Login

Historický znak města Teplic

Pokusy o historizování znaku města Teplic minulými historiky, heraldiky a badateli byly provázeny nemožností dospět k takové míře poznání, která by umožnila popsat genezi tohoto městského symbolu způsobem dostatečným a nezpochybnitelným. Jejich základním poznatkem bylo zjištění, že svá pojednání nemohou opřít o panovníkovo privilegium udělující městu znak ale ani o jeho kopii, opis či koncept. Díky tomu byla konstatována nemožnost časového zařazení vzniku městského znaku v Teplicích. Neexistence panovníkem uděleného znakového privilegia byla obvykle vyhodnocována jako důsledek jeho případné ztráty, s nesdělovanou vírou, že takové privilegium nepochybně existovalo a jen díky „historické smůle“ se nedochovalo do dnešní doby. Na celý problém nebylo nahlíženo z jiného možného úhlu, kterým je skutečnost, že městu Teplicím nebyl znak udělen nikdy a současně užívaný městský znak má jiný původ.

 

Vznik městského znaku odvozením od městské pečeti tak, že se figury z pečetního pole vložily do štítu a všemu byla dána heraldická barevnost, lze mít v českých zemích za způsob obvyklý a dokonce za většinový. Mnoho okolností, které budou zmíněny, komentovány a vysvětleny na následujících řádcích, dokládají, že shodný proces proběhl i v Teplicích.

 

Nejstarším dokladem existence městské pečeti v Teplicích je její otisk na listině datované 23. 12. 1410, která je uložena v archivu v Drážďanech (Müller, August: Quellen und Urkundenbuch des Bezirkes Teplitz-Schönau, bis zum Jahre 1500. Prag 1929, s. 340, Hauptstaatsarchiv Dresden, N. 5529; dále jen QUT). Zpráva z roku 1929 o uložení pečeti v drážďanském archivu může být dnes, díky historickým okolnostem, již neověřitelná. August Müller pravděpodobně viděl jím popisovanou pečeť na vlastní oči a charakterizuje ji jako „pečeť menší“, s obrazem hlavy sv. Jana Křtitele v pečetním poli. S podivem nikdo z předchozích a ani z následujících autorů celé řady pojednání o teplickém městském znaku zprávu o pečeti z roku 1410 neuvádí. Výjimkou byla práce Aleše Zelenky z roku 1985 o znacích měst v českém pohraničí, ale jeho zdrojem byl již zmíněný Müller (Zelenka, Aleš - Javora, Tony: Sudetendeutsches Wappenlexikon. Passau 1985, s. 363 – 364, dále jen Zelenka). Lze se oprávněně domnívat, že mnozí z historiků, heraldických badatelů a publicistů Müllerovu práci z roku 1929 neznali. Pokud ji znali, pak jejímu obsahu nevěnovali dostatečnou pozornost. S Müllerovým popisem pečeti z roku 1410 je snad možné dát do souvislosti pečeť z roku 1817, kterou zaznamenal významný badatel v oboru české a moravské komunální heraldiky Karel Liška (Archiv Národního muzea, Heraldická sbírka Karla Lišky, dále jen ANM, Liška).

 

Za nejstarší doklad existence pečeti města Teplic je odbornou literaturou všeobecně považován, přesto nepřesně, její otisk z roku 1643 (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 380 – 381, dále jen Čarek). Vychází se při tom z nedostatečně čtené zprávy Augusta Müllera z roku 1929, ve které je uvedeno, že otisk zmíněné pečeti je zachován ve dvou „originálních otiscích“. První na vidimátu teplické městské rady z 23. 9. 1641, který je přiložen k jiné listině z 26. 7. 1640, druhý na vidimátu téže rady z 27. 10. 1643 přiloženém k přehledu válečných kontribucí. Müller uvádí jako zdroj svého poznání archiv teplického muzea a k prvnímu zmíněnému otisku pečeti přiřazuje signaturu „N. 194“, u druhého odkazuje na zprávu Hallwichovu (pravděpodobně Hallwich, Hermann: Töplitz, eine deutsch-böhm. Stadtgeschichte. Leipzig 1886). Z toho vyplývá, že otisk této pečeti je znám už z roku 1641 (a nikoliv až z roku 1643) a k němu se také vztahuje uváděná signatura. Listina se signaturou „N. 194“ již v depozitáři teplického muzea není a údajně byla předána Okresnímu archivu v Teplicích.

 

Zmíněná pečeť z roku 1641 má následující podobu – průměr 42 mm, ohraničená věnečkem, rostoucím z válečků vpravo a vlevo k válečkům nahoře a dole, vnější jednoduchou a vnitřní dvojitou lištou, která nahoře vytváří oblouk. Mezi lištami opis, přerušený nahoře obloukem a

dole kartuší pod patou štítu (začátek na 1 hod.) SECRETVM*MAIVS*CIVI [dolní okraj kartuše] TATIS*TEPLICENSIS* [oblouk vnitřní lišty]. V pečetním poli štít s půlkulatou patou v rolverkové kartuši, kterou drží za ní vynikající ženská postava v dobových šatech s balonovými prostříhanými rukávy a v čepci. Ve štítě mísa s hlavou sv. Jana Křtitele (vyobrazení: Čarek, s. 380; ANM, Liška – ten uvádí průměr uvedené pečeti 64 mm [sic], zřejmě na základě jejího vyobrazení na titulu Müllerovy publikace z roku 1929 [v jejím nejstarším vydání toto vyobrazení není], která zde byla vydavatelem zvětšena na uvedený průměr, a Liška ho považoval za originální velikost).

 

Vznik teplické větší pečeti můžeme jen odhadovat. Její první známé užití v roce 1641 se může jevit jako pozdní. V minulosti bylo její slohové a tedy i přibližné časové zařazení dáváno do souvislosti především s oblečením ženské postavy, držící štít znaku. Toto oblečení bylo obvykle vyhodnocováno jako renesanční. Zejména pokrývka hlavy je signifikantní a byla módní především v 70. a 80. letech 16. století, ale nošena byla i na počátku 17. století. Historiky odívání je pojmenovávána jako tzv. „stuartovský čepec“. Z německy mluvícího prostředí se zachovaly autentické dobové názvy „Schneppenhaube“, „Schniepe“, „Snibbe“ a ve Francii se nazýval tento čepec „attifet“. Byl součástí účesu, resp. jeho doplňkem. Není zřejmé, že by tento čepec „vynalezla“ anglická královna Marie Stuartovna, ale ve Francii byl užíván především královnou Marií Medicejskou (*1573, + 1642), druhou manželkou (1600) francouzského krále Jindřicha IV. (+ 1610), matkou francouzského krále Ludvíka XIII. (*1601, +1643) a snachou španělského krále Filipa IV., anglického krále Karla I. a savojského vévody Viktora Amadea I., která přispěla k jejímu rozšíření v západní části kontinentální Evropy (Kybalová, Ludmila: Dějiny odívání. Renesance. Praha 2002, s. 120). Pokud k tomu připojíme i slohové hodnocení kartuše se štítem, pak dospějeme k přibližnému časovému zařazení do 80. až 90. let 16. stol. (Neubecker, Ottfried: Heraldik, Wappen, Ihr Ursprung, Sinn und Wert. Luzern - Augsburg 1990, kap. Die Schildformen im Wandel der Zeit, s. 77). Ve způsobu práce zhotovitele typáře pečeti můžeme počítat i s jistou setrvačností v jeho individuálním pohledu na slohový tvar kartuše. Dílenské vzory mohly v neměnné podobě přežívat i desetiletí. Ženský oděv, do kterého je oblečena postava štítonoše v teplické pečeti, koresponduje s obdobím na přelomu 16. a 17. století. Tímto expozé měla být navozena představa, že nám známé první užití teplického „secretvm maivs“ v roce 1641, vůbec nemusí být velmi vzdáleno době samotné výroby typáře. Doba krátce před rokem 1620 by z tohoto pohledu nebyla nemožná.

 

S ohledem na fakt, že opis určuje tuto pečeť jako větší, lze logicky předpokládat i pečeť menší. Její označení opisem jako „sigillvm minus“ není nezbytně nutné. Je možné připustit, že městem byla používána pečeť menšího průměru a možná to byla typologicky taková, která měla v pečetním poli pouze hlavu sv. Jana Křtitele. Konkrétní doklad však nemáme. Užívání dvou pečetí dokládá vyšší aktivitu městské kanceláře, která menší pečeť obvykle používala pro běžnou úřední agendu.

 

Velká pečeť se dle mého soudu stala předlohou pro pozdější podobu městského znaku, který vznikl někdy v polovině 19. století. Tento odhad je ve zřetelném rozporu s téměř jednotným názorem o časovém zařazení vzniku městského znaku do doby života královny Johany z Rožmitálu, manželky krále Jiřího z Poděbrad, tedy do doby po roce 1467 (tento názor sdíleli Müller, Ruda, Čarek, Liška). Jednotnost uvedeného názoru však není založena na výsledku skutečného bádání a kritického vyhodnocování získaných zpráv, ale na jednoduchém přijetí názoru jedněch od druhých – ve výše uvedené řadě to byl názor vyslovený poprvé Augustem Müllerem.

 

Na následujících řádcích se pokusím o komentovaný přehled dokladů o praktickém užití jak pečetí, tak domnělých podob městského znaku, v chronologické posloupnosti.

 

Volba figury hlavy sv. Jana Křtitele do městské pečeti má nepochybně souvislost s klášterem benediktinek v Teplicích, jehož klášterní kostel byl zasvěcen právě tomuto světci a konvent používal v pečeti jeho postavu. Vzájemné vztahy kláštera a osady v jeho těsném sousedství jsou nasnadě. Klášter ve svých hospodářských aktivitách zcela určitě usiloval o to, aby zde vzniklo osídlení, které by bylo nejen zdrojem klášterních příjmů, ale také poskytovatelů služeb potřebných pro chod církevní instituce. V roce 1208 se o Teplicích píše jako o tržním místě. Konání trhů bylo předpokladem pro následné vytvoření samosprávných struktur a vnímání místa jako sídla vyšší kategorie. V roce 1287 jsou ve formulářové sbírce pražského biskupa Tobiáše z Bechyně zmíněny Teplice jako město. V roce 1382 se však píše o městečku. Jako město jsou Teplice znovu uváděny v roce 1383 (Peer, Přemysl: Dějiny Teplicka do roku1848. Teplice 1969, s. 23). Když císař Zikmund dal v roce 1437 zapsat do Desek zemských věno své manželky Barbory z Cilly, tak mezi věnnými městy českých královen jsou jmenovány i Teplice „které leží u Bíliny, s klášterem a proboštským lénem tamtéž“. Pak již nedošlo k žádné změně statutu Teplic, které byly natrvalo městem (Kuča, Karel: Města a městečka Čech, Moravy a Slezska. VII. díl. Praha 2008, s. 484).

 

Město Teplice bylo jako královský majetek dáváno do zástavy. Zástavní držitelé potvrzovali městu dřívější svobody a privilegia. Dne 24. 4. 1449 tak učinili Jakoubek z Vřesovic a jeho syn Jan. Obsah samotné listiny neznáme a o její existenci máme povědomost pouze na základě zmínky v seznamu městských privilegií, který se však do dnešní doby nedochoval (Codex iuris municipalis Regni Bohemiae. Tomus IV-1. Praha 1954, č. 295, s. 420; dále jen CIM). Z pozdějších konfirmací můžeme usuzovat, že součástí potvrzení městských privilegií nikdy nebylo ustanovení týkající se městské pečeti nebo znaku.

 

Za krále Jiřího z Poděbrad byl dříve královský majetek znovu v rukou české královské komory. Jak se král vyrovnal s pány z Vřesovic, není ze zachovaných pramenů zřejmé. Z Teplic se znovu stalo věnné město českých královen. Královna Johanka z Rožmitálu vydala dne 1. 10. 1467 pro město Teplice listinu mimořádného znění. Krom toho, že potvrdila Teplicím městská práva s odvolacím místem v královském městě Litoměřicích, stanovila, že město napříště patří klášteru a hradu a nikoliv komoře české královny, či jejímu podkomořímu (CIM, IV-2, č. 407, s. 134 n.). Domnívám se, že právě toto ustanovení svým způsobem „zbrzdilo“ vznik skutečného městského znaku a jeho řádné konstituování. Zprávy o existenci znaku města Teplic dosud v historických pramenech nalezeny nebyly a velice pravděpodobně už nalezeny nebudou. Vrchností městu se stal klášter a ten se zřejmě spokojil s užíváním pouhé městské pečeti. Zdá se, že se nic nezměnilo ani po té, co se zástavními držiteli Teplic opět stali páni z Vřesovic. Za Volfa z Vřesovic byla v roce 1545 postavena uprostřed náměstí radnice. Ta byla v roce 1805 zbořena po té, co ji v roce 1793 poničil rozsáhlý požár města.  V letech 1806 – 1807 byla postavena na jiném místě radnice nová a k ní v roce 1885 přistavěna další budova nazvaná Nová radnice.

 

Pečeť měla pro právní relevantnost listin, písemných pořízení, potvrzení a rozhodnutí, vydaných purkmistrem a radou města, mimořádný význam. Pečetí nepotvrzené listiny neměly žádnou právní účinnost a byly považovány za neplatné. Město se bez pečeti neobešlo, ale bez znaku mohlo bez překážek existovat celá století, protože šlo o předmět víceméně reprezentační.

 

K tomu se ještě vztahuje dobová představa, že pečeť a znak jsou jedno a totéž. Vyplývá to, ze znění listin udělujících např. v průběhu 16. století znaky městům. V těchto privilegiích se lze zcela běžně setkat s formulací „udělujeme znak neboli pečeť“, či „pečeť neboli znak“. Touto formulí však není sdělováno, že znak a pečeť je jedno a totéž, že jedno je ekvivalentem druhého. Není tomu tak, i když dodnes existuje opačný názor, velice silně živený celoevropsky akceptovanou představou uplatňovanou v oboru komunální heraldiky především na přelomu 19. a 20. století, jak ve vědeckých kruzích, tak například i u vídeňských znakových cenzorů na tamním ministerstvu vnitra. Uvedená formule pouze sděluje, že obvyklým místem, kde se uplatňuje městský znak především, jsou městské pečeti. Je to analogické se situací z první poloviny 15. století, kdy některým městům byly udělovány „korouhve neboli znaky“ (Ústí nad Labem, Most, Staré Město pražské). Z toho však nelze dovozovat, že městská korouhev byla totéž co znak, resp. znak bylo totéž co korouhev. Znamenalo to pouze tu skutečnost, že v uvedené době měla města své znaky zejména na korouhvích, které se uplatňovaly především ve vojenských potřebách jednotlivých měst (podobně i u cechů a jejich znaků ve vztahu k cechovním korouhvím – v určité době byly udělovány cechům korouhve se znakem a nikoliv výslovně jen a pouze znak, i když v konečném důsledku jim byl udělen především znak a nikoliv korouhev).

 

Obsah předchozího odstavce lze pro případ popisu geneze znaku města Teplic aplikovat tak, že pečeť města známá již od roku 1410 neznamená, že od té doby můžeme zároveň počítat s existencí městského znaku. Dokonce lze nacházet doklady o tom, že ještě v polovině 16. století nebyl znak v Teplicích konstituován. Tím dokladem jsou iluminace v graduálu a kancionálu teplického literátského bratrstva, které jsou uloženy v Regionálním muzeu v Teplicích.

 

V teplickém graduálu z roku 1560 je, na druhé straně za úvodním listem dole, namalován zelený renesanční štít, ve kterém je modrá mísa a na ní hlava sv. Jana Křtitele v přirozených barvách. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o znak města Teplic a dokonce o jeho první autentickou a navíc i barevnou podobu. To ostatně zmátlo na počátku 20. století německého heraldika Ströhla, resp. jeho informátora z řad představitelů města (viz níže). Pochybnost o tom, že nejde o korektní znak města Teplic, vyplývá ze skutečnosti, že zelený štít a modrá mísa jsou z pohledu základního heraldického pravidla o vzájemném poměru tinktur v neslučitelném vztahu – není možné položit do zeleného štítu modrou figuru. Uvedený štít provázejí růžově zbarvené, stáčené a překládané nápisové pásky s následujícím textem na jednotlivých částech: SSTIT – PEC [ETI] – MIESTSK – Y MIES – TA TEP – LICE. I samotný text potvrzuje vyslovenou domněnku, že nemůže jít o znak, ale o obraz z pečeti, který byl nezávazným způsobem vybarven. Možná záměrně, aby nemohl být vyhodnocen jako „pravý znak města Teplic“. Kancionál vznikl v dílně Jana Táborského z Klokotské Hory na Starém Městě pražském. Ten, stejně jako autor malířské výzdoby Fabián Puléř z Ústí nad Labem, byl natolik zkušeným, že kdyby znal skutečnou barevnost teplického znaku, tak by se nedopustil neheraldického ztvárnění. Resp. kdyby existoval teplický městský znak a nikoliv jen pečeť, tak bychom se na tomto místě setkali s podobou jinou, odpovídající heraldickým pravidlům a na pásce by byl jiný text mluvící o „štítu městského znaku města Teplic“.

 

Zelenou barvu štítu v uvedené iluminaci je možné dát do souvislosti se zelenou barvou pečetního vosku, který mohl být ve shodné barevnosti v uvedené době používán teplickou městskou kanceláří. Od určité doby byla barva pečetního vosku hierarchizována. Červený vosk byl vyhrazen panovníkovi, vysoké šlechtě, vysokým církevním hodnostářům, universitě, královským městům atd. Pak podle stavovského a společenského postavení sestupně vosk zelený, černý a přirozený. Zejména v 16. století je zřejmé, že barva pečetního vosku byla vnímána jako podstatný doklad společenského pozice uživatele pečeti. Povolení užívat té či oné barvy vosku (obvykle jen dvou barev - červené nebo zelené) se stalo předmětem projevu panovníkovi přízně prostřednictvím vydávaných privilegií, kterých se do dnešních časů zachovalo několik.

 

Opodstatněnost výše uvedeného komentáře k iluminaci v teplickém graduálu z roku 1560, odmítající akceptovat, že je zde vyobrazen znak města Teplic, potvrzuje druhý iluminovaný rukopis teplického literátského bratrstva, kterým je kancionál, „vyrobený“ za šest let po vyhotovení graduálu. Vznikl v roce 1566 také v pražské dílně Jan Táborského z Klokotské Hory. Na titulní straně je pod erbem Vřesovců z Vřesovic kruhové, zeleně lemované, růžové pole, ve kterém je tmavě šedivý (modročerný) rolverkový renesanční štít, v něm mísa shodné barvy a v ní hlava sv. Jana Křtitele v přirozené barvě (Maděra, Ferdinand: Heraldické památky regionu Teplice. Teplice 2001, s. 103 [graduál z r. 1560], s. 106 [kancionál z r. 1566]). Ačkoliv zde není žádný vysvětlující text a nápisová blána nad kruhovým polem je prázdná, je díky kruhovému tvaru zřejmé, že pro tuto iluminaci byla inspiračním zdrojem městská pečeť shodného kruhového tvaru (můžeme spekulovat, zda zelený lem kruhového pole, má zdroj v zeleném pečetním vosku). Srovnáním s předchozí iluminací je patrný nepřehlédnutelný rozdíl v barevném pojetí. To znamená, že na barevnost případného městského znaku neexistoval žádný pevný názor. Vysvětlit to můžeme jedině tak, že v polovině 16. století v Teplicích žádný městský znak neexistoval. Kdyby existoval, nepochybně by zde byl zobrazen v řádné, heraldicky korektní podobě. My jsme ale svědky neřešitelného heraldického problému, kterým je „černý“ štít a v něm „černá“ mísa. Zjevnou neřešitelnost této výtvarné kreace nelze připsat na vrub neznalosti heraldiky malířem miniatury, když v ostatních případech vyobrazených rodových erbů v kancionálu je patrné, že malíř naopak vládl zřetelnou znalostí oboru – například erb Vřesovců z Vřesovic na téže straně je ukázkou mimořádně kvalitní heraldické práce.

 

Jeden ze zvonů děkanského kostela sv. Jana Křtitele v Teplicích, jehož sádrový odlitek je v expozici Regionálního muzea v Teplicích, má na plášti v oválném orámování znamení, které známe z výše popsané velké pečeti. Vyobrazení provází nápis: INSIQUIA ET SIGILUM CIVITATIS TOPLICENSIS. Zvon slil v roce 1659 zvonař „Nicolaus Löw“ (www. teplice-city.cz, Děkanský kostel sv. Jana Křtitele Teplice, s. 5).  Z norimberské zvonařské rodiny Löwů se v Čechách na počátku 17. století jako první usadil Leonard Löw. Jeho synovec Mikuláš Löw měl svou dílnu na Hradčanech, kde pracoval i jeho syn Mikuláš mladší. Jeden ze zvonů od téhož zvonaře, odlitý pro kostel sv. Jana Křtitele v Teplicích, byl v průběhu druhé světové války zrekvírován a nakonec po válce z německého úložiště zvonů vrácen do Čech, ale nikoliv do Teplic, ale do kostela v Karlíně (Kybalová, Ludmila a kol.: Pražské zvony. Praha 2005, s. 133).

 

Mohlo by se, stejně jako v literátských zpěvnících z druhé poloviny 16. století, i v tomto případě zdát, že před sebou máme podobu teplického městského znaku, resp. doklad o jeho používání. Latinský nápis ve slovech „insignia et sigilum“ se zdá být toho důkazem. Není pochyb o tom, že závěrečná část nápisu ve znění „sigilum civitatis toplicensis“ oznamuje, že jde o pečeť města Teplic. Slovo „insignia“ může být vnímáno jako znak, ale stejně tak jako znamení. Ve středověké latině by zde zřejmě bylo slovo „arma“, pokud by ono znamení bylo myšleno jako „znak“. Pro latinu užívanou v polovině 17. století však je možné připustit, že „arma“ bylo vnímáno již jako výraz archaický. Přesto se domnívám, že ani tentokrát nelze mluvit o znaku a nápis spíše odráží již zmíněný soudobý obrat „znak neboli pečeť“. Důvodem pro toto tvrzení je skutečnost, že ani z následujícího století neznáme nezpochybnitelný doklad o tom, že znak města Teplic skutečně existoval. Byla za něj vydávána pečeť.

 

Ve vztahu k iluminacím ve zpěvnících teplického literátského bratrstva, k obrazu v pečetním poli teplické „velké“ pečeti a nakonec i k reliéfu na zvonu z roku 1659, lze přičinit poznamenání. Existuje základní heraldická teze znějící – „bez štítu není znaku“, kterou lze parafrázovat – „je-li štít, je i znak“. Pokud bychom přijali bez kritického hodnocení uvedenou tezi, resp. její parafrázované znění, pak bychom museli připustit, že od poloviny 16. století znak města Teplic existuje, protože tradiční figura hlavy sv. Jana Křtitele na míse je vložena do štítu, který by pak měl být určujícím nositelem informace, že jde o znak. Takový výklad je však v rozporu s poznáním zobrazování pomyslného znaku od druhé poloviny 16. století až na počátek 20. století, které neumožňuje hodnocení o jeho již ustálené, neměnné a všeobecně akceptované podobě. Uvedený rozpor lze řešit analogiemi z jiných míst, z kterých vyplývá, že obrazy městských pečetí byly od určité doby ovlivňovány tím, že města, která disponovala skutečnými městskými znaky, je uplatňovala především v městských pečetích. Z tohoto pohledu je vztah městského znaku a městské pečeti jednoznačný. Ale nelze uvedenou souvislost mít za shodně aplikovatelnou z opačného pohledu – má-li pečetní znamení městské pečeti podobu znaku, neznamená to potvrzení existence městské znaku.

 

Na tomto místě se dostáváme k výběrovému přehledu odborné literatury, která se o teplickém znaku zmiňuje, popisuje ho a také v některých případech činí výklad. Uvedené citace budou, pokud to bude nezbytné, komentovány.

 

Pomyslně první zmínka o teplickém znaku je uvedena v topografické literatuře. Schaller ve své Topografii Království českého z roku 1787 uvádí u hesla Teplice velice lapidární popis znaku: „…führt im Wappen das Haupt des heil. Johann Taufers“ (SK, překlad: „…vede ve znaku hlavu sv. Jana Křtitele“; Schaller, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen. Fünfter Theil. Prag u. Wien 1787, s. 101). Schallerův popis je velice stručný, navíc neúplný a jako celek heraldicky neupotřebitelný. Chybí zde zmínka o míse a určení tinktur. Zdá se být pravděpodobné, že Schaller popisuje pouze obraz v pečetním poli „malé“ pečeti a v jeho době znak ještě neexistoval.

 

Schallerův nástupce Sommer v prvním díle popisu Království českého z roku 1833 se věnuje Teplicím a zároveň popisuje i znak města: „…das Stadtwappen besteht in einer Schüssel mit dem Haupte dieses Heiligen [Johannes des Täufers]“ (SK, překlad: „…městský znak sestává v míse s hlavou tohoto svatého [Jana Křtitele]“; Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. Erster Band, Leitmeritzer Kreis. Prag 1833, s. 161). Jak je patrné, tak Sommer neuvádí barevnost znaku. Pokud při popisech jiných městských znaků tak činí, pak se lze domnívat, že pro podobu teplického znaku buď neměl dostatek informací, nebo barevný znak města dosud neexistoval v ustálené podobě.

 

V chronologické posloupnosti následuje heraldické kompendium českých a moravských městských znaků, které v roce 1864 prostřednictvím c. k. státního a dvorského vydavatelství a tiskárny ve Vídni, vydal Vincenz Robert Widimsky, lékárník z Albrechtic u Rýmařova. Ten své dílo napsal v německém jazyce a znak Teplic popisuje takto: „…Stadtwappen, das aus einem blauen Schilde besteht, worin eine aufrecht gestelte goldene Schüssel mit dem Haupte des heiligen Johannes de Täufers enthalten ist, welcher von einer wachsenden Frauengestalst mit goldenem Kopfputze, in blauem Kleide von alterthümlichem Schnitte an den Ecken des Schildeshauptes gehalten wird“ (SK, překlad „otrocky“ doslovný: „…městský znak se z modrého štítu skládá, v němž nahoru postavená zlatá mísa s hlavou sv. Jana Křtitele obsažená je, který vyrůstající ženskou postavou se zlatým čepcem, v modrém šatě starobylého střihu, na rozích hlavy štítu držen jest“; Widimsky, Vincenz Robert: Städtewappen des österreichischen Kaiserstaates. I. Königreich Böhmen. Wien 1864, s. 130, No. 502 Teplitz).

 

Díky Widimskému zaznamenáváme vůbec první popis barevnosti teplického znaku. Ze způsobu práce tohoto autora, jak ji sám popisuje v úvodu, lze dovodit, jak si počínal při shromažďování informací. Obvykle korespondoval buď se samotnými městskými úřady, či s přáteli, jak nazýval své respondenty z řad stavovských kolegů lékárníků. Zdrojem jeho poznání byly především pečeti a případná další písemná vyjádření s celou řadou informací, z nichž mnohé postrádaly relevantnost. Tam kde neměl dostatek informací, tak Widimsky fabuloval a znaky si doslova vymýšlel. O tom, jak to bylo v Teplicích, lze jen spekulovat. V každém případě byla Widimského kompendiem zahájena tradice podoby teplického městského znaku, která se, až na drobné výjimky, už neměnila. Důkaz o praktikované fabulaci, je kreslení pokrývky hlavy „ženské postavy“, který není renesančním čepcem, ale jakýmsi jemu současným dámským „slamáčkem“. Poznamenávám, že Widimsky nebyl autorem kreseb znaků v jeho kompendiu a zároveň jméno spolupracujícího výtvarníka zde není uvedeno. Uvedený způsob kreslení štítonoše teplického znaku našel v budoucnosti svého epigona v osobě Karla Lišky (1979). V kresebném pojetí celé řady městských znaků ve Widimského kompendiu, jsou štíty znaků opatřeny zlatým lemem. Takový lem je i u teplického znaku. Zlatý lem je nutné považovat za subjektivní „libůstku“ autora kresby a nikoliv za integrující součást znaku. Zlatý lem musíme u teplického znaku odmítnout jako neopodstatněný.

 

V roce 1904 napsal svou práci o městských znacích v Rakousko-Uhersku významný německý heraldik a heraldický výtvarník Hugo Gerard Ströhl. Věnoval se také znaku města Teplic. Píše, že město nemá žádné znakové privilegium („Wappenbrief“), ale používá již „od starých časů“ následující znak: „…in Blau auf goldener, auch silbernen Schüssel das Haupt des hl. Johannes de Täufers“ (SK, překlad: „…v modrém na zlaté nebo stříbrné míse hlava sv. Jana Křtitele“; Ströhl, Hugo Gerard: Städtewappen von Österreich-Ungarn, Wien 1904, s. 68). Musím vyjádřit podiv nad Ströhlovým konstatováním, že mísa byla nejen zlatá, ale také stříbrná. Existenci stříbrné mísy se mi nepodařilo potvrdit, pokud za stříbrnou nebyla považována černá mísa v teplickém kancionálu z roku 1566 (resp. černomodrá; stříbro obvykle zčerná). Ströhl také uvádí popis výše zmíněné „velké“ pečeti. Ale zároveň sděluje, že má vědomost o jiné „velké“ pečeti s opisem „Amtsiegel des Gemeindevorstandes der Badestadt Teplitz“ („Úřední pečeť obecního představenstva lázeňského města Teplic“). V pečetním poli této pečeti je zobrazena hlava sv. Jana Křtitele na míse zcela výjimečně z boku a nikoliv čelně (en face) jako na všech dosavadních typech městské pečeti.

 

Na základě této pečeti a zároveň v kombinaci s barevností vyobrazení v graduálu z roku 1560 vytvořil Ströhl mimořádnou a dosud nevídanou podobu teplického městského znaku, kterou uvádí na tabuli číslo VI. v příloze – v zeleném štítě na zlaté míse doprava položená zlatá (v přirozené barvě?) hlava sv. Jana Křtitele. Nedomnívám se, že by si Ströhl počínal zcela svévolně a svoji představu o teplickém znaku si vymyslel sám. Naopak lze přepokládat, že iniciativa vzešla z prostředí teplického městského úřadu a impulsem byla laická individuální představa o podobě znaku některého z úředníků, či představitelů samosprávy. Představa mohla být podmíněna například přesvědčením o chybné podobě znaku uvedené ve Widimského publikaci z roku 1864, když byla v graduálu z roku 1560 „objevena“ kreace se zeleným štítem a možná znalost způsobu kreslení hlavy sv. Jan Křtitele „z boku“ na jiných místech (Davle, Sudice), která byla subjektivně považována za „správnější“. Takové ryze úřednické ovlivňování podob městských znaků, za absence nezbytných odborných vědomostí, je známé i z jiných míst.

 

Je obtížné pochopit, proč v prostředí městské samosprávy došlo k tak razantní změně v pohledu na správnou podobu městského znaku. Opět lze vyslovit domněnku, že se tak mohlo stát jedině za předpokladu, že podoba znaku města Teplic ani na počátku 20. století nebyla ustálena a prostor pro jeho revidování byl stále dost velký. Změna městského znaku s hlavou čelně, ve prospěch znaku s hlavou položenou a z profilu, se projevila i v dalších razítcích užívaných městem. Například v roce 1905 a v roce 1912 bylo použito gumové razítko s hlavou na míse zobrazenou z profilu – v prvním případě s opisem * DER STADTRAT VON TEPLITZ-SCHÖNAU, ve druhém *STADTRATH DER BADESTADT TEPLITZ-SCHÖNAU.  Ve shodné podobě byl zhotoven i znak na budově Nové radnice z roku 1885 a v tympanonu Nových lázní, kde byl odstraněn původní knížecí erb Clary-Aldringenů a ten nahrazen městským znakem, ale knížecí plášť a koruna byly zachovány. Z pohledu rigorózního heraldického hodnocení vnikla obtížně akceptovatelná znaková kreace, resp. heraldický nesmysl. V nové době byly opravovány fasády lázeňské budovy a znak přizpůsoben barevnosti současně užívaného městského znaku – štít je modrý. Tím byla nesmyslnost znaku umocněna.

 

Jestliže byl v Teplicích před rokem 1885 učiněn pokus o zahájení tradice nového městského znaku, tak vně Teplic tato tendence vnímána nebyla. V roce 1906 vyšel dvacátý pátý díl Ottova naučného slovníku, kde byl uveden popis a vyobrazení znaku města Teplic v podobě, kterou zavedl v roce 1864 Widimsky. Je to zcela pochopitelné, protože redakce uvedené encyklopedie převzala Widimského kompendium v úplnosti, bez jakýchkoliv pokusů o revidování a nápravu mnohých Widimského pochybení, omylů a ad hoc vymyšlených městských znaků. Byly pouze přeloženy do češtiny jeho popisy a vyobrazení překreslena do prostých černobílých pérovek, kde tinktury byly naznačeny šrafováním. Znak města Teplic je zde popsán: „…v modrém štítě na zlaté míse hlava sv. Jana Křt. Štít drží v pozadí vystupující ženská postava v modrém kroji starobylého střihu, mající na hlavě zlatý klobouk“ (Ottův slovník naučný, XXV., Praha 1906, s. 229, vyobr. č. 4252). Kresba znaku je totožná s kresbou ve Widimského kompendiu, včetně nesmyslného zlatého lemu. Klobouček na hlavě ženské postavy byl zde „povýšen“ na módní doplněk poplatný vkusu na počátku 20. století – klobouček s mašličkami.

 

August Sedláček, autor monumentálního díla o českých hradech, tvrzích a zámcích a jeden z význačných badatelů v oboru šlechtické sfragistiky a heraldiky, napsal v roce 1908 Místopisný slovník historický Království českého. Zde uvedl popisy celé řady městských znaků. O znaku města Teplic s podivem nenapsal nic. Můžeme se jen dohadovat proč. Zřejmě si nevěděl rady s obtížně řešitelným rozporem, který vyplýval z publikací Widimského, Ströhla a Ottova slovníku naučného. Sedláček byl především znalec rodové heraldiky a té komunální se věnoval jen okrajově a díky tomu asi nebyl schopen rozhodnout „kde je pravda“.

 

V roce 1929 August Müller (viz výše) potvrdil s výhradami podobu teplického znaku stanovenou Widimskym, ale znak, který vytvořil v roce 1904 Ströhl, bez jakéhokoliv komentáře ignoroval. Müller popsal teplický znak takto: „Blauer Schild, worin eine aufrecht gestellte goldene Schüssel mit dem Haupte des hl. Johannes des Täufers en face enthalten ist. Überragt wird der Schild von einer wachsenden vornehmen Frauengestalt mit goldnem Kopfschmuck, stehender Halskrause, in blauem Kleide von altertümlichem Schnitt. Die Hände ruhen schützend ausgestreckt auf den oberen Ecken des Schildes“ (SK překlad: „Modrý štít, v němž nahoru postavená zlatá mísa s hlavou sv. Jana Křtitele en face obsažena je. Štít převyšuje vyrůstající urozená ženská postava se zlatým zdobným čepcem, stojatým límcem, v modrých šatech starobylého střihu. Ruce spočívající chrání vytažené na horní rohy štítu“ (QUT, s. 339). Müller kriticky komentuje kresebné pojetí teplického znaku u Widimského a tvrdí, že ženská postava štít nedrží, ale „zjevně chrání“ a také že přikrývka hlavy není žádný klobouk, ale klenot na způsob diadému. Obojí je možné chápat jako Müllerovy subjektivní soudy. Ženskou postavu je zcela určitě nutné posuzovat jako štítonoše, i když štít nedrží pevně sevřenými pěstmi, ale pouze ho přidržuje dotýkajícími se prsty – heraldika nedokáže posoudit míru „přítlaku“ prstů a tak rozhodovat o tom zda to je štítonoš, či zda už nelze uvažovat, tak jako Müller, o strážci štítu. Strážce štítu je heraldická kategorie a figura takto pojmenovaná se štítu nedotýká žádným způsobem. K pokrývce hlavy viz výše.

 

V roce 1970 byla vydána publikace, která je shrnujícím pojednáním o městských znacích na území tehdejšího Severočeského kraje. Jde o dílčí výsledek záměru archivní správy ministerstva vnitra z 60. let 20. století, jehož smyslem bylo shromáždit informace o historických městských znacích, zpracovat je v nějakém předem daném schématu a připravit pro publikování. Autory jednotlivých kapitol sice byli pracovníci okresních archivů, ale výsledek není z dnešního pohledu uspokojivý. Kapitolu o znaku města Teplic napsali společně Josef Šístek, ředitel Státního okresního archivu v Teplicích a Vladimíra Malá - Řeháková. Jimi byl napsán následující popis teplického městského znaku: „Městský znak tvoří modrý štít, na němž na zlatém talíři spočívá hlava sv. Jana Křtitele…“ (Ruda, Vladimír a kol.: Znaky severočeských měst. Most 1970, s. 112). K tomu autoři hesla dodávají: „Znakové privilegium Teplic se nedochovalo a neznáme ani rok jeho vydání. Je možné, že město znak obdrželo ve druhé polovině 15. století, kdy bylo v letech 1467 – 1475 majetkem královny Johany, manželky krále Jiřího z Poděbrad. Tuto domněnku lze však podložit jenom okolností, že přibližně v této době získala městský znak i další města v blízkém okolí Teplic, jako Duchcov, Hrob, nebo Krupka. Jako štítonoš bývá malována žena v modrých šatech s bílým nabíraným límcem a ve zlatém klobouku“. Uvedená informace není výsledkem vynaloženého badatelského úsilí, ale upravený text napsaný v roce 1929 Augustem Müllerem, jehož Quellen und Urkundenbuch  des Bezirkes Teplitz-Schönau bis zum Jahre 1500 je součástí archivní knihovny. Navíc Müllerův text nebyl čten dostatečně pozorně, protože by poslední věta o štítonoši, opsaná z Widimského, nemohla být uvedena pro oprávněný Müllerův odpor ke „klobouku“.

 

Ve stejném duchu píše o teplickém znaku v roce 1979 autorská dvojice Karel Liška a Ludvík Mucha (Liška, Karel - Mucha, Ludvík: Klíč k našim městům. Praha 1979, s. 208 – 209; dále jen Liška-Mucha). Autor heraldické části Karel Liška byl oním avizovaným epigonem V. R. Widimského, když ve shodě s jeho publikací kreslil na hlavě štítonoše místo čepce klobouk. Učinil tak i přesto, že „velkou“ pečeť si pro své sbírkové potřeby sám nakreslil a musel seznat, že na hlavě ženské postavy žádný klobouk není. Jeho „okouzlení“ Widimským bylo silnější. Druhý autor Ludvík Mucha byl vexilologem a jeho zpráva o teplickém městském praporu bude zmíněna níže, v  kapitole o tomto symbolu.

 

Karel Liška v roce 1989 vydal publikaci, ve které se zabýval těmi částmi městských znaků, které je doplňují – koruny, přilby s klenoty, štítonoši, atd., odborně nazývané honosné kusy. Liška použil pro honosné kusy svého vlastního termínu a pojmenoval je „ozdobami“. Možná proto, že za „ozdobu“ znaku měl i kartuše, které mezi honosné kusy zařazovat nelze. Teplický městský znak ve svém pojednání uvedl proto, že ženskou postavu držící štít měl za „ozdobu“. Tato publikace není pro obor české komunální heraldiky žádným zvláštním přínosem (Liška, Karel: Městské znaky s ozdobami, Praha 1989, s. 114 – 115).

 

V heraldické sbírce Karla Lišky, uložené v Archivu Národního muzea, je v textové části u hesla Teplice zajímavá zpráva. Karel Liška v roce 1967 psal Odboru školství a kultury Městského národního výboru v Teplicích dopis a dotazoval na užívanou podobu městského znaku. Bylo mu sděleno, že MěNV v Teplicích bude opět používat starý městský znak: v modrém poli na zlaté míse hlava sv. Jana Křtitele. Dotaz i odpověď je zřejmě odrazem málo známé skutečnosti, že v době předchozí existovala snaha změnit dosud užívaný znak s hlavou svatého za symbol světský. Konání MěNV bylo velice pravděpodobně podmíněno ideovými důvody. Vznikl symbol, který byl používán například na městské korouhvi (resp. na vlajce s příčným ráhnem) a měl podobu stříbrného štítu s modrým lemem a v něm modrá „kašna“ s tryskající vodou (Liška-Mucha, s. 209). Povědomost o tomto symbolu není pro mizivou publicitu vůbec známa ani v odborných publikacích zabývajících se komunální heraldikou. Z uvedeného znaku byla odvozena i používaná vlajka vytvořená ze dvou vodorovných pruhů, bílého a modrého. Tedy v rozporu s tradicí žluto-modrého praporu (viz níže).

 

V roce 1985 vyšla, před tím dlouho avizovaná a odbornou i laickou heraldickou veřejností velice očekávaná, publikace o městských znacích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Autor, resp. koordinátor a redaktor Jiří Čarek, ředitel Archivu hlavního města Prahy, shromažďoval referáty o městských znacích zpracovaných pracovníky příslušných okresních archivů. Ty pak byly redakčně upravovány a připraveny k tisku. Kapitola věnovaná znaku města Teplic není nijak rozsáhlá a lze ji na tomto místě citovat v úplnosti: „Sídliště, založené už ve 12. století, bylo r. 1383 povýšeno na městečko a si v polovině 15. věku na město. Snad již tehdy dostalo znak s hlavou sv. Jana Křtitele, možná později v období renesance obohacený štítonošem. Popis znaku: Na modrém štítě je svisle stojící zlatá mísa, na které spočívá en face hlava sv. Jana Křtitele v přirozených barvách. Štít drží před sebou za horní rohy žena oděná v renesančním

obleku modré barvy a se zlatým a perlami zdobeným čepcem na hlavě (tato postava bývá považována za královnu Juditu, zřejmě však mylně, protože žena nemá korunu, nýbrž čepec).“ (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 380 – 381). Podobně, jako v případě práce o severočeských městských znacích z roku 1970, ani tentokrát si respondent nekladl žádné vyšší cíle v pojednání o znaku města Teplic a jednoduše přeložil z němčiny do češtiny popis znaku stanovený v roce 1929 Augustem Müllerem. Také je obtížné odhadnout, na základě čeho byl čepec štítonoše označen v popisu jako „perlami zdobený“. Takovou podobu nelze pečetním obrazem a ani jinými vyobrazeními v předchozí odborné literatuře doložit. Můžeme konstatovat, že takový popis čepce byl vymyšlen. Čarkova publikace o městských znacích v českých zemích je až do dnešní doby, přes všechny své nedostatečnosti, posledním akceptovatelným kompendiem. Vše, co vyšlo později, je buď prostým reprintem Čarkova textu, nebo ve druhém případě výsledkem laické a někdy až vulgární úpravy předlohy (viz: Augustin, Josef: Česká republika ve znacích, symbolech a erbech, Sokolov 1997; týž: Velká encyklopedie měst a obcí ČR. Sokolov 2001).

O svatém Janu Křtiteli

 

Sv. Jan Křtitel patří k nejvýznamnějším křesťanským světcům. Je považován za posledního v řadě starozákonních proroků a za prvního ze světců Nového zákona. V hierarchii svatých má místo jako předchůdce Krista a „ohlašovatele“ jeho příchodu. Byl synem Zachariáše, kněze jeruzalémského chrámu a Alžběty, příbuzné Panny Marie. Stal se kazatelem a žil asketickým životem na poušti. Byl oblečen do šatu ze zvířecí srsti (někdy upřesňováno na velbloudí kůži), s koženým pásem kolem boků a používal rákosovou hůl nahoře zakončenou křížem. Ve vodách Jordánu křtil všechny, kdo k němu přicházeli. Pokřtil i Ježíše a nazval ho Beránkem božím. K hlavním atributům sv. Jana Křtitele patří tenký rákosový kříž, křestní miska a beránek (Agnus Dei).

 

Pro symbol, který je součástí znaku města Teplic je důležitá ta pasáž z hagiografie tohoto světce, která vypráví, že Janův věhlas se donesl sluchu tetrarchy Heroda Antipy, syna Heroda Velikého. Ten Jana pozval do svého paláce. Jan pokáral Heroda, že chce zapudit svou manželku a hodlá si vzít za ženu Herodiadu, manželku dosud žijícího bratra Filipa. Herodes byl Herodiadou přemluven, aby Jana za jeho opovážlivé pokárání uvěznil. Když Herodes pořádal ve svém domě hostinu, tančila na ní Herodiadina dcera Salome. Herodovi se tanec tak líbil, že Salome neprozřetelně slíbil, že si za odměnu může přát cokoliv a on její přání splní. Salome byla svou zhrzenou matkou přemluvena k tomu, aby požádala o hlavu sv. Jana na míse. Jan byl vyveden z vězení a byla mu uťata hlava. Ve středověkém zobrazování života sv. Jana Křtitele lze vidět i onu popravu i Salome, jak drží mísu s hlavou svatého. Nakonec Salome s hlavou na míse tančí. Mísa s hlavou světce se stala jedním z jeho hlavních atributů. Způsob zobrazování tohoto atributu ve středověkém malířství se stal předlohou i pro jeho zobrazování v heraldice.

 

Zobrazování hlavy sv. Jana Křtitele na mise v ikonografii, v heraldice a ve znaku města Teplic

 

Podnětem k rozšíření zobrazování motivu mísy s hlavou sv. Jana Křtitele ve středověku, byla byzantská legenda o jejím nalezení v Jeruzalémě a jejím komplikovaném putování. Jsou s ní spojeny zázraky uzdravení a dokonce i zmrtvýchvstání. V souladu s hagiografií je hlava sv. Jana Křtitele zobrazována jako neživá a tedy se zavřenými očima. Místo oddělení hlavy od těla bylo obvykle zakrýváno vousy a dlouhými vlasy, které mají symbolizovat asketický poustevnický život světce. Na některých dobových vyobrazeních s námětem Stětí sv. Jana Křtitele se autoři nezřekli možnosti alespoň naznačit, že smrt Janova byla provázena krveprolitím.

 

Mísa, na které hlava světce spočinula, je nehluboká a lze ji přirovnat k velkému talíři, či kruhovému tácu. Hlava obvykle je na mísu položena obličejem nahoru a zobrazena byla buď z boku (položená), nebo čelně (en face, z nadhledu, shora, pomyslně „v půdorysu“), či na jedné z tváří ležící hlava na míse, která je „čelně“. Tak se nakonec zobrazovala i v heraldice. Například ve znaku města Davle u Prahy, je hlava i s mísou položená a viditelná „z boku“. V Teplicích, či ve slezské Vratislavi je hlava na míse čelně. V Sudicích je čelně mísa, ale hlava je na ní položena na pravou tvář.

 

Jestliže je ve znacích zmíněných měst pokládána mísa s hlavou sv. Jana Křtitele do červeného štítu, který má svou barvou naznačovat, že Jan zemřel mučednickou smrtí, tak pro teplický znak byla zvolena modrá barva štítu. Důvod pro takové barevné řešení je obtížné vysvětlit, protože z minulosti známe rozličné barevné pojetí – zelený štít (1560), černý štít (1566), který je do jisté míry možné interpretovat i jako modrý. Z roku 1864 známe modrý štít, který se nakonec stal trvalým. Hledat možnou inspiraci v barevnosti některých minulých šlechtických držitelů teplické zástavy by bylo pouhou spekulací, i když požadovanou barevnost měl například erb pánů z Vřesovic. S ohledem na již existující městské znaky se stejnou znakovou figurou v červeném štítě, je modrý štít v případě teplického znaku velice dobrým prvkem, který tento znak odlišuje od ostatních. V heraldice je nežádoucí, aby shodný znak používaly dva různé subjekty, jak tomu je například v případě rožmberské růže ve stříbrném štítě ve znaku více jak deseti měst v jižních Čechách. Znaky nemají být shodné, ale mohou si být podobné. Mísa byla v modrá (1560) či černá, resp. znovu modrá (1566). V tomto případě je zlatá mísa ve znaku z roku 1864 akceptovatelná jako nejlepší řešení, zcela vyhovující významu symbolu s ní spojeným.

 

Ve Widimského kompendiu je mísa pod hlavou sv. Jana Křtitele nakreslena tak, že je dostředně šrafována a vyvolává tak představu svatozáře. Můžeme se jen dohadovat o tom, zda Widimsky dostatečně vnímal úlohu mísy jako identifikační prostředku pro určení jména svatého či nikoliv (atributem francouzského národního světce sv. Diviše – St. Denis je také uťatá hlava). Svého času byla podobným způsobem zobrazována i hlava Ježíšova. Widimského vliv se projevil ve znaku umístěném v tympanonu v průčelí radnice, kde se dokonce zdá, že hlava má otevřené oči a mohla být do této podoby „dotvořena“ obnovitelem barevnosti znaku při obnově fasády, tak že na zavřená víčka byla domalována bělma a duhovky se zornicemi.

 

Po Widimském byl shodně se svatozáří nakreslen znak Teplic v Ottově naučném slovníku (1906), Václavem Zajíčkem (1970) a Karlem Liškou (1989). Naopak Jiří Louda, významný český heraldický výtvarník, kreslil ve znaku Teplic skutečnou zlatou mísu bez jakéhokoliv náznaku stylizace svatozáře (1972, 1974). Shodně pak i Karel Liška (1979), Stanislav Valášek (1985), Tony Javora (1985) a nakonec i ilustrace uvedená v publikaci Augustinově (2001).

 

K naposledy zmíněnému vyobrazení, které bylo publikováno v roce 2001 Josefem Augustinem, a město Teplice toto vyobrazení používalo jako výtvarný vzor, lze přičinit kritickou poznámku. Autor této kresby neměl dostatečnou vědomost o heraldické kresbě, nevěděl si rady a počínal si ryze „graficky“. Výsledek je možné hodnotit jako nepovedený, kresebně nezvládnutý a subjektivně řečeno nehezký. Hledat v této heraldicky nepovedené „malůvce“ cosi jako moderní pojetí starého symbolu, by bylo možné hodnotit jako neopodstatněné a dokonce jako pošetilé.

 

Štítonoš teplického znaku

 

Velká městská pečeť, která byla dle naší vědomosti užita poprvé v roce 1641 a vznikla velice pravděpodobně na přelomu 16. a 17. století, obsahuje v pečetním poli krom štítu se znamením také štítonoše – ženskou postavu v renesančních šatech s balonovými rukávy a s čepcem. Štítonoš držící před sebou štít není v české komunální heraldice jevem neznámým. Obvykle tuto funkci zastával anděl (Andělská Hora, Kaňk, Nalžovské Hory, Nové Hrady, Oloví, Plzeň, Verneřice), lev (Loket), medvěd (pečeť města Česká Kamenice). Některé z těchto znaků vznikly nebo byly uděleny právě na přelomu 16. století a 17. století.

 

Na tomto místě je vhodné zopakovat, že heraldika zná dvě kategorie figur, které mají dvojí vztah ke štítům znaků a erbů a podle tohoto vztahu je pojmenovává. Heraldická terminologie zná štítonoše a strážce štítu. Štítonoš štít „nese“ a to znamená, že je k němu v nějakém kontaktním vztahu. Drží ho podle druhu figury například rukama, tlapami, běhy, spáry, zobákem apod. Jsou také štítonoši, které takovou možnost vztahu ke štítu nemají – například ryby, které se jako štítonoši štítu dotýkají ploutvemi a břichem. Strážci štítu štít „stráží“ a nejsou s ním v přímém kontaktu. Z pohledu této tradiční heraldické kategorizace je ženská postava provázející štít teplického městského znaku štítonošem. Je možné se setkat u tohoto konkrétního znaku s pojmenováním v mluvnickém tvaru rodu ženského – štítonoška (Liška). Takovou precizaci, formálně a jazykově sice korektní, musím odmítnout jako zbytnou a budeme proto mluvit o štítonoši.

 

V minulosti byly činěny pokusy dát ženské postavě za štítem teplického znaku nějaký přiměřený a zároveň uvěřitelný ikonografický výklad. Mám důvod být přesvědčen, že v době kdy pečetidlo velké městské pečeti bylo vyráběno, tak obsah pečetního pole měl výklad, včetně štítonoše. Tradice zjevně nebyla natolik posilována, aby se vědomost o významu ženské postavy donesla až do dnešní doby. V některých výkladech, které začaly vznikat ve 20. století, bylo psáno o zpodobnění královny Judity, která v polovině 12. století zakládala v Teplicích klášter benediktinek a v jiných, že jde o královnu Johanu, manželku Jiřího z Poděbrad, která dala Teplicím městská práva. Jinými je tato teze odmítána, se zdůvodněním, že ona postava nemá na hlavě královskou korunu a tak to nemůže být ani jedna z královen. Lze vyslovit domněnku, že na přelomu 16. a 17. století jsou reminiscence na události staré několik století neopodstatněné – tedy poukázání jak na královnu Juditu tak na královnu Johanu. Zároveň námitku o absenci koruny pří výkladu o královně Johaně lze mít za oprávněnou, protože nelze mít za pravděpodobné, že by si tvůrce obrazu pečeti při volbě takové symbolu počínal natolik neobratně a neumožnil dostatečnou identifikaci postavy.

 

Uvedená doba před rokem 1620, do které lze vznik pečetidla velké městské pečeti v Teplicích zařadit, byla výrazně poznamenaná protestantismem. Vztah protestantů k věrouce byl ideově podmiňován především tou částí biblických textů, které jsou obsahem Starého zákona. Tento vztah se projevoval i v umění, například v malířství. Námětově se obracel k starozákonním příběhům. Renesanční malíři oblékali své postavy do oděvů jim současných, umisťovali je do prostředí, ve kterém sami žili a obklopovali je předměty, které z každodenního života důvěrně znali (viz obrazy Lucase Cranacha staršího a mladšího, Mistra litoměřického oltáře, Mistra I. W. a dalších). Tím je možné dospět k tezi, že postava štítonoše v teplické pečeti je oblečená do šatů, které byly současné době vzniku typáře a zároveň, že na základě šatů slohově konkrétního střihu nelze určovat význam a pojmenování této postavy.

 

August Müller v roce 1929 k významu a určení postavy štítonoše u teplického znaku poznamenal následující: „…ist keinwegs als die biblische Herodias zu deuten…“ (SK volný překlad: „…v žádném případě neznamená biblickou Herodias…“). Müller vysvětluje, že k takovému konstatování dospěl po té, co učinil srovnání vyobrazení ženské postavy v pečeti s vyobrazeními v miniaturách teplických kancionálů (QUT s. 340). Takové srovnání však nemůže být určující. Biblickou Herodias je myšlena matka Salome. S ohledem na příběh o sv. Janu Křtiteli nemůže být nemožné konstatování, že ženská postava držící štít v teplické pečeti, resp. jeho prostřednictvím drží mísu s hlavou sv. Jana Křtitele, je právě Salome. Podle hagiografie, právě ona měla k míse s hlavou světce přímý vztah a je nakonec i tak zpodobňována v ikonografiích. Zatímco její matka Herodiada je obvykle zobrazována pouze jako pasivní přihlížející postava, byť by měla na stětí sv. Jana Křtitele hlavní podíl.

Ideální podoba znaku města Teplic s dodatkem o praporu a vlajce

 

V minulých více jak sto padesáti letech byl znak města Teplic zobrazen několikanásobně. Z uvedeného zobrazování, jeho způsobu a použité barevnosti lze dovodit jednoznačnou ustálenost obsahu. Štít je modrý, mísa v něm zlatá a hlava sv. Jana Křtitele položená na mísu čelně je v barvách přirozených. Štít před sebou drží ženská postava v renesančních modrých šatech a zlatém čepci. V souladu s tímto konstatováním je i celá řada popisů teplického znaku publikovaných v minulosti.

 

Znak města Teplic byl zobrazován různým způsobem. Jako samostatný štít, jako štít v ozdobné kartuši a také obojí se štítonošem. Ozdobná kartuše není nezbytně nutnou součástí znaku a také není uváděna v jeho odborném popisu, protože není nositelkou žádné heraldické informace. Štítonoš je podstatnou součástí městského znaku. Celek pak můžeme nazvat „velký znak“. Ale i prostý štít bez štítonoše je korektním, plnohodnotným a neumenšeným znakem města.

 

Ideální popis znaku města Teplic zní: V modrém štítě zlatá mísa a v ní hlava sv. Jana Křtitele v přirozené barvě, obojí čelně.

 

Dne 12. 9. 1991 vydalo městské zastupitelstvo usnesení „o užívání historického znaku a praporu města Teplice“. V článku prvním je popsán znak takto: „Znak města Teplic tvoří modrý štít, na kterém je žlutý talíř s hlavou Jana Křtitele“. Pokud měl tento popis sloužit jako součást závazného vzoru v podobě vyobrazení (viz čl. 4) a pokud měl být vnímán jako součást pomyslné ochrany proti zneužití, pak stanovený popis takové představy naplňovat nemůže. Popis je neodborný a díky tomu nesplňuje parametry závazného vzorového popisu. Z pohledu formálního je spojení slov „znak…tvoří“ významovým nesmyslem – znak sám o sobě nemůže nic tvořit, tím méně sám sebe (na rozdíl od současně prosazované vexilologické terminologie, kde to s podivem možné je – viz níže). Přijatelná formulace je „znak je tvořen…“, resp. „znakem je…“. Talíř musí být popsán jako zlatý, i když v praxi se používá žlutá. Žlutá je v heraldice tradičně přípustným ekvivalentem zlaté, ale žlutá se tak jako tak vnímá jako zlatá a je také tak popisována. Termín Jan Křtitel bez označení, že jde o svatého, je z pohledu rigorózního posouzení nedostatečné, protože není zřejmé, o kterého Jana jde. Může jít o kohokoliv, kde je potenciálním nositelem jména Jan a příjmení Křtitel a takového člověka heraldika nezná a nedovede ho zobrazit. Naopak svatého Jana Křtitele zná, včetně způsobů jeho jednoznačného zobrazování.

 

V článku druhém uvedeného usnesení je popsán prapor: „Prapor města Teplic se skládá ze dvou stejně velkých pruhů, z nichž vrchní pruh je žlutý a spodní pruh je modrý. Poměr šířky k délce je 2 : 3“. Současně formulovaný popis praporu by zněl jinak: „List tvoří dva vodorovné pruhy, žlutý a modrý. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.“.

 

Podle novely zákona o obcích č. 216/2004 Sb. z 8. 4. 2004 byl dosud užívaný a zákonem o obecním zřízení stanovený termín „prapor“ nahrazen termínem „vlajka“. Tato změna byla v zákoně iniciována vexilologickou skupinou zmíněného podvýboru po té, co bylo učiněno poznání, že praktické užívání tohoto symbolu je převažující v podobě vlajky. Rozdíl mezi praporem a vlajkou není v jeho vizuální podobě, čili obojí má shodnou podobu, ale ve způsobu vyvěšování. Prapor je pevně přichycen k žerdi a vlajka se vytahuje na stožár pomocí lanka.

 

V roce 1929 ve svém pojednání o pečeti a znaku města Teplic napsal August Müller i následující konstatování: „Die Farben der Stadt waren ehedem wie die im Wappen, bzw. wie die der Herrsschaft, Blau-Gelb“ (SK překlad: „Barvy města byly stejné jako ty ve znaku, případně jako ty panství, modro – žlutá.“). Tato zpráva naznačuje, že již v minulosti byly městské barvy odvozovány od tinktur znaku, kterými byly modrá a zlatá. Pokud z těchto tinktur / barev měl být správně odvozen prapor nebo vlajka, pak podle vexilologického úzu je vlajka tvořena dvěma vodorovnými pruhy, z nichž dolní má barvu odvozenou od barvy štítu, tedy modrou a horní žlutý je odvozený od zlaté figury mísy. Tak ostatně vypadala ještě nedávno prakticky užívaná městská vlajka. Přesto internetová databáze REKOS (REgistr KOmunálních Symbolů), umístěná na webových stránkách Poslanecké sněmovny uvádí teplickou městskou vlajku v jiné podobě (zjištěno v roce 2011). Zde uvedené vyobrazení vlajky doprovází následující popis: „List tvoří dva vodorovné pruhy, bílý a modrý. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.“.

 

Rozpor mezi žluto-modrou vlajkou užívanou městem Teplice a bílo-modrou vlajkou přisuzovanou městu Teplicím databází REKOS, má kořeny v konání teplického Městského národního výboru (dále jen MěNV) v 60. letech 20. století. Informace o bílo-modrém praporu je dnes stará více jak třicet let. My se o ní dovídáme jako o zcela ojedinělé a jinde nezaznamenané zprávě z publikace Klíč k našim městům, která vyšla v roce 1979 a byla zmíněna výše (Liška - Mucha, s. 209). Zde autor vexilologické části Ludvík Mucha konstatuje, že bílo-modrá vlajka byla městem používána a její vznik je spojen s pokusem nahradit historický znak znakem novým. Autor informace umístěné do databáze REKOS však nezaznamenal, že město Teplice používá vlajku v jiné podobě. Je pravděpodobné, že onu epizodní bílo-modrou podobu opustilo město Teplice ještě před vydáním vlastní publikace v roce 1979, jak lze usuzovat z odpovědi odboru kultury MěNV v Teplicích Karlu Liškovi na jeho dotaz učiněný v roce 1967, ve které je tazateli sdělováno, že město učinilo rozhodnutí vrátit se k původní historické podobě znaku a de facto také ke žluto-modré vlajce. To můžeme mít za doklad nevěrohodnosti databáze REKOS, patrnou i v jiných případech, včetně novodobých obecních znaků a vlajek.

 

Teplické inspirace v komunální heraldice na Teplicku

 

O novodobých znacích obcí Novosedlice a Modlany, ležících v těsném sousedství města Teplice, lze sdělit, že inspiračním zdrojem pro jejich podobu byl teplický městský znak, resp. figura hlavy sv. Jana Křtitele. Navrhovatel Martin Tomášek pro obě obce zvolil figuru podobné hlavy s tím, že je podle patrocinia místního kostela nazval v novosedlickém znaku „hlavou sv. Valentina“ a v modlanském „hlavou sv. Apolináře“. V obou případech nebylo navrhovatelem dostatečně vnímáno, že jakéhokoliv svatého není možné symbolizovat jeho hlavou. Takovou možnost má pouze francouzský národní světec sv. Diviš (St. Denis), kterému byla uťata hlava a sv. Jan Křtitel. Oba svatí mají za svůj hlavní atribut samotnou hlavu, ale každá s nich má ustálený a zároveň zcela odlišný způsob zobrazovaní, který znemožňuje jejich záměnu. Celá řada dekapitovaných svatých (sv. Pavel, sv. Vojtěch, sv. Kateřina atd.) má za svůj atribut nikoliv svou hlavu, ale obvykle nástroj, který způsobil jejich mučednickou smrt. Sv. Valentin, stejně jako sv. Apolinář jsou prostřednictvím hagiografie symbolizovatelní svými atributy, ale k nim ani v jednom případě nepatří hlava. Hlava jako atribut sv. Jana Křtitele je atribut na jiného svatého nepřenosný.

 

S podivem znaky s uvedenými hlavami byly oběma obcím schváleny Podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR (dále jen PPHV) a předsedou stejné sněmovny také uděleny. Novosedlicím dne 25. 5. 2006 a Modlanům dne 15. 1. 2009.

Schválený popis novosedlického znaku zní: „Ve stříbrném štítě s červenou patou modré břevno, přes něj hlava muže přirozené barvy s vousem provázená vpravo vztyčenou zelenou palmovou ratolestí, vlevo zlatou berlou. V patě zlatý stoupající půlměsíc“.

 

Udělovacím dekretem novosedlického znaku je jeho hlavní a dominantní figura popsána jako „hlava muže s vousem přirozené barvy“. Dřívějším výkladem autora návrhu je tato hlava jednoznačně přisouzena sv. Valentýnovi – dokonce byla nazvána jeho portrétem. U původního návrhu, jehož podoba je stále součástí výzdoby a označení obecního úřadu, již není pochyb díky pásce s nápisem „sv. Valentin“ ve štítě pod hlavou. Hlava však nemůže být hlavou-portrétem sv. Valentýna, protože jí jednoduše není. Když PPHV odmítl pojmenovat vyobrazenou hlavu hlavou sv. Valentýna, bylo jeho konání korektní. Když ale tutéž figuru PPHV popsal jako „hlavu vousatého muže“ vznikl tak neřešitelný ikonografický problém, charakterizovaný nezbytně nutnými a mimořádně zásadními otázkami. Jaký má hlava muže s vousem vztah k obci a proč je jejím hlavním symbolem? Co tato hlava symbolizuje? PPHV si uvedené otázky zjevně nepoložil. Možné odpovědi lze nalézat na dalších řádcích.

 

Při hodnocení znaku je zásadní otázkou odkud navrhovatel ví, jak vypadá hlava sv. Valentýna. Tato námitka má totiž absolutní důležitost a to proto, že existují ustálené způsoby jak symbolizovat toho, či onoho svatého například prostřednictvím atributů. Mezi atributy sv. Valentýna však nepatří jeho hlava. Navrhovatel nacházel mimořádně nekritickou inspiraci ve znaku města Teplic, kde je hlava sv. Jana Křtitele. Ta hlava je však useknutá (neživá a mrtvá) a je na míse (talíři). Tento symbol vychází z biblických textů a způsob jeho utváření není přenosný na jakéhokoliv svatého, tím méně na sv. Valentýna. A to i přesto, že i on byl dle hagiografie popraven setnutím. Navíc existuje několik sv. Valentýnů a dva z nich jsou pravděpodobně neustále zaměňováni - sv. Valentýn Římský a sv. Valentýn z Terni – zřejmě již nikdy nebude jasné, který z Valentýnů je ten „pravý“. A ještě další zásadní poznámka, abychom mohli nazvat onu hlavu hlavou svatého, pak by ona hlava musela mít svatozář. Navrhovatel nevěděl co a jak dělat a tak u původní podoby znaku použil jméno domněle zobrazeného svatého napsané na pásce pod figurou a to lze hodnotit jako neheraldické, diletantské, nemyslitelné a nemožné. Protože skutečně nikdo neví, jak hlava sv. Valentýna vypadá, tak je téměř „zázračné“, že to ví navrhovatel jako jediný na světě. Víme však, že neví. Zároveň je jisté, že si ji vymyslel, resp. vyfabuloval.

Největší pikanterií tohoto obecního znaku je skutečnost, že „hlava vousatého muže“ má fyziognomické rysy obličeje tehdejšího novosedlického starosty pana Karla Kalaše. Sám pan starosta tvrdí (je otázkou s jakou mírou nadsázky a zda vůbec s jakoukoliv nadsázkou), že hlava muže je jeho podobou po vyčerpávajícím pracovním dni v úřadě. Z toho pak jednoznačně vyplývá, že hlava skutečně není hlavou-portrétem sv. Valentýna, ale hlavou-portrétem pana starosty.

 

Jestliže navrhovatel Martin Tomášek měl ve své heraldické „prostoduchosti“ za velice „nosné, důmyslné, sofistikované a vtipné“ dát do znaku obce Novosedlice karikaturní portrét jejího voleného představitele, pak je nutné s veškerým důrazem oponovat, že to je neheraldické, tristní a také nemoudré. Věděl-li pan starosta (a on věděl), že jde o jeho podobu, pak ji měl striktně odmítnout jako nepřípadnou a nevhodnou. Navíc dehonestující nejen jeho samotného, ale i sám znak a tím i samu obec. Mohl ji odmítnout například jen z důvodů obecně lidských – třeba z obyčejné osobní skromnosti, nebo pro zcela pochopitelný stud. Že tak neučinil, je právě to tristní.

 

Neheraldičnost takového způsobu tvorby znaku spočívá například ve faktu, že heraldika nemůže zobrazovat portréty konkrétních skutečných osob, stejně jako například vyobrazení konkrétních staveb atd. Třeba v příštím století se bude „hlavu muže s vousem“ kreslit jako prostá a obecná „hlava muže s vousem“ a nikoliv jako „hlava muže s vousem“, která vypadá jako hlava novosedlického starosty „blahé paměti“ po celodenním vyčerpávajícím pracovním nasazení a to jednoduše proto, že hlava novosedlického pana starosty v podobě vyjadřující jeho psychický, mentální a fyzický stav po celodenním pracovním vytížení prostě již nebude známa a v samotné heraldice nepatří mezi obecné figury, které by byly natolik zobecnělé, že by mohly být bez potíží kdykoliv a kýmkoliv kresebně zopakovatelné. Ona figura nakreslená po sto letech bude moci mít podobu například velice blízkou podobě kohokoliv na světě - např. komiksového Mickeyho Mause – a bude-li s vousy, bude odpovídat popisu uděleného znaku. V takovém případě se zcela vytrácí onen autorův pravděpodobný záměr být „nosným, důmyslným, sofistikovaným a vtipným“. Logická otázka následuje: „Má takové počínání smysl?“. Odpověď je nasnadě. Skutečný heraldik by totiž nic takové nepřipustil. To hloupé také je, že stejným způsobem je vytvořen znak v Modlanech s portrétem sv. Apolináře Ravennského. Nesmyslnost uvedených znaků bude patrná i prostým laikům, kteří při pokusu o hledání významu figur ve znaku musejí dospět k poznání, že něco není v pořádku. Proč si takové otázky nekladlo obecní zastupitelstvo, které muselo podobu znaku schválit? Proč se neptali schvalovatelé v PPHV?

 

Znak měl být PPHV nekompromisně odmítnut jako neakceptovatelný heraldický nesmysl. Nedůslednost a nerigoróznost posouzení tohoto znaku se podvýboru „vymstila“ při schvalování shodného heraldického nesmyslu poslaného z Modlan.

Schválený popis modlanského znaku zní: „Ve zlato-černě cihlovaném štítě hlava sv. Apolináře Ravennského přirozené barvy provázená dole obilným klasem a palmovou ratolestí, obojí zelené.

 

Geneze modlanského obecního znaku má počátky v roce 1997. Tehdy veřejně prezentovaný znak měl odlišnou podobu než ten, který byl po dvanácti letech předložený ke schválení do podvýboru. Hlava „sv. Apolináře“ byla zlatá a tím bylo porušeno základní heraldické pravidlo o barvě a kovu – zde zlatá figura a zlaté části cihlovaného štítu (sic). Hlavu provázely dvě palmové ratolesti a pod ní byl nápis „Sv. Apolinář“ – to proto, aby nebylo pochyb o tom, co figura hlavy znamená. Takové počínání lze označit za hrubě diletantské. Později došlo k dílčí úpravě znaku. Původně zlatá lidská hlava byla nahrazena hlavou v přirozené barvě, s potevřenými ústy a s  očima "vyvrácenými v sloup". Doplněna byla svatozář a jednu ze dvou zelených palmových ratolestí nahradil zelený obilný klas. I zde je možné se domnívat, že hlava sv. Apolináře v prvotním návrhu měla karikaturní fyziognomické rysy bývalého starosty Pavla Rajčana.

 

Způsobem zde použitým, se ani v heraldice a ani jinde v umění svatí nezobrazují. Lidská hlava, bez zvláštní charakteristiky, může být jak maskou tragéda z antického řeckého divadla, tak portrétem kohokoliv. V umění se svatí zobrazovali jako postavy s přesně popsanými vlastnostmi, charakteristikami a atributy. V případě sv. Apolináře byly atributy například odznaky biskupské hodnosti, kniha, obilné klasy, kyj. Sv. Apolináře nemůže symbolizovat samotná hlava. Dovolím si tvrzení, že znak je výsledkem nedostatku heraldické invence, který byl nahrazen inspirací znakem města Teplic. Jestliže tomu tak je, pak autor Martin Tomášek neví, že hlava sv. Jana Křtitele na míse, jako neopakovatelný symbol, jehož podoba je dána hagiografií a význam symbolu je nepřenosný. Zkrátka lidská hlava není automaticky symbolem jakéhokoliv světce. Ve znaku Modlan není zcela zřejmý význam zlato-černého cihlování štítu. Je možné dokonce počítat s tím, že tato heroldská figura nemá žádný význam a jde o výsledek zcela subjektivního „uměleckého“ počínání navrhovatele. Pozoruhodné také je, že v PPHV bylo ono cihlování štítu subjektivně vnímáno jako cosi mimořádného, v české komunální heraldice dosud nepoužitého a proto, i přes neznalost ikonografického významu, schválitelného s pocitem „radosti“ z pomyslně přínosného počínání.

 

V Modlanech došlo ještě k jedné mystifikaci. Byly navrženy znaky i pro místní části. To samo o sobě není nic proti ničemu, ale mystifikací je, že navržené a v praxi užívané znaky jsou v nepřijatelném rozporu se základními heraldickými pravidly. U Suché je zlatá „vyschlá“ studna ve zlatém štítě. U Věšťan stříbrná (dříve modrá) kaplička v modrém štítě, provázená miniaturními zlatými hvězdami. Drahkov má v červeném štítě tři kosmo řazené kosmé zlaté prsteny (nikoliv v tradiční heraldické podobě, ale trojrozměrné realisticky elipsovité novodobé „snubáky“) s výkladem, že „Drahkov“ znamená „drahý kov“ a proto prsteny z „drahého kovu“, kterým je zlato. Přitom Drahkov má jméno po „drahách“ a to jsou ohrazené koridory, kterými se například vyháněl dobytek na pastvu, aby celá ves nebyla pokryta trusem ovcí a koz a lejny krav. Kvítkov, protože je údajně znám svými mokřinami, má ve znaku lekníny. K tomu lze poznamenat, že leknín není typickou rostlinou mokřin, protože nutně potřebuje k životu hlubší vodu. To vše završuje zavedení tzv. „velkého znaku obce“, kde jsou uplatněny znaky jednotlivých částí ve čtvrceném štítě s černou patou, ve které je zlatý latinský křížek, zastupující místní část Žichlice, a se středním štítkem. Opět užíváno v praxi ve výzdobě obce a publikováno (Ferdinand Maděra, Heraldické památky regionu Teplice, Teplice 2001, s. 142; viz webové stránky obce). Zde na jediném místě, o rozloze přehlédnutelné jedním pohledem, byla vytvořena celá „hromada“ nepřehlédnutelných heraldických nesmyslů.

 

V prvním kole schvalovacího řízení nebyl návrh znaku obce Modlany schválen. Přesto na dalším zasedání ano. Je otázkou, proč důvody dřívějšího odmítnutí, přestaly takovými být. Na podobě znaku se totiž téměř nic nezměnilo krom toho, že za hlavou se objevila elipsa znamenající svatozář, svatému přibyly otevřená ústa a oči „vyvrácené v sloup“ (?). Není zřejmé, zda uvedené řešení vymyslel sám navrhovatel, či jde o výsledek konzultace s některým z členů PPHV. V každém případě z výsledku schvalovacího procesu vyplývá, že arbitři byli spokojeni, figuru hlavy se svatozáří akceptovali a pojmenovali ji „hlava sv. Apolináře Ravennského“. Takové pojmenování je však absolutně nepřijatelný nonsens, nehodný instituce, kterou PPHV má být. Důvody ke schválení byly pravděpodobně „nalézány“ mimo heraldická pravidla a odborné předpoklady schvalovatelů. Pragmatičnost zvítězila nad odborností.

 

Při návštěvě obce Modlany a místních částí, je patrné, že uplatnění obecního znaku, včetně znaků částí obce a tzv. „velkého obecního znaku“, je zde velice široké, je na mnoha místech v obci - a to již řadu let. S podivem sám obecní úřad zůstal takové výzdoby ušetřen.

 


Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXXIV, č. 1/2014, Praha 2014, s. 68 – 91.


Vyobrazení:

1 - Pečeť města Teplic z počátku 16. století - kresba Karel Liška.

2 - Úplný znak města Teplic - kresba Stanislav Kasík

3- Znak obce Novosedlice - návrh a kresba Martin Tomášek

4 - Fotografie z aktivity Obecního úřadu v Novosedlicích. Starosta Karel Kalaš uprostřed a znak obce v pozadí - foto z webové stránky obce 

5 - Znak obce Modlany - návrh a kresba Martin Tomášek


13. 10. 2016                                                                                    © Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting