O historickém znaku města Jiříkova

Na základě rozboru historických pramenů lze dovodit, že ves Jiříkov („Dorf im Georgswalde“ – „ves v Jiřího lese“, resp. „v Jiříkově lese“) existovala před rokem 1346 a její založení bylo výsledkem kolonizačních aktivit Berků z Dubé v této oblasti. Ves také byla příslušenstvím panství berkovského hradu Hohnstein v Horní Lužici. Ves pravděpodobně obdržela pojmenování po lokátorovi Jiřím (Georg, Jörg), který ve službách Berků vyměřil lánovou vesnici podél Jiříkovského potoka (Ritterbach).  Z minulosti jsou známy rozličné formy pojmenování vsi: Jeringswald - 1408, Gerigiswalde - 1410, Yerigiswald – 1419, Iergißswalde – 1433-1437, Jorgswald – 1544, Gyrygswold, Georgeswald – 1598, Gergenwald – 1654, Iörgswald – 1720, Georgswald – 1757, Alt Georgswald /městečko/, Neu Georgswald /ves/ - 1787.

Kostel sv. Jiří se poprvé připomíná až v roce 1598 a své patrocinium zřejmě obdržel po jménu vsi. Dnešní podoba kostela pochází let 1724-1728 a stavebníkem byl majitel panství Šluknova Alois Tomáš Raimund hrabě z Harrachu. Sdružený erb jeho a manželky Marie Ernestiny hraběnky z Dietrichsteina je umístěn na průčelí kostela.

Syn Aloise Tomáše Harracha (1669-1742), Ferdinand Bonaventura (1708-1778), se zasloužil o to, aby Jiříkov byl povýšen dne 17. 11. 1752 královnou Marií Terezií na trhové místo („Marktflecke“) s trhem na plátno. Trhové místo bylo v následující době vnímáno jako sídlo zařazované do kategorie městys, městečko. V roce 1755 bylo Jiříkovu uděleno právo výročního trhu v pondělí po sv. Jakubu (svátek sv. Jakuba Většího – 25. července).  Uvedená privilegia potvrdil dne 9. září 1784 syn Marie Terezie císař Josef II. (starší literatura má listinu Josefa II. chybně za akt povýšení na město). Následovaly konfirmace městských privilegií v roce 1793 Františkem II., jako císaře sv. Říše římské, a v roce 1821 téhož Františka I., jako císaře rakouského.

Rozvoj plátenictví, tkalcovství a provozů zušlechťujících plátno vedl v roce 1756 k založení tkalcovského cechu, ve kterém se sdružovalo okol čtyř set místních tkalců. V roce 1792 zde fungovala tiskárna kartounů a výroba punčoch. V roce 1825 dávalo práci obyvatelstvu 15 plátenických manufaktur. V podniku May-Holfeld založeném v roce 1805 se vyráběla proslavená „rumburská véba“. Díky rozvoji průmyslové výroby rostl počet obyvatel rychlým tempem. Jestliže v roce 1713 měl Starý Jiříkov 1 305 „duší“, pak v roce 1843 měla aglomerace Starý Jiříkov, Nový Jiříkov, Loučná a Filipov 7 305 obyvatel. Samotný Starý Jiříkov měl v té době přes pět tisíc obyvatel a tímto počtem předčil mnoho starobylých historických měst, které takového počtu nikdy nedosáhly (Benešov n. Pl. – 1 130 obyv. v roce 1843 a 4 196 obyv. v r. 1991; Česká Kamenice 3 215 v r. 1843 a 5 193 v r. 1991; Chřibská 4 676 v r. 1843 a 1 273 v r. 1991; Rumburk 468 v r. 1843 a 8 907 v r. 1991).

V době po povýšení Jiříkova na městečko nepochybně vznikly samosprávné struktury, které se staraly o administrativní chod sídla. Vedle vrchnostenského rychtáře zde byl i purkmistr a konšelé. Pro jejich potřeby byly nutné pečeti.

Pečeti městyse Jiříkova - kresba Karel Liška. Nahoře vlevo z roku 1785, nahoře vpravo rychtářská pečeť z roku 1803, dole vlevo razítko užité v roce 1915, dole vpravo razítko užité v roce 1833.

Opis německy majuskulou mezi vnějším perlovcem a vnitřní lištou ve tvaru podkovy (začátek na 7 hod., konec na 5 hod.): STADTL –– GEORGWALDE –:– 1785 („Městečko Jiříkov, 1785“). V pečetním poli na tečkované podestě naivním způsobem stylizovaný sv. Jiří jako jezdec na koni, bodající kopím „draka“ běžícího pod koněm (Liška, Karel: Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek III/2. Znaky, pečeti a razítka českých měst a městeček J-M. Brno 2013, s. 40, č. 1, dále jen Liška, Sbírka).

Další typář vyrobený v roce 1803, patřil jiříkovské rychtě. Pečeť je kulatá o průměru 30 mm, ohraničená vnějším perlovcem a vnitřní lištou. Mezi nimi německy opis majuskulou (začátek na 12 hod.): GERICHTS SIGIL DES STÆDTCHENS GEORGSWALDE („Rychtářská pečeť městečka Jiříkova“). V pečetním poli sv. Jiří jako jezdec na konci, bodající kopím draka do otevřené tlamy, jenž leží na zádech na podestě, pod kterou je letopočet 1803 (Liška, Sbírka, 2013, s. 40, č. 2).

Dne 1. 8. 1883 byl použit otisk kovového razítka úřadu městyse Jiříkova. Průměr kulatého razítka je 34 mm. Mezi vnější dvojitou a vnitřní jednoduchou lištou je německy opis rozdělený horizontálně umístněnými hvězdičkami. Nahoře vrcholy písmen k vnějšímu okraji: * Stadtamt *, dole vrcholy písmen do středu: GEORGSWALDE („Městský úřad Jiříkov“). V pečetním poli sv. Jiří na koni, bodající kopím do tlamy draka, ležícího na zádech (Liška, Sbírka, 2013, s. 40, č. 4).

Z roku 1889 je znám otisk kulaté pečeti o průměru 34 mm s opisem kurzívou Stadt Georgswalde v horní polovině pečetního pole s vyobrazením sv. Jiří na koni a drakem pod ním. (MÚ Jiříkov, Diplom, udělující čestné občanství Eduardu Richterovi, purkmistrovi města Jiříkova datovaný dne 12. 3. 1889 a pečetěný městskou pečetí). Inspirace zřejmě byla nalézána v publikaci V. R. Widimského z roku 1864 (viz níže).

Dne 29. 2. 1915 bylo použito razítko města o průměru 35 mm, s německým opisem mezi vnější dvojitou a vnitřní jednoduchou lištou, rozdělený hvězdičkami. Nahoře vrcholy písmen k vnějšímu okraji: * STADTAMT *, dole vrcholy písmen do středu: GEORGSWALDE („Městský úřad Jiříkov“). V pečetním poli sv. Jiří na koni, bodající kopím do tlamy draka, který leží na zádech (Liška, Sbírka, 2013, s. 40, č. 3).

Znak městyse Jiříkova - in: V. R. Widimsky, 1864.

Vůbec prvním dokladem o podobě jiříkovského znaku je kompendium komunální heraldiky v Království českém z roku 1864 (Widimsky, Vincenz Robert: Städtewappen des österreichischen Kaiserstaates I. Königreich Böhmen. Wien 1864, s. 39, č. 141, Georgswalde, Alt-), kde je uveden jak popis znaku, tak jeho barevné vyobrazení v  příloze. Popis znaku je ve své stručnosti nedokonalým a heraldicky neupotřebitelným: „Als Stadtwappen führt  Georgswalde  den heiligen Georg im Kampfe mit dem Drachen in rothem Schilde“ (Překlad SK: „Jako městský znak vede Jiříkov svatého Jiří v boji s drakem v červeném štítě“). Nedostatečnost popisu nahrazuje vyobrazení v uvedené publikaci. Štít má zlatý lem, sv. Jiří sedí na stříbrném koni a vráží kopí do otevřené tlamy pod koněm ležícího zeleného draka. Lze doplnit, že v patě štítu je přirozená (hnědá) půda (snad myšlena jako skála), rytíř má černé zlatě lemované brnění, na hlavě černou přilbu s chocholem ze tří pštrosích per, červeného mezi stříbrnými, plášť je červený, stejně jako přikrývka na koni. Vyobrazení znaku není dílem V. R. Widimského, ale jménem neznámého spolupracujícího kreslíře.

Widimsky jako první uvedl, že Jiříkov byl od roku 1784 městem a od té doby byla tato nepřesnost dále opakována Ottovým slovníkem naučným (Díl X. Praha 1896, s. 42) a Augustem Sedláčkem (Místopisný slovník historický Království českého, b. d. a m. v. [Praha 1908/9], s. 198, dále jen MSH). Jiříkov byl městem až od roku 1914.

Výše popsané vyobrazení, publikované v roce 1864, je praktickým naplněním nekritické představy, že vyobrazení sv. Jiří na koni, jak zabíjí draka, vyryté do pečetních polí pečetí městyse Jiříkova, je také jeho znakem. Přesto, že znak byl Jiříkovu udělen společně s povýšením na město až v roce 1914. Je zřejmé, že sv. Jiří na koni v červeném štítu byl jako městský znak vnímán již před tímto rokem, i když na pečetích jsou zmíněné figury volně a bez štítu. Chybí-li v pečeti štít, pak je možnost úvahy o vyobrazení skutečného městského znaku výrazně umenšena. Štít je nezbytnou součástí znaku. Widimsky, který do jím vytvořeného kompendia vnášel neverifikované subjektivní soudy, však měl pečetní znamení za „znak“ a vytvořil ho svévolným umístěním figur z pečeti do červeného štítu. V Jiříkově byla taková konstrukce přijata bez výhrad. Znak dosud nebyl císařem udělen, přesto byl městysem používán.

Neoficiální znak městyse Jiříkova na diplomu z roku 1889 - malba Hans Wahner.

Dokladem vnímání neoficiálního znaku městyse Jiříkova jeho představiteli jako znaku uplatnitelného i pro oficiální slavnostní příležitosti, je vyobrazení městského znaku, které je součástí diplomu městyse, kterým bylo dne 12. 3. 1889 uděleno čestné občanství purkmistrovi Eduardu Richterovi. Filigránským způsobem provedená barevná malba znaku městyse Jiříkova vyobrazuje červený štít, obtočený květinovým věncem převázaným fialovou stuhou a doplněný proplétanými spirálovitými rozvilinami, vrcholícími listovou korunou s červeným vyložením. Ve štítu je sv. Jiří se svatozáří (svatozář okolo hlavy jezdce je novým prvkem) v černém zlatě lemovaném brnění (bez pláště), sedící na stříbrném koni s modrou přikrývkou a modrým uzděním, vráží do otevřené tlamy na zádech ležícího zeleného draka (bez křídel) dřevec (turnajský dřevec - nikoliv jezdecké kopí), který je zlato-modře několikanásobně dělený. Figury jsou na skalnatém pahorku. Autorem malby znaku byl pražský profesor Hans Wahner, který podobně zdobným způsobem namaloval několik městských znaků (např. Postoloprty v roce 1887, Nejdek 1912). Na rozdíl od pečetí a Widimského kompendia, jsou figury ve štítě otočeny heraldicky doleva. K tomuto vyobrazení, které je svým otočením figur zvláštní, lze poznamenat, že pro kresbu byl zřejmě použit užívaný typář pečeti, kde byly figury ryty zrcadlově obráceně. Pozornosti hodné také je, že Wahner se od Widimského odlišil nenamalováním zlatého lemu štítu.  

Jiříkov, privilegium z 27. 10. 1914, pátá strana s miniaturou znaku - malba Frieddrich Junginger.

Privilegium císaře Františka Josefa I. ze dne 27. 10. 1914 povyšuje Jiříkov („Alt-Georgswalde“) na město a zároveň mu uděluje znak. Podoba uděleného znaku nasvědčuje, že nebyl znak nově navrhován, ale byla přijata podoba kombinující neoficiální znak z Widimského kompendia z roku 1864, odtud byl převzat zlatý lem, a malbu Hanse Wahnera z roku 1889, který otočil figury heraldicky doleva. V privilegiu je popis znaku uveden na stranách čtvrté a šesté, na straně páté byl úředním znakovým malířem Friedrichem Jungingerem namalován městský znak. Popis znaku zní: „In einem roten, mit einer goldenen Einfassung versehenen Schilde erscheint auf natürlichem Boden die auf einem weißen Rosse nach links sprengende Gestalt des heiligen Georg im weißen Rocke und abflatternden blauen Mantel, die Lanze in den Rachen eines grünen Drachen stoßend. Auf dem Hauptrande des Schildes ruht eine silberfarbene Mauerkrone mit fünf sichtbaren Zinnen“ (v roce 2004 byl originál privilegia v držení MÚ v Jiříkově, dnes je uloženo v SOkA Děčín, AM Jiříkov; edice: Županič, Jan – Fiala, Michal – Koblasa, Pavel: Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra. Erbovní listiny. Praha 2014, s, 694, č. 371; překlad SK: „V červeném, zlatým lemem opatřeném štítě, jeví se na přirozené půdě na bílém hřebci, do leva jedoucí postava svatého Jiří v bílé suknici a odletujícím modrém plášti, dřevec do tlamy zeleného draka vrážející. Na horním okraji štítu leží stříbrně obarvená zděná koruna s pěti viditelným stínkami“).

Znak města Jiříkova, detail miniatury znaku z privilegia z 27. 10. 1914.

Popis znaku lze doplnit dalšími podrobnostmi vyplývajícími z malovaného vyobrazení. Sv. Jiří má červené „nohavice“, chodidla jsou v plátové zbroji, horní polovina těla je kryta stříbrným kyrysem tvarovaném do podoby lidského těla, jak je patrné například z antických soch římských císařů, má bílé rukavice a na hlavě přilbu podobnou šalíři, terminologicky pojmenovatelnou jako „římská přilba“, na vrcholu se zlatou korunou a s malým „klenotem“ stříbrné vyrůstající rozkřídlené orlice. Dřevec je dřevěný a přirozeně zbarvený. Uzdění koně je zlaté a jako přikrývku má kůň zlatou lví kůži (jsou vidět tlapy s drápy). Stanislav Mikule identifikoval kůži nikoliv jako lví, ale označil ji za „přirozenou medvědí kůži“ (viz výše). Takové určení kožešiny je subjektivní, protože medvědí kožešina by zřejmě byla hnědá až černá, ale nikoliv „žlutá“. Zdá se, že sv. Jiří sedí na koni bez sedla. Figura není pojata jako postava světce (chybí svatozář), ale jako římský jízdní voják, či lépe jako výsledek romantizující představy o takovém vojákovi. Přirozená „půda“ je v Jungingerově podání poněkud nešťastně řešena jako zcela nekonkrétní, beztvará okrová pata štítu s náznakem skalního výběžku pod pravým zadním kopytem koně. Bohužel nebylo zopakováno mnohem lepší pojetí znaku vymalované Hansem Wahnerem na diplomu z roku 1889. Úřední znakový malíř Friedrich Junginger se však držel ke schválení předložené podoby malovaného městského znaku od neznámého autora.

Znak města Jiříkova - kresba Václav Zajíček 1970.

Dalo by se předpokládat, že po vydání privilegia bude ve zpodobňování znaku města Jiříkova jasno a díky popisu i vyobrazení nebude docházet k chybám v jeho provedení - přesto se tak stávalo. V roce 1970 vyšla publikace o severočeských městských znacích (Ruda, Vladimír a kol.: Znaky severočeských měst. Most 1970, s. 70). Ačkoliv bylo PhDr. Janem Smetanou, který byl autorem kapitoly o Jiříkovu, jasně napsáno, že znak má zlatý lem, je v příloze barevných kreseb městských znaků znak Jiříkova nakreslen nepřesně. Autor Václav Zajíček v podstatě „obkreslil“ vyobrazení z privilegia z roku 1914, ale nepochopitelně vypustil zlatý lem a to je nutné považovat za závažné pochybení. Sv. Jiří dal přilbu s chocholem tří pštrosích per, tak jak to kdysi udělal s Widimskym spolupracující kreslíř (1864), i když v privilegiu byla zobrazena korunovaná přilba s klenotem vyrůstající rozkřídlené orlice, uzdění koně je červené místo zlaté. Zajíčkův způsob kreslení znaku města Jiříkova vyplývá z nekritického „přitakání“ Widimskému, který jako vůbec první, kdo přinesl vyobrazení jiříkovského znaku, byl snad považován za zdroj „původnější“ a tedy „správnější“. Protože u Widimského měly všechny znaky zlaté lemy a ty byly zcela evidentně výsledkem kreslířovy výtvarné manýry a nikoliv součástí znaků, možná se Zajíček domníval, že lem je pouhou zbytnou „heraldickou floskulí“ bez nutnosti jeho zobrazování. Zkrátka počínal si poněkud svévolně a nerespektoval závaznost privilegia z roku 1914 nejméně ve zlatém lemu. Na tomto místě je také vhodné poznamenání, že někteří z vídeňských znakových cenzorů velice pravděpodobně měli Widimského kompendium za „závazné“ a jen díky tomu mohl být v uděleném znaku města Jiříkova uplatněn zlatý lem.

V roce 1985 vyšla poslední pozornosti hodná souhrnná publikace o českých městských znacích, kde je uveden i znak města Jiříkova (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 187). Čarkovo kompendium bylo v odborných kruzích před svým vydáním avizováno více jak patnáct let a díky tomu, že se na něm podílely jednotlivé okresní archivy, očekávalo se, že se stane zásadním a zlomovým počinem v nazírání na českou komunální heraldiku. Očekávalo se, že bude normotvorné jak v heraldických popisech a v použité oborové terminologii, tak také v zobrazování městských znaků. Tato očekávání se nenaplnila ani v jedné z vyjmenovaných kategorií. Svědčí o tom zde uvedený popis znaku města Jiříkova: „Na červeném štítě s úzkým zlatým lemem je na spodu přirozená hnědavá půda, na které je postava sv. Jiří na bílém koni ve skoku doleva. Světec je oděn bíle a má modrý vlající plášť a přilbu. Levicí drží zlaté otěže, v pravici má kopí, jímž probodává tlamu zeleného draka, ležícího pod koněm. Nad štítem je stříbrná zděná koruna s pěti viditelnými stínkami“. Jak je patrné, tak uvedený popis vyšel z textu privilegia a vůbec se nepokusil o terminologicky lepší a preciznější popsání jiříkovského městského znaku.   Nelze totiž použít formulace „na štítě“, protože to, co je popisováno, je správně „ve štítě“; „na štítě“ je ona koruna a ta zase není „nad štítem“, protože je položena na horní okraj štítu a nevznáší se volně nad štítem, jak by z formulace vyplývalo. Není používáno korektního označení tinktur – bílá v heraldice neexistuje – kůň i odění sv. Jiří je správně stříbrné. „Kopí“ není kopí, ale dřevec. Pojem „hnědavá půda“ je vágní – v heraldice není známa tinktura s názvem „hnědavá“. Je však fakt, že je velice obtížné pojmenovat to, co je v patě štítu. Z malby znaku v privilegiu lze odtušit, že jde o jakousi skálu. Řekneme-li, že jde o přirozené návrší nebo vrch, pak barevnost je dána standardní barevností, kterou je zelená. Řekneme-li, že jde o přirozenou skálu, pak ta obvykle má barvu „šedivou“ a nikoliv hnědou. Pojem „půda“ je v současnosti odmítán, ale právě „půda“ se zdá být vůbec nejpříhodnější, pojmem, protože s ním lze spojovat hnědou barvu jako barvu hlíny. Stanislav Valášek jako autor kresby znaku Jiříkova v příloze napravil dřívější Zajíčkovo opomenutí zlatého lemu, a pak také nakreslil na přilbě světce vyrůstající orlici a nikoliv chochol z pštrosích per, ale dále si již ve srovnání s malbou v privilegiu počínal subjektivně, tedy jak uznal za vhodné. Valášek nakreslil zlaté třmeny, které jinak zobrazeny být nemají, přikrývka koně není zlatou lví kůží, jak je to namalováno v privilegiu, ale pouze běžnou zlatou přikrývkou („houní“), nohavice mají být červené a nikoliv stříbrné, rukavice stříbrné místo hnědé. Řemení i uzdění má být celé zlaté a nikoliv jen uzda a podpěnka je u Valáška hnědá. Přilba má být korunovaná.

Přes všechnu dnešní kritičnost musím připustit, že v uvedené době nemohly vzniknout heraldické popisy lepší kvality. Česká heraldická terminologie nebyla dostatečně precizována a ustálená. Používané výrazivo bylo poplatné způsobu odborného vyjadřování Vojtěcha Krále, Martina Koláře a především Augusta Sedláčka. Sedláček, díky tomu, že v Českomoravské heraldice, části zvláštní z roku 1925 v podstatě pouze citoval, či parafrázoval dobové popisy rodových erbů z privilegií nebo z jejich opisů z rozličných zdrojů, nevytvářel žádný terminologický systém. Přesto se Sedláčkova ČMH II. stávala zdrojem pro heraldické popisy používané v druhé polovině 20. století v odborné literatuře. Bylo věřeno, že jde o terminologii způsobilou jako z pohledu věcného, tak jazykového. Opak byl pravdou. Dokladem je především Čarkova publikace, uvádějící popisy městských znaků, z nichž některé znějí směšně, resp. nelze je mít za odborně korektní.

Znak města Jiříkova - kresba Stanislav Valášek, 1985.

V roce 1985 vyšla poslední pozornosti hodná souhrnná publikace o českých městských znacích, kde je uveden i znak města Jiříkova (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 187). Čarkovo kompendium bylo v odborných kruzích před svým vydáním avizováno více jak patnáct let a díky tomu, že se na něm podílely jednotlivé okresní archivy, očekávalo se, že se stane zásadním a zlomovým počinem v nazírání na českou komunální heraldiku. Očekávalo se, že bude normotvorné jak v heraldických popisech a v použité oborové terminologii, tak také v zobrazování městských znaků. Tato očekávání se nenaplnila ani v jedné z vyjmenovaných kategorií. Svědčí o tom zde uvedený popis znaku města Jiříkova: „Na červeném štítě s úzkým zlatým lemem je na spodu přirozená hnědavá půda, na které je postava sv. Jiří na bílém koni ve skoku doleva. Světec je oděn bíle a má modrý vlající plášť a přilbu. Levicí drží zlaté otěže, v pravici má kopí, jímž probodává tlamu zeleného draka, ležícího pod koněm. Nad štítem je stříbrná zděná koruna s pěti viditelnými stínkami“. Jak je patrné, tak uvedený popis vyšel z textu privilegia a vůbec se nepokusil o terminologicky lepší a preciznější popsání jiříkovského městského znaku.   Nelze totiž použít formulace „na štítě“, protože to, co je popisováno, je správně „ve štítě“; „na štítě“ je ona koruna a ta zase není „nad štítem“, protože je položena na horní okraj štítu a nevznáší se volně nad štítem, jak by z formulace vyplývalo. Není používáno korektního označení tinktur – bílá v heraldice neexistuje – kůň i odění sv. Jiří je správně stříbrné. „Kopí“ není kopí, ale dřevec. Pojem „hnědavá půda“ je vágní – v heraldice není známa tinktura s názvem „hnědavá“. Je však fakt, že je velice obtížné pojmenovat to, co je v patě štítu. Z malby znaku v privilegiu lze odtušit, že jde o jakousi skálu. Řekneme-li, že jde o přirozené návrší nebo vrch, pak barevnost je dána standardní barevností, kterou je zelená. Řekneme-li, že jde o přirozenou skálu, pak ta obvykle má barvu „šedivou“ a nikoliv hnědou. Pojem „půda“ je v současnosti odmítán, ale právě „půda“ se zdá být vůbec nejpříhodnější, pojmem, protože s ním lze spojovat hnědou barvu jako barvu hlíny. Stanislav Valášek jako autor kresby znaku Jiříkova v příloze napravil dřívější Zajíčkovo opomenutí zlatého lemu, a pak také nakreslil na přilbě světce vyrůstající orlici a nikoliv chochol z pštrosích per, ale dále si již ve srovnání s malbou v privilegiu počínal subjektivně, tedy jak uznal za vhodné. Valášek nakreslil zlaté třmeny, které jinak zobrazeny být nemají, přikrývka koně není zlatou lví kůží, jak je to namalováno v privilegiu, ale pouze běžnou zlatou přikrývkou („houní“), nohavice mají být červené a nikoliv stříbrné, rukavice stříbrné místo hnědé. Řemení i uzdění má být celé zlaté a nikoliv jen uzda a podpěnka je u Valáška hnědá. Přilba má být korunovaná.

Přes všechnu dnešní kritičnost musím připustit, že v uvedené době nemohly vzniknout heraldické popisy lepší kvality. Česká heraldická terminologie nebyla dostatečně precizována a ustálená. Používané výrazivo bylo poplatné způsobu odborného vyjadřování Vojtěcha Krále, Martina Koláře a především Augusta Sedláčka. Sedláček, díky tomu, že v Českomoravské heraldice, části zvláštní z roku 1925 v podstatě pouze citoval, či parafrázoval dobové popisy rodových erbů z privilegií nebo z jejich opisů z rozličných zdrojů, nevytvářel žádný terminologický systém. Přesto se Sedláčkova ČMH II. stávala zdrojem pro heraldické popisy používané v druhé polovině 20. století v odborné literatuře. Bylo věřeno, že jde o terminologii způsobilou jako z pohledu věcného, tak jazykového. Opak byl pravdou. Dokladem je především Čarkova publikace, uvádějící popisy městských znaků, z nichž některé znějí směšně, resp. nelze je mít za odborně korektní.

Znak města Jiříkova - kresba Karel Liška, 1989.

Liškova kresba z roku 1989 (Liška, Karel: Městské znaky s ozdobami. Praha 1989, s. 59) již nesnese žádná kriteria. Jde o mimořádně špatné vyobrazení se zřetelně svévolným pojetím figur. Stejně tak nemá valnou hodnotu popis znaku v textové části.

Poslední dvě kompendia městských znaků, kde je zmínka o znaku města Jiříkov, vydal Josef Augustin – a to v roce 1997 (Česká republika v symbolech, znacích a erbech, Sokolov 1997, s. 79) a pak v roce 2001 (Velká encyklopedie měst a obci ČR, Sokolov 2001, s. 234). Obě nepřinášejí nic nového, protože jsou fakticky reprintem Čarkovy publikace, navíc postiženy svévolným korigováním původních textů a úpravami znaků ve stejně svévolných a umělých kategoriích nazvaných „zpracování podle města“ a „heraldické zpracování“. V příloze s vyobrazeními přináší vydání z roku 1997 velice nekvalitní fotografii znaku ze znakového privilegia a v roce 2001 shodné vyobrazení, které je retušováno v případě obrysu štítu a „prokreslení“ zděné koruny – samotný štít nese známky pokusu vylepšit vyobrazení znakových figur pomocí počítačové technologie a nějakého grafického softwaru a to zřejmě při nedokonalé znalosti jeho funkcí, protože obrázek byl „přefiltrován“ do převládajícího červeného barevného tónu, který z pohledu heraldického nelze vůbec akceptovat.

Podoba znaku je dána především popisem a nikoliv vyobrazením, které je při posuzování znaku druhotné. Je tedy nezbytně nutné zcela nově a současnými jazykovými prostředky stanovit kvalitní popis jiříkovského znaku., Ten uvedený v císařově privilegiu z roku 1914 použít nelze, protože je svým způsobem nepřesný a z pohledu novodobé terminologie je nepoužitelný.

Znak měasta Jiříkova - kresba Stanislav Kasík, 2005.

Ideální popis znaku města Jiříkova zní: V červeném štítě se zlatým zúženým lemem postava v modrém plášti, červených nohavicích, stříbrné suknici, kyrysu, rukavicích a se zlatě korunovanou římskou přilbou s klenotem vynikající stříbrné orlice, sedící na stříbrném doleva vzepjatém koni se zlatou pokrývkou ze lví kůže a uzděním, držící dřevec v přirozené barvě vražený do tlamy zeleného čtyřnohého draka, ležícího na zádech pod koněm na půdě v přirozené barvě. Na štítě stříbrná zděná koruna s pěti stínkami.

V roce 2004 byly Stanislavem Kasíkem vytvořeny návrhy městské vlajky. Městské zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 26. 4. 2005 schválil jeden z předložených návrhů. V Podvýboru pro heraldiku a vexilologii (dále jen PPHV) byla vlajka dne 7. 9. 2005 schválena a doporučena předsedovi Poslanecké sněmovny k udělení. Ten vlajku městu udělil dne 5. 12. 2005, na základě svého rozhodnutí č. 60 ze dne 21. 9. 2005. Dekret obsahuje následující popis: „List tvoří čtyři vodorovné pruhy, žlutý, bílý, červený a žlutý, v poměru 1:2:2:1. Poměr šířky k délce listu je 2:3“.

Navrhovatel podoby vlajky města Jiříkova stanovil popisem šířky jednotlivých vodorovných pruhů v poměru 1 : 3 : 3 : 1. V PPHV však byl původní navrhovaný popis vlajky bez vysvětlení revidován a stanoven poměr pruhů 1 : 2 : 2 : 1, i když navržená městská vlajka byla v PPHV schválena v předkládané podobě.

K podobě vlajky lze poznamenat, že jsou známy doklady o praktickém užití městské vlajky ve vzdálenější minulosti. Svědčí o tom kolorovaná pohlednice pravděpodobně z druhé dekády 20. století. Na pohlednici, před hostincem „U jelena“ v Jiříkově („Gasthaus zum Hirsch“), jsou dva stožáry s prapory pověšenými na příčná ráhna (v současné vexilologické terminologii jde o „korouhev“) List tvoří tři svislé pruhy žlutý, červený a bílý (děkuji panu Petru Wittgruberovi z Jiříkova za poskytnutí kopie zmíněné historické pohlednice). Kdybychom tento vexilologický symbol upravily v intencích dnešních komunálních vlajek, které jsou orientovány na délku v poměru šířky k délce 2 : 3 a vzali v úvahu pravidla pro vyvěšování vlajek na příčných ráhnech, tak bychom dospěli k pořadí vodorovných pruhů žlutý, červený a bílý. Podoba městské vlajky udělené Jiříkovu v roce 2005 je této vlajce vizuálně poměrně blízko. Vlajka obsahovala barevnost uděleného znaku a je možné, že vznikla až po roce 1914. V současné době existuje pravidlo, že vlajku v konkrétní podobě může užívat pouze jeden subjekt. Při srovnání s historickými prapory dochází ke kolizi s praporem Nového Města pražského (pruhy žlutý, červený a bílý) nebo Smíchova (bílý, červený a žlutý). Případně Chebu (bílý, červený a žlutý – ovšem zde se znakem města uprostřed listu).

K tomu je vhodné poznamenat, že jako navrhovatel městské vlajky jsem neměl o možné podobě praporu Jiříkova na počátku 20. století žádnou vědomost. To má souvislost s problematikou historických, úředně schválených, a tedy podle zákona řádně konstituovaných městských praporů, vlajek a „městských barev“. Bádání Ing. Aleše Brožka, uskutečněná v posledních letech v rozličných archivech, zejména v archivu ministerstva vnitra, jeho excerpce dobových novin a časopisů z druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století, dospěla k podstatnému poznání. Z publikovaných výsledků bádání Ing. Brožka vyplývá, že vědomost o podobách takových vexilologických symbolů, byla v minulosti nedostatečná, či lépe téměř žádná, nejen obecné veřejnosti, ale i odborníkům působících v příslušném vědním oboru. Je otázkou, jakou právní pozici mají prapory a vlajky už v minulosti řádným způsobem konstituované, ve srovnání s dnešní dobou, kdy vědomost o nich není dostatečná a v mnoha případech jsou historické prapory nahrazovány novými na základě rozhodnutí PPHV. Lze předpokládat, že k žádným revizím podob městských vexilologických symbolů nedojde a setrvání u rozhodnutí PPHV po roce 1990 bude asi již trvalé.

V PPHV byl stanoven popis historického městského znaku v následujícím znění: „V červeném štítě s úzkým zlatým lemem na doleva obráceném stříbrném koni se zlatým uzděním svatý Jiří ve stříbrném šatě s modrým pláštěm, s přilbou na hlavě, probodávající kopím zeleného draka ležícího pod koněm na půdě přirozené barvy“. Uvedený text popisu lze porovnat s „ideálním“ popisem výše a dospět k poznání, že podle popisu, vytvořeném v PPHV, není možné nakreslit znak ve shodě s udělenou podobou. Problematickým je pojmenování jezdce na koni sv. Jiří, který v souladu s ikonografií svatých nemá svatozář. PPHV také nezmínil privilegiem udělenou stříbrnou hradební korunu o pěti stínkách, položenou na horní okraj štítu. Zde byla nekorektně použita jinak správná teze, že v PPHV nebudou schvalovány nové obecní znaky doplněné přilbami s přikrývadly a klenoty, korunami, štítonoši, hesly, atd. Tato teze platná pro zcela nové obecní znaky, však nemůže být retrospektivně uplatňována na historické městské znaky, které takto doplněny jsou a byly v uvedených podobách schváleny a uděleny prostřednictvím znakových privilegií. Nelze popřít právní okolnosti v minulosti uděleného znaku a vytvářet představu, že PPHV může určovat, zda historické znaky mají být popisovány v neúplnosti a zároveň, že je to takto dostačující. Tím je popírána základní potřeba zachování paměti o podobách historických městských znaků, Naopak úplné popsání historického městského znaku lze mít za skutečně odborné počínání ve prospěch české komunální heraldiky.