Aktuální informace Inzerce Napište nám Mapa stránek

Kněževes

O ZNAKU MĚSTYSE KNĚZEVSI

Okolnosti geneze a existence znaku obce Kněževes u Rakovníka jsou přinejmenším zajímavé, hodné zaznamenání a odborného posouzení. V obci samé je tradice užívání symbolu stará více jak jedno století. Ale poslední relevantní kompendium české komunální heraldiky z roku 1985 (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985), považované za „závazný kodex“, tuto skutečnost přehlíží, nemaje znak v Kněževsi za oficiální. Okolnosti vzniku znaku ovšem nejsou zcela zřetelné a to je důvodem zmíněného odsudku. Na následujících řádcích bude učiněn pokus o komentovanou rekonstrukci dějů spojených se vznikem znaku v Kněževsi.

První zmínka o obci pochází z listiny českého krále Jana Lucemburského, kterou vydal v Chebu dne 13. června 1327 pro premonstrátský klášter v Teplé. Listinou udělil král opatovi i konventu patronátní právo ke kostelu sv. Jakuba Většího v Kněževsi a také sv. Vavřince v nedalekých Senomatech. Ves byla založena na královském panství příslušném ke hradu Křivoklátu a vykazuje všechny znaky velkoryse pojaté královské lokace (podobně Pavlíkov a Lužná). Její význam podtrhovala poloha při jedné z nejvýznamnějších zemských cest vedoucí z Prahy k zemské hranici při Chebu s pokračováním do Norimberka a s dálkovými cíli v západní Evropě.

I když podací právo ke kněževeskému kostelu nějaký čas vykonával opat a konvent kláštera v Teplé, byla ves sama majetkem krále a patřila ke Křivoklátu. V roce 1685 koupil Křivoklát od české královské komory Arnošt Josef hrabě z Valdštejna. V zápise o prodeji je krom jiného zmíněna i ves Kněževes jako součást prodávaného panství. Když Arnoštův syn Jan Josef z Valdštejna v roce 1733 zemřel, dědila vše jeho dcera Marie Anna. Ta byla vdaná za Josefa Viléma knížete z Fürstenbergu. Jejich potomci byli v Kněževsi vrchností až do roku 1850.

V minulosti byly činěny pokusy mít středověkou Kněževes za městečko (V. J. Šimák, Středověká kolonizace v zemích českých, Praha 1938). To se však neopírá o žádný věrohodný údaj a nakonec je to i v rozporu s názvem - Kněževes. Zdá se, že i s ohledem na středověkou právní normu, kterou bylo tzv. mílové právo, by docházelo k porušování práv královského města Rakovníka, které by se nepochybně všemi prostředky bránilo vzniku dalšího města ve své těsné blízkosti. Představa o městečku byla posilována i existencí dvou bran. Ty však nebyly součástí žádné souvislé fortifikace, ale měly snad dvojí funkci. V prvém případě velice prozaickou – zabraňovaly dobytku nekontrolovaně opustit rozlehlou náves, kde se pásl. V případě druhém je zřejmá souvislost s průtahem zemské silnice skrz ves a brány měly snad funkce regulační, kontrolní a správní. Obecní kronika, resp.„Pamětní kniha obce Kněževes“, píše o vybírání mýta, které se provádělo do roku 1893 (s. 467). Kněževes se rozvíjela jako ves s obyvatelstvem živícím se především zemědělstvím. Ve druhé polovině 19. století se zde naplno rozvinulo pěstování chmele a Kněževes se stala centrem pěstitelů této plodiny na Rakovnicku. Z pohledu ekonomického se zařadila na druhé místo v produkci chmele v Čechách a to hned za Žatec.

S koncem vrchnostenské správy byly v roce 1850 zřízeny okresní soudy a okresní a obecní úřady. Občané v Kněževsi pak rozhodovali o svých záležitostech zcela suverénně a bez dřívějšího dohledu vrchnosti. Městečkem se ves stala až v závěru 19. století. Obecní kronika o tom přináší zprávy. Rozhodnutí požádat o povýšení na městečko bylo nepochybně podpořeno skutečností, že počet obyvatel přesáhl číslovku 1 500 (v roce 1880 – 1 540 obyv.). Tím se velikost sídla výrazně přiblížila řadě historických měst. Žádost o povýšení na městečko byla zástupci obce podána v roce 1896. Služebním postupem přes okresní hejtmanství v Rakovníku, české místodržitelství v Praze a ministerstvo vnitra ve Vídni se žádost dostala k císaři Františkovi Josefovi I. Ten svým rozhodnutím ze dne 29. 4. 1897 povýšil Kněževes na městečko. Městečkem byla Kněževes i za tzv. 1. republiky, ale po roce 1945 nebyla zavedena kategorie sídel označených „městečko“ a obce se dělili pouze na města a vsi (místa).

Nejstarším známým symbolem spojeným s Kněževsí je pečeť s vyobrazením žáby mezi mužskou heraldicky doleva hledící hlavou a ženskou hlavou hledící čelně. Umělecká úroveň provedení figur není nijak vysoká a odpovídá spíše lidovému pojetí. Znamení provázejí písmena [ F z F [ nad figurami a [ H [ T [ pod nimi. Písmena jsou v odborné literatuře vyložena jako zkratky slov „Fürst zu Fürstenberg“ (kníže ve Fürstenbergu) a Herrn Torf (Herrendorf – německy Kněževes – Alois Přibyl, Karel Liška, Znaky a pečetě středočeských měst, Praha 1975, s. 73). Uvedený výklad významu písmen je pravděpodobně správný, protože je zřejmá nemožnost nalézat jinou a lepší interpretaci. Otisk této pečeti do černého vosku (průměr 28 mm) je součástí úvodních listů Pamětní knihy obce Kněževes (s. 2). Pečeť pravděpodobně pochází z první poloviny 19. století a je v souvislosti s tehdejší vrchností a majiteli panství Křivoklát knížaty z Fürstenbergu. Zřejmě jde o otisk typáře užívaným vrchnostenským úředníkem v Kněževsi, snad místním rychtářem.

Na tomto místě je nutné důrazné konstatování - figury žáby a lidských hlav jsou pečetními znameními na vrchnostenské pečeti a proto nemohou být pomyslným obecním znakem. Platí také, že pečeť a znak není totéž a jedno není ekvivalentem druhého pro své rozdílné funkce. Navíc symboly v pečetním poli nejsou vloženy do znakového štítu a nemohou tedy být znakem ani z tohoto důvodu – heraldika užívá definici „bez štítu není znaku“.

K figuře žáby se váže tradovaná pověst spojená s pomyslnými nejstaršími dějinami obce. O pověsti píše v roce 1938 Jan Renner takto: „Kněževes (podle pověsti) založila kněžna Libuše. Když v její přítomnosti začali kopati, aby naznačili rozsah budoucí osady, vykopali prý posvátnou tehdy žábu rosničku, kterou pak osadnící, nadaní různými výsadami, přijali do svého znaku“ (Znak král. města Rakovníka a městeček Jesenice, Senomat a Kněževse, Erbovní knížka na rok 1938, Praha 1938, s. 31). K tomu Renner nekorektně dodává: „Od nejstarších dob až do dneška vidíme na obecních pečetích uprostřed obraz žáby (rosničky). Po pravé straně jest hlava sedláka a na straně levé jeho ženy“. Ona nekorektnost spočívá v konstatování „od nejstarších dob“, které je konstatováním vágním, protože je zřejmé, že onou „nejstarší dobou“ je polovina 19. století, kdy obec Kněževes jako samostatná instituce začala používat oficiálního obecního razítka – před tím to bylo razítko vrchnostenské (z pohledu právních vztahů bylo razítko de facto fürstenberské a nikoliv obecní kněževeské). Stejně tak je nekorektní konstatování o přijetí znaku „osadníky“, kteří tak učinili po té, co obdrželi královská privilegia (ta jsou skutečně doložena). Jakoby obdržení privilegií opravňovalo zavedení znaku – ovšem bez ohledu na další, zejména právní konsekvence.

Zdá se být poněkud v rozporu „majestátnost“ kněžny Libuše ve spojení se žábou a „prosté“ určení mužské a ženské hlavy jako hlavy sedláka a jeho ženy. Nejde nakonec o hlavy bájného Přemysla Oráče a kněžny Libuše samotné? Soudobý komentář však naráží na zřetelné limity, protože nevíme jistě, jaké okolnosti byly příčinou volby uvedených znamení již Fürstenbergy jako vrchnosti, resp. jejich úředníky na Křivoklátě (v množině možných inspirací je nakonec i hlava samotného knížete z Fürstenbergu a jeho ženy). Byla opravdu reflektována zmiňovaná pověst? Byla pověst obyvateli Kněževsi skutečně vnímána jako tradiční již v době vzniku typáře? Nebo „pověst“ vznikla teprve v 19. století jako náhrada za již neznámý výklad významu užitých figur? V uvedené době by šlo o obecný jev patrný i na jiných místech, kde interpretátoři historie a jevů s ní spojených, poznamenaní předchozím obdobím romantismu, se dopouštěli zcela nekorektních a až iracionálních výkladů. Tak si počínala i oficiální věda. V oné době byly události posouvány do období bájných dějin možná neúmyslně, ale možná i zcela záměrně, protože dokazování pravdivosti výkladu nebylo ani nutné a ani očekávané - důkazem byl mýtus sám (zde bájná kněžna Libuše).

Mám zcela subjektivní pocit, že figura v razítcích z 19. století není žábou, ale želvou, díky utvoření těla, které může vyvolávat představu želvího krunýře. Želva, společně s hlavou muže a ženy, může mít oporu v antické řecké či římské mytologii. Je pravda, že želva ve středověké křesťanské symbolice nebyla vnímána jako zcela pozitivní symbol (žába na tom není o nic lépe). Ale „osvícené“ 18. století a v Čechách také „obrozenecké“ 19. století přece jen nahlíželo symboliku jiným způsobem, než středověk.

Po roce 1850, kdy vznikly obecní úřady, vyšlo také v roce 1852 nařízení ministerstva vnitra, že všechny obce jsou povinny k výkonu svých správních funkcí používat razítek a pečetí, aby jimi vydané úřední dokumenty a listiny mohly mít právní relevanci. Ministerským výnosem nebylo určeno jak má razítko vypadat, s výjimkou nutnosti textu s názvem obce, či obecního úřadu. Stejně tak nebyly určovány náměty symbolů pro pečetní pole. Volba byla zcela na samosprávách. V Kněževsi byl zhotoven typář, který se opíral o dřívější „vrchnostenské“ razítko a pro pečetní pole byly použity shodné figury žáby a dvou hlav – mužské a ženské. Jejich stylizace byla propracovanější než u předlohy. Opis zněl OBEC KNĚŽOVES. Podoba nově zhotovené pečeti, opakující figury pečeti předchozí, dokládá, že obyvatelé Kněževsi považovali vrchnostenskou pečeť za nutně následováníhodnou. Nebo si nebyli vědomi, že nemusí respektovat „staré“ znamení a mohou si zvolit nové. Jedině výklad vysvětlující význam žáby, mužské a ženské hlavy, opřený o „sílu“ zmíněné pověsti, umožňoval vnímat symboly jako ryze kněževeské a zároveň prosté čehokoliv „fürstenberského“. Možná to byl i důvod vzniku oné báje, která se obsahem dotýká samotného „založení“ obce. Ve vztahu k obci není nic „silnějšího“ než doklad o jejím jednoznačném počátku, byť ve formě mýtu. V této rovině se Kněževes srovnává s Prahou. Z pohledu heraldického opět nešlo o znak, protože figury nebyly položeny do štítu a v pečetním poli jsou volně (popis viz Přibyl-Liška, 1975; vyobrazení viz Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 199). Typář se používal k otisku do vosku a také jako razítko (viz Pamětní kniha obce Kněževes).

V roce 1881 bylo pro obecní úřad zhotoveno nové razítko vyryté zkušenou rukou. Je to patrné hlavně na obou hlavách, které zde získaly atributy antického císaře a císařovny. Žába se podobá spíše želvě. Od předchozího razítka je toto odlišné nejen průměrem 34 mm, ale také opisem: OBECNÍ ÚŘAD KNĚŽEVES x OKRES RAKOVNICKÝ x. Pro absenci štítu opět nejde o znak, ale o pouhé znamení.

O tom, že obec Kněževes do této doby (1881) neměla znak, vychází krom jiného i z obecné skutečnosti, že jako běžná ves nemohla podle tehdy platného právního řádu znak vůbec mít. Nebyla ani městem a ani městečkem. V Kněževsi bylo možné mít znak až od května roku 1897. Další skutečností, která podporuje fakt, že v Kněževsi nebylo používáno znaku ještě v roce 1845 je „mlčení“ topografické literatury z 19. století, která jinak zprávy o užívaných znacích přináší (Johann Gottfried Sommer, Das Königreich Böhmen, Bd. XIII, Rakonitzer Kreis, Prag 1845), či negativní obsah heraldického kompendia z roku 1864 vypracovaného na objednávku rakouského ministerstva vnitra (Vincenz Robert Widimsky, Städtewappen des oesterreichischen Kaiserstaates, I. Königreich Böhmen, Wien 1864).

Teprve Ottův slovník naučný z roku 1899 přináší zprávu o znaku městečka Kněževes. Znak není vyobrazen, ale je zde popsán: „…v modrém štítě stříbrná městská zeď s cimbuřím a branou zavřenou; za hradební zdí vystupují dvě dvoupatrové věže, uprostřed nichž vyvýšeně zelená rosnička; po stranách věží z levé strany poprsí rolníka a napravo jeho ženy, okolo nich pak vynikají dvě chmelové ratolesti přirozené barvy“. K tomu je doplněno - „Kněževes byla hrazenou vsí se třemi branami, poslední zbořena r. 1896. Byl v ní znak obce vytesán v kameně“ (Ottův slovník naučný, XIV., Praha 1899, s. 428). Tuto skutečnost komentuje Čarek jako časový rozpor, protože znak by tak existoval ještě před tím, než byla Kněževes povýšena na městečko.

Ve vztahu k Čarkovu tvrzení je paradoxní, že dosud zachované vyobrazení oné naposledy zbořené kněževeské brány (zbořené nikoliv v roce 1896, ale v roce 1894; brány byly dvě a nikoliv tři) dokládá, že žádný znak dle uvedeného popisu na ní nebyl (Pamětní kniha obce Kněževes, s. 467; kresba kronikáře Josefa Hauera z roku 1890) Vyobrazení celkového pohledu na bránu mezi dvěma staveními (č. p. 3 „ U Tunsbarnů“ a č. p. 84 „U Cihlů“) je doplněno v následujících letech dopsaným textem: (vlevo nahoře) „Hoření brána (východní) v Kněžovsi. Kněžoves byla uzavřená obec jen se dvěma výjezdy opatřenými bránami. U nich se vybíralo asi do roku 1893 mýto“; (vlevo dole) „Když brána překážela zvýšenému provozu byla tato r. 1894 zbořena“. Z vybrazení je patrné, že v barokním kulisovém nástavci brány byla vsazená vodorovně obdélníková deska se žábou mezi dvěma hlavami. Stejně jako na pečetích a razítcích z předchozí doby, jde i zde o pouhé znamení bez štítu a tedy opět nikoliv o znak. V příslušné oborové literatuře je, díky prostému opisování jedněch od druhých a bez řádné verifikace, neustále a dokola opakováno nepřesné a zavádějící tvrzení z Ottova naučného slovníku, že onen znak s hradbou a věžemi byl na poslední kněževeské bráně zbořené v roce 1896. Tak v roce 1938 Jan Renner s opatrným „prý“. Po něm v roce 1975 Alois Přibyl a nakonec v roce 1985 i Jiří Čarek. Protože na zbořené kněževeské bráně nebyl znak, ale pouze znamení z obecní pečeti, pak zcela pozbývá platnosti Čarkova námitka o časové kolizi – brána (zbořena 1896, rep. 1894) a povýšení na městečko (1897) – a z toho dovozované zdání existence znaku ještě před povýšujícím aktem. Žádný znak obce Kněževes neexistoval ani před rokem 1864 nebo před rokem 1897. Nevznikl ani v roce 1897 při povýšení na městečko, resp. součástí tohoto aktu nebylo udělení znaku.

V této souvislosti je pozoruhodné, že někdy v roce 1898 zavedlo „novopečené“ městečko nové razítko. To mělo průměr 34 mm a opis: Obecní úřad v KNĚŽEVSI Okr. Rakovník V pečetním poli byla opět žába mezi dvěma hlavami a opět jako pouhé znamení bez štítu – ani tentokrát tedy nešlo o znak. Uvedené razítko bylo používáno nejméně do roku 1938 (viz Pamětní kniha obce Kněževes). Zřejmě někdy v průběhu let 1897 a 1898 byly v Kněževsi učiněny kroky k řádnému konstituování znaku městečka. Strana druhá Pamětní knihy obce Kněževes dává zřetelně najevo, kde byly nalézány inspirační zdroje pro podobu znaku a dává také pomyslnou odpověď na jistě nutnou a neodbytnou otázku, proč nebyl předpokládaný proces konstituování znaku završen řádným udělením císařem. Na dalších řádcích se pokusím o možné vysvětlení.

Je nezpochybnitelné, že Kněževes po svém povýšení na městečko v roce 1897 měla právní nárok na udělení znaku. Zde je dobré vsunout poznámku o skutečnosti, že samotný akt povýšení na městečko či město nebyl totožný s udělením znaku. Nelze je dávat do jednoznačných souvislostí. Šlo vždy o akty dva, i když bylo obvyklé, že tyto jinak rozdělené akty byly formálně spojeny v jeden, ale účtovány byly dva úřední výkony. Udělovatelem byl v té době císař František Josef I. Úřední postup byl stejný jako u žádosti o povýšení na městečko. K podané žádosti o udělení znaku bylo nezbytně nutné přiložit vyobrazení v podobě barevné kresby s textem výkladu. Dříve císařská a královská dvorská kancelář, od poloviny 19. století heraldičtí cenzoři, jako úředníci rakouského ministerstva vnitra ve Vídni, se navrhováním znaků městům a také šlechticům nezabývali. Jejich prací bylo posoudit návrh, případně navrhnout předkladateli žádosti korigování navrhovaného znaku, či ho zcela odmítnout. Odmítající rezultáty nebyly ničím mimořádným. Lze tedy předpokládat, i když pouze v teoretické rovině, že návrhu znaku se ujal někdo z Kněževsi a jím vypracovaná kresebná podoba znaku městečka zahájila obvyklou úřední cestu. Návrh mohl být neakceptovatelný již na úrovní českého místodržitelství. Toto konstatování je podpořeno faktem, že do Vídně nikdy žádná žádost o udělení znaku z Kněževsi nedošla. Vyplývá to z obsahu tzv. Šlechtického archivu, jak se nazývá fond Národního archivu v Praze a mající původ v delimitovaném archivu ministerstva vnitra ve Vídni po rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku Československé republiky. V roce 1920 došlo k československo-rakouské spisové rozluce a z Vídně byly do Prahy převezeny části registratury vídeňského ministerstva vnitra týkající se českých zemí. Součástí převzatého archivního fondu byly složky nejen se šlechtickými nobilitacemi a renobilitacemi, udělování znaků duchovním hodnostářům, ale také složky spojené s udělováním městských znaků. Obvykle složka obsahovala žádost obce, případnou korespondenci a rozhodnutí. Součástí fondu jsou i složky odmítnutých žádostí. V žádné z těchto archiválií se složka „Kněževes“ nenachází.

Možným důvodem nekonstituování znaku v Kněževsi může být i to, že za povýšení na městečko i za udělení znaku byly vyměřovány běžné taxy za úřední výkon (císařův podpis na privilegiích byl zadarmo a František Josef I. to považoval za svou službu státu). Poplatky byly poměrně vysoké. Samotné povýšení na městečko dokázalo rozpočet obce tak výrazně umenšit, že pomyšlení na vydání shodné částky za udělení znaku bylo odsouváno z roku na rok (nejvíce stálo vyhotovení privilegia). Lze si i v Kněževsi představit popsanou situaci s tím, že první světová válka se blížila a v jejím průběhu byly tzv. „jiné starosti“.

Úvahy o podobě znaku v Kněževsi měly inspirační zdroj v Pamětní knize obce Kněževes, kde na straně 2 jsou otisky pečetí. Horní dvě pečeti jsou označeny připojenou popiskou „Stará pečeť obce Kněžoves“ a dolní je označena jako „Pečeť nová r. 1881“ (pro úplnost - zcela dole je otisk oválného, pouze nápisového razítka, pojmenovsného jako "Razítko chmelní r. 1884). Podstatné pro další výklad jsou dva horní otisky. Vlevo je do černého vosku otištěna ona výše popsaná nejstarší známá pečeť z období knížat z Fürstenbergu se žábou, dvěma hlavami – mužskou a ženskou – a s písmeny FzF HT. Pozoruhodné je, že tento otisk je nadepsán „Přední strana“ (myšleno přední strana staré pečeti obce Kněževes). Vpravo je otisk pečeti do červeného vosku označený jako „Zadní strana“ (myšleno zadní strana staré pečeti obce Kněževes).

V pečetním poli „zadní strany staré pečeti obce Kněževes“ je štít se znakem města, kterým jsou dvě věže, každá se dvěma okny nad sebou, cimbuřím a jehlancovou střechou, vynikající za hradbou s cimbuřím a gotickou zavřenou branou. Opis, i když čitelný jen částečně, ale na rozhodných místech bez pochybností, určuje uvedený otisk jako pečeť města „Vilémova“ (*WILHELMENCS///CZ//E//L///V/////SIGIL). Identifikace pečeti podle znaku již není tak jednoznačná, protože město Vilémov (okr. Chomutov) užívá znaku uděleného císařem Rudolfem II. v roce 1586, který má podobu v detailech odlišnou – mezi věžemi je štítek s třemi břevny a střechy věží vrcholí korouhvičkami. Jestliže může existovat pochybnost v určení nositele pečeti jako města Vilémova u Chomutova, pak ale nelze pochybovat o tom, že pečeť nemá žádnou souvislost s Kněževsí a zcela určitě patří někomu úplně jinému.

Už samo označení „přední“ a „zadní“ strana pečeti svědčí o tom, že autor popisek vůbec netušil nesmyslnost takového pojmenování a dopustil se možná nechtěné mystifikace. Běžné pečeti totiž nemají dvě strany. A díky způsobu výroby typářů a jejich konečnému užívání je ani mít nemohou. Pouze velice vzácné tzv. mincovní pečeti jsou oboustranné, ale takové byly používány pouze vladaři a vysokými církevními hodnostáři, ale nikoliv městy, a už vůbec ne pouhými venkovskými obcemi bez městského statutu. Jakým způsobem se dostala pečeť či typář úplně jiného města do Kněževsi zůstane záhadou, kterou nemá smysl na tomto místě řešit. Ovšem jako předloha pro tvorbu znaku městečka v samém závěru 19. století je odsouzení hodna.

Předpokládaný autor návrhu znaku městečka Kněževsi snad pocházel přímo z místa a zjevně nebyl dostatečně vybaven potřebnými znalostmi oboru heraldika. Zcela určitě se opíral o otisky popsaných pečetí v Pamětní knize obce Kněževes a jejich „přední“ a „zadní“ stranu sloučil do jediného symbolu. Inspirace byla také nalézána ve znaku města Rakovníka, který jakoby zastupoval celou řadu historických městských znaků tvořených obvykle hradbami a věžemi. Autor návrhů to pravděpodobně měl za jakousi „normu“ a úzus. Prostor mezi věžemi byl vyplněn figurami z užívaného razítka. Žába a mužská a ženská hlava byly vnímány jako již tradiční symbolika. Jejich dosavadním několikanásobným užitím získaly figury charakter ustáleného a neměnného symbolu. I tak bylo asi usuzováno, že pro znak městečka Kněževes je hradba s bránou, věže, žába a dvě hlavy málo a tak vše bylo ještě doplněno o symbol chmelařství, kterým v té době již bylo městečko proslulé. Symbolizování této skutečnosti bylo provedeno stylizovanou chmelovou větvičkou s listy a šišticemi. Výtvarné pojetí chmelové větvičky bylo poněkud nešťastně inspirováno gotickou rozpěrou mezi věžemi ve znaku města Rakovníka a snad nebylo dostatečně vnímáno, že v rakovnickém městském znaku jde o prvek gotických stavebních konstrukcí, které jsou pramálo vhodné k napodobování při snaze symbolizovat pěstování chmele. Znak se stal poněkud bizarním konglomerátem nesourodých prvků.

Dále se můžeme jen dohadovat. Je pochopitelné, že výše komentovaná laická kreace na téma novodobý městský znak nemohla najít u státních úředníků na konci 19. století dostatečné pochopení. Je opravdu možné, že pokus Kněževeských o řádné konstituování znaku městečka ztroskotal právě na jeho poněkud „přeplácané“ podobě a také se „honosil“ zcela nepřípadnými městskými fortifikacemi. Ze stejné doby je znám případ totožné snahy o konstituování znaku městečkem Bezno (okr. Mladá Boleslav), kde byly do znaku také navrženy věže a hradby a další figury. Ve Vídni byl návrh bezenského znaku striktně odmítnut právě kvůli hradbám a věžím. Naopak jiné městské znaky z téže doby, které neměly podobné ambice, schváleny a uděleny byly (Mikulášovice, okr. Děčín – 1917; i když i zde bylo nutné korigovat některé představy navrhovatele znaku). Byl-li návrh kněževeského znaku rakouskými úřady skutečně odmítnut, lze se domnívat, že například nedostatek vůle, prostá zhrzenost navrhovatele, zatvrzelost nebo obyčejné „nevědění si rady“ u představitelů obce způsobily, že schvalovací proces dokončen nebyl. Lze si určitě představit možné „emoce“ představitelů obce provázející předpokládané odmítnutí znaku úřady v době, kdy ten byl jistě s velkými ambicemi poskytnut redakci Ottova naučného slovníku. Vydáním XIV. dílu slovníku v roce 1899 se potvrdila existence pravděpodobně neschváleného, odmítnutého a zároveň neplatného znaku. To bylo jistě možné chápat jako nepříjemnou „blamáž“. Zdá se tedy, že Kněževeskými bylo „trucováno“ a znak byl i nadále užíván. A to i přesto, že mu chybělo to hlavní – udělení panovníkem (o financování viz výše).

Lze se domnívat, že si Kněževesští v případě znaku stejně nebyli jistí, co je dobré a co chybné, co je hodno následování a co je nezbytně nutné odmítnout. Ona nejistota vyplývá z artefaktu, který byl vyroben jako upomínka na sjezd rodáků a přátel městyse Kněževsi, který se konal na konci července roku 1911. Čtvercová „plaketka“ s ouškem pro stuhu na jednom z rohů nesla na jedné straně vyobrazení volné hradby s otevřenou branou a dvěma věžemi, ohraničené zkříženými a do kruhu stočenými chmelovými větičkami. Mezi věžemi nebyl žádný další symbol. Že vyobrazení bylo chápáno jako znak městečka Kněževes, je mimo jakoukoliv pochybnost. Byla totiž opakována ona nesmyslná tzv. „zadní strana staré pečeti obce Kněževes“ uvedená v pamětní knize.

Krátce před tím v roce 1909 vyšla historicko-topografická práce Augusta Sedláčka, Místopisný slovník historický Království českého. O historii Kněževse je autorem psáno, ale zmínka o znaku zde není (August Sedláček, Místopisný slovník historický Království českého, b. d. a m. v., s. 420). Koryfej českých heraldických studií a soudobý přední znalec heraldiky v Čechách na jiných místech zmínku o městských znacích neopomenul. Svědčí to o jediném – u Kněževsi nebylo o čem psát, nebylo oficiálního znaku. Tentokrát Sedláček s podivem nic nedal na popis kněževeského znaku v Ottově naučném slovníku, i když v jiných případech mu byla právě tato encyklopedie jednoznačnou oporou (včetně chyb, jejichž zdrojem byla publikace Widimského z roku 1864).

S ubíhajícími lety se v Kněževsi počala vytvářet jakási „pseudotradice“. Zřejmě tomu pomohl i dějinný předěl první světové války a zánik Rakousko-Uherska. Mnohé z toho, co se událo v relativně nedávné době, začalo být vnímáno jako „dávná“ minulost. Obvyklá hovorová rčení „to bylo před válkou“, „to bylo ještě za Rakouska“ dávala sdělovanému jakýsi punc velmi vzdálené minulosti, pokud se neřeklo, že je mluveno například o roku 1900. V období tzv. první republiky se podoba znaku ustálila návratem k podobě dané původním předpokládaným návrhem z konce 19. století. Svědčí o tom již zmíněný článek o kněževeském znaku od Jana Rennera z roku 1938 s černobílým vyobrazením a pak dvě kolorované kresby znaku, které dobou vzniku byly od sebe dost vzdálené. Jedna je v rámečku v kanceláři starosty obce (z neznámé doby, snad z období před rokem 1938) a druhá v „Kronice obce Kněževes okres Rakovník“ z roku 1965 (strana 3).

Obě vyobrazení znaku jsou téměř shodná – V modrém štítě stříbrná kvádrovaná hradba s cimbuřím a bránou se zavřenými zlatými vraty na černých závěsech. Za hradbou vynikají stříbrné věže s cimbuřím, červenou jehlancovou střechou zakončenou zlatou makovicí a dvěma černými okny nad sebou. Z vnitřních boků věží vyrůstají zelené uprostřed spojené větévky chmele s listy a šišticemi provázené nahoře zelenou žábou a dole dvěma přivrácenými bustami, vpravo muže, vlevo ženy oba přirozené barvy a ve stříbrném oděvu. Kresba znaku z roku 1965 je rozdílná v tom, že obě busty jsou otočeny čelně.

I když obec Kněževes vnímá uvedený znak jako historický, tak odborná heraldická literatura tento fakt neakceptovala bez výhrad a odsudků. Když v roce 1975 vyšla publikace o středočeských městských znacích, byl zde uveden i znak obce Kněževes. Jsou zde zmíněny i historické pečeti (i když nikoliv v úplném poznatelném výčtu). Znak byl Aloisem Přibylem popsán takto: „Na modrém štítě je stříbrná kvádrovaná hradba s cimbuřím a uzavřenou bránou, za kterou vystupují dvě stříbrné dvoupatrové věže s okny nad sebou, ukončené cimbuřím ze tří stínek a špičatou červenou střechou se zlatou makovicí na vrcholu. Mezi věžemi jsou dvě poprsí, mužské (sedláka) po pravé straně v modrém šatě, hledící do středu štítu, a ženské (selky) po levé, obrácené doprava, v šatě červeném. Nad jejich hlavami jsou jako symboly chmelařství dvě rozložené zelené chmelové haluze a nad nimi uprostřed zelená žába (rosnička)“ (Alois Přibyl, Karel Liška, Znaky a pečetě středočeských měst, Praha 1975, s. 73). V příloze je barevné vyobrazení znaku od Karla Lišky. Toto vyobrazení má tu vlastnost, že v odborné heraldické literatuře je to vůbec první publikovaná barevná podoba znaku Kněževsi. Je patrné, že Karel Liška neviděl ani jednu ze dvou autentických barevných podob znaku, které jsou dodnes dochovány v Kněževsi, a „tvořil“ pouze na základě Přibylova popisu. Proto například oblékl „poprsí“ muže do modrého a ženy do červeného „šatu“, ačkoliv pro takovou barevnost neexistuje žádná opora. Chmelové „haluze“ stylizoval po svém – subjektivně řečeno je to lepší řešení než to, které je jasně inspirováno rakovnickým městským znakem.

Poslední relevantní kompendium české komunální heraldiky od Jiřího Čarka uvádí: „Teprve 29. dubna 1897 byla [Kněževes] povýšena na městečko. Přesto se v literatuře popisuje znak obce, který prý býval na jeho poslední bráně, zbořené ještě před povýšením na městečko v r. 1896. Znak prý vyhlížel takto: Na modrém štítě stříbrná městská zeď z kvádrů s cimbuřím a zavřenou městskou bránou. Po stranách dvě rovněž stříbrné věže, každá s dvěma okny nad sebou, třemi stínkami cimbuří a červenou stanovou střechou se zlatou makovicí, Věže spojuje oblouk ze dvou zelených chmelových ratolestí (ve skutečnosti asi napodobení nepochopeného architektonického oblouku z rakovnického erbu). Pod obloukem jsou dvě hlavy: sedláka, doleva hledícího, v modrém šatě, a jeho ženy, zepředu, v šatě červeném. Nad obloukem je zelená žába rosnička“. Dále je činěna zmínka o podobě historických pečetí a z toho plynoucí komentář a rezultát: „Nejsou na nich fortifikace. Pečeti tedy nepotvrzují správnost znaku popisovaného literaturou, a to tím spíše, že nešlo ani o městečko. Ani po povýšení na městečko nebyl mu dán žádný nový znak. Podle toho tedy patrně nejde vůbec o skutečný znak, nejvýš o nějaký neschválený návrh, ničím nedoložený“ (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s.199). Čarkův rezultát se neopírá o úplnou znalost okolností vzniku znaku v Kněževsi a jeho užívání.

Obecní zastupitelstvo v Kněževsi rozhodlo na svém zasedání konaném dne 25. 4. 2006 o podobě znaku a vlajky obce, které navrhl autor tohoto článku, a postoupilo oba symboly ke schválení a udělení do Poslanecké sněmovny. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii schválil předložené návrhy 13. 12. 2006 a předseda Poslanecké sněmovny PČR je obci udělil 5. 4. 2007.

Udělený znak byl dekretem popsán takto: „V modrém štítě stříbrná kvádrovaná hradba s cimbuřím a branou se zlatými zavřenými vraty na černých závěsech. Za hradbou dvě stříbrné věže s cimbuřím, každá se dvěma černými okny nad sebou a červenou stanovou střechou zakončenou zlatou makovicí. Mezi věžemi dvě přivrácené busty, muže a ženy, obě v přirozené barvě a ve stříbrném oděvu. Nad nimi zkřížené chmelové stonky s listy a šišticemi převýšené žábou, vše zlaté“.

Vlajka se shoduje s následujícím popisem: „List tvoří čtyři vodorovné pruhy, žlutý, bílý, modrý a žlutý, v poměru 1 : 3 : 3 : 1. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3“.

23. 10. 2007 byla rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny PČR obec Kněževes určena městysem.

Pro úplnost uvádíme, že jméno Kněževes nese také obec v okrese Praha-západ. Ta má obecní symboly udělené předsedou Poslanecké sněmovny PČR dne 7. 4. 2006. Znak byl udělovacím dekretem popsán takto: V červeno-zeleně děleném štítě pod hermelínovou hlavou zkřížené klíče přeložené obilným klasem se dvěma listy, vše zlaté. Vlajka se shoduje s popisem: List tvoří tři vodorovné pruhy, hermelínový, červený a zelený, v poměru 3 : 2 : 3. V žerďové polovině přes červený a zelený pruh zkřížené klíče přeložené obilným klasem se dvěma listy, vše žluté. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

Publikováno: Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a hradlická společnost v Praze. Ročník XXX, číslo 4/2010. Praha 2010, s. 69 - 80.