jméno:
heslo:

O znaku města Velkého Šenova

Velký Šenov, tzv. velký znak - kresba Stanislav Kasík (2012).

Velký Šenov, tzv. velký znak - kresba Stanislav Kasík (2012).

První zmínka v historických písemných pramenech o obci Šenov, jak se původně město jmenovalo, pochází z roku 1346. Tehdy se připomíná fara při zdejším kostele sv. Bartoloměje, patřící k děkanátu Hohnstein-Sebnitz v míšeňské diecézi. Ves příslušela k panství hradu Hohnstein (v písemných pramenech také Honstein, Hohenstein), který byl v držení Berků z Dubé. V průběhu historie patřil Šenov ke šluknovsko-tolštejnskému panství pánů z Vartenberka, pak jej drželi sasští vévodové a později příslušel k panství Hainsbach (Hanšpach, dnes Lipová) v držení Šlejniců.

 

Průmyslová revoluce v 19. století příznivě ovlivnila životní podmínky v celém šluknovském výběžku. Původní domácké zpracování lnu a tkaní lněných látek se změnilo nejprve ve výrobu manufakturní a nakonec ve výrobu průmyslovou. V samotném Šenově bylo postupem doby založeno několik výrobních provozů a továren, které zaměstnávaly 1 200 dělníků. Rozvoj regionu posílilo zavedení železnice do Šluknovského výběžku v roce 1884.

 

Počet obyvatel Šenova se v 19. století zvyšoval o stovky obyvatel každé desetiletí. Jestliže v roce 1654 (Berní rula) zde bylo 134 domů a odhadem 500 až 600 obyvatel, pak v roce 1843 měla aglomerace Šenov (Schönau), Malý Šenov (Klein Schönau) a Leopoldka (Leopoldsdorf, Leopoldsruh) 438 domů, ve kterých žilo 3 123 obyvatelé. V roce 1900 zde bylo 3 937 obyvatel v 519 domech. Počet 4 500 obyvatel byl překročen v roce 1910 (tehdy počtem 4 534 obyvatel bylo dosaženo historického maxima; Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. VIII. díl, Praha 2011, s. 195–200). Šenov, stejně jako celá řada dalších míst v okolí, předčila počtem obyvatel mnohá historická města s dlouhou tradicí, z nichž některá takového počtu nedosahovala ani v minulosti a nedosáhla ho ani v současnosti (Benešov n. Pl. – 1 130 obyv. v roce 1843 a 4 196 obyv. v r. 1991; Česká Kamenice 3 215 v r. 1843 a 5 193 v r. 1991; Chřibská 4 676 v r. 1843 a 1 273 v r. 1991; Rumburk 468 v r. 1843 a 8 907 v r. 1991).

 

Velikost obce nepochybně způsobila, že představitelé samosprávy začali uvažovat o změně statutu sídla a nakonec i o udělení městského znaku. Z pohledu tehdy platných úředních předpisů muselo být o obojí požádáno zvlášť a zachován úřední postup. Povýšení na město a udělení městského znaku bylo za Rakousko-Uherska v kompetenci císaře. Jednalo se o dva samostatné úřední úkony se samostatnými žádostmi, které byly podávány prostřednictvím okresního hejtmanství na české místodržitelství, které je postoupilo ministerstvu vnitra ve Vídni, při kterém existovala heraldická komise s příslušnými úředníky, zvanými „znakoví cenzoři“ („Wappenzensoren“). Kladné vyřízení každé ze žádostí bylo spojeno s vlastní úřední taxou podle taxovního zákona, kterou musel žadatel uhradit, a vedle toho mu bylo po položkách vyúčtováno vídeňským Taxovním úřadem vyhotovení příslušného privilegia. Jediné, co bylo na privilegiu zadarmo, byl císařův podpis, který byl panovníkem vnímán jako služba státu. Pokud žadatel chtěl, aby jeho žádost o povýšení na město a udělení znaku byla součástí jednoho privilegia a nikoliv dvou, které by jinak byly vydány s příslušnými poplatky, bylo vídeňskými ministerstvem vnitra jeho potřebě vyhověno. Dokonce na možnost spojení dvou privilegií do jediného s příznivější taxou byl žadatel upozorněn ministerskými úřadníky písemně. Stejně tak bylo možné žádat o vystavení privilegia v českém jazyce (úředním a jednacím jazykem byla němčina).

Velký Šenov, list z privilegia ze 17. 9. 1908 s miniaturou znaku.

Velký Šenov, list z privilegia ze 17. 9. 1908 s miniaturou znaku.

Žádosti obecního zastupitelstva o povýšení na město vyhověl císař svým rozhodnutím ze dne 4. 10. 1907. Na tomto místě je vhodné zmínit jaký je rozdíl mezi „nejvyšším rozhodnutím císaře“ a vlastním udělením prostřednictvím vydaného a císařem podepsaného privilegia. Nejvyšším rozhodnutím císař sděloval, že se rozhodl povýšit Šenov na město a dává tak pomyslně najevo, že ho právně řádným způsobem na město skutečně povýší. Po rozhodnutí následovaly další nezbytné právní kroky, které celý proces završily a uvedly v platnost. Tím je konstatováno, že vlastní rozhodnutí císaře není zcela totožné se skutečným listinným potvrzením povýšení. Je to patrné z rozdílných dat jednotlivých aktů stvrzených listinnou formou. Někteří žadatelé se pragmaticky spokojili s pouhým „nejvyšším rozhodnutím“ a o vyhotovení privilegia už neusilovali, resp. nezaplatili vypočítanou taxu a díky tomu nebylo privilegium vydáno. Ale i tak císařova vůle platila a na mnoha místech je akt povýšení na městys nebo na město spojen pouze s vydáním „nejvyššího rozhodnutí“. Šenovu bylo povýšení na město potvrzeno privilegiem vydaným dne 17. září 1908 na základě nejvyššího rozhodnutí ze dne 4. října 1907. V privilegiu je jméno povýšeného města uvedeno ve znění „Schönau“ („Šenov“) a nikoliv „Velký Šenov“. Jméno s přívlastkem „Velký“ začalo město používat v roce 1914 (3. 6.) ve tvaru „Groβschönau in Böhmen“ a pak od roku 1923 německy „Groβ-Schönau“ a zároveň i česky „Velký Šenov“. K takovému pojmenování zřejmě bylo přistoupeno s ohledem na existenci osady Malý Šenov v těsném sousedství města.

Velký Šenov, detail znaku z privilegia ze 17. 9. 1908 - malba Friedrich Junginger.

Velký Šenov, detail znaku z privilegia ze 17. 9. 1908 - malba Friedrich Junginger.

Součástí německy psaného privilegia, povyšující Šenov na město, je i udělení městského znaku. Znak je v privilegiu popsán a vyobrazen. Popis znaku zní: „Ein durch einen roten, silbern eingefaβten querbalken geteilter Schild. Den Balken durchzieht ein silbernen Mäander. Das obere goldene Schildesfeld zeigt ein aus dem Balken hervorwachsendes schwarzes Kammrad; im unteren blauen Felde erscheinen fünf natürliche Kleeblätter, drei über zwei gestellt. Der Schild, auf dessen Hauptrande eine silberfarbene Mauerkrone mit fünf sichtbaren Zinnen ruht, ist von zwei natürlichen befruchteten Eichenzweigen umrahmt.“ (SOkA Děčín, AM Velký Šenov, inv. č. 1, evid. č. 1; orig. Kniha, 8 stran, německy; edice: Županič, Jan - Fiala, Michal – Koblasa, Pavel: Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra. Erbovní listiny. Praha 2014, s. 701, č. 383, dále jen NA-ŠA; překlad SK - doslovný: Skrz červené, stříbrně lemované příčné břevno dělený štít. Břevnem protažen stříbrný meandr. Horní zlaté štítové pole ukazuje z břevna vyrůstající černé ozubené kolo; v dolním modrém poli se ukazuje pět přirozených jetelových lístků, tři nad dvěma postavené. Štít, na jehož horním okraji stříbrobarevná zděná koruna s pěti viditelným stínkami spočívá, je dvěma přirozenými oplodněnými dubovými větvemi orámován“). Na páté straně je v ozdobném orámování, shodném pro všechny strany s výjimkou první, vyobrazení uděleného znaku namalované úředním erbovním malířem Friedrichem Jungingerem.

 

Po roce 1945 byly, na návrh městského kronikáře Eduarda Malého, nahrazeny dubové větévky s listy a žaludy větévkami lipovými. Nepochybně se tak stalo z důvodů ideových, které se opíraly nikoliv o nezpochybnitelný právní akt císařova udělení, ale o poněkud pošetilý náhled, že ono „dubové“ je synonymem pro „německé“. Již Československá republika byla ideově založena na vymezování se vůči bývalému Rakousko-Uhersku a respekt k císařovým udělením nebyl nahlížen striktně právním způsobem. Tím méně v době následující po roce 1945, která byla navíc ovlivněna výsledky druhé světové války. Z pohledu heraldického je možné netrvat na pomyslném návratu k udělené podobě městského znaku z roku 1908, pokud změna proběhla na základě relevantních skutečností. Z odborné literatury, zabývající se historickými městskými znaky, vyplývá, že k záměně dubových větviček za lipové došlo na základě rozhodnutí rady příslušného národního výboru. Takový akt nový prvek velkošenovského znaku svým způsobem legitimizuje.

Velký Šenov, znak - kresba Václav Zajíček (1970).

Velký Šenov, znak - kresba Václav Zajíček (1970).

V roce 1970 vyšla publikace „Znaky severočeských měst“, která byla dílčím počinem širšího záměru Archivní správy ministerstva vnitra České socialistické republiky, iniciovaného v roce 1967, shromáždit prostřednictvím pracovníků okresních archivů dostupné informace o městských znacích v českých zemích; ty zpracovat, vyhodnotit a připravit k souhrnnému publikování. Severočeští archiváři, pod vedením PhDr. Vladimíra Rudy z libereckého okresního archivu, byli už v roce 1970 přesvědčeni, že se s úkolem vypořádali dostatečným způsobem. S ohledem na skutečnost, že shromáždění a zpracování všech podkladů pro shrnující kompendium, jehož redakcí byl pověřen ředitel Archivu hlavního města Prahy PhDr. Jiří Čarek, mělo k dokončení ještě hodně daleko, rozhodli se severočeští archiváři k publikování dílčích výsledků svého úsilí. Ve vydané publikaci z roku 1970 je kapitola o znaku Velkého Šenova, kterou zpracoval ředitel Okresního archivu v Děčíně PhDr. Jan Smetana. Odstavec popisující znak města cituji v úplnosti.

 

„Znak tvoří štít, který je rozdělen stříbrně lemovaným červeným břevnem. Břevno vyplňuje pravidelný pravoúhlý meandrovitý ornament stříbrné barvy. V horním zlatém poli štítu je polovina černého ozubeného kola, zatímco v dolním modrém poli je pět zelených jetelových lístků. Štít byl původně ovinut rámcem z dubových ratolestí, ty však byly po roce 1945 změněny na lipové. Znak byl Velkému Šenovu udělen listinou císaře Františka Josefa I. ze 17. září 1908. Změna dubových ratolestí na lipové se uskutečnila z rozhodnutí rady národního výboru“ (Ruda, Vladimír a kol.: Znaky severočeských měst. Most 1970, s. 120, dále jen Ruda, 1970; na konci citovaného odstavce je odkaz na poznámku č. 18, ve které autor sděluje: „Originál je nezvěstný. Koncept uložen v SÚA Praha, Vídeňské min. vnitra, šlechtický archiv. karton č. 59.“).

 

Je podivuhodné, že Jan Smetana označil privilegium císaře Františka Josefa I. z roku 1908 pro Velký Šenov za nezvěstné, přestože jeho originál je dodnes zachován ve shodném archivu (viz výše). Dle sdělení archivářů z okresního archivu v Děčíně byl originál privilegia v době zpracování podkladů pro publikaci o severočeské komunální heraldice v držení městským úřadem ve Velkém Šenově a teprve později byl uložen do příslušného archivního fondu děčínského okresního archivu.

Velký Šenov, znak - kresba Stanislav Valášek (1985).

Velký Šenov, znak - kresba Stanislav Valášek (1985).

V roce 1985 se odborná i laická veřejnost dočkala dlouho inzerovaného kompendia městských znaků v českých zemích. Znak města Velkého Šenova je zde popsán: „Štít vodorovně půlený červeným, stříbrem lemovaným břevnem, po němž probíhá rovněž stříbrný meandr. Horní pole je zlaté a v něm vyrůstá z dělícího břevna půl černého ozubeného kola. Dolní pole je modré a v něm je pět jetelových trojlístků přirozené zelené barvy, nahoře tři dole dva. Na horním okraji štítu spočívá stříbrná zděná koruna s pěti viditelnými stínkami. Štít obklopují dvě dole se křížící lipové ratolesti s listy a plody“ (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 405, dále je Čarek, 1985; zde je také informace o změně dubových větví na lipové po roce 1945 na návrh městského kronikáře E. Malého).

Velký Šenov, znak - kresba Antonín Javora (1985).

Velký Šenov, znak - kresba Antonín Javora (1985).

Z roku 1985 pochází německy psaná publikace Aleše Zelenky, která vyšla v Pasově a zabývala se městskými znaky v Sudetech. Znak Velkého Šenova byl v této publikaci autorem popsán takto: „Geteilt durch einen roten, silbergeränderten Balken mit einem silbernen Mäander; ober in Gold die Hälfte eines schwarzen Zahnrades, unten in Blau fünf (3, 2) grüne Kleebläter…Auf der Schild, der von zwei natürlichen Eichenzweigen umrahmt wird, wurde eine silberne Mauerkrone gestellt; nach 1945 wurden die Eichen- in Lindenzweige umgewandelt.“ (Zelenka, Aleš – Javora, Tony: Sudetendeutsche Wappenlexikon. Passau 1985, s. 142, dále jen Zelenka, 1985; doslovný překlad SK: „dělený skrze červené, stříbrně obroubené břevno se stříbrným meandrem; nahoře ve zlatě polovina černého ozubeného kola, dole v modrém pět (3, 2) zelených jetelových lístků. Na štítě dvěma přirozenými dubovými větvemi orámovaném, byla stříbrná zděná koruna postavena; po 1945 byla dubová na lipovou větev vyměněna“.).

Velký Šenov, znak - kresba Karel Liška (1989).

Velký Šenov, znak - kresba Karel Liška (1989).

Karel Liška (1910-1993) byl významným a pilným badatelem v oboru české, moravské a slezské komunální sfragistiky a heraldiky, zejména úsilím směřujícím k evidování pečetí a razítek nejen samospráv měst a městeček ale také vsí a příslušných pečetí soudních nebo rychtářských. Výsledky jeho práce byly za jeho života publikovány pouze dílčím způsobem. Jedním z jeho osobních počinů byla publikace z roku 1989 zabývající se speciální kategorií městských znaků, doplněných například přilbami s klenoty, štítonoši a korunami které autor nazval „ozdobami“. Díky lipovým větévkám okolo štítu a zděné koruně, zařadil Liška do tohoto souboru také znak Velkého Šenova, který s odkazem na udělení císařem Františkem Josefem I. v roce 1908, popsal takto: „Štít dělený červeným stříbrně lemovaným břevnem, vyplněný pravoúhlým meandrem rovněž stříbrné barvy. V horním zlatém poli je polovice černého ozubeného kola, vyrůstajícího z příčného břevna; v dolním modrém poli pět zelených jetelových lístků, tři nad dvěma. Na horním okraji štítu spočívá stříbrná zděná koruna s pěti výběžky, spodní část štítu je obklopena s obou stran dubovými ratolestmi v přirozené barvě; ty však byly po roce 1945 nahrazeny ratolestmi lipovými.“ (Liška, Karel: Městské znaky s ozdobami. Praha 1989, s. 119, dále jen Liška, 1989).

Velký Šenov, razítko MNV z roku 1948 - kresba Karel Liška.

Velký Šenov, razítko MNV z roku 1948 - kresba Karel Liška.

Liškova celoživotní práce v oboru komunální sfragistiky a heraldiky byla publikována v letech 2013-2014 zásluhou PhDr. Ivo Speráta z Brna. Mimořádný publikační počin byl, krom jiného, založen na Liškově sbírce uložené v Archivu Národního muzea. Položka věnovaná Velkému Šenovu zde nechybí. Na zhotovené kartě zaznamenal Liška dvě pečeti používané rychtou (datovány rytým letopočtem 1669 a 1817) a obecním úřadem (s letopočtem 1859, použita obecním úřadem ještě v roce 1908). V pečetním poli byla zobrazena postava sv. Bartoloměje, kterému byl zasvěcen místní kostel. Liška registroval také nápisovou pečeť obecního úřadu (se čtyřřádkovým nápisem), úřední pečetní nálepku (se sv. Bartolomějem) obě užité v roce 1904 a také razítko místního národního výboru z roku 1948 se znakem. Zde jsou již okolo znaku lipové větve.  Součástí informace o podobě městského znaku, uděleného v roce 1908, je i jeho popis v německém jazyku se zdrojem ve fondu Šlechtický archiv, dnes uloženém v Národním archivu. Znění textu se shoduje s privilegiem (Liška, Karel: Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek IV/2. Znaky, pečeti a razítka českých měst a městeček S-Ž. Brno 2014, s. 145-146).

Velký Šenov, znak - kresba in: Josef Augustin (2001).

Velký Šenov, znak - kresba in: Josef Augustin (2001).

V roce 2001 vydal Josef Augustin publikaci, která byla fakticky reprintem Čarkova kompendia z roku 1985, doplněným o některé další nové znaky obcí z doby po roce 1990. Tato málo užitečná publikace přináší následující popis znaku města Velkého Šenova: „Štít vodorovně dělený červeným, stříbrem lemovaným břevnem, po němž probíhá rovněž stříbrný meandr. Horní pole je zlaté a v něm vyrůstá z dělicího břevna půl černého ozubeného kola. Dolní pole je modré a v něm je pět jetelových trojlístků přirozené zelené barvy, nahoře tři, dole dva. Na horním okraji štítu spočívá stříbrná zděná koruna s pěti viditelnými stínkami. Štít obklopují dvě dole se křížící lipové ratolesti s listy a plody.“ (Augustin, Josef: Velká encyklopedie měst a obcí ČR. Sokolov 2001, s. 656, dále jen Augustin, 2001).

 

V roce 1998 vydalo město Velký Šenov tiskovinu nazvanou „Upravený český překlad Dekretu vydaný u příležitosti 90. výročí povýšení obce Šenov na město“ (viz www.velky-senov.cz/mesto; dále jen Dekret, 1998). Vytvořená pomyslná „faksimile“ privilegia císaře Františka Josefa I. z roku 1908, využila výtvarných grafických rámců pro jednotlivé strany a do nich byly napsány české překlady originálního německého textu. Český popis znaku města Velkého Šenova zde uvedený zní: „Štít je rozdělen červeným, stříbrně lemovaným břevnem, které je po celé délce zdobeno stříbrným bludištěm. V horním zlatém poli vystupuje polovina černého ozubeného kola; v dolním modrém poli je pět jetelových v přirozené barvě ve dvou řadách; v horní řadě tři a ve spodní dva trojlístky. Na štítě spočívá stříbrná hradební koruna s pětičetným cimbuřím. Erb je lemován dvěma dubovými ratolestmi s plody v přirozených barvách“. Při srovnání s německým popisem vyplývá, že překlad do češtiny s ohledem na českou heraldickou terminologii nebyl přeložen zcela korektně. Vedle tohoto popisu je na webových stránkách města možné číst ještě jeden popis městského znaku: „Štít je vodorovně dělený červeným, stříbrem lemovaným břevnem, po němž probíhá rovněž stříbrný meandr (pásový ornament z vodorovných a svislých čar). Horní pole je zlaté a v něm vyrůstá z dělícího břevna půl černého ozubeného kola. Dolní pole je modré a v něm je pět jetelových trojlístků zelené barvy, nahoře tři, dole dva. Na horním okraji štítu spočívá zděná koruna s pěti viditelnými stínkami (historický název pro zub cimbuří). Štít obklopují dvě dole se křížící lipové ratolesti s listy a plody“.

 

V roce 2014 byl autory edice erbovních a znakových listin z fondu „Šlechtický archiv“ v Národním archivu stanoven popis znaku Velkého Šenova v českém jazyku jako překlad německého textu, uvedeného v privilegiu z roku 1908 (resp. v rezultátu znakového cenzora). Popis stanovený Janem Županičem korigoval Michal Fiala: „Štít je dělen červeným břevnem se stříbrným okrajem a stříbrným meandrem uvnitř. Nahoře ve zlatě vyniká z břevna černé ozubené kolo. Dole je v modrém pět přirozených jetelových trojlístků (3,2). Štít je obklopen dvěma přirozenými dubovými větvemi s plody a spočívá na něm stříbrná hradební koruna o pěti stínkách“ V poznámce k podobě ozubeného kola je uvedeno: „Má tři viditelné špice a třináct viditelných zubů“ (NA-ŠA, s. 701). Ve stanoveném popisu je několik pozoruhodných a také terminologicky kontroverzních sdělení. Například „břevno se stříbrným okrajem“ – správně „lemované břevno“ (terminologické srovnání s německým popisem nebylo korektní - například termín „eingefaβten“ byl přeložen jako „okraj“ a nikoliv jako „lemovaný“ - „okraj“ je německy „der Rand“), „meandr uvnitř břevna“ – správně „v břevnu meandr“, „nahoře ve zlatě“ – správně „nahoře ve zlatém poli“ (v heraldice není figura zvaná „zlato“) „dole v modrém“ - správně „dole v modrém poli“ (v souvislosti s použitým termínem „ve zlatě“, by zde měl být shodně mluvnicky utvořený termín „v modři“, který je stejně jako předchozí v české heraldické terminologii nepřijatelný), „přirozené jetelové trojlístky“, „přirozené dubové větve“ – správně „jetelové trojlístky, dubové větve v přirozené barvě“, „spočívá na něm“ – týká se hradební koruny; dostačujícím je sdělení „na štítě je…“ (použití překladu německého termínu „ruht“ do českého jazyku je, s ohledem na uvedenou a běžně aplikovanou českou heraldickou terminologickou konvenci, již zcela zbytečné, resp. nežádoucí), „tři viditelné špice“ – u kol jsou „ramena“ (mnozí zaměňují u vozových kol „ramena“ za „loukotě“, které jsou po obvodu kola a s nábojem jsou spojena rameny). Číselný údaj o uspořádání figur má následovat v závorce ihned po číslici.

 

Výše uvedená řada popisů znaku města Velkého Šenova z různých období dává možnost srovnání a komentování z pohledu dnešní české heraldické terminologie a dospět tak k ideálnímu popisu. Pozornost věnovaná popisu znaku v takové šíři může vyvolávat představu pomyslné zbytečnosti. Při vyslovení základní heraldické teze, že pro podobu znaku není důležité jeho vyobrazení, ale jeho popis, pak je zřejmé, že popis je velice podstatná součást dobré a bezchybné existence znaku. U této teze se vychází z předpokladu, že každý, kdo nakreslí jakýkoliv znak či erb, tak výsledek je podmíněn jeho individuálním konáním, které je v přímé úměře k jeho schopnosti kreslit a v případě heraldiky ke schopnosti zvládat heraldickou kresbu, stejně jako k jeho znalostem oboru. Proto také není v originálním privilegiu sděleno, že závazná je malba znaku od Friedricha Jungingera, ale je zde v první řadě uveden popis předmětu udělení. Dobře formulovanému a heraldicky korektnímu popisu musí odpovídat jakákoliv kresba znaku Velkého Šenova, pokud ji máme označit za správnou.

 

Originál privilegia pojmenovává figuru, která pokrývá břevno, jako „meandr“ (něm. „der Mäander“). Lze mít za to, že tak byl vídeňskými znakovými cenzory stanoven heraldický termín pro figuru, která byla v heraldické praxi do té doby neznámá a vnímána jako mimořádný „novotvar“. Prakticky užívané podoby meandrů jako dekorativních prvků známých už z antického umění, ale i z jiných mimoevropských historických kulturních oblastí, a aplikované především v době románské a pak v klasicistní, měly celou řadu modifikací. Proto není možné jednoslovným termínem vyjádřit skutečnou podobu ornamentu ve velkošenovském znaku. 

 

Meandr je v odborné literatuře, zabývající se výtvarným uměním, definován takto: „Geometrický ornament, v základní podobě pravoúhle zalamovaný (zubový meandr) a tvořený jednou linkou. Jeho složitější podobou je meandr tvořený ze dvou i více linií, někdy složitě propletených, v detailech a proporcích variabilní, který může být komponován vpravo i vlevo diagonálně nakloněný. Jiným typem je meandr, jehož prvky jsou k sobě zrcadlově řazeny. Dalším základním druhem meandru je spirálový meandr (běžící vlna), v základní podobě souvislá pravidelná vlnovka; z ní vznikl meandr nazývaný přepadávající mořská vlna. Zalamovaný i vlnový meandr jsou základem meandrovitých ornamentů asijských, afrických, evropských i amerických (Peru, Mexiko). Název meandr je odvozen od klikatého toku říčky Maiandros (dnešní Mendres), protékající milétskou nížinou v Řecku“ (Baleka, Jan: Výtvarné umění. Výkladový slovník, Praha 1997, s. 217). V románské architektuře a umění se uplatňoval jednoduchý zubový meandr, v klasicistní a empirové meandrové ornamenty již byl komplikovanější zalamováním nebo spirálou (Herout, Jaroslav: Staletí kolem nás. Přehled stavebních slohů. Praha – Litomyšl 2002, tab. II/13, VI/11).

 

Z pohledu definice geometrického ornamentu zvaného meandr vyplývá, že figuru ve znaku města Velkého Šenova není možné pojmenovat jako „bludiště“ (Dekret, 1998). Ani pouhé slovo „meandr“ nevystihuje dostatečně podobu meandru. Lze doporučit použití sousloví „doleva pravoúhle zalamovaný meandr“. Termínem „doleva“ je myšleno kam z pohledu heraldického směřuje vlastní zalamování tvarů tvořících ornament. Doporučené sousloví je však v rozporu s potřebou spíše jednoduchého heraldického termínu. Lze stanovit konvenci, že termín „meandr“ bude standardem pro pojmenování takové figury, která byla použita ve znaku Velkého Šenova a všechny jiné podoby meandru, které by se v budoucnosti mohly v české heraldice objevit, budou muset být dostatečně popsány.

 

Pokud v kresbě Friedricha Jungingera je meandr „zalamován“ heraldicky doleva, pak ono „zalamování“ na opačnou stranu je fakticky chybou – tak zcela ojediněle nakresleno v roce 2001 v publikaci Josefa Augustina (Augustin, 2001, s. 969) a městem Velkým Šenovem nekriticky akceptováno použitím na úvodní webové stránce města. Stejným směrem je zalamován i meandr na razítku MěNV ve Velkém Šenově, užívaném v letech 1945–1948 (Liška, 1989, s. 119, 2014 s. 145). To lze vysvětlit tak, že rytec gumového razítka ryl podle předlohy pozitivně a nikoliv negativně, jak by bylo potřebné – ostatní součásti znaku jsou ve vertikální ose souměrné a zde se nemohl rytec splést.

 

Mnoho v minulosti vytvořených českých popisů velkošenovského znaku se snažilo o přizpůsobení se dikci německy psaného privilegia. Proto se nikde nesetkáme s úplně prostou fomulací „ve zlato-modře děleném štítě červené…břevno“. Štít tedy je „dělen“ a nikoliv „rozdělen“ (Ruda, 1970, s. 120; Dekret, 1998), či dokonce „vodorovně půlený“ (Čarek, 1985, s. 405) V posledním případě jde o terminologický protimluv, pokud výraz „půlený“ budeme vnímat jako synonymní pro „polcený“, označující řez vedený vertikálně, který logicky nemůže být vodorovný. Sousloví „vodorovně dělený“ (Augustin, 2001, s. 656, www.velky-senov.cz/mesto) je zbytné, protože samo dělení je vodorovné a nemůže být jiné a je-li kosmé nebo šikmé, pak se jeho směřování musí v popisech uvádět.

 

V horní polovině štítu je z břevna vyrůstající černé ozubené kolo. Zřejmě nedopatřením nakreslil Václav Zajíček v roce 1970 kolo stříbrné (Ruda, 1970, barevná obrazová příloha; možná jde o tiskovou chybu). Předmětem popisů není uvádění počtu zubů a počtu ramen ozubených kol. Zřejmě i proto se zmíněný Václav Zajíček, Karel Liška (Liška, 1989, s. 119) a autor kresby v publikaci Augustinově (Augustin, 2001, s. 969) se striktně drželi malby znaku v privilegiu.

 

V dolní modré polovině je pět jetelových lístků. Standardem v heraldice je, že jetelový lístek je trojlístkem (je-li čtyřlístkem, pak se musí počet lístků popisem hlásit) a proto je zcela nadbytečné užití termínu „jetelový trojlístek“ („nadbytečnými“ byli: Čarek, 1985, s. 405; Liška, 1989, s. 119; Augustin, 2001, s. 656; webové stránky města). Zmínkou o trojlístcích však popisu ublížit nemůžeme. Něco jiného je sdělení o tinktuře jetelových lístků. Podle základního heraldického pravidla o poměru tinktur je nemožné položit do modrého pole zelené jetelové listy. Tuto skutečnost si uvědomovali i znakový cenzoři ve Vídni a tento heraldický problém, který se může jevit jako neřešitelný bez změny tinktury pole nebo lístků samotných, dali do souladu s heraldickými pravidly tak, že jetelové lístky pojmenovali jako přirozené („natürliche“). Označit tinkturu figury terminologickým souslovím „v přirozených barvách“ je možné, z pohledu rigorózního hodnocení heraldického počínání posuzovat jako téměř „neheraldické“. Zejména tehdy, když je zřejmé, že korektní obarvení znakového pole s lístky možné bylo. Přesto je to jediný způsob jak si počínat při zachování požadované barevnosti. Pokud si prohlédneme, jakým způsobem Friedrich Junginger namaloval jetelové lístky, pak zjistíme, že díky světlým a tmavým kresebným liniím na každém z lístků je jednoznačně dáváno najevo, že jde o jejich skutečně přírodní přirozenou podobu. Z tohoto pohledu pak musíme mít právě takto nenakreslené jetelové lístky za nedostatečné a jsou-li prostě jen zelené a jsou-li dokonce i tak v popisu hlášeny (Ruda, 1970, s. 120; Liška, 1989, s. 119; webové stránky města), pak jde o porušení zmíněného heraldického pravidla, které je nezbytně nutné v popisu nahradit termínem „přirozené“ (správně Dekret, 1998). V některých případech použité sousloví „přirozeně zelené lístky“ (Čarek, 1985, s. 405; Augustin. 2001, s. 656) sice svým způsobem popírá, že by lístky byly jen zelené, ale i tak jde o nadbytečné sdělení, protože není možné očekávat, že by přirozené jetelové lístky mohly být jinak zbarvené než zeleně.

 

Heraldická pravidla týkající se sestavování popisů znaků se opírají o základní tezi, která poněkud rozporně sděluje, že popis znaku musí být stručný, ale zároveň natolik obsažný, aby podle něj bylo možné znak bezchybně konstruovat. Se stručností popisů souvisí sdělení o počtu a pozicích hromadných figur – zde jetelové lístky, kterých je celkem pět a jejich postavení je tři nahoře a dva pod nimi. V popise se taková skutečnost hlásí následujícím způsobem: pět (3, 2) jetelových lístků.

 

Na štítě je stříbrná hradební koruna s pěti stínkami. Přesným překladem německého termínu z privilegia „Mauerkrone“ dospějeme k českému ekvivalentu v podobě „zděná koruna“, přesto se v prostředí české heraldické terminologie používá konvenčního termínu „hradební koruna“. Tuto nedílnou součást znaku opomněl uvést v popisu Jan Smetana (Ruda, 1970, s. 120). Není nezbytně nutné opakovat německý způsob popisování umístění koruny na štítě – tedy jako „na horním okraji štítu spočívající“ (tak téměř u všech výše zmíněných popisů). Stačí „na štítě je“, protože tento terminologický standard přesně říká, kde se koruna nachází.

 

Poslední součástí úplného znaku města Velkého Šenova jsou pod štítem zkřížené dvě lipové větve s listy. Pojmenování lipových, dubových, či jiných větví a větévek jako ratolestí je nepřesné – termín ratolest je konvenčně vyhrazen či doporučen palmovým, vavřínovým a olivovým ratolestem. Způsob kreslení lipových větví ve znaku Velkého Šenova není jednotný. Stanislav Valášek v roce 1985 nakreslil hnědé větve se zelenými listy a zelenými plody (Čarek, 1985, Barevné vyobrazení znaků). Karel Liška v roce 1989 obarvil větve zlatě a listy a plody zeleně (Liška, 1989, příloha). Kreslíř znaků do Augustinovy publikace obarvil vše na zeleno (Augustin, 2001, s. 969). Při hledání správné podoby je možné obrátit se k vyobrazení uděleného znaku v privilegiu, ve kterém Friedrich Junginger namaloval dvě dubové větve v přirozených barvách a tato část znaku je i takto uvedena v popise. Z toho pak vyplývá, že s ohledem na respektování kontinuity podoby této součásti znaku, měly by i lipové větévky být v přirozených barvách.

Velký Šenov, tzv. malý znak - kresba Stanislav Kasík (2012).

Velký Šenov, tzv. malý znak - kresba Stanislav Kasík (2012).

Znak města Velkého Šenova byl zobrazován různým způsobem. Jako samostatný štít, jako štít korunovaný hradební korunou a také jako korunovaný štít s lipovými větvičkami okolo štítu. Koruna není nezbytně nutnou součástí znaku, i když je uváděna v jeho popisu v privilegiu. Podobně je to i s lipovými větvičkami. Celek pak můžeme nazvat „velký znak“. Ale i prostý štít je korektním a plnohodnotným znakem města.

 

Na závěr se dostáváme k otázce významu jednotlivých figur ve znaku města Velkého Šenova. Aleš Zelenka se pokusil o následující výklad (parafrázuji): horní pole pravděpodobně symbolizuje kovozpracující průmysl, břevno produkci stuh a lemovek, dolním polem má být poukázáno na německy znějící jméno města Schönau – „schön“ (česky „krásný“) je údajně vyjádřeno prostřednictvím modré jako „nebesa“; „au“ skrze zelené jetelové lístky (Zelenka, 1985. s. 142). K tomu lze poznamenat, že horní pole a figura v něm, v tinkturách zlaté a černé, jsou císařské barvy, takže můžeme spekulovat o záměru znakových cenzorů uplatnit ve znaku tinktury udělovatele znaku. Meandr je zcela mimořádnou figurou i v rámci Rakousko-Uherska a možná i Evropy vůbec. Lze si položit otázku, kdo je v tomto případě jejím autorem. Nepochybně se mu podařilo velmi příhodně symbolizovat místní tradici tkaní stuh. Pokud máme komentovat dolní polovinu štítu, pak je vhodné nejdříve se podívat, jaký názor mají jazykovědci. Místní jméno Šenov - Schönau se skládá ze dvou členů – z adjektiva „schoen/e/“ („schön“) a středohornoněmeckého „ouwe“ („au“). První výraz znamená „krásný“ a druhý je nositelem významu „luh“, „mokřina“, „niva“. Tedy Schönau znamená „krásný luh“. Česká podoba vznikla přikloněním se k místním jménům utvořených koncovkou na –ov (Profous, Antonín – Svoboda, Jan: Místní jména v Čechách. Díl IV. Praha 1957, s. 276). Z pohledu jazykovědného je Zelenkův výklad poněkud nedokonalý. Není bez zajímavosti, že město Velký Šenov bylo v minulosti tvořeno pěti místními částmi: Klein-Schönau (Malý Šenov), Leopoldsruh (Leopoldovka), Johannesberg (Janovka), Alt-Grafennwalde (Staré Hraběcí), Gross-Schönau (Velký Šenov), jejichž počet by mohl být ve shodě s počtem jetelových lístků. Dnes je místní částí ještě ves Knížecí (Fürstenwalde).

Velký Šenov, znak s hradební korunou - kresba Stanislav Kasík (2012).

Velký Šenov, znak s hradební korunou - kresba Stanislav Kasík (2012).

Ideální popis znaku města Velkého Šenova zní: Ve zlato-modře děleném štítě červené, stříbrně lemované břevno se stříbrným, doleva pravoúhle zalamovaným meandrem. Nahoře vyniká horní polovina černého ozubeného kola. Dole pět (3, 2) jetelových lístků v přirozených barvách. Na štítě stříbrná hradební koruna o pěti stínkách. Okolo štítu dvě dole zkřížené lipové větévky v přirozených barvách.

 

V roce 2012 se město Velký Šenov, prostřednictvím svého zastupitelstva, rozhodlo o konstituování městské vlajky. Městské zastupitelstvo na zasedání konaném dne 24. 4. 2013 projednalo a schválilo návrh městské vlajky, který vypracoval Stanislav Kasík. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii (dále jen PPHV) dne 13. 6. 2013 projednal předložený návrh vlajky a doporučil její udělení předsedkyni Poslanecké sněmovny. PPHV zároveň stanovil popis historického městského znaku. Vlajka byla městu Velkému Šenovu udělena předsedkyní Poslanecké sněmovny dne 22. 8. 2013, rozhodnutím č. 58 ze dne 14. 6. 2013.

 

V PPHV stanovený popis znaku zní: „Štít dělen zlato-modře červeným, stříbrně lemovaným břevnem se stříbrným meandrem. Nahoře vyniká polovina černého ozubeného kola, dole pět (3, 2) jetelových trojlistů přirozené barvy“.

 

Popis znaku města Velkého Šenova, stanovený v PPHV byl oproti výše uvedenému ideálnímu popisu revidován. Ideální popis nejprve štít dělí a pak zmiňuje břevno. V revidovaném popisu je štít dělen břevnem. To nijak neznamená, že ideální popis byl „chybný“ a onen revidující ho napravuje a proto je „správný“, či „správnější“. Jde o příklad, kdy nějaký heraldický jev lze popsat dvěma (i více) plnohodnotnými způsoby a všechny jsou správné. Rezignace na detailní popsání figury „meandr“ a spokojení se s jednoslovným termínem ve shodě s privilegiem, je akceptovatelná pouze v tom případě, bude-li takový termín přijat za konvenční. Ovšem s vědomím, že všechny jiné podoby meandru budou popisem dostatečně precizovány. Proto lze mít za standard „doleva pravoúhle zalamovaný meandr“. V PPHV nebyla popsána hradební koruna a lipové větve, i když jsou privilegiem popsány (v privilegiu dubové) a miniaturou zobrazené. To lze považovat za nedostatečnost. V PPHV prosazovanou tezi, že u nových obecních znaků nebudou schvalovány honosné kusy, přilby s přikrývadly a klenoty je nutné považovat za velice správnou, ale nelze akceptovat její retrospektivní uplatňování na historické městské znaky, pokud takové součásti tyto znaky mají. Znak nelze popisem umenšovat v rozporu se zněním privilegia, nadto archivně dochovaného. Nikomu v PPHV nemůže být na obtíž rozšířit stanovený popis o jednu nebo dvě další věty. V případě Velkého Šenova takové doplnění popisu zní: „Na štítě stříbrná hradební koruna o pěti stínkách. Okolo štítu dvě dole zkřížené lipové větve v přirozených barvách“.

Velký Šenov, vlajka - návrh a kresba Stanislav Kasík (2012)

Velký Šenov, vlajka - návrh a kresba Stanislav Kasík (2012)

Dekret obsahuje popis vlajky: „List tvoří pět vodorovných pruhů, žlutý, bílý, červený, bílý a modrý, v poměru 15 : 1 : 8 : 1 : 15. Ve žlutém pruhu horní polovina černého ozubeného kola vynikající z horního bílého pruhu, v červeném pruhu bílý meandr. V modrém pruhu pět (3, 2) zelených jetelových trojlístků. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3“.


Publikováno: Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXXVII, č. 3/2017, Praha 2017, s. 43 – 49.


29. 12. 2017                                                                                                            ©Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting