Aktuální informace Inzerce Napište nám Mapa stránek

O historickém znaku města Hrádku nad Nisou

Historikům, kteří se zabývali českou komunální heraldikou, nebyly ještě v roce 1970 dostatečně zřejmé některé okolnosti spojené se znakem města Hrádku nad Nisou. Bylo konstatováno, že privilegium udělující znak se do současnosti nezachovalo a na základě této nedostatečnosti nebylo a není dosud známo ani datum jeho vydání. Díky figurám v městském znaku, identifikovaným jako součást rodového erbu Mehlů ze Střelic, bylo odhadováno, že znak Hrádku nad Nisou „má původ asi v 16. století, kdy roku 1581 dostal Hrádek od císaře Rudolfa II. tržní právo“ (Ruda, Vladimír a kol., Znaky severočeských měst. Most 1970, s. 61; dále jen Ruda, 1970).

Na samém počátku tohoto pojednání je potřebné sdělit zásadní konstatování - znak města Hrádku nad Nisou se vyvinul z městské pečeti a nebyl nikdy panovníkem udělen. Na následujících řádcích bude k tomuto tvrzení proveden rozsáhlý výklad, vycházející především z kritické interpretace pramenů.

Nové a zároveň podstatné informace o znaku města Hrádku nad Nisou přinesl článek Jana Šťovíčka z roku 1977 s názvem „Znaky severočeských měst a Jiří Mehl ze Střelic“ (in: Heraldika. Bulletin pro pomocné vědy historické. Ročník X./1977, č. 3, Praha 1977, s. 97 – 105; dále jen Šťovíček). Na základě studia archivních pramenů dospěl autor k poznání, že v severních Čechách je několik měst, jejichž znaky opakují konkrétní skupinu heraldických figur – labuť, lilie, lovecká trubka, orobinec. Nebylo těžké určit jako původce těchto znaků Jiřího Mehla ze Střelic, německého vicekancléře Království českého, který se jako vlastník měst Chrastavy, Hrádku (nad Nisou), Rumburku, Jiřetína (pod Jedlovou) stal iniciátorem vzniku jejich znaků a zároveň přímluvcem u císařů Maxmiliána II. a Rudolfa II.

Dne 15. 10. 1574 vydal ve Vídni císař Maxmilián II. listinu, kterou městu Chrastavě udělil znak (opis z 18. století OA Liberec, AM Chrastava). Udělený znak byl polepšen císařem Rudolfem II. privilegiem vydaným v Praze dne 20. 12. 1581 (originál s miniaturou uprostřed listiny, OA Liberec, AM Chrastava). Polepšený městský znak užívá Chrastava dodnes a jeho terminologicky nedokonalý popis uvádí kompendium městských znaků v českých zemích z roku 1985 v následujícím znění: „Na modrém štítě je stříbrná hradební zeď z kvádrů, sahající od paty do středu štítu se dvěma stínkami při krajích, z nichž každá má malou kulatou střílnu. Uprostřed zdi je prolomena brána s otevřenými zlatými vraty, v níž stojí uprostřed dvě křížem přeložené motyky či škrabky (kratce) se zlatými násadami. Na zdi mezi stínkami je hnízdo ze zeleného rákosu, ze kterého na každou stranu vyčnívá jedna palice orobince přirozené barvy. Na hnízdě sedí bílá labuť se složenými křídly, držící zlatý šíp v zobáku, obrácený šikmo zleva dolů k pravé straně. Kouty štítu nad labutí vyplňují dvě poštovní trubky se zlatou šňůrou, pravá je modré barvy, levá červené barvy (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 170; dále jen Čarek).

Císař Rudolf II., listinou vydanou dne 20. 2. 1581, udělil Hrádku nad Nisou právo trhu. Šťovíček dával do souvislosti tuto listinu s pravděpodobným následným udělením městského znaku, který užitými figurami vykazuje shodnost jak se znakem Chrastavy, tak i Rumburku a Jiřetína pod Jedlovou. Hrádecký „znak“ obsahoval hradbu, trs listů se dvěma palicemi orobince, lilie a lovčí trubku. Tato podoba není doložena žádnou kvalitativně jinou a zároveň lepší informací, než pečetěmi z konce 18. století. Je zřejmé, že i v Hrádku byl iniciátorem podoby pečeti Jiří Mehl ze Střelic. Dříve existující privilegium údajně shořelo při požáru radnice v roce 1778 (OA Liberec, Pozůstalost Vladimíra Rudy, Soupis znaků; dále jen Ruda - pozůstalost). V Čarkově kompendiu byl uvedený znak popsán: „Na modrém štítě stojí od spodu až do polovice štítu stříbrná hradební zeď s branou, budovaná z kvádrů, se třemi stínkami cimbuří, v nichž jsou okrouhlé střílny. Brána má otevřená vrata se zlatým kováním. V bráně visí na zlaté šňůře červený, zlatem zdobený poštovní roh. Nad střední stínkou nad branou je zelené sítí a mezi ním dvě hnědé palice orobince, odkloněné od sebe směrem k rohům štítu. Uprostřed mezi nimi a po stranách je po jedné stříbrné lilii“ (Čarek, 1985, s. 157). V roce 1906 byla Ministerstvem vnitra ve Vídni, na žádost městského úřadu v Hrádku, provedena úřední rešerše o hrádeckém znaku – předesílám, že bezvýsledná (o průběhu a výsledku ministerského úředního úkonu viz níže).

Rumburku byl na přímluvu Jiřího Mehla udělen městský znak listinou císaře Rudolfa II. vydanou dne 17. 12. 1587. Podobu znaku známe z opisu privilegia v pamětní městské knize (OA Děčín, AM Rumburk, inv. č. 249). V Čarkově publikaci je znak Rumburku popsán takto: „Na červeném štítě je městská hradba z kvádrů stříbrné barvy, se dvěma nízkými čtyřhrannými věžemi, krytými modrou sedlovou střechou. Na věžích jsou poštovní trubky, vpravo červená, vlevo modrá, obě se zlatým kováním a zavěšené na černé šňůře. V městské hradbě je otevřená brána s dvoukřídlými modrými vraty, na nichž jsou po každé straně tři stříbrné lilie nad sebou. V bráně stojí muž ve zbroji a s přílbou, držící v pravé ruce halapartnu, levici má v bok. Nad hradbou z trsu sítí, po jehož stranách je po jednom orobinci, vyrůstá bílá labuť s rozpřaženými křídly, na nichž je na každé straně modrý pruh se třemi stříbrnými liliemi vedle sebe. Na prsou má labuť zlatý kříž, v zobáku drží zlatý šíp, obrácený hrotem šikmo od pravé strany dolů k levé“ (Čarek, 1985, s. 340).

Jiřetín pod Jedlovou byl listinou císaře Rudolfa II. vydanou dne 18. 12. 1587 povýšen na město a zároveň mu byl udělen znak (orig., OA Děčín, AM Jiřetín). Čarkovým kompendiem je jiřetínský znak popsán takto: „Na spodu modrého štítu je zelená hora, pod níž leží bělavý a červeně skvrnitý drak; na hoře stojí hradní brána (prý hradu Tolštejna) ze stříbrných kvádrů a po jejích obou stranách jsou nízké rovněž kvádrové stříbrné věže. Každá věž má okrouhlou střílnu a kupolovitou červenou střechu s makovicí. Brána je otevřená, uvnitř černě malovaná, se zlatými vraty. Před branou jede na bílém koni sv. Jiří ve zbroji a kopím probodává krk draka. Na každé věži pod kulatou střílnou visí poštovská trubka, vpravo červená, vlevo modrá, zlatem kovaná, visící na červené šňůře. Nad branou mezi věžemi je zelené sítí a mezi ním dvě palice orobince. V něm stojí bílá labuť s rozloženými křídly. Na křídlech i na prsou má modrý pruh, na kterém je vždy po jedné stříbrné lilii. Ve zlatém zobáku drží labuť zlatý šíp s červeným peřím a ocelovým hrotem, z pravé strany dolů k levé straně šikmo obrácený“ (Čarek, 1985, s. 187).

Shodné heraldické figury použité ve čtyřech rozdílných městských znacích, z nichž tři byly prokazatelně uděleny v rozpětí třinácti let, umožňují předpokládat, že mají přímý vztah k osobě Jiřího Mehla ze Střelic, jako vlastníka uvedených měst a zároveň přímluvce u panovníka. Dosavadní odborná literatura si dovedla poradit pouze s figurami labutě a lilií, protože ty byly součástí obecně známého rodového erbu Mehlů, ale nedokázala vysvětlit existenci lovčích trubek a trsu listů orobince s palicemi. Na následujících řádcích bude učiněn výklad o důvodech jejich použití a o jejich smyslu.

Mehlové patřili k patricijským rodům ve slezské Vratislavi. Dne 27. 6. 1531 obdržel Baltazar Mehl povýšení do říšského šlechtického stavu s přídomkem ze Střelic a zároveň mu byl polepšen jeho dosavadní erb, který se shoduje s popisem: Ve stříbrno-červeně čtvrceném štítě modré břevno, v němž tři stříbrné lilie vedle sebe. Na štítě přilba s červeno-stříbrnými přikrývadly. Klenotem je vyrůstající stříbrná labuť se zlatou zbrojí, držící v zobáku šikmý zlatý šíp hrotem dolů, v každém křídle labutě modré břevno se třemi stříbrnými liliemi vedle sebe. Polepšení erbu Baltazara Mehla spočívalo v přidání koruny na přilbu, která byla na rozdíl od původní kolčí výslovně uvedena jako turnajská. Uvedený erb byl znovu potvrzen Baltazarovu synovi Jiřímu privilegiem vydaným dne 19. 3. 1558 (Sedláček, August: Českomoravská heraldika II. Praha 1925, s. 527 – Mél ze Střelic). Vztah labutě a křídel nebyl v praktickém užívání erbu vždy jednoznačný. Z epitafu Baltazara Mehla, uloženém v muzeu ve Vratislavi vyplývá, že Baltazarem užívaný erb má modifikovaný klenot, kterým je vyrůstající labuť, resp. hlava a krk labutě mezi dvěma rozloženými stříbrnými křídly a na každém z nich je modrý kůl s třemi stříbrnými liliemi pod sebou (Pilnáček, Josef: Rody starého Slezska. Brno 2010, s. 231, č. 1176; dále jen Pilnáček). Sedláček upozorňuje, že klenot erbu Mehlů ze Střelic uvedený v Meravigliovi je jiný – zde je hlava a krk labutě se šípem v zobáku mezi dvěma složenými modrými křídly se třemi stříbrnými liliemi pod sebou na vrchním křídle (Merawiglia-Crivelli, Rudolf Johann Graf: Der böhmische Adel. J. Siebmacher´s grosses Wappenbuch. Band IV/9. Nürnberg 1885, s. 240, tab. 107).

Výše zmíněný Baltazar Mehl byl synem Jana Mehla a Anny Auerové. Držel slezský statek Střelice, v letech 1516 – 1536 byl starším vratislavské městské rady a zemřel v roce 1547. S manželkou Kateřinou, jejíž rodové jméno literatura neuvádí, měl syny Aleše, Mikuláše a Jiřího. Jiří v Čechách koupil nejprve panství Grabštejn s Hrádkem a Chrastavou a pak Rumburk s Jiřetínem. Velice pravděpodobným smyslem nákupu těchto panství byl záměr podnikat v těžbě a zpracování rud kovů, resp. v obnově důlní činnosti v západní části Ještědského hřbetu a v Lužických horách. Jiří Mehl byl doktorem práv a na dvoře Rudolfa II. se stal německým vicekancléřem, zemřel 24. 1. 1589 v Rumburku ve věku 74 let a byl zde pochován (Ottův slovník naučný, XVII, Praha 1901, s. 21; dále jen OSN). Literatura uvádí dvě rozdílné manželky Jiřího Mehla. Podle některých byla jeho manželkou Dorota z Mehlhausu (OSN XVII., 1901, s. 21) a dle jiných Judita z Hörningu (Pilnáček, 2010, s. 231). Z následujícího pojednání o rodových erbech těchto dvou žen dojdeme k možnému závěru, že Jiří Mehl ze Střelic byl ženatý dvakrát.

Dorota z Mehlhausu pocházela ze slezského rodu, jehož rodovým erbem byl ve stříbrném štítě trs listů orobince se dvěma palicemi na odkloněných stvolech, vše zelené; na přilbě se zeleno-stříbrnými přikrývadly klenotem shodná figura jako ve štítě (Siebmacher, Johann: Neu Wappenbuch. Nürnberg 1605, tab. 72, „D. Mehlhosen“; dále jen Siebmacher). Judita z Hörningu také pocházela ze slezského rodu, jehož erb měl následující podobu: Modro-červeně dělený štít, v každém z polí zlatě zdobená lovecká trubka opačných tinktur a se zlatým řemenem. Na štítě korunovaná přilba s červeno-modrými přikrývadly a s klenotem dvou postavených zlatě zdobených loveckých trubek vedle sebe, modré a červené, bez řemenů, nátrubky nahoru (Siebmacher, 1605, tab. 53).

Figury z erbů rodů z Mehlhausu a z Hörningu se objevují ve všech městských znacích vzniklých na žádost Jiřího Mehla ze Střelic. Můžeme uvažovat o tom, že autorem návrhů uvedených městských znaků byl sám Jiří Mehl, který však z pohledu výsledku nezvládal heraldiku potřebným způsobem. Zdá se, že například pravidlo o vzájemném poměru tinktur neměl dostatečně zažito. Navrhovatel měl k „dispozici“ dvě lovecké trubky, modrou a červenou. Bylo zřejmé, že v souladu s heraldickými pravidly je nemohl pokládat do štítu nebo pole, které bylo pokryté barvou a nikoliv zlatem nebo stříbrem, bez ohledu na to, že rodový erb Hörningů takové pravidlo zásadně porušoval. V případě Hrádku nad Nisou byla červená trubka položena do modré brány a v chrastavském znaku dokonce zaznamenáváme modrou trubku v modrém štítě. Podobné je to i se zelenými listy a zeleným orobincem z erbu Mehlhausů, který je v uvedených městských znacích pokládán v rozporu s heraldickými pravidly do modrých štítů. Zde je však možný i takový výklad, který uvedenou nepatřičnost eliminuje a tím je sdělení, že trs zelených listů orobince a hnědé palice jsou v přirozených barvách. Ve znaku Chrastavy jsou zobrazeny dvě zkřížené motyky, které jsou například v erbu slezského rodu Heügel. Existuje-li nějaká souvislost tohoto erbu s předky Jiřího Mehla, není za současné úrovně poznání mehlovské rodové genealogie možné potvrdit. Mohu pouze spekulovat, že z tohoto rodu mohla pocházet Jiřího matka Kateřina. Nabízí se však i jiné vysvětlení, kterým je mluvící znamení v městském znaku Chrastavy. Město se německy nazývalo Kratzau a motyky se v německé hornické terminologii jmenovaly „Kratzen“ (česky „krace“, jinak podle tvaru pracovní části také „motyka srdcovka“). Hornické motyky s krátkou násadou byly často používaným nástrojem středověkých horníků s vícenásobným využitím – jako motyka na kopání a také jako lopata na nabírání zeminy. Používala se především při rýžovacích pracích, ale také v dolech (Tomíček, Rudolf Ing.: Heraldická historie hornických symbolů. Nadace Georgia Agricoly, Region Slavkovský les, Sokolov. b.m. a d. v., s. 2, sub „B“).

Jestliže byly do dnešních časů zachovány originály znakových privilegií pro města Chrastavu (1581) a Jiřetín pod Jedlovou (1587) a relevantní opis nedochovaného privilegia pro Rumburk (1587), pak pro Hrádek nad Nisou žádné privilegium známo není a zároveň neexistuje vědomost, že by kdy existovalo (to v roce 1906 nepřímo potvrdilo i Ministerstvo vnitra ve Vídni a České místodržitelství v Praze). Privilegium Rudolfa II. z roku 1581, povolující Hrádku trh, nelze zaměňovat za znakové privilegium, jak mnozí z pouhého domyslu činí. Můžeme vyslovit zcela vážnou domněnku, že Hrádku nad Nisou nikdy žádný znak udělen nebyl. Pak může následovat legitimní otázka – jak je možné, že na pečetích znak je? To lze vysvětlit dostatečně uvěřitelným způsobem.

Jiří Mehl ze Střelic zprostředkoval v roce 1581 polepšení znaku městu Chrastavě a pro Hrádek privilegium na trh. Panství Grabštejn, jehož součástí bylo městečko Hrádek (a také Chrastava), však v prosinci roku 1586 prodal Ferdinandovi Hoffmanovi z Grünbüchlu a na Střechově. Proto byl Widimským považován za iniciátora znaku v Hrádku právě tento šlechtic – ale kdyby tomu tak bylo, pak by asi v hrádeckém znaku nebylo nic z erbu Mehlů ze Střelic. Jiří Mehl hned v únoru následujícího roku 1587 koupil panství Tolštejn s městy Rumburkem a Jiřetínem (pod Jedlovou) a v závěru téhož roku (17. a 18. 12. 1587) byly oběma městům uděleny znaky. Z toho lze dovozovat, že přímluva u panovníka nebyla pro Jiřího Mehla žádným velkým problémem.

Mohu spekulovat o tom, proč Jiří Mehl nezprostředkoval udělení znaku i pro Hrádek. Snad počítal s nějakou posloupností dějů, když nejprve zařídil povolení trhu a snad po té mělo následovat udělení znaku. Snad kvůli prodeji panství Grabštejna, o kterém mohl uvažovat už dříve, nekonal ve vztahu k městečku Hrádku již žádné kroky. O prodeji panství Grabštejna se v historické literatuře píše jako o prodeji vynuceném. Snad to byl výsledek nějakého sporu Jiřího Mehla s původními majiteli velmi zadluženého panství, Kryštofem a Albrechtem Purkrabími z Donína, protože nabyvatel panství Grabštejna ,Ferdinand Hoffman, měl za manželku Alžbětu z Donína, dceru Albrechtovu. Na panství mohl váznout nějaký finanční závazek, například Alžbětino věno nebo její majetkový podíl, který se Mehl smluvně zavázal vyplatit a nevyplatil. O něj se pak Hoffman mohl hlásit s velkou nadějí na úspěch i v případě vedení sporu před soudem.

Když v roce 1566 Jiří Mehl získal i majetkový díl Albrechta z Donína a měl v držení celé panství příslušné k hradu Grabštejnu, pak mohl již plně uvažovat o povznesení poměrů v Hrádku. Jedním z prvních kroků, které mohl učinit pro konsolidaci vlastní samosprávy městečka, bylo zavedení pečetí. S ohledem na pozdější podobu zachovaných městských pečetí a nakonec i na podobu používaného městského znaku lze mít za to, že obraz v pečetním poli byl koncipován jako znak se záměrem jeho budoucího udělení panovníkem. K udělení nedošlo, ale idea v podobě pečeti zůstala. Podle zkušeností z jiných míst byla tradice městských pečetí poměrně silná a přetrvávala staletí, i když okolnosti, za kterých vznikly, už dávno pominuly. Mohu vyjádřit domněnku, že v Hrádku nad Nisou došlo právě k takové situaci.

Při požáru radnice v Hrádku nad Nisou v roce 1778 pravděpodobně shořela nejen městská privilegia ale i typáře městských pečetí. Ty musely být vyrobeny znovu v následujících letech. Zdá se, že taková ztráta způsobila i částečnou ztrátu historické paměti. Příznačné je mlčení topografické literatury z roku 1790 a 1834, která o znaku města Hrádku / Grottau nesděluje žádnou informaci, ačkoliv v jiných případech tak činí (Schaller, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen. Vierter Theil. Bunzlauer Kreis. Prag u. Wien 1790, s. 285; Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. Zweiter Band. Bunzlauer Kreis. Prag 1834, s. 283). Z dnešního pohledu je to obtížně hodnotitelná nedostatečnost minulých topografů, protože v roce 1834 byly na radnici v Hrádku nad Nisou k dispozici tři typáře pečetí a jedno kovové razítko (Archiv Národního muzea, Eichlerova sbírka – G, Grabštejn, kart. č. 6; dále jen ANM-ES).

Vlastenecké museum v Čechách (dnes Národní muzeum) podniklo ve 20. a 30. letech 19. století rozsáhlou sbírkovou akci, jejímž cílem bylo shromáždit otisky pečetí, či razítek městských, obecních, rychtářských, farních a vrchnostenských úřadů. Shromážděné materiály se staly součástí Archivu Národního muzea a obsáhlého fondu, nazvaném "Eichlerova sbírka". Sbírka byla pojmenována po Josefu Eichlerovi, profesoru gymnázia na pražské Malé Straně, který uvedené sbírkové materiály uspořádal. V rámci uvedené akce byl osloven i úřad města Hrádku nad Nisou (Grottau). Jeho úředníky byla dne 19. 8. 1834 vyhotovena listina foliového formátu s otisky tří typů pečetí města (označených písmeny A, B, C), jednoho kovového razítka (F), dvou typů pečetí soudních (obě pod písmenem D; písmeno E je vynecháno a není nadepsáno). Shodné pečeti jsou na zvláštních přilepených papírcích ještě jednou ve dvou řadách pod závěrečnými podpisy městských úředníků, společně s pečetí fary při kostele sv. Bartoloměje v Hrádku nad Nisou (datovaná vyrytým letopočtem do roku 1807). Na stejném listu je přitištěno i pět pečetí rychet v obcích na panství Grabštejn: Doenies – Donín, s alegorickou postavou Spravedlnosti; Spittelgrund – Dolní Sedlo, s jehličnatým stromem; Ketten - Chotyně, pouze nápisová v orámování věncem; Ullarsdorf – Oldřichov na Hranicích, s postavou Spravedlnosti; Görsdorf – Loučná, s vázou s uchy, v níž jsou tři růže na stonku. K tomu byly přiloženy dva samostatné listy (velikosti cca A5) se stejnými otisky typářů městské a soudní pečeti. První z nich byl nadepsán „Alte ursprüngliche Stadtinsiegl“ („staré původní městské pečeti“) s třemi stejnými otisky velké a malé pečetí Hrádku nad Nisou (celkem šest), druhý má nadpis „Ursprünglich Stadtgerichts – Insigl“ („původní pečeti městské rychty“) se šesti otisky dvou typů soudních pečetí.

Je zřejmé, že úřad města Hrádku nad Nisou disponoval v roce 1834 originálními typáři městské pečeti. Ale nikoliv již takovými, které by pocházely z doby před rokem 1586, kdy se přepokládá jejich zavedení Jiřím Mehlem. Můžeme se tedy oprávněně domnívat, že Vlasteneckému museu v Čechách poskytnuté otisky městské pečeti mají zdroj v pečetidlech vyrobených velice krátce po požáru radnice v roce 1778. Vyžadovala to nutnost urychlené obnovy samosprávy a zahájení běžného fungování úřadu. Zřejmě byly vyrobeny následující dva typy pečetidel (označení písmeny je v souladu se zprávou města Hrádku nad Nisou Vlasteneckému museu v roce 1834).

(A) Pečeť o průměru 36 mm (červený vosk), vně ohraničená vavřínovým věnečkem, rostoucím z válečků v horizontální ose pečeti nahoru a dolů, kde končí ve zkřížené pásce. Pečetní pole je ohraničené páskou (začínající na 7. hod., pokračující v horní polovině pečetního pole a končící na 5. hod.) s opisem: SIGILLVM MAIVS GROTTENSE („Pečeť větší hrádecká“). V pečetním poli je vykrajovaný štít provázený u boků šestihrotými hvězdičkami a dvěma menšími nad horním okrajem štítu. Ve štítě je kvádrovaná hradba s třemi kvádrovanými stínkami a bránou s otevřenými vraty. V bráně lovecká trubka s řemenem. Na prostřední stínce trs listů, z kterého vyrůstají dva odkloněné obilné klasy, mezi nimi a nad krajními stínkami po jedné lilii.

(B) Pečeť o průměru 28 mm (červený vosk). Opis mezi vnější a vnitřní lištou (začátek na 8. hod. a konec na 4. hod.): /rozvilina/ GROTTENSE SIGILLVM („Hrádecká pečeť“). Zbývající část mezi lištami vyplňuje rozvilinový ornament, vynikající na obě strany z položeného válečku. V pečetním poli je štít s figurami v téměř totožném provedení jako u pečeti předchozí (A), s tím rozdílem, že stínky cimbuří jsou nekvádrované.

Díky shodě tvaru štítu v pečetním poli lze mít za to, že pečeti vznikly najednou. Označení předchozí pečeti (A) jako „maius“ (velká, větší) umožňuje vnímat druhou pečeť (B) jako „menší“, ačkoliv v popise není uvedeno obvyklé označení „minus“ (malá, menší). Potřeba dvou pečetí svědčí o rozvinuté městské kanceláři, ve které se větší pečeť uplatňovala pro potvrzování listin výpravnějších, významnějších a důležitějších a malá pečeť sloužila pro běžnou úřední agendu. Na tomto místě upozorňuji na skutečnost, že hradba je do krajů štítu. Smyslem upozornění je skutečnost, že další typáře, vzniklé na počátku 19. století, mají hradbu konstruovanou jiným způsobem.

Je nesporné, že město Hrádek nad Nisou muselo používat pečeť již v závěru 16. století. O tom, jakou měla podobu, lze dnes již jen spekulovat. Například tak, že tvar štítu, který se uplatnil na pečetích vyrobených pravděpodobně ve druhé polovině 18. století, resp. po roce 1778, může být vnímán jako poplatný vzorům vrcholné renesance a raného baroku. Výroba nových typářů městské pečeti v uvedené době, mohla dokonce být ovlivněna znalostí jejich původní podoby před požárem radnice. Podoba se mohla zachovat buď v paměti některých současníků, nebo v zachovaných otiscích z jiných míst. Pro budoucí vnímání podoby městského znaku Hrádku nad Nisou je podstatné, že figura na prostřední stínce cimbuří byla ovlivněna subjektivním konáním rytce, který místo trsu orobince se dvěma palicemi na stvolech, vyryl bez jakékoliv pochybnosti obilné klasy. Tím byla zahájena tradice následně několikrát zopakovaná a tuto změnu potvrzující.

(C) V roce 1801 byl vyroben nový typář městské pečeti. Je typický svým klasicistním vzhledem. Pečeť o průměru 34 mm (červený vosk), ohraničená vnější lištou a perlovcem. Opis je veden volně v půlkruhu při horním okraji pečetního pole (začátek na 9. hod., konec na 3. hod.): GROTTAUER STADT INSIEGEL („Hrádecká městská pečeť“). Dole hrotitý štít má dvakrát dolů prohnutý horní okraj. Ve štítě z dolního okraje vyrůstá kvádrovaná volná hradba s třemi stínkami a bránou s otevřenými vraty. V bráně lovecká trubka s řemenem. Na prostřední stínce trs listů, z kterého rostou dva odkloněné obilné klasy, provázené třemi liliemi, jednou mezi nimi a dvěma po jejich stranách. Podél boků štítu dvě, dole zkřížené, palmové ratolesti.

(F) Razítko vyrobené v roce 1830 má průměr 30 mm. Shoduje se obrazem i opisem s předchozím typářem (C). Zde je otištěné černou razítkovací barvou.

U pečeti z roku 1801 a razítka z roku 1830 zaznamenáváme podstatnou změnu v její podobě. Jestliže předchozí pečeti zobrazují štít s hradbou do krajů, tak ve dvou posledních případech je hradba u boků štítu volná a vyrůstá z dolního okraje štítu. Volnou hradbou byla zahájena nová tradice, která několikanásobným opakováním začala mít charakter ustálenosti.

Pro zajímavost se zmíním i o soudních pečetích v Hrádku nad Nisou.

(D) Soudní pečeť – průměr 30 mm (červený vosk). Opis: GERICHTS [ SIGIL IN GROTAV („Soudní pečeť v Hrádku“). V pečetním poli, jehož vnější okraj je bohatě zdoben různými motivy, vyniká z pravého horního rohu obrněná, v lokti ohnutá ruka, držící vztyčený meč, z jehož hrušky visí miskové váhy. Čepel meče provází na každé straně lilie a pod loktem je třetí. Jestliže ruka s mečem a váhami symbolizují „trestající rameno spravedlnosti“, pak lilie jsou jednoznačně odvozeny od pečeti města.

Druhá soudní pečeť má průměr 22 mm a je datována do roku 1754. Opis: SIGIL DER GERICHTEИ IИ STATEL GROTAV („Pečeť soudní v městečku Hrádku“). V pečetním poli z pravého okraje vyniká oděná ruka, držící meč, jehož čepel provázejí dvě dvojíce číslic letopočtu 17 – 54. Písmeno „N“ v opise bylo ryto pozitivně a při otisku je tedy podle vertikální osy otočené.

Letopočet 1754 je rokem výroby pečetidla soudní pečeti. Je zřejmé, že k tomu došlo více jak dvacet let před požárem radnice. Při úvaze počítající se zničením městských pečetí v důsledku požáru radniční budovy, můžeme mít za zvláštní, že právě typář (dva typáře?) soudní pečeti jako jediný neshořel. Pokus o vysvětlení bude pouhou spekulací. Typář mohl mít městský rychtář u sebe doma, resp. budova rychty byla v jiné části města a požárem nebyla zasažena. Ale zároveň se nabízí možnost, že pečetidla městské pečeti také nezničil požár a jsou z doby shodné jako pečeť soudní, tedy z poloviny 18. století. Řešení, z kterého konkrétního období pocházejí typáře městské pečeti, však nemá žádný zásadní význam.

Významný badatel v oboru komunální heraldiky a sfragistiky Karel Liška shromáždil v 70. a 80. letech 20. stol. nebývale obsáhlý soubor městských historických pečetí a razítek. Nalezené pečeti a razítka pečlivě překresloval a takto získaná vyobrazení přehledně utřídil. Zabýval se i pečetěmi Hrádku nad Nisou a zaznamenal čtyři různé typy a jedno gumové razítko (Liška důsledně píše „kaučukové“ i v jiných případech), společně se dvěma typy soudní pečeti (Archiv Národního muzea, Karel Liška - Sbírka znaků českých měst, karton č. 1, Boleslavsko, panství Frýdlant, dále jen ANM, Liška; viz také - Liška, Karel: Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek III/1. Znaky, pečeti a razítka českých měst a městeček A-CH. Brno 2013, s. 205-206).

Liškou nalezené gumové razítko je opatřeno na dvě části rozděleným opisem umístěným mezi vnější a vnitřní lištu. Obě části jsou rozděleny dvěma hvězdičkami – nahoře: STADTAMT, dole vrcholy písmen do středu razítka: GROTTAU („Městský úřad Hrádek“). Uprostřed razítka je štít s figurami v podobě shodné s vyobrazením na pečetích z roku 1801 a 1830 (razítko bylo nalezeno u listiny z 26. 6. 1912).

Vůbec první zprávu o znaku města Hrádku nad Nisou v odborné heraldické literatuře přináší kompendium znaků měst a městeček v Českém království, sestavené Vincenzem Robertem Widimským, lékárníkem z Města Albrechtic u Krnova, vydané c. k. dvorní a státní tiskárnou ve Vídni v roce 1864. Když byla v roce 1850 nahrazena patrimoniální správa správou státní, převzalo vídeňské ministerstvo vnitra také agendu komunální heraldiky. Pro potřeby této instituce bylo nezbytně nutné získat přehled o existujících a užívaných městských znacích v celém Rakouském císařství. Podle vídeňských úředníků těmto potřebám vyhovovala již před tím amatérsky sestavovaná sbírka zmíněného lékárníka Widimského. Z okolností vydání Widimského kompendia vyplývá, že vídeňské ministerstvo vnitra se stalo pomyslným garantem jeho obsahu. Díky nemožnosti dospět k jinému zdroji poznání byla Widimského práce pragmaticky bez výhrad akceptována, ačkoliv z dnešního pohledu se jednalo o ryze pozitivistickou nekritickou a z odborného hlediska neseriózní „sběrku“ znaků. Nedostatečnosti obsahu Widimského publikace byly rozpoznatelné i v polovině 19. století, ale nenašel se nikdo, kdo by kompendium podrobil kritickému hodnocení. Widimsky v úvodu své publikace píše, že mnohá města navštívil osobně a jinak využil pomoci svých přátel (krom jiných asi také stavovských kolegů – lékárníků), či si o informace napsal na příslušný úřad. Odborná úroveň získaných informací byla přímo úměrná odborným znalostem informátora, kterým mohl být vedle úředníka z městské radnice, místního lékárníka, například také pan řídící ze školy, místní farář nebo majitel oficíny na náměstí. Sběr materiálu k městským znakům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ukončil Widimsky v roce 1860. Jak to bylo v Hrádku nad Nisou, není zřejmé, ale zdá se, že s představiteli městečka korespondoval. V Hrádku nad Nisou nebyl k dispozici žádný originál znakového privilegia, z kterého by mohl být odečten popis znaku. Zřejmě byl Widimskému poslán otisk městské pečeti a doprovodný text s výkladem jeho barevnosti.

V souvislosti s aktivitou V. R. Widimského může být položena legitimní otázka – jak mohli v Hrádku vědět jaká je barevnost štítu s figurami v pečetním poli městských pečetí, když je tvrzeno, že Hrádku nikdy znak udělen nebyl a privilegium, z kterého by bylo možné barevnost znaku odečítat, neexistovalo. Lze vyslovit pochybnost, že by mohla existovat téměř dvě stě padesát let trvající a v místě udržovaná tradice o tom, jak to někdy v letech 1566 - 1586 Jiří Mehl ze Střelic s hrádeckým znakem myslel, a že to byl právě jeho rodový erb, který byl zdrojem pro volbu figur. Velice pravděpodobně nebyla v polovině 19. století už žádná povědomost o vlivu Jiřího Mehla na vznik podoby městské pečeti a bylo zcela mylně tvrzeno, že hrádecký znak měl „na svědomí“ Ferdinand Hoffmann z Grünbüchlu (v jeho erbu je krom jiného také obilný snop). Svou úlohu mohl sehrát i sám Widimsky, který měl, díky shromážděné databázi podob městských znaků v Českém království, možnost srovnání jak se znakem Chrastavy, tak Rumburku a Jiřetína pod Jedlovou a provést pomyslnou „rekonstrukci“ barevnosti hrádeckého znaku. Lze dovodit, že si tak na mnohých místech skutečně počínal a městské znaky „vymýšlel“ ad hoc.

Widimsky popsal znak Hrádku nad Nisou takto: „…es besteht, in Blau, aus einem silbernen Stadtthore mit drei Zinnen und offenen Flügelthüren, auf berastem Grunde. Mitten im Thore schwebt ein schwarzes, mit Gold beschlagenes Hifthorn mit goldenen Fangschnüren. Über dem Thore sehen wir aus der mittleren Zinne zwei von einander geneigte goldene Ähren hervorwachsen , die von drei goldenen Lilien zu beiden Sediten und in der Mitte, in Form eines aufgestellten Dreieckes, begleitet werden“ („doslovný“ překlad: „…[znak] sestává, v modrém, ze stříbrné městské brány s třemi stínkami a otevřenými křídly vrat, na travnaté půdě. Středem v bráně se vznáší černá, zlatě pobitá lovecká trubka se zlatými úchopovými šňůrami. Nad bránou vidíme z prostřední stínky od sebe nakloněné zlaté klasy vyrůstající, jenž třemi zlatými liliemi na obou stranách a uprostřed, v podobě postaveného trojúhelníku, doprovázeny jsou“; Widimsky, Vincenz Robert: Städtewappen des österreichischen Kaiserstaates, I. Königreich Böhmen, Wien 1864, s. 42, No. 154. Grottau).

Jestliže máme možnost srovnání s jinými městskými znaky, obsahujícími totožné figury a majícími shodný původ zprostředkovaný Jiřím Mehlem ze Střelic a zároveň dovedeme vyložit důvody pro jejich volbu, pak musíme konstatovat, že Widimsky v případě znaku Hrádku nad Nisou z nedostatku potřebných informací fabuloval. Například lilie měly být stříbrné, jak jsou v erbu Mehlů a trubka v bráně měla být červená a nikoliv černá. S Widimským spolupracující kreslíř uplatnil, ve shodě s jinými případy, i ve znaku Hrádku nad Nisou některé nepatřičné svévolné „heraldické excesy“ - zlatý lem, který není integrální součástí znaku a není uveden v popisu; trávník, na kterém je postavena fortifikace; cesta vedoucí k otevřené bráně; trojrozměrné stínky a jejich krytí červenými taškami. Křídla vrat jsou pokryta neheraldickou „šedivou“ barvou. Můžeme mít za sporné, zda do roku 1864 znak města Hrádku nad Nisou skutečně existoval v plnohodnotné a nezpochybnitelné podobě nebo nikoliv, ale po roce 1864 již žádného sporu není. Znak existoval, jeho podoba byla publikována a zároveň byla zaštítěna pomyslnou garancí vídeňského ministerstva vnitra.

Widimského publikace ovlivnila pohled na českou komunální heraldiku v dalších desetiletích a nacházela celou řadu epigonů, kteří ve víře v „pravdivost“ kompendia opakovali stejná pochybení.

Časopis Světozor v roce 1874 přinesl zprávu a vyobrazení znaku Hrádku nad Nisou s následujícím popisem: „Znak ten vykazuje v poli modrém hradbu městskou bílou s třemi stínami a otevřenými dveřněmi. V bráně visí černý roh lovecký na zlaté šňůře zlatem kovaný. Z prostřední stíny vyrůstají dva zlaté klasy vlevo a vpravo nachýleně a mezi nimi jsou tři zlaté lilie“. Vyobrazení v černobílé kresbě se zcela shoduje s vyobrazením Widimského (Světozor, VIII, ze dne 6. 2. 1874, s. 70, vyobrazení v příloze).

Ottův slovník naučný v jedenáctém díle z roku 1897 uvádí popis a vyobrazení znaku města Hrádek. Popis zní: „…modrý štít, v něm na zeleném trávníku stříbrná hradba s branou dokořán otevřenou, v níž se spatřuje lovecká trubka. Nad prostřední stěnkou hrst slámy, z níž na obě strany kloní se 2 zlaté klasy, mezi nimi jako výplň 3 zlaté lilie“. Černobílé vyobrazení hrádeckého znaku se pěti stínkami cimbuří odlišuje od vyobrazení Widimského (OSN, XI., Praha 1897, s. 743; obrázek č. 1799).

Změnu v náhledu na hrádecký znak nepřinesl ani August Sedláček, autor monumentální díla o českých hradech a zámcích a svého času přední znalec české rodové heraldiky. Ve svém místopisném slovníku, dokončeném v roce 1908, popisoval znak Hrádku nad Nisou takto: „Erb: Štít modrý, v něm u spodu trávník a na něm stříbrná hradba ze štukoví postavená s 3 stínkami a branou do kořan otevřenou, v níž se spatřuje černá lovecká trubka se zlatým ozdobením a zl. šňůrou. Nad prostřední stínkou jest zl. věchet, z něhož se kloní na obě strany 2 zl. klasy. Prázdný prostor nad nimi a vedle nich vyplněn jest 3. z. liliemi“ (Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého. b. d. a m. v. [Praha 1908/1909], s. 268). Je zřejmé, že Sedláček akceptoval Widimského náhled na hrádecký znak a zároveň se nechal inspirovat popisem z Ottova naučného slovníku.

Widimsky, Světozor a zejména Ottův naučný slovník zásadním způsobem ovlivnily vnímání podoby znaku města Hrádek nad Nisou, která se nakonec ustálila a byla považována za správnou. Pravděpodobně vědomí o podobách pečetí ze závěru 18. a z počátku 19. století a jejich viditelný rozpor s Widimského publikací z roku 1864, vyvolalo v Hrádku nad Nisou na počátku 20. století potřebu získání relevantních informací o podobě městského znaku. Prostřednictvím českého místodržitelství v Praze požádalo město ministerstvo vnitra ve Vídni o dobrozdání. Žádost došla do Vídně začátkem měsíce března 1906. Spis byl založen 14. března 1906 a obdržel identifikační číslo 377/A-06. Po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918, došlo v roce 1920 mezi nově vzniklými státy Československou republikou a Rakouskou republikou k tzv. spisové rozluce. V rámci ní byla Československu postoupena část registratury vídeňského ministerstva vnitra, dotýkající se českých zemí. Mezi předanými spisy byla i příslušná část fondu nazvaného Šlechtický archiv (Adelsarchiv), jehož součástí byly především spisové materiály dotýkající se vedle nobilitací osob také udělování městských znaků (Elznic, Václav: Nobilitační spisy ve ST. Ú. A. v Praze. Listy genealogické a heraldické společnosti v Praze, č. 16, březen 1972. Praha 1972, s. 10–13; Županič, Jan – Fiala, Michal – Koblasa, Pavel: Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra – Erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy /dodatky/, Archivu Národního muzea /dodatky/. Praha 2014). Součástí tohoto fondu je i spisový materiál se vztahem ke znaku města Hrádku nad Nisou (Národní archiv, Fond Ministerstvo vnitra – Šlechtický archiv, Vídeň, č. kart. 57, složka Hrádek nad Nisou; Krlín, Jan: Soupis dokumentů týkajících se povyšování obcí na městečka a města z fondů Národního archivu (1832) 1856 – 1918. Národní archiv, Soupis dokumentů, číslo pomůcky: 1672. Praha 2007, s. 10).

Z uvedené archivní složky vnitra vyplývá, že městský úřad v Hrádku nad Nisou neměl jistotu, jak vypadá správná podoba městského znaku, který chtěl prezentovat na připravované výstavě v Liberci. Proto město žádalo vídeňské ministerstvo vnitra o sdělení správné podoby. Zřejmě na základě představy, že ve Vídni budou k dispozici kopie či opisy privilegií, originálních materiálů, nebo jiné další použitelné zprávy o historickém městském znaku Hrádku. Město samo sděluje, že v městském archivu je podoba (doslova „kopie“) městského znaku, ale ten není proveden v barvách a zároveň je konstatováno, že i kresba je nesprávná. Z toho jednoznačně vyplývá, že město samo mělo o správné podobě svého znaku představu spíše mlhavou. Městský úřad v Hrádku nad Nisou „žádá o postoupení originálního znaku v krátkém čase, eventuálně o doručení správné kopie, za kterou náklady budou uhrazeny“ (přeloženo z němčiny).

Ve spisovém materiálu je stručně popsán výsledek hledání dokladů a zpráv o hrádeckém městském znaku v prostředí vídeňských archivů a je konstatováno, že ani ve Šlechtickém archivu (Adelsarchiv), ani v Archivu ministerstva vnitra (Archiv des Ministeriums des Innern) nebyly nalezeny žádné listiny „k znakovému oprávnění města Hrádku se vztahující nebo jiná vyobrazení“. Jediné, co ministerstvu vnitra zbývalo, chtělo-li městu Hrádek nad Nisou alespoň „něco“ odpovědět, bylo odvolání se na literaturu. Jsou zmíněny dvě publikace - tzv. „Siebmachers Wappenbuch“ (nové řady), díl I/4 s názvem „Städtewappen“ („Městské znaky“, vydán v Norimberku 1885), s odkazem na s. 56 a výše zmíněnou publikaci V. R. Widimského z roku 1864. Publikaci o městských znacích v nové řadě tzv. Siebmachera, nevnímá česká odborná heraldická veřejnost jako práci zásadního významu, nejen proto, že se znaků měst v Českém království dotýká pouze výběrově a především proto, že jejím rozpoznatelným zdrojem poznání je v mnoha ohledech nedostatečná publikace Widimského.

Úředníci ministerstva vnitra z nedostatku jiných informací dospěli k poznání, že nemohou městu Hrádek nad Nisou sdělit nic jiného než mírně upravený popis znaku dle Widimského: „In Blau ein silbernes Stadttor mit drei Zinnen und offenem Flügeltüren auf grün berastem Grunde; mitten im Tore schwebt ein schwarzes mit Gold bechlagenes Hifthorn an goldenen Fangschnüren. Aus der mittelsten Zinne wachsen zwei von einander geneigte goldene Aehren hervor, die von drein goldenen Lilien zu beiden Seiten und in der Mitte, in Form eines aufgestellten Dreieckes, begleitet werden“ (překlad viz výše). Tento popis byl ministerským úředníkem doplněn dle Widimského o nesmyslný a nepravdivý výklad geneze městského znaku prostřednictvím údajného udělení nejmenovaného svobodného pána z Grünbüchelu na konci 16. století, s alibistickým odvoláním se na podání literatury. Českému místodržitelství, kam přípis ministerstva vnitra úředním postupem směřoval, bylo doporučeno, aby byl učiněn dotaz na městský úřad v Hrádku, zda opravdu nemá k dispozici autentickou listinu o udělení znaku, protože ve Vídni nic nalezeno nebylo. Zároveň bylo městu doporučeno, pokud chce mít k dispozici potřebnou listinu, kterou může ministerstvo vnitra vystavit, pak má postupovat dle sdělených pokynů. Má-li, k dispozici stará pečetidla s vyobrazeným znakem, nebo jejich otisky na starých listinách, nechť je podle nich provedena kresba znaku a ta vybarvena. Barevná skica znaku, doprovázená jeho popisem, má být odeslána s žádostí o schválení ministerstvu vnitra do Vídně. Ministerstvo, po té co žadatel zaplatí úředně stanovenou taxu 176 korun, vyhotoví listinu na pergamenu. Uvedená zpráva byla vypracována dne 21. 3. 1906.

Novodobá odborná literatura, zabývající se znakem města Hrádku nad Nisou, velice nepřesně interpretovala přípis vídeňského ministerstva vnitra jako akt potvrzující městu podobu městského znaku (! - viz níže). Z tohoto archivního dokumentu nijak nevyplývá, že by ministerstvem bylo vydáno rozhodnutí, které by takové hodnocení umožňovalo. Je zřejmé pouze to, že ministerský úředník ocitoval text popisu hrádeckého městského znaku z Widimského publikace (!) a městu vysvětlil další možné kroky ve vztahu ke konstituování znaku prostřednictvím ministerstva vnitra. Je zřejmé, že město Hrádek nad Nisou nepodniklo žádné další kroky směřující k potvrzení řádné podoby městského znaku.

Z přípisu ministerstva vnitra ve Vídni mimo jiné vyplývá, jak si znakový cenzoři („Wappencenzoren“) v ministerské heraldické komisi představovali proces konstituování městských znaků. Zřejmě měli za dostačující doklad o existenci městského znaku otisk pečeti, z kterého byly odečteny figury budoucího městského znaku a jim připojena domnělá barevnost. Vůbec nebyla požadována důkladná rešerše, která by potvrdila serióznost stanovené podoby znaku. Na základě takto nedostatečných principů byl v roce 1912 udělen znak městu Rychnovu u Jablonce nad Nisou se žánrovým obrázkem, který je adeptům heraldiky uváděn jako odstrašující příklad heraldické tvorby. V jiných případech se do hodnocení dokonce promítaly pečeti rychtářské, farních nebo důlních úřadů. Pro „pravost“ znaku byla hledána předloha v časově „nejstarší“ pečeti. Tak byl „Wappencenzory“ odmítnut užívaný znak města Vejprty jen proto, že na nejstarší známé městské pečeti byla nalezena jiná podoba domnělého městského znaku (Kasík, Stanislav: O znaku města Vejprty, Heraldika a genealogie, Klub pro českou heraldiku a genealogii, č. 3 – 4/2008, ročník 41, Praha 2008). Pokud se V. R. Widimsky v roce 1864 neblaze „zasloužil“ o „prvotní chaos“ v české komunální heraldice, tak vídeňští znakoví cenzoři se o nápravu nestarali a měli zásadní podíl na jeho trvání a posilování.

Ve Státním okresním archivu v Liberci, ve fondu Archiv města Hrádek nad Nisou, je zaznamenán následující popis znaku: „Na štítu modré barvy stříbrná hradební zeď se třemi baštami, které jsou zakončeny cimbuřím (stínkami). Ve středu je do zdi prolomena klenutá brána se dvěma otevřenými veřejemi; uprostřed brány visí na zlaté šňůře zlatý lovecký roh. Z prostřední bašty vyrůstá snopek obilí, z něhož na každou stranu vyčnívá jeden zlatý klas. Nad snopkem i nad baštami se vznáší vždy jedna zlatá heraldická lilie“ (OA Liberec, AM Hrádek nad Nisou, kart. 27, sign. 002/1; Pozůstalost Vladimíra Rudy). Je otázkou, zda nebyl tento popis stanoven ad hoc samotným Rudou na základě předlohy, která byla v archivu k dispozici (viz níže „bronzový štoček“).

Ve druhé polovině 60. let 20. století vznikl v Komisi pro otázky městských znaků při Archivní správě ministerstva vnitra záměr vytvořit novodobé kompendium městských znaků v českých zemích. Archivní správa ministerstva vnitra dala okresním a oblastním archivům pokyny k vyhledání informací ke znakům jednotlivých měst a bývalých městeček v okruhu jejich působnosti. Dílčím výsledkem této práce bylo vydání publikace o znacích severočeských měst v roce 1970. V čele autorského kolektivu byl vedoucí libereckého okresního archivu prom. hist. Vladimír Ruda, který napsal také kapitolu o Hrádku nad Nisou. Znak města v ní byl popsán takto: „…má ve znaku modrý štít, na němž je stříbrná hradební zeď s třemi baštami a stínkami. Ve zdi je prolomena klenutá brána s dvěma otevřenými vrátněmi a uprostřed ní visí na zlaté šňůře zlatý lovecký roh. Z prostřední bašty vyrůstá snopek zlatého obilí, z něhož na obě strany vystupuje jeden zlatý klas. Nad snopkem i nad postranními baštami se vznáší vždy jedna heraldická lilie, část erbu pánů ze Střelic“ (Ruda, Vladimír a kol: Znaky severočeských měst. Most 1970, s. 61, v podstatě jde o transliterovaný popis z fondu AM Hrádek nad Nisou, viz výše). Popis znaku je poněkud bizarní nejen v použitých termínech, ale i v nejednoznačných až zmatených formulacích. Použitá heraldická terminologie je poplatná její tehdejší neustálenosti a rozvolněnosti, která byla ovlivňována pracemi Vojtěcha Krále, Martina Koláře a Augusta Sedláčka – např. termín „hradební zeď“ je dnes vnímána jako neslučitelné sousloví, protože v heraldice je hradba zcela něco jiného než zeď. Také zde chybí údaj o kvádrování hradby a není uvedena tinktura vrat. Zmatečně působí část popisu „se třemi baštami a stínkami“ či „na obě strany vystupuje jeden zlatý klas“.

V barevné příloze zmíněné publikace je vyobrazení znaku Hrádku nad Nisou od Václava Zajíčka, ale jeho kresba není v souladu s popisem. Pro vyjádření, že hradba je „s třemi baštami a stínkami“ byla Zajíčkem přijata podoba městského znaku, která byla zobrazena na pečetích z roku 1801 a 1830 a dnes ji lze spatřit na průčelí radnice v podobě do pískovce vytesané znakové plastiky. V archivu města, uloženém v libereckém okresním archivu, existuje „bronzový štoček“ o velikosti 50 x 60 mm s vyrytým městským znakem, který je totožný se znakem na průčelí radnice v Hrádku nad Nisou. Zde jsou na hradbě tři nízké věže, každá s cimbuřím o třech stínkách. Tato podoba je v rozporu s tradicí, ve které se uplatňovaly tři široké stínky. Zajíček nakreslil správně červenou loveckou trubku místo zlaté, jak je chybně uvedeno v popisu (Widimsky mu trubku černou). Aby autor kresby vyhověl terminologicky zbytnému termínu „visí“ ve vztahu k lovecké trubce, nakreslil v bráně viditelný zlatý bod pomyslného hřebu a řemen trubky na něj skutečně pověsil. Nic nedal na sdělení o „snopku“ na prostřední baště, který byl vlastně výsledkem počínání tápajícího výrobce typáře městské pečeti na přelomu 70. a 80. let 18. století, který z předpokládané předlohy nedokázal odečítat palice orobince na stvolech rostoucích z trsu listů a nabyl dojmu, že jde o obilné klasy a trs listů je „věchet slámy“. Zajíček nakreslil jen dva odkloněné obilné klasy s listy a „snopek“ či „věchet“ ignoroval. Také si „poradil“ s vraty, které pokryl zlatem.

Výše zmíněna aktivita archivní správy ministerstva vnitra, s cílem vytvořit databázi městských znaků v českých zemích, vyústila do vydání shrnujícího kompendia české komunální heraldiky v roce 1985. Podle tiráže byl jejím autorem PhDr. Jiří Čarek, svého času ředitel Archivu hlavního města Prahy a předseda zmíněné Komise pro otázky městských znaků při ASMV. Tento údaj však není přesný, protože Jiří Čarek, i když jeho autorský podíl na úvodních kapitolách publikace je nezpochybnitelný, byl především vedoucím a redigujícím členem širší komise, která prostřednictvím svých členů shromážděné výsledky rešerší z okresních archivů hodnotila, zkoumala, korigovala a upravovala pro potřeby tisku. Nakonec tuto činnost prováděl Čarek sám. Skutečným autorem věcného obsahu hesla Hrádek nad Nisou byl s velkou pravděpodobností již zmíněný Vladimír Ruda (v té době již PhDr. a ředitel Okresního archivu v Liberci do roku 1984 a také člen Komise pro otázky městských znaků při ASMV) nebo jeho přímý následovník. Mezi rokem 1970, kdy vyšla publikace "Znaky severočeských měst", a rokem 1985, kdy bylo publikováno kompendium české komunální heraldiky od Jiřího Čarka, byly zjištěny nové poznatky ke znaku města Hrádku nad Nisou, přispívající k poznání jeho geneze.

V Čarkově publikaci je pod heslem Hrádek nad Nisou mimo jiné uvedeno: „Znak dostalo podle tradice r. 1581 od císaře Rudolfa II., privilegium bylo však zničeno při požáru radnice. Skutečnost, že součástí znaku jsou symboly z erbu Mehlů ze Střelic, svědčí o pravděpodobnosti této tradice. V literatuře (Widimsky a Siebmacher) se popisuje znak, jak dnes víme, nesprávně se zlatými liliemi a dvěma zlatými klasy místo orobincových palicí i bez střílen ve stínkách cimbuří. Na tuto literaturu se také odvolával výnos rakouského ministerstva vnitra z 21. března 1906, č. 377 A (oznámení pražskému místodržitelství ze dne 7. dubna 1906), neboť ani ministerstvo ani město jiný doklad neznalo. Dnes se však podařilo najít starý opis popisu znaku podle původního privilegia, kde je znak popsán odchylně. Nejen sloh tohoto popisu, nýbrž i popsaná forma s orobincem, správně odvozená od erbů Mehĺů, svědčí o správnosti opisu a také o správné podobě. Je proto tento opis také základem našeho popisu“. K této části citovaného textu lze poznamenat, že součástí erbu Mehlů ze Střelic orobinec nebyl, ale šlo o figuru z erbu rodu z Mehlhausu, z kterého pocházela jedna z manželek Jiřího Mehla ze Střelic.

Text pokračuje avizovaným popisem: „Popis znaku: Na modrém štítě stojí od spodu až do polovice štítu stříbrná hradební zeď s branou, budovaná z kvádrů, se třemi stínkami cimbuří, v nichž jsou okrouhlé střílny. Brána má otevřená zlatá vrata se zlatým kováním. V bráně visí na zlaté šňůře červený, zlatem zdobený poštovní roh. Nad střední stínkou na branou je zelené sítí a mezi ním dvě hnědé palice orobince, odkloněné od sebe směrem k rohům štítu. Uprostřed mezi nimi a po obou stranách je po jedné stříbrné lilii“. Na závěr je poznamenáno: „ Město však užívá podnes tradičně a podle výnosu ministerstva vnitra z r. 1906, jakožto poslední normy, zlatých klasů místo orobince a rovněž zlatých lilií“ (Čarek, 1985, s. 157).

K Čarkově zprávě o hrádeckém znaku lze učinit kritická poznamenání. Je zde zmíněno zdání, i když relativizujícím způsobem, že Hrádek nad Nisou „znak dostalo podle tradice r. 1581 od císaře Rudolfa II., privilegium bylo však zničeno při požáru radnice“. Oním relativizujícím je obrat „podle tradice“. Dovolávaná tradice je však po hříchu literární a nikoliv opírající se o prameny. Privilegium Rudolfa II. z roku 1581, inzerované v konfirmaci císaře Leopolda I. z 11. 4. 1670 (SOkA Liberec, AM Hrádek nad Nisou, I. – L.1), žádný takový údaj, dovolující úvahu o udělení znaku městu Hrádek nad Nisou, neobsahuje (Šťovíček, 1977, s. 105, autor dal najevo, že Leopoldovo privilegium četl. Neměl jsem možnost verifikovat Šťovíčkův údaj, protože dle sdělení Jiřího Bocka z badatelny SOkA Liberec, byla listina z 11. 4. 1670 odvezena k restaurování). Konstatování „dnes se však podařilo najít starý opis popisu podle původního privilegia, kde je znak popsán odchylně“ je bez dokladu zdroje pouze vágní a nepoužitelnou informací, kterou nelze ověřit a víra v její pravdivost nemá v tomto případě žádnou hodnotu. Nepomůže ani doplnění: „Nejen sloh tohoto popisu, nýbrž i forma s orobincem, správně odvozená od erbu Mehlů, svědčí o správnosti opisu a tedy také o správné podobě znaku“. Právě díky onomu zdůvodnění se můžeme oprávněně domnívat, že zdroj onoho „starého opisu popisu“ nemá hodnotu pramene. Použitý sloh nemůže být důkazem, protože starobylost slohu popisů znaků a erbů lze vytvořit zcela uměle kdykoliv. Poslední námitku lze vyslovit proti prezentovanému zdání, že výnos vídeňského ministerstva vnitra z roku 1906 by měl charakter „poslední normy“. Výnos ministerstva vnitra pouze doslova ocitoval popis znaku Hrádku nad Nisou z Widimského publikace z roku 1864 a nesdělilo nic dalšího, co by mohlo vyvolávat představu, že to byl závazný rezultát, či dokonce „norma“. Právě naopak. Ministerský úředník pouze sdělil, co se podařilo nalézat v jemu známé a dostupné odborné literatuře. Pro kategorické odmítnutí hodnotit toto sdělení jako „normu“ svědčí doporučení téhož ministerstva městu Hrádek nad Nisou, jaké má učinit kroky, aby bylo městem dosaženo řádného konstituování jeho znaku. Teprve po té, co by ministerstvem vnitra doporučovaný proces proběhl a byla vydána příslušná listina („pergamenová“), pak by teprve tato listina (pravděpodobně udělující znak přímo císařem) byla onou chtěnou „normou“ Je zřejmé, že v Čarkově publikaci byly subjektivní dojmy pisatele hesla Hrádek nad Nisou zaměňovány za fakta.

Stanislav Valášek, autor kresby znaku v příloze Čarkovy publikace, se však nedržel stanoveného popisu, resp. jeho doplnění s odkazem na dnešní užívanou podobu, a nakreslil vedle zlatých obilných klasů ještě několik zelených kopinatých listů. Takové doplnění je v rozporu nejen s popisem, ale i s dovolávanou tradicí. Valášek v podstatě neslučitelně kombinuje dvě rozdílné informace – údajně nalezený popis původní podoby znaku a podobu znaku z Widimského. Jestliže na městských pečetích z konce 18. století byla hradba zobrazována jako vynikající z paty štítu a do krajů, pak po roce 1864 byla zobrazována jako volná a postavená na zeleném trávníku. Původní a nedochované pečeti měly na prostřední stínce nepochybně trs orobince s palicemi na stvolech, které byly již na pečetích z 18. století nahrazeny obilnými klasy a trs listů se změnil na „slámu“. Z dokladů o praktickém užívání znaku po roce 1864 vyplývá, že byly používány pouze klasy s listy.

Rozhodnutí o závazné podobě znaku města Hrádku nad Nisou je zcela v kompetenci městského zastupitelstva. Legitimnost jeho rozhodnutí, provedeného řádným způsobem v souladu s platným právním řádem, nelze zpochybnit. To je ostatně podpořeno vhodností řešit nejasnosti ve způsobu zobrazování městského znaku a rozkolísanost názorů na jeho barevnost. Do jisté míry není podstatné, zda bude zastupiteli hledána víceméně imaginární „správná“ podoba městského znaku. Smyslem konání zastupitelstva by mělo být určení podoby městského znaku Hrádku nad Nisou, který bude městem užíván jako oficiální. Může se navrátit k podobě znaku, která je ve srovnání se třemi dalšími městskými znaky (Chrastava, Rumburk, Jiřetín pod Jedlovou) předpokládána na původních, ale nezachovaných, pečetích z 16. století. Stejně tak se lze rozhodnout o podobě městského znaku, která se opírá o podobu z roku 1864. V případě rekonstruovaného znaku podle již neexistujících původních pečetí z 16, století není téměř žádných pochyb o jeho podobě, ale novodobé interpretace vzhledu znaku města prostřednictvím zkomoleného kresebného pojetí Stanislava Valáška (1985) už takovou jistotu mít nemůžeme. Ale i tak jde o třetí možnost podoby městského znaku. Existuje čtvrtá možnost, která se opírá o rekonstrukci znaku města Hrádku nad Nisou v závislosti na podobách pečetí z konce 18. století, resp. je modifikací Valáškovy kresby s tím, že kulaté střílny ve stínkách je vhodné vypustit, protože je na žádné dostupné pečeti a ani na žádném vyobrazení znaku města v letech 1864 – 1985 nenalezneme.

Možné podoby znaku města Hrádek nad Nisou a jejich ideální popisy:

1) - podle předpokládaných pečetí z 16. století a srovnáním s dalšími městskými znaky v Chrastavě, Rumburku a Jiřetíně pod Jedlovou, lze do jisté míry rekonstruovat Jiřím Mehlem ze Střelic uvažovanou podobu znaku Hrádku nad Nisou, která se nakonec uplatnila pouze na pečetích: V modrém štítě stříbrná kvádrová hradba s třemi stínkami, s prázdnou otevřenou bránou se zlatými vraty, v níž červená zlatě zdobená lovecká trubka na zlatém řemenu. Na prostřední stínce trs orobince se dvěma palicemi na odkloněných stvolech v přirozené barvě, provázený třemi (1, 2) stříbrnými liliemi.

2) - podle Vincenze Roberta Widimského z roku 1864: V modrém štítě, na zeleném trávníku volně stříbrná kvádrovaná hradba s třemi stínkami, každá s černou kruhovou střílnou, s prázdnou otevřenou bránou se zlatými vraty, v níž červená zlatě zdobená lovecká trubka na zlatém řemenu. Z prostřední stínky vyrůstají dva obilné klasy na odkloněných stvolech s listy, provázené třemi (1, 2) liliemi, obojí zlaté.

3) - podle Valáška v Čarkově kompendiu z roku 1985: V modrém štítě stříbrná kvádrová hradba s třemi stínkami, každá s černou kruhovou střílnou, s prázdnou otevřenou bránou se zlatými vraty, v níž červená zlatě zdobená lovecká trubka na zlatém řemenu. Na prostřední stínce zelený trs kopinatých listů, z kterých vyrůstají dva odkloněné obilné klasy, provázené třemi (1, 2) liliemi, obojí zlaté.

4) – Modifikace znaku podle Valáška z roku 1985, ve srovnání s pečetěmi z 18. století: V modrém štítě stříbrná kvádrová hradba s třemi stínkami, prázdnou otevřenou bránou se zlatými vraty, v níž červená zlatě zdobená lovecká trubka na zlatém řemenu. Z prostřední stínky vyrůstají dva odkloněné obilné klasy s listy, provázené třemi (1, 2) liliemi, obojí zlaté.

Po širší veřejné debatě o možných podobách městského znaku, jejíž součástí byla přednáška uskutečněná v prostorách městského kulturního centra dne 18. 9. 2013, se podobou znaku zabývalo městské zastupitelstvo a na svém zasedání konaném dne 25. 9. 2013 zastupitelé rozhodli o podobě znaku ve prospěch výše uvedené varianty č. 1. Na základě tohoto rozhodnutí byly vytvořeny návrhy městské vlajky a o nich zastupitelstvo města jednalo na svém zasedání konaném dne 20. 11. 2013 a usnesením potvrdilo výběr symbolu.

Žádostí města Hrádku nad Nisou o schválení znaku a vlajky se zabýval Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen PPHV) na svém zasedání konaném dne 2. 4. 2014. Předložený návrh znaku byl revidující, a proto byl hodnotiteli v podvýboru vnímán jako „nový“ s nutností stanovení řádného odborného popisu s doporučením předsedovi PS PČR jeho udělení.

PPHV stanovil následující popisy znaku a vlajky města Hrádku nad Nisou. Znak: V modrém štítě stříbrná kvádrová hradba se třemi stínkami, prolomená prázdnou bránou s otevřenými zlatými vraty. Z prostřední stínky vyrůstá trs listů orobince se dvěma palicemi na odkloněných stvolech, vše přirozené barvy a provázené třemi (1, 2) stříbrnými liliemi. V bráně červená lovecká trubka se zlatým kováním a závěsem. Vlajka: Modro-bíle šikmo dělený list. V modrém poli bílá lilie.

Ke stanovenému popisu znaku lze přičinit následující kritické poznámky. Tím, že je v hradbě prázdná brána není nutné ještě dodávat, že je prolomená – to je dokonce konvenčně nedoporučovaný termín, protože je v popisech zbytečný – brány (a ani okna) není nutné „prolamovat“, když prostě a jednoduše „jsou“. Samotné terminologické sousloví „prázdná brána“ je absolutně přesné a nezaměnitelně vyjadřuje potřebnou skutečnost. Trubka nemá „závěs“, ale je zavěšena na řemen čili má řemen – závěs mají v heraldice především vrata. Závěs vrat může dokonce být předmětem popisu, má-li jinou tinkturu než vrata. Není zřejmé, proč trubka nemůže být „zlatě zdobená“ a proč musí být „s kováním“. „Kování“ je prvek konstrukcí vrat, dveří a některých dalších figur z kategorie hmotné kultury (kniha, maršálská hůl, truhla, konkrétní druhy nábytku apod.).

Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXXV., č. 1/2015, Praha 2015, s. 75 - 95.

Vyobrazení:

1 - Znaky měst Chrastavy, Jiřetína pod Jedlovou a Rumburku - kresby Stanislav Valášek.

2 - Erby nahoře: Mehlů ze Střelic – kresba Jiří Louda; dole: rodů z Mehlhausu a z Hörningu, in: Johann Siebmacher, New Wapenbuch, Nürnberg 1605

3 - Hrádek nad Nisou – velká pečeť (ANM-ES „A“) - kresba Karel Liška.

4 - Hrádek nad Nisou – "menší" pečeť (ANM-ES „B“) - kresba Karel Liška.

5 - Hrádek nad Nisou – pečeť z roku 1801 (ANM-ES „C“) - kresba Karel Liška.

6 - Hrádek nad Nisou – soudní pečeť z roku 1754 (ANM-ES „D“) - kresba Karel Liška.

7 - Hrádek nad Nisou – soudní pečeť druhý typ (ANM-ES „D“) - kresba Karel Liška.

8 - Hádek and Nisou – razítko městského úřadu užité v roce 1912 - kresba Karel Liška

9 - Znak města Hrádku nad Nisou, in: Vincenz Robert Widimsky – 1864.

10 - Znak města Hrádku nad Nisou, in: Světozor – 1874.

11 - Znak města Hrádku nad Nisou – kresba Václav Zajíček – 1970.

12 - Znak města Hrádku nad Nisou – kresba Stanislav Valášek – 1985.

13 - Pískovcová plastika znaku města Hrádku nad Nisou na průčelí radnice.

14. Rekonstruovaný znak města Hrádku nad Nisou – kresba Stanislav Kasík – 2013.