Milín

O ZNAKU OBCE MILÍNA

Obcí Milín užívaný znak odpovídá následujícímu popisu:  V modrém štítě stříbrno-červeně polcená orlice se zlatou zbrojí, červeným jazykem a zlatým jetelovitě zakončeným perizoniem. Podoba znaku je opírána o existenci typáře pečeti městečka Milína z roku 1621. Do desky mosazného typáře o průměru 44 mm byl vyryt raně barokní, na bocích vykrajovaný, štít s orlicí. Mezi vnitřní dvojitou a vnější jednoduchou lištou se závěrečným ohraničením astragalem, je český opis tvořený unciálami: PECAET [ MEISTECZKA [ MILINA [ 1621 [ /ornament/ (Alois Přibyl, Karel Liška, Znaky a pečetě středočeských měst, Praha 1975, s. 98 – 99, vyobr. tab. XII, obr. 7 - kresba Karel Liška – nepřesné, viz níže; dále jen Přibyl - Liška).

Se vznikem milínské pečeti a znaku jsou spojeny laické a zároveň nepřijatelné výklady vzniklé někdy v polovině 19. století a zaznamenané milínskou kronikou v roce 1931. V Milíně samotném byla uvedená pečeť ještě nedávno komentována právě v tomto duchu. A to jako výsledek udělení znaku císařem Ferdinandem II. (Milín, městečko na Zlaté stezce, Milín 1996; dále jen Milín, 1996). Akt měl být součástí domnělého znovupovýšení Milína na městečko. A to na přímluvu Bedřicha II. Maštovského z Kolovrat, který údajně jako zachránce českých korunovačních klenotů byl za odměnu jmenován karlštejnským purkrabím. Toto tvrzení je součástí výše zmíněné milínské tiskoviny, resp. kapitoly Milín - historie vzniku městských práv s podtitulem Dějiny vzniku městského a znakového privilegia (Milín, 1996, s. 11) a autorem textu i vydavatelem bylo považovano za zcela seriozní. S tím není možné souhlasit, protože mnohé z uvedené „legendy“ odporuje historickým skutečnostem a existuje příliš mnoho indicií, že s podobou znaku obce Milín je všechno zcela jinak. 

Odborná literatura se k podobě milínského znaku vyjadřuje velice opatrně. Ottův slovník naučný v roce 1901 tvrdí, že Milín obdržel v roce 1621 spolu s městskými právy i znak a to na přímluvu Bedřicha Mašťovského z Kolovrat (OSN XVII, Praha 1901, s. 345). Ale nedlouho po té, v roce 1909, koryfej českomoravské heraldiky August Sedláček ve svém Místopisném slovníku historickém Království českého (b. m. a d. v., s. 606) píše v poznámce následující za popisem milínského znaku – „snad erb nějakého pána z Kolovrat, který byl Karlšteinským purkrabím“. Toto velice obecné a nijak kategorické konstatování svědčí o skutečnosti, že Sedláček si nebyl přinejmenším jist tradovanou interpretací původu znaku městyse. K projevené skepsi měl nepochybně dobré důvody, protože ve své době byl předním znalcem nejen šlechtické heraldiky, ale také šlechtické genealogie a uvedeného Kolovrata zřejmě nedokázal identifikovat (k tomu viz níže). 

Novodobá heraldická literatura je ve svých závěrech zcela v rozporu s tvrzeními uváděnými v milínské tiskovině. Například Alois Přibyl s Karlem Liškou v publikaci Znaky a pečetě středočeských měst k milínskému znaku poznamenávají: „S největší pravděpodobností představuje tento milínský znak rodový erb pánů z Kolovrat. Kdy a od koho jej Milín získal, není známo, protože znakové privilegium není doloženo. Podle data na pečeti by se dalo soudit, že městské pečetní znamení dostali Milínští v roce 1621“. V této knize je také činěna poznámka, že přes úsilovné hledání archiváře Jindřicha Václava Bezděky z Příbrami se žádné znakové privilegium nepodařilo nalézt, ale ani žádný archivní záznam, který by mohl existenci privilegia Ferdinanda II. potvrdit (Přibyl – Liška, s. 99, k tomu pozn. č. 324, s. 186). 

Zcela jednoznačné pochybnosti o původu milínského znaku byly vysloveny v posledním shrnujícím kompendiu o české komunální heraldice z roku 1985 (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985; dále jen Čarek). Zde se uvádí: „Městečko Milín bylo založeno před rokem 1336. Později snad pokleslo a bylo znovu povýšeno a opatřeno znakem r. 1621. Historka o Bedřichu Mašťovském z Kolovrat v Pamětní knize z r. 1931, která se k tomu váže, se však zdá být jen pověstí. Neznáme totiž bezpečně ani původní podobu znaku. Na pečetidle je jasně vidět na štítě doprava hledící orlici, není však vyznačeno její svislé dělení, ani nemá půlměsíc přes prsa. Neshoduje se tedy s pozdějším podáním, udržovaným až do nové doby, jež odvozuje znak Milína od erbu kolovratského. Pro nedostatek jiných pramenů nezbývá však než připustit možnost, že odchylné detaily nebyly na pečeti provedeny pro její malé rozměry. Respektujeme tedy městem užívanou rozpoltěnou bílo-červenou orlici na modrém štítě“ (Čarek, s. 248). 

Tyto publikované skutečnosti je možné komentovat. Historka o Bedřichovi Mašťovském z Kolovrat uvedená v milínské Pamětní knize z roku 1931 pravděpodobně není zaznamenáním místního tradičního povědomí o podobě znaku, ale zřejmě převzatou interpretací vídeňského profesora Vincenze Roberta Widimského, uvedenou v jeho nekritické publikaci o městských znacích v Českém království z roku 1864 (Vincenz Robert Widimsky, Städtewappen des oesterreichischen Kaiserstaates, Theil I., Königreich Böhmen, Wien 1864; dále jen Widimsky). Byl to on, který napsal, že Milín dostal městský znak v roce 1621 od císaře Ferdinanda II. na přímluvu „vrchnosti“ Bedřicha Mašťovského z Kolovrat (Widimsky, s. 79). Od něj se dostala tato smyšlenka i do další literatury. Na obranu Widimského lze poznamenat, že to nemusel nutně být on, kdo si onu historku o Kolovratovi vymyslel, ale mohl jen interpretovat zdání vyslovené v samotném Milíně. 

Widimsky se ujal, na základě zadání rakouského ministerstva vnitra, záměru vytvořit soupis všech městských znaků v Rakousko-Uhersku. Z původního záměru se podařilo shromáždit a v knižní podobě vydat pouze malou část. Pro nás je podstatná publikace o znacích měst v Českém království. K ní ukončil sběr materiálů v roce 1860. V době, kdy vyšla Widimského práce, byly zahájeny přípravy pro vydávání Ottova slovníku naučného. Redakce slovníku zcela nekriticky akceptovala Widimského interpretaci domácí komunální heraldiky a obecně vnímanou autoritou českého encyklopedického díla bylo pomoženo petrifikaci nesprávné podoby celé řady městských znaků na velice dlouhou dobu. Teprve dnes jsou Widimského omyly, pochybení a svévolné interpretace postupně odhalovány, komentovány, a pokud je to možné, i napravovány. 

První skutečností, která výklad geneze milínského znaku zpochybňuje, je samotná osoba Bedřicha Mašťovského z Kolovrat. Podle nejnovějšího bádání o Kolovratech od Vlastimila Borůvky (Vlastimil Borůvka, Genealogie rodu pánů z Kolovrat, Heraldika a genealogie, Klub pro českou heraldiku a genealogii, roč. XXV, č. 1, Praha 1992; týž, Rodopis rodu pánů z Kolovrat, in: Dějiny Rychnova nad Kněžnou a rodu pánů z Kolovrat, nakl. Onyx, Praha 2000) je Bedřich Mašťovský z Kolovrat znám v letech 1545 – 1617 (data narození a úmrtí známa nejsou). S „podivem“ není známo, že by ještě žil v době bitvy na Bílé Hoře v roce 1620 - nejspíše byl již zemřelý, stejně jako není známo, že by zachraňoval Ferdinandovi II. korunovační klenoty, stejně jako není známo, že by za odměnu byl jmenován karlštejnským purkrabím, stejně jako není známo, že by byl v nějakém vztahu k Milínu. Jestliže zmínky o Bedřichovi končí v roce 1617, nebyl v roce následujícím pravděpodobně již mezi živými. Měl sice stejnojmenného syna, který je připomínán v roce 1597, ale více se o něm neví. Ten by měl být zmiňovaným Bedřichem II. Mašťovským z Kolovrat a možná právě pro svou „historickou nezřetelnost“ se stal hlavní postavou milínského „bájného“ vyprávění. 

Řadu karlštejnských purkrabí předcházející zrušení úřadu v roce 1625 lze bez obtíží rekonstruovat (např. August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého VI, Podbrdsko, Praha 1889, kapitola Karlštejn, s. 1 – 78; Vlasta Dvořáková, Dobroslava Menclová, Karlštejn, Praha 1965; v nich také osudy hradu a majetkoprávní vztahy po roce 1620). Karlštejnští purkrabí byli obvykle dva – jeden za stav panský a jeden za stav rytířský. Pokud byli do úřadu jmenováni Kolovratové, pak vždy za stav panský. Od přelomu 16. a 17. století byli v úřadu prvního purkrabího následující příslušníci české šlechty. 

1587 – 1600 Jáchym Novohradský z Kolovrat
1600 – 1603 Václav Ples Heřmanský ze Sloupna
1603 – 1604 Jáchym Oldřich z Hradce
1604 – 1605 Jan z Vřesovic
1605 – 1611 Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka
1611             Kryštof Vratislav z Mitrovic
1611 – 1617 Jindřich Matyáš z Thurnu
1617 – 1618 Adam Hrzán z Harasova
1618             Jaroslav Bořita z Martinic
1618 – 1621 Jindřich Matyáš z Thurnu
1621 – 1622 Jaroslav Bořita z Martinic
1623 – 1625 Bedřich z Talmberka – poslední karlštejnský královský purkrabí  

Jak je ze seznamu patrné, tak žádný Bedřich Mašťovský z Kolovrat mezi purkrabími nefiguruje. O Bedřichovi I. Mašťovském víme, že zastával funkci hejtmana žateckého kraje. Jediným Bedřichem v řadě karlštejnských purkrabí vymezené lety 1587 – 1625 je poslední držitel tohoto úřadu Bedřich z Talmberka. Rodovým erbem Talmberků byla lekna (leknínové listy, shodně s pány z Martinic a dalšími). Podobně jediným Kolovratem ve funkci karlštejnského purkrabí v uvedeném ohraničeném období byl Jáchym Novohradský – tedy žádný Bedřich z Kolovrat. 

V roce 1625 byly statky příslušné ke Karlštejnu a s nimi i Milín předány k užívání královně a spravovala je komora královny a proto byl zrušen úřad královského purkrabího. A to i s ohledem na skutečnost, že korunovační klenoty a korunní archiv původně uložené na Karlštejně našly trvalé místo na Pražském hradě. Před předáním karlštejnského panství královnině komoře bylo panství v roce 1622 odhádáno a nebylo při tom konstatováno lenní či zástavní držení Milína. Tím je i popřeno možné držení Milína Bedřichem Mašťovským z Kolovrat jako léna nebo zástavy. Zde by platilo, že držení statků příslušných k panství Karlštejn, např. jako léna, nenese s sebou nutnost zastávání purkrabského úřadu – statek mohl být dán lénem nebo do zástavy komukoliv. Ale ani tento vztah u Kolovrata nenalézáme. 

K osudu korunovačních klenotů lze poznamenat. Korunovační klenoty po korunovaci Fridricha Falckého byly v jeho pomyslném držení až do bitvy na Bílé hoře. Tehdy prchající král z obavy před pronásledováním zanechal korunovační klenoty a korunní archiv na radnici Starého Města Pražského. Staroměstskými radními bylo 9. 11. 1620 vše předáno bělohorskému vítězi Maxmiliánovi Bavorskému, který přikázal převézt uvedené cennosti na Pražský hrad. Staroměstští 17. 11. 1620 přivezli korunovační klenoty a osm truhlic korunního archivu na Pražský hrad a odevzdali je do rukou Karla knížete z Liechtensteinu a Karla hraběte Buquoye. Korunovační klenoty byly uloženy ve svatováclavské kapli. Historie zaznamenaná autentickými osobami (Pavel Skála ze Zhoře, Historie česká, Praha 1984, s. 314) potvrzuje, že zásluhy Bedřicha Mašťovského jsou pouhé smyšlenky. 

Věrohodnost té části ikonografie milínského znaku, která je spojovaná s osobou Bedřicha Mašťovského z Kolovrat, byla dostatečně zpochybněna. Lze tedy přistoupit k výkladu obecně heraldickému. 

Ze způsobu tvorby městských znaků v minulosti lze odpozorovat mechanismus, který byl platný vždy a za každých okolností.  

Za prvé - udělení práva užívat městskou pečeť neznamenalo vždy udělení znaku. Stejně tak užívání městské pečeti nijak nepotvrzovalo existenci městského znaku. To proto, že pečeť a znak jsou dvě zcela odlišné věci s rozdílnými vlastnostmi a funkcemi. Nelze však popřít fakt, že odvození skutečného městského znaku od městské pečeti byl svého času zcela obvyklý způsob, jak znak vznikl. A stejně tak od určité doby byl akt udělení pečeti automaticky spojován s udělením znaku, resp. udělení znaku bylo v privilegiu formulováno jako popis obrazu pečeti včetně tinktur – a to i přesto, že typář pečeti zcela logicky není schopen barevného otisku. Formulace „udělujeme znak neboli pečeť“, obvyklá v privilegiích udělujících městské znaky (například v 16. století), nepotvrzuje oprávněnost vnímání shodnosti znaku a pečeti ale odráží obvyklost užívání městských znaků na pečetích jako velice důležitého právního nástroje a proto je v listinách vedle znaku pečeť zmiňována. 

Za druhé - podoba znaku odrážela především vztah majitele k jeho majetku. Teprve později (2. pol. 19. stol.) byly znaky měst vytvářeny také na jiných principech, vycházejících především z reprezentační funkce znaku. Milín byl majetkem krále a je zcela nemyslitelné, s ohledem na soudobý právní řád a zvyklosti na počátku 17. století, aby majetek krále byl označen erbem lenního držitele, resp. erbem karlštejnského purkrabí. Stejně tak je nesmyslná představa, že nově vznikající znaky byly ve svých figurách reminiscencí na nějaké minulé, či dokonce dávno minulé majetkové vztahy. Nikoliv, znaky obvykle odrážely vztahy současné jejich vzniku. Milín byl i při dání do zástavy, či postoupení jako léna, stále královským majetkem a žádným jiným. Jiným by byl po prodeji, po vypršení zástavní lhůty, pokud by byl zastaven, a po zápisu o prodeji, či převodu na jiného vlastníka v Deskách zemských. Z tohoto důvodu nemůže být znakem Milína erb kohokoliv z Kolovratů, ale musí být znakem panovníka. Zde je vhodné si uvědomit, že výklad o Bedřichovi Mašťovském zcela nekriticky publikoval Widimsky, i když možná na základě stejně nekritického milínského podání, které mohlo být do Vídně sdělováno kýmkoliv. Stačí se vžít do tehdejší situace a tipovat možného informátora. Ať to byl sám starosta, či farář, či pan řídící ze školy, vždy to byla informace laická, i přes všechno upřímné snažení o její úplnost a přes všechnu víru v její věcnou správnost.  

Když Karel Liška překresloval otisk milínské pečeti dle typáře z roku 1621, domníval se, že na hlavě orlice vidí korunku, která tam ale není. Kdyby tam byla, byl by to dobrý důkaz o nesmyslnosti identifikace milínské orlice jako orlice kolovratské. To proto, že kolovratská orlice obvykle, a v roce 1621 zcela bezpečně, nebyla korunovaná. Na zachovaném originálu typáře však můžeme hlavu orlice dostatečně dobře odečítat a koruna tam skutečně není.. Není tam však ani, u kolovratské orlice obvyklé, polcení a perizonium. V tomto případě neplatí představa, že pro malé rozměry typáře nebyly detaily propracovány. U šlechtických pečetí lze doložit, že do desek pečetidel o průměru okolo 30 mm byly ryty detaily erbů do značných podrobností. Milínský typář o průměru 44 mm patří k typářům větším s dobrými možnostmi pro vypracování takových detailů jakými je perizonium a polcení. Jediným vysvětlením proč vyryty nebyly, je skutečnost, že pro jejich vyrytí prostě nebyl důvod. Orlice totiž nebyla kolovratská, ale velice pravděpodobně Ferdinanda II. Habsburského.  

Byl to on, kdo byl v roce 1621 českým králem a majitelem karlštejnského panství. Mohl být případným „udělovatelem“ pečeti – i když roční data na městských pečetích byla obvykle datem pořízení typáře a nikoliv datem udělení privilegia k jejímu používání (ale i takovým způsobem utvořené pečeti existovaly). Zde je možné připustit, že typáři z roku 1621 mohla předcházet dnes již neznámá sigilografická tradice. Orlice mohla být znamením, kterým by byl prezentován majitel statku – český král, který je zároveň římským císařem. Císaře Sv. říše římské národu německého, kterými byli téměř všichni Habsburkové na českém trůně (od Ferdinanda I. až po Františka II.), symbolizoval černý dvouhlavý orel. Pokud kurfiřty zvolený adept na titul císaře nebyl dosud v Římě korunován papežem, náležel mu titul římského krále. To se projevilo i v heraldice tím, že římský král používal jednohlavou orlici a císař dvouhlavého orla (rozlišování orla a orlice podle počtu hlav je pouze a jedině anomálií české heraldické terminologie). V heraldické praxi byly císařem udělovány šlechticům jak orlice (jednohlavé) tak i orlové (dvojhlaví) jako tzv. polepšení znaku, které vyjadřovalo císařovu přízeň.  

Jsem přesvědčen, že orlice na milínské pečeti je orlicí spojitelnou s císařem, a proto černou s červenou zbrojí ve zlatém štítě. Takovou podobu by měl mít i správný znak Milína. Je však zřejmé, že takový znak by kolidoval s některými městskými znaky v dnešním Německu – např. Aachen (Cáchy), jako místo tradičních korunovací na římského krále. I z toho vyplývá, že to, co na milínské pečeti je, nebylo myšleno jako znak Milína, ale pouze a jen jako pečetní znamení. 

Přes učiněný závěr budeme nuceni respektovat fakt, že v Milíně je užívaná podoba znaku považována za tradiční a je zároveň potvrzena více jak sto lety užívání. Je však pozoruhodné, že shodného znaku užívá také město Mšeno (okr. Mělník), městys Jesenice (okr. Rakovník) a obec Ročov (okr. Louny). Ve Mšeně jsou okolnosti vzniku městského znaku provázeny podobnými domněnkami jako v Milíně s odkazem na erb Jana Špetle z Janovic, který měl být pro mšenský znak předlohou. Je velice pravděpodobné, že mšenské pečeti zobrazovaly shodně jako v Milíně erb krále Sv. Říše římské. Nikoliv jednoznačné jsou i okolnosti vzniku znaku v Jesenici s odkazem na Jaroslava z Kolovrat. „Nárok“ na kolovratskou orlici mají v Ročově, který Kolovratům skutečně patřil. Ale znak zde vznikl až v roce 1940 jako neoficiální (na razítcích byl do té doby používán český lev). 

Městské a obecní znaky mají obvykle podobu štítu s půlkulatou patou. Vytváření soudobých návrhů obecních znaků na štítech různých slohových tvarů, na kartuších apod. je hodné odmítnutí pro některé důvody významové. Například položením znakových figur do gotického štítu vzniká u znaku, který byl vytvořen na počátku 21. století nonsens, protože znak se „hlásí“ do století 14., či 15. Má to také důvod ve skutečnosti, že tvar štítu není nositelem heraldické informace a nemůže způsobit odlišnost znaku od jiných. Je tím jen sdělováno, že ještě nedávné lpění obce Milín na tvaru štítu, který se hlásí do doby pozdní renesance, či raného baroka, bylo zcela zbytné – viz například vydání českého kompendia městských znaků v roce 2001 firmou Arbor Sokolov, kde byla původní kresba Stanislava Valáška z roku 1985 (Čarek, příloha), i když nehezká, nahrazena jinou kresbou znaku obce na jinak tvarovaném štítu (Josef Augustin, Velká encyklopedie měst a obcí ČR, Sokolov 2001, s. 853). Tato záměna byla zcela zbytečná, protože nový znak není kvalitativně lepší předchozího. 

Ačkoliv obec Milín měla možnost přistoupit k úpravě svého znaku tak, aby se odlišoval od dalších, výše jmenovaných shodných znaků, nebylo k úpravě přikročeno. Ona úprava mohla spočívat například v doplnění zlatého lemu. Ostatně, tak kreslil znak Milína už Widimsky v roce 1864, i když bez jakéhokoliv relevantního důvodu (Widimsky, č. 298). Obec dokonce svého času znak se zlatým lemem používala. Přesto bylo setrváno u té podoby obecního znaku, kterou v roce 1985 uvedl ve své  publikaci Čarek. Ta byla de facto potvrzena schválením obecního praporu, uděleném Milínu předsedou Poslanecké sněmovny PČR 14. 5. 2002.