znacích téměř vůbec nevyskytují). Městské znaky byly prostředkem k vyjádření právního vztahu vlastníka k jeho majetku. Obraz pečeti městečka Vroutek, který byl vlastně pečetí postoloprtského kláštera, nemohl tuto potřebu naplňovat. Klášterní symbolika mohla „přežít“ několik století jedině jako pečetní znamení.

 

Widimsky dokončil sběr podkladů pro svou knihu o znacích měst v Českém království v roce 1860. Ve své knize pravděpodobně opakuje informace získané přímo ve Vroutku, které jsou poněkud zkomolené - první zmínka o vsi je spojována se závětí z 12. století jakéhosi „Korola von Schwabenitz“ (páni ze Švábenic byli prostřednictvím vdaných neteří Kojaty z Mostu dědici některých statků rodu Hrabišiců; jinak Kojatova závěť je z roku 1227 a to je století 13.). Widimsky se domnívá, že znak byl udělen Vroutku společně s povýšením na městečko, ale bez vročení. Znak popisuje: „Stadtwappens, dessen Schild das Innere einer gothischen Capelle oder Kirche darstellt, in dessen Mitte ein Cardinal – nach Sommer der heilige Apostel Jakob – in Kirschen staate steht.“ („Městský znak, jehož štít vnitřek gotické kaple nebo kostela znázorňuje, v jeho středu kardinál – podle Sommera svatý Jakub – v kněžském rouchu stojí“). Obecný popis znaku bez udání tinktur doplňuje Widimsky vyobrazením, z kterého vyplývá, že štít a onen „vnitřek“ kaple je zlatý s černými okny a „kardinál“ je ve stříbrné rochetě, červeném klobouku s třapci (zlatými?), klerice a pláštíku. Popis nezmiňuje patriarší procesní kříž držený „kardinálem“ a černo-stříbrně šachovanou podlahu v patě štítu. Štít je zlatě lemován, ale tento lem je Widimského „specialitou“použitou u všech vyobrazených znaků včetně vrouteckého, kde je v podstatě nesmyslem, protože zlatý lem u zlatého štítu není „vidět“. Zdá se, že na základě Widimského zprávy v jeho publikaci můžeme připustit, že ten skutečně obdržel z Vroutku pouze popis (možná otisk) pečeti (ten také bez určení tinktur uvádí) a tinktury domnělého znaku si vymyslel a uvedl ho v barevné podobě pouze a jen na tabuli v  příloze.

 

Další zpráva o podobě znaku ve Vroutku pochází z Ottova naučného slovníku (díl XXVI., Praha 1907, s. 1047) a zní: „Erb městský představuje štít s vnitřkem gotické kaple nebo kostela, v jehož středu postava kardinála (podle Sommera apoštol sv. Jakub)“. Uvedený popis i vyobrazení potvrzují skutečnost, že redakce Ottova naučného slovníku v případě podob městských znaků použila práce Widimského z roku 1864. Lze jen poznamenat, že bez pokusu podrobit tuto práci kritickému hodnocení a revidovat ji. Text zcela nedostatečného „popisu“ vrouteckého znaku v Ottově naučném slovníku je téměř doslovným překladem německého textu uvedeném ve Widimského práci – tedy opět bez určení tinktur.

 

Koryfej českých heraldických studií August Sedláček vydal v roce 1909 Místopisný slovník historický Království českého, kde popisuje znak Vroutku (s. 984) takto: „Erb: Vnitřek kaple zlaté barvy, got. slohu, v níž stojí osoba (prý sv. Jakub) v kardinálském oděvu, držíc v levici kříž“. Je zřejmé, že Sedláček jednoduše převzal a upravil popis znaku z Widimského (resp. Ottova slovníku naučného) a doplnil jej o informaci o kříži dle vyobrazení. Sedláček zcela nekriticky akceptoval vyobrazení znaku v příloze Widimského publikace. Během necelých padesáti let byl znak města Vroutek vnímán jako řádně konstituovaný – doklad vzniku „tradice“ (pseudotradice), na jejímž začátku byla pouhá pečeť a na konci nejprve tápající a po té suverenně autoritativní Widimsky.

 

Prvním pokusem o moderní kompendium městských znaků v bývalém severočeském kraji (podle uspořádání z roku 1960) byla publikace z roku 1970 (Vladimír Ruda a kol. Znaky severočeských měst, Most 1970). Zde se také píše o znaku Vroutku (s. 122) takto: „Ve znaku Vroutku je zlatý vnitřek gotické kaple, v níž stojí osoba v kardinálském oděvu. Je to podle Sommera patron zdejšího kostela sv. Jakub“. Autor vyobrazení Václav Zajíček se evidentně nechal inspirovat výtvarným pojetím Widimského, ale jeho „kardinál“ jakoby seděl na „neviditelném sedile“. Jak je patrné ani zde nedošlo k žádnému posunu v hodnocení vrouteckého znaku a v podstatě byly zopakovány nedostatečné informace staré již více jak sto let. Autor kapitoly o Vroutku PhDr. Bořivoj Lůžek sice konstatuje, že se znakové privilegium nezachovalo, ale jistě by bývalo bylo dobré k této holé větě ještě dodat, že nic nenasvědčuje tomu, že bychom takové privilegium vůbec mohli očekávat. Jinak dále správně uvádí, že znak města je odvozen z pečeti a dodává „…z pečeti na různých městských listinách, uložených dnes v okresním archivu v Lounech. Pochází z konce 14. nebo počátku 15. století.“. K tomu je nutné učinit důležitou a podstatnou poznámku - v archivu v Lounech se nedochovala žádná pečeť města Vroutek a jedinou pečetí se vztahem k Vroutku je pečeť místního cechu ševců. Je jisté, že ani v minulosti, zde žádné jiné vroutecké pečeti nebyly. Lůžkem zmíněné pečeti jsou nepochybně pečeti benediktinského kláštera v Postoloprtech, které jsou přivěšeny k listinám z let 1346 – 1414 (SokA Louny, AM Louny, inv. č. 58 – 62). Pečetním obrazem je obvykle buď samostatná postava sv. Benedikta, či postava téhož provázená sv. Scholastikou. Obě postavy jsou identifikovany nápisem S. SCOLASTICA S. BENEDICTUS. Součástí postavy sv. Benedikta v pečetním poli je i gotická architektura. Ta byla v druhé polovině 14. a na počátku století 15. století typická nejen pro pečeti duchovních, ale také šlechticů. Tento typ pečeti kláštera v Postoloprtech se obsahem shoduje s pečetí města Vroutek z 18. století. Je zřejmé, že pečeť konventu se stala předlohou pro podobu pečeti města. Je také velice pravděpodobné, že pečeť městečka nevznikla před rokem 1420, ale až například v 17. století. Zejména s konsolidací poměrů po ukončené třicetileté válce mohl být důvod k novému zahájení právního života městečka například zřízením nového typáře městské pečeti. Předlohou mohly být v městském archivu zachované listiny vydané v minulosti pro městečko Vroutek klášterem a s přitištěnou (přivěšenou) pečetí opata a konventu.

 

Poslední relevantní kompendium o českých městských znacích bylo vydáno v roce 1985 (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985). Oproti minulosti (r. 1970 - autor PhDr. Bořivoj Lůžek) byl zde učiněn pokus o kritičtější hodnocení znaku ve Vroutku (s. 417 – autor velice pravděpodobně opět PhDr. Bořivoj Lůžek, který oproti minulosti dospěl k zásadnímu posunu v učiněných závěrech). Je zde konstatován odpozorovatelný vztah obrazu vroutecké městské pečeti k pečeti bývalé vrchnosti klášteru v Postoloprtech jejichž obsah se shoduje. První známá vroutecká městská pečeť je datovaná do 18. století – tím se výrazně mění názor na existenci domnělých pečetí města z přelomu 14. a 15. století (což by ostatně byla skutečnost hodnotitelná v oboru komunální symboliky jako mimořádná a významná). Podstatný je také komentář o pečetním obrazu – „Této podobě se už v novověku nerozumělo a pečetní znamení se zřejmě pokládalo za znak města“. K samotné podobě znaku následuje další text: „ Gotický baldachýn s fiálovou architekturou kolem postavy považovalo 19. století za vnitřek kostela; podle toho se znak maloval. Barvy byly asi doplněny teprve v 19. věku. Přitom byla postava oblečena do červené barvy, ač podle klobouku se šesti střapci by mělo jít o biskupa. Barvy udává poprvé Widimsky.“. Na závěr je uveden popis znaku: „Štít vyplňuje na soklu stojící gotická architektura s fiálami ozdobeným baldachýnem uprostřed vše zlaté barvy. Pod baldachýnem stojí postava v kardinálském rouchu, vespod červeném, navrch bílém, v červeném klobouku a s rukama pozvednutýma v pozici oranta. Po obou stranách visí od klobouku po šesti střapcích na šňůrách“.

 

Výtvarné pojetí znaku v uvedené publikaci z roku 1985, realizované Stanislavem Valáškem, se vrátilo k obrazu pečeti města Vroutek z 18. století tím, že není zobrazena černo-stříbrná šachovaná pata štítu (dlažba), postava má ruce pozdvižené v prosebném modlitebním gestu (postava oranta) a již nedrží dvojramenný (patriarší) procesní kříž, pojetí architektury je blízké pojetí téhož na pečeti. Bylo upuštěno od zobrazení černých oken. Skutečnost, že v Čarkově publikaci byl proveden nekompromisní návrat k obrazu původní městské pečeti, svědčí svým způsobem nekorektně znějící hodnotící poznámka k zobrazení znaku od Václava Zajíčka z roku 1970 – „obraz vesměs nepřesný, způsobený neznalostí starých pečetí“. V Čarkovy uvedený znak a jeho popis má však vážné nedostatečnosti. Je zde popřeno základní heraldické pravidlo o barvě a kovu tím, že ve zlatém štítě je zlatá „architektura“, zde dokonce v odlišném „zlatém“ tónu - heraldika nezná různé druhy zlaté tinktury. Nelze položit kov na kov a v tomto případě dokonce zlatou figuru do zlatého štítu. Heraldika „nevnímá“ černé obrysy kresby, tvar figury je de facto dán kontrastem její tinktury a podkladu, tedy štítu, či znakového pole. Z tohoto pohledu zlatá figura ve zlatém štítě není vidět. Je nutné, aby architektonické prvky měly nějakou následující barvu – červenou, černou, modrou nebo zelenou. Heraldika nezná figuru nazvanou „gotická architektura“, protože jde o nepřesný a vágní pojem zahrnující široké spektrum gotických „architektur“ (portály, kostely, kaple, oltáře, pastoforia, okna, hrady, tvrze, hradby, brány, domy, věže atd.) – jde o nezobrazitelný pojem.

 

Na následujících řádcích bude učiněn pokus o ikonografický výklad znakové figury postavy duchovního ve vrouteckém znaku. J. G. Sommer pojmenoval figuru jako sv. Jakuba, kterému je zasvěcen románský kostel ve Vroutku. Tato souvislost, byť by se mohla zdát být logickou, jednoznačně logickou není. Že nejde o apoštola sv. Jakuba, resp. sv. Jakuba Většího (Staršího), protože existuje i apoštol sv. Jakub Menší (Mladší), je zřejmé z toho, že podoba sv. Jakuba Většího je dána staletými ikonografickými schématy. Sv. Jakub Větší je ve střední Evropě obvykle zobrazován jako poutník v prostém režném oděvu s holí, mošnou a lahví na vodu, také někdy má plášť a klobouk, obojí zdobené mušlemi-hřebenatkami. Takovou podobu onen duchovní v pečeti nemá. Je zřejmé, že je oděn v kněžské roucho a na hlavě má klobouk církevního hodnostáře. Podle počtu šesti třapců na každé straně byla postava hodnocena jako biskup s tím, že klobouk i třapce by měly být zelené. Jistě není možné mít postavu za kardinála, protože ten má červený klobouk s patnácti červenými třapci na každé straně. Zdá se, že na první pohled jde o neřešitelný problém jako výsledek laické svévole tvůrců barevné podoby vrouteckého městského znaku v 19. století, plynoucí z neznalosti podob klobouků církevních hodnostářů. V uvedené době již nešlo o nic neobvyklého a hodnostní klobouky měly již ustálené pevné schéma. Přesto je možné onu postavu „řešit“, vyložit její smysl a z toho odvodit i barevnost figury.

 

Je jisté, že inspirací pro pečeť města Vroutek byla pečeť jeho bývalé vrchnosti kláštera v Postoloprtech. Víme také, že na klášterních pečetích je postava identifikována nápisem jako sv. Benedikt – zakladatel a patron řádu benediktinů - tedy řehole, ke které patřili i mniši v Postoloprtech. V některých případech postoloprtských klášterních pečetí je postava sv. Benedikta provázena ženskou postavou označenou sv. Scholastika. Ta byla sestrou sv. Benedikta  a stala se zakladatelkou ženské větve řádu benediktinů – benediktinek. U nás vůbec nejstarší klášter při bazilice sv. Jiří na Pražském hradě patřil právě benediktinkám.

 

Sv. Benedikt pocházel z Nursie v Umbrii a žil na konci 5. a v první polovině 6. století (* kolem r. 480, + 547). Po studiích v Římě se na nějaký čas uchýlil jako poustevník do jeskyně v Subiacu. Nakonec byl zvolen opatem kláštera ve Vicovaro u Tivoli. Na mniších vyžadoval přísný asketický život a ti se jej pokoušeli otrávit. Vrátil se do Subiaca, kde ho navštěvovali mladí lidé toužící žít podle jeho vzoru. Na hoře v blízkosti města Cassina zbudoval Benedikt klášter existující dodnes (Monte Cassino). Benedikt je jako zakladatel mnišského řádu benediktinů zván otcem západního mnišství. V ikonografii je zobrazován buď jako opat, nebo jako benediktinský mnich v černém hábitu.

 

Jestliže je vroutecká městská pečeť jednoznačně inspirovaná pečetěmi postoloprtského kláštera, pak postavu v jejím pečetním poli musíme mít za postavu sv. Benedikta, který je výtvarně pojat jako kněz-opat. Připusťme, že městská pečeť vznikla v 18. století, kdy systém označování církevních hodností pomocí různě barevných klobouků s různým počtem třapců je možné mít za téměř ustálený. Opat měl černý klobouk s třemi třapci na každé straně. To by ovšem nevyhovovalo vyobrazení vroutecké pečeti, kde je zjevně po šesti třapcích na každé straně klobouku. Černý klobouk se šesti třapci však patřil tzv. exemptnímu opatovi (opat - nullius) – t.j. opatovi, který byl vyjmut s příslušné diecézní jurisdikce a z pohledu církevního práva byl podřízen pouze papeži. Takovým byl i opat mateřského benediktinského kláštera v Monte Cassinu (Milan Buben, Encyklopedie heraldiky, Praha 2003, s. 321). V Čechách se pravidelné užívání klobouků s třapci u opatských znaků začíná objevovat právě až v 18. století a klobouk byl černý a obyčejně se šesti třapci na každé straně (Pavel R. Pokorný, Církevní heraldika se zvláštním zřetelem k českým zemím, in: Sborník příspěvků I. setkání genealogů a heraldiků, Ostrava 1980, s. 29). Podoba církevního hodnostáře na vroutecké pečeti má blíže k podobě kněze ustrojeného podle zvyklostí z 18. století, než, že by šlo o ustrojení mnišské. Přesto lze mít za to, že opat obvykle měl kněžské svěcení a mohl podle církevního práva vykonávat bohoslužebné úkony včetně mše svaté (na pečeti viz prosebné gesto oranta aplikované knězem v určité části mše). Při bohoslužbě pak mohl být ustrojen tak, jak vyžadovala liturgie. Červená barva kněžského roucha nemusí nutně být vysvětlována jako roucho kardinálské, ale jako kněžské roucho v příslušné liturgické barvě. Červená a bílá liturgická barva je spojována s nejvýznamnějšími církevními svátky – bílá: Vánoce a Velikonoce, svátky Páně a Panny Marie, svátky andělů a těch svatých, kteří nebyli mučedníky; červená: Květná neděle, Velký Pátek a oslava Umučení Páně, Letnice, svátky apoštolů a mučedníků (Adolf Adam, Liturgika, Praha 2001, s. 100).

 

Město Vroutek učinilo rozhodnutí o řádném konstituování svého městského znaku. Jeho podoba byla společně s návrhem městské vlajky projednána podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR na zasedení konaném dne 3. 5. 2006. Stanovený popis znaku zní: Ve zlatém štítě kněz v červené klerice a pláštíku, stříbrné rochetě, s černým kloboukem se šesti střapci na každé straně, se zlatým pektorálem na zlaté stuze na krku, stojící s pozdviženýma rukama v prázdném gotickém oblouku a v červeném sloupoví, mezi dvěma černými gotickými okny s kružbami. Znak společně s vlajkou byl udělen městu předsedou PSPČR 25. 5. 2006.


Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, č. 3/2009, roč. XXIX, Praha 2007, s. 65 - 72.

Zpracováno: 30. 9. 2009                                                                                                               © Stanislav Kasík 
    

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting