O historickém znaku města Krásna

Město Krásno se dle tradice vyvinulo z hornické osady údajně zvané „ Tři lípy“ („Drei Linden“). Romantičtí a zároveň nekritičtí pisatelé krásenské historie z 19. století uvádějí první zmínku o osadě k roku 1142. Tehdy údajní majitelé bratři Boreš a Slavek z Rýzmburka („Riesenburg“ – hrad na úpatí Krušných hor, nedaleko města Oseku, postavený v polovině 13. století) měli tuto osadu povýšit na město pojmenované Schönfeld (Widimsky, Vincenz Robert: Städtewappen des Österreichischen Kaiserstaates. I. Königreich Böhmen. Wien 1864, s. 115, No. 441; dále jen Widimsky). Jde o celou řadu dezinformací bez jakékoliv opory v pramenech. Uvedený letopočet nelze dát do vztahu s bratry z Rýzmburka, protože ti v dané době vůbec nežili a hrad uvedeného jména ještě nestál. Setkáváme se s nimi teprve ve 2. polovině 12. století. V písemných historických pramenech jsou bratři poprvé zmiňováni v r. 1188 a na počátku století následujícího. Jsou uváděni pouze křestními jmény a bez přídomku (Velímský, Tomáš: Hrabišici, páni z Rýzmburka. Praha 2002, s. 272; dále jen Velímský).

Webové stránky města uvádějí informaci o první zmínce o Krásnu k roku 1241, se zdrojem ve vyprávěcích pramenech. Údajně se o něm píše „v kronice anglického kronikáře Bartholomea Angelica“. Uvedený „kronikář“ se jmenoval Bartholomeus Anglicus (Bartoloměj Anglický, nikoliv Andělský), který byl příslušníkem řádu františkánů (řád založen v roce 1209 sv. Františkem z Assisi). Historiky je vnímán jako scholastik a encyklopedista. Vystudoval universitu v Oxfordu a po té byl profesorem teologie na universitě v Paříži. Působil i na katedrální škole arcibiskupství v Magdeburgu, kde napsal dílo „De proprietatibus rerum“, které bylo napsáno v latinském jazyce v roce 1240. V roce 1247 se stal vyslancem u rakouského vévody a v roce 1255 v Českém království. V roce 1256 byl jmenován biskupem v polském Lukově. Zemřel v roce 1272 jako vyslanec v Sasku. Pokus o nalezení zprávy o osadě „Drei Linden“, či dokonce zmínku o Schönfeldu v jeho díle „De proprietatibus…“, nebyl úspěšný. Jediné, co lze v Bartolomějově encyklopedii nalézt, je zpráva o čilém obchodu s českým cínem na západoevropských trzích (Majer, Jiří: Rudné hornictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2004, s. 38; dále jen Majer). Mohu jen spekulovat o tom, že do regionální historiografie přinesl onu neverifikovanou zprávu Vinzenz Pröckl, autor dějin Horního Slavkova a Krásna z roku 1887 (Pröckl, Vinzenz: Geschichte der Königlichen Bergstädte Schlaggenwald und Schönfeld. Eger 1887, dále jen Pröckl).

Dalším ze sporných dat se vztahem k historickým počátkům města je tvrzení, že Schönfeld se jako „trhová ves“ poprvé připomíná v roce 1330. Tak bez dokladů uvádí např. Jan Pelant (Pelant, Jan: Města a městečka Západočeského kraje. Plzeň 1988. s. 167) a od něj tento údaj převzal Karel Kuča (Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. III. díl. Praha 1998, s. 179). K tomu archeolog a historik Tomáš Velímský ve své publikaci o Hrabišicích z roku 2002 poznamenává: „…je však potřeba uvést údajnou zmínku o Krásnu („Schönfeldu“) v oblasti Slavkovského lesa jakožto o trhové vsi, která bývá kladena k roku 1330. Tato datace se však zřejmě neopírá o žádný konkrétní doklad…“ (Velímský, 2002, s. 159).

První nezvratitelná zmínka o Krásnu je uvedena v listině bratří Boreše (V., staršího) a Slavka (V.) z Rýzmburka, vydané dne 13. července 1355 na jejich hradě Bečově, kterou obyvatelům Krásna („Sonefeld“) udělují právo horní a váhu na cín (Codex iuris municipalis regni Bohemiae, Tomus IV-1, Praha 1954, No 72. s. 114 – 115; dále jen CIM). Uvedené udělení práva těžby cínu obyvatelům v Krásně, zřejmě mělo souvislost s listinou císaře Karla IV. z roku 1354, kterou výše uvedeným bratřím z Rýzmburka uděluje na dvanáct let právo svobodného horního podnikání na jejich statcích, s podmínkou, že jejich týdenní zisky nebudou vyšší jak 50 kop pražských grošů (Velímský, 2002, s. 171 s odkazem na Regesta Imperii VIII, č. 1898, podle Vladimíra Růžka, Česká znaková galerie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361, Sborník archivních prací 38, Praha 1988, s. 188).

Pro další život obce Krásno byla důležitá německy psaná listina vydaná dne 21. 12. 1380 v Bečově Borešem z Rýzmburka (Boreš V., starší). Editor listiny Antonín Haas v krátkém regestu píše: „Boreš z Ryzmburka uděluje vesnicím Krásno nad Lesy (Schönfeld) a Prameny (Sangerberg) městské právo žlutické“ (Codex iuris municipalis regni Bohemiae. Tomus IV-l, Praha 1954, č. 118, s. 171 – 172). Tuto listinu však není možné považovat za akt „povýšení na město“ – takovým právem disponoval především král. Boreš z Rýzmburka jako majitel těchto vsí umožnil vznik samosprávy, která se měla řídit souborem právních norem platných ve městě Žlutice, které pánům z Rýzmberka patřilo. Žlutičtí měšťané užívali práva města Chebu. Otázkou je důvod takového kroku. Můžeme pouze spekulovat a pokoušet se o srovnání s jinými lokalitami s podobným povolením vrchnosti řídit se městskými právy. Jedním z takových důvodů byla existence důlní činnosti. Z listiny z roku 1355 víme, že Krásno bylo nalezištěm cínové rudy, která se získávala rýžováním a pak také hlubinným dolováním. Ložiska mezi Krásnem a Horním Slavkovem (Hubský a Schnödův peň) se ukázala být rentabilní. Roční produkce okolo 450 tun cínu, dosahovaných ve 20. – 40. letech 16. století, řadilo oblast k nejbohatším evropským ložiskům cínu (Majer, 2004, s. 74). Na mnoha místech v Krušných horách, která patřila například i pánům z Rýzmburka, vznikaly hornické osady. Podmínkou pro provoz dolů, souvisejících zpracovatelských provozů a zařízení bylo zajištění potravinového trhu, protože horníci nemohli být samozásobiteli. Trhy pak vyžadovaly jistou míru organizace, výběr poplatků, ochranu kupců i kupujících, dohledu nad pořádkem, uplatnění soudních i trestních pravomocí atd. Všechny takové činnosti musely mít oporu v obecně platných právních normách. Je zřejmé, že souhrnem takových práv bylo právo městské. Zdá se tedy, že v tehdejším Schönfeldu byl rozšířen již nepochybně existující trh a důvodem k jeho rozšíření byla přítomnost horníků.

Představa některých interpretátorů historie Krásna, že tato osada byla v roce 1355 povýšena na městečko, je lichá. Samotný listinný akt o ničem takovém nepíše. Existence nejméně potravinového trhu v hornických sídlech neumožňuje nezbytné hodnocení trhové vsi, resp. trhového místa, jako městečka. Tím není popíráno, že v evolučním vývoji mnoha sídel, která se nakonec městečky (městysi) nebo městy stala, byl na jeho počátku právě trh. O městečku svým způsobem můžeme uvažovat po roce 1380, kdy se obyvatelé Krásna začali řídit právy města Žlutic. Ale ve srovnání se zprávami z následujících let to není bez rozporu. Když Anna z Koldic, vdova po Borešovi (IX., mladším) z Rýzmburka, učinila v roce 1404 fundaci nového kaplanství ve farním kostele sv. Kateřiny v Krásně, za spásu duše své, svých rodičů a potomků a především svého zemřelého manžela, tak tento akt potvrdil i krásenský rychtář a radní, ale sídlo bylo v dokumentu označeno jako „villa Schonfeld“ („ves Schönfeld“). Vysvětlení, že to bylo způsobeno „jistým poklesem významu lokality v důsledku oslabení důlní činnosti“ (Velímský, 2002, s. 218; Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého. b. d. a m. v. [Praha 1908], s. 865) počítá s tím, že Krásno bylo městečkem už před tím a v průběhu předchozích téměř dvaceti pěti let došlo k jakési dramatické změně v hospodářské situaci sídla, která způsobila tak výrazný pokles jeho významu, že nemohlo být vnímáno jinak než ves. To považuji za nepravděpodobné. Musím vycházet z předpokladu, že ještě na přelomu 14. a 15. století nebylo Krásno ani městem, ale ani městečkem a díky tomu nemohlo dojít ke změně statutu sídla. Pokud nemusí být veden spor o tom, že v roce 1529 mohlo být Krásno vnímáno jako městečko, pak informace o povýšení Krásna na město v uvedeném roce Pluhy z Rabštejna je velice sporná. Tím, že Pluhové povolili v Krásnu další trhy, tak takový akt není možné vyhodnocovat jako povýšení na město.

S ohledem na informace, které lze odečítat z krásenských pečetí zařazovaných do let 1508 – 1542, tedy z doby před zjevným povýšením na město v roce 1547, nelze o Krásnu uvažovat jako o sídle této kategorie. Pečetěmi se budeme zabývat níže, ale lze předeslat, že jejich opisy jednoznačně mluví o Krásnu jako o trhovém místě – „Sigilum des markte zu Schonfelste perk rechtens“ – „pečeť trhu /trhového místa/ schonfeldských horních řádů“, tak na pečetích z let 1508 – 1515; resp. „Sigilum des Marck zu Schonf des eltesten Bergkrechtens“ – „pečeť trhového místa Schönfeldu, starších horních řádů“ („staršími“ jsou osoby; horní řády, lze nahradit slovy horní právo; překlad nemusí být přesný), tak pečetích z let 1535 – 1537 (Pelant, Jan: Znaky a pečetě západočeských měst a městeček. Plzeň 1985, s. 129 – 130; dále jen Pelant, 1985). Sídlo nazývané německy „Markt“ má český ekvivalent „městečko“. Pečeť jako předmět právní povahy nemohla obsahovat nepravdivé údaje, protože by to mohlo způsobit zpochybnění právoplatnosti listin, k nimž byla taková pečeť přivěšena nebo přitištěna. Pelant však zaznamenal krásenskou pečeť užitou „na počátku čtyřicátých let 16. století“ s opisem odlišným od předchozích pečetí – „S. der Altenbergstat Schonfelt und eltesten bergkrn“ – „pečeť starého horního města Schönfeldu a starších horních řádů“. Zde je možné slovo „bergstat“ překládat nikoliv jako „horní město“, ale jako „horní místo“, jak to dovoluje význam slova „stat“ - „místo“ (pro „horní město“ bychom měli zaznamenat výraz „bergstadt“, i když renesanční němčina nebyla tak striktní). Pokud máme hledat analogie v sousedním Slavkově, tak je zřejmé, že Slavkov byl prokazatelně městem nejméně již v roce 1531, kdy byl vyroben dodnes zachovaný typář, v jehož opise je pojmem „CIVIVM“ jednoznačně poukázáno na to, že pečeť patří obyvatelům města. Dle archivních dokladů byl Slavkov městem již v roce 1519 – tehdy 16. 4. sepsal poslední vůli slavkovský měšťan Jan Vogel za přítomnosti vyjmenovaných radních a listina je stvrzena přitištěnou městskou pečetí (SOkA Sokolov, pracoviště Jindřichovice, AM Horní Slavkov, inv. č. 10). O Horním Slavkovu nemůžeme říci, že by se užívaný status sídla „město“ opíral o nějaký nám známý listinný právní akt. Totéž můžeme konstatovat i o Krásnu. V jeho případě však lze o městu bez překážek mluvit až v roce 1547 (Profous, Antonín – Svoboda, Jan: Místní jména v Čechách. Díl IV. Praha 1957, s. 54; dále jen Profous). I tak ze sděleného vyplývá, že nelze před rokem 1547 položit mezi Slavkov a Krásno rovnítko ve smyslu kategorie sídla. Slavkov byl městem a Krásno „trhovým místem“. Česká historiografie má pojmy „trhové místo“ a „městys“, či „městečko“ za synonymní.

Učiňme přehled vlastníků Krásna od první zmínky v ověřitelných písemných pramenech, kterým je rok 1355. Tehdy bylo Krásno součástí panství Bečov, které patřilo pánům z Rýzmburka. Páni z Rýzmburka drželi Bečov a s ním i Krásno do roku 1407, kdy panství prodali Oldřichovi Zajícovi z Házmburka, který v roce 1411 vše postoupil Jindřichovi staršímu z Plavna, míšeňskému purkrabí. Od pánů z Plavna koupil Bečov v roce 1495 Hynčík Pluh z Rabštejna. Toho syn Hanuš (+ 1537) se stal dvorním maršálkem a nakonec nejvyšším kancléřem. Jeho manželství s Kateřinou z Hozlau (Hazlov u Chebu) bylo bezdětné a tak po něm dědil synovec Kašpar (Bělohlávek, Miloslav a kol.: Hrady zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. IV, Západní Čechy. Praha 1985, s. 451). Kašpar Pluh z Rabštejna, jako velitel českého stavovského vojska, se stal jedním z čelných představitelů konfesně a hospodářsky podmíněného protihabsburského povstání v roce 1547. Byl pokutován konfiskací majetku a před popravou se zachránil útěkem do Míšně. Konfiskované statky od 1. 8. 1547 spravovala česká královská komora (Pelant, 1988, s. 92).

Měsíc po té, co česká komora převzala konfiskované bečovské panství, vydal král Ferdinand I. 1. 9. 1547 pro Krásno („Schönfeld“) a zároveň pro sousední Slavkov („Schlaggenwald“) listinu, kterou oběma sídlům uděluje městské znaky a povoluje pečetit červeným voskem. Obě privilegia se zachovala v originále (SOkA Sokolov, pracoviště Jindřichovice, AM Krásno, bez signatury; AM Horní Slavkov, inv. č. 237). Jsou zde zmiňovaná záměrně, protože spolu souvisí nejen časově, shodnými historickými okolnostmi, ale také velice blízkou podobou udělených znaků. Výše zmíněná literatura (Pelant, Kuča, také Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha

1985, s. 148, dále jen Čarek) uvádí, že Krásno a Horní Slavkov byly povýšeny na královská horní města – o tom však nejméně v privilegiu pro Horní Slavkov není žádná zmínka. Uvedené označení vyplývá pouze ze souvislostí. Krásno a Slavkov se skutečně staly městy, jejichž vlastníkem byl král a zároveň byla již tradičně městy horními (t. j. hornickými). Krásno i Slavkov byly bezesporu královskými horními městy, ale nikoliv ve smyslu nějakého mimořádného a zvláštního označení („titulatury“).

Konání úřadu české královské komory, která ve třiceti dnech po konfiskaci majetku Kašpara Pluha z Rabštejna vypracovala listiny o udělení znaku a faktickém povýšení obou sídel na města, udivuje svou rychlostí. Smysl můžeme vidět ve skutečnosti, že bylo nutné právně pojistit majetek značné hodnoty a eliminovat možné pokusy o zvrat výsledků předchozích konfiskací. Jakkoliv bylo protihabsburské povstání části české šlechty vykládáno z pozic konfesních, je zřejmé, že konfiskace měly také důvody hospodářské. Porážka protestantů v bitvě u saského Mühlbergu dne 24. 4. 1457, a ukončení tzv. šmakaldské války, umožnila v Čechách potrestání jejich souvěrců a příznivců. Mezi potrestanými byli nejen otevření podporovatelé Jednoty bratrské (Krajířové z Krajku), ale také bohatí důlní podnikatelé, vedle Pluhů z Rabštejna např. Šlikové. Do tří měsíců po bitvě bylo v Čechách dokonáno a král Ferdinand I. získal značný majetek s vysokými výnosy.

V německy psaném privilegiu je udělený znak popsán takto: „Ainen schild uber zwerchs in zwen tail gleich getailt, der under gruen der innen erscheinend zwen kreuzweis uber einander geschrengt mannes arm mit angethanen weiser farben ermeln, in den henden uber sich auch kreuzweis ubereinander geschrenkt halten ain hamer und setzeisen mit gelben stilen. Entzwischen denselben mit seinem stil gerad herab geend ain gelber rechen und oberhalb tail des schilts nach der leng in zwen tail, das hinder uber zwerch in drei, das under und ober rot oder rubin, und mitter tail nach der leng auch in drei gleich tail abgetailt, das hinde und vorder weiss oder silber und mitter rot oder rubin farb, und dann des ander vordertail des schilts uber zwerch in zwen gleich tail abgetailt, das under weiss oder silber und oben rot oder rubin farb, in denselben gantzen zwaien abtailungen uber sich furwertz und zum klimen geschikt ain leo nach den farben abgewechslt. Nemblich in weissem rot und in roten tail weiss mit zurugk aufgeworfnem doplten gewundnem schwanz, gelfendm maul und roter ausgeslagner zungen, tragend auf seinem haubt ain gelebe oder goldfarbe cron“ (SOkA Sokolov se sídlem v Jindřichovicích, AM Krásno, bez sign., originální pergamen, německy; výše uvedený text popisu znaku z privilegia je převzat z přepisu v publikaci Jana Pelanta, Znaky a pečetě západočeských měst a městeček, Plzeň 1985, s. 130, pozn. č. 5). Uprostřed listiny je barevně vymalovaná miniatura uděleného znaku o velikosti 45 x 70 mm.

Překlad do českého jazyku (SK): „Štít napříč ve dva díly rovně dělený, dolní zelený uvnitř se ukazují dvě zkřížené jedna přes druhou mužské paže s oděnými rukávy bílé barvy, v rukách nad tím také zkřížené nad sebou přeložené drží kladivo a želízko se žlutými topůrky. Mezi těmito se svou násadou přímo dolů zakončené žluté hrábě a horní díl štítu na délku ve dva díly dělený, zadní napříč na tři, spodní a horní červený neboli rubínový, a střední díl na dél také na tři stejné díly rozdělený, zadní a přední bílé neb stříbrné a střední červené neb rubínové barvy a pak druhý přední díl štítu napříč na dva stejné díly rozdělený, spodní bílé neb stříbrné a horní červené neb rubínové barvy, v těchto celých dvou oddílech přes ně dopředu a ku šplhání se chystající lev na barvách střídavých. Jmenovitě v bílém červený a v červeném dílu bílý se zpět vztyčeným dvojitým propleteným ocasem, řvoucí tlamou a červeným vyplazeným jazykem, nesoucí na své hlavě žluto neb zlatobarevnou korunu“.

Znak Krásna, který byl Ferdinandem I. udělen zvláštním privilegiem se stejným datem, které je i v privilegiu pro Horní Slavkov, je hornoslavkovskému městskému znaku velice podobný. Liší se především tím, že slavkovský znak je čtvrcený, přičemž dvě horní čtvrti jsou shodné s horní polovinou krásenského znaku a v dolní polovině štítu je krom zlatého pole s černým lvem také zelené pole s figurami hrábí a zkřížených hornických kladívek. To potvrzuje předpoklad, že návrhy obou městských znaků vznikly ve shodném prostředí, stejně jako pergamenové listiny obou privilegií byly napsány ve stejné kanceláři v Praze.

Z obou privilegií jsem celý text četl pouze v případě Horního Slavkova. Lze předpokládat, že věcný obsah privilegia pro Krásno byl stejný.  Privilegiem bylo městu Slavkovu povoleno užívat znaku „ve všech poctivých a čestných záležitostech“ a také ve válkách na korouhvích a stanech a především na pečeti s opisem: „S. Senatus Populi que civitatis Slagkenwaldenn“; v Krásnu: „S. Senatus Populi qui civitatis Schonfeldensis“ (Sigillum Senatus Populi…etc. – Pečeť senátu a lidu v městě Schönfeldu; inspirace nalezena v antické římské formuli SPQR – Senatus Populus Que Romanus). Zároveň bylo povoleno užívat k pečetění červeného vosku. V uvedené době byl červený vosk vyhrazen panovníkovi, nejvyšším církevním hodnostářům, šlechticům v panském stavu, královským městům a universitě. Povolení červeného vosku k pečetění v Krásnu a ve Slavkově je nejen projevem panovníkovy přízně, ale také odrazem společenské pozice města, které se de facto stalo městem královským.  Privilegium uvádí, že znak je „nový“. Nezmiňuje však, že by navazoval na nějakou tradici ať heraldickou nebo sfragistickou. Stejně tak nečiní žádný výklad o významu užitých figur. Lze předeslat, že pro podobu uděleného „nového“ krásenského znaku, resp. pro jeho dolní polovinu, nepochybně byly inspirací pečeti z období před rokem 1547.

K výkladu o znaku města Krásno nezbytně patří pohled do sigilografické tradice města s pokusem o komentování její interpretace v odborné literatuře z nedávné minulosti. Nejdříve však budou vhodná některá teoretická konstatování. Hornické osady (Bergflecke) se v určité fázi svého vývoje staly trhovými místy (Marktflecke, Markt), v nichž z mnoha potřebných důvodů začaly vznikat a fungovat samosprávné orgány, které pro svou plnohodnotnou správní činnost používali pečetí. Obrazy v pečetních polích těchto pečetí není možné zaměňovat za znaky, byť by jako znaky byly konstruovány. Základní překážkou pro takové posuzování je skutečnost, že znak a pečeť není totéž pro různý původ, pro rozdílný význam a odlišný způsob vzniku a užití. Pečeť není ekvivalentem znaku. Před rokem 1990 mohly používat znaky pouze města (také městečka a městysy). Plnohodnotný znak byl obvykle udělován panovníkem, protože to bylo jeho právo dané zemským zákoníkem. Císař mohl některé své pravomoci a mezi nimi i udělování znaků, delegovat na jím pověřené osoby prostřednictvím udělení titulu „comes palatinus“.

Pojednání o historických pečetích Krásna opírám především o publikaci Jana Pelanta o západočeských městských znacích a pečetích z roku 1985. Autor prezentuje znalost devíti pečetí, tří razítek a jedné nálepky, které všechny kreslil spolupracující Karel Liška (Pelant, 1985, s. 129 – 131; viz také Karel Liška, Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek. III/2. Znaky, pečeti a razítka českých měst a městeček J – M. Brno 2013, s. 101 – 102, zde uvedeno jedenáct číslovaných kreseb pečetí a razítek, z nichž dvě jsou rychtářské).

1) – Nejstarší zmínku o pečeti Krásna zaznamenal Pelant k roku 1483 s jedinou informací o její velikosti (průměr 35 mm). Vlastní podobu této pečeti lze odečítat až z exemplářů přitištěných k dopisům odesílaných v letech 1508 – 1515 do Chebu. Mezi vnější a vnitřní dvojitou lištou je opis v gotické minuskule (zač. na 12. hod.): S : des ž markte ž zu ž schonf ž elteste ž perk ž rechtens : (dvojtečky jsou v originále tři body nad sebou; ligatury: de – des, ar – markt,

sc . schonf). V damaskovaném pečetním poli je štít s půlkulatou patou, v něm šikmo hornický mlátek, přeložený kosmo rýžovacími hráběmi, topůrko a hrabiště drží paže dole spojené (Pelant v příloze – Krásno 1; Liška č. 4).

K uvedenému popisu pečeti připojil autor komentář: „…v jejím poli byl štít s nejstarším městským znakem…“, který koresponduje s konstatováním v úvodním odstavci kapitoly o znacích: „Podle sfragistických pramenů mělo Krásno znak ještě před vydáním znakového privilegia z roku 1547. Tvořil jej zelený štít, v jehož patě byly dvě zkřížené mužské paže se stříbrnými rukávy. Paže držely zkřížené stříbrné hornické nástroje se zlatými násadami: rýžovací hrábě se čtyřmi špicemi (vpravo) a mlátek (vlevo). Barvy byly jako ve třetím poli městského znaku z roku 1547“. Představu o existenci krásenského znaku před rokem 1547 lze považovat za spekulativní, protože jediným zdrojem poznání je pečetní obraz, ke kterému byla přiřazena barevnost podle podoby znaku známé až ze znakového privilegia. Taková interpretace vychází z nekorektního vyhodnocení pečetního obrazu a z víry, že v pečeti je skutečně znak. Díky tomu, že neexistuje žádná jiná potvrzující zpráva o znaku z doby před rokem 1547, který by byl doložen v uvedené podobě a dokonce v uvedené barevnosti, je nutné takové hodnocení první známé pečeti odmítnout.

Jistě lze připustit možnou námitku, že když je v pečetním poli štít se znamením, musí jít o znak, pokud použijme parafrázi jinak korektní teze „bez štítu není znaku“ – „je-li štít, je i znak“. To však v případě pečetí nemá absolutní platnost. Je známo mnoho a mnoho příkladů pečetí hornických sídel a také jiných, že používané pečeti obsahovaly figury vložené do štítů a přesto to nebyly skutečné městské znaky, ale pouze jejich nápodoba. Regulérní města zcela logicky uplatňovala svůj regulérní městský znak především na městských pečetích. Tomu se jiná místa snažila připodobnit. Uvedený a nepochybně pravdivý vztah městských znaků a městských pečetí byl transformován do nekritické premisy – v každé komunální pečeti je znak. Tato teze byla trvale živena minulá dvě století a dokonce se stala součástí metodiky práce některých znakových cenzorů v Heraldické komisi ministerstva vnitra Rakouska-Uherska, jak vyplynulo z vypracovaných odborných rešerší o historických znacích např. v Abertamech, Vejprtech, Hrádku nad Nisou atd. V jiných případech nebyla vůbec vnímána funkce pečetního obrazu zejména u poddanských měst a zde zobrazený erb vrchnosti (např. páni z Rožmberka, páni a hrabata z Valdštejna) byl zcela nekriticky zaměňován za znak městský. Stejnou situaci lze pozorovat i v pečetích královských města a městeček, v nichž erb českého krále jako vlastníka, byl označen za znak města. Podobně při odvozování městských znaků od pečetí magistrátů, v nichž český lev označoval „přenesenou působnost státu“ a sám magistrát byl z podstaty své funkce od volené samosprávy zcela odvislý a v městě samotném zastupoval stát prostřednictvím komisionálně zkoušených úředníků.

V této souvislosti zmiňuje Pelant pečeť o průměru 40 mm s opisem na pásce: S x DER x ALTENBERGKSTAT x SCHONFELT x VND ELTESTEN x BERGKRN, použité na počátku 40. let 16. století (1524? – 1545). Jiná pečeť o průměru 47 mm byla zjištěna u listin roku 1540 a 1542, ale jen v podobě „stopy“ po otisku (Liška neuvádí).

V polovině 17. století nahradili Krásenští předchozí pečeť novou o shodném průměru 35 mm. Vně ohraničená věnečkem a lištou a mezi ní a vnitřní lištou je majuskulní opis (začátek na 12. hod.): + S ž SENATVS ž POPVLIQ ž CIVITATIS + SCHONFELDENSIS ¤ 1547 ž (u Lišky č. 2). Letopočet na konci opisu je zopakován i nad štítem s městským znakem. Jistou zvláštností je, že v dolním poli štítu jsou figury provázeny dvěma šesticemi vpichů v podobě růžiček, které v uděleném znaku nejsou (možná šlo o opatření proti zneužití pečeti).  

Z roku 1596 je známo první užití velké pečeti o průměru 49 m. Mezi trojitou vnější a jednoduchou vnitřní lištou je majuskulní opis (začátek na 11. hod.): S x SENATVS x POPVLIQI x CIVITATIS x SCHONFELDENSIS x SENI x MON x IVR x (Pelant – Krásno 3; Liška č. 1). Štít znaku je mimořádně držen dvěma horníky jako štítonoši, mezi jejichž hlavami je letopočet 1547. Pelant oprávněně nazývá uvedenou pečeť „větší“ ve smyslu pojmenování pečetidel ve vyspělých kancelářích používajících pečeť větší („sigillum maior“) a menší („sigillum minor“). Větší pečeť byla charakteristická nejen průměrem převyšujícím ostatní používané pečeti, ale také „výpravnějším“ pojetím obsahu pečetního pole. Jinde používaný pouhý štít městského znaku doplňují štítonoši v podobě horníků. Inspirace nepochybně pochází se sousedního Slavkova, kde se horníci uplatnili shodným způsobem nejen v pečetích, ale i při heraldické výzdobě průčelí rychty. Je potřeba poznamenat, že v privilegiu žádní štítonoši zmíněni nejsou, stejně tak nejsou zobrazeni v miniatuře. Přesto jejich existenci nelze popřít. Pelant jejich podobu precizuje: „…dva horníci ve slavnostních stejnokrojích se širokými klobouky, kteří přidržovali štít z obou stran a vnější rukou se opírali o okované hornické hole; levý horník měl pravici vodorovně nad štítem a držel v ní kus rudy“.

Další typy pečetí a razítek popisovaných Pelantem nepřinášejí žádné nové poznatky hodné komentování. Svou důležitost však má odstavec, ve kterém Pelant porovnával podobu znaku popsanou a zobrazenou v privilegiu z roku 1547 s praktickým užíváním. S komparace vyplynul následující kritický komentář: „Přes existenci kresby znaku v privilegiu docházelo i při zpodobňování krásenského erbu k nepřesnostem. Např. obě kresby v místním kostele z druhé poloviny 19. století nemají ve spodní polovině štítu mužské paže. Obdobnou chybu najdeme i na jiných vyobrazeních. Někdy jen držely ruce násady svrchu místo správně zespodu. Výjimečně měly mužské paže černé rukávy místo stříbrných. Černá byla někdy i kladiva, případně i hrábě, jindy u nich byly násady přirozené barvy. Vzácně směřovaly špice hrábí dopředu, někdy byly celé hrábě stříbrné. Ojediněle nebylo první pole štítu dělené nebo se dávala na štít i koruna a přikryvadla. Zcela výjimečně byli ve velkém štítu i horníci jako štítonoši menšího štítu“.

K výčtu nesprávného způsobu zobrazování krásenského městského znaku lze doplnit, že mnozí z kreslířů se nedovedli zcela vypořádat s mužskými pažemi v zeleném poli. Zásadním sdělením je, že figury v dolním poli znaku jsou volné a nevyrůstají z dolního okraje štítu, i když velká městská pečeť užitá v roce 1596 takovou stylizaci zobrazuje a mnozí ji pak zopakovali s vírou, že to je správně. Vyobrazení v privilegiu takovou možnost nepřipouští, stejně jako popis znaku. V popisu znaku jsou paže uváděny bez pochybnosti jako zkřížené, přesto u některých výtvarníků byla snaha vytvářet z paží „jeden celek“ v závislosti na vyobrazení v pečetním poli nejstarší známé krásenské pečeti, kde vztah obou paží vytváří představu velkého písmene „V“. K černě oděným pažím, hrábím a mlátku lze poznamenat, že pohled na miniaturu uprostřed listiny privilegia mohl svádět k domněnce, že správnou tinkturu je nutné považovat pro jejich obarvení nikoliv stříbrnou, ale černou. Tento subjektivní dojem vznikl tím, že kovová složka použitá k obarvení těchto části znaku jednoduše „zčernala“, resp. ztmavla natolik, že mohla vyvolávat představu barevného odstínu velice blízkého černé. Pokus o revizi barevnosti krásenského znaku však nebyl doplněn čtením privilegia, kde je zřetelně napsáno, jakou tinkturou jsou pokryty rukávy paží držící hornické nástroje. Na následujících řádcích bude přehled o způsobu zobrazování krásenského městského znaku v chronologické řadě až do nedávné současnosti.

V odborné heraldické literatuře se jako první o znaku města Krásna (Schönfeldu) zmiňuje kompendium městských znaků v Českém království Vincenze Roberta Widimského z roku 1864. Vedle několika sporných údajů z historie místa přináší zprávu o udělení znaku v roce 1547. Jím uváděný popis znaku se od textu privilegia téměř neliší (viz výše Pelant). Widimsky nebyl autorem kreseb městských znaků na tabulích v příloze jeho publikace. Kreslíř se dopustil některých nepřesností. Lev v horním pravém poli by měl být volný, ale zde je vzpřímený a kráčející po dolním okraji pole. Kovové části želízka a mlátku jsou v přirozené barvě kovu místo stříbrné. Hrábě jsou nakresleny neheraldicky s hroty směřujícími čelně, paže nejsou zkřížené, ale vytvářejí poněkud „bizarní“ celek (Widimsky, 1864, s. 115, No 441).

V roce 1887 vydal Vinzenz Pröckl publikaci o historii Slavkova a Krásna. Je zde uvedena i kresba krásenského znaku označená na pásce pod ním jako „Unicum et verum insigne Schönfeldis“ („Jedinečný a pravý znak schönfeldský“). Pokud máme mít slovo „pravý“ za synonymní pro „správný“, pak zde zobrazený znak takový není. Tinktury jsou zde nahrazeny příslušným heraldickým šrafováním. Lev v pravém horním poli není ve skoku a volný, jak má být, ale vzpřímený a kráčející po linii dolního okraje pole. V levém poli nebylo nakresleno břevno dvakrát polcené stříbrno-červeno-stříbrně, ale v červeném poli dva stříbrné šindele vedle sebe. Paže v dolním poli jsou sice správně zkřížené, ale nikoliv stříbrné, stejně jako kovové části želízka a mlátku – vše je tečkováno v souladu pro grafické označení zlaté, ale subjektivně se domnívám, že autor kresby to tak nemyslel a měl představu spíše o černé. O hrábích, stejně jako o topůrkách nelze říci, že jsou zlaté, ale jsou stříbrné. Zcela nepatřičná je listová koruna, kterou vrcholí kartuše se znakem. Lze shrnout, že uvedený znak je svým způsobem „unicum“, ale zcela určitě není „verum“.

V roce 1904 vydal významný německý heraldik a vynikající heraldický kreslíř Hugo Gerard Ströhl publikaci o městských znacích v Rakousko-Uhersku. Přehled o českých městských znacích byl výběrový, ale Krásno do tohoto výběru zahrnul. V textové části sice není znak popsán, ale v barevné příloze je uveden. I když obě horní pole nakreslil Ströhl správně, tak figury v dolním zeleném poli již nikoliv v souladu s privilegiem – paže nejsou zkřížené, topůrka jsou přirozené barvy, stejně jako hrábě, které mají zuby kresleny čelně (Ströhl, Hugo Gerard: Städtewappen von Österreich-Ungarn. Wien 1904, s. 67, tab. V.).

V roce 1905 vyšel 23. díl Ottova slovníku naučného, který uváděl heslo Schönfeld, jehož součástí je i v literatuře poprvé uvedený popis městského znaku v české řeči: „…tvoří štít příčně ve dva díly rozdělený; dolejší polovice zelená má uprostřed hornické znamení; hořejší polovice je kolmo rozdělena na dvě části; pravá polovice jest opět příčně dělena na dvě stejné části, dolejší je barvy stříbrné a hořejší červené, v obou polích lev barev obrácených připravený ke skoku; levá pak polovina červená je příčně uprostřed dělena na tři pruhy, z nichž krajní jsou stříbrné, prostřední červený“. Popis je v českém překladu zjevně poplatný německému popisu uvedenému Widimským, ale popsání levého horního pole je zmatečné. Ostatně i znak v černobílé obrysové kresbě je poplatný znaku v publikaci Widimského (Ottův slovník naučný. Díl XXIII. Praha 1905, s. 36; obr. č. 3724).

August Sedláček, autor monumentálního díla o českých hradech a zámcích, dokončil v roce 1908 práci na místopisném slovníku. V něm píše i o Schönfeldu a popisuje městský znak: „Štít polovičný napříč, horní polovice zase rozdělena. Pravá část napříč rozdělena, nahoře červená, dole stříbrná, přes obě český lev s proměněnými barvami. Levá část červená a přes ni napříč pruh na tři pole červené, stříbrné a červené rozdělený. Ve zpodní zelené polovici dvě mužská ramena stříb. křížem přeložená, držící hornická kladiva se zl. násadami též křížem přeložená a za nimi shora dolů zl. hrábě“ (Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého. b. d. a m. v. [Praha 1908], s. 865). Také Sedláčkovi byl oporou německy psaný text popisu krásenského znaku uvedený ve Widimského kompendiu. Sedláček přeložil popis znaku lépe než redakce Ottova slovníku naučného. Přesto zkomolil popis levého horního pole, když pořadí tinktur v prostředním pruhu prohodil a napsal „…na tři pole červené, stříbrné a červené rozdělený…“ (správně mělo být: „…na tři pole stříbrné, červené a stříbrné…“).

V roce 1985 vyšly tři tituly zabývající českou komunální heraldikou. Výše byla zmíněna práce Jana Pelanta, který se obsáhle zabýval městskými znaky v tehdejším Západočeském kraji. Jím stanovený popis znaku města Krásno, poplatný německému textu v privilegiu, zní: „…tvoří krásenský znak dělený štít, v jehož spodní zelené polovině byly zkřížené mužské paže se stříbrnými rukávy. Ruce držely zespodu zkřížené stříbrné hornické želízko (vpravo) a mlátek (vlevo) se zlatými násadami. Uprostřed paží vyrůstaly kolmo vzhůru zlaté hrábě se šesti špicemi, které překrývaly násady želízka a mlátku. Horní polovina štítu byla polcena, přičemž pravá její část zase dělena na dvě pole – horní červené a dolní stříbrné; přes obě pole byl český lev, avšak střídavých barev – ve stříbrném poli červený (dolní polovina těla) a v červeném poli stříbrný (horní polovina těla). Levá část horní poloviny štítu byla červená a měla uprostřed břevno, které bylo dvakrát polceno na tři stejné díly – postranní stříbrné a prostřední červený“ (Pelant, 1985, s. 129). O tomto popisu nelze říci, že by byl heraldicky vytříbený. Jeho autor jednoduše převzal strukturu a dikci popisu znaku z privilegia, který částečně doplnil vysvětlujícími poznámkami a nahleděl na skutečnost, že i v jeho době existovala obecná pravidla pro popis znaků. Například to, že znak se popisuje shora dolů a heraldicky zprava doleva a nikoliv, že by popis začal dolní polem děleného štítu a končil levým polem v horní polcené polovině štítu. Pelantovu publikaci doprovodil Karel Liška kresbami vybraných pečetí a barevnými kresbami znaků. V případě „oficiálního“ znaku města Krásna byl Liška v souladu s privilegiem z roku 1547.

Ve stejném roce 1985 vyšel v bavorském Pasově v německé řeči Sudetoněmecký znakový lexikon napsaný Alešem Zelenkou s kresbami Tonyho Javory. Aleš Zelenka zde uvedl popis znaku města Schönfeld (Krásno) v korektnější podobě, než byl popis předchozí, byť je napsán německy: „…geteilt, oben gespaltern; 1. Feld rot-silber geteilt mit goldekröntem doppelschwänzigem Löwen in verwechselten Farben, im 2. roten ein silber-rot-silber gespaltener Balken. Unten in Grün zwei übereinander gelegte Arme, die gekreuzte goldbestiele silberne (später schwarze) Schlegel und Bergeisen über einen aufgerichteten Seifenrechen halten. Sogleich wurde das Wappen, gehalten rechts von einem Montanbeamten, link von einem Knappen, der Stück Erz in seiner Rechten zeigt, auf das Siegel angebracht.“ (Zelenka, Aleš: Sudetendeutsches Wappenlexikon. Passau, b. d. v. [1985], s. 341). Překlad (SK): „…dělený, nahoře polcený; 1. pole červeno-stříbrně dělené se zlatě korunovaným dvouocasým lvem opačných barev, ve 2. červeném stříbrno-červeno-stříbrně polcené břevno. Dole v zeleném dvě přes sebe položené paže, držící zkřížené na zlatých násadách stříbrné (později černé) mlátek a želízko, přes vztyčené rýžovací hrábě. Současně na pečeti je znak držen vpravo horním úředníkem a vlevo horníkem, který ukazuje kousek rudy v jeho pravici“. Zelenkova poznámka o někdy černých hornických nástrojích je sice pravdivá, ale opřená o nepřesné zobrazování znaku v minulosti (např. Pröckl, 1887). Součástí kapitoly o schönfeldském znaku je i jeho vyobrazení nakreslené Tony Javorou. Javora kreslil znak v podstatě správně s výjimkou do černých rukávů oděných paží.

Zmíněná publikace o znacích západočeských měst z roku 1985 byla edičním předznamenáním ve shodném roce vydané publikace Jiřího Čarka o znacích měst a městeček v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Toto kompendium, dlouho před svým vydáním inzerované a laickou i odbornou veřejností netrpělivě očekávané, se mělo stát kritickým a závazným přehledem podob městských znaků u nás. Podklady připravovali pracovníci příslušných okresních archivů a ty pak Jiří Čarek, ředitel Archivu hlavního města Prahy a Archivní správou ministerstva vnitra pověřený koordinátor, redigoval a připravoval pro vydání tiskem. Velice záhy po zahájení prodeje v knižní distribuci (listopad roku 1985) bylo rozpoznáno (březen 1986, přednáška prof. Pavla Paláta v Heraldické společnosti v Praze), že dílo není zcela bez vad, či dokonce není prosto závažných pochybení, a díky tomu nemůže být považováno za závazný kodex českých, moravských a slezských městských znaků. Kapitola o Krásnu přináší následující popis znaku: „Štít vodorovně na dva stejné díly rozdělený. Horní část štítu je svisle rozpoltěná na dvě části, pravý díl je vodorovně na dva díly rozdělený, dolní bílý neb stříbrný, horní červený, přes oba díly je doprava obrácený dvouocasý lev střídavých barev, totiž v bílém díle červený a v červeném bílý, se řvoucí tlamou a vyplazeným jazykem, na hlavě nesoucí zlatou korunu; levé horní pole je rozdělené vodorovně na tři díly, horní a dolejší díl červený a střední svisle na tři stejné části rozdělený, levá a pravá bílá neb stříbrná a střední červená. Dolní polovina štítu je zelená, uvnitř pak dvě křížem přes sebe položené mužské paže s bílými rukávy, v rukou držící křížem položené kladivo (mlátek) a želízko se žlutými násadami, mezi nimi stojí pak svisle žluté hrábě“ (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 149). Podle uvedeného popisu by se dal znak rekonstruovat i bez znalosti předlohy. Přesto jde o popis laický. I v roce 1985 nebylo v popisech používáno archaického výrazu „bílé neb stříbrné barvy“. Stejně tak v uvedené době bylo standardně známo, že není potřebné vysvětlovat popisem, co se myslí tím, je-li řečeno, že lev v děleném štítě je „střídavých barev“. A nakonec bylo známo, že je nezbytné použít pojmenování tinktury přesným termínem a nikoliv je-li figura zlatá, říci, že je žlutá – heraldika žlutou nezná.

Čarkova publikace je doplněna obsáhlou barevnou přílohou s vyobrazením více jak 950 městských znaků. Mezi nimi je i znak města Krásna (tehdy místní části města Horního Slavkova). Kresby vypracoval Stanislav Valášek, který byl profesním grafikem, ale nikoliv heraldickým kreslířem. Heraldická kresba je zcela specifická výtvarná kategorie, kterou bez dlouholetého školení nezvládá každý. Valáškovi bylo vyčítáno, že nepoužívá heraldické stylizace a je příliš naturalistický. Valášek si navíc v některých případech dělal, co chtěl a je pozorovatelný rozpor mezi textem popisu znaku a jím vpracovanou podobou téhož znaku. To se nakonec týká i znaku města Krásna, jehož kresba od Stanislava Valáška není v souladu s popisem v textové části. V nesouladu jsou paže, které mají být volné a nevynikat z dolního okraje štítu, ruce drží topůrka shora (hřbetem ruky nahoru) a nikoliv zdola (dlaněmi nahoru), jak je to správně.

V roce 1989 vyšla zásluhou Karla Lišky odborná publikace, která se krom jiných také zabývala znakem města Krásna. Autor se rozhodl shromáždit městské znaky, které byly v minulosti doplněny, přilbami s klenoty a přikrývadly, korunami a štítonoši. Tyto součásti erbů a znaků nazval Liška „ozdobami“, zřejmě ovlivněn Martinem Kolářem, který nazývá tyto součásti erbů a znaků “ozdobnými kusy“ (Kolář, Martin – Sedláček, August: Českomoravská heraldika. Část všeobecná. Praha 1902, s. 263, 364). Současná odborná terminologie nazývá některé uvedené součásti erbů a znaků souhrnně honosnými kusy (Krejčí, Tomáš – Psík, Richard: Základy heraldiky. Filozofická fakulta Ostravské university v Ostravě. Katedra historie. Ostrava 2008, s. 43 – 48. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že mezi honosné kusy nezařazujeme přilbu s klenotem a přikrývadly, které patří k základním součástem erbu, resp. jsou součástí tzv. „úplného erbu“, viz např. Krejčík – Psík, s. 15 – „základní části erbu“). Zařazení znaku města Krásna do Liškova výběru bylo podmíněno existencí štítonošů v podobě horníků (Liška, Karel: Městské znaky s ozdobami. Praha 1989, s. 67 -68).

Ideální popis znaku města Krásna:

Dělený štít. Nahoře polcený, vpravo v červeno-stříbrně děleném poli korunovaný, dvouocasý lev se zlatou zbrojí, opačných tinktur; vlevo v červeném poli stříbrno-červeno-stříbrně polcené břevno. V dolním zeleném poli dvě zkřížené, stříbrně oděné a v lokti ohnuté mužské paže, držící zkřížená zlatá topůrka kosmého želízka a šikmého mlátku, obojí stříbrné, přeložená zlatými vztyčenými rýžovacími hráběmi s dolním koncem hrabiště pod pažemi.

Zastupitelstvo města Krásna na svém zasedání konaném dne 14. 11. 2013 schválilo podobu městské vlajky. Podanou žádost o její schválení projednával Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR (dále jen PPHV) dne 25. 6. 2014. Vedle stanovení popisu schválené vlajky města Krásna, stanovil PPHV i odborný popis historického městského znaku v následujícím znění: „Dělený, nahoře polcený štít. Horní pravé pole červeno-stříbrně dělené s korunovaným dvouocasým lvem opačných barev se zlatou zbrojí a jazykem, vlevo v červeném poli stříbrné břevno, v něm červený kůl. V dolním zeleném poli dvě zkřížené, stříbrně oděné a v lokti ohnuté paže držící zkřížená zlatá topůrka kosmého želízka a šikmého mlátku, obojí stříbrné, přeložená zlatými rýžovacími hráběmi s hrabištěm přeloženým pažemi.“

K popisu stanovenému v PPHV lze přičinit dvě polemické poznámky. Ve výše uvedeném „ideálním“ popisu městského znaku bylo pro popsání prvního pole použito terminologické sousloví „opačných tinktur“, které bylo v PPHV opraveno na „opačných barev“. Takto se PPHV vyjadřuje již tradičně a nepochybně opírá svůj způsob popsání tohoto heraldického jevu o Heraldiku Vojtěcha Krále z Dobré Vody z roku 1900 (Král, Vojtěch: Heraldika. Praha 1900, s. 43, dále jen Král). Ten píše o „střídavých barvách“ a vychází přitom z německé heraldické terminologie, používající pro stejnou situaci obratu „verwechselten Farben“. Termín stanovený Králem se stal všeobecně používaným (pochopitelně, protože byl prvním a po řadu desetiletí také jediným relevantním zdrojem heraldické terminologie v české řeči, s kterým nebylo odborně polemizováno) a lze ho vnímat jako ustálenou konvenci. Přesto při rigorózním posouzení termínu „opačných barev“ dospějeme k poznání, že jedna z použitých „barev“ je „kov“, který však nelze mít za „barvu“. Východiskem z tohoto terminologického protimluvu je vědomí nadřazeného termínu „tinktury“, který zahrnuje jak barvy, tak kovy a také kožešiny. S podivem Král nepřijal z němčiny termín „Tinkturen“ a kapitolu svého pojednání o heraldických tinkturách nadepsal „Barva, nátěr“ (Král, 1900, s. 36; naštěstí druhý z termínů se vůbec neujal a o „nátěru“ v moderních pojednáních o heraldice již nečteme). Použitím sousloví „opačných tinktur“ je dosaženo terminologicky nekonfúzního termínu, který je ze všech možných hledisek odborného hodnocení zcela přesný, nekonfliktní a díky tomu i nenapadnutelný. PPHV používáním termínu „opačných barev“ sice potvrzuje „tradici“, ale nikoliv zcela heraldická pravidla. Znak města Horního Slavkova má dvě horní pole shodná se znakem města Krásno. PPHV v případě popisu znaku Horního Slavkova použil pro popis břevna ve druhém poli terminologického sousloví „dvakrát stříbrno-červeně polcené břevno“, ale v popisu znaku města Krásno čteme „ve stříbrném břevnu červený kůl“. Tato poznámka nemá v úmyslu řešit pomyslný rozpor dvou uvedených popisů. Naopak je možné poukázat na skutečnost, že některé jevy v heraldice lze popsat více způsoby a všechny jsou správné. V případě Krásna nejde jen o dvě možnosti, ale dokonce o tři, protože popis „stříbrno-červeno-stříbrně polcené břevno“ je také správné. Smyslem popisu není uspokojovat subjektivní verbální ambice jeho sestavovatele, ale schopnost být podkladem pro bezchybnou konstrukci znaku. Ostatně zkouška uplatnění sestaveného popisu znaku jeho následnou konstrukcí je buď stanovený popis potvrzující, nebo vyvracející.

Vlajka byla městu udělena předsedou Poslanecké sněmovny dne 27. 11. 2014 na základě jeho rozhodnutí č. 19 z 16. 7. 2014. Udělovací dekret obsahuje následující popis vlajky: „List tvoří pět vodorovných pruhů, červený, bílý, zelený, bílý a červený, v poměru 1 : 1 : 6 : 1 : 1. V zeleném pruhu dvě zkřížené, bílé oděné a v lokti ohnuté paže držící zkřížená žlutá topůrka kosmého želízka a šikmého mlátku, obojí bílé, přeložená žlutými rýžovacími hráběmi s hrabištěm přeloženým pažemi. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.“

Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXXVI., č. 2/2016, Praha 2016, s. 79 – 96.

Vyobrazení:

1 – Krásno – znakové privilegium Ferdinanda I. z 1. 9. 1547 - foto Stanislav Kasík.

2 – Krásno – miniatura znaku z privilegia z 1. 9. 1547 - foto Stanislav Kasík.

3 ­- Krásno, nejstarší známá pečeť použitá v letech 1508 – 1515 - kresba Karel Liška.

4 – Krásno, pečeť použitá v letech 1535 – 1537 (kresba Karel Liška).

5 – Krásno, pečeť „větší“ z roku 1547 - kresba Karel Liška.

7 – Znak města Krásna (in: Vincenz Robert Widimsky – 1864).

8 – Znak města Krásna (in: Vinzenz Pröckl – 1887).

9 – Znak města Krásna - kresba Hugo Gerard Ströhl – 1904.

10- Znak města Krásna - kresba Karel Liška – 1985.

11 – Znak města Krásna - kresba Tony Javora – 1985.

12 – Znak města Krásna - kresba Stanislav Valášek – 1985.

13 – Ideální podoba znaku města Krásna - kresba Stanislav Kasík – 2013.

20. 10. 2016                                                                                   © Stanislav Kasík