jméno:
heslo:

Skalná

O ZNAKU MĚSTA SKALNÉ

 

Skalná, dříve Wildstein, byla na město povýšena císařem Františkem Josefem I. na základě jeho rozhodnutí z 5. 12. 1905. Regionální vlastivědní badatelé několika generací, německé i české národnosti, a shodně s nimi i takto zaměřená literatura, má povýšení na město za akt, který byl nutně spojen i s udělením městského znaku. Neexistence znakového privilegia v podobě jak je známa z jiných míst, či absence jakékoliv zprávy o něm, uvádí výše zmíněné badatele do rozpaků a je stále předjímáno, že listina udělující Wildsteinu znak existovala, ale jen zvláštním řízením osudu, v součinnosti s pověstnou „historickou smůlou“ není k dispozici. Ztratila se, shořela, zmizela, byla ukradena, atd. Lze učinit jednoznačné konstatování - Wildsteinu nikdy znak udělen nebyl, znakové privilegium nikdy vydáno nebylo a proto je zcela liché očekávat „zázrak“ nalezení. S listinným potvrzením povýšení městečka Wildstein v roce 1905 na město je to podobné. To se údajně ztratilo (Miloslav Volf, Popis městských archivů v Čechách, Praha 1947, s. 310, in: Jan Pelant, Znaky a pečetě západočeských měst a městeček, Plzeň 1985, s. 219, poznámky ke kapitole Skalná). K tomu je však potřeba poznamenat, že rozhodnutí císaře o povýšení na město je dokument, který není totožný s vlastním povýšením. Císařovo rozhodnutí předchází vlastnímu a skutečnému aktu, kterého se rozhodnutí týká a s tím je spojen nový dokument, obvykle výpravná listina vybavená potřebnými náležitostmi. Že Wildsteinu nebyl udělen znak společně s povýšením na město dosvědčuje i to, že Ottův naučný slovník s heslem Wildstein (díl XXVII), který vyšel v roce 1908, tedy tři roky po povýšení na město, o znaku nic neví.

 

Je otázkou, zda ono na město povyšující privilegium skutečně fyzicky existovalo. Jeho vydání bylo podmíněno zaplacením příslušné taxy a správních poplatků a zároveň nevydání nebylo pro platnost císařova rozhodnutí relevantní. To by také mohlo znamenat, že Wildstein byl na město povýšen, ale listina o tom, ve smyslu kaligraficky napsaného privilegia v deskách s přivěšenou pečetí císaře, vydána nebyla. I v tomto případě je údajná ztráta pouze odrazem odhadované možné skutečnosti - ztratit se nemělo co.

 

Proč společně s povýšením na město nebyl udělen i znak, lze poměrně jednoduše vysvětlit. Povýšení na město a udělení městského znaku byly dva zcela odlišné akty. Šlo o dva samostatné úřední výkony s vlastním úředním postupem, každý s vlastními taxami a poplatky a o každý se žádalo zvlášť. Od druhé poloviny 19. století bylo v této věci žádáno ministerstvo vnitra, které mělo agendu měst a městysů v kompetenci. Žádost nešla přímo do Vídně, ale prostřednictvím okresního hejtmanství a pak místodržitelství v Praze. Samozřejmě, že existuje řada měst, která obdržela povýšení na město a udělení městského znaku najednou v rámci jednoho aktu a s jediným privilegiem. To byla ta města, která si to mohla finančně dovolit. Možná právě tato forma společného privilegia byla ve Wildsteině zamýšlena a tak mohlo být ve Vídní vydání privilegia odloženo do doby než bude ukončen proces schvalování znaku.  Jinak samotné povýšení na město po úhradě všech správních poplatků a po zaplacení taxy za zhotovení příslušných dokumentů stálo v úhrnu městskou pokladnu tolik, že poté bylo rezignováno na podání žádosti o udělení znaku, protože s tím byly spojeny výdaje přibližně ve stejné výši. Došlo k pragmatickému hodnocení situace s výsledkem, že město se bez znaku dokáže obejít. Pro chod městské samosprávy totiž vůbec nebyl znak potřebný – nenahraditelně potřebná byla pečeť, resp. razítko. Znak v podstatě krom reprezentačních funkcí neměl téměř žádné jiné. Je vcelku možné, že celková suma za vydání privilegia o povýšení na město a o udělení znaku způsobila ve Wildsteině, s ohledem na finanční možnosti obce, právě ono pragmatické hodnocení situace.

 

Pokud ve Wildsteině nastala popsaná situace, je možné, že na oficiální konstituování znaku bylo rezignováno (nejspíše s podmínkou dočasnosti) a pozornost samosprávy se soustředila na pečeť (razítko). V uvedených souvislostech lze jistě připustit, že o znaku bylo ve Wildsteině uvažováno alespoň v rovině teoretické. Běžnou praxí totiž bylo, že znak městům nenavrhoval příslušný odbor vídeňského ministerstva vnitra, ale ten pouze posuzoval došlé návrhy a ty buď odmítal, doporučoval úpravy, změny, či výjimečně schvaloval. Pak doporučil ministrovi vnitra znak k udělení a ten doporučení postoupil císaři, který o něm učinil nejprve tzv. rozhodnutí a pak bylo zhotoveno jím podepsané privilegium. Dá se předpokládat, že byl dokonce nějaký návrh vypracován. Pokud měl návrh znaku podobu shodnou, či velice blízkou s podobou pozdější, pak je téměř jisté, že návrh nemusel projít ani první instancí, kterou představoval okresní úřad. To nepochybně vedlo k odložení celé záležitosti. Pak přišla válka a jiné starosti. Období po válce znovu umožnilo zabývat se ve Wildsteině znakem. Tentokrát již za odlišných podmínek. Onen striktní požadavek řádného konstituování prostřednictvím udělení panovníkem již neexistoval. V tomto ohledu byla nově vzniklá republika ve svých zákonech a koncepcích fungování příslušných úřadů méně rigorózní a benevolentně umožňovala vstup laiků a diletantů do procesu vznikání městských symbolů. Nedokázala učinit přítrž svévolnému užívání městských znaků, které neprošly i tehdy fungujícím schvalovacím procesem.

 

Při tvorbě městského znaku a při jeho „konstituování“ nacházeli představitelé města Wildstein své vlastní, ale neoficiální postupy. Zřejmě někdy na přelomu 20. a 30. let 20. století byl někým ve Wildsteině vypracován městský znak. Měl-li tvůrce znaku nějakou oporu v předloze z doby předchozí, či zda byl znak „vymyšlen“ ad hoc, je již obtížné posuzovat. Znak měl podobu děleného štítu, v jehož horní polovině byl realistický pohled na hrad Wildstein a v dolní polovině úplný erb Nothaftů z Wildsteina. Právě díky realistickému (fotografickému) pohledu na hrad se zamýšlený znak města stal heraldicky nepřijatelným. Heraldika totiž stylizuje a nezobrazuje konkrétní stavby (stejně jako osoby). U znaku Wildsteina je také pikantní skutečností, že proces konstituování alespoň v místě samém vůbec nebyl žádným způsobem završen, takže zjevně nebylo jisté, jak má „správný“ městský znak vypadat. Jeho zobrazování nebylo ustáleno a mělo charakter chaotičnosti. Stavidla bezbřehého diletantismu byla spuštěna. Některým tvůrcům se líbil pohled na hrad z jihu, jiným ze severu. V obou případech však šlo o heraldicky neakceptovatelnou detailně propracovanou kresbu reálné podoby nejen objektu s kouřícími komíny, ale i jeho okolí, konfigurace terénu, domků a stromů v popředí, lesního porostu v pozadí, s kopcovitým horizontem, atd. Podobné je to i s erbem Nothaftů v dolní polovině štítu. Nejen, že jde o „znak ve znaku“, ale zde je to dokonce úplný erb, kterým je myšlen štít, přilba s přikryvadly a klenotem. Z pohledu dnes akceptovaných zvyklostí při tvorbě nových obecních znaků je způsob užívající „znaku ve znaku“ obvykle odmítán a neschvalován. V následných kresbách onoho erbu se pak stalo, že klenot byl ve vztahu k celé kompozici znaku miniaturizován natolik, že v dalších generacích nekritických plagiátorů už nebylo rozpoznáno o co jde a byla kreslena jen přilba a na ní něco připomínající korunu.

 

Prvním dokladem praktického užití výše zmíněného neoficiálního městského znaku je pohlednice „Gruss auss Wildstein“ z roku 1931. Z dalších vyobrazení z následujících let je známa i jeho barevnost. Horní polovina štítu červená s neheraldicky pestrobarevným vyobrazením hradu v podobě odpovídající dobovému stavu objektu. A to buď s cibulovou střechou na věži, či později bez ní. V dolní červené polovině stříbrný štít s černým břevnem, na štítě přilba s klenotem a černo-stříbrnými přikryvadly. Shodný znak byl umístěn do pečeti purkmistra. Toto užití má zásadní význam pro hodnocení existence znaku tím, že znak byl užit samosprávným orgánem v praxi. To je z pohledu závažnosti více než vymalování znaku do městské kroniky v roce 1933. V kanceláři starosty lze dodnes spatřit na jedné ze stěn rozměrné plátno s namalovaným znakem města v přibližně stejné podobě. Ve Wildsteině tím vším byla zahájena „tradice“.

 

Doba po roce 1945 přinesla změnu názvu obce, která se od roku 1950 oficiálně jmenuje Skalná. V době, kdy ještě nebylo nařízeno užívat na razítcích místních národních výborů (MNV) jednotně státního znaku, bylo MNV ve Skalné užíváno razítko s erbem Nothaftů z dolní poloviny městského znaku. Proč byl na razítko užit pouze tento motiv a nikoliv celý znak snad vychází z domněnky autora tohoto textu, že poměrně složitá kompozice v horní polovině znaku byla velice obtížně realizovatelná v drobném provedení do gumového razítka. Navíc výrobce razítka zřejmě nebyl nijak výrazně výtvarně nadán, jak svědčí samotné pojetí erbu. Skalná byla zařazena mezi neměstské obce. Teprve v roce 1964 zřízením městského národního výboru byl dřívější statut de facto obnoven.

 

Jak dospěli ve Wildsteině k barevnosti erbu v dolní polovině znaku? Jedno je jisté, ten, kdo znak města navrhoval neměl ponětí o podobě erbu Nothaftů a zároveň nelze uvažovat o jeho snaze podobu znaku zjistit. Jistě by stačilo podniknout nějaký pokus o získání informací například ve velmi blízkém Bavorsku, kde od roku 1856 existovala nikoliv nepřístupná Hefnerova publikace o bavorských šlechtických rodech s vyobrazením erbu Nothaftů (Otto Titan von Hefner, Bayerischer Adel, J. Siebmacher´s grosse und allgemeines Wappenbuch, zweiten Bandes, erste Abtheilung, Nürnberg 1856, tab. 49 – publikace ve své době nepochybně dostupná i v Praze v universitní knihovně). Dotyčný využil knihy Augusta Sedláčka, Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl XIII, která vyšla v roce 1905. V příloze jsou uvedeny kresby pečetí příslušníků rodů osedlých v Loketsku a Plzeňsku. Mezi nimi je i pečeť Ekharda Nothafta z Wildsteina (+ SIGILLVM EKhARDI NOThAFTI – DE BILSTEN) z roku 1309. V pečetním poli je tříhranný gotický štít a v něm břevno, které je kosmo a šikmo šrafované (mřížované). Šrafováním bylo naznačováno, že břevno má jinou tinkturu než štít. Způsob označování heraldických tinktur šrafováním se ustálil v průběhu 18. století s tím, že kosmé a šikmé šrafování (mřížování) bylo vyhrazeno pro barvu černou (černou barvu označuje také kolmé a vodorovné šrafování) a hladká plocha pro jeden z heraldických kovů - pro stříbro. Na základě těchto jinak korektních údajů byla vyhodnocena černobílá kresba Eckhardovy pečeti – hladký štít byl vnímán jako stříbrný a břevno jako černé. Chybnost určení tinktur je nasnadě. Pečeť z počátku 14. století nemohla být šrafována podle systému, který se začal používat až v 17. století a ustálil ve století dalším. Zjevně jde o výsledek laického způsobu nahlížení na heraldiku. Ten však dokázal ovlivnit pohled na městský znak v příštích letech tak zásadně, že se promítl i do druhého symbolu města a tím byl prapor.

 

Erb Nothaftů odpovídá popisu: Ve zlatém štítě modré břevno, na štítě přilba s modro-zlatými přikryvadly, klenotem zlato-modro-zlatě dvakrát dělené býčí rohy a mezi nimi stříbrný sedící ohař s červeným jazykem (Johann Siebmacher, Neu Wappenbuch, Nürnberg 1605, tab. 78).

 

V minulosti si zřejmě někteří hodnotitelé znaku města Wildstein uvědomovali, že zobrazený erb v dolní polovině štítu, přisuzovaný Nothaftům, tomuto rodu nepatří a vytvořila se opravná legenda, že jde o erb dalších významných vlastníků hradu a městečka Wildstein a to Trauttenbergů. Toto určení bylo tak jako tak shodně chybné. Trauttenbergové užívali erb, který odpovídá popisu: V červeném štítě stříbrné břevno a v něm tři modré hroty vedle sebe. Na štítě korunovaná přilba s modro-stříbrnými přikryvadly, klenotem stříbrné pštrosí pero mezi dvěma červenými býčími rohy, každý se stříbrným břevnem, ve kterém tři modré hroty vedle sebe (Johann Siebmacher, Neu Wappenbuch, Nürnberg 1605, tab. 89).

  

Ve vztahu k městskému praporu vyplývá z archivních materiálů následující. 31. 3. 1933 schválilo městské zastupitelstvo ve Vildštejně návrh, aby městskými barvami byly „bílá – černá – bílá“. 25. srpna toho roku podalo město žádost o vyjádření ministerstvu vnitra a to žádost postoupilo státnímu archivu, který se věcí zabýval 18. 12. 1933. Pozoruhodné je vyjádření archivu ministerstva vnitra z 2. 1. 1934, podepsané ministerským radou a ředitelem státního archivu PhDr. Ladislavem Klicmanem. Cituji: „Městské barvy vyvozují se podle určitých heraldických pravidel z městských znaků. K posouzení, zda jsou navržené městské barvy vildštejnské odborně odvozeny, je třeba znáti autentický popis městského znaku vildštejnského. Poněvadž archiv ve svých spisech nemá ani popis ani vyobrazení městského znaku vildštejnského, prosí, aby byl vydán od města buďto ověřený opis privilegia, jímž se mu udílí městský znak anebo – pakli takového privilegia samo produkovati nemůže – aby předložilo fotografický snímek kresby nebo skulptury, znázorňující městský znak, k němuž dlužno připojiti popis barev“. (je použito původní autentické znění dopisu ředitele Klicmana a nikoliv ono proškrtané a opravované - zasahování do originálního textu dopisu stylistickými opravami někoho z Vildštejna je nutné vnímat jako mimořádně nevhodné zacházení s archiválií a v podstatě to lze mít za „barbarský“ čin – navíc, opravovat češtinu doktora filozofie je dost troufalé).

 

Z dopisu ředitele státního archivu zřetelně vyplývá, že v archivu neexistují archivní doklady ke znaku města. Je to podstatné zjištění, protože po československo-rakouské spisové rozluce učiněné v roce 1920, byly Československé republice vydány krom jiného i ty části archivu rakouského ministerstva vnitra, které se dotýkaly českých záležitostí v oboru šlechtických nobilitací a udělování znaků městům. Spisový materiál k městským znakům byl uložen ve fondu „Šlechtický archiv“ v sedmi kartonech označených pořadovým číslem 53 – 59, obsahujících celkem 152 položky. Wildstein mezi nimi není. Je zřejmé, že mezi nimi není proto, že ve Vídní nikdy nebyla projednávána žádost o udělení znaku pro město Wildstein. Složka by byla založena i v případě zamítnuté žádosti, nebo dokonce zrušení žádosti ze strany samotného města. Z toho plyne jednoznačný rezultát – město Wildstein nikdy o znak nežádalo. Díky tomu je hledání privilegia zbytečné (jak bylo uvedeno výše). Z dopisu ředitele archivu Dr. Klicmana také vyplývá víra, že by snad mohlo přeci jen ono znakové privilegium existovat přímo v držení městem. A kdyby nikoliv, tak by stačilo, kdyby byl například na průčelí radnice vytesán do kamene. Uvedené požadavky archivu nepochybně odrážejí metody práce příslušných úředníků ministerstva vnitra (shodné metody byly použity i Jířím Čarkem při sestavování kompendia české komunální heraldiky v době předcházející roku 1985). Úvodní věta dopisu pak velice správně objasňuje, jakým způsobem jsou odvozovány „městské barvy“ – je zajímavé, že se nemluví o praporu.

 

Na požadavek ředitele státní archivu Dr. Klicmana reagovalo město tak, že odeslalo barevné provedení znaku. Podatelna ministerstva vnitra přijala doplňující materiály 25. 9. 1935. Po kompletaci podkladů k žádosti o schválení „městských barev“ podané v roce 1933, byla žádost znovu projednána s následujícím písemným vyjádřením archivu ministerstva vnitra z 2. 1. 1936, podepsaném vrchním odborovým radou a ředitelem státního archivu PhDr. Jaroslavem Prokešem:. „S hlediska heraldického není námitek proti tomu, aby město Vildštejn užívalo na své vlajce kombinace barev: bílé-černé-bíle, jež odvozuje z erbovního štítu bílé nebo stříbrné barvy, v němž je černé příčné břevno. Pokud se týče předloženého městského znaku, je provedení jeho tak nezvyklé, že vyžaduje zvláštního šetření, kdy město tento znak dostalo a jakou podobu původně měl. Poněvadž však projednání městských barev nezávisí nerozlučně s touto otázkou, navrhuje archiv, aby městu Vildštejnu bylo schváleno užívati městských barev bílé-černé-bílé. Co se týče městského znaku, prosí archiv, aby předložený barevný náčrtek byl ponechán u spisů ministerstva vnitra a po skončeném jednání byl poslán archivu k úschově. Případ ukazuje znovu, že přesná evidence všech městských znaků a barev je pro úřední agendu ministerstva vnitra nezbytností, pročež archiv žádá opětovně za souhlas s akcí, navrhnutou ve zdejším podání č. 4251/Arch. ai 1935.

 

Opět jde o pozoruhodný text. Nejprve je po dříve užívaném eufemistickém termínu „městské barvy“ poprvé užit pojem „vlajka“ a konečně se dozvídáme o co vlastně představitelům Vildštejna šlo. Je zvláštní, že vildštejnské „zajímala“ vlajka a nikoliv znak, o kterém zřejmě dobře věděli, že nikdy nebyl řádně konstituován a nyní se mlčky tvářili, že se tak stalo někdy za Rakousko-Uherska a doklady o tom nejsou. Zřejmě také dobře věděli, že znak není zcela v souladu s heraldickými pravidly a snad doufali, že to nějak „projde“. Jakoby z toho všeho vychází, že schválená vlajka měla být prostředkem k „posvěcení“ podoby znaku. Budoucnost měla ukázat, že by to nebyl nepromyšlený „tah“ (viz hodnocení znaku v závěru 20. a na počátku 21. století). Podoba znaku vyvolala ve státním archivu v roce 1935 nejméně ostražité podivení, když jeho „provedení“ bylo označeno za „nezvyklé“. Tím je velice „kulantně“ sdělováno, že v archivu příliš nevěřili, že by znak právě v takové podobě mohl být v době Rakousko-Uherska udělen. Můžeme se oprávněně domnívat, že znak díky realistickému pojetí horní poloviny znaku vzbuzoval podezření, že předpokládaný původně schválený a udělený znak musel mít jinou podobu (viz dopis Dr. Prokeše). Chybou bylo, že řešení nejasných okolností se vznikem městského znaku nebylo dáváno do jednoznačných souvislosti s vlajkou. Ty totiž spolu nerozlučně souvisí a nikoliv naopak, jak se domníval Dr. Prokeš. Seriozním konáním posuzovatele předložené žádosti by bývalo bylo rozhodnutí jednoznačně odmítnout konat ve věci „městských barev“ do té doby, dokud nebude korektně vyřešena podoba znaku. Výsledek má co dočinění s „nažraným vlkem a celou kozou“. Svou důležitost má i poslední věta, na první pohled s Vildštejnem nesouvisející. V ní se odráží nemožnost opory posuzovatelů na úrovni ministerstva vnitra a státního archivu, v „přesné evidenci všech městských znaků a barev“. Z poznamenání ředitele státního archivu vyplývá, že v té době již sedmdesátileté kompendium městských znaků v Českém království z roku 1864 a sestavené V. R. Widimskym (Vincenz Robert Widimsky, Städtewappen Österreichischen Kaiserstaates I., Königreich Böhmen, Wien 1864), nebylo vnímáno jako zdroj bezchybného poznání znaků měst v českých zemích.

 

Z archivních materiálů vyplývá ještě jedna závažná skutečnost. Neexistuje úřední schválení k užívání vlajky. To, co je vydáváno odbornou literaturou za úřední „povolení“ má datum 2. 1. 1936 (Jan Pelant, 1985, s. 219). To však není povolení ministerstva vnitra, to je pouze a jen „Vyjádření archivu ministerstva vnitra“ s návrhem nadřízené instituci, tedy ministerstvu vnitra, aby bylo městu Vildštejnu schváleno užívání „městských barev“. Nic víc. Opačné tvrzení je pouhou mystifikací. Teprve 28. 4. 1937 posílá ministerstvo vnitra Zemskému úřadu v Praze přípis, ve kterém mu vrací jednací spisy k žádosti obce Vildštejn a vyzývá ji prostřednictvím Zemského úřadu, aby byl předložen barevný nákres a přesný popis vlajky ve trojím provedení a žádá, aby obec byla upozorněna na finanční dávku za povolení městských barev ve výši 2 000 Kč. Je tedy zřetelné, že ještě v polovině roku 1937 nebylo Vildštejnu nic povoleno a celý proces s konstituováním vlajky nebyl ještě uzavřen. Je tedy otázkou, zda Vildštejn podal oficiální žádost doplněnou potřebnými počty vyobrazení vlajky a jejím popisem. A hlavně zaplatil-li požadovanou dávku (že by se opakovala situace z počátku 20. století?). Zdá se, že Vildštejn nic neplatil a proces konstituování městské vlajky  ukončen nebyl a její užívání nikdy nebylo povoleno. Rozhodné dokumenty o tomto aktu totiž chybí. (autor tohoto textu prosí o pozorné vnímání této zásadní skutečnosti). K tomu lze dodat, že v září roku 1938 došlo k obsazení Sudet německou armádou. Vztah města Wildstein k správním orgánům Československé republiky přestal de facto existovat. Z tohoto důvodu nebyl proces konstituování městské vlajky dokončen.

 

V roce 1985 vyšly dvě publikace dotýkající se komunální heraldiky. Byla to výše citovaná práce Jana Pelanta o západočeských městských znacích a pak práce Jiřího Čarka, která je považována za jakési základní kompendium české komunální heraldiky (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, Skalná, s. 374). Obě publikace mají ke znaku ve Skalné podstatná sdělení. Na následujících řádcích se budeme zabývat postupně oběma.

 

Pelant uvádí zjištění, že o udělení znaku města neznáme žádné doklady a ten byl nejpozději od počátku 30. let 20. století užíván pravděpodobně bez úředního povolení. V závěru shrnuje: „V literatuře nebyl popisován a nezískal proto velkou publicitu; nebyl ani úředně schválen“. Pelant i přes tento rezultát onen neschválený a úředně nepovolený znak popisuje: „…znak, jenž tvořil dělený štít. V horní modré polovině byla vyobrazena na skále stříbrná dvouposchoďová budova vildštejnského hradu s červenou střechou. Dolní polovina štítu byla červená a v ní znak Nothaftů – zakladatelů Vildštejna, tj. stříbrný štít s černým břevnem uprostřed a na štítu turnajská přílba se zlatou korunou a rozevlátými černostříbrnými přikryvadly“. Uvedený beletristický popis znaku je nutné považovat za neheraldický.  S podivem Pelant akceptoval nepřesný výklad o barevnosti erbu Nothaftů aniž se pokusil nejméně o verifikaci. Odkaz na Sedláčkovu Českomoravskou heraldiku II. (Praha 1925), nic potvrzujícího nepřináší, protože je zde nothaftovský znak popsán bez udání tinktur (s. 546); druhá odvolávka na Sedláčkovy Hrady…je pouze výše popsanou pečetí Ekharda Nothafta -  to je poněkud tristní zjištění.

 

V barevné příloze Pelantovy publikace je uveden znak Skalné v podobě, kterou nakreslil Karel Liška. Je patrné, že zřejmě společnou snahou Lišky i Pelanta, bylo eliminovat zjevně nepřijatelnou realistickou kresbu hradu Wildstein v horní polovině štítu a pojmout objekt v přijatelnější stylizaci. Díky nakreslené členitosti stavby a vůbec celkové podobě lze opět konstatovat, že odvrácení kritizovaného realistického zobrazení hradu se nezdařilo. Pořád je to „realistický“ Wildstein a znalec ikonografie hradu dokáže určit, že jde o kombinaci rytiny Josefa Harnische z roku 1846 z Heberovy publikace o českých hradech (František Alexandr Heber, České hrady, zámky a tvrze, První díl Západní Čechy, Argo, Praha 2002, edice Irena Bukačová, s. 388; v původním vydání Lokotesko, III, 241 – 243) a stavebního stavu památky v roce 1985 – tedy nepříliš „pěkný“ blok budov a bez dominujícího cibulového zastřešení věže.

 

Čarkova publikace zaujala ke znaku Skalné jednoznačný postoj, který vyplývá z následující citace: „…osada, která byla však teprve v r. 1905 povýšena na město. Znak patrně nemělo. Teprve asi za první republiky si dali Skalenští namalovat „znak“, a to dělený štít, v jehož horním poli je zcela realistický obraz hradu Skalné, v dolním poli je pak znak Nothaftů z Vildštejna. Tento heraldicky zcela nevhodný obraz nebyl patrně nikým schválen a nenabyl tedy platnosti. Že nešlo o skutečný znak, nýbrž jen o jeho svémocný návrh, dokazuje ostatně i to, že byl patrně namalován zároveň se zcela podobným „znakem“ obce Libé, která nebyla městečkem, a nemohla tedy vůbec mít znak. Skalenští si jej přesto dali v r. 1933 namalovat do své kroniky. Městský národní výbor „znaku“ neužíval a neužívá; jedině v l. 1947 – 1949 měl tehdy pouze místní národní výbor v poli svého razítka pouhý znak Nothaftů z Vildštejna (černé břevno ve stříbrném štítě s helmem a pokryvadly)“. Čarek nepřináší popis znaku a také neuvádí znak v barevné příloze a tím dává jednoznačně najevo, že pro něj znak města Skalná de facto neexistuje. Autorem hesla Skalná nebyl Jiří Čarek osobně. Jednotlivá hesla zpracovávali pracovníci příslušných okresních archivů. Takže u Skalné je zřejmé, že autorem nebyl Jan Pelant, ale někdo z archivu v Chebu. Opět nebyl autor schopen eliminovat chybné určení tinktur erbu Nothaftů.

 

Na závěr zmíníme jednu publikaci z roku 2001 (Josef Augustin, Velká encyklopedie měst a obcí ČR, Sokolov 2001, Skalná s. 540). Tato publikace ve vztahu ke znaku nepřínáší vůbec nic nového. „Beletristický“ popis znaku je převzat z publikace Pelantovy a znak uvedený v barevné příloze mající stejný původ byl jen stylisticky upraven (redakční počítačová úprava původní Liškovy kresby).

 

Pro úplnost popisu geneze užívání znaku a vlajky městem Skalná je pozornosti hodným dokumentem obecně závazná vyhláška č. 1/2000 O používání městských symbolů z 30. 10. 2000. Tato vyhláška již není platná, ale nepochybně zůstává podstatným svědectvím o způsobu nahlížení na existenci městského znaku a na jeho praktického užívání. Můžeme spekulovat, zda uvedená vyhláška byla vydána proto, aby suplovala neexistenci udělení, či jiné formy konstituování znaku. Nebo proto, aby byly eliminovány zřetelné potíže schválení a udělení znaku v uvedené podobě současnými kompetentními státními institucemi. Lze předpokládat, že uvedené potíže byly vydavatelům vyhlášky známy. Zmíněnými kompetentními státními institucemi v v roce 2000 byly, Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, jako orgán schvalovací, a předseda PS PČR jako udělovatel. Je patrné, že vyhlášce jako základní opora sloužila publikace Jana Pelanta z roku 1985.

 

Jestliže se v článku 1 vyhlášky psalo, že město Skalná je oprávněno používat městské symboly, bylo to pravdivé konstatování. Nikoliv stejně korektní byl článek 2, nazvaný Městské symboly. V případě znaku se vyhláška, místo na akt řádného konstituování, odvolávala na Pelantovu publikaci, která však ono „neudělení“ nemůže nahrazovat, protože sám Pelant má znak za nepovolený. Městský prapor (od dubna 2004 vlajka) je uveden jako schválený ministerstvem vnitra 2. 1. 1936. Výše bylo doloženo, že v souvislosti s uvedeným datem nic uděleno nebylo a proces nebyl ukončen ještě v září roku 1937, či ještě lépe - nebyl dokončen nikdy. V článku 3 Městský znak a městské barvy byl znak popsán tak, že je doslovně převzat z Pelantovy publikace. Takový popis je z pohledu oboru heraldika nepřijatelný a díky svému beletristickému pojetí je pseudoodborným. Ve vztahu k vyhlášce nenaplňoval takto stanovený popis její potřeby a tím i její smysl – to je chránit zneužití symbolu. Odborník totiž ví, že uvedený popis lze  „obejít“ a vytvořit znak shodný, ale popisu neodpovídající. Tím se lze bez problémů vzdálit dosahu právního působení vyhlášky. Naskýtá se otázka – jaký měla taková vyhláška smysl?

 

Město Skalná se rozhodlo učinit nápravné a korigující kroky ve vztahu k podobě městského znaku a vlajky. A zároveň postoupit vše do procesu řádného konstituování. Po projednání městským zastupitelstvem dne 17. 4. 2008, které schválilo navrženou podobu upraveného znaku a zcela nové vlajky, byla podáná žadost Poslanecké sněmovně o schválení a udělení.

 

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii na svém zasedání dne 7. 5. 2008 odmítl schválit vlajku s odůvodněním „nedostatečného odvození od znaku a pro kolizi s mezinárodní signální vlajkou písmeno D“ (tři vodorovné pruhy žlutý, modrý a žlutý). Město Skalná žádost opakovalo v nezměněné podobě s odmítnutím námitky jako neopodstatněné. Byla formulovaná teze, že vlajka „D“ mezinárodního námořního vlajkového kódu nemůže kolidovat s vlajkou vnitrozemského města, protože platnost mezinárodního námořního práva (Ocean Law), jehož součástí je i systém vexilologicky nedefinovaných signálních vlajek mezinárodního námořního vlajkového kodu (International Code of Signals / Flag Code), končí v místě, kde se moře dotýká pevniny. Tedy mořským břehem nebo přístavními hrázemi, resp. ústími řek, břehovými zařízeními, stavbami a signalizačními místy, které s námořní plavbou a s navigací námořních lodí souvisejí. Vexilologická nedefinovanost námořních signálních vlajek námořní právní normou je pro polemiku důležitá a zároveň ve vztahu k užívání v praxi na moři podstatná. Smyslem významu signálu není vlajka s přesně určenými vexilologickými parametry, ale vizuálním vjemem, který je pro právní platnost vlakového signálu dostačující. Není totiž přípustné, aby například některé vlajkové signály vytvořené pomocí primitivních prostředků v nouzi, mohly být vyhodnoceny (například za použití rigorózního vexilologického hodnocení) jako neplatné a proto nerespektované. Zároveň bylo konstatováno, že podoba navrhované vlajky města Skalná, je při použití tří vodorovných pruhů ve shodě s vlajkou vytvořenou v roce 1933 (tři vodorovné pruhy, bílý, černý a bílý). Takovou vlajku by vexilologická část externích expertů podvýboru byla ochotna akceptovat jako vlajku „historickou“. A to i přesto, že i ona je nositelkou „nedostatečného odvození od znaku“. Podstatné je, že, barevnost nového návrhu městské vlajky byla dána do souladu s poznáním správné podoby erbu rodu Nothaftů. Tím byla potvrzena kontinuita a zároveň napravena nedostatečnou laického poznání minulých generací.

 

Na zasedání podvýboru konaném dne 17. 9. 2008 byly symboly města Skalná nakonec schváleny. Zároveň byly stanoveny odborné popisy. Znak: „V modro-červeně děleném štítě, nahoře ze skály přirozené barvy vyrůstá hradní palác s deseti (5, 5) okny, s věží vpravo s jedním oknem, z pravého okraje štítu vyniká k věži most s jedním prázdným obloukem, vše stříbrné, okna černá, střechy valbové a červené. Dole zlatý štít s modrým břevnem, s korunovanou turnajskou přilbou a modro-zlatými přikrývadly“. Vlajka: „List tvoří tři vodorovné pruhy, žlutý, modrý a žlutý. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3“. Obojí udělil předseda Poslanecké sněmovny PČR dne 13. 11. 2008.


Publikováno: Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a hradlická společnost v Praze. Ročník XXXI, číslo 1/2011. Praha 2011, s. 73 - 83.

Zpracováno 23. 3. 2011                                                                                                                   © Stanislav Kasík 

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting