Login

O ZNAKU A PRAPORU MĚSTA AŠE

 

V následujícím textu je přihlíženo k obsahu archivních složek Městského muzea v Aši č. 0637 a č. 0691, které v uvedeném pořadí podrobně dokumentují snahy o zavedení městského praporu v druhé polovině sedmdesátých let a o stanovení řádné podoby městského znaku v první polovině let osmdesátých 20. století. K níže uvedeným komentářům byla využita odborná literatura: Jan Pelant, Znaky a pečetě západočeských měst a městeček, Plzeň 1985 (s. 18 – 20; dále jen Pelant), Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985 (s. 69 – 70; dále jen Čarek). Významným zdrojem informací o podobách historických ašských pečetí a praktického užívání městského znaku byl text přednášky Pavla Mataly z Aše nazvané Z historie a vývoje ašského znaku, doplněné vyobrazeními (archiv Městského muzea v Aši). Svou hodnotu má také Matalův polemický článek k tématu, otištěný pod názvem Ašský znak v Listech Ašska ze září roku 2003 (Listy Ašska, č. 33, 3. 9. 2003, s. 7, dále jen Matala, 2003).

 

Znak města Aš nebyl udělen panovníkem a jeho podoba se nemůže opírat o žádné privilegium, listinu, či jejich opis. Podoba znaku se vyvinula z obrazu městské pečeti. Tato cesta je v prostředí české komunální heraldiky cestou statisticky nejrozšířenější. Transformace pečeti na městský znak obvykle spočívala ve stanovení barevnosti figur pečetního obrazu. Zde je nezbytně nutné poznamenat, že městská pečeť a městský znak není totéž a jedno není ekvivalentem druhého pro různost významu. Pečeť byla pověřovacím a ověřovacím prostředkem, který sehrával důležitou roli v právní subjektivitě obce při pořízeních učiněných listinnou formou jak směrem dovnitř komunity, tak také a především ve vztazích vnějších. Znak sloužil spíše k účelům reprezentačním. Dá se říci, že pro plnohodnotný život města byla důležitá především pečeť a nikoliv znak. Rozdílnost mezi znakem a pečetí je také dán způsobem jejich vzniku. Pečeť je produktem antiky a znak (erb) středověku. Právo udělit znak městu měl především panovník a vedle něj i omezený okruh osob či institucí, na které panovník své právo přenesl jako projev své přízně, např. císař prostřednictvím udělení titulu „comes palatinus“. Pečetě naopak vznikaly přičiněním samospráv a za možné účasti vrchností.

 

Nejstarší známé otisky městské pečeti v Aši pocházejí z typáře, který je v opise datován do roku 1635 – DES MARKTS ASCH INSIGEL–1635 („Trhového místa Aš pečeť•1635“). V pečetním poli byl úplný erb tvořený štítem, přilbou s přikrývadly a klenotem – ve štítu byla figura tří zkřížených ryb hlavami nahoru, shodně také klenot. Po nějaké době byl pečetní obraz změněn ve prospěch podoby s dvakrát děleným štítem a v každém poli ryba a na štít byla umístěna listová koruna. Na pečeti z roku 1800 byla koruna nahrazena klenotem tří ryb s hlavami dolů na kolčí přilbě s přikrývadly.

 

Shrnující a velmi cenné poznatky pro poznání vývoje ašské pečeti a posléze i znaku přinesl Pavel Matala v textu své přednášky Z historie a vývoje ašského znaku. Ty doplnil o nové informace v článku Ašský znak, kterým reaguje na redakční zprávu regionálního týdeníku o chystané úpravě městského znaku (články s názvy: Město bude vybírat podobu svého znaku; Aš má na výběr dvě varianty, Listy Ašska č. 31, z 20. 8. 2003). Matala ve svém článku doložil a zároveň doprovodil vyobrazeními pečetí (kresby Vladimír Novotný), že pomyslný vývoj obrazu pečeti městečka (trhového místa) Aš v 17. a 18. století směřující od tří zkřížených ryb ke třem rybám položeným vodorovně, byl poměrně krátký a odehrál se v rozpětí maximálně tří desetiletí. Tím byla vyvrácena domněnka autora tohoto článku uvedená v rešerši o ašském městském znaku, vypracované v polovině roku 2003 pro Městský úřad v Aši v souvislosti s navržením městského praporu. Na základě neúplného poznání bylo v rešerši uvedeno, že ke změně obrazu pečeti městečka Aš ve prospěch „vodorovných“ ryb došlo po 130 letech užívání „zkřížených“ ryb. Matala uvádí, že „ašský heraldik“ Vladimír Novotný učinil v rámci svého bádání ve fondech Státního okresního archivu v Chebu objev dosud neznámého typu ašské pečeti, užité v roce 1650 a zpodobňující tři ryby vodorovně nad sebou. Zprávu o tom zveřejnil v článku otištěném v Numismatické ročence chebské pobočky České numismatické společnosti z roku 1992 (s. 11 – 14). Je-li první typ ašské pečeti dán typářem datovaným v opise do roku 1635 a nově objevený typ byl užit v roce 1650, pak lze do jisté míry předpokládat, že vznik druhého typáře následoval první po velice krátké době. Snad to bylo na základě intervence vrchnosti, která chtěla do pečetního znamení promítnout rodový erb dvakrát děleného štítu. Jak je patrné z dalších let, tak první typ pečeti byl užíván souběžně s druhým ještě v první polovině 18. století. Nelze doložit, byl-li mezi oběma souběžně užívanými typáři činěn nějaký rozdíl například ve smyslu jejich chápání jako „pečeti větší“ a „pečeti menší“. Zcela shodné opisy pečetí o tom nesvědčí.

 

Z druhé varianty podoby městské pečeti, kde jsou ryby vodorovně nad sebou, se nakonec vyvinul městský znak. Za první doklad užití městského znaku je považováno vyobrazení na mapě Ašska z roku 1716. Tuto představu je nutné korigovat, protože na mapě je vedle rodového erbu Zedwitzů vyobrazen nikoliv znak, ale obraz pečeti tehdejšího městečka Aš, jak svědčí opis okolo štítu s třemi zkříženými rybami, přilbou s přikryvadly a klenotem tří zkřížených ryb – AMTSIGEL MARKT ASCH („Úřední pečeť trhového místa Aš“; obraz shodný s typářem z roku 1635). Musíme zcela odmítnout představu o tom, že již první pečeti vzniklé otištěním typáře z roku 1635 vyobrazují městský znak (Matala, 2003, dokonce píše: „Můžeme se domnívat, že právě v tomto roce vznikl „ašský znak“; shodnou domněnku vyslovil téměř dvacet let před tím i Pelant). O městském znaku lze hovořit teprve u znakové plastiky datované tesanými číslicemi do roku 1765, umístěné nejprve na domě č. p. 244 nedaleko mostu přes Ašský potok a pak na západní stěně bývalé radnice. Znakem byl korunovaný dvakrát dělený štít s rybou v každém poli. Podoba štítu a uspořádání ryb nepochybně vycházely z nového typáře pečeti městyse, jehož první známý otisk je datován do roku 1750 (Matala, 2003; Čarek uvádí vznik nového pečetního obrazu k roku 1726 – tento údaj je uveden bez odkazu na jeho zdroj a tím bez možnosti verifikace a je otázkou, jak korektní je). Uvedená znaková plastika stojí na počátku řady dalších vyobrazení městského znaku, který se obsahem v podstatě již neměnil.

 

Snaha Jiřího Loudy z roku 1972 a 1975 (Znaky československých měst) přinést jinou podobu ašského městského znaku návratem k pečetnímu obrazu z typáře z roku 1635, resp. k domněle původnímu městskému znaku, zůstala bez následování osamocena. Louda byl snad o podobě znaku informován městským muzeem v Aši jako o znaku správném a snad původním, nebo akceptoval vyobrazení v kompendiu V. R. Widimského z roku 1864 (viz níže). Uvedený znak z Loudových publikací z let 1972 a 1975 byl v roce 1982 komentován v Aši samotné: „Od té doby nám dělá ašský znak starosti“.

 

Pro dvojí dělení štítu v nové ašské pečeti z poloviny 18. století je v současnosti hledáno vysvětlení, že bylo inspirováno podobou rodového erbu Cedviců (von Zedwitz, v českém prostředí také Cedvicové z Cedvic), kteří byli vlastníky Aše nepřetržitě od 14. století až do roku 1800. Erbem Cedviců byl dvakrát stříbrno-červeno-černě dělený štít. Je jistě možné akceptovat domněnku o dvojím dělení štítu v ašské pečeti inspirací cedvicovským erbem, ale je „zvláštní“, že žádné ze zachovaných historických barevných vyobrazení ašského znaku ani náznakem nepřipomíná možnou inspiraci takovým erbem. Tato skutečnost je „zvláštní“ jen zdánlivě. Potvrzuje tezi, že obraz pečeti nebyl myšlen jako znak. Pečetní obraz zcela určitě nebyl navržen s vědomím jeho barevnosti, ale pro úpravu jeho ikonografické výpovědi. Ona nepravděpodobnost počítání s barevností obrazu pečeti je dána znalostí cedvicovského erbu, který lze velice obtížné skloubit s předpokládanou tinkturou ryb – nejméně jedna z nich by nemohla být stříbrná (případně zlatá). Z toho zároveň plyne nesmyslnost pozdějšího obarvení štítu na modro a jeho dvojnásobného dělení stříbrnými, resp. černými „linkami“ (viz níže).

 

O barevném provedení ašského městského znaku jsou zprávy až z 19. století. Literatura (Pelant) však běžně počítá s tím, že konkrétní tinktury lze přiřazovat již k nejstarším pečetím, jakoby jejich obrazy měly být jejich současníky vnímány jako znaky městské. Domnívám se, že tomu tak není a vždy šlo pouze o nebarevná pečetní znamení. Známost barev městského znaku až z 19. století lze mít za výmluvné a signifikantní. Barevné vyobrazení ašského znaku z roku 1803 v kronice a pak v heraldické sbírce bývalého chebského kata Karla Hussa a nakonec správce zámeckých sbírek v Kynžvartu potvrzuje zlatým štítem a stříbrnými rybami, resp. zlato-černě čtvrceným štítem, v každém poli s přivrácenou stříbrnou rybou, že barevnost nebyla nijak ustálena (jinak barevnost obou znaků odporuje heraldickým pravidlům). Protože čtvrcený štít s rybami prezentovaný jako ašský znak je odjinud neznámý. Huss si zřejmě všechno vymyslel.

 

V roce 1864 vyšlo kompendium znaků měst a městeček v Českém království, napsané V. R. Widimskym. Zde uvedené vyobrazení znaku městečka, stejně jako jeho popis v textové části jsou „pozoruhodné“ tím, že podoba znaku se opírá o pečetní obraz nejstarší pečeti z roku 1635 (tři zkřížené ryby; Vincenz Robert Widimsky, Städtewappen des österreichischen Kaiserstaates, I. Königreich Böhmen, No. 16, s. 8). Překvapivě nikoliv o podobu již sto let užívaného znaku (nejméně od roku 1765 – tři ryby „vodorovně“). To lze vysvětlit tak, že Widimsky při sběru materiálu pro kompendium pravděpodobně použil jakési formy dotazníku, kde mohl klást nepřiměřený důraz na historické pečeti měst a městeček. Velice pravděpodobně s tezí, že pečeť nutně musí zobrazovat znak a to znamená, že nejstarší známá pečeť také zobrazuje nejstarší podobu městského znaku. Obdržel odpověď v duchu zadání. A ta, jak se zdá, byla zmatečná a neopodvídající skutečnosti. Widimského informátorem nutně nemuseli být představitelé samosprávy, ale téměř kdokoliv z místních „celebrit“. Widimsky, pokud neuspěl na městském úřadu, měl ve zvyku oslovovat například místní lékárníky, faráře, či „znalce“ historie sídla. Relevantnost sdělení od takového informátora mohla být například i nulová. Jakým způsobem byla určena barevnost ašského znaku, není Widimskym sdělováno. Lze jen odhadovat, že tak bylo učiněno na základě pomyslné „logické“ úvahy, že ryby v tuzemských řekách a potocích jsou převážně „stříbrné“, ty mohou žít jedině ve vodě a pro symbolizování vody je zcela obvyklé použítí modré barvy (jak ostatně ví každý). Widimskym uvedenou podobu potvrdil i Ottův slovník naučný (OSN II, 1889, s. 934). Redakce ryze české encyklopedie nekriticky převzala Widimského znakové kompendium jako celek. 

 

Lze snad počítat se skutečností, že teprve po roce 1872, kdy byla Aš povýšena na město, vznikla neodkladná potřeba stanovit řádnou podobu městského znaku a včetně jeho barevnosti. Narozdíl od Widimského kompendia byla akceptována podoba městem již užívaná (ryby „vodorovně“). Barevnost mohla být převzata z „Widimského“ nebo určena ad hoc za existence výše úvedených pravděpodobných úvah. A to jako modrý štít se třemi stříbrnými rybami nad sebou, které jsou tradicí určeny za lipany s výkladem o znamení mluvícím – lipan, něm. der Asch; lipani, die Äsche – Aš.

 

Německy mluvící pohraničí programově odmítalo akceptovat Ottův naučný slovník. To mohlo způsobit jev patrný i na jiných místech. Widimského představy o podobách znaků měst a městeček v pohraničních oblastech zprostředkované Ottovým naučným slovníkem byly záměrně ignorovány a názor na zdější komunální heraldiku se ubíral zcela jiným směrem. Něco podobného se mohlo odehrát i v Aši, kde nelze zaznamenat žádnou stopu po vlivu obou zmíněných publikací na podobu městského znaku, který se nakonec ustálil ve zcela odlišném pojetí.

 

Od poloviny 18. století byl městský znak v Aši zobrazován různým způsobem. Všechny varianty spojovalo jediné - ryby ve štítu byly v poloze vodorovné a nad sebou. Nijak dramatickou výjimkou je vyobrazení znaku na radnici, kde jsou ryby obráceny heraldicky doleva; na praporu ašských vojenských veteránů a na medaili k 400. výročí Lutherova narození, je prostřední ryba otočena obráceně než ostatní a to doleva. Všude jinde jsou ryby vždy obráceny heraldicky doprava. Jinak se mnohá vyobrazení navzájem lišila tím, že štít byl bez dělení (1803 – Hussova kronika a jeho heraldická sbírka v knihovně zámku Kynžvart; 1878 – Angerova škola, dnes muzejní lapidárium;1885 – radnice, dnes knihovna; 1891 – Kamenná škola). Neděleného štítu bylo běžně užíváno samosprávou ve 20. století a znak s uvedenou podobou neděleného štítu byl přijat na razítko městského národního výboru užívaného ještě v roce 1948. Znak s neděleným štítem, ale se zbytným zlatým lemem, byl užit na vydaných pohlednicích v 70. letech 20. století. Ostatní vyobrazení městského znaku štít dvakrát dělila a v některých případech bylo kamenosochařské pojetí obrysu štítu chápáno jako jeho heraldicky vnímaný lem. To se projevilo jak ve způsobu zobrazování městského znaku i jinými technikami než tesáním do kamene, tak v barevnosti jinak modrého štítu znaku tím, že tenké linie jeho dělení a jeho obrys byly stříbrné.

 

Čarek ve své knize píše, že v roce 1962 potvrdil MěNV v Aši podobu městského znaku odpovídající popisu: „Modrý štít je rozdělen na třetiny stříbrnými linkami. V každé třetině je jedna doprava plovoucí ryba (lipan) rovněž stříbrné barvy“. Tuto skutečnost zmiňuje se širším výkladem i Jan Pelant – v roce 1962 navrhl ašský výtvarník Miroslav Franc novou úpravu znaku, ta však nenabyla právní platnosti a navíc obsahovala i neheraldické prvky. V poznámce Pelant informaci doplňuje: „Znak nebyl schválen plénem ani radou městského národního výboru, ale pouze pracovníkem odboru pro vnitřní věci…Tvůrce návrhu přidal na štít nápis AŠ se dvěma polovinami lipového listu, zúžil střed štítu a v podstatě se vrátil ke druhé vývojové formě znaku bez koruny“. Podstatným Pelantovým sdělením je skutečnost, že podoba znaku z roku 1962 nebyla řádně konstituována za využití tehdy platných právních norem – znak byl zcela neoficiální. To, že podoba znaku obsahovala prohřešky proti heraldickým pravidlům a zvyklostem je druhou věcí.

 

Na počátku 80. let 20. století byly prostřednictvím městského muzea a nakonec města samotného iniciovány aktivity směřující ke stanovení řádné podoby městského znaku. Tím bylo navázáno na stejné snahy o zavedení městského praporu v druhé polovině předchozího desetiletí (o tom viz dále). Byla vytvořena Komise pro změnu městského znaku při MěNV a k účasti na procesu byla vyzvána ašská veřejnost. Zapojení laické veřejnosti se zřejmě ukázalo jako neúčinné a nevedoucí k požadovanému výsledku, resp. představitelé města Aš si pravděpodobně nebyli jisti, zda v „anketě“ vyjádřené laické názory na novou podobu městského znaku jsou v potřebném a nezbytném souladu s heraldickými pravidly a zásadami. Tak Josef Borsik, ředitel městského muzea v Aši, oslovil dopisem JUDr. Zdeňka Zengera, tehdy předsedu Heraldické společnosti v Praze a na Zengerovo doporučení také Karla Lišku, svého času předního badatele v oboru české komunální heraldiky.

 

Odpověď JUDr. Zengera je datována 5. 2. 1983. Z ní vyplývá, že město řešilo nejprve problém, zda ve znaku mají být tři zkřížené ryby (nepochybně pod dojmem vyobrazení v publikacích Jiřího Loudy z roku 1972 a 1975), či ryby pod sebou. Zenger se přiklání k podobě ryb pod sebou se zdůvodněním lepší čitelnosti obsahu znaku a eliminování zkomolení při pozorování z větší dálky ve prospěch např. hvězdy, či psa (? – Zenger skutečně napsal „psa“). Za zcela závažné a pozornostihodné je nutné považovat Zengerovo prohlášení k pravděpodobnému dotazu na dělení štítu – cituji: „Bílá (stříbrná) linka při rozdělení štítu v části se však v heraldice vyskytuje zřídka, bylo by vhodné nahradit ji černou, jak ostatně vyplývá i z historických předloh. Rovněž by bylo vhodné upustit od bílého (stříbrného) lemování štítu, je to neheraldické, neboť znakové pole má sahat až do okraje štítu, heraldický lem je samostatnou obecnou figurou, pro kterou však zde není dán podklad“. Musíme se kategoricky ohradit proti zařazení lemu mezi obecné heraldické figury – jde o figuru heroldskou, a shodně proti tvrzení, že užití lemu je neheraldické. Po té se Zenger vyjadřuje k dotazu na užití koruny, kterou nazývá heroldskou (?? – jde o běžnou heraldickou listovou korunu) a odmítá její užití. Doporučuje korunu hradební (k tomu viz komentář níže). Nakonec Zenger stanovuje popis: „V jednotlivých částech modrého dvakrát děleného pole po stříbrném lipanu, nad štítem (červená?, stříbrná?) hradební koruna“. Na závěr doporučuje obrátit se na Karla Lišku a dodává – „je to náš nejlepší znalec v oboru městské heraldiky“.

 

Josef Borsik se na Karla Lišku obrátil dopisem z 16. 2. 1983. Jeho odpověď je datována 20. 2. 1983. Karel Liška se nejprve skromně označil za „heraldika-amatéra“ a pak dodal: „…zastávám plně názor pana dr. Zengera, že by to měl být modrý štít, dvakrát dělený (černou linkou), bez bílého lemování, v každém díle napravo plovoucí stříbrný lipan…Protože Aš byl povýšen na město v r. 1872, mohla by zděná koruna tomuto datu odpovídat…Já osobně bych volil korunu zděnou, jakožto symbol měst.“ Liškovo zcela loajální a téměř servilní respektování Zengrova názoru již do diskuse o podobě znaku nepřineslo nic nového. Přitom je zřejmé, že se oba konzultanti zcela fatálně mýlili a jejich soudy, tvrzení a představy lze mít za neodborné. Protože oba již nejsou mezi živými, nelze si s nimi uvedené náhledy na podobu znaku města Aš již ujasnit – předpokládejme, že by je bez velkého odporu revidovali.

 

Zvláštním jevem obou písemně vypracovaných dobrozdání je vytvoření domněle odborného názoru na velice komplikovaný problém, kterým určení správnosti polohy ryb v ašském městském znaku rozhodně bylo. Zengerovy „dobré rady“, kterým Liška dokázal jen přikyvovat, byly vyjádřeny za podpory pouhých a zcela obecných tezí (lepší čitelnost obsahu znaku ap.) a nikoliv na základě řádného studia všech okolností spojených s vývojem podob pečetí městečka a nakonec i znaku. Odborná relevantnost Zengerem a Liškou vyjádřeného názoru je v podstatě nulová. Přesto se tento názor promítl do následného rozhodnutí města Aš (viz níže).

 

Citování dopisů Zdeňka Zengera a Karla Lišky bude plnit funkci zdroje pro následující kritickou oponenturu. Lze vyjádřit souhlas se Zengerovým příklonem k třem rybám pod sebou, ale nikoliv jen z důvodů „čitelnosti“, ale především pro skutečnost, že obraz na pečetích ze 17. století nelze v intencích výkladu o významu pečetí považovat za městský znak. Znak města Aš se začal konstituovat až v polovině 18. století. Pro existenci současného městského znaku v Aši je důležité a podstatné, že jeho tradice je spojena s formou poprvé užitou v roce 1765 a tou byly tři ryby pod sebou. Lze respektovat i odmítnutí lemu, ale nikoliv proto, že by snad lemování štítů bylo „neheraldické“ – jde o zcela legitimní heroldskou figuru. Dobrým důvodem k odmítnutí je skutečnost, že jako lem byly interpretovány širší okraje štítu v některých kamenosochařských dílech. Některé z těchto okrajů byly bez přerušení spojeny i s dělením. Je dobré si uvědomit, že tvůrci kamenných plastik znaků nebyli heraldici a obvykle se nechali inspirovat tzv. „historickými“ podobami, resp. bylo na nich vyžadováno „striktní“ držení se domnělých „pseudotradičních a historických“ podob, jejichž pojetí bylo buď výsledkem náhody, či individuálním výtvarným projevem tvůrce.

 

Předmětem konzultací byla i koruna na štítě městského znaku, která se objevila v některých návrzích změny městského znaku v roce 1982. Tehdy navrhovatel Oldřich Neužil z Aše, podporovaný např. Pavlem Matalou a představiteli vlastivědného klubu „Horizont“, prosazoval doplnění štítu běžnou listovou korunou známou i z historických ašských pečetí. Neužil tuto korunu zcela nepřesně a vytrvale nazýval „českou královskou korunou“ a snesl celou řadu nekorektních a také neseriozních důvodů, proč by měla být koruna součástí městského znaku. Vůbec nebylo vnímáno, že požadovanou listovou korunu není možné ani s nejvyšší mírou tolerance nazvat „českou královskou“ a pak její užití zdůvodňovat celou řadou historických faktů z vývoje územní příslušnosti Chebska k Českému království a odkazy na politické dějiny země. Ona koruna nemá vůbec žádný podstatný význam ani na pečetích. Prostě a jednoduše jde o korunu, kterou ve šlechtických erbech byla obvykle završena přilba. Taková byla vyobrazena i na pečeti z roku 1768. Na štítě městského znaku, na bývalé Angerově škole, byla dokonce vyobrazena císařská koruna. Jinak koruna položená na horní okraj štítu není integrující a nezbytnou součástí městského znaku. I bez ní je znak zcela plnohodnotným symbolem bez změny svých vlastností. Do jisté míry měl pravdu Zenger, když tvrdil, že listová koruna u městských znaků je výjimkou, umožněnou privilegiem (měl zřejmě na mysli Chomutov, kde je listová koruna součástí městského znaku na základě královského znakového privilegia z roku 1457). Totéž platí i o korunách hradebních. Na přelomu 19. a 20. století existovala ve vídeňské heraldické komisi při ministerstvu vnitra prosazovaná snaha zavádět hradební koruny u nově udělovaných městských znaků. Ve vztahu k ostatním bylo doplnění znaku města hradební korunou považováno za polepšení znaku, jehož oficiálnost musela být podpořena řádným procesem konstituování, završeným císařovým udělením. Navrhované povinné doplnění znaků statutárních královských měst českou královskou korunou se neujalo. V současné době se tzv. honosné kusy, k nimž patří i koruny na štítech městských a obecních znaků, neschvalují a neudělují. To se týká i případných štítonošů, kterými v jednom případě (Angerova škola) byly gryfové – s ohledem na užití císařské koruny na štítě nepochybně černo-zlatě dělení štítonoši císařského znaku (čili v té době znaku státního). Měl-li Zenger dobré důvody pro odmítnutí listové koruny, pak tytéž důvody platí i pro korunu hradební. Jeho doporučení k zavedení takové koruny u ašského znaku musíme považovat za nekorektní. Je ovšem pravdou, že městu nelze zakázat, či činit překážky v užívání jakékoliv koruny na štítě, či dokonce štítonošů, pokud se k tomuto řešení rozhodne a to i přesto, že takové rozhodnutí bude v rozporu se zvyklostmi heraldiky a bude v odborných kruzích ignorováno a zároveň zpochybňováno, kritizováno a odmítáno.

 

Je nezbytně nutné zcela odmítnout Zengerovo doporučení dělit štít černými liniemi proto, že „bílá (stříbrná) linka …se však v heraldice vyskytuje zřídka…“. „Řídkost výskytu“ čehokoliv v heraldice, nemůže být seriozním důvodem pro obecné odmítání takového „výskytu“. Kdybychom přijali Zengerovo doporučení, pak by při rigorózním posuzování podoby štítu musel být štít popsán, že je dvakrát dělený modro-modro-modře a to je z pohledu heraldiky zcela absurdní. Má to původ ve skutečnosti, že heraldika v podstatě nepracuje s obrysy figur (zde jednotlivých polí vzniklých dělením), ať je pro něj použita jakákoliv barva. Obrys a tvar figur je dán viditelným kontrastem zbarvení podkladu figury a její vlastní tinktury – na tom je postaven základní princip heraldiky a heraldické tvorby, kterým je výraznost a čitelnost znaku i na větší vzdálenost. Heraldická kresba si samozřejmě vypomáhá obvykle černou linií obrysu štítu a figur v něm, ale jinak heraldika jakoby tyto linie nevnímá a nepopisuje je. Z tohoto pohledu je Zengerův rezultát a Liškův souhlas heraldickým nesmyslem. Kdybychom připustili, že černé linie dělení nejsou černými liniemi dělení, ale zúženými břevny, pak je díky jejich černé barvě v modrém štítě porušeno základní heraldické pravidlo „o barvě a kovu“, které nepřipouští pokládat do štítů pokrytých barvou (červená, černá, modrá a zelená) barevné figury a stejně tak pokládat kovové (zlaté a stříbrné) figury do kovy pokrytých štítů a polí. Domnívat se, že by uvedení pánové neznali tak elementární heraldické pravidlo, jakým je pravidlo „o barvě a kovu“, by bylo mimořádně hrubé podcenění jejich odborných znalostí – přesto je zřejmé, že z jejich úvah se vytratilo odborně správné směřování.

 

Na základě závěrů konzultací s JUDr. Zdeňkem Zengerem a Karlem Liškou schválila rada MěNV v Aši usnesením č. 69 ze svého zasedání konaném 6. 6. 1983 podobu městského znaku danou popisem: „Modrý štít, dvakrát dělený černou linkou, v každém díle napravo plovoucí stříbrný lipan. Na horním okraji štítu zděná koruna stříbrné barvy“. V uvedené podobě, obvykle bez zděné koruny, byl znak užíván městem do nedávné doby. Relevance tohoto rozhodnutí je opět zpochybnitelná. Před rokem 1990 o věcech týkajících se městských znaků rozhodovala instituce Komise pro posuzování městských znaků při Archivní správě ministerstva vnitra. Ta ovšem plnila spíše úlohu konzultační, vydávala doporučení a registrovala konzultované podoby městských znaků. Řádné konstituování městských znaků mělo v té době obecně respektovaný postup, který spočíval v tom, že na doporučení uvedené komise rozhodlo plénum města svým usnesením o znaku. Pro možnost zpochybnění usnesení č. 69 z 6. 6. 1983 není podstatné, že proběhlo bez účasti komise ASMV, ale že o znaku rozhodla pouze rada města a nikoliv plénum. Druhou podstatnou věcí pro zpochybnění rozhodnutí MěNV z roku 1983 je skutečnost, že rozhodlo, byť v dobré víře, přesto v rozporu s heraldickými pravidly a schválilo znak špatný. Existence takového znaku by byla trvale ohrožována možností zpochybnění korektnosti jeho podoby, provázená pravděpodobně nekompetentními pokusy o nápravu a ty, pokud by byly po čase shledány nekompetentními, by znovu vyvolávaly snahy o nápravu - a tak stále dokola. Ostatně uvedenou zkušenost již město zažilo v roce 1982.

 

Již avizovaná archivní složka č. 0637 v Městském muzeu v Aši uchovává informace o městském praporu. V roce 1977, v rámci naplánovaných aktivit České vexilologické společnosti, shromažďoval informace o městských praporech její předseda doc. RNDr. Ludvík Mucha, CSc. Výsledky výzkumu našly nakonec částečné uplatnění v publikaci, kterou Ludvík Mucha se spoluautorem Karlem Liškou nazvali Klíč k našim městům. Ta vyšla v roce 1979 v nakladatelství Práce jako neprodejná členská prémie edice Kamarád. Mucha učinil dotaz na podobu městského praporu i do Aše. Odpověděl mu dopisem z 19. 12. 1977 ředitel městského muzea Josef Borsik, že „v Aši prapor není, ani podle paměti starousedlíků“. Borsik však uvádí, že v roce 1972 při příležitosti festivalu ašské mládeže byl učitelem PaedDr. Antonínem Veselým navržen prapor, který v roce 1973 upravil do později použité podoby ašský výtvarník Miroslav Franz. Borsik dodává, že tato vlajka nebyla sice schválena žádnými orgány, přesto se užívá i nadále jako oficiální. Složka přináší vyobrazení uvedeného praporu, který lze v jeho základní podobě přibližně vexilologicky popsat: List tvoří tři vodorovné pruhy, bílý, modrý a bílý (snad v poměru 1 : 2 : 1) a v modrém pruhu modrý, bíle lemovaný a dvakrát dělený modrý štít s třemi bílými lipany. Vedle toho byla navržena i korouhev tvořená svislými pruhy a znakem v modrém pruhu. Mucha zřejmě nakonec změnil koncepci k vydání připravované knihy a díky tomu, že bylo pojednáno pouze o symbolech krajských a okresních měst, tak podobu ašského praporu neuvedl.

 

Krátce po té ředitel muzea Josef Borsik oslovil dalšího vexilologa PhDr. Zbyška Svobodu, tehdy pracovníka Vojenského historického muzea v Praze. Zřejmě se Borsik ptal, zda je správné užití městského znaku na praporu města. Svoboda připustil možnost, aby na praporu znak byl, ale nedoporučil takovou podobu praporu z ekonomických důvodů. Když proběhla v roce 1982 v Aši „kampaň“ o podobě městského znaku, byl nepochybně řešen i městský prapor. Konečnou podobu městského praporu opět vypracoval výtvarník Franz. Základní prapor odpovídá popisu: List tvoří dva vodorovné pruhy, bílý a modrý, v poměru 2 : 1; v bílém pruhu modrý dvakrát dělený štít s třemi bílými lipany pod sebou. Uvedenou podobu Borsik konzultoval s PhDr. Svobodou, který dopisem z 28. 1. 1983 reaguje na dotaz z 20. 1. t. r. Svoboda opět připouští možnost umístění znaku města na prapor. Lze jen dodat, že dnes by PhDr. Zbyšek Svoboda, jako člen Podvýboru pro heraldiku a vexilologii PSPČR a představitel její vexilologické části, shodný rezultát nevyslovil a znak města na praporu by byl striktně odmítnut nikoliv pro důvody ekonomické, ale z důvodů v současné době platných pravidel pro tvorbu obecních a městských vlajek (v roce 2004 byl novelou zákona o obcích nahrazen původní termín „prapor“ termínem „vlajka“ – zákon č. 216/2004 Sb. z 8. 4. 2004).

 

Jinak ve výše uvedeném dopise uvádí Svoboda zajímavou a podstatnou poznámku: „Jen bych měl drobnou připomínku. Tři lipani v modrém pruhu by podle mého názoru, a to z důvodů vexilologických a čistě praktických a výrobních, nemusí být ve štítě, ale pouze přímo na modrém poli…“. Jakoby touto poznámkou bylo předjímáno mnohem pozdější (cca 1990/1) rozhodnutí vexilologů v parlamentním podvýboru o odmítání návrhů obecních a městských praporů (vlajek) se znaky ve štítech, s výjimkou užití znakových figur na listech praporů (vlajek) a nazývaných také jako prapory (vlajky) heraldické.

 

Lze shrnout, že výše popsané snahy o vytvoření ašského městského praporu nedospěly k řádnému konstituování tohoto symbolu města. Podoby praporů ať z roku 1977, či z roku 1982, které byly tvořeny tak, že byl užit městský znak ve štítě, byly zejména po roce 1990 nepřijatelné, neschválitelné a neudělitelné.

 

Město Aš, se prostřednictvím svého zastupitelstva a na základě předložených návrhů od autora tohoto článku, rozhodlo na zasedání konaném 29. 10. 2003, že přistoupí k užívání městského znaku, jehož podoba je dána popisem: V modrém štítě tři stříbrní lipani pod sebou. Shodně bylo rozhodnuto o podobě praporu (vlajky) města, který odpovídá popisu: Modrý list se třemi bílými vlajícími klíny s vrcholy v polovině délky listu. V žerďové polovině listu tři bílí lipani pod sebou. Navrženou podobu znaku a praporu na základě žádosti města Aš projednal Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR, na svém zasedání 19. 5. 2004 a doporučil je k udělení předsedou Poslanecké sněmovny PČR. Symboly městu udělil předseda PS ve dvou termínech: vlajku 6. 10. 2004 a znak 5. 11. 2004. 


 

Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, číslo 4/2009, ročník XXIX., Praha 2009, s. 63 - 73


Zpracováno 24. 12. 2009                                                                                                                    ©Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting