Login

O historickém znaku města Čelákovic

Historicky byly Čelákovice rozděleny na dvě části – městečko Čelákovice a Čelákovský Hrádek s tvrzí, s rozdílnými vlastníky a s rozdílnou formou správy. Výjimkami byla období, kdy městečko a tvrz byly součástí jednoho panství. Teprve v roce 1930 došlo ke sloučení do jednoho samosprávného celku.

 

První zmínka o Čelákovicích je v literatuře uváděna k roku 1290. Údajně Václav II., král český a polský (sic), listinou vydanou 1. 12. 1290 v Praze daroval své městečko Čelákovice („…nos oppida nostra Selakowitz super flumen Albeam…“) klášteru cisterciáků v Sedlci (Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Pars II., Pragae 1882, No 1523, s. 656; dále jen RBM). Pravost listiny byla historiky v první polovině 20. století zpochybněna a označena za falzum. Důvodem takového odsudku bylo sdělení v intitulaci, které uvádí, že Václav II. je polským králem. Jeho polská korunovace proběhla až na přelomu srpna a září roku 1300 a proto v roce 1290 nemohl vydávat jakoukoliv listinu jako polský král, protože jím dosud nebyl. Navíc listina se zachovala v rukopise z 16. století v  archivu sedleckého kláštera. Je nezpochybnitelné, že Čelákovice (Chelacowitz) v roce 1300 skutečně patřily sedleckému klášteru, jak vyplývá ze zachovaného originálu listiny pražského biskupa Řehoře Zajíce z Valdeka z 27. 10. 1300 (RBM, III., 1882, No 1865, s. 801). Ale to nijak nepotvrzuje, že by Čelákovice byly městečkem. Také je otázkou, ke kterému z osídlení lze vztáhnout ono případné „oppidum“ – zda k Čelákovskému Hrádku nebo k zárodku budoucího městečka, které vzniklo v těsném sousedství tvrze a jejího okrsku s románským farním kostelem.

 

Samotný kostel Nanebevzetí Panny Marie, díky tomu, že je románský, svědčí o významu a důležitosti místa. Přechod přes Labe, ať ve formě brodu, přívozu nebo mostu, na frekventované dálkové zemské cestě vedoucí ze Saska do Rakous, byl strategickým již v 10. století, do kterého je datováno slovanské osídlení potvrzené archeologickým výzkumem na terase východně od kostela, v prostoru později postavené tvrze a odkrytím pohřebiště kolem křižovatky Kostelní a Husovy ulice (Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. I. díl. Praha 1996, s. 467 – 472). Analogií s jinými místy, které se nakonec staly městečky a městy, můžeme spekulovat o tom, že poloha u přechodu vodního toku splňovala tři základní funkce – výběru cla, vzniku trhu a nakonec i krčmy. Pro celní místo by svědčilo i vybudování opevněného místa – tvrze, protože stojící kostel, pocházející z první čtvrtiny 13. století, velice pravděpodobně ani v této době nebyl solitérní stavbou, ale měl návaznost na šlechtické sídlo. Celniště bylo místem, kde se clo vybíralo i v naturálních dávkách, stalo se místem skladu a nakonec nabídky a směny zboží. V místě výběru cla našla uplatnění celá řada specializovaných řemesel, jako byli kováři a podkováři, koláři, sedláři, uzdaři, brašnáři atd. Ti se v místě i usazovali.  Rozrůstající se nabídka zboží mohla nakonec vést ke vzniku regulérního pravidelného trhu s nabídkou zboží k prodeji nebo ke směně. V určitém okamžiku začalo konání trhu vyžadovat nějakou formu organizace, výběru poplatků, ochranu kupců i kupujících, dohled nad regulérnosti obchodu a také možnost uplatnit policejní a trestní právo. To vše zpočátku bylo v kompetenci rychtáře. Úlohu představitelů samosprávy postupně přebírali na úkor rychtáře konšelé v čele s purkmistrem. Rychtáři, který byl „zaměstnancem“ vrchnosti, zůstaly již jen pravomoci policejní a trestní.

 

Jako městečko se Čelákovice připomínají v roce 1377 („oppidi Selacowicz“), když je zmíněna zdejší rychta. Zdrojem ovšem je Pamětní kniha v Čelákovicích, z které čerpal regionální historik Dr. Justin Václav Prášek, zmiňující tuto zprávu ve svém díle o historii Brandýsa nad Labem. Tím do jisté míry zpráva pozbývá absolutní „věrohodnosti“. Také proto, že jinými autory se uvádí, že městské knihy se v Čelákovicích začaly vést už v roce 1366 (viz níže – Widimsky).

 

Alois Přibyl považuje za první věrohodnou zprávu o městečku Čelákovice až zápis do Desek zemských z 5. 11. 1401 (Přibyl, Alois – Liška, Karel: Znaky a pečetě středočeských měst. Praha 1975, s. 48 – 49, pozn. č. 108, dále jen Přibyl – Liška), kdy Dětřich z Prahy, řečený z Cách, Havel ze Zvířetic, Mikuláš řečený Vrbík z Tismic, Jan Seydl z Pakoměřic, jako poručníci sirotků po Janovi z Počernic, řečeném z Cách, prodali Janovi z Klučova krom jiného také „…in Selakowiczich municionem, oppidum, tabernas, curias rusticales cum censu et jure forensi, cum agris, pratis, siluis, riuis, piscinis, fluminibus, molendinis, lacubus, tuoněmi, lucis, vineis, pomeriis, ortis, jure patroinatus ecclesiarum et omni libertate.“ (překlad: „…v Čelákovicích tvrz, městečko, krčmu, dvůr hospodářský s platy a právem tržním, s poli, loukami, lesy, potoky, rybníky, řekami, mlýny, močály, tůněmi, háji, vinicemi, ohradími, výchozy, právem patronátním a všemi svobodami…“; Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae anno MDXLI igne consumptarum, díl I., Praha 1870, s. 593).

 

V listinách od počátku 16. století se již běžně píše o Čelákovicích jako o městečku. Například v listině Johanky z Krajku, vydané na zámku v Brandýse nad Labem dne 11. 10. 1511, kterou odpustila čelakovským měšťanům placení dávek z vaření piva (Codex iuris municipalis, Tomus IV-3, Praha 1961, č. 800, s. 213; dále jen CIM). Nebo v listině Kunráta Krajíře z Krajku z 25. 11. 1517, který obyvatelům městečka Čelákovic dal právo volného nakládání s majetkem a volného odkazu (CIM, IV-3, 1961, č. 875, s. 310).

 

Pro další výklad o znaku města Čelákovic má zmínka o historii statutu sídla svou důležitost. Jedině městečka, městyse nebo města mohla, v souladu se zemským právem, mít znak. Udělení znaku městům bylo právo panovníkovo a z tohoto pohledu je představa některých pisatelů čelákovické historie o udělení znaku Čelákovicím Krajíři z Krajku, jako vlastníky městečka v letech 1502 – 1547, zcela lichá, byť je živena pomyslnou tradicí v podobě „erbovní pověsti“. Krajíř, stejně jako každý jiný vlastník městečka nebo města, mohl být přímluvcem u panovníka a tedy iniciátorem udělení, ale nemohl králi uzurpovat jeho právo udělení. To si nemohli „dovolit“ ani vysoce postavení Rožmberkové s respektovanou možností suverénního konání, které na svých panstvích uplatňovali. Jestliže Krajířové nemohli být „udělovateli“ znaku městečku Čelákovicím, pak jejich právem jako vrchnosti byla možnost ovlivnit podobu městské pečeti.

 

Městečka a městyse, jejichž předchůdci obvykle byla trhová místa, velice záhy po své konsolidaci si musely pořídit pečeť jako nezbytný pověřovací a ověřovací prostředek. Pokud městečko chtělo prostřednictvím své rady a purkmistra vydávat právně závazné dokumenty, pak nezbytně potřebovalo pečeť. Bez znaku se dokázala městečka, stejně jako mnohá města, obejít po řadu století, protože znak byl vnímán jako předmět víceméně reprezentační. Do pečetní desky (resp. pečetního pole) městských pečetí byl krom opisu, který oznamoval, kdo je uživatelem pečetidla, vyryt také nějaký symbol nebo soustava symbolů. Užité symboly se dlouhodobým používáním pečetních typářů staly tradičními a byly vnímány jako symboly úzce spojené s vlastníkem pečeti. Byly použity i pro další zhotovované typáře, například pro pečeti zvané „menší“, sloužící pro běžnou agendu, vedle pečetí „větších“, kterými byly pečetěny listiny významné a mimořádné obsahem. Nové typáře byly také vyráběny v nějakých neupřesněných intervalech, aby bylo zamezeno zneužití městské pečeti. Opakováním stejných symbolů v nově vyrobených pečetidlech se jejich tradice významně posilovala.

 

Že v Čelákovicích skutečně byla užívána městská pečeť, vyplývá z listiny krále Ferdinanda I. z 15. 12. 1558, kterou konfirmoval předchozí privilegia Johanky Krajířové z Krajku z roku 1511, Kunráta Krajíře z Krajku z roku 1517 a Arnošta Krajíře z Krajku z roku 1545. K potvrzeným privilegiím svých předchůdců jako vlastníků panství Brandýsa nad Labem, ke kterému náleželo i městečko Čelákovice, krom jiného přidává „K tomu aby we wsech Potrzebach Swych Pecžetj které gsou až Posawad na cziernem Wosku Uživaly, na czerwenym Wosku yako Miestečzko nasse Brandeys Užiwalj“ („K tomu aby ve všech potřebách svých pečetí, které jsou až posavad na černém vosku užívali, na červeném vosku jako městečko naše Brandýs užívali“; Inzert v listině císaře Leopolda I. z 16. 10. 1657, SOkA Praha-východ, AM Čelákovice). Z listiny vyplývá, že Čelákovští používali pečeť a k pečetění černého vosku a od té doby mohou používat vosku červeného.

 

Od určité doby byla barva pečetního vosku hierarchizována. Červený vosk byl vyhrazen panovníkovi, vysoké šlechtě, vysokým církevním hodnostářům, universitě atd. Pak podle stavovského a společenského postavení sestupně vosk zelený, černý a přirozený. Zejména v 16. století je zřejmé, že barva pečetního vosku byla vnímána jako podstatný doklad společenského postavení uživatele pečeti. Povolení užívat té či oné barvy vosku (obvykle jen dvou barev - červené nebo zelené) se stalo předmětem projevu panovníkovy přízně prostřednictvím vydávaných privilegií, kterých se do dnešních časů zachovalo několik. Povolení užívat městečku Čelákovice červeného vosku je svým způsobem mimořádným aktem, který městečko pomyslně společensky zrovnoprávňuje s královskými městy.

 

Z uvedené zprávy o pečetění bylo některými interprety čelákovické historie dovozováno, že je potvrzením o existenci znaku městečka. Tak přímočarou úvahu není možné akceptovat. Zpráva svědčí o existenci pečeti a nikoliv o existenci znaku. Znak a pečeť není totéž a jedno není ekvivalentem druhého pro svůj rozdílný původ, rozdílný význam a rozdílné užití. Zároveň nelze popřít, že celá řada městských pečetí byla nositelkami skutečných městských znaků. Existoval-li městský znak, byl zcela určitě zobrazen i na městské pečeti. Ale pouhá zpráva o existenci pečeti neumožňuje tvrzení, že jejím obsahem byl městský znak. Přesto pečeť městečka Čelákovic byla pro vznik znaku určující. Žádná ze známých listin spojitelných s městečkem Čelákovicemi před třicetiletou válkou neumožňuje hodnocení, že by šlo o znakové privilegium. Čelákovický městský znak se vyvinul z obrazu městské pečeti.

 

I když existují zprávy o pečetění v Čelákovicích před rokem 1558, není z tohoto období znám žádný otisk typáře čelákovické městské pečeti. Karel Liška, významný badatel v oboru české komunální sfragistiky, prováděl důkladná zkoumání celé řady archivů a vyhledával pečeti měst, městeček, rychet, obcí atd. Pečeti překresloval a vytvářel databáze podle jednotlivých lokalit. Pečeti města Čelákovic nalezl Liška ve třech exemplářích, k tomu dvě razítka a pečeť rychty. Městské pečeti nalezl v tzv. Eichlerově sbírce uložené v Archivu Národního muzea (dále jen ES-ANM). Tato sbírka vznikla před rokem 1840 jako výsledek dotazníkové sbírkové akce Vlasteneckého muzea v Čechách. Odpovědi respondentů jsou obvykle z let 1834 a 1835. Cílem muzejní aktivity bylo shromáždit otisky pečetidel měst, farních úřadů, rychet, vrchnostenských správních úřadů a velkostatků. Sbírku uspořádal Josef Eichler, profesor malostranského gymnázia. V této sbírce lze zaznamenat tři typy čelákovických městských pečetí (ES-ANM, sign. Kouř. G/35; Přibyl – Liška, 1975, s. 49).

 

1. Kruhová pečeť o průměru 35 mm, ohraničená vnější lištou a vnitřním perlovcem, mezi nimiž je opis: + PECIET ž WIECI ž M ž SSIELAKOWSKEYCH:. V pečetní poli vykořeněný strom, jehož kmen provází vpravo štítek s dvěma přivrácenými křídly, vlevo prázdný štítek s přilbou a přikrývadly a klenotem dvou rozložených křídel.

 

Dle opisu tzv. větší pečeť, jejíž typář byl ještě před rokem 1840 v držení městského úřadu. Vedle Eichlerovy sbírky v ANM, je tato pečeť součástí listiny uložené ve fondu "Archiv města Turnov" ve Státním okresním archivu v Semilech, vydané purkmistrem a konšely městečka Čelákovic dne 23. 8. 1695.

 

2. Kruhová pečeť o průměru 24 mm. Mezi vnější a vnitřní lištou opis (zač. na 1. hod.): PECZIET MENSSY CZELAKOWSKA. V pečetním poli je vykořeněný strom, jehož kmen je provázený dvěma štítky, vpravo se znamením dvou přivrácených křídel, vlevo štítek, v němž je kotouč (kruh) a z horního okraje štítu vynikají dvě rozložená křídla.

 

Tato pečeť je nazvaná menší a je zřejmým pendantem k předchozí. Menší je také průměrem. Obsah pečetního pole se v detailech liší – mimořádným je kruh nebo kotouč v levém štítku, který na dalších pečetích není.

 

3. Oválná pečeť o rozměrech 39 x 35 mm. Německy psaný opis mezi vnějším věnečkem a vnitřní lištou zní: [ STADT SCHELLAKOWITZER INSIEGEL. V pečetním poli je kartuše a v ní vodorovně šrafované oválné pole s vykořeněným stromem, jehož kmen je provázen vpravo štítkem s dvěma přivrácenými křídly a vlevo prázdným štítkem s přilbou a přikrývadly a klenotem dvou rozložených křídel.

 

Vedle popsaných pečetí zaznamenal Karel Liška i dva typy razítek – jedno kovové a druhé kaučukové.

 

4. Kruhové razítko (bez udání průměru), mezi vnější a vnitřní lištou německý opis: x STADT CŽELLAKOWITZ. V pečetním poli je vykořeněný a jednoduše stylizovaný strom provázený vpravo štítkem s dvěma přivrácenými křídly, vlevo zvláštní znamení přilby umístěné do dolů prohnuté linie a s klenotem dvou obtížně identifikovatelných figur, které nelze pojmenovat křídly.

 

5. Kruhové razítko (bez udání průměru), při okraji ohraničeném dvojitou lištou je dvouřádkový dvojjazyčný (německý a český) opis. Nahoře první řádek: BÜRGERMEISTER AMT – pokračující dole ve vnitřním řádku vrcholy písmen do středu: * TSCHELAKOWITZ *. Nahoře ve druhém řádku: PURKMISTROVSKÝ ÚŘAD – pokračuje dole vnějším řádkem: ČELÁKOVICE. V prostoru vymezeném opisem je štít, v němž je vykořeněný strom, jehož kmen provází vpravo štítek s dvěma přivrácenými křídly, vlevo prázdný štítek s přilbou, přikrývadly a klenotem jsou dvě rozložená křídla.

 

Obě posledně uvedená razítka byla pravděpodobně vyrobena až ve druhé polovině 19. století. Razítko stejného typu, jakým bylo razítko purkmistrovského úřadu, používal i Městský archiv v Čelákovicích. Rozdíl byl pouze v opisu, který byl český – nahoře: * MĚSTSKÝ ARCHIV *, dole, vrcholy písmen do středu pečetního pole: Čelákovice.

 

V Eichlerově sbírce je také otisk rychtářské pečeti. Originální stříbrný typář z roku 1631 se dochoval do dnešních časů (SOkA Praha-východ, AM Čelákovice). Pečetidlo kruhové o průměru 30 mm, datované vyrytým letopočtem 1631 na jedné straně křídla. Pečetní deska je ohraničena věnečkem a lištou a pečetní pole lištou – mezi lištami opis: { PECZIET PRAWA ž RICHTARZSKA ž MIES : SSELAKO. V pečetním poli v ozdobné kartuši štít s půlkulatou patou. Ve štítě horní polovina mužské postavy s levou rukou v bok a v pravé ruce držící palcát.

 

Mimořádným zjištěním, které je zcela mimo výsledky soupisové akce Vlasteneckého musea v Čechách a doplňujícího bádání Karla Lišky, je existence čelákovické městské pečeti, která byla použita přitištěním pod papírovým krytem k listině vydané 21. 1. 1662, potvrzující výpis z kšaftu Jana Antoše, mlynáře v císařském mlýnu v Čelákovicích. Listina ve svém závěru sděluje, že k potvrzení výpisu bylo použito menší městské pečeti (Městské muzeum v Čelákovicích, inv. č. H 16857). Vedle této pečeti je v držení čelákovického muzea zřejmě typově shodná pečeť otištěná do červeného vosku (inv. č. H 65246), ale její neostrost a velice obtížná čitelnost ji činí pro jakoukoliv komparaci nepoužitelnou. O první zmíněné pečeti není obecná povědomost a zdá se být zatím ojedinělým, neznámým, nezkoumaným a nepopsaným exemplářem. Podstatná je její podoba. Opis mezi vnější silnější a vnitřní slabší lištou je velice obtížně čitelný. Z neostrého otisku lze v pečetním poli přesto odečítat zobrazení vykořeněného stromu, jehož korunu tvoří několik jednotlivých větví s listy. Po stranách kmene je heraldicky vpravo štítek s dvěma přivrácenými křídly a vlevo je přilba s klenotem rozložených křídel. Typologicky lze učinit srovnání s kovovým razítkem (výše pod č. 4). Tato pečeť má svou důležitost, protože je z doby před potvrzením „pečetě a erbu“ privilegiem Leopolda I. z roku 1680, které pro další výrobu typářů městské pečeti již bylo závazné. Důležitost zmíněné pečeti spočívá především v tom, že pečetní obraz se nepřehlédnutelně liší od podoby potvrzené císařem (viz také Úvaha o figurách ve znaku města Čelákovic v závěru tohoto pojednání).

Pro existenci znaku města Čelákovic je podstatná česky psaná listina císaře Leopolda I., kterou jako český král vydal na Pražském hradě dne 15. 5. 1680. Touto listinou byly konfirmovány všechna předchozí privilegia od počátku 16. století, která jsou inzerována v plném znění. Vydavateli byli: Johanka z Krajku - 1511, Kunrát z Krajku - 1517, Arnošt z Krajku – 1545, Ferdinand I. – 1558, Ferdinand I. – 1562, Maxmilián II. – 1567, Rudolf II. – 1579, Matyáš I. – 1612, Ferdinand II. – 1628, Ferdinand III. – 1638 a Leopold I. – 1657. V žádné z inzerovaných listin není zmínka o znaku městečka Čelákovic a ani pasáž, jejíž znění by dovolovalo úvahu o jeho existenci. Teprve privilegium Leopolda I. z roku 1680 doplňuje konfirmované listiny aktem, jehož obsah lze jako udělení městského znaku interpretovat.

 

Pasáž popisující znak je formulována takto (jedno šikmé dělítko označuje konec řádku, dvě šikmá dělítka označují konec strany): „A nadto gim Ssella/kowskym Wiernym Na/ssim, Milym, y Budauczym / gich Piezetch Miestskau / a Erb gehož gsau wzdyczky / Przedessle od starodawna uži/waly, K wiecznemu Takoweho / wewsech Slussnych, Obecznich / w ginych Potrzebach Uziwanj / aby woskem Cžerwenym, Peczeti/tj mohly, Milostiwie Powolytj, ano / y také znowu zase Potwrditj gsme Raczily, // Totiž Pole Obkrouhle s Pudau Modrau W Prostrzed / téhož Pole Strom Dubowy s Korzenim dole na Pa/tero Rozdielenym a nahorze s Ratolestmi Zelenymi / Owotcze swe neb Zialudy, nesauczymi na Pra/we Stranie w prostrzed Drzewa Suk geden a na / Lewe Stranie Dwa Suky od Utiatych Wietwj // Magiczy na Prawe Stranie téhož Stromu Duboweho geden Stit Czely Zlute neb zlate barwy, bez / Helmu a Toczenicz neb famfrnochuw, a wniem / Dwie Czerny Worliczj Krzidla, Brky wzhůru ged/no na Prawau a druhé na Lewau Stranu Wkazu/giczy a wssak gedno Druheho se nedotegkagiczy, a Po Lewe Stranie w temz Modrem Poly zase giny / Stit Czerwene neb Rubinowe Barwy Prazdny. / Nad tim Stitkem Zawrženy Turnagsky Helm po Pra/we y Lewe Stranie s Bilymj neb Strzibrnymj Tocze/niczemy neb famfrnochy a s wrchu Zlata Kralow/ska Koruna, Nad niž opiet stogi wzhuru Dwie Czer/ny Worlyczi Krzidla, gedno na Prawou a druhe na / Lewau Stranu, Brky wizdwizene, tak gakz tyž Erb a Klenot w Prostrzed tohoto Nasseho Czysarskeho a Kra/lowskeho Listu, kunstem Malyrzkym wymalowany, / a wlastnimy Barwamj wynesseny gest.“ (SOkA Praha-východ, AM Čelákovice; opis Národní archiv, Stará manipulace C 22; Županič, Jan – Fiala, Michal – Koblasa, Pavel: Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra – Erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy /dodatky/, Archivu Národního muzea /dodatky/. Praha 2014, č. 228, s. 556-557; dále jen Županič a kol.: ŠA-Erbovní listiny, 2014).

 

Antonín Ferles v roce 1890 provedl transkripci výše uvedeného textu z konfirmace Leopolda I. z 15. 5. 1680 do srozumitelné češtiny: „…A nadto jim Šelakovským věrným našim milým, i budoucím jich, pečeť městskou a erb, jehož jsou vždycky předešle od starodávna užívali, k veřejnému (sic – má být „k věčnému“) takového ve všech slušných obecních i jiných potřebách užívání, a aby voskem červeným pečetiti mohli, milostivě povoliti, ano i také znovu zase potvrditi jsme ráčili. Totiž pole okrouhlé s půdou modrou, uprostřed téhož pole strom dubový s kořením dole na patero rozděleným a na hoře s ratolestmi zelenými, ovoce své neb žaludy nesoucími, na pravé straně uprostřed dřeva suk jeden, a na levé straně dva suky od uťatých větví mající; na pravé straně téhož stromu dubového jeden štít celý žluté neb zlaté barvy, bez helmu a točenic, neb famfrnochův, a v něm dvě černý vorličí křídla, brky vzhůru jedno na pravou a druhé na levou stranu ukazující, a však jedno druhého se nedotýkající; a po levé straně v témž modrém poli, zase jiný štít červené neb rubínové barvy prázdný, nad tím štítem zavřený turnajský helm, po pravé i levé straně s bílými neb stříbrnými točenicemi neb famfrnochy, a svrchu zlatá královská koruna, nad níž opět stojí vzhůru dvě černý vorličí křídla, jedno na pravou a druhé na levou stranu brky vyzdvižené, tak jakž týž erb a klenot uprostřed našeho císařského a královského listu kumštem malířským vymalovaný a vlastními barvami vynešený jest.“ (Ferles, Antonín: Místní dějepis obce Čelákovické. Svazek III. 1890, s. 462 – 464).

 

Součástí Leopoldova privilegia pro Čelákovice z roku 1680 je i vyobrazení znaku, na které ostatně text na závěr jeho popisu odkazuje. Je pozoruhodné, že zobrazení „pečeti městské a erbu“ se více než znaku ve štítě, tedy „erbu“, podobá právě pečeti. Kartuš s kruhovým polem bychom měli mít za poplatný kruhovému tvaru pečetidel a pečetí. Kruhový štít není standardním tvarem heraldického štítu, ale právě v baroku je takové kruhové znakové pole umístěné do kartuše vcelku běžným jevem. Je pozoruhodné, že čelákovická větší pečeť, užitá v roce 1695 a pravděpodobně vyrobená krátce po té, co Leopold I. v roce 1680 vydal konfirmační listinu, neobsahuje štít s potvrzeným „erbem“, ale pouze figury v kruhovém poli. Přesto musíme připustit, že díky popsání barevnosti pole i figur v něm byl privilegiem udělen znak a nikoliv jen pečeť, protože pečeť není schopna barevného otisku.

 

Miniatura kartuše s kruhovým polem obsahuje figury ve shodě s popisem – vykořeněný dub má dva suky heraldicky vlevo a jeden vpravo. Suk vpravo je popisem hlášen „w prostrzed Drzewa“, přesto malíř miniatury ho nakreslil dole nad kořeny. Zřejmě měl „problém“ se vztahem boku štítku a suku a jejich vzájemnou možnou kolizi řešil tím způsobem, že suk namaloval tak, aby směřoval do volného prostoru pod štítkem. Koruna stromu je kompaktní a oválná. Přilba na štítku je korunovaná. Podstatným rozdílem je vyobrazení červeno-stříbrných přikrývadel u přilby, které popis označuje pouze jako „bílé neb stříbrné“. To lze vysvětlit jako písařovu chybu, protože přikrývadla mají v heraldice tradičně dvě strany pokryté rozdílnými tinkturami – obvykle barva na vrchní a kov na spodní straně. Písař tedy zapomněl před výraz „bílé neb stříbrné“ dopsat „červené neb rubínové“.

 

Poslední konfirmační privilegium, které potvrdilo i podobu městského znaku, bylo vydáno císařem Karlem VI. dne 30. 9. 1724. Čelákovický městský znak je zde popsán v inzertu listiny Leopolda I. z roku 1680 (viz výše; Županič a kol.: ŠA-Erbovní listiny, 2014, č. 237, s. 570-571).

 

Na dalších řádcích se budu zabývat zprávami o čelákovickém městském znaku v odborné a jiné literatuře, které doplním příslušným komentářem.

 

Vůbec první souhrnné heraldické kompendium zabývající se komunální heraldikou v Českém království bylo napsáno v německém jazyce Vincenzem Robertem Widimskym a vydáno v roce 1864 c. k. dvorskou a státní tiskárnou ve Vídni. Autor, lékárník z Města Albrechtic u Krnova, začal shromažďovat zprávy o městských znacích v Českém království z ryze amatérských sběratelských důvodů. Někdy po roce 1850 byl velice pravděpodobně osloven úředníky ministerstva vnitra ve Vídni, protože se zrušením patrimoniální správy a zavedením správy státní v roce 1850 přešly kompetence ve vztahu k městům a obcím právě na toto ministerstvo. Úřední agenda, spojená se schvalováním a udělováním městských znaků v Rakouském císařství, vyžadovala nezbytný přehled o znacích již existujících. Widimským vytvářená databáze byla považována za vhodnou a uplatnitelnou matérii. Pro shromáždění všech potřebných informací používal Widimsky především korespondenčních dotazů na městské úřady, případně na jiné instituce (škola, fara), či dokonce využíval spolupráce profesních kolegů-lékárníků, či svých známých a přátel. Tím byla kvalita získávaných informaci poznamenána subjektivitou respondentů a ta se následně projevila i v autorově zpracování, které nebylo zcela dokonalé. Svou práci v rámci Českého království dokončil Widimsky v roce 1860, jak sám píše v úvodu publikace. V ní nalézáme obsáhlou kapitolu o Čelákovicích, přinášející celou řadu informací o znaku města, včetně „erbovní pověsti“. Kapitolu uvádím v úplném znění s následujícím překladem, protože právě tento text se stal zdrojem pro několikanásobné opakování zde uvedených nepřesností budoucími epigony.

 

„Czelakowitz gehört zu den ältesten Städten Böhmens und hatte schon im Jahre 1366 ein städtisches Buch – městské zápisné knihy – von dem noch Bruchstücke vorhanden sind.

 

Ihr Wappen erhielt die Stadt unter ihrem Grundherren, Konrad Kragik von Krayk und auf Jungbunzlau, Hauptmann des Bunzlauer Kreises.

 

Die Sage berichtet darüber Folgendes: Am Tage der heil. Katharina, im Jahre 1517, erging sich der genannte Herr nach überstandener schwerer Krankheit mit seiner Frau nächst Czelakowitz, und liess sich mit dieser unter einem Eichbaume nieder. Die Czelakowitzer hielten die Gelegenheit für günstig, sich ihrem Grundherren mit einem Anliegen zu nahen. Sie begaben sich zu ihm unter den Baum, um ihm Glück zu seiner Wiedergenesung zu wünschen, und ihn zugleich zu bitten, ihnen die Freiheit – Swobodu – zu schenken und sie der Leibeigenschaft zu entheben. Auf die Fürsprache seiner Frau wurde ihnen diese Bitte nicht nur gewährt, sondern er  gestattete ihnen auch in Gnaden, von nun an ein eigenes Stadtwappen führen zu dürfen, das mit bezug auf diesen Tag einen Eichbaum, so wie sein und seiner Frau Familienwappen enthalten solle.

 

Nach ein und vierzig Jahren erneuerte und bestätigte Kaiser Ferdinand I., laut böhmisch abgefassten Majestätbriefes, gezeichnet Schloss Prag am Donnerstage nach st. Luciae 1558, der Stadt dieses Wappen: einem blauen Schild, in dessen Mitte ein Eichbaum mit Früchten, einem Ast mitten am Stamme zur Rechten und fünf Wurzeln. Rechts von Stamme schwebt ein goldener Schild mit zwei, mit den Sachsen gegen einander gestellten schwarzen Flügeln, ohne Schmuck – Familienwappen der Herren Mezeřiecky – links das Familienwappen der Kragk von Kragyk: ein schräg rechts getheilter Schild, unten roth, oben von Silber, mit einem geschlossenen Turnierhelme, der mit roth und silbernen Helmdecken und mit einer Krone geziert ist, aus welcher sich ein offener Flug in gleicher Theilung und gleichen Farben wie der Schild erhebt. – Derselbe Majestätsbrief gewährte der Stadt zugleich das Recht, statt wie bisher mit Schwarzem, von nun an für immerwährende Zeiten, wie die Stadt Brandeis, in  rothem Wachse siegeln zu dürfen.“ ((Vincenz Robert Widimsky, Städtewappen des österreichischen Kaiserstaates, I. Königreich Böhmen, Wien 1864, s. 28, No. 94 Czelakowitz; dále jen Widimsky).

 

Volný překlad předchozího textu (SK):

 

„Čelákovice přísluší k nejstarším městům Čech a měly už v roce 1366 městskou knihu – městské zápisné knihy – z níž jsou útržky ještě po ruce.

Svůj znak obdrželo město pod jeho vrchností Konrádem Krajířem z Krajku na Mladé Boleslavi, hejtmanem boleslavského kraje.

Pověst zpravuje o tom následující: Na den sv. Kateřiny v roce 1517, procházel se jmenovaný pán po překonané těžké nemoci se svou ženou poblíž Čelákovic a s ní spočinul pod dubem. Čelákovští využili vhodné příležitosti, že jejich vrchnost odpočívala v jejich blízkosti. Popřáli mu pod stromem štěstí k jeho uzdravení a zároveň ho prosili o darování svobod a o propuštění z nevolnictví. Na přímluvu jeho ženy byly jejich prosby nejen vyslyšeny, obzvlášť dovolena jim také milost, od té doby vlastní městský znak moci vésti (užívat), se zřetelem na tento den obdržet mají jak dub, tak i rodové erby jeho a jeho paní.

Po jednačtyřiceti letech obnovil a potvrdil císař Ferdinand I., podle česky vyhotoveného majestátu, napsaném na Pražském hradě ve čtvrtek po sv. Lucii 1558, městu tento znak: modrý štít, v jehož středu dub s plody, jednou větví uprostřed na kmeni vpravo a pět kořenů. Vpravo od kmene se vznáší zlatý štít s dvěma, hranou proti sobě postavenými černými křídly, bez klenotu – rodový erb pánů Meziříčských – vlevo rodový erb Krajířů z Krajku: kosmo dělený štít, dole červený nahoře stříbrný, se zavřeným turnajským helmem, s červenými a stříbrnými přikrývadly a korunou ozdobený, z které jedno otevřené (sic) křídlo se stejným dělením a stejnými barvami jako štít vyniká. – Shodný majestát uděluje městu zároveň právo, místo dosud černým, od teď po všechny budoucí časy, shodně jako město Brandýs, do červeného vosku pečetit mohou“.

 

Uvedený text je jednou velkou mystifikací, kterou si Widimsky nemohl vymyslet sám. Původ sdělení je v samotných Čelákovicích, odkud pravděpodobně obdržel před rokem 1860 odpověď na jeho předpokládaný písemný dotaz. Odhlédneme od „bájného vyprávění“ o procházce rekonvalescenta Kunráta (Konráda) Krajíře z Krajku, který po těžké nemoci absolvoval pěší cestu z Brandýsa do Čelákovic (přibližně 7 km) v podzimním dnu ve středu 25. listopadu 1517. U Čelákovic se setkal s rozradostněnými zástupci městské samosprávy, pak se vrátil do Brandýsa a vydal listinu. Dne 25. 11. 1517 vydaná listina je skutečným historickým faktem, ale její obsah, který je znám, nedovoluje tvrzení uváděné v „erbovní pověsti“, že Kunrát Krajíř na paměť svého spočinutí pod dubem někde u Čelákovic, dovolil čelákovickým používat znaku. Bylo by možné mít Krajíře za bezmezného altruistu, protože vzdáním se práva na odúmrť po svých poddaných se zříkal části možných příjmů. Z jiných míst víme, že vzdání se vrchnosti svých práv ve prospěch obcí a jejich obyvatel bylo podmíněno jednorázovou úplatou, o které se ale v listinách již nepsalo. Ale jedna „verze“ pověsti sděluje, že to čelákovické stálo „věrtel zlaťáků“. Je zřejmé, že Widimského čelákovický informátor byl fabulátorem a bezostyšně spojoval fakta se smyšlenkami a faktům dával nový nepravdivý význam. Na jeho obranu lze sdělit, že jeho doba byla velice nakloněna romantizujícímu výkladu historie, ve kterém nesehrávala velkou roli pravdivost sdělení, ale barvitost příběhu. Motivujícím také bylo nějakým způsobem vyložit důvody existence figur ve znaku města, které již byly zapomenuty a privilegia se o nich nezmiňují. Vytvoření „pověsti“ umožňovalo znaku pevné zakotvení do historie místa, pomyslně potvrzovalo oprávněnost jeho existence a dávalo mu smysl. Je obtížné podezírat autora této pověsti z vědomé a účelové nepravdomluvnosti, ale jedno je jisté, v konečném důsledku lze jeho konání přirovnat k rčení „účel světí prostředky“.

 

Další nezacelitelnou trhlinou Widimského vyprávění o čelákovickém znaku je představa, že manželkou Kunráta Krajíře z Krajku byla příslušnice moravského rodu Meziříčských z Lomnice, s odkazem, že jejím erbem je zlatý štít s dvěma černými křídly, heraldicky vpravo od kmene dubu. Na základě nejnovějšího odborného zpracování dějin rodu pánů Krajířů z Krajku (Nováková, Stanislava: Krajířové z Krajku. České Budějovice 2010) je zřejmé, že Kunrát Krajíř, resp. Konrád (III., † 1542) byl třetím synem Volfganga (I.) Krajíře z Krajku (+ 1491) a Elišky z Boskovic. Kunrát Krajíř byl ženatý dvakrát – jeho první manželkou byla Alžběta z Gleichen († př. r. 1513; erb: v modrém štítě stříbrný lev) a druhou Veronika ze Šelmberka (erb: ve zlatém štítě černá hlava kance). Ta by měla doprovázet Kunráta Krajíře na cestě do Čelákovic, ale v jejím erbu byla hlava kance a nikoliv černá křídla. V rodě Krajířů byla jediná Meziříčská z Lomnice – Anna, manželka Lipolta (I.) Krajíře z Krajku († 1433), který ani nepatřil k přímým předkům Kunrátovým. Další nesrovnalostí je údajná podoba erbu pánů Meziříčských z Lomnice, kterým byl nikoliv zlatý, ale stříbrný štít, nikoliv s dvěma černými přivrácenými křídly, ale s jedním černým položeným křídlem se zlatým perizoniem (Sedláček, August: Českomoravská heraldika II. Praha 1925, s. 42). Není-li štít s křídly erbem Kunrátovy manželky, pak je možné se domnívat, že ani druhý štít, není erbem samotného Krajíře. Je-li celé vyprávění o vzniku znaku v Čelákovicích zpochybněno, pak je možné uvažovat o tom, že výklad významu štítků po stranách kmene dubu je jiný.

 

Informace, že Ferdinand I. v roce 1558 potvrdil Čelákovickým již „udělený“ znak, je stejnou smyšlenkou jako výše komentovaná „erbovní pověst“. Listina Ferdinanda I. vydaná dne 15. 12. 1558 se o znaku vůbec nezmiňuje, a proto v ní ani nemůže být znak popsán, jak fabuluje Widimsky. Ferdinandova listina je součástí obsáhlé konfirmace privilegií císaře Leopolda I. z roku 1680, kde je krom jiných v úplnosti citována i Ferdinandova listina. V ní je zmíněno pouze povolení pečetit, místo dosud užívaným černým voskem, voskem červeným. Z toho ovšem logicky vyplývá pouze jediná skutečnost, že v Čelákovicích byla používána městská pečeť nejméně před rokem 1558. I když je to vůbec první zmínka o existenci pečeti v Čelákovicích, tak o její podobě, pro absenci jakéhokoliv dochovaného otisku, můžeme jen spekulovat.

 

Díky důvěře v obsah sdělení čelákovického informátora, který mohl být pouze nepozorný, se Widimsky dopustil chyby v popisu znaku tím, že byl zmíněn pouze jeden suk na kmeni stromu heraldicky vpravo, dva suky na opačné straně kmene již zmíněny nebyly. Tato nedostatečnost se promítla i do kresby znaku v barevné příloze. Kresba znaku není dílem samotného Widimského ale jménem neuvedeného spolupracujícího kreslíře. Jeho kresebné pojetí znaku je v detailech odlišné od popisu znaku uvedeného Widimským a také od popisu a vyobrazení v privilegiu Leopolda I. z roku 1680. Štít byl doplněn trávníkem. Ve srovnání skutečných podob městských znaků, například podle privilegií, s podobami znaků stejných měst ve Widimského publikaci, dospějeme k poznání, že autor kreseb měl subjektivní potřebu celou řadu historických městských znaků dotvářet. Jednou z jeho obtížně akceptovatelných „libůstek“ bylo doplňování štítů zelenými patami porostlými trávou (trávníky) s pravděpodobným zdůvodněním, že strom nemůže levitovat v prostoru a musí odněkud růst. Stejnou „potíž“ měl i se stavbami různého druhu, které bez odborného důvodu stavěl na zelené trávníky a byla-li součástí stavby brána nebo vchod, přiváděl k nim cestu, protože opět subjektivně chtěl „logicky“ zdůvodnit jejich existenci. Ovšem netušil, že heraldika se takovou logikou neřídí. Stejnou libůstkou jsou i zlaté lemy. Lem je heraldická heroldská figura, která se musí uvést v popisu, ale Widimsky lemy nepopisuje. V privilegiu z roku 1680 je zřetelně popsán erb heraldicky vlevo od kmene stromu jako červený štít, na něm korunovaná přilba s klenotem černý křídel. Zřejmě čelákovický zpracovatel Widimského dotazu promítl do své informace i „erbovní pověst“ a štítek vlevo od kmene „aktualizoval“ tak, aby byl ve shodě s erbem Krajířů z Krajku. Několikanásobná svévolná manipulace s podobou čelákovického znaku, způsobená někým z Čelákovic a pak Widimským, ji změnila natolik, že již nebyla srovnatelná s podobou udělenou císařem Leopoldem I. Dle mého soudu, před rokem 1860 Widimskym provedená úprava čelákovického městského znaku, byla prohlášena za jeho historickou „původní podobu“ a této zjevné fabulaci bylo obecně věřeno.

 

Pomyslná autorita Widimského kompendia, umocněná podporou vídeňského ministerstva vnitra, byla natolik určující, že bez ohledu na obsah Leopoldova privilegia byla zde uvedená podoba čelákovického znaku v následujících obdobích plně respektována a stala se všeobecně uznávaným zdrojem pro určování jeho správné podoby. To potvrzuje už v roce 1871 časopis "Světozor", který uvádí jen mírně modifikovanou černobílou „pérovku“ vyobrazení z Widimského kompendia. Jinak tvarovanou a na listy méně bohatou korunu má dub, ale jinak jsou obě výtvarné podoby shodné (Světozor. V., 1871, s. 406). Popis znaku byl uveden až v dalším ročníku časopisu (Světozor. VI., 1872, s. 513).

 

Následuje "Ottův slovník naučný" z roku 1893. Toto ryze české encyklopedické dílo je držitelem prvenství v tom, že se zde poprvé setkáváme s popisem znaku města Čelákovic v „moderní“ češtině: „Uprostřed modrého štítu dub s plody, s větví uprostřed kmene po pravé straně a s pěti kořeny. Od kmene vpravo znak pánů Mezeříčských (zlatý štítek se dvěma černými křídly), vlevo znak pánů Krajířů (štítek na pravo rozkrojený, stříbrný a červený, s uzavřenou, korunovanou přilbicí, stříbrnou, z níž běločervená křídla rozkrojená vyčnívají, a s běločervenými pokrývkami). Erb ten byl potvrzen majestátem Ferdinanda I. r. 1558 a zároveň Čelákovicům dáno právo pečetiti voskem červený.“ (Ottův slovník naučný. Díl VI., Praha 1893, s. 578). Jak je zřejmé, tak autor popisu městského znaku v hesle Čelákovice, se vůbec nepokusil o přepis českého textu popisující znak v privilegiu Leopolda I. z roku 1680, ale udělal spíše nepochopitelný a obtížnější krok, kterým byl překlad do češtiny z německého popisu u Widimského. Navíc je to popis terminologicky nedokonalý. Kresba znaku v podobě černobílé pérovky má jiného autora než toho, který kreslil pro "Světozor" a je zřejmé, že jeho zkušenost s heraldickou kresbou byla větší. Například koruna stromu je nakreslena ryze heraldickým způsobem. Jinak tím, že v patě štítu je trávník, na kmenu stromu je pouze jeden suk vpravo a štítek heraldicky vlevo je krajířovský, je poplatný chybnému vyobrazení v kompendiu Widimského. Jak je patrné, tak redakce "Ottova naučného slovníku" převzala i nesmyslnou informaci o potvrzení znaku Ferdinandem I. v roce 1558. Kritické ověřování sdělovaných informací nebylo v té době nezbytným požadavkem a odkudkoliv opsaná informace byla považována za zopakovatelnou.

 

V roce 1904 vyšla publikace o městských znacích v Rakousko-Uhersku, kterou napsal významný německý heraldik Hugo Gerard Ströhl.  Ve výběrovém souboru je uveden také znak města Čelákovic. Znak zde není popsán, ale text doprovází jeho pérová kresba, která je zcela poplatná svému chybnému zdroji, kterým je výše uvedený Widimsky. Doprovodný text tvoří pouze chybná informace, že Čelákovice obdržely znak od Konráda Krajíře z Krajku, který byl císařem Ferdinandem I. potvrzen v roce 1558 (Ströhl, Hugo Gerard: Städte-Wappen von Österreich-Ungarn. Wien 1904, s. 57).

 

Svým způsobem negativně překvapuje práce Augusta Sedláčka o českém historickém místopisu z roku 1908. Od něj, jako koryfeje českých heraldických studií, by bylo možné očekávat kritičtější přístup ke znaku města Čelákovic. Autor uvedl následující popis: „Erb: Štít modrý a na něm strom dub s kořením dole na patero rozděleným a do trávníku zapuštěným, nahoře s ratolestmi zelenými, žaludy nesoucími, na pravé straně uprostřed dřeva suk jeden a na levé straně dva suky od uťatých větví mající. Na pravé straně stromu štítek zlatý s dvěma černými křídly, brky vzhůru, jedno na pravou a druhé na levou stranu ukazujícími, avšak jedno druhého se nedotýkajícím. A po levé straně štítek červený a stříb. pošikem rozdělený se zavřeným helmem, stříb. a červ. pokryvadly, korunou zlatou a 2 křídly téže barvy jako štít (erb Krajířovský – MB. IV. 197)“. (Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého, b. d. a m. v. [Praha 1908/1909], s. 108-109; Sedláčkem použitá zkratka „MB“ odkazuje na „Vlasákovu Místopisnou bibliotéku“). Sedláčkův popis je neseriózním konglomerátem popisu dle Leopoldova privilegia a dle "Ottova naučného slovníku". Oba uvedené popisy, z kterých byl Sedláčkem publikovaný popis složen, jsou obsahem rozdílné už na první pohled a lze mít nejméně za podivné, pokud Sedláček oba texty četl, že mu rozdíl nepřipadl hodný zkoumání a hledání objektivní pravdy.

 

Svého času František Vlasák, kronikář města Čelákovic v letech 1927 – 1930, napsal zprávu nazvanou „Několik poznámek o čelákovickém městském znaku“ (strojopisný rukopis z městského archivu, kopie v Městském muzeu v Čelákovicích). Pravděpodobně šlo o přípis, vyžádaný městským úřadem. Nalezneme zde výpisy z rukopisu "Paměti královského komorního města Čelákovic", napsaném předchozím městským kronikářem Antonínem Ferlesem a uloženém v městském archivu. Zmiňuje privilegium „Kundráta“ z Krajku z roku 1517, včetně vyprávění, které Vlasák pojmenoval jako „lidové“, o okolnostech udělení znaku při procházce Krajíře a jeho ženy do Čelákovic (viz výše). Ve druhé části přípisu zmiňuje konfirmace městských privilegií vydaných císařem Leopoldem I. (1680) a Karlem VI. (1724). Zde do textu, opakujícím popis znaku z privilegia, vložil Vlasák skutečně „několik poznámek“, dle mého soudu hodných zmínění. Když je popisován zlatý štítek s černými křídly, který byl v předchozích dobách označen jak erb Meziříčských (viz Widimsky), tak k tomu Vlasák připojil otazník vyjadřující jeho pochybnost o takovém určení. O prázdném červeném štítu se vyjádřil takto: „…tedy po herald. pojmu to není ani znak…“ – tím zřejmě chtěl říci, že štít bez znamení a tedy prázdný, nemůže být znakem nebo erbem, protože neobsahuje žádný symbol, žádnou heraldickou figuru. To je však domněnka nepřesná, protože i prázdný štít má heraldický význam a může být erbem. Aby znak mohl být pojmenován znakem (erbem) musí být štít pokryt alespoň heraldickou tinkturou – v komentovaném případě štít tinkturou pokryt je a proto může být vnímán jako znak (erb) bez možnosti jakéhokoliv odsudku. Ve Vlasákově komentování popisu čelákovického znaku v privilegiu z roku 1724 musíme mít za velice chvályhodný postřeh jiným zcela unikající – totiž: „Tedy v císař. potvrzeních a popisech není ani zmínky, čí znaky mají být po stranách erbu.“ Druhou větu téže poznámky: „Vysvětluji si to tím, že poslední brandýský Krajíř Arnošt stál v odboji proti cís. Ferdinandovi r. 1547, proto mu bylo panství vzato a Čelákovice se staly král. komor. městem“ lze hodnotit jako pouhou spekulací, protože původní podoba pečetního obrazu není známa a nevíme, zda v ní krajířovský erb skutečně byl. Ta část věty, že se Arnošt Krajíř z Krajku aktivně zúčastnil protihabsburského odboje v roce 1547 a proto mu bylo panství Brandýs konfiskováno, pravdivá je.

 

V roce 1966, či krátce po té, vznikla v prostředí tehdy ustavené Komise pro otázky znaků měst při Archivní správě ministerstva vnitra myšlenka vytvořit kompendium městských znaků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Byly vypracovány metodické pokyny pro okresní a oblastní archivy, které se měly stát místy prvotního výzkumu a shromažďování potřebných informaci. Ty pak měly být centrálně zpracovány, redakčně upraveny a připraveny pro publikování. Byla vytvořena komise, která se měla zjištěními okresních a oblastních archivů zevrubně zabývat. Vedením komise byl pověřen Dr. Jiří Čarek, ředitel Archivu hlavního města Prahy. Vlastní publikování výsledků badatelského úsilí o městských znacích však bylo několikrát odloženo. Některé badatelské kolektivy na úrovni krajů se nakonec rozhodly vydat výsledky své práce v samostatných publikacích.

 

V tehdejším středočeském kraji vydala regionální publikaci o městských znacích autorská dvojice Alois Přibyl a Karel Liška. Karel Liška byl pro Aloise Přibyla podstatným zdrojem celé řady informací především sfragistických a navíc Liška byl zdatným heraldickým kreslířem. Autoři se věnovali i znaku města Čelákovic, který byl jimi popsán takto: „Štít modrý a v něm dub přirozené barvy, stojící na zeleném trávníku, s pěti dole zapuštěnými kořeny. Vrchol stromu je zelený, s různě rozsetými plody (žaludy). Na pravé straně kmenu je uprostřed výrazný suk a na levé dva, naznačující místa uťatých větví. Po pravé straně dubu je zlatý štítek s dvěma černými křídly proti sobě postavenými, s brky vzhůru směřujícími. Po levé straně stromu je červený štítek bez znamení, nad kterým je turnajová přilba s heraldickou korunkou a se stříbrnými přikryvadly po stranách splývajícími; z přilby vystupují dvě černá rozevřená křídla“ (Přibyl – Liška, 1975, s. 48 – 49). V poznámce k uvedenému popisu čelákovického znaku jsou vyjmenovány zdroje – Widimsky, Ströhl a Sedláčkův Místopis - ale s podivem není zmíněno ani jedno z relevantních privilegií z roku 1680 nebo 1724, kde se nachází jak popis, tak i vyobrazení popisovaného znaku. Uvedený popis je konglomerátem různých popisů, včetně těch chybných. Díky zmínce o trávníku je zřejmé, že zdrojem poznání autorů byl Widimsky (Světozor, Ottův slovník naučný, Ströhl, Sedláček), ale na druhé straně je zřejmé, že zdrojem poznání bylo i samotné privilegium, resp. nějaký jeho opis. Dokonce Karel Liška byl svou kresbou znaku natolik „dokonalý“, že přikrývadla u erbu vlevo od kmene, nakreslil dle popisu v privilegiu skutečně jako celá stříbrná a nikoliv jako červeno-stříbrná,  jak je to nakresleno ve vyobrazení v privilegiu. On totiž text popisu čelákovického znaku z privilegia Leopolda I. z roku 1680 znal (Archiv Národního muzea, fond Liška, Karel – Sbírka znaků českých měst). Snad ho znal i Přibyl, protože odkazuje na fond Stará manipulace ve Státním ústředním archivu v Praze (dnes Národní archiv). V tomto fondu je opis privilegia. Zdá se tedy, že archiv města Čelákovic, deponovaný do okresního archivu Praha-východ (dnes v Přemýšlení u Zdib), v kterém jsou uloženy originály privilegií z let 1680 a 1724, Přibyl neprobádal. Subjektivně řečeno, mám za dobrý Liškou volený způsob kreslení koruny stromu s inspirací v kresbě v "Ottově naučném slovníku".

 

Přibyl s Liškou měli šanci kriticky zhodnotit dosavadní způsoby nahlížení na podobu znaku města Čelákovic a provést dostatečně opodstatněnou revizi. Tato šance jimi využita nebyla. Přesto Přibyl v kapitole o znaku Čelákovic sdělil některé polemizující postřehy. Například ten, že pověst o udělení znaku městečku Čelákovicím Konrádem Krajířem nelze prokázat. Toto sdělení však vzápětí relativizuje nepřesným konstatováním, že znak užívali Čelákovičtí na pečetích již v 16. století. Ze zprávy, kterou měl Přibyl k dispozici, tedy z obsahu privilegia Ferdinanda I. z roku 1558, však vyplývá pouze to, že pečeť byla užívána, ale to neznamená, že zároveň existoval znak. Jak bylo mnou sděleno výše, nelze zaměňovat pečeť a znak, protože jedno není ekvivalentem druhého. Svůj význam má i sdělení, že prokazatelně byl znak městu Čelákovicím udělen až Leopoldem I. v roce 1680, ale s pokusem o relativizování tím, že se zdá být panovníkem pouze potvrzen.

 

Do dnešních časů se zachoval nepublikovaný rukopis Jiřího Jedličky (1921 – 1986) nazvaný „Znak našeho města“. Autor byl pracovníkem státní památkové péče a dlouhodobě spolupracoval s muzeem v Čelákovicích. Čtyři a půl strany rukou pečlivě napsaného textu obsahuje několik velice zajímavých komentářů, glos a polemik, svědčících o tom, že autor nahlížel problematiku čelákovického městského znaku způsobem dosud nebývalým a zároveň s potřebnou sumou mimořádných vědomostí z oboru heraldiky. Z textu nevyplývá, co bylo důvodem k napsání rukopisu s tak speciálním tématem. Dokonce se zdá, že Jedlička pojednání nedokončil.  Protože rukopis není datován, nelze ani vyslovit dohad, že by mohlo jít o reakci na publikaci o středočeských městských znacích z roku 1975, nebo dokonce na publikaci Čarkovu z roku 1985, kterou se budu zabývat níže.

 

Jiří Jedlička v úvodu textu cituje pasáž privilegia Leopolda I. z roku 1680, popisující znak města Čelákovic a hned k tomu poznamenává, že „se starou pověstí o jeho původu se však v mnohém neshoduje.“ Přesto po stručném zopakování obsahu pověsti dospěje k závěru, že nic neodporuje tradičnímu výkladu o tom, že právě s udělením práva volného odkazu bylo dosaženo „svobody“ obyvatel, která byla impulzem pro přijetí znaku od vrchnosti. Na tomto místě musíme opakovat, že Krajířové z Krajku nedisponovali právem udělovat svým městům a městečkům znaky, protože to bylo právo královo. Stejně tak neplatí představa o tom, že volba figur do znaku byla na vůli představitelů městečka. Takový „mechanismus“ neplatil zcela. Jedině vlastník městečka, který byl přímluvcem u panovníka a také obvykle v udělovací listině zmíněný, měl právo určit, jak bude znak jeho městečka vypadat a zároveň jistě mohl přihlédnout k radě sboru „moudrých a opatrných“ konšelů. Pokud ve znacích mnoha měst v českých zemích identifikujeme rodové erby, znak panovníka, biskupa, opata nebo různých institucí, pak je to výsledek konání příslušné vrchnosti.

 

Za správné musíme mít Jedličkovo upozornění na rozpor mezi Widimského tvrzením z roku 1864 o udělení znaku Ferdinandem I. a odkazem na jeho privilegium z roku 1558, protože v tomto privilegiu není o znaku žádná zmínka, ale jen povolení používat k pečetění červeného vosku. Jedlička ale vzápětí své konstatování opět relativizuje sdělením o nepřímém důkazu, že městečko vlastně znak mělo již tehdy a předpokládá, že pečeť byla „logicky“ nositelkou znaku. Není tomu tak. Již několikrát na předchozích řádcích bylo sděleno, že pečeť a znak není totéž a proto nelze dát rovnítko mezi zprávu o existenci pečeti a představu o existenci znaku. Není možné zpochybnit fakt, že samospráva městečka Čelákovic nezbytně musela nějakou pečeť používat, ale nikdo dnes neví, jak pečeť v 16. století vypadala. Takže jakékoliv pokusy dávat do souvislosti podobu znaku z privilegia Leopolda I. z roku 1680 se zprávou o existenci pečeti před rokem 1558 ve smyslu možné shody uděleného znaku a obrazu v pečetním poli je pouhou spekulací.

 

Jiří Jedlička konstatoval, že zlatý štítek s dvěma černými křídly nelze dát do souvislosti s rodovým erbem Meziříčských z Lomnice, protože ten vypadal jinak. Vyjadřuje podiv nad tím, že krajířovský erb měl podobu rozdílnou od podoby uváděné privilegiem. Jeho závěr, že by podoba obou štítků v městském znaku měla být revidována ve prospěch správných podob obou erbů, je však požadavek jednoznačně neakceptovatelný. Zde by měl být projeven respekt k právnímu obsahu listiny Leopolda I. z roku 1680, která se navíc o identifikaci štítků po stranách kmene dubu vůbec nezmiňuje. Na tomto místě musíme připustit, že jejich výklad je možná jiný a zároveň, že nepochybně nějaký je a jejich umístění do čelákovického městského znaku není výsledkem náhody.

 

Jedlička si položil korektní otázku, proč je rozdíl mezi privilegiem a podobou čelákovického městského znaku tradovanou od dob Widimského? Konstatuje, že obvyklým výkladem domnělé změny krajířovského znaku ve prospěch prázdného červeného štítku, byl následek pokutování Arnošta Krajíře z Krajku za účast v protihasbsburském povstání v roce 1547 konfiskací panství Brandýs. K tomu Jedlička poznamenává, že k takovému konání, které by zasahovalo do znaku městečka Čelákovice pomyslným „výmazem“ erbu bývalé vrchnosti, neměl král žádný důvod, protože Krajíř nebyl zbaven cti a byla mu ponechána Mladá Boleslav. Přesto vyslovil zvláštní tezi: „…z někdejších šlechtických erbů pod dubem v čelákovickém znaku zůstalo po r. 1680 vlastně jen torzo…“. Mohu se ptát, proč se Jedlička domnívá, že jde o torzo? To by pak znamenalo, že podoba znaku před rokem 1680 vypadala jinak? Jak vypadala? Na takové otázky se hledají odpovědi velice obtížně, protože to vypadá, že žádné nalézat nelze. Nakonec Jedlička sám konstatuje, že oba erby po stranách kmene bude nutné vyložit jinak. V dalším odstavci Jedlička polemizuje o formulacích uvedených v privilegiu Leopolda I., v němž je psáno, že znak „od starodávna užívaný“ je Čelákovicím „potvrzen“ a z toho je dovozováno, že nebyl ani udělen a ani polepšen.

 

K tomu poznamenávám. Polepšení znaku je pojem s právním obsahem – znak může být polepšen pouze za předpokladu, byl-li před tím udělen. Taková situace v Čelákovicích odpadá, protože ani jedna z listiny od roku 1511 (Johanka z Krajku) nenaznačuje možnost úvahy o existenci panovníkem uděleného znaku, protože jedině ten by mohl být polepšován. Nepochybně lze mít význam termínu „potvrzený“ odlišný od termínu „udělený“. Potvrzení znaku předpokládá, že ten existoval i před tímto aktem a ve znění formulace v listině navíc „od starodávna“. Pojem „od starodávna“ je pojem relativní a nesdělující žádnou konkrétní časovou hodnotu. „Starodávno“ mohlo být „staré“ například padesát let, což je doba odpovídající téměř dvěma generacím, z nichž ona poslední mohla mít čas svých dědů za „starodávný“. Osobně se domnívám, že „starodávná“ byla pečeť – v roce 1680 možná téměř sto padesát let. Mohu spekulovat o tom, že čelákovická městská pečeť mohla vzniknout až teprve tehdy, kdy se v roce 1547 staly Čelákovice královským komorním městečkem. Česká královská komora mohla striktně vyžadovat zavedení pečeti zejména u takového sídla, které spravovala královská instituce. Na otázku, čím tedy bylo pečetěno před tím, lze vyslovit domněnku, že to mohla být pečeť rychtáře jako vrchnostenského úředníka.

 

Jiřího Jedličku zaujal tvar „štítu“, který v privilegiu není pojmenován štítem ale „polem okrouhlým“. Kdyby to byl štít jakéhokoliv slohového tvaru, pak by pravděpodobně bylo použito obratu „v modrém štítě je“, protože takové terminologické sousloví by zcela vyhovovalo popisu sdělujícímu, že základem znaku je štít a jeho tvar by nebyl předmětem popisu. Ovšem použitým obratem „v modrém okrouhlém poli“ není možné sdělovat, že jde o štít, i když se někdy v privilegiích v popisech znaků setkáváme s tím, že plocha štítu je nazývána polem. Ale ve spojení se slovem „okrouhlý“ je zřejmé, že nejde o štít. Však také privilegium na prvním místě hlásí, že je potvrzována pečeť a ta má okrouhlý tvar. Teprve druhým v pořadí je slovo „erb“.

 

Jedlička si také všiml, že v privilegiu jsou přikrývadla u erbu popsána jako stříbrná, ale malíř miniatury je namaloval červeno-stříbrně. Autor se domnívá, že tak malíř učinil o své vůli, ale dle něj přesto správně, protože jde o přikrývadla „krajířovská“. Domnívám se, že jde o příliš přímočarou úvahu, vylučující jinou možnost interpretace, která dle mého soudu existuje. Polemika o „královské koruně“ na přilbě je správně formulovaná, ale v uvedených souvislostech je zbytná.

 

Dobře je Jiřím Jedličkou popisován obecný proces konstituování městských znaků. Sdělení, že Čelákovičtí, chtěli-li mít potvrzen znak, museli předložit královské kanceláři jeho kresebnou podobu a popis, je vhodnou základnou pro rozvinutí dalších úvah. Pokračuje velice zajímavou domněnkou: „Předloha…dodaná královské kanceláři, byla zřejmě jen výsledkem pracně shledaných, nejasných a nepřesných představ, jak městský znak kdysi vypadal; přesného starého vyobrazení znaku již tehdy v Čelákovicích nebylo a nenašlo se podnes“. Jedlička svým způsobem „trefil hřebík na hlavičku“.

 

Osobně se domnívám, že Čelákovičtí neměli k dispozici žádný „starobylý“ znak a žádný takový ani nikdy neexistoval. Proto ani nemá smysl očekávat jeho „zázračné“ objevení. Zdá se být zřejmé, že jediným zdrojem byla pouze pečeť. Víme o použití čelákovické městské pečeti v roce 1662, která mohla být předlohou pro královskou kancelář. Na této pečeti je však jen jeden štítek s křídly a na protilehlé straně je pouze přilba s klenotem rozložených křídel. Jsem přesvědčen, že jde o jeden erb rozdělený do dvou částí – štítu a přilby s klenotem. Tento způsob zobrazování úplného erbu v pečetích je znám například v Novém Kníně (Liška, Karel: Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek IV/1. Znaky, pečeti a razítka českých měst a městeček N – Ř. Brno 2014, s. 45). Shodnost figury křídel ve štítu a podoby klenotu je signifikantní. Na základě tohoto zjištění můžeme vést spekulativní polemiku o tom, čí to je erb a proč je v pečeti městečka Čelákovic. Zdá se, že k žádnému nezvratitelnému závěru nedospějeme. Zároveň máme k dispozici důkaz, že nejméně v této pečeti z roku 1662 nelze erb pánů Krajířů z Krajku identifikovat a díky tomu nelze některé revidující podoby čelákovického městského znaku z druhé poloviny 19. století a z počátku století následujícího vůbec akceptovat. Ve vztahu ke konání úředníků královské kanceláře při „schvalování“ městečkem předložené a chtěné podoby, musíme vzít v úvahu, že schvalující úředníci mohli podobu znaku korigovat. Zdá se tedy, že tak učinili i v případě schvalované čelákovické „pečeti a erbu“ a snad z důvodů symetričnosti přidali na levou stranu také štítek. Nově vzniklé kompozici symbolů mohl být přiřazen zcela nový ikonografický výklad. V této souvislosti mohu vyslovit spekulativní dohad, že kdyby se do české královské kanceláře dostala podoba pečetního obrazu s erbem Krajířů z Krajku, tak by takový byl i „potvrzeným“ znakem.

 

Jedlička na závěr činí poznámku „ke správnému zobrazování“: „Kořeny, kmen větve a žaludy dubu…nutno malovat zlaté, třebaže se v popisu barva výslovně neuvádí. Počet kořenů a žaludů je však zcela nevýznamný, stejně jako je počet brk v křídlech. Korunu dubu nutno kreslit s velikými nemnohými listy význačného tvaru, žádný přírodní obrázek“. S takovým konstatování není možné zcela souhlasit. Jestliže v popisech není uvedena tinktura figury, zde dubu, pak je vnímáno, že strom je v tzv. přirozené barvě. Pokud je figura označená jako „v přirozené barvě“, pak její položení do štítu pokrytého barvou je tolerováno jako přípustné, na rozdíl od nemožnosti klást do modrých štítů zelené figury. Ostatně obě privilegia z roku 1680 a 1724 obsahují barevně malovaná vyobrazení předmětu potvrzení a z nich vyplývá, že kmen stromu je hnědý, listy jsou zelené a žaludy okrové (zlaté?, přirozené barvy?) v zelených kalíšcích (v obou privilegiích jsou žaludy barevně odlišeny od listů tvořících korunu stromu). Přesto je zřejmé, kam Jedličkova námitka směřovala. Připadlo mu, že zelený strom v modrém štítě je porušením elementárního heraldického pravidla o poměru tinktur, z kterého vyplývá, že do modrého štítu mohou být vloženy pouze stříbrné nebo zlaté figury – Jedlička volil zlaté, aniž by „tušil“, že tak činit nemusí.

 

Výše zmíněná činnost odborné komise a redakční rady pod vedením dr. Jiřího Čarka nakonec vyústila ve vydání publikace o městských znacích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na podzim roku 1985. Již v březnu následujícího roku byl obsah této publikace podroben kritice jejích nedostatečností na přednášce prof. Pavla Paláta z Heraldické společnosti v Praze. Kvalifikovaným rozborem celé řady informací předkládaných veřejnosti odborné i laické k věření, dospějeme k jednoznačnému zjištění, že mnohé z nich jsou nedostatečné, matoucí, rozporné a dokonce až mystifikační. Zpracovatelé na úrovni archivů nevěnovali úkolu dostatečnou pozornost a jejich odborná vybavenost jim neumožňovala potřebné kritické hodnocení a zřízená komise a nakonec sám Čarek již neměl potřebný čas a dostatek vůle vše ověřovat, revidovat a korigovat. Z textů jednotlivých kapitol Čarkovy publikace jsou odpozorovatelné některé použité metodické principy a postupy a ty dovolují tvrzení, že ty nemohly vést k řádným revizím a k serióznímu korigování posuzovaných městských znaků. Nikoliv jinak tomu bylo i v případě Čelákovic – cituji příslušnou kapitolu v úplnosti.

 

„Městečko bylo založeno asi před r. 1290, na město bylo povýšeno v době panství Krajířů z Krajku v l. 1502 – 1547. Asi z té doby byl i znak, protože štítek s helmem a klenotem po levé straně dubu náležel asi původně Krajířům jako vrchnosti a teprve po konfiskaci Arnoštu Krajířovi v r. 1457 byl asi proměněn na dnešní podobu. Znak města byl potvrzen císařem Ferdinandem I. v r. 1556 a znovu Leopoldem I. 15. 5. 1680. Popis znaku: Na modrém štítě je dub s pěti kořeny a se zelenými ratolestmi, které nesou listí a žaludy. Na pravé straně kmene je jeden suk uprostřed výšky, na levé dva suky po uťatých větvích. Vpravo od kmene je zlatý štítek se dvěma rozloženými černými křídly, která se navzájem nedotýkají, vlevo je pak úplný znak s prázdným červeným štítkem, nad nímž je kolčí, doprava obrácený helm s červeno-bílými pokryvadly, zlatou korunou a v klenotu se dvěma rozloženými černými křídly.“ (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 106).

 

Úvodní věty nemají žádnou vypovídací kvalitu, protože jsou sestaveny z celé řady neověřovaných dokladů publikovaných, či jinak prezentovaných od roku 1864 až do nedávné minulosti. Věrohodnost listiny Václava II. z roku 1290 byla historiky oprávněně zpochybněna, takže tvrzení o založení městečka „asi před r. 1290“ je sdělením vágním, stejně jako tvrzení, že městem se Čelákovice staly v letech 1502 – 1547. Pokud rozlišujeme kategorie sídel typu „město“ a „městečko“, pak Čelákovice byly městečkem ještě v roce 1847, resp. od tohoto roku byly oficiálně označovány za město. V minulosti vyslovená domněnka, ale s výjimkou „erbovní pověsti“ jinak nedoložená, že znak městečka vznikl v době Krajířů z Krajku, jejich byl znak po levé straně dubu a ten byl změněn na dnes známou podobu po roce 1547, je zcela nekriticky opakována. Několikrát za sebou použitý výraz „asi“, mající sdělení relativizovat, nijak nedokázal úplně zastřít skutečnost, že k problematice čelákovického městského znaku bylo přistupováno zjednodušujícím způsobem, který spočíval v prostém zopakování pošetilých představ Vincenze Roberta Widimského a jeho čelákovického informátora před rokem 1860.  Tvrzení, že znak města byl potvrzen Ferdinandem I. v roce 1556, je fabulací, pokud nejde o překlep a nemá být 1558 – ale i tak jde o fabulaci. Konfirmace privilegií Leopolda I. z roku 1680 žádnou listinu Ferdinanda I. z roku 1556 nezná a ta z roku 1558 pouze povoluje pečetit červeným voskem. Kdyby už Ferdinand I. udělil Čelákovicím znak, pak by tento akt nemohl být v konfirmacích všech jeho následovníků zamlčován. Představa o vypuštění inzertu listiny s tak podstatným a významným obsahem všemi panovníky na českém trůně následujícími po Ferdinandovi I., je zcela mimo reálnou úvahu. Ve vztahu k popisu znaku je možné sdělit, že jde o pouhou transkripci textu z Leopoldovy konfirmace do moderní češtiny.

Úvaha o figurách ve znaku města Čelákovic

 

Nepřehlédnutelnou a dominantní figurou ve znaku města Čelákovic je dub. Vysvětlení této figury prostřednictvím „erbovní pověsti“ je vhodné vnímat s velkou dávkou skepse, resp. ji zcela odmítnout. Pokusím se vysvětlit proč.

 

Znaky a erby obvykle nevznikaly na základě erbovních pověstí, ale vztah těchto dvou subjektů byl právě opačný. Všeobecně praktikovaný „mechanismus“ vzniku městských znaků v českých zemích dává této tezi za pravdu, protože většina z nich nevznikla aktem udělení, ale odvozením od pečeti. Odvození se událo tak, že pečetní obraz byl vložen do štítu a všemu byla dána heraldická nebo domněle heraldická barevnost. Rozhodným obdobím pro vznikání městských znaků uvedeným způsobem, byla desetiletí následující po zrušení vrchnostenské správy, kterou v roce 1850 nahradila správa státní. V konání městských samospráv zcela odpadl dřívější „dozor“ vrchnostenských úředníků a rozhodování volených městských zastupitelstev bylo zcela suverénní. Je zřejmé, že v oboru heraldiky, který je úzce speciálním a nikoliv dostatečně ovládaným každým, vznikala vedle rozhodnutí korektních i rozhodnutí subjektivní, chybná a odborně neakceptovatelná. K tomu se v desetiletí před rokem 1860 vztahovala činnost V. R. Widimského, sestavujícího kompendium komunální heraldiky v Čechách a od svých respondentů zřejmě vyžadoval, krom jiného také ikonografický výklad významu figur v jím registrovaných znacích. Pokud „erbovní pověsti“ ve vztahu k městským znakům nevznikaly dříve, pak právě období mezi lety 1850 a 1860 bylo pro ně ideálním prostředím.

 

„Erbovní pověst“ byla obvykle vyvolána potřebou dát znaku smysl, ukotvit ho do konkrétního historického prostředí a takové ukotvení pak existenci znaku legitimizovalo. To bylo jejím základním posláním. Pověst sama o sobě neměla ambici být pravdivým vyprávěním a také svou pomyslnou pravdivost nedokazovala, protože ona sama byla důkazem. Mnoho pověstí obsahuje sdělení, která v jádru jsou neoddiskutovatelně pravdivá – zde například existence Kunráta Krajíře. I čelákovická „pověst“ má svého tvůrce a ten dle mého soudu žil v polovině 19. století v Čelákovicích. Doba postižená romantismem nijak zvlášť nehleděla na faktografickou stránku vznikajících vyprávění, podstatná byla barvitost příběhu vyvolávající emoční prožitek, který doplňoval vizuální vjem. Obojí pak umožňovalo ztotožnění se jak s „obrázkem“, tak s příběhem k němu vztaženým, protože vzájemné porovnávání tautologicky dokazovalo pomyslnou „pravdivost“ prvního i druhého.

 

Podstatným důvodem pro vznikání „erbovních pověstí“ u městských znaků odvozených od pečetí byla skutečnost, že se u starých typářů vytratila vědomost o okolnostech volby symbolů vyrytých do pečetních polí. Někdy zkomolení figur prostřednictvím rytce pečetidla umožňovalo jejich jiné pojmenování a z toho pak byl odvozován smyšlený příběh. Dalším důvodem byla neznalost původního významu, smyslu a funkce obsahu pečetního pole. To vyvolalo potřebu vytvořit ikonografický výklad. Příběh situovaný do dávné minulosti a díky tomu neověřitelný, se stal nejlepším způsobem, jak „sprovodit problém se světa“.

 

I když nebudeme příběh Kunráta Krajíře a čelákovických měšťanů brát vážně, tak hledání odpovědi na otázku, co znamená dub ve znaku Čelákovic, trvá. Jiří Jedlička ve svém referování o čelákovickém městském znaku učinil poznámku, že v Čechách má strom dub ve znaku město Český Dub a zároveň poznamenává, proč tomu tak je „…jakožto od něho své vlastní jméno má, jak tam mají od r. 1565 na radnici napsáno“. Tím je sděleno, že ve znaku města Českého Dubu je tzv. mluvící znamení, resp., znak města je „mluvící“. Mluvící znak je heraldická kategorie, kterou je sdělováno nejen v případě komunálních znaků, ale i rodových, že pojmenování figury ve znaku se shoduje se jménem jeho nositele. Takové znaky patří z pohledu heraldiky k nejvíce oceňovaným.

 

Je zřejmé, že dub v čelákovickém znaku nelze vyložit jako mluvící znamení a jeho význam bude jiný. Dubu pro jeho relativní dlouhověkost a u vzrostlých stromů pro mohutnost exteriéru byly ve středověku přiřazovány praktické funkce. Například při vytyčování hranic mezi jednotlivými panstvími byly na hraniční čáře dokonce vysazovány sazenice dubu s tím, že v budoucnosti budou plnit funkci hraničních stromů. Hraniční strom mohl plnit i funkci orientační, zejména tehdy byl-li solitérním objektem mohutného vzrůstu pozorovatelným i z větší vzdálenosti. Dopustím se málo oceňované spekulace – nějaký solitérní dub pozorovatelný z větší vzdálenosti mohl sloužit k orientaci ve směřování k přechodu přes Labe. Po vzniku osídlení mohl být onen dub někde v centru trhového místa a jeho původní funkce nemusela být zapomenuta. Volba tohoto stromu do pečeti městečka, by pak mohla být považována za logickou, protože dub sám měl možnost symbolizovat i místo kde rostl. Právě formulovaná spekulace však nemá ambici, aby musela být akceptována, protože důvody pro volbu dubu do pečeti městečka mohly stejně tak být úplně jiné. Dub sám je nositelem celé řady symbolických významů.

 

Štítky po stranách kmene dubu byly v intencích „erbovní pověsti“ personifikovány a následně při dalších kritických výkladech byla tato personifikace zpochybněna a nakonec i odmítnuta. Odmítnutí se týkalo především zlatého štítku s černými křídly, jehož určení manželce Kunráta Krajíře, údajně z rodu Meziříčských z Lomnice, bylo zjevně chybné hned dvakrát. Poprvé -  Kunrát Krajíř z Krajku nebyl ženatý s příslušnicí rodu Meziříčských z Lomnice a podruhé - erb tohoto rodu byl zcela odlišný. To znamená, že význam tohoto štítku byl jiný.

 

V souvislosti s výkladem o významu figur v čelákovickém městském znaku je pozoruhodné lapidární konstatování vyslovené v minulosti dr. Pavlem R. Pokorným a interpretované Mgr. Pavlem Kmochem: „…je správnější ponechat tento erb bez komentáře, stejně jako to činí všichni moderní autoři…“ (Kmoch, Pavel: Novodobé komunální znaky a vlajky v okrese Praha-východ. Studie a zprávy. Historický sborník pražského okolí 5/2015. Praha 2015, s. 96). Pokorného názor je jedním z možných způsobů jak velice jednoduše a bez vynaloženého úsilí „sprovodit problém se světa“. Mohu konstatovat, že oni „všichni moderní autoři“ se o výklad ani nepokoušeli. Je otázkou, které „moderní autory“ měl P. R. Pokorný na mysli. Pokud jimi měli být Přibyl, Liška a Čarek, kteří jako jediní přicházejí v úvahu, pak jsem výše uvedenými komentáři jejich počínání prokázal, že neprovedli žádné hlubší studium a k žádným relevantním poznatků nedospěli. Pouze byly zopakovány skutečnosti, které se ukázaly být nedostatečnými a byly v minulosti prezentovány V. R. Widimskym, H. G. Ströhlem, J. Kořánem, Ottovým slovníkem naučným, A. Sedláčkem a J. V. Práškem.

 

Zatím nebylo podrobně zkoumáno, zda mezi historickými držiteli Čelákovic není nositel takového erbu, kterého by bylo možné ztotožnit se štítem dvou křídel a stejným klenotem na nejstarších známých městských pečetích. Mezi erby české šlechty nenacházíme možnost dokonalého srovnání. Ale nejen šlechtici byli nositeli erbů. Běžnými uživateli plnohodnotných a děděných erbů byli například příslušníci patricijských rodů ve velkých městech, jakými byly pražská města, Kutná Hora, Jihlava, Brno, Plzeň, Cheb a další. V úvodních odstavcích této rešerše bylo psáno, že v roce 1401 Dětřich z Prahy, řečený z Cách, společně s dalšími, jako poručník sirotků po Janovi z Počernic, řečeném z Cách, prodali Janovi z Klučova krom jiného také Čelákovice s příslušenstvím. Z listiny vyplývá, že před rokem 1401 byl vlastníkem Jan z Počernic, řečený z Cách. Tohoto Jana z Cách lze pravděpodobně ztotožnit s měšťanem Starého Města pražského Janem z Cách, který v roce 1385 pečetil, dle zjištění a interpretace pečetního obrazu, štítem se dvěma odvrácenými křídly (Fiala, Michal: Obecné figury ve znacích měšťanů Starého Města pražského v době předhusitské. Heraldická ročenka 1990. Praha 1990, s. 21 – 32; s. 24 – „Na pečeti Jana z Cách jsou dvě rozložená křídla a mezi nimi u horního okraje štítu je pro setřelost pečeti špatně rozpoznatelná figura, jedná se pravděpodobně o hlavu; 1385, březen 10., SÚA Praha, AZK č. 1776).  August Sedláček stejnou pečeť interpretoval jinak a viděl v ní „dvě medvědí nohy proti sobě postavené“. Sedláček zaznamenal úplný erb včetně klenotu, kterým dle něj byly také medvědí tlapy (Sedláček, August: Českomoravská heraldika II. Praha 1925, s. 104, Jan z Cách, odjinud ze Sluh; týž: Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Svazek 2. Praha 2001, fol. 149r). Můžeme se dohadovat o tom, zda Sedláčkovo podání je méně přesné než Fialovo, i tak je jisté, že klenot erbu Jana z Cách byl shodný s figurou ve štítu – byly-li ve štítě křídla, tak byly i klenotem. Na margo zmíněného dohadu je možné počítat se subjektivitou vjemu u obou pozorovatelů, přesto se mohu domnívat, že křídla mohou být přesnější interpretací s ohledem na původ předků Janových z Cách – tedy z města Aachen, které bylo korunovačním místem římských králů a ve znaku má dodnes ve zlatém štítě černou orlici římských králů.

 

Domnívám se, že přisouzení štítku s křídly Janovi z Cách, držiteli Čelákovic před rokem 1401, není nemožné. Pokud připustíme, že již ve druhé polovině 14. století byly Čelákovice rozvinutým trhovým místem s fungující samosprávou, pak existence pečeti, jako nezbytného pověřovacího a ověřovacího prostředku, je v této době téměř jistá. Pokud vznikl typář pečeti ve druhé polovině 14. století, pak je i logické, že se do pečetního obrazu promítl erb vlastníka městečka. V dalších desetiletích nově vyráběné typáře městské pečeti opakovaly podobu předchozích. Díky tomu mohl erb Jana z Cách „přežít“ do 17. století a pak byl i vcelku logickou součástí potvrzeného městského znaku. Barevnost erbu rodu z Cách známá není a je tedy otázkou, proč byl nakonec obarven jako zlatý štít s černými křídly. Lze spekulovat o tom, že tradice barevnosti erbu Jana z Cách byla známa ještě v polovině 17. století. Zlatý štít s černými křídly se zdá být logickou volbou jeho nositele, který zřejmě nacházel inspiraci ve znaku města Aachen (Cáchy) odkud pocházel. Pokud byl rodový erb utvořen tímto způsobem, pak lze takové konání mít za heraldicky korektní a zároveň vytříbené.

 

Celý výklad v intencích „erbovní pověsti“, později rozšířené o údajné potrestání Arnošta Krajíře za účast v protihabsburském povstání, které způsobilo „vymazání“ jeho erbu ze znaku Čelákovic není možné verifikovat obrazem čelákovické městské pečeti z doby před rokem 1547. Krom zatím jedné známé městské pečeti z roku 1662 (resp. dvou pečetí možná shodných), máme k dispozici jiné až z doby po roce 1680, v němž privilegium Leopolda I. určilo podobu znaku a jeho barevnost, která platí dodnes. Z pohledu tohoto privilegia, které je první zprávou o užívaném znaku a zároveň je zřejmé, že žádný následující panovník na čelákovickém městském znaku nic neměnil, pak nám nezbývá než odmítnout spekulativní výklady o tom, že štít s přilbou a klenotem měl být, či dokonce byl, původně Krajířů z Krajku a z důvodu nějaké zášti Habsburků byl „pomstychtivě a schválně“ změněn. Z historie heraldiky samozřejmě známe možnost „pokutování“ např. šlechticů úpravou jejich erbu „příznakem hanby“, ale jen v rovině teoretické. Kdyby byl takto pokutován Arnošt Krajíř, pak bychom to museli hodnotit jako právní exces, protože účastníků protihabsburského povstání bylo několik stovek nejen z řad šlechticů, ale i měst, včetně měst královských a není známo, že by kdokoliv z potrestaných účastníků byl navíc pokutován „heraldicky“. I když to v rovině teoretické není nemožné, muselo by být konáno v rámci zemského práva a akt by musel mít všechny právní náležitosti. V případě Čelákovic, bychom museli zaznamenat královu právoplatnou listinu a zmínku o ní nejméně v Leopoldově konfirmaci. Pokud budeme mít za fakt, že před rokem 1680 neexistoval žádný městský znak, ale jen pečeť, pak kdokoliv z králů nemohl kohokoliv pokutovat, protože to nebylo jeho právo, ale v případě pečeti šlo o právo vrchnosti. Takovou možnost měl Ferdinand I. po převzetí brandýského panství. Ale subjektivně se domnívám, že českou královskou komorou byly provedeny pouze kroky vedoucí ke konsolidaci čelákovické samosprávy v nových podmínkách.

 

Při pokusu nalézt v řadách české šlechty nositele zlatého štítu se dvěma černými odvrácenými křídly, nebudeme bez úspěchu, ale další potvrzující souvislosti vztahu nalezeného rodu nebo osoby k Čelákovicím již nenalezneme. Za výjimku můžeme mít výše zmíněného Jana z Cách, jinak ze Sluh či z Počernic, příslušníka pražského staroměstského patricijského rodu, majitele Čelákovic a nositele erbu s pravděpodobnými křídly ve štítu. Stejně tak je to s červeným prázdným štítem, s kterým nelze ztotožnit žádný český šlechtický rod. Z předchozího odstavce by mohlo vyplývat, že jediný možný vztah obou štítků je k panovníkovi. Takové uvažování není zcela nemožné. Můžeme jen spekulovat o tom, že obarvení štítků bylo zcela v režii úředníků české královské komory nebo české dvorské kanceláře, kteří mohli dát schvalovanému znaku zcela nový ikonografický výklad. Oba štítky by bylo možné vnímat jako tzv. „Gnadenzeichen“ – znamení milosti. Takovým znamením v prostředí Sv. Říše římské byla například černá orlice nebo černý dvojhlavý orel obojí ve zlatém štítě nebo poli. Stejnou funkci splňovaly i modifikace obou figur v podobě například pravé nebo levé půle orla. Jednohlavá orlice ve zlatém štítě byla v říšské heraldice vyhrazena římskému králi a dvojhlavý orel císaři. Nelze mít za nemožné, že připomenutí císaře mohlo být zprostředkováno pomocí zlatého štítu a dvou černých orlích křídel, jako modifikace jeho erbu. Červený štítek s korunovanou přilbou, s červeno-stříbrnými přikrývadly a s klenotem dvou černých křídel, evokuje erb českého krále, resp. by mohl být díky absenci českého lva ve štítě a zlatých srdíček na křídlech, vnímán jako jeho modifikovaná podoba, vzniklá heraldicky legitimním způsobem tzv. umenšením – v tomto případě umenšením úplného erbu.

 

Erb českých králů měl podobu shodnou s popisem: V červeném štítě stříbrný korunovaný dvouocasý lev se zlatou zbrojí. Na štítě korunovaná přilba s černo-zlatými přikrývadly nahoře posetými zlatými srdíčky (přikrývadla někdy kreslena i jako červeno-stříbrná s ohledem na zemské barvy – např. Virgil Solis v r. 1555). Klenotem černá křídla složená nebo rozložená, posetá zlatými srdíčky.

 

Můžeme se setkat s celou řadou vyobrazení znaku města Čelákovic v rozličných způsobech uplatnění, s rozličnou úrovní výtvarného zpracování. Není nezbytně nutné předkládat a hodnotit jednotlivá vyobrazení. Správnost nebo nesprávnost podoby čelákovického znaku jsou možné pouze poměřováním s jeho popisem, protože výtvarné pojetí je velice individuální, stejně jako dvoupolohové hodnocení „líbí – nelíbí“. Za špatný znak můžeme označit pouze ten, který je v rozporu s jeho ideálním popisem, jehož zdrojem je privilegium císaře Leopolda I. z roku 1680. Zásadou pro posuzování správnosti či nesprávnosti výtvarného pojetí znaku města Čelákovice například nemůže být počítání listů v koruně dubu, resp. počítání žaludů. Strom musí být dub, který má listy a žaludy, je vykořeněný, má pět kořenů a tři suky na kmenu Vyplnění horní poloviny štítu větvemi a listy by mělo být heraldicky přiměřené a není nezbytně nutné, aby koruna stromu byla ve tvaru „koule“. Tvar štítu není popisem rigorózně stanoven, protože štít znaku není nositelem heraldické informace. Dub a provázející figury v jakémkoliv slohově tvarovaném štítu (s výjimkou štítů ahistorických – jakým v případě Čelákovic by byl štít gotický), zůstává stále znakem města Čelákovic a nemůže být posuzován jinak. Ideálním tvarem je štít s půlkulatou patou (tzv. španělský), který je doporučován pro své dobré vlastnosti ve vztahu k umísťovaným heraldickým figurám, majícím ve štítech tohoto tvaru dostatečný prostor pro zobrazení bez nutnosti jejich deformování. Štítky mají podle heraldických zásad opakovat tvar hlavního šítu. V případě přilby u levého štítu není možné volit jiný typ přilby, než takový, který je dán privilegiem – za správnou je považována přilba kolčí (nikoliv turnajská, jak se v minulosti pokoušel kreslit Karel Liška). Musí být odmítány neopodstatněné doplňky, jakými je například trávník a v některých případech bizarní doplňky štítku vpravo (například Břetislav Štorm a jakýsi věneček na horním okraji štítku). Za nesprávný je nutné považovat znak, ve kterém je levý erb kresebně ztotožňován s erbem Krajířů z Krajku. Bez ohledu na „tradici“ zprostředkovanou „erbovní pověstí“ je plnohodnotným a heraldickou tradicí opodstatněným čelákovický znak podle privilegia z roku 1680, který je hoden respektu.

Ideální podoba znaku města Čelákovic

 

Podoba znaku je dána popisem:

V modrém štítě vykořeněný dub přirozené barvy s listy a žaludy, s pěti kořeny a jedním sukem uprostřed kmene vpravo a dvěma nad sebou vlevo. Kmen provázejí dva štítky, vpravo zlatý s černými přivrácenými křídly, vlevo prázdný červený, na štítku korunovaná kolčí přilba s červeno-stříbrnými přikrývadly a klenotem dvou rozložených černých křídel.

 

Město Čelákovice, dopisem ze dne 23. 11. 2013, požádalo Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky o stanovení odborného heraldického popisu dle předložené kresebné podoby. Ta byla výsledkem závěrů odborné rešerše o historickém městském znaku, zpracované Stanislavem Kasíkem, konsenzu posuzovatelů ze strany města a nakonec i schválení městského zastupitelstva na jeho zasedání, které se konalo dne 23. 10. 2013. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PS PČR na svém zasedání konaném dne 26. 2. 2014 stanovil odborný popis znaku města Čelákovice v následujícím znění: „V modrém štítě vykořeněný dub s listy a žaludy, s pěti kořeny, na kmeni s jedním sukem vpravo a dvěma vlevo, vše přirozené barvy. Kmen provází vpravo zlatý štítek se dvěma přivrácenými černými křídly, vlevo prázdný červený štítek s korunovaným kolčím helmem s klenotem dvou rozložených černých křídel a červeno-stříbrnými přikryvadly.“

 

Výše uvedený popis ideální podoby znaku města Čelákovic byl v Podvýboru pro heraldiku a vexilologii přeformulován. Jiné pořadí slov v první větě popisu nemění význam obsahu popisu, přesto lze konstatovat, že sdělení „vše přirozené barvy“ na konci této věty, je z pohledu syntaxe heraldického popisu vyjádřením lepším. Doplnění popisu zlatého štítku vpravo od kmene o stromu o sdělení, že štítek je „se dvěma…křídly“, napravuje nedostatečnost původního popisu. Termín „helm“ použitý pro popsání „přilby“ je nutné odmítnout jako neopodstatněný germanizmus. Neopodstatněnost spočívá ve skutečnosti, že česká slovní zásoba disponuje termínem „přilba“, který je významově plnohodnotným ekvivalentem německého termínu „der Helm“ a zároveň je doporučeným termínem české heraldické terminologické konvence (viz www. heraldika-terminologie.cz). Použitím tvaru slova v mužském rodu „korunovaným kolčím helmem“ se prokazuje, že jde v českém jazyce o nespisovný výraz, protože spisovná čeština termín „helm“ (ten helm) nezná. Přesto je tento nespisovný výraz v podvýboru trvale prosazován s patrnou urputností a zatvrzelostí. Český jazyk zná pouze termín „helma“ (ta helma), který je mluvnicky korektně utvořen z německého termínu „helm“ pomocí české koncovky –a (Machač, Jaroslav – Filipec, Josef a kol.: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Academia, Praha 1998, s. 92). Autor popisu by byl jazykově přesný, kdyby použil ženského rodu „s korunovanou kolčí helmou“, ale i v tomto případě nic nebrání použití nenapadnutelného českého termínu „přilba“.

 

Poznámka k vlajce města Čelákovic

 

V roce 1997 učinilo město kroky k řádnému konstituování městského praporu (termín „prapor“ byl novelou zákona č. 216/2004 Sb., o obecním zřízení /o obcích/, nahrazen termínem „vlajka“). Byl osloven člen Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR Mgr. Pavel Fojtík (to je možné hodnotit jako zřetelný střet zájmů – navrhovatel posuzoval a hodnotil jako člen podvýboru svůj vlastní návrh). Z několika jím vypracovaných návrhů byl vybrán jeden, který byl zmíněným podvýborem projednán dne 4. 5. 1998 a doporučen předsedovi Poslanecké sněmovny PČR k udělení. Ten na základě svého rozhodnutí č. 51 ze 4. 6. 1998 prapor městu udělil dekretem vydaným dne 18. 6. 1998.

 

Prapor byl schvalujícím orgánem popsán: Světle modrý list se dvěma svislými pruhy na vlajícím okraji, žlutým a červeným, každý o šířce jedné šestiny délky listu. Ve světle modrém poli vykořeněný dub se zelenými listy, žlutými žaludy a hnědým kmenem se třemi suky a pěti kořeny. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Na rozdíl od heraldiky, která zná pouze jednu modrou barvu bez možnosti rozlišovat její odstíny, má vexilologie k dispozici dvě modré – modrou a světle modrou (azurovou). Volba světle modré pro list čelákovického městského praporu je s ohledem na podobu znaku fakticky neopodstatněná. Lze vnímat pravděpodobnou snahu vytvořit výraznější barevný rozdíl mezi zelenými listy a modrým podkladem, protože blízkost modré a zelené v barevném spektru může vyvolávat nezřetelnost či dokonce nelibé subjektivní pocity. Je zřejmé, že žlutý a červený svislý pruh ve vlající části listu jsou odvozeny od tinktur obou štítků. I když by prapor mohl obsahovat strom provázený oběma štítky, tak v roce 1998 zřejmě ještě stále platilo rigorózní „pravidlo“, že na list praporu nemohou být umísťovány znaky ve štítech. Tímto ustanovením, vzniklým někdy v na přelomu let 1990/1991 při precizaci zásad pro schvalování praporů městům a obcím, mělo být správně zamezeno jednoduchému konání navrhovatelů, kteří by „problém“ obecních praporů řešili pokládáním obecních znaků ve štítech na plochu například bílého listu. Bylo „dovoleno“ využít pro prapor figury ze znaku. Případ Čelákovic ukazuje, že uvedené a jinak vhodné pravidlo, nebylo zcela domyšleno pro případy, kdy součástí historického znaku je erb ve štítu. Dnes je takové pravidlo nahlíženo již nikoliv tak striktně a je vnímáno, že například běžnou součástí historických znaků měst jsou znaky vrchností ve štítech (obvyklým případem je štítek rodového erbu mezi věžemi). Prapor Čelákovic byl navržen správně a jeho podoba nemůže být podrobována kritice.

 

Domnívám se, že Mgr. Pavel Fojtík navrhl čelákovický prapor v odlišné podobě, než kterou prezentuje oficiální databáze Registr komunálních symbolů (REKOS) na webových stránkách Poslanecké sněmovny PČR. Vyobrazení čelákovického praporu v databázi  REKOS je výsledkem konání Ing. Petra Exnera (také člen zmíněného podvýboru), který právě pro potřeby REKOSU a dalšího následného publikování např. v periodiku Vexilologický lexikon, prapory překresloval. Jeho snahou bylo vyplnit celou plochu modrého pole listu praporu stromem a jeho větvemi. Uvedená snaha však nemá žádné opodstatnění, pokud je figura stromu přebírána ze znaku. Je vhodné, aby podoba městského praporu / vlajky korespondovala s podobou městského znaku zejména při používání obou symbolů městem samotným.

                     

Za významnou pomoc, ochotné a nezištné poskytnutí celé řady textového a obrazového materiálu k čelákovickému městskému znaku jsem vděčný panu Jaroslavovi Špačkovi, emeritnímu řediteli Městského muzea v Čelákovicích.

 


Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXXV., č. 2/2015, Praha 2015, s. 65 - 91.


Vyobrazení:

1 - Nejstarší známá pečeť Čelákovic z roku 1662 a otisk kovového razítka (nedatováno) - kresba Karel LIška.

2 - Miniatura v privilegiu císaře Leopolda I. z 15. 5. 1680 - foto SOkA Praha-východ. 

3 - Vyobrazení znaku města Čelákovic v kompendiu V. R. Widimského z roku 1864.

4 - Miniatura z privilegia císaře Karla VI. z 30. 9. 1724 - foto SOkA Praha-východ.

5 - Ideální podoba znaku města Čelákovic - kresba Stanislav Kasík. 


14. 10. 2016                                                                                     © Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting