jméno:
heslo:

O znaku městyse Vraného

První zmínka o vsi Vraný v písemných historických pramenech je nepřímá a je učiněna v roce 1318 v přídomku Rudolfa, Albrechta a Jana z Vraného, ale není jisté, zda Vraný skutečně vlastnili (některá odborná literatura je s Vraným u Slaného nespojuje vůbec, viz níže Profous). V letech 1340-1359 se připomíná Bedřich z Vraného (Friderico de Wraneho - 1340, Friderico de Wranye - 1346, Bedrzichoni de Wranyeho), jehož vztah ke vsi je již bez pochybnosti. V jeho době je, záznamem v soupise papežského desátku z roku 1352, zmíněna zdejší fara, která nutně předpokládá existenci kostela. Současný kostel sv. Jana Křtitele je barokní stavbou z let 1751-1761. Zde umístěný epitaf Petra Chotka z Vojnína z roku 1571 a náhrobník z roku 1579 jsou transferované artefakty z výbavy původního gotického kostela, který stával ve dvoře domu č. p. 10 a byl v roce 1756 zbořen.

 

V erbu Bedřicha z Vraného byla ruka s mečem (1346), ale další uživatelé přídomku z Vraného měli v erbu orlici (1365 Ondřej z Vraního; 1375 Vilém z Vraního). Jiní pak používali ve štítu orlici, ale klenotem byla obrněná ruka s mečem (1406 Mikeš z Vraního; 1406 Hynek z Vraního; 1463 Václav z Vraního; 1484 Jindřich Vejce z Vraního). Na základě podobnosti s erbem pánů ze Žirotína (ve štítě kosmá orlice) se uvažuje o stejném původu. Od Mikše (Mikuláše) a Ondřeje z Vraního vzešli Kopanští z Vraního. Od potomků výše zmíněného Bedřicha z Vraného pocházeli Šlovičtí, Luníkovští a Vejcové z Vraního. Ti již, krom přídomku, neměli se vsí Vraný nic společného.

 

V roce 1394 je jako patron vranského kostela připomínán Jindřich z Dubé, který nepochybně vlastnil alespoň části vsi. V této době možná už stála i zdejší tvrz, která je zmíněna poprvé v roce 1399 jako majetek Hynka z Kaufunku společně s dílem vsi, ale bez patronátního práva ke kostelu. Právo podací k vranskému kostelu v roce 1434 uplatňoval Vilém Zajíc z Házmburka. V následujících letech jsou majetkové poměry ve vsi poněkud nepřehledné. I nadále zde měli majetek Kaufunkové. Jejich vlastnictví v roce 1453 získal Vilém z Ilburka. V roce 1479 byl držitelem Beneš z Veitmile a pak od roku1534 Arkleb z Boskovic. Zajícové z Házmburka museli ve Vraném vlastnit rozhodnou část vsi, protože v roce 1513 na přímluvu Jana Zajíce z Házmburka král Vladislav Jagellonský povolil ve Vraném konání trhů a ves povýšil na městečko.

 

Z pohledu předmětu rešerše je další podrobné sledování vlastníků městečka Vraného bezpředmětné. Zmíníme, že v roce 1543 Jan Zajíc z Házmburka prodal Vraný městu Slaný. Jemu bylo městečko v roce 1547 konfiskováno za účast v protihabsburském povstání a následující tři roky spravováno českou královskou komorou. Do dědičného držení získal Vrané v roce 1550 královský prokurátor Petr Chotek z Vojnína (+1571), majitel hradu Žirotína. Vraný byl k panství tohoto hradu připojen a setrval u něj až do roku 1655. Chotkové a jejich nástupci vybudovali ve Vraném novou tvrz. Pak se zde vystřídalo několik vrchností z různých šlechtických rodů. V roce 1706 koupila Vraný kapitula při chrámu sv. Víta v Praze. Kapitula postavila ve Vraném nový kostel a v letech 1785-1794 také nový zámek.

 

Použitá literatura k historii městyse Vraný:

- Anděl, Rudolf: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, III. Severní Čechy. Praha 1984, s. 520.

- Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě ave Slezsku. VIII. díl. Praha 2011, s. 383–387 (dále jen Kuča).

- Profous, Antonín: Místní jména v Čechách. Díl IV., Praha 1957, s. 617-618.

- Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl VIII., Praha 1891, s. 214 (Vraní).

- Sedláček, August: Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Svazek 2., Praha 2001, fol. 176v-177r.

- Velc, Ferdinand: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém. XX. Politický okres slánský. Praha 1904, s. 404-406, Vrané (druhdy též Vraní; dále jen Velc).

 

Výklad o vzniku znaku městyse Vraného není jednoduchý. Lze totiž dospět k poznání, že v dosavadní odborné literatuře je silně zakořeněna zdánlivě nezvratitelná představa o jeho udělení panovníkem na žádost Zajíců z Házmburka, která však obsahuje sporná a dokonce obtížně překonatelná "bílá místa". Především chybí jednoznačný doklad o udělení znaku městysi Vranému panovníkem a zároveň interpretace některých pramenů má charakter zřetelné mystifikace, vzniklé tak, že "přání jsoucí otcem myšlenky" pomyslně předběhlo racionální uvažování.

 

Na samém počátku úvah o genezi znaku ve Vraném je listina krále Vladislava Jagellonského, která byla vydána dne 4. 4. 1513 v Budíně. Listina se nezachovala v originále, ale je zmíněna jako inzert v listině Maxmiliána II. z roku 1570, kterou městečku Vraný, na žádost Petra Chotka z Vojnína, císař potvrzuje dosud udělená privilegia. V listině se krom jiného píše: "...jednoho /tj. majestátu/ slavné paměti krále Vladislava, děda našeho, jímž týž Vraný za městečko vysazuje a trhem týhodním, též dvěma jarmarky nadává. Kteréhož jest datum na Budíně ten outerej po neděli, jenž slove Quasimodo geniti, léta Božího tisícího pětistého třináctého" (Codex iuris municipalis regni Bohemiae. Tomus IV-3. Praha 1961, č. 820, s. 242). Nelze přehlédnout, že o znaku není v této konfirmaci ani zmínka. Editor, archivář Antonín Haas, k uvedené listině poznamenává, že ve Státním ústředním archivu našel výpověď Jeremiáše Váni, souseda z městyse Vraného, učiněnou dne 25. 2. 1670, že tato listina v jeho době ještě existovala (SÚA Praha, Stará manipulace, sign. P 106 V 29).

 

V rozporu s uvedenou listinou je výklad Antonína Rybičky z roku 1884, který píše (cituji v úplném znění): "Vrané v Rakovnicku. Jakož byl král Vladislav II. ves Vrané, k panství Budyňskému tehdáž pánům z Hažmberku náležitému příslušející, r. 1513 za městečko vysadil, třemi trhy ročními a erbem nadál, král Ferdinand I. k žádosti pana Jana Zajíce z Hažmberku a na Budyni listem, jehož datum na hr. praž. v úterý před sv. Žofií l. 1538 - nadání to krále Vladislava II. potvrdil a obnovil tak, aby městečko to i napotom pečeti i jarmarků nadepsaných bez všeliké překážky užívati a své potřeby obecní voskem zeleným pečetiti mohlo, a vypisuje se pečeť ta takto: "Štít červený, v němž na trávníčku zeleném zeď z kamene tesaného se stínkami a po každé straně věže bílá s jedním oknem se střechou sedlovou a zlatými makovicemi se spatřuje; mezi těmi věžemi viděti jest erb přirozený pánů z Hažmberku; totiž štítek rozčtvrcený, v jehož horní pravé a dolní levé čtvrti zajíc zlatý, vzhůru spjatý a v horní levé a dolní pravé čtvrti zlaté černá hlava kančí se spatřuje" (Majestát kr.Ferd. I. S. B. 283 f. 180)" (Rybička, Antonín: Pomůcky k domácí heraldice a sfragistice. Sbírka sedmá. Památky archaeologické a místopisné. Díl XII. Praha 1884, s. 464 - 465).

 

Jak je patrné, tak Antonín Rybička rozšířil původně "strohé" sdělení o povolení tří trhů zprávou o udělení znaku ("erbu") a vzápětí se vrátil k pouhé pečeti a zelenému vosku. Nakonec znak popisuje a odkazuje na privilegium Ferdinanda I. z roku 1538, jehož text ve formě opisu se údajně nachází v příslušném Salbuchu č. 283 a na foliu 180. Podle sdělení Jiřího Čarka z roku 1985 není v příslušném Saalbuchu, na který Rybička odkazuje, nic jiného než opis listiny krále Vladislava z roku 1513. Žádná jiná listina zde opsána není, tím méně popis znaku. To lze vyložit jedině tak, že Rybička si nekorektně pomohl popisem z jiného zdroje. V jeho době existoval jediný možný zdroj - kompendium městských znaků v Českém království napsané Vincenzem Robertem Widimskym a vydané v roce 1864. Widimsky psal německy a je zřejmé, že Rybička jeho popis znaku městyse Vraný nepřekládal do češtiny, ale mohl využít barevného vyobrazení znaku v příloze a vytvořit vlastní popis v českém jazyku.

 

Než se budeme zabývat citacemi a komentáři jednotlivých pojednání o znaku městyse Vraného v odborné a další literatuře, vrátíme se do roku 1513 a následujících let a budeme zkoumat, zda k udělení znaku městečku Vraný skutečně došlo, či nikoliv.

 

Od roku 1513, kdy Vladislav II. povýšil Vraný na městečko a udělil tři trhy, ale neudělil městečku znak, byla v roce 1538 vydána Ferdinandem I. konfirmační listina, potvrzující městečku Vraný trhy a dovoluje pečetit zeleným voskem. Text této listiny není znám z originálu a ani z opisu v knihách zvaných Saalbuchy, ale z konfirmační listiny Maxmiliána II. z roku 1570. Jak bylo výše uvedeno, tak zmíněné listiny o znaku nic nepíší, přesto mnohými autory byla zejména listina Ferdinanda I. z roku 1538 prezentována jako znak udělující, včetně jeho popisu.

 

Panovníkovo povolení pečetit zeleným voskem svědčí nejméně o tom, že samospráva městečka používala pečeť již před rokem 1538. Z pohledu skutečných funkcí znaku a pečeti lze dovodit, že pro jakékoliv město či městys byla podstatná především pečeť, jako prostředek ověřovací a pověřovací, dávající vydaným listinám právní relevanci. Pro správní, hospodářský a také právní život obce byl pečetní typář mimořádně důležitou a nepostradatelnou věcí. Zhotovení pečetního typáře se po povýšení na městečko stalo pro samosprávu neodkladnou prioritou. Znak sloužil především k vnější reprezentaci sídla a samospráva se bez něj dokázala obejít i několik století.

 

Povolení pečetit zeleným voskem mělo svou důležitost. Od určité doby byl vosk k pečetění hierarchizován podle jeho barvy. Červený vosk byl vyhrazen panovníkovi, královně, vysoké šlechtě, vysokým církevním hodnostářům, universitě a královským městům. Podle společenského postavení uživatele pak byl užíván sestupně zelený, černý a přirozený vosk.

 

Na počátku 16. století bylo již zemským zákonem pevně stanoveno, že udělování znaků městům a městečkům je právo královo, které nemohl suplovat například vlastník. Ten byl obvykle pouze přímluvcem u panovníka. V kompetenci vlastníka však bylo zřízení pečetního typáře a ovlivňování obsahu pečetního pole. V případě Vraného je jisté, že iniciátorem vzniku městské pečeti byl vlastník městečka Jan Zajíc z Házmburka. Můžeme se domnívat, že prvotní typář vznikl krátce po roce 1513, resp. do roku 1538. O podílu Jana Zajíce z Házmburka na vzniku pečeti a ovlivnění její podoby svědčí použití házmburského rodového erbu. O podobě vůbec první vranské pečeti se můžeme pouze dohadovat, protože žádný její otisk se nedochoval. Přesto můžeme mít o jejím vzhledu vcelku reálnou představu díky zachovanému typáři z roku 1563.

 

Ve Státním okresním archivu v Kladně se dochovalo originální mosazné pečetidlo o průměru 23 mm. Do pečetní desky je vyryt mezi vnější dvojitou a vnitřní jednoduchou lištu opis (začátek na 1. hodině): ¬ PECZET + MIESTECZKA x WRANIO x ž 1 ž 5 ž 6 ž 3 ž. V pečetním poli na trávníku dvě věže, každá kvádrovaná s oknem, cimbuřím a stanovou střechou zakončenou makovicí; mezi věžemi čtvrcený štítek. V 1. a 4. poli zajíc a ve 2. a 3. poli kančí hlava (SOkA Kladno, Sbírka pečetidel a razítek, inv. č. 40, sign. Vr1;).

 

Ještě v roce 1904 existoval na úřadě městyse ve Vraném shodný typář, vyrobený údajně ze stříbra a zavěšený na stříbrném řetízku. Zprávu o něm zaznamenal Ferdinand Velc. Průměrem byl větší předchozího – 32 mm, opis byl Velcem chybně napsán malými písmeny „Peczet ž miesteczka ž Wranio ž 1ž5ž6ž3“ (Velc, Soupis památek, XX., 1904, s. 404; Karel Liška četl opis jinak, rozdíl je zejména v použití velkých písmen a pak v následujících slovech: PECZAT…WRANIC, Přibyl, Alois – Liška, Karel: Znaky a pečetě středočeských měst. Praha 1975, tab. XXI, č. 1; dále jen Přibyl-Liška). Velc zaznamenal i výše uvedený mosazný typář dnes uložený v kladenském archivu. Stříbrné pečetidlo na řetízku ze shodného kovu se tedy v minulosti ztratilo. Existenci dvou shodných pečetních typářů, odlišných pouze velikostí, lze mít za odraz dobové obvyklosti ve zřizování dvou typářů nazvaných „sigillum maius“ a „sigillum minus“ – velká a menší pečeť. Také to může svědčit o rozvinuté městské kanceláři, která větší pečeť používala pro zvláštní a mimořádné pečetění, zatímco menší byla určena pro běžnou kancelářskou agendu.

 

Letopočet 1563 lze nepochybně vztáhnout k roku, kdy byl vyroben nový typář. V žádném případě nemůže tento letopočet být vyložen jako rok udělení znaku. V roce 1563 byl vlastníkem Vraného Petr Chotek z Vojnína a Jan Zajíc z Házmburka neměl žádný vztah k městečku již dvacet let. Díky zobrazení házmburského erbu mezi věžemi lze mít toto zobrazení pečetního obrazu již za tradiční a zároveň můžeme konstatovat, že jak samospráva, tak i vrchnost vnímaly obsah pečeti právě takto. Za jiných okolností bychom mohli mezi věžemi vidět erb Chotků z Vojnína.

 

K této pečeti lze ještě poznamenat, že představa mnohých o zobrazení znaku městečka na desce typáře je mimořádně lichá. Naposledy v roce 1997 tak uvažovali kladenští archiváři při zpracování fondu sbírky pečetidel a razítek (a před nimi mnozí další). V heraldice platí dávnověká teze – „bez štítu není znaku“. V pečetním poli vranské pečeti nejsou figury věží na trávníku ve štítu, a proto nelze o znaku vůbec uvažovat. Je však jisté, že obraz této pečeti se v následující době stala předlohou pro podobu znaku městečka. Způsob jak to bylo učiněno, spočíval v umístění uvedených figur dvou věží na trávníku a házmburského erbu mezi nimi do štítu a jejich obarvením prostřednictvím heraldických tinktur. Na dalších řádcích se pokusíme o zjištění, kdy se tak stalo.

 

V držení kladenského archivu je ještě jeden typář vranské pečeti zařazovaný rámcově do 19. století (1801 – 1900). Deska pečetidla je čtvercová (45 x 45 mm), pravděpodobně z oceli. Pečetní pole má zkosené rohy a opis je umístěn mezi perlovec a linku: ¬ PEČEŤ MĚSTYSE VRANÉHO. V samotném poli jsou figury jako u předchozího typáře a opět jsou bez štítu.

 

V držení úřadu městyse Vraného je kruhový mosazný typář se stejnými figurami bez štítu v pečetním poli s opisem PEČEŤ MĚSTYSE VRANÉHO. Jediný rozdíl od předchozích typářů je skutečnost, že věže stojí na vrchu. Průměr desky cca 25 mm (bez možnosti datování). Opis není ohraničen vnitřní lištou a jeho začátek a konec určují oba konce linie vrchu, mezi spodním okrajem vrchu a dolním okrajem pečetního pole je široká mezera. Vedle toho disponuje úřad městyse pečetním lisem, kterým se mohla pečeť prolisovat do vosku, či do moučného těsta, pod papírovým krytem. Koncepce pečetního pole je totožná s předchozím typářem, ale vrch vyniká z dolního okraje pečetního pole a opis je ohraničen vnitřní lištou, která vychází z obou úbočí vrchu. V dolní části vrchu čteme letopočet 1753. Na základě tohoto zjištění můžeme konstatovat, že ještě v roce 1753 nebyl ve Vraném používán znak. Kdyby znak v této době existoval, pak by nepochybně v pečetním poli byl zobrazen jako štít s figurami dvou věží na trávníku a házmburským štítkem mezi nimi.

 

Tuto tezi potvrzuje i topografická literatura z roku 1785 napsaná Jaroslavem Schallerem. Ten píše: „Das Stadtwappen besteht aus zwey Thürmen, zwischen welchen zwey Schweinsköpfe, und zwey Hasen vorkommen“ (překlad SK: „Městský znak sestává ze dvou věží, mezi nimiž dvě sviní hlavy a dva zajíci přicházejí“; Schaller, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen. Erster Theil. Rakonitzer Kreis. Prag 1785, s. 188). Text sice píše o „městském znaku“, ale samotný popis je nedostatečný. Protože na jiných místech uvádí Schaller korektní a úplné popisy znaků, včetně tinktur, můžeme se domnívat, že z Vraného takovou informaci obdržet nemohl, protože znak jednoduše neexistoval a autorův dotaz byl uspokojen otiskem pečeti.

Vůbec první zprávu o skutečném znaku městečka Vraného přináší heraldické kompendium znaků měst a městeček v Českém království, napsané Vincenzem Robertem Widimským, lékárníkem z Města Albrechtic u Krnova, a vydané c. k. státní a dvorskou tiskárnou ve Vídni v roce 1864. Když byla v roce 1850 nahrazena před tím ukončená patrimoniální správa správou státní, převzalo vídeňské ministerstvo vnitra také agendu komunální heraldiky. Pro potřeby této instituce bylo nezbytně nutné získat přehled o existujících a užívaných městských znacích v celém Rakouském císařství. Těmto potřebám podle vídeňských úředníků vyhovovala již před tím amatérsky sestavovaná sbírka zmíněného lékárníka Widimského. Z okolností vydání Widimského kompendia vyplývá, že vídeňské ministerstvo vnitra se stalo pomyslným garantem jeho obsahu. Díky nemožnosti dospět k jinému zdroji poznání, byla Widimského práce pragmaticky bez výhrad akceptována, ačkoliv šlo z dnešního pohledu o nekritickou „sběrku“ znaků. Nedostatečnosti obsahu Widimského publikace byly rozpoznatelné i v polovině 19. století, ale nenašel se nikdo, kdo by kompendium podrobil kritickému hodnocení. Widimsky v úvodu své publikace píše, že mnohá města navštívil osobně a jinak využil pomoci svých přátel (většinou stavovských kolegů – lékárníků), či si o informace napsal na příslušný úřad. Jak to bylo ve Vraném, není zřejmé, ale zdá se, že s představiteli městečka korespondoval. Sběr materiálu k městským znakům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ukončil v roce 1860. Lze se domnívat, že podoba znaku městečka byla ve Vraném stanovena právě před rokem 1860, po Widimského korespondenčním dotazu na podobu znaku, adresovaném úřadu městečka. Na jiných místech lze dovodit, že takový dotaz dokázal u představitelů měst a městeček způsobit pomyslné „zděšení“, protože do té doby bylo žito s vědomím, že obec znak má, protože je na pečeti. O jeho barevnosti však povědomost nebyla, protože pečeť sama není schopna barevného otisku. A tak se na mnoha místech znak doslova „vymýšlel“ ad hoc tak, že k pečetnímu obrazu byly přiřazeny heraldické tinktury a tím byl problém zdánlivě vyřešen. Prostřednictvím Widimského publikace pak tímto způsobem vytvořený znak nabyl charakter znaku oficiálního.

 

Widimsky byl prvním, kdo přinesl heraldický popis a také barevné vyobrazení znaku městečka Vraného. Pro zajímavost uvádím úplné znění textu: „Die Zeit der Entstehung dieses Ortes ist seines hohen Alters wegen nicht mehr anzugeben. Er hatte schon in der frühesten Zeit Stadtrechte besessen, welche ihm aber nach der Schlacht am weissen Berge entzogen wurden. Wann und von wem ihm diese verliehen wurden, kann durch keine Urkunden nachgewiesen werden. Das Wappen dieses Städtchens ist ein rother Schild, darin auf berastem Grunde eine gezinnte silberne Stadtmauer, die von zwei viereckigen gezinnten Thürmen, zu einem Fenster, mit schwarzen Satteldächern und goldenen Knöpfen flankirt ist. Auf der Mauer zwischen den Thürmen ruht das Zagic von Hasenburg´sche Familienwappen – ein in vier Felder getheilter Schild, dessen unteres linkes und oberes rechtes blaues einen aufspringenden goldenen Hasen, das untere rechte und obere linke goldene einen rechtsgekehrten  schwarzen Eberkopf enthält – ein Wappen, das dieses bereits 1563 besessen. Es ist jedoch nicht zu bestimmen, ob das ganze Wappen von einem Zagic von Hasenburg, Herrren auf Wrannay, dem Städtchen verliehen oder aber nur von einem Gliede dieses Herrengeschlechtes mit seinem Familienwappen vermehrt wurde“ (překlad SK: „Doba vzniku tohoto místa není pro vysoké stáří více naznalá. Má již z dřívějších dob udělená městská práva, která mu ale po bitvě na Bílé hoře byla odňata. Kdy a od koho mu toto bylo uděleno, nemůžeme skrze žádnou listinu prokázat. Znak tohoto městečka je červený štít, v něm na travnaté půdě cimbuřová stříbrná městská zeď, která dvěma čtyřrohými věžemi s cimbuřím, jedním oknem, s černou sedlovou střechou se zlatými knoflíky, po obou stranách provázená je. Na zdi mezi věžemi spočívá Zajíců z Házmburka rodový erb – na čtyři pole rozdělený štít, jehož dolní levé a horní pravé modré vyskakujícího zlatého zajíce, dolní pravé a horní levé zlaté vpravo obrácenou černou kančí hlavu, obsahuje. Znak tento již 1563 užíván. Avšak nelze určit, zda celý znak od Zajíců z Házmburka, pánů na Vraném, městečku udělen nebo jen od příslušníků tohoto panského rodu jeho rodovým erbem polepšen (Widimsky, Vincenz Robert: Städtewappen des österreichischen Kaiserstaates, I. Königreich Böhmen, Wien 1864, s. 141, No. 546. Wrannay).

 

Na tomto znaku, který je nutné mít za domnělý, lze demonstrovat Widimského pracovní postupy a zároveň svévolné konání. Uvedením letopočtu 1563 Widimsky potvrzuje, že měl k dispozici otisk typáře z roku 1563 (viz výše). Nepřesně dovozoval, že na pečeti je znak, i když nemohl identifikovat štít, který pro hodnocení pečetního znamení jako znaku je nezbytnou podmínkou. Zdá se také, že od představitelů městečka neobdržel žádnou jinou informaci o tom, jak znak vypadá, protože ten neexistoval (!). Není zřejmé, zda byl Widimsky městečkem požádán o stanovení tinktur, či aktivita byla na jeho straně. V tomto případě je však výsledek hodnotitelný jako dobrý. Červený štítek byl nepochybně vhodným řešením pro nemožnost jiné volby s ohledem na potřebu zachovat zelený trávník a stříbrné věže. Zároveň bylo potřebné se vyhnout obvyklému modrému štítu typickému pro celou řadu městských znaků v Čechách. Pokud lze v této souvislosti Widimského chválit, pak už tak nelze učinit v případě svévolného doplnění hradby mezi věžemi. Důvod pro takové konání není zřejmý. Widimsky dokázal používat zvláštní neheraldické „logiky“, z které plynuly některé jeho počiny mající charakter subjektivního konání a s nadsázkou řečeno konání „heraldicky obsedantního“. Například „stavění“ fortifikací na trávníky s pomyslným zdůvodněním, že tak hmotné věci nemohou levitovat v prostoru. Byla-li v hradbě brána, pak k ní svévolně přiváděl cestu, aby tak zdůvodnil existenci brány. I když jsou na pečeti věže kvádrované, tak ve znaku byly nakresleny jako hladké (omítnuté). Nekvádrování věží patří u Widimského k důsledně opakovanému schématu, který možná měl oporu v jeho osobní zkušenosti s reálnými omítnutými věžemi. Pokud mu u věží kvádry z nějakého důvodu vadily, tak u hradby takovou averzi neměl. K zvláštnostem kresby ve Widimského publikaci také patřily bezdůvodně trojrozměrné stínky. Téměř u všech štítů, včetně toho s vranským znakem je použit zlatý lem. Lem je legitimní heraldická figura, kterou je nutné popisem hlásit, ale ve Widimského popisech znaků však nenajdeme o lemech ani zmínku.

 

Jestliže byl u Widimského obarven štít na červeno, pak již nemohly být červené střechy na věžích a to i přesto, že struktura rytí na pečeti dovoluje identifikaci taškové, čili červené střechy. Černá střecha je v heraldice vnímána jako šindelová a je možné takovou použít. V případě tvaru střechy sice Widimsky píše, že jde o střechu sedlovou, ale nakreslena byla jako valbová s dvojicí zlatých makovic. Na pečeti, která byla Widimskému předlohou, není střecha ani sedlová, ani valbová, ale stanová (také jehlancová). Ke kresbám ve Widimského kompendiu je vhodné poznamenat, že jejich autorem byl nám neznámý kreslíř. Ale to nijak nezbavuje Widimského odpovědnosti za obsah jeho publikace.

 

Widimského kompendium českých městských znaků, ač plné chyb, nesmyslů, subjektivních názorů a dalších hrubých nedostatečností, se díky velice pravděpodobné garanci vídeňského ministerstva vnitra, stalo všeobecně respektovaným souborem podob městských znaků v českých zemích. Widimsky dokázal ovlivnit pohled na praktickou komunální heraldiku na dalších více jak 150 let a jeho vliv trvá v podstatě dodnes. Způsobil u mnohých neopodstatněné „okouzlení“ a našel mnoho a mnoho epigonů, jak na úrovni uživatelů konkrétních městských znaků, tak i u badatelů a zájemců o heraldiku, a dokonce u samotných znakových cenzorů v heraldické komisi vídeňského ministerstva vnitra.

 

V případě znaku městečka Vraného položil Widimsky základ pro jeho vnímání jeho následovníky. Na následujících řádcích bude uveden jejich výběrový přehled s případným komentářem.

V roce 1904 uvedl Ferdinand Velc v soupise památek uměleckých a historických v okrese slánském, v kapitole nazvané „Vrané“, následující popis znaku: „ Městský znak má na štítu červeném stříbrnou zeď s cimbuřím a dvěma věžemi na zeleném pažitu postavenou, mezi věžemi stojí znak pánů Zajíců z Házmburku, totiž rozčtvrcený štít, v jehož dolní polovině levé a horní pravé čtvrti modré je zlatý zajíc v skoku a dolní pravé a horní levé čtvrti zlaté jest v pravo obrácená černá hlava kančí“. Zdrojem tohoto popisu je popis Widimského, jak svědčí dikce. V této souvislosti je velice zajímavá Velcova zpráva o umístění znaku městečka na tzv. „dolejší“ bráně (také východní či Slánská; druhá, dnes již neexistující, brána údajně byla u fary). Znak podle městské pečeti vyrobil vranský stavitel Václav Štraybl a osadil jej na bránu koncem 19. století. Štraybl nic nedal na Widimského, protože ani nemusel znát jeho kompendium, a konal z dnešního pohledu správně a držel se pečetního obrazu. Výsledkem jeho vlastní invence bylo „přetvoření“ trávníku na skalnaté návrší a zrcadlové obrácení házmburského erbu, když v prvním a čtvrtém poli je kančí hlava a zajíc je ve druhém a třetím poli. Dá se předpokládat, že předlohou pro vytvoření plastiky byl sám typář, který je vlastně negativem pečeti a nikoliv jeho pozitivní otisk do vosku, či jakékoliv jiné hmoty. Kopie shodného znaku byla umístěna na průčelí radnice (Velc, 1904, s. 405; Kuča, 2011, s. 385). V nedávné době (před rokem 2013) byly obě plastiky poněkud bizarním způsobem polychromovány. V roce 2015 probíhala obnova fasád budovy radnice, při níž byl sejmut znak městyse z průčelí budovy. Při této činnosti byla plastika znaku mírně poškozena a z tohoto stavu vyplynulo poznání, že plastika nebyla tesána do pískovce, ale šlo o kašírovanou štukatérskou práci. Podle sdělení pana starosty bude opravený a přiměřeně polychromovaný znak znovu osazen na průčelí radnice.

 

V roce 1907 vyšel 26. díl Ottova slovníku naučného, přinášející v hesle „Vrané“ i popis znaku: „Erb měst.: v červeném štítě na zeleném trávníku městská zeď se stínkami a se dvěma čtverhrannými věžemi, každá s jedním oknem a černou sedlovou střechou a zl. makovicemi. Nad branou mezi věžemi rodinný erb Zajíců z Hasenburka“ (Ottův slovník naučný. Díl XXVI. Praha 1907, s. 995). Součástí hesla je i vyobrazení znaku jako černobílá pérovka (vyobr. č. 4666). Jak popis, tak vyobrazení svědčí o tom, že jediným zdrojem pro tyto dvě informace byl Widimsky. Překladatel Widimského německého textu popisu vranského znaku se dopustil vlastního subjektivního konání, když zeď mezi věžemi nazval „branou“, ačkoliv zde žádná brána není. Redakce Ottova slovníku naučného zcela nekriticky převzala Widimského kompendium a do jednotlivých dílů přeložila jeho texty popisů do českého jazyku a jednotlivé barevné znaky nechala černobíle do detailu překreslit. Tím bylo pomoženo k tomu, aby bylo Widimského kompendium městských znaků v Českém království bylo i nadále vnímáno jako „bezchybný“ kodex.

 

Uvedenému „mámení“ Ottova slovníku naučného podlehl i August Sedláček, považovaný za znalce české a moravské rodové heraldiky. Jeho místopisná publikace uvádí i popis znaku městečka Vraného: „Erb: Červený štít, na něm stř. hradba se stínkami a dvěma věžemi po stranách, každou s oknem, kranclemi, černou střechou sedlovitou a zl. makovicemi. Mezi věžemi jest erb Hazemburský (štítek křížem rozdělený zl. zajíc v modrém a černá hlava sviní v zlatě)“ (Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého, b. d. a m. v. [Praha 1908], s. 978).

 

V roce 1928 napsal ředitel Archivu hlavního města Prahy PhDr. Václav Vojtíšek zásadní práci o pečetích a znacích českých měst. Zmiňuje se i o znaku městečka Vraného: „Vrané na Rakovnicku, vysazené r. 1513 na městečko, bylo nadáno pečetí, kterou později potvrdil ještě Ferdinand I. R. 1538, a ta se popisuje jako červený štít, v němž na zeleném trávníku stojí zeď se stínkami a po každé straně bílá věž se sedlovou střechou a zlatými makovicemi, mezi věžemi byl pak umístěn erb pánů z Hazmburku“ (Vojtíšek, Václav: O pečetech a erbech měst pražských i jiných českých. Zprávy památkového sboru hlav. města Prahy. Svazek osmý. Praha 1928, s. 116). V uvedené poznámce (č. 99) prozrazuje Vojtíšek zdroje svého poznání – Rybička, od kterého opsal znění popisu, Sedláček, Widimsky, Velc.  To musíme považovat za zdroj nedostatečný, protože je patrné, že na samém počátku stál nekritický diletant Widimsky, od něhož první opisoval Rybička a pak opisovali další a nakonec jeden od druhého. Vojtíšek převyprávěl Rybičkovo sdělení, že v roce 1513 Vladislav Jagellonský udělil městečku Vraný znak tak, že to nebyl znak, co bylo uděleno, ale byla to pečeť. Ferdinand I. povolil používání zelené vosku, ale nepotvrdil pečeť způsobem, že by její obsah byl popsán včetně tinktur. Ostatně na užívaných pečetích od roku 1563 až do poloviny 19. století chybí štít, který díky tomu nemohl být předmětem popisu. Vojtíšek nepřinesl žádný revidující pohled, který by vranskému znaku mohl být prospěšný.

 

Autorská dvojice Alois Přibyl a Karel Liška vydala v roce 1975 publikaci o městských znacích v tehdejším středočeském kraji. Uvádějí následující popis znaku obce Vraného: „Štít červený se stříbrnou zdí z tesaného kamene, s třemi stínkami cimbuří, která stojí na zelené půdě; po každé straně zdi je stříbrná věž s jediným oknem, ukončená cimbuřím s černou valbovou střechou s párem zlatých makovic. Mezi věžemi nad zdí je vložen erb pánů z Házmburka, to je štítek křížem čtvrcený, v jehož 1. a 4. modrém poli je zlatý zajíc hledící doprava, kdežto v 2. a 3. zlatém poli je černá kančí hlava obrácená doprava, s červeným vyplazeným jazykem a stříbrnými vzhůru obrácenými tesáky“ (Přibyl – Liška, 1975, s. 155).

Karel Liška nakreslil vyobrazení pečetí a znaků. V případě znaku se zcela ztotožnil s pojetím Widimského a s výjimkou zlatých makovic, které nakreslil stříbrné (možná vinou tisku nebyly zlaté, resp. „žluté“). Je pozornosti hodné, jak se kdysi Rybičkovo „mystifikování“ po sto letech proměnilo v „nezvratný“ fakt, který byl v roce 1975 předkládán veřejnosti s úplnou samozřejmostí. Je tvrzeno, že král Ferdinand I. V roce 1538 udělil městečku Vraný znak a údajně v jeho listině je i popis tohoto znaku. Prostřednictvím Rybičky je Přibylem odkazováno na příslušný Saalbuch v dnešním Národním archivu, včetně čísla knihy a folia, kde ovšem, jak už víme, není opis Ferdinandovi listiny, ale pouze zpráva o privilegiu Vladislava Jagellonského z roku 1513. Také je Přibylem uváděno, že právo pečetit zeleným voskem obdrželo městečko Vraný už v roce 1513 s odkazem na Rybičkův článek v „Památkách“ z roku 1884. Takto však nelze Rybičkovu zprávu interpretovat, protože z ní jednoznačně vyplývá, že v roce 1538 Ferdinand I. potvrdil Vladislavovo povolení tří trhů z roku 1513 a k tomu navíc přidává právo pečetit zeleným voskem.

 

Zatím poslední slovo do problematiky historického znaku městečka Vraného přinesla práce Jiřího Čarka o městských znacích v českých zemích z roku 1985. Považuji za vhodné citovat příslušnou pasáž z kapitoly o obci Vraný v úplnosti: „Starobylá osada, doložená od 14. Století, byla na městečko povýšena 4. dubna 1513, a to na přímluvu Jana Zajíce z Házmburka. Znak získalo městečko asi od krále Ferdinanda I. 14. května 1538. Užívá se ho podnes beze změny. Jedině úpadkové období 19. století malovalo mezi věže hradební zeď s cimbuřím, kterou na pečetích nevidíme, a k znaku nenáleží. Patrně ji přidal svémocně Widimsky nebo jeho informátor. Naproti tomu trávník je už na starých pečetích. Popis znaku: Na červeném štítě stojí na zeleném trávníku dvě čtyřhranné, z kvádrů budované nevysoké věže stříbrné, každá s jedním, křížem děleným oknem, třemi stínkami cimbuří a černou špičatou střechou se zlatou makovicí. Mezi věžemi stojí čtvrcený štít Zajíců z Házmburka, tedy s 1. a 4. polem modrým, v němž je zlatý zajíc ve skoku doprava, a s 2. a 3. polem zlatým, ve kterém je černá hlava kančí doprava hledící, s velkými bílými kly a červeným jazykem“ (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 415). Tento revidující pohled na podobu znaku městyse Vraného je dokonán korektní kresbou znaku od Stanislava Valáška v příloze.

 

Dřívější jednoznačná tvrzení o udělení znaku byla Čarkovou publikací zjevně relativizována. Ve větě „Znak získalo městečko asi od krále Ferdinanda I…“, je slůvko „asi“ výrazem pochybnosti, že se tak skutečně stalo. Pro současné seriózní posouzení správnosti znaku městyse Vraného je konstatování o nenáležitosti hradby mezi věžemi a odhalení Widimského či jeho informátora jako původce svémocného konání. Na tomto místě by bylo možné komentovat nedokonalosti ve stanoveném popisu znaku, ale ty vyplynou ze srovnání s níže uvedeným popisem.

 

Je zřejmé, že správná podoba historického znaku městyse Vraného musí mít oporu v prvotních pečetích z roku 1563. To znamená, že všechna pozdější svévolná doplnění zprostředkovaná Widimským v roce 1864 a jejich následné vytrvalé opakování je nutné eliminovat. V prostoru mezi věžemi nebude žádná hradba, ale pouze štítek s erbem Zajíců z Házmburka. Věže budou kvádrované a jejich střechy stanové a nikoliv valbové.

 

Zdrojem výše uvedeného textu byla rešerše, napsaná v souvislosti s navržením vlajky městyse Vraného. Korektní odborná rešerše s relevantním a odborně uplatnitelným výsledkem je základním předpokladem pro seriózní odvození a navržení vlajky. Zastupitelstvo městyse na svém zasedání konaném dne 27. 2. 2013 potvrdilo z rešerše vyplývající ideální podobu znaku městyse a výběr vlajky. Součástí žádostí o schválení a udělení vlajky byl Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen PPHV) požádán o stanovení odborného heraldického popisu znaku. Podvýbor na svém zasedání konaném dne 6. 3. 2013 stanovil popis znaku a schválil podobu vlajky, která byla následně udělena předsedkyní Poslanecké sněmovny dne 10. 3. 2013.

V PPHV stanovený popis znaku městyse Vraného má následující znění: „V červeném štítě na zeleném trávníku dvě věže, každá stříbrná, kvádrovaná s oknem, cimbuřím a stanovou střechou se zlatou makovicí, okno a střecha jsou černé. Mezi věžemi modro-zlatě čtvrcený štítek, v 1. a 4. poli zlatý zajíc, ve 2. a 3. poli černá kančí hlava se stříbrnou zbrojí“ (viz dopis předsedy PPHV Mgr. Zdeňka Bezecného, PhD. z 23. 3. 2013 úřadu městyse Vraného). Uvedený popis historického znaku městyse Vraného, ve kterém krom jiného jsou i kančí hlavy ve štítku s erbem Zajíců z Házmburka, není přesný. Kančí hlavy byly popsány se stříbrnou zbrojí – tím byly myšleny zuby, které se jako standardní součást figury popisovat nemusí, ale nebyl popsán červený jazyk, který se v popise zmínit musí. V databázi Registr komunálních symbolů (REKOS)  na webových stránkách Poslanecké sněmovny (www.psp.cz) byl stanovený popis znaku městyse Vraný opraven tak, že slova „se stříbrnou zbrojí“ byla vypuštěna, ale nebyla doplněna zmínka o červeném jazyku. Takové počínání musíme hodnotit jako nepochopitelně nedůsledné a české heraldice neprospívající. Vypuštění zmínky o “stříbrné zbroji” u hlavy kance bylo nepochybně podmíněno vědomím o nesmyslnosti takové formulace, protože ta by přepokládala, že nikoliv jen zuby kance, ale i jazyk je stříbrný. Jak je patrné, tak se PPHV zcela zbytečně dostává do terminologicky konfliktních situací.

 

Nejen při popisování kančích hlav v erbech Zajíců z Házmburka, nemůže platit současná, odborně nedomyšlená, interpretace sdělení Vojtěcha Krále z Dobré Vody  o tom, že vyplazený jazyk u šelem je "z pravidla červený...,což vše se nehlásí při popisování znaku, jakožto věc sama sebou zřejmá" (Král z Dobré Vody, Vojtěch: Heraldika. Souhrn pravidel a předpisův znakových. Praha 1900, s. 77, dále jen Král). Problém spočívá v chybné interpretaci této Královy teze současnými experty v PPHV. Král totiž nesděluje, že „samo sebou zřejmými“ jsou červené jazyky, ale má za samozřejmé, že jsou „vyplazené“. A to se v  popisech skutečně nehlásí. K tomu Král dodává, že ze stejných důvodů se v popisech nehlásí „velikost“ drápů, „roztaženost“ tlap a pařátů („pazourů“), „vyceněnost“ zubů, protože to vše je opravdu „samo sebou zřejmé“ a v heraldické kresbě také běžně uplatňované. Experty v PPHV byla Králova odborně korektní teze, neodborně a také mluvnicky „znásilněna“. Tuto novou, uměle vytvořenou a zároveň neplatnou tezi nepotvrzují ani historické heraldické popisy, ani následující, byť nikoliv vždy zcela dokonalý, vývoj české heraldické terminologie, stejně jako ji nepotvrzují popisy nových obecních znaků stanovených v PPHV po roce 1991. Pokusy o uplatňování nepochopené a zároveň zkomolené Královy teze o jazycích šelem v heraldice, jsou ve výsledcích činnosti PPHV známy až z období po roce 2010. Mnou vyslovená námitka, že v PPHV stanovenému popisu chybí popsání tinktury jazyku, byla odmítnuta domněle odborným sdělením o standardu červených jazyků a nezbytnosti hlášení pouze jazyků pokrytých jinou tinkturou než červenou. Zřejmě se lze domnívat, že k „objevu“ a špatnému pochopení Králova sdělení, došlo některými expertními členy PPHV po roce 2010, protože před tím PPHV jazyky zvířat běžně popisoval a počínal si v souladu heraldickými pravidly. Jak si takovou diskontinuitu vysvětlit? Snad jen tak, že některý z nově příchozích „expertů“ do PPHV teprve po své nominaci začal svou pozornost zaměřovat k seznámení se s literaturou koryfejů českých heraldických studií a pomyslně začal „nalézat“ a ono "nalezené" nekriticky prosazovat. Vnímání možnosti být odbornou veřejností označen za heraldicky nezpůsobilého zřejmě u něj fatálně absentovalo. 

 

Případný konvenčně stanovený standard, že nebudou součástí popisů „šelem“ červené jazyky, by však byl konfliktní i díky rozporu s jinými obecně platnými heraldickými zásadami. Například nelze popřít, že v odborných heraldických popisech by neměly být uváděny pasáže o tom, že ve znaku něco chybí (např. brána bez vrat, kosa bez kosiště – tak je uvedeno v několika popisech obecních znaků, vzniklých v PPHV). Popis znaku má mít logický obsah a nemá obsahovat protimluvy. Má sdělovat co ve znaku je a nikoliv co v něm není. Něco jiného jsou některé případy, kdy je popisována figura oproti stanovenému standardu umenšená – například orlice bez ocasních per, lev bez tlapy, ryba bez hlavy apod. Pokud by byl připuštěn standard o tom, že „jazyky u šelem“ se nehlásí, protože ty jsou pro experty v PPHV „věcí samo sebou zřejmou“ a díky tomu stanoveným domnělým standardem, pak nastává problém při popisu takových figur, které jsou celé pokryté jednou tinkturou.  Praktická heraldika zná případy, v nichž je obecná zvířecí figura (lev, orlice, medvěd, vlk apod.) pokryta jednou tinkturou, například černou, včetně zbroje – tzv. „od hlavy až k patě“. Pak je popisem hlášen pouze „černý lev“ bez dalších sdělení. Protože i to je standard, pak bezpečně víme, že lev je celý černý, včetně zbroje a jazyku. Při přijetí nové teze PPHV o „samozřejmých červených jazycích“ by musel stanovený popis takového lva obsahovat sdělení „černý lev bez červeného jazyku“ a to je zjevná heraldická terminologická absurdita. Umělost zmíněné teze o nepopisování červených jazyků je zřejmá. Do toho se navíc promítá možnost, že bez hlášeného jazyku bude figura vnímána jako se zavřenou tlamou nebo zobákem. Takové figury v heraldice skutečně existují, a proto musí existovat možnost, jak je korektně popsat.

 

I když i Vojtěch Král nebyl vždy bezchybným a „vymyslel“ například termín „lvice“ pro lva „na 3 nohách stojícího“ (Král, s. 82), který je samozřejmě pouze lvem, doplněným odlišujícím aktivním termínem stojící, nebo kráčející, či vykračující. V neustálené české heraldické terminologii jsme se dočkali dalších „lvích“ nesmyslů, když lvicí byl pojmenován lev ve skoku, ale s jedním ocasem (Hlaváček, Ivan – Kašpar, Jaroslav – Nový, Rostislav: Vademecum pomocných věd historických. Svoboda. Praha 1988, s. 350, 3. vydání, 2002, s. 360). Takový, jednoznačně chybný a odborně neobhajitelný názor, pronikl v nedávné době do popisů pečetí v soupisu pečetí a razítek prováděných na přelomu 20. a 21. století jednotlivými archivy jako úkol Archivní správy ministerstva vnitra. Lev v erbech pánů z Valdštejna, byl v některých konkrétních případech zcela vážně popisován jako „lvice“ jen proto, že lev měl jen jeden ocas.  Pisateli takového popisu chyběla vědomost o heraldickém terminologickém standardu lva. Protože popisům nemůže uškodit jakákoliv doplňující informace o tinkturách zmíněných figur, pak je nejméně vhodné je uvádět. Také proto, že v případě „červených jazyků“ jde o prokazatelně tradiční způsob jejich popisování.

 

Udělená vlajka byla popsána takto: „List tvoří dva vodorovné pruhy, červený a zelený, v poměru 3 : 1. Ze zeleného pruhu vynikají dvě věže, obě bílé a kvádrované, s oknem, cimbuřím a stanovou střechou se žlutou makovicí, okna a střechy jsou černé. Mezi věžemi modro-žlutě čtvrcený štítek, v 1. a 4. poli žlutý zajíc ve skoku, ve 2. a 3. poli černá kančí hlava se stříbrnou zbrojí. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3“. Nepozornosti musíme přičíst vexilologicky nepřijatelné sousloví „kančí hlava se stříbrnou zbrojí“ ve slově „stříbrnou“, které mělo být v popisu vlajky nahrazeno termínem „bílou“. Přesto i zde je „bílá zbroj“ nadbytečnou informaci a zároveň i zde chybí zmínka o červeném jazyku, který černá hlava kance má jak ve znaku, tak i na vlajce.

 


Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze ročník XXXV, č. 4/2015, Praha 2015, s. 79 – 93.


Vyobrazení:

1 – Pečeť městyse Vraného z roku 1563 - kresba Karel Liška.

2 – Znak městyse Vraného v kompendiu V. R. Widimského z roku 1864.

3 – Znak městyse Vraného na průčelí radnice - foto Stanislav Kasík.

4 - Ideální podoba znaku městyse Vraného - kresba Stanislav Kasík. 


16. 10. 2016                                                                                                            © Stanislav Kasík              

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting