Login

Úvaly

O ZNAKU MĚSTA ÚVAL

 

Nepochybně poloha sídla na důležité zemské cestě, vedoucí z Prahy na východ na Moravu a také k zemským hranicím s Polskem na severovýchodě, dala vzniknout tržnímu místu. Takové místo obvykle bylo spojováno s celnicí a také obvykle plnilo trojjedinou funkci – celnice, trhu a krčmy. První zmínka o vsi je historickými písemnými prameny pokládána do období okolo roku 1300. Výslovně jako městečko jsou Úvaly jmenovány v roce 1489 v listině krále Vladislava Jagellonského.

 

Konání pravidelných trhů si po čase vynutilo určitou formu jejich organizace, zajišťování pořádku, výběr poplatků, ochranu kupců atd. Instituce, které z těchto potřeb vznikaly, začaly na sebe vázat i další správní činnosti spojené přímo s místem trhů a s jejich obyvatelstvem. Nakonec docházelo i k úkonům právní povahy. Vznik samosprávné instituce byl logický následek předchozího vývoje sídla. Posléze bylo takové tržní místo vnímáno jako městečko. Tato transformace vůbec nemusela být završena „povýšením“ prostřednictvím panovníkova privilegia.

 

Potřeba plnohodnotného právního života městečka si vynutila existenci ověřovacího a pověřovacího prostředku, který dával aktům pořízeným zejména listinnou formou všeobecně respektovanou právní relevanci. Tím prostředkem byla pečeť. Nejstarší známý otisk pečeti v Úvalech pochází z typáře, který je opisem datován do roku 1809. Pečeť je na výšku oválná (28 x 27 mm). Pečetní pole ohraničuje vavřínový věneček a opis v horní polovině MIESTYC Ÿ AUWAL. Pod prvním a posledním písmenem opisu je vodorovně do dvojic čísel rozdělený letopočet 1809. V pečetním poli je trávník a na něm vpravo roste listnatý strom, vlevo stojí volná kvádrová hradba s bránou, z hradby vyniká věž s třemi okny vedle sebe a s valbovou střechou s dvěma makovicemi.

 

Na tomto místě je nezbytně nutné zásadní konstatování – znak a pečeť není totéž. Jako fakt je přijímána nedoložená domněnka, že zmíněná úvalská pečeť z počátku 19. století vyobrazuje znak městečka. Vychází se při tom z nekorektního obecného vnímání pečeti jako ekvivalentu znaku, kterým samozřejmě není. Znak a pečeť jsou dvě zcela odlišné věci s odlišnými funkcemi vycházejícími z odlišných praktických potřeb. Z pohledu geneze obou předmětů je zřejmý rozdíl původu – pečeť je produkt antiky a znak (erb) raného středověku. Pečeť byla nezbytnou pro fungování sídla v jeho administrativních, úředních, právních, hospodářských a dalších funkcích. Dle dobových právních zvyklostí byl jakýkoliv dokument nebo listina vydaná samosprávnými orgány a neopatřená pečetí de facto neplatná a právně nezávazná. Pečeť byla natolik důležitou součástí života komunity, že se bez ní prostě neobešla. Bez znaku naopak mohla žít zcela bez problému, protože ten naplňoval především potřeby reprezentační. V této souvislosti lze poznamenat, že v českých zemích existovala řada městeček (synonymně městysů), které neměly znaky ani udělené a ani jiným způsobem konstituované. Prostě nebyly pro život obcí nezbytné.

 

Z tohoto pohledu je v podstatě bezpředmětná představa možnosti překvapivého nálezu dosud neznámé znakové listiny pro Úvaly. Takový nález v minulosti očekávali Alois Přibyl a Karel Liška, když učinili dotaz na ředitele Okresního archivu pro Prahu-východ Miroslava Sedláka, který jim oznámil, že úvalské znakové privilegium se nezachovalo (Alois Přibyl, Karel Liška, Znaky a pečeti středočeských měst, Praha 1975, s. 149. pozn. č. 584; dále jen Přibyl-Liška). To lze také komentovat tak, že takovým způsobem formulovaná odpověď se tváří, že privilegium existovat mohlo a je jen onou pověstnou historickou smůlou, že se nedochovalo do dnešní doby. Je jisté, že znak v Úvalech vznikl jiným způsobem, než tím, že by byl udělen panovníkem. Vznik městského znaku v Úvalech se zařazuje k běžnému a většinovému způsobu vzniku městských znaků v Čechách a tím je jejich odvození od obrazu užívaných pečetí.

 

Obsah pečetního pole výše popsané pečeti z roku 1809 byl v následujících desetiletích ještě několikrát opakován při výrobě nových pečetí či razítek. Podoba znamení se nijak výrazně neměnila a obvykle pouze odrážela výtvarný názor zhotovitele. V období před rokem 1938 došlo ke zjednodušení „tvrze“ tak, že již nebyl opakován přístavek u hradby vlevo. To figuře jednoznačně prospělo a její pojetí se stalo „heraldičtějším“. Tato kompozice byla zopakována i na razítku vyrobeném v dalších letech. O tom, že figury v pečetním poli úvalských pečetí nejsou znakem, jednoznačně vyplývá po aplikaci heraldické teze říkající, že „bez štítu není znaku“. Figury v uvedených pečetích nejsou vloženy do štítu, a proto nemohou být znakem ale jsou pouhými znameními. Že se tato znamení nakonec městským znakem stala, je věcí jinou. Stejně jako na mnoha jiných místech v Čechách, tak i v Úvalech vznikl znak obvyklým a jednoduchým způsobem – pečetní obraz byl vložen do štítu a všemu byly přiřazeny heraldické tinktury.

 

Prvním známým dokladem o existenci městského znaku v Úvalech je heraldické kompendium z roku 1864 (Vinzenc Robert Widimsky, Städtewappen Österreichischen Kaiserstaates I., Königreich Böhmen, Wien 1864, s. 9, No. 19. Auwal). Ten uvádí následující informaci ke znaku s jeho popisem: „Über seine Erhebung zum Markte oder Städschen und die Ertheilung seines Stadwappens, - welches in blauem Schilde ein gezinntes silbernes Castell mit offenem Thore auf berastem Grunde zeigt, aus dem sich ein viereckiger Wachtthurm mit rothem Satteldache und goldenen Knöpfen erhebt, und das links von dem Castell von einem hohen Lindenbaume begleitet ist, - fehlt es an allen geschichtlichen Nachrichten“ (doslovný překlad „O povýšení na trhové místo neboli městečko a udělení jeho městského znaku,  - který v modrém štítě cimbuřový stříbrný kastel s otevřenou bránou a travnaté půdě ukazuje, z něj se čtyřrohá strážní věž s červenou sedlovou střechou a zlatými knoflíky zvedá, a vlevo od kastelu vysoká lípa doprovázející je -, chybí veškeré historické zprávy“.). Popis má své nedokonalosti – brána není pojmenována jako černá, není korektně podle heraldických pravidel popsána pozice lípy ve vztahu ke „kastelu“ – zde vlevo, správně vpravo. Nedostatečnost popisu nahrazuje barevné vyobrazení v příloze. Oproti popisu a obrazu pečeti z roku 1809 je však vyobrazena cesta vedoucí k bráně a budova vynikající z hradby má krajní okno vpravo nahrazeno dveřmi. Ve stylizaci fortifikace vypustil Widimsky „přístavek“, který je v pečeti vlevo od hradby. Pravděpodobně si byl vědom, že nemusí opakovat pečetní obraz do všech detailů a znakové figuře zjednodušení jedině prospěje.

 

Widimsky byl původem Čech. Zvolený způsob práce na sběru materiálů o městských znacích je jím samotným popsán v úvodu jeho publikace. Mnoho měst a městeček navštívil osobně, ale s mnoha jinými si musel dopisovat, či využít spolupráce jeho přátel a dalších osob. S městečkem Úvaly nejspíše o podobě znaku korespondoval. Pokud Widimsky uvedl ve svém díle znak Úval, pak lze snad předpokládat, že byl zprostředkovatelem názoru na podobu znaku, která byla zastávána v samotném městečku. Čili sami Úvalští mohli mít takový znak za správný. Dokonce není nemožné, že na „vzniku“ znaku se podílel jen sám Widimsky. Po hlubším studiu jeho díla k takovému poznání dospějeme na mnoha a mnoha dalších místech, kde je zřejmé, že Widimsky, na základě získaných informací velice rozdílné kvality, doslova „vymýšlel“ městské znaky ad hoc.

 

Je také dobré zmínit Widimského informaci jím osobně napsanou v úvodu jeho knihy, že sběr materiálu k městským znakům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ukončil v roce 1860. Osobní podíl Widimského na podobě znaku v Úvalech lze nácházet v použití prvků, jakými je cesta k bráně a zlatý lem. Obojí je opakování Widimského svévolného schématu, subjektivně používaném u celé řady jím publikovaných městských znaků. A to bez jakékoliv opory v tradici. Takové počínání je z pohledu heraldiky nezbytně nutné označit za neopodstatněné a nežádoucí.

 

Pro existenci znaku v Úvalech bylo nejspíše zásadním období po roce 1850, kdy před tím zrušená vrchnostenská správa byla nahrazena správou státní zřízením okresních soudů, okresních, městských a obecních úřadů.  Vzniklé samosprávy byly okolnostmi nuceny počínat si zcela suverénně. Úvalští tedy mohli o podobě svého znaku rozhodnout svobodně a bez jakékoliv supervize dřívější vrchnosti. Posloupnost „dějů“ – pečeť z roku 1809, zavedení samospráv v roce 1850 a Widimského kompendium z roku 1864 (1860) – snad umožňuje předpokládat, že úvalský městský znak v podobě, kterou známe dnes, tedy včetně tinktur, vznikl v letech 1850 – 1860.

 

V chronologické řadě je další zprávou o podobě znaku městečka Ottův slovník naučný – o Úvalech se píše v jednom z jeho dílů z roku 1907 (Ottův slovník naučný, XXVI., Praha 1907, s. 266). Znak je zde popsán: „V modrém štítě na zeleném trávníku tvrz stříbrné barvy s bránou otevřenou; z ní zvedá se hlásná věž s červenou sedlovou střechou, na níž trčí dva zlaté knoflíky; na pravo od tvrze spatřuje se vysoká lípa“. Popis je vlastně upraveným překladem německého popisu Widimského z roku 1864. I černobílé vyobrazení znaku se shoduje s vyobrazením v uvedené publikaci. Byla opravena chyba v popisu a lípa správně „přemístěna“ na pravou stranu od „tvrze“.

 

Koryfej českých heraldických studií August Sedláček se o znaku Úval zmiňuje v roce 1909 a popisuje ho takto: „Štít modrý, u jehož zpodu trávník, na něm v pravo strom lípa; vlevo tvrz s hradbou stříbrnou se stínkami a vraty a v ní věž čtverhranatá s okny, cihelnou střechou a zl. makovicemi“ (Místopisný slovník historický Království českého, b. d. a m. v., s. 933).

 

Když v roce 1975 vyšla publikace Aloise Přibyla a Karla Lišky o městských znacích ve středočeském kraji, byly již Úvaly od 1. 1. 1969 městem. Znak je v publikaci popsán: „Na modrém štítě vyrůstá ze zeleného trávníku lípa přirozené barvy a za ní vlevo stojí stříbrná tvrz, složená z kvádrů, s otevřenou bránou a cimbuřím o pěti stínkách. Uvnitř hradeb je čtyřhranná věž s třemi okny a červenou valbovou střechou, zdobenou na vrcholcích párem zlatých makovic“ (Přibyl - Liška, s. 149). V příloze je uvedena Liškova kresba úvalské pečeti z roku 1809 a barevně znak. Karel Liška pro podobu jím nakresleného znaku zvolil jako předlohu pečeť z roku 1809. Projevilo se to zejména v pojetí stavení za hradbou, kterou na rozdíl od Widimského opatřil třemi okny a dveře vypustil. Stejně tak nakreslil onen „přístavek“ vlevo od hradby, ale již nikoliv podle pečeti, ale jako svou individuální interpretaci. Liška považoval obraz pečeti z roku 1809 za nejstarší podobu městského znaku v Úvalech a ostatní pozdější razítka a pečeti, kde onen „přístavek“ již není, nerespektoval. Liška jako významný a pilný badatel v oboru komunální symboliky nepochybně úvalská razítka znal, ale nekriticky měl nejstarší známou pečeť za nejstarší a proto původní podobu městského znaku, kterou, jak se pravděpodobně domníval, je nezbytně nutné respektovat.

 

Poslední relevantní kompendium české komunální heraldiky z roku 1985 přináší následující popis znaku: „Na modrém štítě stojí na zeleném trávníku při levé straně stříbrná tvrz, sestávající z kvádrové hradební zdi, do výše se poněkud zužující, s cimbuřím o pěti stínkách a s otevřenou branou; nad hradbou vyčnívá čtyřhranná věž, rovněž stříbrná, s dveřmi při pravé straně a dvěma okny při levé straně, s červenou valbovou střechou se zlatými makovicemi. Vedle tvrze stojí blíž pravého okraje štítu velký dub přirozených barev“ (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 398). Vyobrazení v příloze nakreslil Stanislav Valášek. Na tomto místě je třeba komentovat podobu „tvrze“, která byla na rozdíl od pojetí Widimského, pojata jako věž a je tak zřetelně v rozporu s původním Widimského vyobrazením, kterým je hradba a z ní vynikající stavení (věž). Stavení má v souhlase s Widimským dveře a dvě okna. Brána není prolomená a černá, jak by měla být, ale je prázdná a má tak barvu štítu.

 

Shodný popis s textem Přibylovým z roku 1975 a s upravenou kresbou Stanislava Valáška z roku 1985 uvádí v roce 1997 Josef Augustin (Josef Augustin, Česká republika ve znacích, symbolech a erbech, Sokolov 1997, s. 216). Popis a vyobrazení nejsou ve vzájemné shodě.

 

Úplný výčet popisů městského znaku Úvaly zakončuje publikace vydaná v roce 2001. Popis zní: „Město má ve znaku v modrém štítě na zeleném trávníku tvrz stříbrné barvy, s otevřenou branou, z níž se zvedá hlásná věž s červenou sedlovou střechou, na níž trčí dva zlaté knoflíky a napravo stojí vysoká lípa“ (Josef Augustin, Velká encyklopedie měst a obcí, Sokolov 2001, s. 639). Augustin použil k ilustraci úvalského znaku Valáškovu kresbu, ale z nepochopitelných důvodů opravil tinkturu brány na stříbrnou a tím ji v podstatě „zazdil“. Nejen pro uvedené svévolnosti je Augustinova publikace hodna striktního odmítnutí.

 

Všechny dosud uvedené popisy nemají vlastnosti, které by se z pohledu soudobé terminologie daly nazvat korektními. Některé terminologické pojmy nelze vůbec akceptovat – například termín „na…štítě“. Ten je dnes vnímán jako termín vyplývající z neznalosti základních principů popisů znaků (tedy jde o popis laický a v odborné literatuře je již neakceptovatelný). Pojem „na štítě“ je terminologicky správně vyhrazen „figurám“ umístěným na horní okraj štítu – u rodových erbů je zde například přilba s přikryvadly a klenotem a u některých městských znaků bývá na tomto místě například hradební koruna. Korektní popis úvalského znaku měl začít „v modrém štítě“, protože figury jsou „uvnitř“ štítu a nikoliv na jeho horním okraji. Do této kategorie pojmů patří i „nad“, které označuje pozici figury pomyslně se „vznášející“ nad štítem. Z pohledu terminologického je nutné odmítnout v novodobých popisech použité následující termíny, „do výše se poněkud zúžující“, „trčí“, „vyčnívá“, „blíž pravého okraje“, „velký dub“, „hlásná věž“, „vysoká lípa“, „knoflíky“.

 

Widimsky použil pro popsání stavby ve znaku termín „castell“, který je nutné považovat za zavádějící. Byť lze „castell“ (z lat. castellum) vnímat jako synonymní pojmenování pro „hrad“, přesto je odborníky na hradní architekturu vyhrazen zcela konkrétnímu typu hradu s nárožními věžemi (u nás např. Týřov, Konopiště, Džbán, Úsov), majícím původ ve Francii. V heraldice je používán pojem „hrad“ pro volnou figuru hradby s bránou a obvykle s více věžemi. Již další popis znaku Úval po Widimském, uvedený v Ottově slovníku naučném, se nepochybně snažil korigovat cizojazyčný pojem „castell“ a použil českého výrazu „tvrz“. Zřejmě proto, že i česká heraldika používá pojmu „hrad“ pro komplikovanější stavby s větším množstvím věží (např. Buštěhrad) a jednoduchá stavba v úvalském znaku takovou charakteristiku nemá. Figura „tvrz“ pak již byla uváděna ve všech dalších popisech až do současnosti.  Heraldická figura nazvaná „tvrz“ je použita v popisech některých dalších městských znaků – Hluk a Horšovský Týn (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 450). Uvedený termín „tvrz“ však nereprezentuje žádný v heraldice ustálený a nezaměnitelný typ fortifikace. Ostatně o tom svědčí i vyjmenované městské znaky – na hluckém znaku byla z pohledu heraldiky zcela nepřípustná autentická podoba místního „zámečku“ (pro tuto vadu byl znak v roce 1998 zásadně změněn ve prospěch zcela odlišné figury), v Horšovském Týně jsou ve znaku dvě volné hradby s otevřenou bránou a třemi věžemi a ty odpovídají heraldické figuře „hrad“. V Úvalech je „fortifikační“ stavba koncipovaná zcela jinak a odlišně. Ani použitím termínu „hlásná věž“ nelze naplnit potřebu nezpochybnitelné figury. Přívlastek „hlásná“ totiž vůbec nic nespecifikuje a ani z pohledu architektonického nelze určit, jak vypadá „věž hlásná“ a jak se zejména odlišuje od běžné „věže“. Proto je nutné, nejen úvalskou figuru, popisovat jiným, v podstatě opisným způsobem, který dostatečně precizuje způsob konstrukce stavby a její markantní detaily.

 

Ve výše uvedených popisech úvalského znaku se objevuje pojem „knoflíky“, který je překladem německého „Knöpfen“. Česká heraldická terminologie pro popsání téhož používá pojmu makovice. Je zřejmé, že popis stanovený Widimskym byl pouze přeložen, mírně upraven a tak neustále dokola opakován opisováním jednoho autora od druhého. Také se stalo, že vyobrazená cesta k bráně, byť byla Widimského svévolným doplněním, není v popisech uvedena. Asi proto, že ji ani Widimsky nepopisuje. V následující době nikdy nebyla cesta k bráně akceptována. V popisech však chybí nepominutelné informace – například, že hradba je kvádrovaná a brána v ní je černá. Čarek jí má modrou a Augustin v roce 2001 stříbrnou, jak bylo výše již napsáno.

 

V roce 1929 vyšla publikace „Úvaly jindy a nyní“, kde je psáno také o znaku a je zde jeho vyobrazení (s. 49). Osobně jsem publikaci neviděl a tak využívám její znalost současným úvalským kronikářem Dr. Pokorným, který ve své rešerši o úvalském městském znaku z roku 2004 kriticky komentuje tam uvedené údaje. Pokorný má zde vyobrazenou podobu znaku za chybnou v několika aspektech – okna věže jsou doplněna dveřmi, k bráně vede zlatá cesta a strom je označen jako dub. Ve srovnání s pečetí z roku 1809 a razítky z dalšího období, se může doplnění oken dveřmi, stejně jako cestou k bráně jevit jako nepříhodné. Widimsky, který přináší vůbec první skutečnou podobu úvalského znaku, je však vyobrazeny má. Jistě lze odmítnout onu cestu, protože, jak bylo uvedeno výše, takové doplnění bylo pro Widimského obvyklé i u jiných znaků – hradby v mnoha případech stavěl na trávníky, protože měl dojem, že nemohou „levitovat“ a k branám „přiváděl“ cesty, protože se asi domníval, že by brána jinak neměla smysl. Dveře ano, či nikoliv, není nijak zásadní problém a je možné akceptovat podobu na pečetích a razítcích. Daleko podstatnějším problémem je identifikace stromu jako dubu. Čarek v roce 1985 přijal určení stromu jako dubu. Takové pojmenování je ve srovnání s jinými popisy ojedinělé. Následující přehled to potvrzuje: pečeť 1809 – listnatý strom bez možnosti určení druhu; Widimsky 1864 – v popise lípa – vyobrazení neurčité, obecně listnatý strom; Kolář – Sedláček, Českomoravská heraldika, 1902 – lípa; Ottův slovník naučný 1907 – lípa – vyobrazení neurčitelný listnatý strom – totožné s Widimskym; Sedláček 1909 – lípa; 1929 – dub; Přibyl – Liška 1975 – lípa, vyobrazení neurčité, listnatý strom; Čarek 1985 – dub (!) – vyobrazení dub, listy dubové; Augustin 2001 – lípa (!) – vyobrazení dub (!) převzato z Čarka.

 

Zřejmě by podoba úvalského znaku z roku 1929 s dubem zůstala zapomenuta nebýt Jiřího Čarka. Toho lze s velkou pravděpodobností označit za obnovitele změny tradiční lípy v netradiční dub. Uvádí totiž, že v okresním archivu pro Prahu-východ jsou uloženy spisy a v nich „přípis MěstNV ze 4. září 1976, jimž upozornil, že jde asi o dub a nikoliv o lípu“. Zdá se být možné, že onen přípis byl reakcí z MěNV v Úvalech na publikaci Aloise Přibyla a Karla Lišky z roku 1975, kde se píše o stromu jako o lípě. Přípis, který bychom snad mohli označit za „stížnostní“, se snažil o korekci a svou nijak jednoznačně formulovanou poznámku opíral o mimořádně ojedinělou úpravu znaku z roku 1929 (k tomu viz také závěr tohoto článku). To je ukázkový příklad způsobu vytváření tzv. tradic, zde pseudotradic. Jak bylo výše doloženo, nemá vznik takové tradice žádné opodstatnění.

 

Nepřijatelnost Čarkova rezultátu spočívá v tom, že na základě zcela irelevantního laického sdělení přistoupil na zásadní změnu tradiční podoby městského znaku. Způsob potvrzování „správných“ podob historických městských znaků, podporované obsahově jakýmkoliv sdělením jakéhokoliv zástupce uživatele (města), bylo Čarkem nekorektně povýšeno na metodu. Teze, že představitelé měst nejlépe vědí, jaká je nejsprávnější podoba jimi užívaného městského znaku, je zcela lichá a irelevantní. Tento Čarkův způsob ověřování „správné“ podoby městského znaku je identifikovatelný i v dalších místech, jak vyplývá z textů některých hesel v jeho publikaci o městských znacích. Aplikování takové metody je zavádějící a obtížně vnímatelné jako profesionální. I z tohoto příkladu vyplývá, že relevance a závaznost Čarkova kompendia není absolutní.

 

V Úvalech si v minulých letech velice správně všimli rozporu mezi tradiční podobou městského znaku a způsobem jeho novodobého zobrazování (1985, 1997, 2001). Lze mít za velice chvályhodné, že město cítilo potřebu vyřešit podobu městského znaku jednou provždy. Kronikář města Dr. Vítězslav Pokorný vypracoval 13. 5. 2004 obsáhlou rešerši o vývoji městského symbolu, s doporučením dalšího postupu pro radu města. Představitelé města se následně obrátili na Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR s žádostí o stanovení popisu městského znaku. Podvýbor se žádostí zabýval na svém zasedání dne 15. září 2004 a stanovil následující popis: „V modrém štítě na zeleném trávníku vpravo dub přirozené barvy, vlevo stříbrná věž s prázdnou bránou, dole kvádrovaná s cimbuřím, nahoře zprava s černými dveřmi a dvěma okny, s červenou valbovou střechou se dvěma zlatými makovicemi“ (dopis ze dne 23. 9. 2004).

 

Stanovený popis vychází z vyobrazení uvedené ve výše kritizované publikaci Jiří Čarka. V tomto ohledu „podvýbor“ nesplnil očekávanou úlohu arbitra a zachoval se zcela pragmaticky a v podstatě stejně neprofesionálně jako Jiří Čarek v roce 1985, který tehdy stanovil podobu znaku ad hoc na základě jakéhosi, z odborného hlediska zcela irelevantního, přípisu MěNV z roku 1976, který nakonec ve svém sdělení nebyl nijak jednoznačný – cituji: „jde asi o dub“. Ono slůvko „asi“ má zásadní význam pro korektní posouzení celého „problému“ – seriozní odborník nemůže přijmout evidentně laické hodnocení, opřené o nejednoznačnou formulaci, které navíc neobsahuje žádné relevantní sdělení. Ukazuje se, že „podvýbor“ nemůže vykonávat funkci pomyslné „heroldie“ a rozhodovat v heraldicky sporných případech, protože pro to není vybaven ani institucionálně a ani personálně. Nemá potřebnou a nutnou oporu v seriózních výsledcích revizí podob městských znaků na základě důsledných, profesionálně zvládnutých rešerší se skutečně korektními odbornými závěry. Podvýbor se „opírá“ pouze o Čarkovo kompendium, které má za „závazný kodex“ českých historických městských znaků. Takové vlastnosti však uvedená publikace jako celek jednoznačně nemá.

 

Představitelé města Úvaly nemohli s pochopitelných důvodů tušit, jak nezbytně nutné je předložit podvýboru dobře zpracovaný odborný rozklad o městském znaku. Zároveň byli v dobré víře, že rozpornost „Čarkova“ popisu a vyobrazení znaku města Úvaly bude oslovenými posuzovateli na první pohled rozpoznána a bez problému napravena. V Úvalech po obdržení stanoveného popisu z podvýboru poznali, že nic napraveno nebylo. Proto byl podvýbor městem znovu osloven dopisem ze dne 8. 2. 2005 a žádal o změnu popisu stanoveného podvýborem v předchozí době (15. 9. 2004).

 

Součástí nové žádosti města o opravu popisu zřejmě již byla výše zmíněna rešerše Dr. Pokorného, protože „podvýbor“ ve své odpovědi s ní polemizuje. Podvýbor dle mého soudu opět nenaplnil očekávanou funkci korektního „rozhodce“ a z jeho odpovědi vyplývá, že oprávněnou námitku města Úvaly o určení stromu konfrontoval pouze s vyobrazením v příloze Čarkovy publikace a vůbec se nepokusil o čtení příslušného textu v téže publikaci, protože by nutně muselo být zjištěno, že se Čarkovo určení druhu stromu neopírá o seriozní a akceptovatelné podklady. Rešerše Dr. Pokorného pravděpodobně byla čtena velice povrchně, byla-li vůbec někým z přítomných externích expertních členů podvýboru v oboru heraldika čtena, a lze se domnívat, že byla pouze prohlédnuta uvedená vyobrazení. Rezultát podvýboru, po upozornění města na zjevný rozpor mezi pojmenováním stromu lípou nebo dubem, je z odborného pohledu nepřijatelný. Ten totiž říká – cituji: „Jelikož není z vyobrazení stromu zřejmé, o jaký listnatý strom jde, je tato změna možná“.  Tím je řečeno toliko, jelikož „Čarek“ vyobrazuje dub a z vyobrazení pečetí, razítek a znaků předložených městem není možné stylizovaný listnatý strom druhově určit, pak je Čarkovo určení dubem přípustné. Tím bylo jasně dáno najevo, že text rešerše Dr. Pokorného čten nebyl, protože v něm je zřetelně a několikanásobně konstatováno, že strom byl vždy vnímán jako lípa. Tento argument byl Dr. Pokorným zároveň podpořen citováním několika autentických popisů úvalského znaku z minulosti, kde není strom určen jinak než jako lípa. Podvýboru lze tedy vyčíst nedostatek profesionality podruhé. A to proto, že obecně je podoba znaku dána nikoliv vyobrazením, ale jeho popisem. Popisy znaku nebyly podvýborem vůbec zkoumány a nebyla hledána korektní odpověď na jednoznačně legitimní námitku úvalských. Zmíněná instituce měla k dispozici zcela jednoduchou možnost korigovat popis stromu tak, že by byl pojmenován jako „listnatý“. Takový termín by musel být vnímán jako heraldicky korektní a zároveň uspokojivě řešící problém úvalského znaku.

 

V uvedené souvislosti je „zvláštní“, že podvýbor při schvalování podob nových obecních a městských znaků uvádí do svého písemného rozhodnutí, jehož příjemci jsou obecní a městské úřady, odborně správné upozornění v následujícím znění: „Zobrazení, které bylo součástí Vaší žádosti a nyní je zařazeno do archivní dokumentace Poslanecké sněmovny nemusí být neměnné. Rozhodne-li se ať už nyní nebo kdykoliv v budoucnu pro novou výtvarnou podobu symbolu, je vždy závazný především slovní popis (blason), který musí být respektován ve všech detailech tak, jak je tomu např. nyní, na Vámi předloženém návrhu“ (citováno včetně podtržení).

 

Podvýbor tak dává důrazně najevo zásadní princip posuzování podoby znaku, kdy prvotním a nejpodstatnějším kriteriem je popis. Přesto si v případě Úval dovolí stanovit popis nedostatečný a chybný a není ochoten po upozornění na věcnou nesprávnost a chybnost popisu revokovat své dřívější rozhodnutí a spokojí se s konstatováním, které je srovnatelné s nepřijatelným „ať si to město užívá, jak uzná za vhodné - my proti tomu nic nemáme“ (!). Takové zjištění však vyvolává celou řadu znepokojujících otázek. Z nich je jedna zcela zásadní - není-li v českých zemích instituce, která by mohla zaručit relevantní a odborně korektní posouzení podob historických městských znaků, kdo tedy má být garantem jejich „správnosti“? A to při vědomí, že stejné „problémy“ jaké bylo možné zaznamenat v Úvalech, jsou na mnoha a mnoha dalších místech. S nadsázskou lze říci, že neexistuje historický městský znak, který by neměl při jeho soudobém praktickém užívání nějaký „problém“ a to včetně znaků udělených panovníkem a s dosud existujícím znakovým privilegiem. Ani existence originálu znakového privilegia nezaručuje, že znak je příslušným městem používán ve „správné“ podobě. Je zřejmé, že podpora dosud vypracovanými kompendii (počínaje Widimskym a konče Čarkem) je, díky nedostatečnostem metodiky a způsobu zpracování, značně omezena.

 

Svým způsobem paradoxní bylo, že korespondence města Úvaly s podvýborem o znaku byla vedena na hlavičkových dopisních papírech, kde je použit městský znak v podobě městem odmítané – tedy s dubem. I to totiž mohlo sehrát svou roli v rozhodování podvýboru. Později byl tento znak nakreslený Stanislavem Valáškem do Čarkovy publikace z roku 1985 nahrazen v záhlaví dopisních papírů černobílou kresbou znaku od Karla Lišky z roku 1975.

 

Město Úvaly se rozhodlo ve věci svého znaku konat a dospět k podobě, která by byla nezpochybnitelná. Na základě další odborné rešerše a vypracované kresebné podoby znaku (autorem tohoto pojenání), zastupitelstvo města Úvaly na svém zasedání konaném dne 16. 3. 2006 schválilo upravenou podobu znaku a také vlajku. Proces konstituování městských symbolů pokračoval schválením podvýborem pro heraldiku a vexilologii dne 3. 5. 2006 a udělením předsedou Poslanecké sněmovny dne 25. 5. 2006.

 

Dekret předsedy PS PČR obsahuje následující popisy znaku a vlajky.

 

Znak: „V modrém štítě na zeleném trávníku vpravo lípa přirozené barvy, vlevo volná stříbrná kvádrovaná hradba s cimbuřím a černou obloukovou branou, z ní vyniká stříbrná věž s třemi černými okny vedle sebe, s červenou valbovou střechou se dvěma zlatými makovicemi“.

 

Vlajka: „List tvoří červený žerďový pruh široký jednu čtvrtinu délky listu a tři vodorovné pruhy, modrý, bílý a modrý, v poměru 1 : 2 : 1. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3“.

 

V navrhovaném popisu znaku byl uveden termín „listnatý strom (lípa) v přirozené barvě“, který byl schvalujícím podvýborem nahrazen termínem „lípa přirozené barvy“. Z kresby nevyplývá, o jaký druh stromu jde. Koruna stromu nebyla utvořena například pomocí lipových lístků. To je hodnotitelné jako možná nedokonalost heraldického kresebného pojetí, jehož autorem byl pisatel tohoto článku. Ten však vycházel z historických podob pečetí a kreseb znaku, kde s výjimkou „dubové“ stylizace Stanislava Valáška, šlo vždy o obecný listnatý strom. Jeho pojmenování lípou bylo pouze součástí tradovaného ikonografického výkladu. Laický pokus o revizi tohoto výkladu ve prospěch dubu, učiněný v sedmdesátých letech 20. století, byl motivován „logickým“ argumentem, že na katastru města Úvaly rostou především duby a nikoliv lípy. Takovou úvahu lze zahrnout do kategorie nakorektního vmněšování se do heraldiky. Na některých jiných místech, se typově shodné „logické úvahy“, promítly do podob historických městských znaků natrvalo.


Publikováno: Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a hradlická společnost v Praze. Ročník XXXI, číslo 2/2011. Praha 2011, s. 44 - 54.

Zpracováno 14. 7. 2011                                                                                                                © Stanislav Kasík  

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting