Login

O historickém znaku města Turnova - I. část

Genezi a konstituování znaku města Turnova nelze spojovat s aktem udělení panovníkem. Není známo žádné privilegium, žádný jeho opis či koncept, z jehož obsahu by bylo možné usuzovat o opaku. Dokonce je možné konstatovat, že nelze očekávat ani „zázrak“ nalezení čehokoliv, co by mohlo tak kategorické tvrzení vyvrátit. V současnosti používaný městský znak v Turnově byl v minulosti odvozen z obrazu městské pečeti přidáním heraldických tinktur. Takový způsob vzniku městského znaku je v českých zemích možné mít za statisticky většinový. Otázkou obvykle bývá, zda takový „neoficiální“ proces byl do všech důsledků odborně korektní a nepodlehl subjektivnímu laickému konání. Pro přesný a seriózní výklad vzniku městského znaku v Turnově je nutné nejprve zkoumat a vyložit související témata, kterým lze dát logické pořadí.1/

 

1. Sledování posloupností historických vlastníků města Turnova a rozdělení města na více částí s vlastními samosprávami.

2. Komentovaný popis zachovaných pečetidel a pečetí v chronologické řadě, vývoj pečetního obrazu, sigilografická tradice.

3. Doklady praktického užití městského znaku s komentářem.

4. Retrospektivní a chronologicky řazený pohled odborné literatury na znak města Turnova s komentářem.

5. Výklad o erbu českého krále a popis vývoje erbu pánů z Valdštejna.

6. Komparační výklad o městských znacích shodných se znakem zemským.

7. Vztah znaku města Turnova k tradičním obecným heraldickým pravidlům a zvyklostem.

8. Ideální podoba znaku města Turnova.

 

Z pohledu historických písemných pramenů jsou počátky Turnova spojeny s rodem Markvarticů, jak potomky Markvarta, připomínaného v roce 1159 ve funkci komorníka krále Vladislava I., pojmenoval František Palacký.2/ Markvartovi vnuci se stali předky pozdějších svébytných šlechtických rodů. Beneš (připomínaný v letech 1197–1222) se stal předkem pánů z Michalovic (Michalovice / Michelsberg - hrad, o. Mladá Boleslav). Markvart (II.) z Března (1197–1228; Březno – zámek a městys, o. Mladá Boleslav) s manželkou Hostilkou byli rodiči Jaroslava z Hruštice (1232–1269; Hruštice - část Turnova, o. Semily), předka pánů z Valdštejna (Valdštejn / Waldstein – hrad, o. Semily), Havla z Lemberka (1233–1253/1254; Lemberk / Löwenberg - hrad, o. Liberec), předka pánů z Lemberka a ze Zvířetic (Zvířetice - hrad, o. Mladá Boleslav) a Markvarta (III.) z Ostrého (1255–1268; Ostrý / Scharfenstein – hrad, o. Děčín), předka pánů z Vartenberka (Vartenberk / Stráž / Wartenberg – hrad, o. Česká Lípa).3/

 

Za zakladatele Turnova jsou považováni bratři Jaroslav z Hruštice a Havel z Lemberka, kteří zpočátku drželi sídlo v nedílu.4/ Jaroslav se stal purkrabím na královském hradě Kámen (Königstein, hrad a město u Pirny v Sasku) a začal se psát z Kamene (Jarozlaus, purgravius de Lapide, poprvé r. 1239).5/ J. V. Šimák dovozuje, že Turnov byl založen jako město okolo roku 1250 a zároveň sděluje, že jakékoliv zprávy o tomto aktu v pramenech nelze nalézt.6/ Do souvislosti s počátky města Turnova je dáváno i založení dominikánského konventu při kostele Narození Panny Marie. Za zakladatelku je považována sv. Zdislava (†1252), manželka Havla z Lemberka, i když první zmínka o konventu je v pramenech uvedena až k roku 1335.7/ Dominikáni patřili k žebravým řádům a své řádové domy vázali na již existující městské komunity, ve kterých obvykle zřizovali školy. Jako město se Turnov v pramenech výslovně uvádí až k roku 1352 (oppidum Turnow).8/

 

Možná již bratři Jaroslav a Havel nebo jejich synové ukončili držení města Turnova v nedílu a rozdělili ho na dvě části. Takové rozdělení města již bylo trvalé na několik příštích století. Sledovat rozdílné osudy jednotlivých částí města Turnova není jednoduché. Jaroslav, syn Havla z Lemberka, se v roce 1272 píše s přídomkem z Turnova (Jaroslaus de Turnow, 1272, 1. 5.).9/ Jeho syn Havel zv. Ryba (1316–1322) postavil nedaleko Turnova hrad Rohozec (Hrubý Rohozec), po kterém se začal psát. Ta část města Turnova, která patřila vlastníkům tohoto hradu, se nazývala strana rohozecká. Dva ze čtyř synů Jaroslava z Hruštice, Vok z Rotštejna a Zdeněk z Valdštejna, drželi polovinu města Turnova, která se pak zvala strana valdštejnská. Písemnými historickými prameny je rozdělení města na dva díly doloženo k roku 1356.10/

 

Držiteli hradu Valdštejnu, a s ním i poloviny města Turnova, byli do 80. let 14. století potomci Zdeňka z Valdštejna († asi 1304). Nejprve syn Albrecht (1304), toho synové Jarek, Jan, Půta a Zdeněk byli do období okolo roku 1325 v nedílu a pak (1335) Zdeněk z Valdštejna a na Chlumu sám. Zdeňkův syn Jindřich je v roce 1362 připomínán jako pán turnovský. Od něj, někdy okolo roku 1380, koupil valdštejnskou polovinu města Turnova Jan z Vartenberka a na Ralsku († před r. 1383). Na krátkou dobu byl celý Turnov v držení pány z Vartenberka, ale z rozdílných větví. V roce 1431 byl vlastníkem valdštejnské strany Turnova Jindřich z Vartenberka na Nístějce a Valdštejnu, jeden ze šesti synů Janových. V uvedeném roce se připomíná společně s Otou z Bergova, držitelem strany rohozecké. Jindřich z Vartenberka prodal v roce 1438 Valdštejn Janovi Čapkovi ze Sán, ale bez poloviny města Turnova. Příslušnou část města od panství oddělil a postoupil Heníkovi z Valdštejna a na Vranově (1425 – 1447) ze štěpanické rodové linie. Hrad Vranov se také nazýval Malé Skály a jeho součástí byla dříve valdštejnská strana Turnova až do doby pobělohorské. Tato část města se pak nazývala strana skalská. V roce 1439 Heník z Valdštejna a Ota z Bergova, majitelé příslušných částí města Turnova, společně obnovili výsadní list rychtáře turnovského. Heník z Valdštejna, vlastník Svijan, Semil, Frýdštejna, Vranova, Býčkovic, Ostrého a Benešova (nad Ploučnicí), měl se svou manželkou Annou z Kováně pět synů. Nejmladší z nich Šťastný (Felix) dědil Malou Skálu (Vranov). Toho syn Jindřich Šťastný dal v roce 1497 Turnovským privilegium osvobozující obyvatele města od určitých platů. Po roce 1500 dědil Jindřich Šťastný po své matce Anežce Slavatové z Chlumu panství Rychemburk a pobýval především na zdejším hradě. Pro svůj věk přenechal správu skalského panství synovi Vilémovi Šťastnému. Když v roce 1537 zemřel Jindřich Šťastný z Valdštejna, tak o jeho statky se rozdělili jeho synové. Zmíněnému Vilémovi připadl Rychemburk a mladšímu Karlovi Šťastnému zůstala Malá Skála. V roce 1538 se Karel z Valdštejna dohodl s Janem starším z Vartenberka a na Dubu a Zvířeticích, nejvyšším purkrabím Království českého, o prodeji maloskalského panství. Vartenberk již před tím (1534) vyměnil s Volfem Krajířem z Krajku hrady Točník a Žebrák za Rohozec. V roce 1540 koupil od bratrů Chvalovských z Ledec hrad Frýdštejn. Vartenberk těmito zisky významně rozšířil a „zaokrouhlil“ svou državu na Mladoboleslavsku a Turnovsku. Po jeho smrti v roce 1543 dědil Janův jediný syn Adam (viz níže u strany rohozecké).

 

Majitelé panství Hrubý Rohozec, ke kterému patřila polovina města Turnova, se v průběhu staletí měnili. Od Jaroslava a Ctibora, synů Havla Ryby z Rohozce, se hrad dostal okolo roku 1356 pravděpodobně do držení Janovi z Turgova. Pak následoval Markvart z Vartenberka (†1392). Tomu byl jeho majetek za protivení králi v roce 1390 konfiskován. Jak dlouho spravovala česká královská komora Rohozec, není známo. Podobné je to i s Turnovem, resp. s tou částí, která měla patřit k Rohozci. V roce 1399 byl vlastníkem poloviny Turnova Ota z Bergova na Troskách a Zbirohu (†1415). Ten ovšem Rohozec nevlastnil. V roce 1422 byl držitelem Rohozce Jan mladší Kruhlata z Michalovic (†1434) a pak jeho syn Jindřich Kruhlata (†1468). Polovina Turnova byla až do roku 1458 v držení pány z Bergova jako vlastníků hradu Zbirohu. O tom svědčí skutečnost, že Ota z Bergova, syn stejnojmenného otce, je v roce 1442 výslovně uváděn jako pán v Turnově. Otův syn Jan z Bergova zemřel okolo roku 1458 bez potomků a jeho majetek, včetně poloviny města Turnova, spadl jako odúmrť na krále.

 

Král Jiří z Poděbrad nechal hrad Zbiroh sestrám Janovým a polovinu Turnova postoupil svému dvorskému hofmistrovi Petrovi Kdulincovi z Ostroměře. Zápis o tomto převodu byl učiněn do desek dvorských a to znamená, že Turnov nebyl Kdulincovi dán do dědičného držení a zůstal královským lénem. Ten však „holé“ město bez hospodářského zázemí vzápětí postoupil Jindřichovi Kruhlatovi z Michalovic, držiteli hradu Rohozce. Jindřich z Michalovic zemřel v roce 1468 na následky zranění z bitvy u Turnova (3. 6. 1468), ve které byla odražena lužická vojska bojující za zájmy uherského krále Matyáše Korvína, namířené proti českému králi Jiřímu z Poděbrad. Po Jindřichovi Kruhlatovi z Michalovic byl epizodním vlastníkem Rohozce Mikuláš z Valdštejna (1474). Pak se o své právo přihlásil Jan Tovačovský z Cimburka, ženatý s dědičkou michalovických statků a poslední z rodu, Magdalenou z Michalovic († před r. 1477). Jan z Cimburka se podruhé oženil s Johankou Krajířovou z Krajku. Jejich syn Adam z Cimburka († 1502), sice mladý, svobodný, ale nepevného zdraví, tuše svůj konec, postoupil své statky matce, která se vdala za Jana ze Šelmberka a na Kosti (†1508). Po Šelmberkově smrti, jako dvojnásobná vdova nemající dědice, spravovala rohozecké panství společně s bratrem Kunrátem Krajířem z Krajku, kterému nakonec vše přenechala. V roce 1534 se majitelem Hrubého Rohozce stal Jan z Vartenberka a na Dubu a Zvířeticích (†1543), nejvyšší purkrabí Království českého. Ten v roce 1538 koupil panství Malá Skála, ke kterému patřila druhá polovina Turnova zvaná strana skalská. Tím byly obě části města po téměř dvou stoletích opět spojeny v jeden celek pod jednou vrchností.

 

Janův syn Adam z Vartenberka se aktivně účastnil protihabsburského povstání části české šlechty, které ukončila porážka protestantských vojsk v bitvě u saského Mühlbergu v roce 1547. Adamovi z Vartenberka byly jeho statky konfiskovány. Česká královská komora spravovala rohozecké panství v letech 1547–1553 a v letech 1553–1554 byl zástavním držitelem panství Šebestián ze Schönaichu. Adam z Vartenberka v roce 1554 vyplatil od české komory svá bývalá panství Rohozec a Malou Skálu. Vartenberkové pak byli znovu v držení příslušných stran města Turnova. Za jejich vlády v následující generaci se však obě panství znovu dělila na další díly tak, že město Turnov mělo v roce 1613 dokonce čtyři strany – skalskou, svijanskou, rohozeckou a přepeřskou. Svijany se díky sňatku dostaly do vlastnictví Šlikům. V roce 1615 koupil Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic od Oty Jindřicha z Vartenberka Malou Skálu a Přepeře se čtvrtinou Turnova a od Ondřeje Šlika Svijany s polovinou Turnova. Poslední čtvrtina města byla nadále součástí panství Hrubý Rohozec v držení Jana Jiřího z Vartenberka.11/

 

Podstatné změny v držení statků přinesla doba konfiskací po bitvě na Bílé Hoře v roce 1620, kterou, díky porážce českých stavovských vojsk, bylo definitivně ukončeno odbojné povstání českých stavů. Následující potrestání účastníků povstání spočívalo především v konfiskacích. V severních Čechách byl odebrán majetek nejen Smiřickým a Vartenberkům, ale i dalším rodům (např. Mnichovo Hradiště Budovcům z Budova). Vše v roce 1627 získal do dědičného držení Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, vévoda z Frýdlantu. Díky tomu byly všechny části města Turnova spojeny v jeden celek. V Zemském zřízení vévodství Frýdlantského z roku 1627 byla města zastoupená ve frýdlantském zemském sněmu označena jako knížecí privilegovaná města. Vedle Turnova to byla města Jičín, Frýdlant, Lipé (Česká Lípa), Hostinné, Bělá (Bělá pod Bezdězem) a Liberec. Když Albrecht z Valdštejna vydal 8. 5. 1628 privilegium pro město Turnov, nevyplývá z něj, že by město bylo nějakým způsobem rozděleno na strany nebo bylo ve vztahu k nějakému z okolních panství. Po zavraždění Albrechta z Valdštejna dne 25. 2. 1634 v Chebu byl jeho majetek konfiskován a frýdlantské vévodství se rozpadlo

 

Albrecht z Valdštejna na svém frýdlantském vévodství vytvářel lenní systém a celou řadu statků, které získal z pobělohorských konfiskací, dával do zástavy nebo jako léno svým přátelům, důstojníkům císařské armády, které velel, příbuzným a rodinným příslušníkům. Tak jeho

vzdálený bratranec Maxmilián hrabě z Valdštejna (†1655), syn Adama hraběte z Valdštejna, nejvyššího purkrabího Království českého (†1638), obdržel v roce 1627 Mnichovo Hradiště. Maxmilián z Valdštejna byl také prohlášen designovaným nástupcem Albrechta z Valdštejna.

 

Genealogický vztah Albrechta z Valdštejna a Maxmiliána z Valdštejna je i v odborné literatuře prezentován, nikoliv vždy přesně, za použití zjednodušujících výrazů typu „strýc a synovec“, resp. „bratranci“. Jejich společným předkem byl Jan z Valdštejna na Hostinném a Štěpanicích, který zemřel v roce 1506. Tento Jan byl pro Albrechta, stejně jako pro Maxmiliána, prapradědem. Pro vzájemný vztah jeho prapravnuků nemá česká slovní zásoba, stejně jako česká odborná genealogická terminologie, výraz. Jim současný dobový úzus připouštěl vzájemné oslovení „strýc“, stejně jak „bratr“, ale nikoliv s genealogickým, ale s kurtoazním významem. Příbuznost obou posílil fakt, že byli vzájemně švagři, díky svým manželkám, dcerám Karla Leonarda hraběte z Harrachu, Alžbětě vdané za Albrechta a Kateřině, vdané za Maxmiliána,.

 

Po Albrechtově neslavném konci padly i pretendentské nároky Maxmiliána z Valdštejna na frýdlantské vévodství a z rozdělované „kořisti“ mu bylo potvrzeno držení panství Mnichovo Hradiště. Maxmilián z Valdštejna využil přízně císaře Ferdinanda II. a požádal ho o postoupení panství Hrubá Skála jako kompenzace svých pohledávek za českou komorou. Dne 4. 2. 1635 mu bylo panství Hrubá Skála s příslušenstvím a město Turnov postoupeno jako léno a nakonec, dle císařské rezoluce z 9. 3. 1635, dáno do dědičného držení.12/ Od té doby mělo město Turnov již jen jednoho vlastníka. V roce 1821 koupil panství Hrubá Skála – Turnov Jan Lexa z Aehrenthalu (†1824). Lexové z Aehrenthalu byli v Turnově vrchností až do roku 1848, kdy byla zrušena patrimoniální správa.13/

 

Historické rozdělení města na jednotlivé strany v závislosti na jednotlivých vrchnostech se projevilo i ve způsobu jejich správy. Jak bylo výše sděleno, tak prvotní a pak dlouho tradiční, bylo rozdělení města Turnova na dvě části – pro rozlišení později nazývané strana rohozecká a strana valdštejnská, podle příslušnosti k panství stejnojmenných hradů. Naposledy jmenovaná strana se později ze stejných důvodů zvala stranou skalskou. Každá ze stran byla samostatným právním subjektem. Úřadovalo se sice v jedné radnici, ale strany měly v městské radě své personální zastoupení a používaly vlastní pečeti. Existoval propracovaný systém obsazování jednotlivých postů v městské samosprávě. Na dalších řádcích se budeme zabývat městskými pečetěmi, resp. dochovanými pečetidly, jejich otisky či zprávami o nich.

 

Aby mohla samospráva v Turnově plnohodnotně vykonávat všechny své funkce, zejména aby se mohla účastnit na právním životě samotné městské obce, stejně jako na životě blízkého i širokého okolí, aby mohla vydávat právně relevantní dokumenty či se podílet na právních úkonech, které měly být z pohledu práva plnohodnotné a zároveň nezpochybnitelné, bylo nezbytné pořídit typář pečeti. Pečeť byla nepostradatelným a nezbytně nutným ověřovacím a pověřovacím prostředkem, bez kterého se město neobešlo. Na rozdíl od znaku, který byl z tohoto pohledu postradatelným, protože plnil víceméně funkce reprezentační. Celá řada měst a městeček neměla potřebu znaku po celá staletí, ale užívání pečetí bylo nezbytností.

 

Pokud zkoumáme vztah pečetí a znaku, pak je nutné vědomí, že znak a pečeť není totéž. Jedno není ekvivalentem druhého pro rozdílný původ, rozdílné vlastnosti a rozdílný způsob užití. V případě turnovských pečetí (stejně i v pečetích jiných měst) to platí i v případech, kdy v pečetích je městem používané znamení ve štítu (v Turnově lev). Téměř vždy jde o erb vrchnosti, který je v takových případech nutné vnímat jako pečetní znamení, a nikoliv jako znak městečka či města. Tím je naráženo na jinak správnou heraldickou tezi „bez štítu není znaku“, kterou lze parafrázovat „je-li štít je i znak“ - v tomto případě ale nikoliv znak města, ale obvykle erb vrchnosti. Ony jiné možnosti, které díky uplatnění motivů odlišných kategorií (motivy křesťanské, biblické, architektonické, zoologické, botanické apod.) vložených do štítů, lze také vyhodnotit jako prostou nápodobu pečetí se skutečnými městskými znaky. Toto konstatování je potřebné mít na mysli vždy i při posuzování turnovských pečetí. Skutečnost, že se toto vědomí v určité fázi konstituování městského znaku v Turnově zcela vytratilo a ve své době byla všeobecně akceptována teze, že na historických pečetích je městský znak, můžeme mít za politováníhodné. Města, která disponovala skutečnými městskými znaky, je uplatňovala především v městských pečetích. Z tohoto pohledu je vztah městského znaku a městské pečeti jednoznačný. Ale nelze uvedenou souvislost mít za shodně aplikovatelnou z opačného pohledu – má-li pečetní znamení městské pečeti podobu znaku, neznamená to potvrzení existence městského znaku. „Záludnost“ takového hodnocení spočívá v zaměňování skutečného významu znamení v pečetním poli se subjektivním zdáním.

 

V současné době máme k dispozici několik zdrojů poznání podob turnovských městských pečetí.

Především to jsou zachovaná originální pečetidla turnovských městských pečetí ve sbírkách Muzea Českého ráje v Turnově (viz níže).  Na počátku 19. století provedlo Vlastenecké muzeum Království českého rozsáhlou sbírkovou akci, jejímž cílem bylo, vedle topografických údajů získávaných prostřednictvím dotazníku, shromáždit otisky pečetí, či razítek městských, obecních, rychtářských, farních a vrchnostenských úřadů. Shromážděné materiály se staly součástí Archivu Národního muzea a obsáhlého fondu, nazvaném Eichlerova topografická sbírka, podle zpracovatele fondu Josefa Eichlera, profesora gymnázia na Malé Straně v Praze (dále jen ANM-ES). V rámci uvedené akce byl osloven vrchnostenský úřad valdštejnského panství Hrubá Skála a pak i městský úřad v Turnově. Byly vyhotoveny tři dokumenty s otisky pečetidel, které měli úředníci v té době k dispozici. Na prvním listu jsou otisky tří typů pečeti města a jedné pečeti rychtářské. Na druhém jsou tři rozdílné otisky a na třetím je celkem pět vzájemně odlišných otisků. Všechny otisky byly provedeny do červeného vosku. Na první dokument byl na dolní okraj dodatečně připsán německý text, z kterého vyplývá, že v roce 1819 František hrabě z Valdštejn-Vartenberku nechal, prostřednictvím vrchnostenského úřadu v Hrubé Skále, otisknout pečetidla města Turnova, pro potřeby musejní sbírky. Byla to poměrně časná aktivita (rok po založení Vlasteneckého muzea), protože hlavní část Eichlerovy sbírky vznikala v letech 1828–1832.

 

Archiv Národního muzea disponuje fondem, obsahujícím výsledky celoživotní práce Karla Lišky (†1993), významného badatele v oboru komunální sfragistiky a heraldiky. Jeho Sbírka znaků českých měst je tvořena kartami čtvrtkového formátu (A 4), orientovaných na délku, na nichž jsou kresby pečetí a razítek, jako výsledek autorova vynaloženého badatelského úsilí, doplněné v pravém horním rohu karty autorovou barevnou malbou „ideální“ podoby městského znaku. Ve vztahu k Turnovu obsahuje sbírka dvě karty s dvanácti vyobrazeními kreseb pečetí a razítek.14/ Z pohledu možností interpretace vývoje turnovských městských pečetí má Liškova práce tu dobrou vlastnost, že jde o přehled shrnující všechny jeho zdroje poznání, včetně Eichlerovy sbírky ve stejném archivu. Zároveň také obsahuje další jednotlivosti prezentované v minulé literatuře – v Příbězích města Turnova nad Jizerou napsaných v roce 1903 Josefem Vítězslavem Šimákem (čtyři kresby pečetí od Karla Zapa), v Soupise památek uměleckých a historických v politickém okresu turnovském z roku 1909 od téhož autora (kresby čtyř pečetí od Karla Zapa, fotografie tří otisků a popis tří typářů městské pečeti ze sbírek turnovského muzea).15/

 

V 90. letech 20. století a na počátku 21. století byly Archivní správou ministerstva vnitra ČR pověřeny archivy v českých zemích k vytvoření soupisu pečetidel, pečetí a jejich odlitků. Výsledkem této soupisové akce je databáze nazvaná Katalog pečetí, pečetidel a sbírkových odlitků a publikovaná v elektronické podobě např. na webových stránkách Státního okresního archivu v Berouně.16/ Státním okresním archivem v Semilech byl soupis pečetí a pečetidel se vztahem k městu Turnovu zpracován v roce 2001.17/ Záznamy registrují čtyři pečetidla (všechny uloženy ve fondu Okresní muzeum Českého ráje v Turnově) a čtyři pečetě (na listinách ve fondech SOkA Semily).

 

Pro potřeby následujícího pojednání o pečetích města Turnova bude využit shrnující a svým způsobem „úplný“ přehled dvanácti pečetí a razítek shromážděných v druhé polovině 20. století Karlem Liškou. Liška jednotlivá vyobrazení kreseb pečetí označil pořadovými čísly (1 – 12). Toto číslování nebude opakováno, ale pečeti budou v následujícím pojednání řazeny v předpokládané chronologické posloupnosti. K jednotlivým záznamům bude připojen vedle komentáře také odkaz na výše vyjmenované zdroje.

 

Historické pečeti města Turnova - přehled

1 – Známe pouze vyobrazení pečeti bez dalších údajů o velikosti a datu praktického užití. Pečeť registroval J. V. Šimák v Soupise památek uměleckých a historických, kde je u vyobrazení této pečeti popiska: Turnov. Pečeť městské strany rohozecké okolo r. 1500. 18/ Jiné údaje zde zmíněny nejsou. Šimák ve své publikaci Příběhy města Turnova nad Jizerou k této pečeti poznamenal: „Za prvního rozdělení každá strana pečetila svou zvláštní pečetí; otisk rohozecké se zachoval. V něm vidíme znak městský a nad ním v zavitých stuhách nápis SIGILLVM CIVITATIS TVRNOVIE[NSIS] PARTIS ROHOZEC“.19/ Liška ji uvádí pod číslem 1 a jeho zdrojem nepochybně byly výše uvedené Šimákovy publikace.20/

 

Pečeť byla kruhová, ohraničená svazkem do kruhu stočených prutů obtáčeným stuhou. Způsob vedení nápisu na jednotlivých částech skládané pásky lze odečítáním z kresby upřesnit takto (použitá dělítka ohraničují jednotlivé části skládané nápisové pásky): SI - GIL[LV] - Ÿ M - : - CIVITATIS TV - RNOVIE[NSIS] – PARTIS - : - RO - HOZEC. Obsah pečetního pole, krom nápisu, Šimák neuvádí. Je v něm renesanční, na bocích vykrajovaný, štít s heraldicky pravým horním rohem stočeným do rolverku. Ve štítě je korunovaný dvouocasý lev. Šimákovo hodnocení obsahu pečetního pole jako „znaku městského“ bude předmětem polemiky v samostatné kapitole. Na tomto místě lze předeslat, že nejde o znak města, ale o erb vrchnosti. Pečeť byla Šimákem zařazena na počátek 16. století. Na základě skládané pásky s nápisem lze učinit srovnání se stejně řešenými a zároveň datovanými šlechtickými nebo městským pečetěmi. Například na základě podob dvou pečetí Jindřicha IV. z Hradce, které jsou datované časovým údajem uvedeným přímo na pásce do roku 1477,21/ resp. do roku 1483 na jiném typu pečeti téhož šlechtice.22/ V městských pečetích známe příklad takové nápisové pásky z Jílového u Prahy, kde byl vyroben nový typář po udělení městského znaku králem Vladislavem II. Jagellonským dne 10. 2. 1477,23/ také z Prachatic z roku 1493,24/ nebo z Brandýsa nad Orlicí z roku1503.25/ V případě Turnova můžeme o výrobě typáře městské pečeti strany rohozecké uvažovat v poslední čtvrtině 15. století.

 

Z přehledu vlastníků Turnova strany rohozecké vyplývá, že ve druhé polovině 15. století jimi byli Jan z Bergova (do r. 1458), česká komora (1458), Jindřich Kruhlata z Michalovic (1458-1468), Mikuláš z Valdštejna (1474) a páni z Cimburka. Vztah obrazů v pečetních polích městských pečetí k městským vrchnostem byl při jejich vzniku obvykle v přímé souvislosti. Pravomocí šlechtických vlastníků bylo ovlivňování podoby pečetí jejich poddanských měst. Užití rodového erbu či jeho části v pečetích měst bylo odrazem vlastnických a právních vztahů. Tradice pečetního znamení byla obvykle respektována i dalšími generacemi uživatelů bez ohledu na skutečnost, že se vrchnosti měnily a jejich erby byly rozdílné. Je tedy otázkou, čí byl lev v pečeti turnovské rohozecké strany. Víme, že páni z Bergova měli v erbu okřídlenou rybu, páni z Michalovic používali jednoduchého polceného štítu a páni z Cimburka měli štít vícenásobně cimbuřově dělený. Zbývají český král a Mikuláš z Valdštejna. Jak král, tak páni z Valdštejna měli v erbu lva. Na první pohled by se mohlo zdát, že lev je jednoznačně královský, protože je korunovaný a dvouocasý. Ovšem shodného lva nalezneme v některých případech i u pánů z Valdštejna. V praxi byly oba erby odlišné svými tinkturami, proto nemohly způsobovat žádnou diskrepanci v jejich posuzování a tím méně jakoukoliv záměnu. Tuto ryze heraldickou odlišnost způsobenou rozdílnými heraldickými tinkturami nelze uplatnit v pečetích, které ze své podstaty nejsou schopny barevného otisku s výjimkou barvy pečetního vosku. Problematiku lva v turnovských pečetích a nakonec ve znaku města Turnova budeme řešit až v závěrečných kapitolách. Na tomto místě se lze dopustit úvahy o tom, že mnohé z okolností spojených s turnovskou pečetí strany rohozecké vyznívají ve prospěch valdštejnského lva.

 

Když v roce 1458 král velice krátce vlastnil polovinu Turnova, tak ta by se v pečeti nemohla nazývat pars Rohozec, protože v té době byla tato část města příslušná nikoliv k hradu Rohozci, ale k hradu Zbirohu a teoreticky by v opise pečeti muselo být uvedeno, že jde o pečeť města Turnova partis Zbiroh. Turnov měl stranu rohozeckou až teprve od té doby, kdy polovinu města koupil od Petra Kdulince z Ostroměře Jindřich Kruhlata z Michalovic a připojil ji k svému panství Rohozec. K tomu je vhodné poznamenat důležitou skutečnost - v době držení poloviny Turnova českou komorou, bylo toto zboží zcela samostatné a nepatřilo k žádnému hradu nebo k panství – pomyslná pars regalis města Turnova by se nemohla nazývat pars Rohozec, protože hrad Rohozec králi nepatřil.

 

O této pečeti, která je z pohledu našeho subjektivního poznání chápána jako „nejstarší“, lze polemizovat o tom, zda jde skutečně o pečeť „první“. Nepochybně můžeme uvažovat tak, že město muselo pečeť používat v době nikoliv příliš vzdálené jeho „vzniku“. O Turnovu jako plně konstituovanému městu s fungující samosprávou a městskou kanceláří můžeme uvažovat už v posledních třech desetiletích 13. století. Jistotu danou prameny máme před polovinou 14. století (1352). Město Turnov velice pravděpodobně užívalo pečetí již ve 14. století. My ale žádnou z nich neznáme. Nabízí se úvaha, že v této době byl v pečetním poli valdštejnský lev a zde uvedená pečeť č. 1 již jen opakovala zavedené tradiční schéma pečetního obrazu. Za takové situace by se jako spíše zbytná ukazovala debata o tom, komu přiřadit lva z turnovské městské pečeti ze závěru 15. století, zda králi nebo Mikulášovi z Valdštejna.

 

V souvislosti se známou podobou pečeti strany rohozecké by mohla být vyslovena spekulativní otázka na podobu jinak neznámé, ale nepochybně logicky předpokládatelné, pečeti strany skalské ze stejné doby. Tuto stranu města Turnova měli v držení Valdštejnové jako vlastníci hradu Malá Skála (Vranov) v letech 1431–1538. Kdybychom tedy měli k dispozici otisk turnovské městské pečeti strany skalské ze závěru 15. století, pak by v pečetním poli mělo být, shodně se stranou rohozeckou, znamení lva a v tomto případě lva valdštejnského bez možnosti jakýchkoliv pochybností. Odlišnost obou „stejných“ pečetí zajišťoval rozdílný opis.

 

V zahájené spekulativní polemice můžeme pokračovat další úvahou. Rozdělení města na dvě části bylo od samého počátku v režii první nebo druhé generace potomků Jaroslava z Hruštice, kteří, ať se psali z Valdštejna nebo z Lemberka, měli ve svých erbech lvy. Kdyby právě v tomto období vznikly pečeti té či oné městské strany, tak v pečetním poli by byl vždy lev – je lhostejné, zda stojící, kráčející, vykračující nebo ve skoku, protože to byl vždy lev. Tím mohla být vytvořena tradice, respektovaná a opakovaná i v následující době. Pečeti z konce 15. a začátku 16. století mohou už být jen odrazem této tradice i v případě, kdy byla vytvořena pečeť utrique partis (viz níže č. 3). Uvažované shodné pečetní znamení dvou dosud existujících stran mohlo být bez překážek použito i pro pečeť spojených stran, protože lev v nově vzniklé pečeti byl společný oběma stranám (viz níže také č. 2).

2 – Tato pečeť je kulatá o průměru 49 mm. Latinský opis lemovaný vnější trojitou a vnitřní dvojitou lištou zní: X SIGILLVM ¬ ¬ CIVITATIS ¬ TVRNOVIENSIS ¬. V pečetním poli v rámování oblouky dolů obráceného trojlistu, s hroty mezi oblouky, je renesanční štít s vykrojenými boky a v něm korunovaný jednoocasý lev. Nad štítem je drobná růžička.

 

Pečeť otištěná do zeleného vosku byla přivěšena k listině vydané purkmistrem a radou města Turnova dne 4. 3. 1519 a příjemcem byl cech kovářský a kolářský v Turnově.26/ Shodnou pečeť použil purkmistr a rada města Turnova u listiny vydané 10. 5. 1622 pro cech truhlářský, bečvářský a sklenářský.27/ Purkmistrem a radou města Turnova byla pečetěna touto pečetí listina datovaná 13. 6. 1631.28/

 

Na pečeti je pozoruhodná podoba lva ve štítě, který je nikoliv dvouocasý, jako v pečeti č. 1, ale jednoocasý. Jak je patrné, tak nebyl opakován předchozí „vzor“ a lev díky umenšení počtu ocasů byl zjednodušen do podoby, která dává možnost pojmenovat lva jako lva valdštejnského. Je otázkou, zda právě u této pečeti nebylo zopakováno „tradiční schéma“ starých a už neznámých turnovských pečetí ze 14. století. Literaturou uváděné pojmenování takového lva „markvartickou lvicí“29/ je mimořádně nepřesné (viz níže pojednání o erbu českého krále a pánů z Valdštejna). Pečetní vosk v roce 1519 a stejně tak v roce 1622 byl zelený. Šimák k tomu poznamenává: „V Práškových Dějinách města Turnova, str. 31, čteme, že roku 1497 privilegiem Vladislava II. Turnovu dostalo se práva pečetiti voskem červeným a užívati erbu lva stříbrného v poli červeném, tedy znaku zemského. Obojí ta zpráva je mylná: není vůbec listiny, aby bylo v ní zmínky o udělení znaku a Turnovští pečetili vždy voskem zeleným“.30/

 

Zhruba od počátku 15. století dochází ke všeobecnému užívání různobarevných vosků pro pečetění. Nakonec byla různá barevnost pečetního vosku hierarchicky odstupňovaná a jeho barva ukazovala na společenské postavení uživatele pečeti. Král, královna, šlechta v panském stavu, vysocí církevní hodnostáři, královská města, universita a některé další instituce, užívali červeného vosku. Pak sestupně byl používán vosk zelený (rozšířený u poddanských měst a městeček, v šlechtickém prostředí obvykle neužívaný), černý (zejména pro šlechtu z rytířského stavu, ale užívaný i poddanskými městy a městečky) a nebarevný (původně všeobecně používaný). Je znám i modrý pečetní vosk - např. Buštěhrad obdržel 17. 6. 1497 od krále Vladislava II. povolení pečetit modrým voskem.31/ V případě Turnova může zelený vosk být potvrzením, že město nebylo královské a nemělo důvod používat ve svém městském znaku erbu zemského.

 

U této pečeti bychom mohli uvažovat i tak, že nejde o „druhou“, ale o vůbec první nejstarší pečeť. Vyplývalo by to z logiky úvahy, že pečetní obraz se „didakticky“ vyvíjel „od jednoduchého ke složitějšímu“ (od jednoocasého lva k dvouocasému). I výzdoba kružbou z trojlistu s hroty okolo štítu, která je charakteristická pro vrcholnou gotiku (např. Tachov, Klatovy – 15. století), by mohla nasvědčovat možnost zařazení pečeti dále do historie. Přesto má taková úvaha své limity. Ve srovnání s jinými městskými pečetěmi je zmíněný zdobný prvek trojlistu opakován v pečetních polích i na počátku 17. století (např. Ústí nad Labem – 1611), ale i mnohem později (např. Hradec Králové – 18. stol.). Opis, který mluví o turnovské pečeti bez rozlišení stran, však neumožňuje takové hodnocení. Šimák při komentování turnovské pečeti strany rohozecké, kterou i on, jak se zdá, má za nejstarší hmatatelný doklad existence turnovské městské pečeti, poznamenává: „Od času spojení, buďto od spolku r. 1509 neb až od jednoty r. 1538 užívali sigilla jednotného…“.32/ Spolek obou stran města Turnova byl učiněn na základě dohody Johanky z Krajku, držitelky strany rohozecké a Jindřicha Šťastného z Valdštejna, vlastníka strany skalské. Johanka z Krajku o tom vydala listinu dne 11. 1. 1509 33/ a Jindřich Šťastný z Valdštejna dne 8. 2. 1509.34/ Vydavatelé listin upravují vztah obou částí města, které si rozdělovaly jinak společné výnosy především z výběrů celních poplatků a mýtného, a dovolují tyto platy a peněžité dávky spojit, ale pouze se svolením vrchnosti nynější a stejně tak i budoucí. Ve smyslu správním však rozdělení města trvalo i nadále.35/ Můžeme spekulovat o tom, zda typář pečeti, zde označený jako „č. 2“, byl vyroben jako reakce na zmíněný „ekonomický“ spolek obou městských stran. Společným počinem nepochybně byla i stavba nové radnice v letech 1526–1527.

 

V polemice vedené již v kapitole k pečeti č. 1 byla vyslovena úvaha o možných předchůdcích nám známých „nejstarších“ turnovských pečetí. Pečeť č. 2 může být dokladem toho, že byl zopakován neznámý vzor pečetního obrazu pečeti, která by byla starší než je druhá polovina 15. století, kam bychom mohli zařadit pečeť č. 1. Zásadním parametrem pro vyloučení pečeti č. 2 z úvah o jejím zařazení před polovinu 15. století, kam by „slohově“ patřit mohla, je znění opisu. Ten lze vyložit pouze tak, že šlo o pečeť „spojeného města“ bez stran. Taková situace nastala v roce 1509, i když Šimák rozlišuje kvalitu vztahu obou částí města i verbálně a ve vztahu k roku 1509 píše o „spolku“ a k roku 1538 o „jednotě“.

3 – U této pečeti známe pouze vyobrazení bez znalosti velikosti a dat praktického užití. Pečeť je kruhová a datovaná letopočtem nad štítem do roku 1570. Latinský opis ohraničuje vnější trojitá lišta a vnitřní jemný perlovec: v SIGIL v CIVITAS v TVRNO v VTRIQVE v PARTIS (Pečeť města Turnova obou stran). V pečetním poli je renesanční štítek s horními rohy stáčenými do rolverku dovnitř štítu (před štít), na bocích pod jejich vykrojením je rolverk stočený ven (za štít), pata štítu je tvořena třemi hroty s prostředním ve tvaru obráceného oslího hřbetu. Ve štítě korunovaný lev s jednou přeloženým dvojitým ocasem (propleteným do „osmičky“). Nad štítkem je letopočet s hvězdičkou mezi prostředními číslicemi 15 ¬ 70.36/

 

Způsobem zobrazení štítu a figury lva, zahájila tato pečeť tradici, která nebyla změněna ani tehdejší vrchností, pány z Vartenberka. Součástí tradice bylo i umístění letopočtu výroby typáře do pečetního pole nad horní okraj štítu. U této pečeti si pozornost zaslouží znění opisu, který sděluje, že pečeť zastupuje obě městské strany. V historii Turnova taková situace nastala v roce 1538, kdy Jan z Vartenberka koupil Rohozec a Malou Skálu s příslušnými polovinami města, a trvala do roku 1547. S tím však nebyla analogická situace z roku 1509, kdy Johanka z Krajku společně s Jindřichem Šťastným z Valdštejna povolili účelové, ale nikoliv správní, spojení obou městských stran (viz výše). V letech 1547-1554 zde byla vrchností česká komora a pak znovu Vartenberkové, po té, co Adam z Vartenberka v roce 1554 vyplatil svá bývalá panství Rohozec a Malou Skálu.

 

Když Adam z Vartenberka v roce 1564 zemřel, tak v následujícím období došlo k rozdělení Turnova na čtyři díly – rohozecký, svijanský, přepeřský a skalský (doloženo v roce 1613). Šimák se domnívá, že se tak stalo už v roce 1565, ale tehdy byli dva z dědících bratrů ještě neplnoletí, Karel jedenáctiletý (¬1553) a Jaroslav šestiletý (¬1558), a poručenskou správu jim vykonával příbuzný Jan z Vartenberka na Novém Zámku, Lipém a Bezdězi (†1595). S ohledem na soudobý pohled na právní plnoletost u chlapců z panského stavu, který byl obvyklý v šestnáctém roku věku, mohl se svého dědického dílu jako první ujmout Karel v roce 1569 a Jaroslav v roce 1574.

 

Další život města provázely spory a nevraživost některých Adamových synů vůči maceše Aleně z Martinic a také mezi dědici samotnými. Spory vyvolával zejména Kryštof z Vartenberka, který vstupoval do rozhodování turnovské městské samosprávy se snahou uplatňovat svou vůli. Vše nakonec skončilo stížností Kryštofových mladších bratrů a města Turnova u panovníka, který 5. 5. 1570 vydal reskript o tom, že poměry ve městě se mají vrátit do starých kolejí. Po pohrůžce císaře Kryštofovi dalšími možnými represivními opatřeními, byla 12. 6. 1570 obnovena městská rada. Zdá se být pravděpodobné, že výroba typáře s vročením do roku 1570 je odrazem právě těchto událostí, které krom jiného musely způsobit redukci částí města na pouhé dvě strany, nebo lépe, v této době ještě ony čtyři části neexistovaly. Jinak by opis pečeti, zmiňující dvě části města, postrádal smyslu. I když páni z Vartenberka drželi všechny části města, neovlivnili podobu městské pečeti, v níž byl stále lev, který byl, jak se zdá, vnímán jako již tradiční symbol.

4 – Zachovalo se stříbrné pečetidlo. Pečeť kruhová o průměru 33 mm. Latinský opis lemovaný vnějším věnečkem a vnitřní lištou zní: X SIGILVM : CIVITATIS : TVRNOVIENSIS [zakončeno ornamentální rozvilinou ve tvaru evokujícím tahy propojená písmena „CM“]. V pečetním poli renesanční štít s vykrajovanými boky, nahoře s rohy štítu stočenými do rolverku dovnitř, na bocích pod vykrojením rolverk stočený opačně (ven za štít), pata štítu je tvořena třemi hroty s prostředním ve tvaru obráceného oslího hřbetu. Ve štítě korunovaný lev s dvojitým dvakrát přeloženým ocasem. Nad štítem jsou čísla letopočtu 1606.37/

 

Tato pečeť, otištěná do přirozeného nebarveného vosku, je u listiny vydané purkmistrem a radou města Turnova dne 18. 9. 1702.38/ Otisk je v Eichlerově sbírce v Archivu Národního muzea. Zde je označen připsaným identifikátorem N 3 a dalším německy psaným textem je pečeť pojmenovaná jako Malá městská pečeť z roku 1606.39/

 

Letopočet nad štítem je nepochybně rokem výroby typáře. V roce 1606 byli vlastníky obou turnovských stran páni z Vartenberka. Jak je z provedení pečeti patrné, tak tradice zobrazování obsahu pečetního pole byla zopakována téměř do detailu shodným tvarem štítu, letopočtem nad ním a korunovaným dvouocasým lvem v pečetním poli. Poprvé se zde objevuje zvláštní forma utváření lvího ocasu, který je přeložen dvakrát. Taková podoba lvího ocasu může být z pohledu i tehdy platného heraldického úzu vnímána jako prvek jednoznačně odlišující tuto podobu lva od lva vnímaného jako lev český, jehož ocas takovým způsobem utvářen není.

5 – Pro tuto pečeť se zachovalo stříbrné pečetidlo. Pečeť kruhová o průměru 37 mm. Opis latinsky mezi vnější dvojitou lištou s jemným perlovcem a vnitřním věnečkem: Ÿ SIGILLVM : CIVITATIS : TVRNOVIENSIS f{ [zakončeno položenou stylizovanou větvičkou s růžičkou na konci]. V pečetním poli je štít s vykrajovanými boky nahoře rohy stočené do rolverku dovnitř štítu, na bocích pod vykrojením je rolverk stáčený za štít, patu štítu tvoří tři hroty, prostřední ve tvaru obráceného oslího hřbetu. Horní rolverk není již tak výrazný jako u předchozích typů. Ve štítě je korunovaný lev s dvojitým dvakrát přeloženým ocasem. Nad štítem čísla letopočtu 1636.40/

Typář pečeti byl vyroben v roce 1636, tedy v době, kdy Maxmilián hrabě z Valdštejna držel, jako vlastník panství Hrubá Skála, obě části města Turnova právem dědičným na základě císařské rezoluce z 9. 3. 1635, jak bylo uvedeno výše. Štít se lvem v pečetním poli je již zcela poplatný tradici jak tvarem štítu, tak i podobou lva, u něhož bylo zopakováno mimořádné a neobvyklé dvojí přeložení dvojitého ocasu.

6 – Zachované stříbrné pečetidlo. Pečetní deska kruhová o průměru 52 mm. Opis latinsky mezi vnějším věnečkem a vnitřním věnečkem s lištou: SIGILLVM Ÿ { Ÿ CIVITATIS Ÿ { Ÿ TVRNOVIENSIS Ÿ 1638 Ÿ { Ÿ. V pečetním poli stylizovaný renesanční štít inspirovaný předchozími pečetěmi, ale rolverky jsou zjednodušeny do volut spojených krátkými liniemi. Nad štítem zrcadlově totožný rozvilinový motiv. Ve štítě korunovaný dvojocasý lev. Ocas lva je vyryt, oproti předchozím pečetím, ve zjednodušené formě jako jednou přeložený.41/

Dva otisky této pečeti se zachovaly v Eichlerově sbírce v Archivu Národního muzea.42/  Třetí otisk téže pečeti je součástí zarámovaného a zaskleného tabla pečetí turnovských cechů, které je umístěno na jedné ze stěn badatelny Archivu Národního muzea v Praze-Holešovicích. Liška tuto pečeť uvádí pod číslem 5.43/ Šimák v Soupisu památek uměleckých a historických popisuje pečetidlo s označením velká pečeť městská a uvádí fotografii jeho otisku.44/ Tato pečeť byla předlohou pro některá další nově vyrobená pečetidla. U nich budeme zjišťovat, že se zpodobňování štítu, stejně jako lva nedokázalo dostatečně ustálit a za vzor byly přijímány pečeti a pečetidla z různých předchozích období.

 

Pečetidlo z roku 1638 má nepochybně souvislost s pečetidlem vyrobeným v roce 1636 tím, že díky svým rozměrům plnilo funkci velké městské pečeti. Když byly pro potřeby Vlasteneckého muzea vyrobeny otisky typářů, které měl Městský úřad v Turnově k dispozici, byly městským úředníkem k jednotlivým otiskům připsány charakteristiky jednotlivých pečetí – „velká“ (1638), „menší“ (1636) a „malá“ (1606).

7 – Pečeť o průměru 28 mm. Latinský opis mezi vnějším věnečkem a vnitřním perlovcem: + SIGILLVM CIVITATIS TVRNOVIENSIS . V pečetním poli stylizovaný renesanční štít inspirovaný předchozími pečetěmi, ale rolverky jsou zjednodušeny do těsně přiléhajících volut.  Ve štítě je korunovaný dvojocasý lev. Ocas lva je opět vyryt jako dvakrát přeložený. Nad štítem je letopočet 1666.45/

V roce 1666 už nežil Maxmilián hrabě z Valdštejna († 19. 2. 1655) a ani jeho prvorozený syn Ferdinand Arnošt († 15. 5. 1656). Pečeť vznikla v době, kdy Turnov spravovala vdova po Ferdinandovi Arnoštovi Marie Eleonora roz. hr. z Rottalu, jako poručnice neplnoletého syna Arnošta Josefa († 1708). Ten převzal otcovo dědictví v roce 1674 a byl nakonec vlastníkem celé řady statků – Mnichovo Hradiště, Bělá (pod Bezdězem), Doksy, Hrubá Skála, Valečov, Kněžmost, Cetno, Malobratřice, Dobrovice, Křivoklát, Nižburk atd.

8 – V roce 1734 byla zřízena rychtářská pečeť. Pečeť o průměru 40 mm. Vně výrazný věneček vedený heraldicky doprava, uvnitř drobnější věneček a lišta. Opis česky (začátek na 9. hod. a konec na 2. hod.): MIESTO /mezera/ TVRNOW; dole letopočet 1ž7: 34, V pečetním poli na trávníku s rostoucími květinami vykračující kůň s jezdcem, majícím na hlavě přilbu s dlouhým, dolu ohnutým chocholem (jedno „pštrosí“ pero) a držícím v pravé ruce feruli (rychtářské právo) v podobě hole. Tělo koně možná bylo pokryto valdštejnským erbem nebo lvem ve štítu z turnovské městské pečeti, na otisku je již patrný pouze zvýšený a shora stlačený reliéf, bez možnosti odečítání jakýchkoliv detailů.46/ U tohoto typáře byly pravděpodobně přeryty poslední dvě číslice letopočtu  na „1766“.47/ Rychtářská pečeť neobsahuje štítek se lvem a nemůže být součástí komparací. Je zde uvedena pouze pro úplnost výčtu Turnovem používaných pečetí.

9 – V roce 1762 bylo vyrobeno pečetidlo pro turnovskou městskou kancelář. Otisk pečeti je oválný výška 26 mm, šířka 24 mm. Opis německy mezi vnějším perlovcem a vnitřní lištou: £ STADT Ÿ TVRNAVER Ÿ CANTZLEI Ÿ INSIGL : (Pečeť turnovské městské kanceláře). V pečetním poli je štít napodobující pečeť z roku 1638 vykrojenými boky a rolverk nahrazují dvojice volut nahoře propojených krátkou linií a jednoduchou volutou u dolního konce výřezu boku štítu. Pata štítu má tvar oslího hřbetu. Ve štítě korunovaný dvouocasý lev, ocasy jsou jednou přeloženy, ale nikoliv propleteny do symetrické „osmičky“ (Liška je však nepřesně jako „osmičku“ nakreslil). Nad štítem je letopočet 1762.48/

Pečeť byla vyrobena v době, kdy Turnov držel František Josef Jiří hrabě z Valdštejn-Vartenberku († 1771) zakladatel rodové linie na Duchcově a Litomyšli. V roce 1758 obdržel on a jeho synovec Vincenc na Mnichově Hradišti povolení užívat titulu hrabě z Valdštejnu, svobodný pán z Vartenberku (zkráceně Valdštejn-Vartenberk, něm. Waldstein-Wartenberg), spojené s polepšením rodového erbu (viz také níže).

 

10 – Na třetím listu otisků pečetí a razítek města Turnova v Eichlerově sbírce v Archivu Národní muzea je otisk kovového razítka černou tiskařskou barvou. Původně byl otisk na jiném papíru, který byl následně vystřižen a přilepen k ostatním otiskům pečetidel na tomto listu. Výstřižek byl nadepsán letopočtem 1825. Velice pravděpodobně byla skupina otisků na tomto listu zhotovena buď v roce 1825, nebo v následující době.

 

Razítko je oválné – výška 40 mm, šířka 36 mm. Mezi dvěma lištami je německý opis: MAGISTRATS.SIEGEL.DrST:TURNAU (Pečeť magistrátu města Turnova). V pečetním poli je štít opakující do jisté míry předchozí vzory dvojicemi volut v horních rozích štítu, tentokrát spojených oválky, jednou volutou u dolních okrajů vykrojených boků a patou štítu ve tvaru oslího hřbetu. Ve štítě korunovaný lev s dvěma volně přeloženými ocasy, nepropletenými do „osmičky“.49/

11 – Zachované ocelové pečetidlo (razítko) z roku 1850. Oválná pečetní deska – výška 22 mm, šířka 20 mm. Mezi dvěma lištami český opis (začátek na 6. hod.):  ¬ MĚSTSKÁ RADDA V TURNOVĚ. V pečetním poli štít s vydutými boky, s rohy nahoře zakončenými volutami, propojenými heraldicky vpravo šikmo a na druhé straně kosmou linií, hlava štítu je tvořena růžičkou mezi dvěma volutami a pata štítu dvojicí jednoduchých akantů s růžičkou mezi nimi. Ve štít korunovaný lev s dvěma jednou přeloženými ocasy, ale nepropletenými do „osmičky“. Datace pečetidla je na jeho hraně: FRAN.ŠETRIL 1850.50/

12 – Razítko gumové (Liška píše „kaučukové“), průměr 36 mm. Opis česky mezi vnější dvojitou a vnitřní jednoduchou lištou rozdělený do dvou částí oddělených hvězdičkami a rozdílně orientovanými písmeny – vrchní část opisu s vrcholy písmen od středu (zač. na 8. hod., konec na 4. hod) a dolní opačně (zač. na 7. hod. konec na 5. hod): ¬ Starostenský úřad v Turnově ¬ Království české. V pečetním poli není štít, ale jen korunovaný dvouocasý lev, s ocasy přeloženými do „osmičky“.51/

 

13. 3. 1785 byl nařízením císaře Josefa II. Turnov zařazen do kategorie ochranných měst vrchnostenských. V roce 1788 byla zavedena nová forma správy zřízením magistrátu a úřad se oficiálně nazýval magistrát svobodného města Turnova. Z pohledu Zemských desek, stejně jako z pohledu správního, bylo panství Hrubá Skála, jehož součástí bylo město Turnov, nazýváno „Panství Hrubá Skála a Turnov“. Úředníci skalské vrchnostenské kanceláře zavedli do užívání novou úřední pečeť s opisem: Ober- und Justizamt der Herrschaft Groszskal und der Stadt Turnau (Vrchnostenský a soudní úřad panství Hrubá Skála a města Turnova). To vyvolalo v Turnově odpor a vyvolaný spor s vrchností byl smírně ukončen v roce 1823.52/

 

Praktické užití městského znaku v historii Turnova

Dokladů o praktickém užití symbolu, který by bylo možné hodnotit jako znak města Turnova, není mnoho. Atributy městského znaku můžeme nalézat u kamenné plastiky, kterou byla opatřena věž turnovské radnice a je dodnes její součástí vedle dalšího štukového zpodobnění městského znaku ve štítovém nástavci radniční budovy.

 

Štít kamenné plastiky znaku opakuje tvarové schéma mnohonásobně v minulosti uplatňované při výrobě nových typářů městských pečetí. Zde ale za použití pohledově výraznějšího a především slohově odlišného tvarosloví. Typickými jsou vydutě vykrojené boky štítu a do tří hrotů utvářená pata štítu s prostředním ve tvaru oslího hřbetu. Tento prvek zaznamenáváme už na nejstarší městské pečeti (viz č. 1).  Původní rolverk, do kterého byly stáčeny horní rohy štítu a části štítu pod vykrojenými boky, byl u této plastiky nahrazen výraznými boltci s penízkovým vzorem na jeho vnější hraně. Horní okraj štítu je dvakrát dolů prohnutý, uprostřed s vysokým výstupkem zakončeným párem volut vycházejících z horních boltců. Ve štítě je korunovaný dvouocasý lev ve skoku, s vyznačenou hřívou a pohlavím. Ocas je rozdělen ve dva a ty jsou jednou přeložené. Při horním okraji štítu je letopočet 1527, rozdělený lví hlavou do dvou dvojic číslic. Vztah číslic a lva je poměrně těsný – mezi číslicemi 1 a 5 je jeden z prstů zdvižené pravé přední tlapy, číslice 2 je mezi dvěma chomáči chlupů na koncích ocasů a 7 po straně zakončení heraldicky levého ocasu. Nad korunou na lví hlavě jsou vytesána písmena JM.

 

V literatuře je vročení znakové plastiky z turnovské radnice nepřesně spojováno s letopočtem 1526. Tak například J. V. Šimák v článku Staré pečeti turnovské z roku 189753/ a v Soupise památek historických a uměleckých v politickém okrese turnovském z roku 1909.54/ Zřejmě díky prostému opisování se nepřesný údaj o roku 1526 dostal i do novodobější publikace o uměleckých památkách v Čechách55/ a nakonec i do nejmodernějšího média, jakým jsou webové stránky na internetu.56/

 

Při hodnocení kamenné plastiky městského znaku vyplývá nemožnost spojení letopočtu 1527 a slohového zařazení artefaktu. Rozpor je zřejmý. V roce 1527 by nemohlo vzniknout umělecké dílo nesoucí atributy až následujícího slohového období. Znakový štít i samotný lev nemohou být způsobem utváření hodnoceny jako renesanční a s ohledem na vročení díla tesaným číslicemi, by v českých poměrech bylo možné mluvit o „renesanci rané neboli časné“.57/ Dokonce se lze dopustit hodnocení, že na znaku nic renesančního není. Penízkový vzor se ve zdobných architektonických prvcích uplatňuje až na počátku 17. století, tedy na rozhraní pozdní renesance a manýrismu – například supraporta kostela sv. Václava v Sýčině (o. Mladá Boleslav), který byl postaven v roce 1571, ale nástavec s aliančními erby nad kostelním portálem byl doplněn v roce 1609. Plocha volut ohraničujících celek, je pokryta penízky.58/ Spojení boltců a penízků (resp. perel) má však možnost hodnocení jako raně barokního ornamentu, který se uplatňoval v české architektuře především ve 2. polovině 17. století.59/ Období lze dokonce upřesnit vymezením do let 1650 – 1690.60/

 

Nesoulad lze také nalézat mezi časovým zařazením plastiky a podobami číslic letopočtu. Stejně rozporný vztah je i u písmen monogramu JM nad lvem. Dokonce lze mít za možné, že letopočet byl doplněn ex post. Výše byl komentován vztah figury lva a číslic jako značně těsný. Pravděpodobně nejde o výsledek původního záměru, který by zřejmě s číslicemi počítal a figuru lva by tomu přizpůsobil; nakonec by bylo možné předpokládat, že i číslice, ve shodě se lvem, by byly kameníkem vytesány reliéfně. Číslice jsou vytesány do hloubky a jsou charakteristické „ostrými“ hranami, nekorespondujícími s dramatickými osudy budovy radnice od 16. století do současnosti, kdy několik požárů radnice v součinnosti s povětrnostními vlivy by nepochybně vzhled číslic poznamenaly. Umístění plastiky znaku na stěně objektu obrácené k severu uvedenou úvahu ještě posiluje. Že číslice a monogram, který je zřejmě zkratkou jména kameníka, byly tesány později, než v roce 1527, svědčí i jejich tvar. Na počátku 16. století by dřík číslice 1 měl jiné dolní ukončení, číslice 2 by pravděpodobně měla tvar písmene „Z“. Ve stejné době bychom se nesetkali s písmenem „J“ – v roce 1527 bychom zde měli nacházet písmeno „G“ (například Gindržich, Girži) nebo „I“ (například Ian, Iohan). Iniciála sama o sobě prozrazuje, že vročení kamenné plastiky do roku 1527 možné není.61/

 

Roční datum na štítu městského znaku není bez významu. Pro jeho vysvětlení musíme obrátit svou pozornost ke stavební historii turnovské radnice. Naposledy se touto problematikou, rozsáhle a pro naše potřeby v dostatečné úplnosti, zabýval Jiří Slavík v roce 1994.62/ Současná radnice má svůj počátek v tzv. nové radnici postavené v letech 1526 – 1527. Slavík slohově hodnotí stavbu jako pozdně gotickou a dodává, že „vnější tvar a podobu jednopatrové budovy nelze spolehlivě rekonstruovat, můžeme jen konstatovat, že vnější vzhled doplňovaly dřevěná věž, osazená nad nároží či střední část průčelí…“.63/ Z toho pro nás plyne zajímavé zjištění hodné pozornosti - nemožnost uvažovat o výzdobě dřevěné stavby, včetně věže, kamenným znakem.

 

V letech 1620 – 1622 proběhla zásadní přestavba radnice a ze zachovaných radničních účtů lze dovodit, že výsledkem přestavby byla kamenná budova. Slavík konstatuje, že „tato stavba se dochovala ve vnějším vzhledu kromě krovu až do roku 1894 v relativní úplnosti“ a doplňuje její popis: „Hlavním průčelí tvořily těleso čtyřpatrové věže a širší štítová část s nárožní vížkou…průčelí věže…v severní stěně do náměstí osazen ciferník hodin a níže ve stěně druhého patra městský znak v ozdobné kartuši s vyrytým letopočtem 1527“.64/ Dodnes zachovaná plastika městského znaku na věži radnice by se dala slohově zařadit do let 1620 – 1622 s méně zásadními výhradami, než do roku 1527. Přesto se zdá, že ani z této doby znak nepochází. Lze se domnívat, že letopočet 1527 je pouze datem ukončení stavby nové radnice a má zde funkci pamětního údaje, který se nevztahuje ke znaku, ale k budově, na kterou byl umístěn.

 

Ve spekulaci lze pokračovat úvahou, že věž mohla být v letech 1620 – 1621 opatřena kamenným městským znakem, ale ten při požáru v roce 1643 došel takové újmy, že byl vyroben znovu při opravách radnice dokončených v roce 1650. V tomto případě by slohové zařazení znaku do poloviny 17. století bylo možné bez rozpaků. Podobu lva ve znaku můžeme mít, v jeho výtvarném provedení, za „rustikální“ a vytvořenou kameníkem s menšími uměleckými ambicemi. Renesanční lev by vypadal jinak a v tomto případě lze podobu lva hodnotit jako barokní.

 

Při opravách radnice v roce 1992 byla plastika znaku zbavena vápenných nátěrů, starých fasádních barev a nečistot. Z detailní barevné fotografie65/ stavu po restaurátorském zákroku byly odkryty zbytky „původní“ polychromie.66/ Možnostmi interpretace barevnosti znakové plastiky ve vztahu k ideální podobě městského znaku se budeme zabývat na jiném místě.

 

Poznatky o kamenném znaku města z turnovské radnice lze shrnout do čtyř základních konstatování:

1.  Znak z turnovské radnice nepochází z roku 1527.

2.  Nebyl součástí stavby radnice vybudované v letech 1526 – 1527.

3.  Letopočet 1527 je pamětním údajem a nemá žádnou souvislost s datací znakové plastiky.

4.  Štít a lev nejsou renesanční, ale barokní.

 

S opravou radnice po požáru města dne 7. 5. 1643 bylo spojeno zhotovení nového krovu věže. Slavík o tom píše: „Na vrchol hrotnice byl posléze osazen monogram Kristova jména v plamenné svatozáři s křížkem a srdcem, protknutým třemi hřeby a pod něj korouhev s vysekaným městským znakem, letopočtem 1650 a monogramy IG a IW“.67/ Popis vzhledu korouhvičky lze dle vyobrazení doplnit sdělením, že je vyrobena ze silného plechu a má tvar „dračí hlavy“ s otevřenou tlamou se zuby a jazykem v horizontální ose. Do plochy dolní čelisti jsou vyřezána písmena I G. V žerďové horní polovině korouhvičky jsou písmena I W nad letopočtem 1650 a pod ním v dolní polovině plechového listu je v  obdélném orámování nepravidelného tvaru vyřezán vykračující dvouocasý lev. Termínem „vykračující“ je z pohledu heraldiky sdělována terminologicky korektní skutečnost, která vylučuje nazývat takto zpodobněného lva „lvicí“, jak je jinak běžně a zároveň nesprávně taková figura nazývána. Jestliže Slavík při popisu korouhvičky použil hodnocení lva jako městského znaku, pak je nutný korektiv ve prospěch pouhé figury bez štítu inspirované městským znakem, kde je lev ve skoku. Je zřejmé, že žádná z městských pečetí před rokem 1650, ale ani po té, nezobrazovala lva vykračujícího (stojícího na třech s jednou nohou zvednutou a vykračující). Zde ovšem jsou míněny ty městské pečeti, které známe dnes. Lze spekulovat, zda řemeslník vyrábějící korouhvičku pro radniční budovu nemohl mít za předlohu nám neznámý typ městské pečeti, kde byl skutečně kráčející lev.

 

Lev byl uplatněn ve výzdobě radnice také na jiném místě, tentokrát v „neheraldické“ stylizaci.  Šimák o tom píše: „Vchod do radnice otvíral se na místě nynějšího třetího okna z Jičínské ulice; do nedávna zbývalo zazděné pažení, na jehož nadpraží ležel lev“.68/ K tomu Slavík dodává: „Při přestavbě radnice r. 1894 byla plastika přenesena na konec nové atiky západního průčelí, v r. 1992 snesena, restaurována a umístěna v mázhausu“.69/ Zde můžeme hodnotit lva jako symbol spojitelný s městem Turnovem v trvalém vztahu, jehož zdrojem jsou městské pečeti a nakonec i městský znak.

S přestavbou turnovské radnice v roce 1894, podle projektu Karla Knopa, byl štítový nástavec radniční budovy vyplněn štukovým městským znakem v kartuši.70/ Předlohou pro tvar kartuše tentokrát nebyla žádná z historických městských pečetí. Eklekticky utvářená kartuše je typická pro dobu na přelomu 19. a 20. století a mohla mít předlohu například v nějakém vzorkovníku, dostupném v tehdejší knižní produkci. V kartuši je svisle šrafované oválné znakové pole a v něm korunovaný dvouocasý lev, s jednou přeloženými ocasy. Plastické svislé šrafování štítu, označující v heraldickém schématu grafického znázornění tinktur červenou barvu, dovoluje tvrzení, že znak nebyl určen pro polychromování. Lev je bez šrafování a z pohledu heraldických pravidel je stříbrný. Touto plastikou byla i v Turnově potvrzena představa o podobě znaku města, prezentovaná v roce 1864 Vinzencem Robertem Widimským.71/ Šimákův kritický názor na barevnost a význam turnovského městského znaku byl prezentován až v roce 1897, tedy tři roky po zásadní přestavbě radnice (viz níže).

Kolorovaný znak města Turnova se zachoval jako součást vyobrazení pohledu na město, nakreslený tuší nebo snad tužkou na papírový list Francem Worlem v roce 1800. Kresba o rozměrech 36,5 x 46 cm je vpravo dole pod orámováním signována – „pinx Franc Worel anno 1800“. Na okraji listu dole je napsáno „Granat turnovsky“ a pod tím letopočet „1867“ a vlevo pak údaj „ – MUSEUM – TURNOV. inv. č. 1314“.72 Uvnitř orámování vlevo dole je nakreslen znak – v modrém štítě žlutý (zlatý) korunovaný dvouocasý lev. Štít má podobu inspirovanou městskými pečetěmi a téměř se shoduje s městskou pečetí z roku 1638, která byla samosprávou používána ještě v první polovině 19. století a stříbrné pečetidlo je dodnes ve sbírkách Muzea Českého ráje v Turnově (viz výše č. 6). Stejnou formu má i lev, ale díky dvojnásobnému přeložení ocasů byly pro tuto kresbu inspirací i jiné pečeti (např. pečeť z roku 1666 - viz výše č. 7, resp. 1762 - viz výše č. 9). Barevností znaku se budeme zabývat níže, ale na tomto místě je vhodné zmínit skutečnost, že modrý štít a zlatý lev není v souladu s podobou turnovského městského znaku, kterou v roce 1903 prosazoval J. V. Šimák – zlatý štít a modrý lev (viz titulní list jeho Příběhů).

Můžeme mít pochybnost, zda namalovaný znak a samotná kresba pohledu na město vznikly najednou. Při pozorném prohlédnutí kresby v jejím levém dolním rohu, lze uvažovat o tom, že návrší, na kterém stojí štít městského znaku a znak sám byly kresleny jinou technikou a poněkud „těžkou“ rukou a nikoliv shodným filigránským způsobem se smyslem pro detail, jakým je nakreslen pohled na město. Z toho lze usuzovat, že návrší a s ním i znak mohly být výsledkem pozdějšího doplnění. Snad lze takovou úvahu podpořit sdělením, že olejomalba se stejným tématem je součástí jednoho z bočních oltářů v kostele sv. Františka a jeho předlohou mohla být Worlova kresba z roku 1800. Zde znak města namalován není.73/ Rozpor mezi tvrzením, že kresba Franze Worla vznikla v roce 1800 a relativizujícím konstatováním – okolo roku 1800, je způsobena obtížným čtením drobným písmem napsané signatury, ve které není jasné, zda je zde napsané latinské slovo anno nebo německé um. Začíná-li signatura latinským pinx (pinxit), pak je možné předpokládat, že i ono obtížně čitelné místo je shodně latinské.

Ve výzdobě městské průmyslové školy (dnes lidová škola umění) postavené v roce 1867 na východní straně náměstí Českého ráje (č. p. 5) a při vyústění Markovy ulice do náměstí, se na nároží budovy uplatnil štukový městský znak. Dnes ve štítu pokrytém okrovou barvou je bílý jednoocasý a nekorunovaný lev, otočený heraldicky doleva ve štítě korunovaném hradební korunou s pěti stínkami. Otočení lva doleva je neobvyklé a heraldicky neopodstatněné. Je zřejmé, že inspiračním zdrojem byl titulní list Šimákových Příběhů z roku 1903, kde je lev totožné formy také obrácen heraldicky vlevo a štít jiného tvaru je shodně opatřen hradební korunou.74/ Z toho plyne jediný možný závěr – znak byl na budovu doplněn až na počátku 20. století a jeho podoba byla ovlivněna kritickým názorem J. V. Šimáka a výtvarným pojetím Karla Zapa. Šimák však šel až za hranici nezbytného, protože nebylo nutné popřít tradici městských pečetí, v nichž se až na jednu výjimku opakoval korunovaný dvouocasý lev, který tak jako tak byl lvem valdštejnským. Jedinou revidující a zároveň plně dostačující nezbytností byla změna tinktur ve prospěch zlatého štítu a modrého lva, jehož podoba vůbec nemusela být redukována odebráním koruny a jednoho ocasu.

 

Na průčelí starého kina v Turnově je štukový nepolychromovaný městský znak v gotickém štítě. Plastika znaku, s ohledem na její umístění v průčelí ryze účelové stavby, snad vznikla někdy okolo poloviny 20. století. Lev je korunovaný a dvouocasý a jeho vzhled umožňuje vyslovit domněnku, že předlohou mu byl lev ze znakové plastiky na věži radnice.75/

 

J. V. Šimák ve svém článku Staré pečeti turnovské z roku 1897 zmiňuje vedle „výkresu města Turnova z roku 1800“ také prapor městských střelců – „…na starém praporu střeleckém z doby nedlouho dřívější, malován je znak městský, avšak nikoliv v barvách bílé a červené, nýbrž modré a žluté“.76/ Pokud Šimák měl možnost vidět prapor turnovských městských střelců na vlastní oči, pak v současnosti již o něm povědomost není. Teoretický předpoklad, že by prapor mohl být součástí muzejních sbírek v turnovském muzeu, nepotvrzuje muzejní inventář. Muzeum Českého ráje v Turnově disponuje vexilologickými artefakty a jejich v úplnosti provedená inventarizace prapor městských střelců nezaznamenává. Stejně tak nezaznamenává žádný vexilologický předmět obsahující turnovský městský znak.

V depozitáři Muzea Českého ráje v Turnově je divadelní opona, kterou pravděpodobně v roce 1874 namaloval pražský malíř dekorací J. Macourek.77/ Opona zobrazuje pohled na město Turnov a předlohou zjevně byla kresba France Worla. V malované borduře na dolním okraji opony je heraldický motiv, který díky obsahu budí při jeho hodnocení rozpaky. Pravděpodobně byl myšlen jako znak města – zde červený štít s českým lvem. Tato barevnost by byla poplatná před deseti lety publikovanému názoru V. R. Widimského. Matoucím doplněním tohoto znaku je zobrazení české královské „svatováclavské“ koruny na horním okraji štítu. Za těchto okolností bychom museli heraldických celek hodnotit jako znak Českého království. Nelze však vyloučit, že právě takto nahlíželi znak města samotní Turnovští. Za takových okolností by znak na oponě byl již hodnotitelný jako odraz absolutního „povýšení“ původně valdštejnského lva na lva zemského, včetně „svatováclavské“ koruny na štítě. Vedle téměř obecného používání hradebních korun v císařských privilegiích vydávaných na přelomu 19. a 20. století pro obecná města, byl učiněn pokus o zavedení, „svatováclavské koruny“ pro města královská. Takové rozlišování znaků historicky královských českých měst a těch ostatních, původně poddanských, se neujalo, i když hradební koruny se udělovaly ještě v době těsně před zánikem Rakousko-Uherska. Obtížně se hodnotí heraldický celek se „svatováclavskou“ korunou, pokud bychom měli mít znak na divadelní oponě za znak města Turnova a nikoliv za znak zemský. Zřejmě bychom v tomto případě museli počítat se značnou dávkou turnovského „sebevědomí“, i když k němu neexistoval žádný relevantní důvod.   

Znak města Turnova v odborné literatuře

 

Nejstarší zprávy o znaku města Turnova přináší topografická literatura. Jaroslav Schaller v roce 1790 píše o znaku: „…führt im Wappen einen aufrechts stehenden böhmischen Löwen“.78/ Schallerem uvedená heraldická informace má jen omezenou upotřebitelnost, protože neuvádí barevnost znaku, i když z obratu böhmischen Löwen lze dovodit, že „český lev“ je stříbrný a v červeném štítu. Přesto lze spekulovat o tom, zda v roce 1790 byly tinktury turnovského městského znaku známy, zda byl znak v takové barevnosti skutečně užíván nebo dokonce vyslovit „kacířskou“ domněnku, že městský znak, tak jak ho chápeme dnes, v té době možná vůbec neexistoval. Určení figury z turnovských městských pečetí jako „českého lva“ bylo nepochybně podmíněno jeho několikanásobně opakovanou podobou korunovaného a dvouocasého lva, který díky svému specifickému vzhledu, shodnému se zemským znakem, nebyl vyhodnocován jako lev valdštejnský, i když jím ve skutečnosti byl. Barevný rozdíl, který by byl určující, však pečeti nejsou schopny zprostředkovat.

 

Schallerův nástupce Johann Gottfried Sommer, v roce 1834 popis znaku města Turnova vůbec neuvádí.79/ Je otázkou, zda Sommer tuto informaci opomenul nebo naopak neměl možnost existenci znaku potvrdit. V jiných případech zmínku o městských znacích běžně uváděl a jeho základním zdrojem mnohdy byl především Schaller.

 

Vůbec první zprávu o znaku města Turnova v odborné heraldické literatuře přináší kompendium znaků měst a městeček v Českém království, napsané Vincenzem Robertem Widimskym, lékárníkem z Města Albrechtic u Krnova, vydané c. k. dvorní a státní tiskárnou ve Vídni v roce 1864.

 

Když byla v roce 1850 nahrazena patrimoniální správa správou státní, převzalo vídeňské ministerstvo vnitra také agendu komunální heraldiky. Pro potřeby této instituce bylo nezbytně nutné získat přehled o existujících a užívaných městských znacích v celém Rakouském císařství. Těmto potřebám podle vídeňských úředníků vyhovovala již před tím amatérsky sestavovaná sbírka zmíněného lékárníka Widimského. Z okolností vydání Widimského kompendia vyplývá, že se vídeňské ministerstvo vnitra stalo pomyslným garantem jeho obsahu. Díky omezené možnosti rychle dospět k jinému zdroji poznání, byla Widimského práce pragmaticky bez výhrad akceptována, ačkoliv z dnešního pohledu šlo o ryze pozitivistickou, nekritickou a odborně nepřijatelnou „sběrku“ znaků. Nedostatečnosti obsahu Widimského publikace byly rozpoznatelné i v polovině 19. století, ale nenašel se nikdo, kdo by kompendium podrobil kritickému hodnocení.

 

Widimsky v úvodu své publikace píše, že mnohá města navštívil osobně a jinak využil pomoci svých přátel (krom jiných asi také stavovských kolegů – lékárníků), či si o informace napsal na příslušný úřad. Odborná úroveň získaných informací byla přímo úměrná odborným znalostem informátora, kterým mohl být vedle starosty, radního, radničního úředníka, místního lékárníka například také pan školní řídící, místní farář nebo holič z oficíny na náměstí. Sběr materiálů k městským znakům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ukončil Widimsky v roce 1860. Jak to bylo v Turnově, není zřejmé, ale zdá se, že s představiteli města korespondoval. Zřejmě byl Widimskému poslán otisk městské pečeti a doprovodný text s výkladem jeho barevnosti, včetně sdělení, že město nemá k dispozici žádný originál znakového privilegia, z kterého by mohl být odečten přesný popis znaku. Vyplývá to z textu, napsaném Widimským v kapitole o Turnovu. O způsobu konání Widimského ve vztahu k vytváření jeho kompendia, bychom mohli očekávat více informací v jeho pozůstalosti, která je uložena v Státním okresním archivu v Bruntále, ale tento fond korespondenci s městskými úřady v Čechách a na Moravě neobsahuje.80/

Widimsky uvádí ke znaku v městě Turnově následující sdělení: „Wann und von wem Turnau sein Stadtwappen – den gekrönten böhmischen silbernen Löwen in rothem Schilde – erhiel, gibt keine urkundliche Nachricht an“.81/ Jestliže Widimsky sděluje, že město nemá žádnou povědomost o tom, kdo a kdy udělil městu znak a zároveň není vědomost o žádné listině znak udělující, pak je s podivem, jak Turnovští věděli, že jejich znak vypadá právě tak, jak jej prezentuje Widimsky. Není bez zajímavosti, že Widimsky ani náznakem nehodnotil nebo nekomentoval turnovský městský znak ve vztahu ke znaku zemskému. Spekulativní otázkou pak je, zda názor Turnovských na jejich městský znak nebyl odvozován od pouhé vizuální shody nebarevného pečetního obrazu se znakem Českého království, jehož barevnost byla všeobecně známa. V tomto případě nepochybně sehrála svou roli skutečnost, že deset let před ukončením sběru materiálu k uvedené publikaci byla zrušena patrimoniální správa a ta nahrazena správou státní. Již chyběla dřívější „supervize“ vrchnosti a nové volené samosprávy, zcela suverénní ve svých rozhodnutích, si ve vztahu k městským symbolům počínaly nekriticky a bez jakékoliv potřeby problematice porozumět alespoň v základních kritériích. V případě Widimského nedokážeme rozlišit míru jeho podílu na mnoha a mnoha mystifikacích prezentovaných v jeho publikaci. Že mystifikoval a fabuloval, nelze zcela popřít. Přesto v případě Turnova není možné právě jeho označit za původce barevnosti městského znaku. Je však jisté, že jeho publikace, vnímaná ve své době jako závazné kompendium městských znaků v Českém království a zároveň podpořená garancí vídeňského ministerstva vnitra, jako jejího základního uživatele, ovlivnila pohled na českou komunální heraldiku na velice dlouhou dobu a její neblahý vliv je patrný dodnes. Takové ovlivnění platí i pro znak města Turnova. K podobě znaku města Turnova, prezentované v barevné litografické příloze Widimského kompendia lze dodat, že on sám nebyl autorem kreseb znaků v jeho publikaci. Jméno autora není nikde uvedeno.

 

J. V. Šimák v roce 1897 napsal k problematice turnovského městského znaku zásadní sdělení ve svém pojednání Staré pečeti turnovské: „Stůj při stati této poznámka heraldická. Na čtyřech pečetech popsaných vidíme zároveň nejstarší vyobrazení znaku městského, bohužel bez náležité tinktury čili barvy. S nejstarší pečetí je asi současný kamenný znak z roku 1526, zazděný na věži radniční. V Práškových Dějinách města Turnova, str. 31, čteme, že roku 1497 privilegiem Vladislava II. Turnovu dostalo se práva pečetiti voskem červeným a užívati v erbu lva stříbrného v poli červeném, tedy znaku zemského. Obojí ta zpráva je mylná: není vůbec listiny, aby bylo v ní zmínky o udělení znaku a Turnovští pečetili vždy voskem zeleným. Sice město vede dnes ve znaku svém lva, jakož klade se v erbu zemském, je však otázka, zdali z pravdy a podstaty a ne z omylu. Znak zemský propůjčoval jedině král; jest na podiv, byli-li Turnovští, poddané město panské, účastni milosti tak vzácné a znamenité, že v řadě privilegií nikde o tom není stvrzeno neb aspoň pověděno a dotčeno, i kdyby listina darovací vzala za své. Také okolnost, že nebývalo zvykem, aby města poddaná užívala znaku zemského, vede k pochybnosti. Vůbec není dokladu z doby před r. 1800, že by znaku turnovský identickým byl s erbem českého království. Ještě více však ke skepsi přiklánějí dvě vyobrazení erbovní, sice pozdní, ale přece zajímavá pro naši otázku. Na výkresu města Turnova z roku 1800 a na starém praporu střeleckém z doby nedlouho dřívější, malován je znak městský, avšak nikoli v barvách bílé a červené, nýbrž modré a žluté. Barvy tyto ukazují cestou určitou k domněnce, že Turnov nemá užívati znaku zemského, ale modrého lva v zlatém poli, totiž původního erbu pánů z Valdštejna. Valdštejnové založili město a vládli tu alespoň nad půl městem krom několika let nepřetržitě až do roku 1530, jsou dárci většiny privilegií z těch dob. Jako Jičín přijal erb pánů z Vartmberka, kteří drželi město ve XIV. a XV. stol., Mn. Hradiště erb opatský, Sobotka nad zdi své položila znak lobkovický, Dobrovice valdštejnské lvy, Benátky listy vinné pánů z Dražic, tak asi Turnov přijal snad i znak pánů svých, Valdštejnů, a to jistě dávno před rokem 1500. V době úpadku heraldiky neporozuměním mohl se přizpůsobiti lev valdštejnský lvu zemskému. Zapomenutím a neznalostí snad přihodilo se, že přebarven byl kamenný znak na radnici z roku 1526 a lev modrý změnil se ve lva stříbrného. Osvědčí-li se domněnka pravdivou, bude potřebí, aby obce vrátila se ku pravému erbu dřívějšímu.“82/

 

Můžeme s některými Šimákovými tvrzeními a konstatováními polemizovat, dalším přikyvovat a s jinými naopak bezvýhradně souhlasit. Například lze polemizovat s jeho předpokladem, že na nejstarších pečetích je městský znak. Při použití teze, že pečeť a znak není totéž a při vědomí, co štít se lvem v pečetním poli znamená, můžeme dospět pouze k jedinému možnému hodnotícímu výroku – v prvotních pečetích je erb pánů z Valdštejna jako turnovské vrchnosti a tento erb nelze v příslušné době interpretovat jako městský znak. Nelze dát do časové souvislosti nejstarší pečeti a kamenný znak z roku 1526 (správně 1527), protože prvním dokladem existence turnovské pečeti je otisk zařaditelný do druhé poloviny 15. století a o znaku se dá uvažovat v souvislosti s jeho kamennou plastikou na radnici, která ač datovaná do roku 1527, je slohově zařaditelná až do poloviny 17. století. Pokud Šimák klade otázku „zdali z pravdy a podstaty a ne z omylu“ byl valdštejnský lev zaměněn za lva zemského, pak lze učinit předběžné konstatování, že „z omylu“ a to velice pravděpodobně až v období mezi lety 1850–1860. Můžeme souhlasit s jeho konstatováním o neznalosti červeno-stříbrné kombinace uplatněné k obarvení turnovského městského znaku před rokem 1800. Stejně tak s jeho poukázáním na právní okolnosti nemožnosti užívání zemského znaku poddanským městem. Ostatně ona nemožnost používání nediferencovaného a nemodifikovaného erbu českého krále platí i pro královská města, jak vyplyne z výkladu uvedeného níže. Je lichá domněnka, že města před rokem 1850 mohla sama o sobě rozhodovat o tom, co bude obsahovat jejich znak. Takže Šimákem vyjmenovaná města své znaky aktivně „nepřijala“, ale byla v pozici pasivních příjemců vůle svých vrchností. To platilo i v případech znaků poddanských měst udělených panovníkem, kdy vrchnost sehrávala podstatnou roli zprostředkovatelů a přímluvců, jak je známo z narací celé řady znakových listin. Podstatný je Šimákův závěr o potřebnosti návratu turnovské městské obce k „pravému erbu dřívějšímu“ bude-li prokázáno, že znak vznikl „z neporozumění a z omylu“. Mohu předeslat, že „neporozumění a omyl“ prokázat lze a dokonce za použití příkřeji formulovaného odsudku.

 

Šimák v roce 1903 znovu vyjádřil kritické hodnocení podoby a významu turnovského městského znaku.83/ Byla to však velice krátká noticka v poznámce ke straně 36 jeho Příběhů, kde píše o pečeti. Šimák v poznámce napsal: „V pečeti jeví se znak městský, jejž obec obdržela nejspíš od počátku po svých pánech z Lemberka a z Valdštejna (kdy a jak, neznámo), totiž lvice modrá v poli zlatém. Neporozuměním snad znak tento později proměnil se ve znak českého království“. Šimákův názor na podobu turnovského městského znaku je pregnantně vyjádřen kresbou Karla Zapa na titulní straně Příběhů města Turnova nad Jizerou – zde je ve zlatém štítě modrý jednoocasý nekorunovaný lev.

 

Na tomto místě lze vyjádřit skepsi k Šimákově domněnce, že by snad od počátků města Turnova, které lze klást do závěru 13. století, byl používán městský znak. Doklady o tom neexistují, stejně jako neexistují doklady o používání městských pečetí v uvedeném období. V tomto případě můžeme použít srovnání se skutečnostmi, které z pochopitelných důvodů nemohl Šimák znát, protože vědomost o nich je až ze 40. let 20. století. Tím zdrojem možného srovnání je heraldická výzdoba hradu Wenzelsburgu v Lauf a. d, Pegnitz nedaleko Norimberka, která vznikla v roce 1361.84/ Zde jsou zobrazeny znaky pouhých tří měst – Prahy, Kutné Hory a slezské Vratislavi.85/  Ty jsou nejstaršími a zároveň výjimečnými doklady české komunální heraldiky, i když můžeme uvažovat o výběrovém souboru. Vedle toho nelze popřít existenci pečetí českých královských měst, které se staly zdroji budoucích městských znaků.86/ Představa o možnosti existence znaku města Turnova ve stejné době nebo dokonce o století dříve, je zcela nereálná. Šimákovo sdělení, že „v pečeti jeví se znak městský“ je nutné relativizovat tak že v pečeti se nejeví městský znak ale zcela určitě se v pečeti jeví erb pánů z Valdštejna. Šimákovo pojmenování lva zobrazeného v turnovské pečeti, zejména lva s jedním ocasem (viz výše pečeť č. 2), lvicí je mimořádně nepřesné. Lev je vždy lev ať má jakýkoliv počet ocasů a zaujímá jakýkoliv postoj nebo polohu. Postoje i polohy lvů jsou specifikovány jedinečnými tzv. aktivními termíny v rámci heraldické terminologické konvence. Navíc nekorunovaný lev o jednom ocasu je standardizovanou základní podobou heraldického lva. Lvice se od lva v přírodě i v heraldice liší zásadním způsobem tím, že nemá hřívu a penis.

 

Ještě v roce 1938 se Šimák vyjádřil k turnovskému městskému znaku takto: „[Turnov] Znak, lev, jest bezpochyby erbovní znamení valdštejnské“.87/ Šimákovo dvojí poukázání, v roce 1897 a také v roce 1903, na „neporozumění“ a „proměnu“ valdštejnského erbu ve znak českého království, stejně jako sdělení jeho názoru na význam lva v turnovském městském znaku v roce 1938, má zásadní důležitost. Přesto, možná díky malé publicitě muzejního časopisu a „marginálnosti“ poznámky učiněné v závěru publikace o turnovské historii a krátkému sdělení v pojednání o středověké kolonizaci, nebyla těmto podstatným konstatováním věnována žádná pozornost a v následujících letech bylo opět akceptováno „oficiální“ zdání Widimského. Nedostatečností představitelů města bylo, že nebyli ochotni vnímat Šimákovy námitky a zároveň si nedokázali pokládat racionální otázky, na které by musely být hledány a nalézány odpovědi, které by nutně vedly k revidujícímu konání.

V roce 1904 vydal své kompendium městských znaků v Rakousku-Uhersku významný německý heraldik a vynikající heraldický kreslíř Hugo Gerard Ströhl. Do své práce, která byla s ohledem na počet zařazených městských znaků, reprezentujících České království nutně výběrová, zahrnul i zmínku o znaku města Turnova. Ta zmínka byla velice lapidární: „Turnau (Turnov) führt das Landeswappen“.88/ Ströhlova práce nebyla výsledkem jenom jeho vlastního badatelského úsilí, absolvovaném ve vídeňském „Adelsarchivu“ a v archivu ministerstva vnitra, ale zdrojem jeho poznání byla také publikace vydaná v roce 1885 v řadě tzv. „Nových Siebmacherů“ pod stručným názvem Städtewappen.89/ Zdrojem pro znaky měst v Českém království v naposledy jmenované publikaci bylo krom jiného i kompendium Widimského (příklad pomyslné heraldické tautologie).

 

Redakce Ottova slovníku naučného převzala Widimského kompendium městských znaků v Českém království bez jakékoliv snahy o kritickou revizi. Pouze německé texty popisů znaků byly přeloženy do češtiny a znaky překresleny do černobílých pérovek. V encyklopedickém hesle Turnov je následující popis znaku města: „Erb městský: český lev v poli červeném“, doplněný vyobrazením.90/

 

V roce 1908 napsal úvod ke své knize o historickém místopisu Českého království August Sedláček, autor monumentálního díla o českých hradech, zámcích a tvrzích. I když Sedláček patří ke koryfejům českých heraldických studií, je z jeho práce zřejmé, že komunální heraldika nebyla jeho hlavním oborem. V případě znaku města Turnova učinil pouze jednoduché opakování již jednou sdělené informace (např. Ströhl, 1904): „Erb Turnova pečetí štítem království českého“.91/ Formulováním popisu turnovského městského znaku, směšujícího užitými termíny znak a pečeť, potvrzuje Sedláček dobový náhled na komunální heraldiku mající znak a pečeť za totéž. Kdybychom vzali Sedláčkovo sdělení doslova, pak bychom museli konstatovat, že v Turnově je používána pouze pečeť a v ní je pomyslný „erb Turnova“. To by pak teoreticky umožňovalo zcela mimořádnou interpretaci – Turnov měl na začátku 20. století pouze pečeť, ale nikoliv znak ve smyslu heraldickém.

 

V roce 1985 vyšla publikace o městských znacích v Čechách a na Moravě, která byla dlouho před tím avizovaná a proto odbornou i laickou heraldickou veřejností netrpělivě očekávaná. Autor, resp. koordinátor a redaktor, Jiří Čarek, ředitel Archivu hlavního města Prahy a zároveň předseda Komise pro znaky měst při Archivní správě ministerstva vnitra, shromažďoval referáty o městských znacích zpracovaných pracovníky příslušných okresních archivů. Ty pak byly redakčně upravovány a připraveny k tisku. Kapitola věnovaná znaku města Turnova není nijak rozsáhlá a lze ji na tomto místě citovat v úplnosti: „Město bylo založeno asi kolem r. 1250. Na své pečeti užívalo prvotně asi lvice Markvarticů, kterou však nejpozději kolem r. 1500 nahradil český královský lev. V materiálu Eichlerovy sbírky je zajímavá poznámka, že lev býval původně na zeleném poli (snad vybledlá modrá barva). Popis znaku: Na červeném štítě je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou zbrojí, jazykem a se zlatou korunou na hlavě.“ Text doprovází fotografie pečeti (výše č. 2) s popiskou: „Turnov, pečeť z r. 1622 se znamením markvartické lvice, OA Semily.92/ Sdělení o „markvartické lvici“ je komentováno níže. Za zvláštní lze mít informaci, sdělenou zřejmě ad hoc, o zavedení „českého královského lva“ kolem roku 1500. Pro takové, i když relativizující, tvrzení není žádné opodstatnění. Dokonce ani chronologická posloupnost turnovských městských pečetí neumožňuje vypozorovat naznačenou posloupnost přechodu od „markvartické lvice“ k „českému královskému lvu“ – nejstarší pečeť zobrazuje korunovaného dvouocasého lva, druhá pak korunovaného jednoocasého lva a pak je již lev vždy korunovaný a dvouocasý. Chtěné „nahrazení markvartické lvice českým královským lvem okolo roku 1500“ není tedy bez rozporu. Je zřejmé, že pravděpodobná ambice Čarkovy publikace být kritickým a revidujícím kompendiem české komunální heraldiky nebyla naplněna.93/ Navíc takový druh nepřesných sdělení nachází své epigony a ti pak kontaminují další publikace – Karel Kuča v roce 2008 v kapitole o Turnovu píše: „Kolem 1500 Markvartická lvice v městské pečeti byla nahrazena českým královským lvem“.94/

 

Informace o „zeleném poli (snad vybledlé modré barvě)“, ve kterém byl lev, jak je údajně uvedeno v Eichlerově sbírce, může mít zdroj v barevnosti znakové plastiky na věži turnovské radnice. Existuje publikované autentické svědectví o podobě městského znaku v polovině 19. století: V jedné ze vzpomínek pamětníků je k roku 1860 radnice popsána jako žlutě natřená budova, která měla opěrné pilíře černé a porostlé mechem. Věž byla pobita břidlicí, pod ní hodiny (pouze z jedné strany) a pod nimi lev v zeleném poli.“95/

 

Podstatné také je, že v Čarkově publikaci byl v kapitole o znaku města Turnova ignorován názor J. V. Šimáka na význam figury lva v městském znaku a na jeho barevnost sdělovaný poprvé v roce 1897, znovu v roce 1903 a naposledy v roce 1938. Šimákův kritický názor měl být vnímán jako zásadní a zároveň jako hodný náležité odborné pozornosti. Už při pokusu odborně a zároveň korektně polemizovat se Šimákovými opakovanými a zároveň obsahem neměnnými sděleními, by muselo být nakonec dospěno k souhlasu s jeho názorem. Je však také zřejmé, že úroveň odborného poznání české komunální heraldiky v roce 1985 byla zcela jiná, než jaká je za určitých okolností pozorovatelná v roce 2015. Z tohoto pohledu nebylo téměř možné očekávat jiné rezultáty, než takové, které byly do té doby považovány za správné (viz Widimsky, Ottův slovník naučný, August Sedláček atd.).

 

Erb pánů z Valdštejna versus erb českého krále

Nejstarší podoby erbů potomků komorníka Markvarta se zachovaly na pečetích. Byl to kráčející (vykračující) lev stojící na všech čtyřech nohách a s jednou přední zdviženou, mnohdy a mnohými nepřesně pojmenovaný jako „lvice“. Nejstarší známé pečeti se lvem patřily synům Markvarta (II.) z Března, Havlovi z Lemberka a Jaroslavovi z Hruštice. Zároveň všichni Markvartovi potomci v dalších generacích (z Valdštejna, z Lemberka, z Vartenberka) a potomci jeho bratra Beneše (páni z Michalovic, z Velešína) používali v následujících generacích ve svých pečetích kráčející (vykračující) lvy. Pečeti bratrů Havla (z Jablonného, pak z Lemberka) a Jaroslava (z Hruštice, pak také z Kamene) jsou přivěšeny k listinám z roku 1237.96/  Až do konce 13. století se setkáváme se lvem na pečetích Beneše purkrabího na Budyšíně (1245), Jaroslava z Lemberka (1281-1283), Zdislava z Lemberka (1283-1284), Jana z Michalovic (1281-1284), Beneše z Vartenberka (1283), stejně jako jeho otce Markvarta (III.) z Vartenberka (také ze Scharfensteina).

 

V erbech pánů z Vartenberka, z Lemberka a z Michalovic lze zaznamenat na přelomu 13. a 14. století a v průběhu první poloviny 14. století zásadní změnu jejich podoby. Příslušníci těchto rodů opustili znamení lva a přijali štíty polcené. Páni z Vartenberka a z Lemberka zlato-černě polcený štít a páni z Michalovic stříbrno-černě polcený štít. Jediní páni z Valdštejna setrvali u původního lva a snad jen změnili jeho tinkturu – modrý lev ve zlatém štítě. Lva, ale stříbrného v červeném štítě, si až do vymření ponechala i vedlejší větev pánů z Michalovic – páni z Velešína.97/

 

Obecně používaný termín "lvice", aplikovaný zejména v popisech erbů předků pánů z Valdštejna (také z Vartenberka, z Lemberka a z Michalovic se stejnými předky), je nepřesný. V uvedených souvislostech jde o termín odmítnutí hodný, s doporučením nepoužívat ho. Ten byl do české odborné heraldické literatury zařazen na přelomu 19. a 20. století, kdy takto pojmenoval figuru z erbu pánů z Michalovic Vojtěch Král z Dobré Vody ve své Heraldice.98/. Možná tak učinil na základě znalosti popisů rodových erbů např. z 16. století, ale přesto bez potřebného rozmyslu. Jeho kategorické sdělení, že „lev...na třech nohách stojící, jmenován bude lvicí“ s odvolávkou na vyobrazení pečeti Beneše z Michalovic z roku 1306 (tamtéž s. 194), zní do značné míry autoritativně, ale nemá žádné opodstatnění. To že lev stojí na třech nohách a má jednu zdviženou neznamená, že nejde o lva. Je to vždy lev a v heraldice se mu pouze přidá heraldický aktivní termín - vykračující nebo kráčející, aby se odlišil od běžné základní figury lva, který je ve skoku (resp. od dalších možných postojů nebo pozic – sedící, ležící, spící, ohlížející se atd.). Má-li všechny nohy na „zemi“, pak je to lev stojící (tedy nikoliv levhart, či leopard, nebo dokonce „leopardovaný lev“ a to ani tehdy, hledí-li čelně). Další nesmyslností je mít za „lvici“ lva o jednom ocasu. Takové zcela nepřijatelné pojmenování se objevuje i v tzv. seriózních odborných historických pojednáních – například u zpracovatelů pečetí, pečetidel a sbírkových odlitků v nedávné akci archivní správy ministerstva vnitra.99/ K tomu lze poznamenat, že z terminologického hlediska je nemožné mít lva s jedním ocasem za „lvici“ a dokonce za „lvici kráčející“, je-li to terminologicky přesně lev ve skoku. Tak vulgární hodnocení této figury je v rozporu se všeobecně známou základní definicí heraldického lva, kterým je jednoocasý nekorunovaný lev ve skoku.

 

Lvice je v heraldice zcela legitimní obecnou figurou. Její podoba je definována odlišné od definice heraldické obecné figury lev. Jako lví samice, nemůže mít zoologicky a shodně i v heraldice hřívu a penis - obojí zoologický i heraldický lev má a navíc je to integrální součást plnohodnotné, neumenšené a nezmrzačené heraldické figury. Terminologické doporučení Vojtěcha Krále bylo akceptováno Martinem Kolářem a Augustem Sedláčkem.100/ Díky tomu, je tato teze doposud všeobecně a trvale opakována jako domnělé korektní, aniž by byla dostatečně vnímána zřetelná konfúznost terminologického ztotožnění heraldického lva a lvice.101/

Setrvání Valdštejnů u lva lze v ryze teoretické rovině vysvětlit tak, že u nich, na rozdíl od Vartenberků, Lemberků a Michaloviců, nebyl důvod ke změně erbu, protože valdštejnský erb barevností a podobou nekolidoval s erbem českých králů. Existuje jediný doklad o barevnosti erbů potomků jejich prvního známého předka komorníka Markvarta (1159), před uvedenou změnou erbů, která je bezpečně doložena pečetěmi v první polovině 14. století. Tím dokladem je zpráva v epické básni Heinricha z Freibergu o cestě Jana z Michalovic do Francie v roce 1281. „Pole štítu bylo potaženo novou červenou kuninou...,…tam z bílého hermelínu byl vykrojen

kráčející lev...“.102/ Tato zpráva je potvrzena jindřichohradeckou znakovou galerií z roku 1338. Zde je stříbrný vykračující a čelně hledící lev v červeném štítě.103/ Na okraj lze poznamenat, že v této galerii není valdštejnský erb vůbec zobrazen. Podobnost erbu Jana z Michalovic s erbem českých králů byla i v případě klenotu.104/ Ona podobnost erbu panovníka a příslušníka šlechty mohla být vnímána jako nežádoucí zejména po té, co se znak českého krále a Českého království za Přemysla Otakara II. zcela konstituoval v podobě stříbrného korunovaného dvouocasého lva se zlatou zbrojí v červeném štítě.105/

 

Barevnost valdštejnského erbu je dána tradicí, kterou potvrzovala dobová vyobrazení a nakonec i privilegia ze 17. a 18. století. Dosud nejstarší barevné vyobrazení valdštejnského erbu je z roku 1361. Zachovalo se ve znakové galerii na hradě Wenzelsburgu postaveném císařem a českým králem Karlem IV. ve městě Lauf an der Pegnitz u Norimberka. Tato galerie nebyla českým heraldickým badatelům z přelomu 19. a 20. století známa, protože soubor více jak jedné stovky erbů české šlechty, vytesaný do vnitřních stěn velkého hradního sálu, byl náhodně objeven v roce 1934 a veřejnosti byl sál zpřístupněn až v roce 1940. První přehledná práce popisující heraldickou výzdobu sálu s pokusy o určení jednotlivých erbů, byla vydána v berlínském časopise Der Herold v roce 1941 (autor Wilhelm Kraft). O heraldické výzdobě hradu v Laufu psal u nás poprvé v roce 1949 Josef Pilnáček.106/ Při odkrývání erbů bylo zjištěno jejich polychromování. Ze srovnání našich současných znalostí o tinkturách znaků české rodové šlechty a barevnosti erbů na hradě v Laufu po jejich restaurování, jsou zřejmé zřetelné rozpory. Zejména je patrné, že tam, kde mělo být zlato, je obvykle bílá barva. Při restaurování byl zjevně zachován status quo a záměrem nebyla barevná rekonstrukce. Tím se otevírá možnost hodnocení barevnosti erbů i z pohledu možných použitých technologií a jejich vlivu na dnes patrnou polychromii. Mám tím na mysli například použití podkladových barev, černání stříbra jeho oxidací, olupování plátkového zlata (i když kovy pro polychromii erbů na hradě v Laufu pravděpodobně vůbec nebyly použity), nestálost použitých pigmentů a jejich ovlivnění prostředím, probíhajícími chemickými procesy v jednotlivých vrstvách, jejich vzájemné ovlivňování, možnost nedokončení polychromování atd.

 

Na hradě v Laufu a. d. P. je i erb pánů z Valdštejna - ve stříbrném štítě černý lev. Určení erbu Valdštejnům je jednoznačně dáno nápisem walstayan vytesaným nad štítem.107/ Zde vyobrazený štít je bílý a shoduje se dalšími případy, kdy místo bílého štítu měl být štít zlatý. Černý lev je velice pravděpodobně výsledkem změny původně modrého pigmentu. Vladimír Růžek uvádí popisy tohoto erbu v dříve vydaných publikacích o heraldické výzdobě sálu na hradě v Laufu od německých autorů z roku 1941 (Wilhelm Kraft) a pak z roku 1960 (Wilhelm Kraft, Wilhelm Schwemmer), kde je valdštejnský erb popisován nejprve ve správných tinkturách – zlatý štít a modrý lev a pak je revidována tinktura štítu na bílou (stříbrnou). Zdá se, že v prvním případě bylo „podlehnuto“ znalosti skutečné a odborníkům všeobecně známé barevnosti valdštejnského rodového erbu.

O barevnosti valdštejnského erbu přináší zprávu Bohuslav Balbín, který ve svých Miscellaniích k historii Království českého z roku 1687 uvádí opis v originále neznámého heraldického kompendia českých rodových erbů, jím samotným nazvaným Aula Caroli IV.. Zde je popsán erb pánů z Valdštejna – „Domini de Waldstein: in flavo campo Leo coronatus caeruleus unicaudis“ (tj. ve zlatém poli korunovaný modrý jednoocasý lev).108/  Zpráva o korunovaném jednoocasém lvu v uvedené barevnosti a přisuzovaném pánům z Valdštejna je potvrzena dokladem z roku 1479. Tím je heraldická výzdoba paláce hradu v Písku, kde byl ve zlatém štítě modrý kráčející korunovaný lev - tedy kráčející a nikoliv ve skoku (!).109/

 

Valdštejnové zaměnili kráčejícího lva za vzpřímeného – ve skoku (shodně i páni z Michalovic, resp. z Velešína). Svým způsobem to dokazuje, že ve 14. století nebyl lev tak přísně rozlišován podle postoje – byl to vždy jen lev. Tato skutečnost zároveň popírá možnost mít lva stojícího či vykračujícího za lvici. Hynek z Valdštejna měl na své pečeti v roce 1337 ještě lva vykračujícího, ale příslušníci další generace, Albrecht z Valdštejna, Zdeněk ze Štěpanic a Jindřich z Nístějky, pečetili v roce 1375 již lvy ve skoku a pak shodně všichni příslušníci rodu.110/ Někdy na přelomu 15. a 16. století došlo v podobě valdštejnského rodového erbu k podstatné změně. Začal být používán čtvrcený štít se lvem v každém z polí. Původní erb jediného modrého lva ve zlatém štítě, byl nahrazen zlato-modře čtvrceným štítem se lvem opačných tinktur v každém z polí. Nový erb byl postupně akceptován všemi příslušníky valdštejnského rozrodu ve všech tehdy žijících liniích. Důvody a příčinami této změny, se česká heraldika dosud nezabývala dostatečným způsobem. Tato „kauza“ stále čeká na svého badatele a interpreta. „Kvadratura valdštejnského erbu“ je stále nevyjasněnou záhadou. Proto i následující úvahy jsou nikoliv vždy dostatečně podloženými konstatováními. Ty lze mít do jisté míry za možné, ale již méně za jisté.

 

Za první dosud známý doklad takto upraveného erbu je pečeť Žofie z Valdštejna († 1507), která pečetila listinu datovanou ve Slavkově dne 28. 9. 1502.111/  Žofie, dcera Jana z Valdštejna na Sádku a Kateřiny z Konice, dědičky Slavkova, se 7. 8. 1502, jako vdova po Janovi Zeleném ze Šanova, vdala za Petra hraběte ze Svatého Jiří a Pezinku († 1517).112/ Na pečeti Žofie z Valdštejna je čtvrcený štít. V jeho 1. a 4. poli je hvězda a ve 2. a 3. lev. Hvězda je figura z manželova rodového erbu hrabat ze Svatého Jiří a Pezinku, která byla zlato-červeně kosmo dělená v modrém štítě.113/ Lev je valdštejnský. Je jistě pozoruhodné, že figury z erbů obou rodů byly vloženy do čtvrceného štítu. Zejména při vědomí, že spojení obou erbovních figur by bylo dostatečné i v polceném štítu - viz spojení rožmberské růže a švamberské labutě v polceném štítě z roku 1614 za Jana Jiřího ze Švamberka, dědice Rožmberků.114/ Ale je možné připustit i takovou konstrukci, která využije střídání rodových znamení manželů ve čtvrceném štítu. Můžeme ale pracovat i s tezí, že základem pro vytvoření takto konstruovaného erbu vdané šlechtičny byl otcovský erb, který již byl čtvrcený a v prvním a čtvrtém poli byl lev nahrazen hvězdou. Pokud by tomu tak bylo, pak bychom mohli spekulativně považovat za nejstaršího nositele čtvrceného štítu v rodě Jana z Valdštejna na Sádku († 1482).

 

Prvním z Valdštejnů, který použil na pečeti čtvrceného štítu se lvem v každém z polí bez možnosti jakýchkoliv spekulací a dohadů, byl Jan starší z Valdštejna na Mnichově Hradišti, Lovosicích, Krupce, Teplicích, Libštejně atd. († cca 1530), zakladatel rodové větve zvané libštejnská. Jan z Valdštejna pečetil listinu vydanou v Krupce dne 9. 4. 1511. Jan byl synem Hynka z Valdštejna na Hradištku a Potštejně, od roku 1479 nejvyššího hofmistra Království českého († př. r. 1482) a Anny z Kováně († po r. 1513). Ovdovělá Anna se vdala podruhé za Albrechta Libštejnského z Kolovrat, na Teplicích, Krupce, Ostrém, Bělé, Bílině, Lovosicích, Mělníku a Libštejně († 1510). Po jeho smrti získaly značnou část kolovratského dědictví valdštejnské děti z prvního manželství Anny z Kováně.

 

Dalším dokladem čtvrceného erbu pánů z Valdštejna je, resp. byl, náhrobek Zdeňka z Valdštejna († 4. 12. 1525), zakladatele hostinské linie rodu, v kostele Nejsvětější Trojice v Hostinném. Náhrobek se do dnešních časů nedochoval, ale jeho podobu známe díky zápisu z roku 1572 o ohledání náhrobníku komorníkem Baltazarem Balinou z Příběnic, který zaznamenal, že na náhrobníku je erb a v něm „čtyry lvice“. Ten také zaznamenal, že nad náhrobníkem byl umístěn černý praporec se zlatým pamětním nápisem a erbem shodným s náhrobníkem.115/ Jiný doklad o čtyřech lvech ve valdštejnském erbu je na hradě Rychmburku, kde jsou takovými erby zdobena nadpraží. Ty pocházejí z přestavby hradu v duchu vrcholné gotiky, kterou provedl Jindřich Šťastný z Valdštejna na Skále († 2. 7. 1537; mimochodem vlastník skalské poloviny města Turnova). V obou případech jsou lvi otočeni jedním směrem - heraldicky doprava. Tato podoba byla nakonec užívána pouze a jedině moravskými Brtnickými z Valdštejna. Dokladem je například vymalovaný znak Hynka Brtnického z Valdštejna, hejtmana a nejvyššího komorníka markrabství moravského na olomouckých zemských deskách.116/ Valdštejnové v Čechách měli erb se lvy k sobě přivrácenými.

 

Vladimírem J. Sedlákem bylo dovozováno, že společně s brtnickými Valdštejny užívali shodného erbu se lvy k jedné straně i příslušníci linie skalské a libštejnské a naopak v linii hostinské se začal používat erb se lvy přivrácenými. Protože první tři jmenované linie vymřely do třicetileté války, zaniklo i užívání jimi používaného erbu lvů otočených doprava a v užívání zůstal pouze erb se lvy přivráceným, který nakonec byl používán všemi Valdštejny bez rozdílu.117/

 

Podoba valdštejnského hraběcího znaku je dána privilegiem císaře Ferdinanda II. z 20. září 1621, kterým rozmnožuje a polepšuje Adamovi z Valdštejna dosavadní rodový erb o střední stříbrný oválný štítek ohraničený zelenou rozvinutou a do kruhu stočenou routovou korunou, ve kterém je černý dvouhlavý orel se zlatou císařovou iniciálou F II na hrudi a kotvou a palmovou ratolestí v pařátech.118/

Císařovna Marie Terezie privilegiem z 16. srpna 1758 povolila Františku Josefu Jiřímu hraběti z Valdštejna na Duchcově a Vincenci hraběti z Valdštejna na Mnichově Hradišti užívat titulu svobodný pán z Vartenberka (Waldstein-Wartenberg) a polepšila jím znak přidáním do štítu dvou vartenberských zlato-černě polcených oválných štítků, obtočených zeleným drakem, dvou lvů modrého a zlatého jako štítonošů, modrého hraběcího pláště, splývajícího z hraběcí koruny, nad kterou jsou tři přilby s klenoty.119/ Přihlášení se Valdštejnů k rodu pánů z Vartenberka, kteří v mužské posloupnosti vymřeli Janem Jiřím (svého času majiteli Hrubého Rohozce a čtvrtiny města Turnova), někdy okolo roku 1635 (uvádí se i r. 1649), jistě bylo motivováno vědomím společných předků a snahou o zachování kdysi slavného jména. S tím bylo spojeno i rozšíření valdštejnského znaku.

 

Jestliže víme, že rodovým erbem Valdštejnů byl modrý lev ve zlatém štítě, pak ale vůbec není zřejmé, čí byl zlatý lev v modrém štítě, který se společně s prvním začal uplatňovat ve čtvrceném štítě rodového erbu. Základní otázkou je, zda přidání dalšího lva opačných tinktur do erbu a „zečtveronásobení“ figury ve čtvrcených štítech Valdštejnů, má původ genealogický, či nikoliv. To znamená, zda zlatého lva v modrém štítě přinesla nějaká za Valdštejna provdaná žena, pocházející z rodu s tímto lvem. Museli bychom ale předpokládat, že rod v následné době vymřel a Valdštejnové dědili jeho statky. Tento předpoklad dědění erbu a statků má oporu v soudobé obvyklosti. V poznatelné valdštejnské genealogii však nelze nalézt žádný náznak takové možnosti, jakou by bylo jednoduché spojení rodový erbů za uvedených přepokládaných okolností.

 

Mezi nositeli uvedeného erbu mohli být například páni z Rotštejna. Zde je však zvláštní rozpor v tom, že by Valdštejnové k onomu "dědění" přistoupili až zhruba po sto letech po vymření Rotštejnů - to se zdá být téměř nepravděpodobné. Podobnou kvalitu má i úvaha, že možným genealogickým spojením by mohlo být přivdání se příslušnice pánů z Veselice, kteří užívali stříbrného lva v modrém poli, a ten mohl být v nových vztazích ve valdštejnském erbu barevně upraven. Zde je shodný časový rozpor jako v případě prvním - příslušníci rodu z Veselice žili ještě v závěru 16. století, tedy necelých sto let po změně valdštejnského erbu. Musíme přiznat, že v obou případech jde o ryzí spekulaci.

 

Prvním a zároveň posledním dokladem o používání erbu v linii psané z Rotštejna je poměrně pozdní - až z roku 1407 u Jana z Rotštejna,120/ který byl zároveň posledním z této valdštejnské rodové linie. Její genealogická rekonstrukce počítá pouze s třemi generacemi. Prameny znají Voka z Rotštejna, jako syna Jaroslava z Hruštice a z Turnova, a jeho tři syny Jaroslava, Voka a Zdeňka. Od některého z nich pochází výše uvedený Jan, který se s přídomkem z Rotštejna připomíná od roku 1360. Byl místopurkrabím Pražského hradu a v roce 1415 se již připomíná jako zemřelý.121/


Vyslovit rozhodný rezultát zda páni z Rotštejna, na rozdíl od všech ostatních Valdštejnů, používali zlatého lva v modrém štítě, je za úrovně našeho poznání nemožné. August Sedláček píše o pečeti Jana z Rotštejna z roku 1407 jako o jediné, kterou u uživatelů přídomku z Rotštejna zaznamenal. Poznamenává, že lev na Janově pečetí již nekráčí (resp. dle Sedláčka není „lvicí“), ale je ve skoku (Sedláček píše doslova „vyskakující lev“, což je z pohledu současného terminologického úzu velice nepřesné – kdyby lev byl vyskakující, pak by musel odněkud „vyskakovat“ a byl by vidět zhruba jen ze dvou třetin). Sedláček také sdělil, že nezná tinktury erbu pánů z Rotštejna. Zdá se, že právě taková informace otevřela cestu k možným subjektivním určením tinktur rotštejnského znaku. Můžeme zaznamenat existenci zdání, že to byli právě páni z Rotštejna, kteří užívali, na rozdíl od všech Valdštejnů, zlatého lva v modrém štítě a ten se nakonec objevil v pozdějším rodovém čtvrceném erbu. Pro takovou představu nelze nalézat dostatečné opodstatnění. Naopak lze mít za pravděpodobnější, že páni z Rotštejna používali úplně stejného lva jako všichni Valdštejnové, tedy modrého ve zlatém štítě.

 

Snad k uvedené představě o odlišné barevnosti valdštejnského a rotštejnského erbu přispěla již zmíněná znaková galerie na hradě v Laufu, kde je jeden z erbů se lvem bez pojmenování obvyklým nápisem. K jeho anonymitě přispívá skutečnost, že tinktury znaku jsou neurčitelné.122/ Německý historik Kraft ve svých publikacích o heraldické výzdobě velkého sálu hradu v Laufu uvádí v roce 1941 a stejně tak i v roce 1960, že lev byl zlatý. Růžek ve výkladu k tomuto erbu vyjmenovává téměř všechny rodové erby české šlechty, v nichž se uplatňovala figura lva. Po vyloučení některých z nich nakonec dospěl k teoretické čtveřici rodů, kterým by mohl erb se lvem patřit – z Rotšteina, z Lemberka, z Polné a z Náchoda. Nakonec se přiklonil k posledně jmenovanému rodu a má to, v souvislosti s vyhodnocením ostatních, za určení „stejně přijatelné, ne-li lepší“, s konstatováním, že absence erbu pánů z Náchoda v uvedeném souboru by byla málo pochopitelná. Užívali černého lva ve zlatém štítě.

 

Za spekulativní může být také považována úvaha, že „zečtyřnásobení“ znamení lva ve valdštejnských šítech bylo odrazem jiných skutečností. Protože nenacházíme žádný racionálně vyhlížející důvod k úpravě rodového erbu, pak lze vést polemiku, zda důvody ke změně nutně musely být genealogické. Nemáme však k dispozici žádné indicie, žádné dobové paralely, které by bylo možné v případných úvahách rozvíjet, polemizovat o nich, kriticky je hodnotit a vylučovat možné „slepé uličky“ – existuje jen jediná nezvratitelná skutečnost, že ke změně došlo. Můžeme spekulovat o tom, že změna znaku u Valdštejnů je odrazem projevu jejich vlastní „pýchy urozenosti“. Při hodnocení stavovských, politických a společenských pozic rodu Valdštejnů v průběhu historie, vyplývá, že se svého času nemohli srovnávat s postavením svých příbuzných pánů z Michalovic, z Vartenberka a z Lemberka. Zdeněk z Valdštejna, který zemřel v roce 1304, byl na dlouhou dobu poslední příslušník rodu, který patřil ke špičce české šlechtické obce. Výše zmíněná znaková galerie na hradě v Laufu zařazuje Valdštejny mezi rytířské rody a komentátor Vladimír Růžek nad tím vyjadřuje podivení, ale zároveň vysvětluje, že toto zařazení odkazuje na skutečnou dobovou pozici rodu v rámci stavovské hierarchie. Teprve právě druhá polovina 15. století přinesla významnější povznesení rodu a to jak hospodářské, tak nakonec i politické a stavovské. Právě na přelomu 15. a 16. století, kdy došlo ke změně rodového erbu žil Jan z Valdštejna († 29. 7. 1506), který se pohyboval v bezprostředním okolí krále a patřil k jeho radě, zároveň zasedal u zemského soudu. Jeho synové Zdeněk († 1525) a Vilém († 1557) založili dvě nové rodové větve - hořickou a štěpanickou. Oni, stejně jako jejich potomci, byli mimo jakoukoliv pochybnost příslušníky panského stavu. Jak bylo výše uvedeno Jan z Valdštejna, zakladatel větve libštejnské se, díky velkému dědictví po Albrechtovi Libštejnském z Kolovrat († 1510), zařadil mezi bohaté šlechtice a byl to on, kdo začal používat čtvrceného erbu se čtyřmi lvy. Jeho otec Hynek zastával vysoký dvorský úřad královského hofmistra.

 

Na závěr lze uvést poznamenání na margo neopodstatněného přiřazování valdštejnského lva včetně valdštejnské barevnosti k osobě sv. Zdislavy z Lemberka a to dokonce se zdáním, že jde o její "rodový" erb. Její vlastní pečeť, která by to potvrzovala, neexistuje. A tak si to nekritičtí historikové vymysleli, resp. někdo to jednou napsal a pak to všichni jednoduše opisovali. Tak byl například Zdislavin hrob v dominikánském kostele sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí doplněn zlatým štítem s modrým lvem a legendou, že to je její erb. Lev, kterého by mohla Zdislava používat, by byl lev jejího manžela Havla z Lemberka. Ale ten dle všeho užíval stříbrného lva v červeném štítě a nikoliv valdštejnského modrého ve zlatém štítě (takový asi byl jeho bratra Jaroslava). Ona nedokonalost poznání a prosté opakování mylných tvrzení se v moderní době dokonce promítlo do nových obecních znaků, které navrhovali ti, kteří měli nedokonalou vědomost o prvotních erbech Markvarticů a jejich změnách v jednotlivých rodových liniích.123/

 

Na jiných místech je sv. Zdislavě z Lemberka přisuzován erb zkřížených ostrví pánů z Lichtenburka. A to proto, že nebyly dobře vyhodnoceny prameny a zde uvedené genealogické údaje. Zdislavina matka Sibyla († 1262), se jako vdova po jistém Bohušovi, vdala za Přibyslava z Křižanova († 1251) a ten byl otcem Zdislavy. Matka Sibyla se nakonec vdala potřetí za Jindřicha ze Žitavy († 1254), který byl předkem pánů z Lichtenburka a z Ronova, erbu zkřížených ostrví.124/

 

Jaký rodový erb mohla Zdislava z Lemberka používat, není dostatečně jasné. Zdislavin otec se sice psal po moravském Křižanově u Velkého Meziříčí, ale pravděpodobně pocházel z Čech. Jeho rodový původ není dosud vyřešen. Zdá se být zřejmé, že nepatřil k rodu erbu křídla pánů z Meziříčí a z Lomnice a ani k těm co se psali z Obřan erbu, který později používali páni z Kunštátu, ačkoliv příslušnici těchto rodů v minulosti Křižanov drželi. Přibyslav Křižanov založil, postavil zde kostel a menší sídlo v jeho blízkosti a začal se psát z Křižanova. Teprve později prostřednictvím dědictví se do držení Křižanova dostaly výše zmíněné rody. Přibyslav z Křižanova patřil k významným mužům své doby, přesto o jeho rodové příslušnosti panují jen dohady. Jedním z nich je, že Přibyslav z Křižanova byl v užším rodovém vztahu k Janovi z Polné (erbu lva) a snad byl jeho bratrancem.125/ To by pak znamenalo, že jejich společným předkem byl otcovský děd, pokud nešlo o „sestřence“, čili syna vdané sestry Jana z Polné nebo sestry jeho otce Zbyslava z Bratřic.

 

Za velice sugestivní a ryze subjektivní můžeme mít následující otázku – nebyl zlatý lev v modrém poli valdštejnského erbu nakonec erbem Zdislavy z Lemberka, ke které by se Valdštejnové s úctou hlásili i prostřednictvím svého erbu? K tomu lze poznamenat, že svého času se k možné podobě rodového erbu bl. Zdislavy vyjadřoval Karel Schwarzenberg. Jím vyjádřený názor popírá možnost přiřadit ke Zdislavě z Lemberka lva. Schwarzenberg v roce 1963 napsal článek s názvem Znak blahoslavené Zdislavy.126/ V něm dostatečným způsobem vyvrátil představu o původu Zdislavy z rodu erbu ostrve, která byla v laické veřejnosti silně zakořeněna a promítala se i do její ikonografie. Schwarzenberg upozorňuje na práci Josefa Berana (později arcibiskup pražský a kardinál), ve které se lze dočíst zprávu o pohřbu jistého Přibyslava v klášteře minoritů v Brně, doplněnou poznamenáním z klášterních memorabilií - „Przibislaus de signo trium luceorum, qui multa bona conventui fecit“. Uvedený Přibyslav byl ztotožněn s Přibyslavem z Křižanova a Obřan, otcem Zdislaviným. Termín „signo trium luceorum“ byl interpretován jako výraz pro erbovní znamení, s významem „tři svíce nebo plameny svíc“.127/ Schwarzenberg však reviduje čtení latinského „popisu“ erbovních figur na „trium luciorum“ – tři štiky. K tomu doplňuje, že vnuci Přibyslava z Křížanova, páni z Lichtenburka přijali do klenotu rybu.

 

Dnes, na základě zprávy kronikáře zv. Dalimil z počátku 14. století, je uvedená „ryba“ vnímána nikoliv jako štitka, ale jako kapr. Dalimil totiž vypráví, že Smil z Lichtenburka získal kapra jako odměnu po vítězném klání na jednom z rytířských turnajů. Dalimilovi není nezbytně nutné věřit každé slovo, protože je zřejmé, že se dopouštěl i subjektivních výkladů a mystifikací. Například téhož turnaje se měl zúčastnit Havel z Lemberka, který měl získat odměnou polcený štít. Dalimil zařazuje turnaj před polovinu 13. století, ale k samotné změně erbu na polcený štít došlo nejprve u příbuzných pánů z Vartenberka na počátku 14. století a teprve po té k polcenému štítu přistoupili i páni z Lemberka. Nedostatkem Schwarzenbergova konstatování o erbu „tří štik“ Přibyslava z Křižanova je skutečnost, že záznam brněnských minoritů píše pouze o Přibyslavovi bez přídomku. Jeho ztotožnění s Přibyslavem z Křížanova, otcem Zdislavy z Lemberka, je ad hoc uměle vytvořené a podpořené pouze subjektivním dohadem Schwarzenbergovým. Tím, že vyslovený dohad postrádá vyšší míru logiky, která by umožnila vyslovenou tezi bez rozpaků přijmout, stává se svým způsobem tezí bezcennou. Je signifikantní, že v následujících letech (2. pol. 20. stol.) se nikdo nepokusil Schwarzenbergovu úvahu o erbu sv. Zdislavy rozvinout, verifikovat, či odmítnout prostřednictvím jiného, lepšího a uvěřitelnějšího výkladu.

Jak již bylo výše konstatováno, tak podoba znaku českých králů, kterým byl stříbrný dvouocasý korunovaný lev v červeném štítě, se ustálila v době panování krále Přemysla Otakara II.128/ Typickou zvláštností českého heraldického lva bylo propletení dvou ocasů do tvaru „osmičky“ a někdy s jedním nebo výjimečně se dvěma „uzly“. Valdštejnský lev byl v různých dobách zpodobňován různě. Byl korunovaný i nekorunovaný, byl jednoocasý i dvouocasý, byl nekorunovaný a jednoocasý, stejně jako jednoocasý a korunovaný, byl nekorunovaný a dvouocasý, stejně jako korunovaný a dvouocasý. Vypozorovat z rozdílností praktického zobrazování lvů ve valdštejnských erbech v běhu historie nějaký řád, nějakou podmíněnost či zřetelné důvody pro užívání jednotlivých typů zobrazovaných lvů je nemožné. Vše zřejmě bylo výsledkem spontánního konání buď samotných uživatelů erbu, nebo zhotovitelů jejich konkrétních podob v pečetích, malbách, iluminacích, kamenických a sochařských dílech. Nelze popřít, že vzhled dvouocasých a zároveň korunovaných valdštejnských lvů, byl zejména v nebarevném provedení „totožný“ se znakem Českého království. V heraldice však platí, že erby a znaky mohou být podobné a nikoliv totožné. Ona totožnost valdštejnského erbu ve zmíněné konkrétní podobě a znaku Českého království je zásadně limitována rozdílností barevného provedení, které je určující.

***** 

 

Poznámky

 

1/ Text je upravenou verzí rešerše o znaku města Turnova, vypracované v roce 2014 pro Městský úřad v Turnově.

2/ PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Praha: B. Kočí, 1921, s. 237.

3/ HORÁKOVÁ, Ivana. Vartenberkové: nástin dějin panského rodu v době předhusistké. Dis. práce FF UK, 1974 (dále jen: HORÁKOVÁ); KASÍK, Stanislav. O znaku pánů z Vartenberka. Heraldika: bulletin pro pomocné vědy historické, 1981, roč. 14, č. 2, (dále jen KASÍK, 1981a); KASÍK, Stanislav. Vartenberkové. Heraldika: bulletin pro pomocné vědy historické, 1981, roč. 14, č. 3  (dále jen KASÍK, 1981b); KLÁPŠTĚ, Jan. Počátky Markvarticů a jejich sídelní souvislosti v Pojizeří. Archeologické rozhledy, 2013, toč. 65, s. 321-372. ISS 0323-1267.

4/ ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Příběhy města Turnova nad Jizerou. Díl 1. Od založení města do r. 1620, Turnov: Museum turnovské 1903, s. 9 n (dále jen ŠIMÁK, 1903).

5/ Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae. Tomus III. Pragae 1942, No 207, s. 273 (dále jen CDB). Jaroslavovi synové založili další rodové větve – pánů z Valdštejna, z Rohozce, z Roštejna a z Dětenic – Ottův slovník naučný, XXVI. Praha, 1907, s. 335.

6/ ŠIMÁK, 1903, s. 9.

7/ VLČEK, Pavel – SOMMER, Petr – FOLTÝN, Dušan. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri 1997, s. 679. ISBN 80-85983-17-6.

8/ Registra decimarum papalium. Praha: Král čes. společnost nauk, 1873, s. 82.

9/ Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pars IV. Pragae 1892, No 2107, s. 818.

10/ ŠIMÁK, 1903, s. 10.

11/ SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl X. Boleslavsko. Praha: F. Šimáček, 1895, s. 197-207 Hrubý Rohozec, s. 325-332 Vranov, Malá Skála.

12/ BÍLEK, Tomáš V. Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618. Praha: F. Řivnáč, 1883, s. 776-777.

13/ PRÁŠEK, Justin Václav. Dějiny města Turnova nad Jizerou v Boleslavště. Turnov: c. k. priv. sbor ostrostřelců, 1879, s. 142, 150 (dále jen PRÁŠEK, 1897); ANDĚL, Rudolf a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. III. Severní Čechy. Praha: nakl. Svoboda 1984, příslušná hesla Frýdštejn, Hrubá Skála, Hrubý Rohozec, Malá Skála, Přepeře, Svijany, Valdštejn, Vranov; KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. VII. díl, Praha: Libri 2008, s. 739-757 (dále jen KUČA). ISBN 978-80-7277-041-0.

14/ Archiv Národního muzea – LIŠKA, Karel. Sbírka znaků českých měst. Boleslavský kraj. Panství Hrubý Rohozec. MěstoTurnov (dále jen ANM-Liška).

15/ ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Soupis památek uměleckých a historických v politickém okresu turnovském. Díl XXXII, Praha: Archeologická komise při České Akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909 (dále jen ŠIMÁK, 1909). 

16/ http://database.aipberoun.cz/pecete/ (dále jen Katalog pečetí). V roce 2016 již nefunkční.

17/ Zpracoval: Mgr. Robert Radim Novotný.

18/ ŠIMÁK, 1909, s. 208, obr. 234.

19/ ŠIMÁK, 1903, s. 147-148.

20/ ANM-Liška.

21/ SOkA Jihlava, AM Telč – Pergamenové listiny, sign. K 31, 1498, září 25.

22/ SOA Třeboň, odd. Jindřichův Hradec, RA z Hradce, č. 218/166, 1484, říjen 15.

23/ Codex iuris municipalis regni Bohemiae, Tomus IV-2, Praha 1960, s. 178, č. 444 (dále jen CIM).

24/ LIŠKA, Karel – MUCHA, Ludvík. Klíč k našim městům. Praha: Práce 1979. Pečetě, nestr.

25/ LIŠKA, Karel. Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek. III/1. Znaky, pečeti a razítka českých měst a městeček A – CH. Brno: Ivo Sperát, 2013, s. 56. ISBN 978-80-87542-07-1.

26/ SOkA Semily, AM Turnov, Cech kovářský a kolářský, sign. I-ZF, viz Katalog pečetí, záznam č. 5.

27/ SOkA Semily, AM Turnov, Cech truhlářský, bečvářský a sklenářský, sign. I-ZZ, viz Katalog pečetí, záznam č. 1.

28/ SOkA Semily, AM Turnov, sign. I-U, viz Katalog pečetí, záznam č. 85; ŠIMÁK, 1903, s. 147; ŠIMÁK, 1909, s. 208, obr. 235; ČAREK, Jiří. Městské znaky v českých zemích. Praha: Academia; Archivní správa ministerstva vnitra ČSR, 1985, s. 388, foto pečeti z roku 1622 (dále jen ČAREK). Liška uvádí tuto pečeť pod číslem 3, ANM-Liška, Turnov a jeho zdrojem byl nepochybně ŠIMÁK, 1903 a 1909.

29/ Např. ČAREK, s. 388.

30/ ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Staré pečeti turnovské. In: Třetí zpráva Musea turnovského za léta 1893 – 1896. Turnov, museum 1897, s. 67 (dále jen ŠIMÁK, Staré pečeti). Viz listina krále Vladislava Jagelonského, vydaná dne 1. 7. 1497 v Olomouci a udělující na prosbu purkmistra a konšelů i vší obce města Turnova jejich městu dva jarmarky roční – CIM IV-2, 1960, s. 352, s. 605.

31/ CIM, IV-2, Praha 1960, s. 349 č. 603.

32/ ŠIMÁK, 1903, s. 148.

33/ CIM IV-3, 1961, č. 749, s. 141.

34/ CIM IV-3, 1961, č. 750, s. 143.

35/ ŠIMÁK, 1903, s. 63.

36/ ŠIMÁK, 1903, s. 149; ŠIMÁK, 1909, s. 208, obr. 237.

37/ SOkA Semily, Sbírka otisků typářů a razítek (SbOTR), inv. č. OM 48, sign. 2747/78, viz Katalog pečetí, záznam č. 71.

38/ SOkA Semily, AM Turnov, sign. I-V-113, viz Katalog pečetí, záznam č. 22.

39/ ANM-ES, G, kart. 9, Skály (Skála Hrubá), otisk N3. Vyobrazení ŠIMÁK, 1903, s. 149; ŠIMÁK, 1909, s. 208, obr. 236, popis pečetidla s. 206, č. 3 „malá pečeť“, foto otisku s. 209, obr. 238. Turnov. Pečeti městské (1/4 skut. vel.). ANM-Liška, Turnov, č. 4.

40/ SOkA Semily, SbOTR, inv. č. OM 46, sig. 2745/78, viz Katalog pečetí, záznam č. 69. ANM-ES, G, kart. 9, Skály, otisky z roku 1819, č. 2, otisk N 2 – pečeť je popiskou pojmenovaná jako „menší pečeť“. ŠIMÁK, 1909, s. 206 – popis č. 2, „menší pečeť městská“, foto otisku s. 209, obr. 238, č. 2. ANM-Liška, Turnov, č. 6. Národní archiv, Stará manipulace P/106, městské pečetě – listiny s datem 30. 11. 1641 a 20. 8. 1699 – viz ANM-Liška, Turnov, texty s. 2, poznámka č. 35.

41/ SOkA Semily, SbOTR, inv. č. OM 47, sig. 2746/78, Katalog pečetí, záznam č. 70.

42/ ANM-ES, kart. 9, Skály, otisky z roku 1819, č. 1, otisk N1 – pečeť je popiskou pojmenovaná jako „velká“.

43/ ANM-Liška, Turnov.

44/ ŠIMÁK, 1909, popis pečetidla s. 206, č. 1, foto otisku s. 209, obr. 238.

45/ ANM-ES, G, kart. 9, Skály, otisky 1819, č. 3. ANM-Liška, Turnov, č. 7 – Liškova kresba štítu není zcela přesná.

46/ ANM-ES, G, kart. 9, list z roku 1819 otisk č. 4.

47/ Tak kreslil pečeť Liška a je otázkou zda interpretoval předlohu dostatečně přesně právě v tomto údaji, ANM-Liška, Turnov, č. 10. Liškův odkaz na zdroj: Národní archiv, MV/R/15-11, kart. 1334, listina 8. 5. 1881, je zřejmě nepřesný – viz zde také č. 11.

48/ ANM-ES, G, kart. 9, Skály, list „třetí“. ANM-Liška, Turnov, č. 8.

49/ ANM-ES, kart. 9, Skála, list „třetí“; ANM-Liška, Turnov, č. 9.

50/ SOkA Semily, SbOTR, Inv. č. OM 6, sig. 2705/78. Katalog pečetí, záznam č. 37. ANM – Liška, Turnov, č. 11. Národní archiv, MV/R/15-11, kart. 1334, listina 8. 5. 1881, viz ANM-Liška, Turnov, texty s. 2, poznámka č. 43. Liška uvádí rozměry razítka 29 x 31 mm – stejný údaj viz zde č. 8.

51/ ANM-Liška, Turnov, č. 12. Národní archiv, MV/R-/13, 1909-1911, kart. 655, listina 11. 11. 1911. ANM-Liška, Turnov, texty s. 2, pozn. č. 43.

52/ PRÁŠEK, 1878, s. 308-309, 328.

53/ ŠIMÁK, Staré pečeti, 1897, s. 67.

54/ ŠIMÁK, 1909, s. 203.

55/ POCHE, Emanuel a kol. Umělecké památky Čech. Díl 4. Praha: Academia, 1982, s. 117.

56/ www.liberecky-kraj-cz/dr-cs/833-budova-radnice-v-turnove-html.

57/ HEROUT, Jaroslav. Staletí kolem nás. Praha: Paseka 2002, s. 105 (dále jen HEROUT, 2002). ISBN 80-7185-389-5.

58/ HEROUT, 2002, tab. IV/24.

59/ HEROUT, Jaroslav. Slabikář návštěvníků památek. Praha: Středisko SPPOP Středočeského kraje, 1978, s. 114.

60/ HEROUT, Jaroslav. Prahou deseti staletí, Přehled stavebních slohů. Praha: Orbis, 1972, příloha ke kapitole Barok a rokoko, nestránkováno.

61/ Uvedené hodnocení číslic a písmen vyplynulo z diskuse s PhDr. Ivo Navrátilem, ředitelem SOkA v Semilech a jeho zástupcem Mgr. Pavlem Jakubcem.

62/ SLAVÍK, Jiří. Turnovská radnice v letech 1526-1993. Z Českého ráje a Podkrkonoší, 1994, roč. 7, s. 29-49 (dále jen SLAVÍK, 1994).

63/ SLAVÍK, 1994, s. 31. Autor v poznámce zmiňuje podobně řešené mladší dřevěné radnice v Semilech, Železném Brodě či Zákupech.

64/ SLAVÍK, 1994, s. 36, foto znaku s. 38, obr. 6.

65/ Za laskavé poskytnutí fotografií děkuji Mgr. Pavlu Jakubcovi, SOkA Semily a Mgr. Davidu Markovi, Muzeum Českého ráje v Turnově.

66/ Fotografie znaku na radnici, pravděpodobně ještě před odstraněním nátěrů, viz SLAVÍK, 1994, s. 38, obr. 6.

67/ SLAVÍK, 1994, s. 39. Zde s poznámkou: „Oba tyto prvky byly při nynější opravě nahrazeny kopiemi“; foto s. 39, obr. 7 – „nynější opravou“ je myšlena oprava radnice v roce 1992.

68/ ŠIMÁK, 1909, s. 200-201.

69/ SLAVÍK, 1994, s. 41, pozn. č. 91.

70/ SLAVÍK, 1994, s. 45.

71/ WIDIMSKY, Vincenz Robert. Städtewappen des österreichischen Kaiserstaates. I. Königreich Böhmen. Wien: Hof- und Staatsdruckerei, 1864, s. 133, No. 512. Turnau (dále jen WIDIMSKY).

72/ Muzeum Českého ráje v Turnově. ŠIMÁK, 1909, s. 218.

73/ K vyobrazení pohledu na město jsem v Muzeu Českého ráje v Turnově obdržel následující text: „Zřejmě nejstarší vyobrazení zachycující město jako celek je kresba tuší od Franze Worla, která vznikla kolem roku 1800. Worel měl při tom vycházet z již ztraceného obrazu neznámého autora, který v polovině 18. století pobýval v Kotlerově rodině v Petrohradu. Ať je skutečnost okolo ztraceného jakákoli, Franz Worel nám zanechal obrázek přibližující podobu města (při pohledu z míst nad hotelem Modrá hvězda – ze Skaličky) přinejmenším k roku 1800. Ze zmíněné kresby poté evidentně vycházel turnovský rodák Michal Bělohlávek, jehož litografie „Turnov v polovině 18. století“ vznikla jako příloha knihy J. E. Vitáska Granát turnovský (1867). Worlova kresba mu sloužila jako předloha ještě jednou. Tentokrát podle ní vyhotovil dvoubarevnou litografii „Turnov před sto roky (1778)“, která se objevila jako příloha prvních dějin města od Justina V. Práška (1878).“ Za poskytnutí textu i fotografie kresby děkuji Mgr. Davidu Markovi, Muzeum Českého ráje v Turnově.

74/ Kresba je, dole mezi větvemi, opatřena signaturou a datací KZ 1903 – Karel Zap.

75/ Za poskytnutí fotodokumentace děkuji Mgr. Pavlu Jakubcovi, SOkA Semily.

76/ ŠIMÁK, Staré pečeti, 1897, s. 67.

77/ Za poskytnutí vyobrazení a zprávu děkuji Mgr. Davidu Markovi, Muzeum Českého ráje v Turnově.

78/ SCHALLER, Jaroslaus. Topographie des Königreich Böhmen. Vierter Theil. Bunzlauer Kreis. Prag und Wien: W. Piskaczek, 1790, s. 61. 

79/ SOMMER, Johann Gottfried. Das Königreich Böhmen. Zweiter Band. Bunzlauer Kreis. Prag: J. G. Calve Schey, 1834, s. 374–379.

80/ MÜLLER, Karel. Vincenz Robert Widimsky – albrechtický kronikář a zakladatel české komunální heraldiky nejen v českých zemích. Acta Facultatis philosophicae Universitatis Ostraviensis, Historica 12/2005. Ostrava 2005, s. 229-232.

81/ WIDIMSKY, s. 133.

82/ ŠIMÁK, Staré pečeti, s. 67; za poskytnutí výpisků ze Šimákova textu děkuji Mgr. Robertu Radimovi Novotnému, SOkA Kladno.

83/ ŠIMÁK, 1903, s. 312.

84/ RŮŽEK, Vladimír. Česká znaková galerie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361. Sborník archivních prací (SAP), 1988, roč. 38, č. 1, Praha 1988, s. 37 – 300; dále jen RŮŽEK, Lauf.

85/ RŮŽEK, Lauf, s. 174, 176, 178.

86/ NOVÝ, Rostislav. Počátky znaků českých měst. SAP 1976, roč. 26 č. 2. s. 367-412.

87/ ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Středověká kolonizace v zemích českých. České dějiny. Díl I. Část 5., Praha: Jan Laichter, 1938, s. 784.

88/ STRÖHL, Hugo Gerard. Städte-Wappen von Österreich-Ungarn. Wien: Kunstverlag A. Schroll&Co., 1904, s. 69, tab. Böhmen VI.

89/ HEFNER, Otto Titan von – CLERICUS, Ludwig. – GAUTSCH, August: Städtewappen. Nürnberg 1885.

90/ Ottův slovník naučný. Díl 25. Praha 1906, s. 940, vyobr. č. 4464.

91/ SEDLÁČEK, August. Místopisný slovník historický Království českého. B. m. n.d. [1908], s. 909.

92/ ČAREK, 1985, s. 368.

93/ KASÍK, Stanislav. Poznámky k odborné relevantnosti heraldického kompendia „Městské znaky v českých zemích“ z roku 1985. Genealogické a heraldické listy, ročník 26, číslo 3. Praha 2006. ISSN 1212-9631.

94/ KUČA, VII., 2008 s. 745, citováno doslova včetně pravopisné chyby.

95/ Pojizerské listy, 23. června 1912, s. 1. – „Náš tatíček nebožtíček ledacos věděl…“ – Jak vyhlíželo turnovské náměstí před 50 lety. Za sdělení děkuji Mgr. Davidu Markovi.

96/ CDB III, č. 173; KOLÁŘ, Martin. Nejstarší pečeti české šlechty až do r. 1300. Výroční zpráva c. a k. vyššího reálného gymnázia v Táboře, za školní rok 1883. Tábor 1883, s. 12; SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl X. Praha 1895, příloha Erby panské z severních Čech, č. 12; HORÁKOVÁ, 1973, kap. III – Vývoj rodového erbu; SEDLÁČEK, August. Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Svazek 2. Praha:Academia, 2001, fol. 133r-136v (dále jen SEDLÁČEK, Atlasy).

97/ KASÍK, 1981a, s. 49 – 84.

98/ KRÁL z Dobré Vody, Vojtěch. Heraldika. Praha: Rudolf Štorch, 1900, s. 82.

99/ Katalog pečetí, např. záznam č. 1, pečeť Jana z Valdštejna, 26. 5. 1576, NA, ŘM, inv. č. 2357, sign. XLVIII Pr 161; popis: …čtvrcený štít, v 1. 2. 3. a 4. poli lvice vpravo kráčející… – zpracováno 4. 1. 2001 – zpracovatel Jitka Křečková. Jak se zdá, zdrojem pro nepřijatelné pojmenování jednoocasého lva lvicí je publikace HLAVÁČEK, Ivan – KAŠPAR, Jaroslav – NOVÝ, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. Praha: Svoboda, 1988, s. 350.; revizi takovégo názoru nepřineslo ani 3. vyd. 2002, s. 360. ISBN 80-7319-004-4.

100/ KOLÁŘ, Martin – SEDLÁČEK, August. Českomoravská heraldika – část všeobecná. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa, 1902, s. 10 a další. Sedláček s pozorovatelnou „zarputilostí“ rozlišuje lva a lvici podle jejich postojů – viz SEDLÁČEK, August. Českomoravská heraldika II. Praha 1925, s. 14 – 18 (dále jen ČMH). Reprint Praha: Argo 1997. ISBN 80-7203-025-6 (komplet).

101/ Např. ČAREK, Jiří. Městské znaky v českých zemích, hesla Jaroměř, Mladá Boleslav – zde, v takzvaných oficiálních popisech příslušných městských znaků, shodně „lvice ve skoku“ (sic!). I když i lvice může být ve skoku, tak nemůže mít hřívu a penis jak je uvedeno v popisech těchto městských znaků – zde je takto nesmyslně pojmenovaný jednoocasý lev. V obou případech jde o lva. Shodně také: BERAN, Zdeněk. Poslední páni z Michalovic. České Budějovice – Hradec Králové: Veduta, 2010, s. 48-53. ISBN 978-80-86829-56-2.

102/ FREIBERG, Heinrich von. Rytířská jízda Jana z Michalovic. Ed. Václav Bok – Marie Ryantová, Praha: Elka Press, 2005, s. 31. ISBN 80-902745-8-7. Překlad ze středověké němčiny do češtiny je velice přesný a v německém textu básně nenajdeme termín „lvice“ – „Löwin“.

103/ NOVÝ, Rostislav. Jindřichohradecká znaková galerie z roku 1338. Acta universitatis Carolinae. Philosophica et historica, 3 – 4, 1971, Praha, č. 14. Rigorózně posouzeno, v této galerii jde pravděpodobně spíše lvici než o lva – figura nemá jednoznačně zobrazenou hřívu a chybí jí penis – absence penisu však může být na úkor dobového „heraldického purismu“ podmíněného důvody ideovými a morálními.

104/ SEDLÁK, Vladimír J. O klenotu českého krále. Rodokmen, 1946, roč. 1, č. 1, s. 2-4, č. 2, s. 44-47.

105/ NOVÝ, Rostislav. K počátkům feudální monarchie v Čechách II. – K počátkům českého znaku. Časopis Národního muzea – řada historická, roč. 147, č. 3/4, Praha 1978. s. 147-172 (dále jen NOVÝ 1978).

106/ KRAFT, Wilhelm. In Stein gehauene Wappen aus dem 14. Jahrhundert im Wenzelschloss zu Lauf bei Nürnberg. Der Herold. Neue Folge,1941, Jg. 2, Heft 4/5, s. 157–170. PILNÁČEK, Josef. České heraldické památky na hradě Laufu u Norimberka. Časopis Spolku přátel starožitností, 1949, roč. 57, s. 65-77.

107/ RŮŽEK, Lauf – uvádí erb Valdštejnů pod č. 70, s. 124 a prosopografii na s. 221.

108/ BALBÍN, Bohuslav. Miscellaneorum historicorum regni Bohemiae, topographicus et chorographicus. Dec. II., Lib. I., Cap. XI. Pragae: typis Georgii Czernoch, 1687, s. 50.

109/ SEDLÁČEK, Atlasy, 2, 2001, fol. 135r.

110/ SEDLÁČEK, Atlasy, 2, 2001, fol. 135r – 136v.

111/ SOkA Olomouc, AM Olomouc, Sbírka listin, i. č. 395.

112/ PILNÁČEK, Josef. Staromoravští rodové. 2. vyd. Brno: Státní archiv, 1972, s. 367.

113/ VRTEL, Ladislav. Erb grófov ze Sväteho Jura a Pezinka. In: Osem storočí slovenskej heraldiky. Martin: Matica slovenská, 1999, s. 121-124.  ISBN 80-7090-490-9.

114/ SEDLÁČEK, ČMH II. s. 39.

115/ SEDLÁČEK, August. Příspěvky heraldické z desk zemských. Památky archaeologické a místopisné, 1868, roč. 7, s. 71.

116/ HOUDEK, Vítězslav. Drobnomalby moravských desk zemských. Brno: vl. nákl. 1915; týž: Moravské vývody erbovní. Brno: Musejní spolek, 1917, č. 72.

117/ BERÁNEK, Jaroslav – ROUP, Radomír – SEDLÁK, Vladimír J. Zpod vrchovišť Jizery a Labe.  Heraldika: bulletin pro pomocné vědy historické, 1978, ročník 11, č. 4, s. 105-144.

118/ DOERR, August v. Der Adel der böhmischen Kronländer. Prag: F. Řivnáč, 1900, s. 89 (dále jen DOERR). SEDLÁČEK, ČMH II. s. 17.

119/ DOERR, s. 242. SEDLÁČEK, ČMH II., s. 17.

120/ SEDLÁČEK, Atlasy, 2, 2001, fol. 135v.

121/ Ottův slovník naučný, příslušné heslo.

122/ RŮŽEK, Lauf, s. 133, č. 94, s. 236 text.

123/ Například znak obce Syřenov dle návrhu Vladimíra Hirsche ze Dvora Králové – KASÍK, Stanislav: Nové symboly měst a obcí okresu Semily po roce 1990. ZČRP, 2006, roč. 19, s. 180. ISSN 1211-975X.

124/ ELBL, Pavel B. Rytíř z pomezního hvozdu – Otec svaté Zdislavy. Třebíč: Akcent, 2009, s. 113. ISBN 978-80-7268-583-7 (dále jen ELBL); Sovadinaa, Miloslav a kol. Zdislava z Lemberka. Česká Lípa – Mimoň, s. n. d. [1990].

125/ ELBL, kap. 9 – Přibyslavův původ, s. 42-48.   

126/ SCHWARZENBERG, Karel František. Torzo díla. ed. Martin C. Putna. Praha: Torst 2007, s. 823-826. ISBN 978-80-7215—316-9.

127/ PINKAVA, Viktor. Blahoslavená Zdislava z Lemberka. Časopis katolického duchovenstva, 1908.

128/ NOVÝ, 1978. K tématu také: VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky, staré i nynější. Praha 1921; ČAREK, Jiří. O pečetech českých knížat a králů z rodu Přemyslova, Praha 1938; PETRÁŇ, Josef. Český znak: stručný nástin jeho vzniku a historického vývoje. Praha 1970; SEDLÁČEK, Pavel. Česká panovnická a státní symbolika: vývoj od středověku do současnosti. Praha: SÚA, 2002. ISBN 80-85475-86-3.

 


Publikováno: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Vlastivědná ročenka. Svazek 28. Vydaly Státní oblastní archiv v Litoměřicích-Státní okresní archiv Semily, Muzeum Českého ráje v Turnově a Regionální muzeum a galerie v Jičíně v roce 2015, s. 24 – 69.

SK: Původní text byl pro svou obsáhlost rozdělen do dvou částí. Pokračování vyšlo ve svazku 29 v roce 2016 (viz další článek). Poznámkový aparát plynule navazuje na I. část.

 


Seznam vyobrazení:

1. Pečeť města Turnova „strany rohozecké“, konec 15. století (kresba Karel Zap, in: Šimák 1903, 1909).

2. Pečeť města Turnova z poč. 16. století (kresba Karel Zap, in: Šimák 1903, 1909).

3. Pečeť města Turnova „obou stran“ z roku 1570 (kresba Karel Zap, in: Šimák 1903, 1909).

4. Pečeť města Turnova z roku 1606 (kresba Karel Zap, in: Šimák 1903, 1909).

5. Pečeť města Turnova z roku 1636 (ANM-ES, foto Stanislav Kasík).

6. Pečeť města Turnova z roku 1636 (kresba Karel Liška).

7. Pečeť města Turnova z roku 1638 (ANM-ES, foto Stanislav Kasík).

8. Pečeť města Turnova z roku 1638 (kresba Karel Liška).

9. Pečeť města Turnova z roku 1666 (ANM-ES, foto Stanislav Kasík).

10. Pečeť města Turnova z roku 1666 (kresba Karel Liška).

11. Pečeť turnovského rychtáře (kresba Karel Liška).

12. Pečeť turnovské městské kanceláře z roku 1762 (ANM-ES, foto Stanislav Kasík).

13. Pečeť turnovské městské kanceláře z roku 1762 (kresba Karel Liška).

14. Razítko magistrátu města Turnova z roku 1825 (ANM-ES, foto Stanislav Kasík).

15. Razítko magistrátu města Turnova z roku 1825 (kresba Karel Liška).

16. Razítko městské rady v Turnově z roku 1850 (kresba Karel Liška).

17. Razítko starostenského úřadu v Turnově – užito v roce 1911 (kresba Karel Liška).

18. Kamenná plastika znaku města Turnova na věži radnice (foto Mgr. Pavel Jakubec – 1992).

19. Štukový městský znak ve štítovém nástavci budovy radnice v Turnově z roku 1894 (foto Mgr. Pavel Jakubec).

20. Pohled na město Turnov, kresba France Worla z roku 1800 (foto Muzeum Českého ráje v Turnově).

21. Znak města Turnova v levém dolním rohu vyobrazení pohledu na město Turnov z roku 1800.

22. Znak města Turnova na Lidové škole umění v Turnově – po roce 1903 (foto Mgr. Pavel Jakubec).

23. Znak na divadelní oponě, pravděpodobně z roku 1874 (foto Muzeum Českého ráje v Turnově).

24. Znak města Turnova - 1864 (viz: Vincenz Robert Widimsky, 1864).

25. Znak města Turnova - 1904 (kresba Hugo Gerard Ströhl).

26. Znak města Turnova – 1985 (kresba Stanislav Valášek).

27. Pečeť Havla z Lemberka - 1237 (kresba Stanislav Kasík).

28. Jan z Michalovic - ideální rekonstrukce výstroje a výzbroje podle básně Heinricha z Freibergu z let 1293-1297 s přihlédnutím k následné změně rodového erbu na polcený štít (kresba Stanislav Kasík).

29. Znak Valdštejnů na hradě v Laufu a. d. Pegnitz u Norimberka (kresba Aleš Zelenka). 

30. Původní rodový erb pánů z Valdštejna (kresba Jiří Louda).

31. Polepšený erb Adama z Valdštejna z roku 1621 při povýšení do hraběcího stavu (kresba Stanislav Kasík)

32. Erb hrabat z Valdštejna, svob. pánů z Vartenberka; miniatura v privilegiu z 16. 8. 1758 (foto Státní oblastní archiv v Praze).

33. Erb českého krále a zároveň užívaný znak města Turnova – užívaná podoba (kresba Stanislav Kasík).  


30. 5. 2017                                                                                             © Stanislav Kasík

 

 

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting