Login

O historickém znaku města Turnova - II. část

Český lev v městských znacích

 

Česká komunální heraldika „trpí“ některými jevy, které z pohledu obecně platných heraldických zásad, lze hodnotit jako jevy mimořádně specifické a zároveň absolutně nežádoucí. Motivaci k tak příkrému hodnocení lze vysvětlit obecnou heraldickou tezí, patřící mezi základní principy samotné heraldiky a zároveň vyjadřující její smysl – uživatelem jednoho znaku nemohou být dva různé subjekty, resp. vlastníkem, nositelem a uživatelem znaku s konkrétním obsahem, může být jen jeden subjekt; znak nebo erb musí být nezaměnitelným symbolem konkrétního uživatele. Není-li tomu tak, pak heraldika ztrácí smysl. V prostředí české komunální heraldiky se můžeme setkat s několikanásobným popřením tohoto základního heraldického principu, který byl utvořen z ryze praktických a zároveň nesporně užitečných potřeb v samotných počátcích konstituování šlechtické a rodové heraldiky ve 12 a 13. století. Další vlastností tohoto téměř tisíciletého principu je jeho všeobecné respektování, aplikování a používání. Ovšem se zásadní dodatkem -  s výjimkou české komunální heraldiky po roce 1850.

 

Například v jižních a středních Čechách užívá rožmberskou červenou růži ve stříbrném štítě sedmnáct historických rožmberských měst a městeček: Bavorov, Cetviny, Deštná, Dolní Bukovsko, Frymburk, Horní Stropnice, Hořice na Šumavě, Jistebnice, Mezimostí (místní část města Veselí nad Lužnicí), Miličín, Mýto, Nechanice, Radnice, Rožmberk, Rožmitál na Šumavě, Sedlčany, Zbiroh. Jak je to možné? Zde je nutné zmínit skutečnost, že tato města a městečka měla znamení rožmberské růže volně nebo ve štítě ve svých historických pečetích. V nich měla opodstatnění a plnila funkci odkazu na šlechtického vlastníka sídla, který tímto způsobem označoval svůj majetek. Rozlišení jednotlivých pečetí, jejichž obsah byl stejný, umožňoval opis, který sděloval, komu pečeť patří. Stejnou možnost rozlišení však nebylo možné uplatnit u znaků. Téměř všechna jmenovaná města a městečka „přijala“ do svých znaků nediferencovanou červenou růži se zlatým semeníkem ve stříbrném štítu.129/ Uvozovky u slova „přijala“ mají své opodstatnění díky tomu, že znaky vznikly velice pravděpodobně v jediném časovém období (v letech 1850-1860) přičiněním Vincenze Roberta Widimského, autora kompendia znaků měst a městeček v Českém království, vydaném v roce 1864.130/ Tento autor se opíral o obecné dobové zdání, že pečeti jsou nezpochybnitelnými nositelkami konkrétních městských znaků,  s možným vysvětlením, že v městských pečetích celé řady měst městské znaky jsou. Ano jsou, protože také skutečně existovaly jako řádně konstituované znaky měst, ať prostřednictvím udělení panovníkem, nebo prostřednictvím institutu vydržení. Znaky s takovou charakteristikou se pak běžně uplatňovaly v pečetích. Takový jev, vcelku běžný a známý v celé Evropě, však nikoho neopravňuje k absolutnímu zobecnění, že všechny pečeti měst a městeček nesou v pečetních polích skutečné a nezpochybnitelné městské znaky. Ale takové odborně nepřijatelné zobecnění bylo, nejméně od poloviny 19. století až do nedávné současnosti, chápáno jako správné, odborně korektní a všeobecně aplikovatelné nejen v laických, ale také v odborných kruzích, dokonce v odborných kruzích té nejvyšší kategorie, jakými byli „znakový cenzoři“ v heraldické komisi ministerstva vnitra ve Vídni. Některými odborníky a „odborníky“ je uvedená teze vnímána jako správná i nyní.

 

Shodně lze v české komunální heraldice několikanásobně nalézat stříbrno-červeně polcenou kolovratskou orlici, která je v modrých štítech ve znacích čtyř obcí, městysů a měst: Milín, Mšeno, Jesenice a Ročov. Z nich například Milín neměl s pány z Kolovrat za celou svou historii vůbec žádné přímé vlastnické vztahy.131/

 

Totožná a stejně nepřijatelná je situace i u sedmnácti našich měst, městysů a obcí, jejichž znakem je nediferencovaný a nemodifikovaný „čistý“ český lev v červeném štítě.: Brandýs nad Labem, Česká Bělá, Dašice, Hostimice, Chotěboř, Jílové u Prahy, Karlštejn (Budňany), Klimkovice, Kynšperk nad Ohří, Luby, Městec Králové, Nový Bydžov, Nový Knín, Postupice, Ronov nad Doubravou, Slaný, Tachov a Turnov. K nim lze přiřadit město Varnsdorf, které po roce 1904 přikročilo ke změně znaku ve prospěch jiné podoby. Ve vyjmenovaných případech lze mít vznik městského znaku za modelový a hodný komparace se vznikem znaku v Turnově.

Brandýs nad Labem (o. Praha-východ)

 

V městských pečetích byl původně užíván lev z erbu pánů z Michalovic.132/ Od doby, kdy se stal Brandýs nad Labem komorním statkem (1547 konfiskace Krajířům z Krajku za účast v protihabsburském povstání), byla úředníky české komory pro radnici v Brandýse zavedena pečeť s českým lvem. Obsah pečetního pole byl logický, protože vlastníkem města byl český král. V této souvislosti nemůže platit v Čarkově kompendiu prezentovaná úvaha, že prvotní michalovický lev v brandýské městské pečeti se „teprve později změnil v českého lva“133/, jako snad výsledek nějakého samovolného procesu. Funkci zdroje pro brandýský městský znak plnila nově vytvořená městská pečeť nového královského města. Právní subjektivitu potvrdil císař Leopold I. v konfirmaci městských privilegií z 10. 12. 1670, na žádost města, jehož představitelé údajně tvrdili, že „stará městská privilegia“ byla za třicetileté války zničena. Městská privilegia znovu potvrdil císař Karel VI. v konfirmaci z 13. 9. 1725 a následně i jeho dcera královna Marie Terezie 27. 11. 1777.134/ Jestliže byl znak městu Brandýsu nad Labem potvrzen panovníkovým privilegiem, pak je nezbytné považovat ho za legitimní. Výsledek takového aktu by byl hodnotitelný jako neobvyklý, mimořádný a také svým způsobem precedentní, nebýt toho, že městský znak udělený Brandýsu nad Labem nebyl zcela totožný s erbem krále. V privilegiu císaře Leopolda I. z roku 1670, stejně jako v následujících konfirmacích, je udělovaný městský znak popsán česky takto: „Totiž v červeném poly lva bílého na dvouch nohách zadních vzhůru stojícího a s předními nohami rozpiatého, s rozdvojeným ocasem, na hlavě zlatou korunu a u každé nohy čtyřy pazoury pozlacené, též otevřená ústa a ven plápolající jazyk…“.135/  Lev stojící na „dvouch zadních nohách“, který byl udělen městu Brandýsu (nad Labem), zřetelně není lvem „ve skoku“, jak je standardně popisován lev v erbech českých králů. Udělený znak je proto nutné vnímat jako modifikovaný a od erbu českých králů odlišný. Lze vyslovit přesvědčení, že udělení znaku městu Brandýsu právě v takové podobě bylo výsledkem záměrného konání úředníků české dvorské kanceláře. Přesto v edici všech tří zmíněných znakových listin, publikované v roce 2014, byl přepis privilegia doplněn současným („moderním“) odborným heraldickým popisem: „V červeném štítě stříbrný zlatě korunovaný dvojocasý lev se zlatou zbrojí“136/ Takový popis je odborně nepřesný. Lva stojícího na obou zadních nohách s jednou posunutou vpřed, je nezbytně nutné popsat jako vzpřímeného a vykračujícího. Znění „moderního“ odborného popisu brandýského městského znaku neumožňuje jinou interpretaci, než takovou, že lev je ve skoku. To je úzus a pravidlo, vyplývající ze standardu pro figuru „lev“. Za nepřijatelné však musíme mít vnímání znaku města Brandýsa nad Labem jako shodného s erbem českého krále. V současné době tvoří Brandýs nad Labem dvojměstí se Starou Boleslaví a nový městský znak, kombinující ve čtvrceném štítě původní samostatné městské znaky, svým způsobem eliminuje možnost kritického komentáře, i když brandýské čtvrtiny znaku obsahují nediferencovaného českého lva.137/

Česká Bělá (o. Havlíčkův Brod)

 

Znak nebyl městysu nikdy udělen a vyvinul se z pečeti z 19. století, v níž byl pouze korunovaný dvouocasý lev bez štítu. Pečetní obraz považoval Widimský za znak. Jím byl lev vložen do štítu a všemu dal barevnost zemského znaku.138/ Zde byla pečeť výtvarně řešena shodným způsobem jako mnoho jiných soudobých pečetí v jiných městech a městečkách, dokonce i těch, která měla k dispozici historický a panovníkem udělený městský znak (např. Bílina)139/ V pečeti České Bělé bylo použito schéma sníženě děleného pečetního pole s českým lvem nahoře a jménem města dole. V některých městech bylo pořízení typově shodné pečeti výsledkem zestátnění městských úřadů v roce 1784, které byly obsazeny komisionálně zkoušenými státními úředníky a nazvány magistráty. Nově zřízené pečeti magistrátů obsahovaly znamení českého lva jako symbolu delegované působnosti státu (stejnou přenesenou působnost státu známe z kompetencí městských a obecních úřadů i dnes a s tím spojenou možnost užívání státního znaku obcemi k označení budov a na razítkách). Je také možné, že pečeť České Bělé je reakcí na nařízení vídeňského ministerstva vnitra o nutnosti pořízení a používání obecních pečetí a razítek po zrušení patrimoniální správy a zavedení správy státní v roce 1850. Protože o obsahu pečetních polí nově zřízených pečetí rozhodovaly samosprávy zcela suverénně, nebylo o zvolených a použitých symbolech uvažováno v kontextu všech existujících pečetí měst v Českém království. Také toho nebylo třeba, protože pečetě vzájemně odlišovaly opisy. Volba figury do pečetního pole byla motivována například „obrozenecky“. Je signifikantní, že s novou formou obecní správy nebyly figury v nových pečetích inspirovány symboly Rakouského císařství nebo erby bývalých vrchností. Škála obvyklých figur oscilovala mezi českými lvy, alegorickými postavami Spravedlnosti nebo jejích atributů, listnatými stromy myšlenými jako „národní stromy lípy“ a celou velkou skupinou symbolů spojenými se zdroji práce a obživy (pluhy, radlice, kosy, hrábě, snopy obilí, klasy, hornická kladívka, na jižní Moravě vinařská symbolika, jinde chmelařská atd.).

Městys Česká Bělá se v roce 2014 rozhodl pro úpravu stávajícího znaku ve prospěch takové podoby, která by znak městyse na první pohled odlišovala jak od dosud existujících městských znaků se stejnou figurou českého lva, tak od malého státního znaku. Po peripetiích schvalovacího procesu byl upravený znak městysi České Bělé udělen předsedou Poslanecké sněmovny dne 10. 9. 2015, na základě jeho rozhodnutí č. 35 z 15. 6. 2015. Udělený znak se shoduje s popisem: „V červeném štítě český lev nad zvýšenou zelenou patou, v ní kosmý mlátek šikmo přeložený želízkem, obojí stříbrné“.140/

Dašice (o. Pardubice)

 

Císař Karel I. povýšil Dašice na město a udělil mu znak privilegiem z 6. 3. 1917.141/ Čarkem byl akt komentován takto: „Ve skutečnosti císař jenom potvrdil a polepšil starý znak, kterého městečko užívalo už od 16. století“.142/ V Dašicích se věřilo, že na pečetích používaných od konce 16. století je znak městečka. Jak je patrné, tak tuto víru sdíleli i další. To je všeobecný problém hodnocení pečetních obrazů nejen v minulosti a nejen zde. Vůbec nebylo přihlíženo ke skutečnosti, že městečko patřilo ke komornímu panství Pardubice a v pečetích, které navíc byly ryty nezkušeným řemeslníkem pozitivně, a otisk pak byl negativní, je fakticky znak českého krále jako dašické vrchnosti. Díky tomu byla možnost vyhodnotit obsah dašických historických pečeti jako dokladu o praktickém užívání městského znaku velice umenšena. Ve znaku uděleném v roce 1917 byl korunovaný a dvouocasý lev otočen doleva a díky tomu naplnil potřebu odlišení od skutečného znaku království.

Hostomice (o. Beroun)

 

Znak nebyl nikdy udělen a ten v současnosti používaný se opírá o pečeť ze 17. století.143/ Tvrzení, že znak byl obci udělen 29. 11. 1738 císařem Karlem VI. společně s povýšením na město,144/ se nezakládá na pravdě. Pro českého lva v hostomické pečeti promlouvá skutečnost, že městečko bylo od 14. století součástí panství královského hradu Karlštejnu a bylo spravováno českou komorou. Proto byl v hostomické pečeti štít s českým lvem. Lze jen zopakovat základní tezi – pečeť a znak není totéž a jedno není ekvivalentem druhého.

Chotěboř (o. Havlíčkův Brod)

 

Z roku 1406 pochází pečeť, v níž je zobrazen štít s českým lvem. Město patřilo českým králům a jejich erb v městské pečeti je zcela pochopitelný, ale není ho možné erb vrchnosti zaměňovat za znak města. Později byl lev na pečetích zobrazován bez koruny a díky tomu nemohl být považován za českého lva. Přesto byl 11. 5. 1950 stanoven ministerstvem vnitra městský znak v podobě shodné s českým královským erbem.145/ Možná v té době nebyla tato podoba vnímána jako kolizní, protože užívaný státní znak Československé republiky obsahoval českého lva doplněného na levém rameni štítkem se znakem Slovenska. Ale i tak to svědčí o umenšené schopnosti tehdejších ministerských úředníků vnímat tradiční heraldická pravidla a zároveň je uplatnit v praxi.

Jílové u Prahy (o. Praha-západ)

 

Znak se vyvinul z pečeti, jejíž stříbrný typář se zachoval dodnes. Městečkem bylo Jílové do roku 1331. Má se za to, že pečetidlo pochází z doby vlády Karla IV., po té co bylo Jílové tímto panovníkem povýšeno na město. V pečeti byl volně korunovaný dvouocasý lev s šikmo položeným písmenem „K“ na těle.

10. 2. 1477 vydal král Vladislav II. Jagellonský listinu, kterou krom jiného uděluje městu Jílovému znak, kterým je stříbrný korunovaný a dvojocasý lev v červeném štítě a nad štítem korunovaná zlatá iniciála „W“.146/ Rozlišujícím prvkem znaku byla králova iniciála nad štítem.147/ Z toho nepochybně vyplývá, že tento i jiné podobné znaky je nunté posuzovat jako celek a nemít vyhodnocování pouhého štítu za dostačující.

Karlštejn (Budňany, dnes místní část městyse Karlštejna, o. Beroun)

 

Osada byla na městečko údajně povýšena v roce 1794. Doklad o takovém aktu však znám není. Znak je zjevně výsledkem svévole, protože nebyl ani udělen a ani odvozen od pečetí, které neexistují. Pseudotradice se pokouší mít za původce znaku vsi Budňany dokonce krále a císaře Karla IV., ačkoliv v jeho době byly Budňany osadou jen s několika obydlími („búdami“ – odtud Budňany) dělníků pracujících na stavbě hradu Karlštejnu. V negativním slova smyslu pozoruhodný je doklad o existenci znaku uvedený Čarkem: „Tradičně v literatuře. Pečetě se nedochovaly“.148/ Tradiční uvádění znaku v literatuře nemůže být považováno za seriózní doklad jeho existence, i když je možné chápat motivaci zpracovatele hesla na úrovni okresního archivu, který stál před obtížně řešitelnou situací – vyrovnat se s „literární tradici“ a vědět, že ta se neopírá o žádné odborně relevantní zdroje. Jméno toho, kdo přinesl poprvé zprávu o znaku Budňan–Karlštejnu je předem uhodnutelné – V. R. Widimsky v roce 1864. Ten buď obdržel z městečka informaci o podobě znaku, která zjevně byla nevěrohodná a možná produktem místní „obrozenecké pošetilosti“, nebo si karlštejnský znak „vymyslel“ sám. Po něm to bylo vytrvale opakováno, včetně časopisu Světozor a Ottova naučného slovníku. Jde o typický příklad vzniku pseudotradice, na jejímž začátku bylo „vzorové“ laické konání. To však pokračovalo i v dalších desetiletích.

 

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR (dále jen PPHV) se na svém zasedání konaném dne 28. 3. 2016 zabýval žádostí městyse Karlštejna o schválení vlajky městyse a o stanovení odborného heraldického popisu znaku městyse. Předlohou pro hodnocení podoby karlštejnského znaku se stala konkrétní kresba Stanislava Valáška z přílohy publikace Jiřího Čarka, Městské znaky v českých zemích z roku 1985. Zásadní vlastností znaku městyse Karlštejna je jeho zřetelná kontroverznost. Ta měla být odborně eliminována, ale nebyla. Ačkoliv byl Čarkem znak Karlštejna-Budňan popsán takto: „Na červeném štítě je stříbrný doprava obrácený český lev s červeným jazykem, zlatou zbrojí a korunou na hlavě“, 149/ byl v PPHV stanoven popis v následujícím znění: „V červeném štítě korunovaný stříbrný dvouocasý lev se zlatou zbrojí“.150/ Na první pohled je zřejmé, že v popisu chybí zmínka o tinktuře jazyka. Sdělení o „zlaté zbroji“ neumožňuje jiný výklad o podobě znakové figury než ten, že i jazyk je zlatý. Tak je souhrnný termín „zbroj“ vnímán v celém heraldickém světě. Zde ovšem není nezmínění v popisu znaku nechtěným nedopatřením jeho tvůrce v PPHV, ale vážně myšleným konáním s výkladem, že červené jazyky se jako „samozřejmé“ nepopisují, s domněle podporujícím doplněním, že jde o jazyky „přirozené barvy“. Takové pravidlo v heraldice neexistuje. I proto, že červená je heraldická barva a nikoliv barva přirozená. I když je v PPHV prosazována zcela mimořádná a zvláštní teze o jazycích zvířat a ptáků, je zřejmé, že uvádění jejich tinktury nemůže samotnému popisu ublížit, nemůže ho zkomolit nebo znejasnit. Naopak bude mu ku prospěchu.

 

Na tomto místě není možné provést komplexní komentovanou rešerši o budňansko-karlštejnském znaku. Přesto je zřejmé, že v jeho relativně krátkém stopadesátiletém „životě“ došlo vinou nekompetentních interpretátorů jeho podoby k celé řadě diskrepancí. Na samém počátku je neodborné konání V. R. Widimského, který stanovil popis znaku Budňan ve znění: „…mit dem böhmischen silbernen Löwen in rothem Schilde.“151/ To lze chápat pouze tak, že znak Budňan je totožný s podobou znaku Českého království. Přesto kresba znaku v barevné litografické příloze je s popisem v rozporu tím, že jazyk lva byl červený. Takto obarvený jazyk způsobuje odlišnost budňanského lva od českého, i když červený jazyk v červeném štítě „není vidět“. Do dalšího posuzování podoby znaku Budňan pronikl nikoliv popis, ale pouze od popisu odlišná kresba. Takový náhled přetrval až do současnosti. PPHV by měl pro takové a podobné případy striktně vyžadovat korektní odbornou rešerši, která by dokázala celou situaci dostatečně popsat, vyložit a zároveň doporučit odborně korektní řešení. Ovšem takový požadavek je pouhým „zbožným přáním“, protože PPHV v posledních několika letech dává najevo, že Čarkovu publikaci z roku 1985 považuje za platný, závazný a nerevidovatelný kodex české komunální heraldiky a z tohoto pohledu není rešerší třeba. Čarkova publikace však nemá takové odborné vlastnosti, aby mohl být považována bezezbytku za platnou, závaznou a nerevidovatelnou.

 

Klimkovice (o. Nový Jičín)

 

První známá pečeť je z roku 1628. Existuje pečeť použitá dne 30. 11. 1591, u níž však nelze z opisu spolehlivě odečítat jméno vlastníka. Odhaduje se, že šlo o pečeť Klimkovic. Jestliže existuje skepse v určení uživatele této pečeti, pak je zvláštní, že pečetní obraz je bez rozpaků považován za první doklad existence znaku městečka. Prvním, kdo přinesl barevné vyobrazení znaku v podobě shodné s českým zemským znakem, byl V. R. Widimsky v roce 1864. Dnes je znak užíván v podobě, kdy český lev stojí na zeleném návrší, které způsobuje odlišení od skutečného českého zemského znaku.152/ V souvislosti s podobou znaku města Klimkovice může být skutečnost, že německy se město jmenovalo Königsberg. Díky tomu lze klimkovický městský znak vnímat jako mluvící. Mezi historickými vlastníky Klimkovic nenajdeme ani českého krále a ani rod, který by měl v erbu lva.153/ 

Kynšperk nad Ohří  (o. Sokolov)

 

Komorní město od 13. do 16. století. Na pečetích známých od druhé poloviny 15. století byl ve štítě český lev jako znak vrchnosti. Znak nebyl městu nikdy udělen. Za doklad existence historického městského znaku je nepřijatelně považováno privilegium císaře Matyáše II. z 9. 10. 1612, kterým krom jiného povoluje Kynšperku pečetit červeným voskem. Privilegium nedokazuje nic jiného, než skutečnost, že v Kynšperku byla používána městská pečeť. O znaku se píše v literatuře až v roce 1844,154/ na základě nepřesného zdání, že historické městské pečeti zobrazovaly městský znak a nikoliv erb českého krále jako vlastníka.

 

Luby (o. Cheb)

 

Městem bylo sídlo již v roce 1319. Tehdy se německy jmenovalo Schönbach,Na pečetích byl od konce 15. století používaný nejprve jednoocasý korunovaný a později dvouocasý korunovaný lev. Užívání lva v městské pečeti je dáváno do souvislosti s Chebskými mírem, uzavřeným v roce 1459 mezi Jiřím z Poděbrad a saskými Wettiny, jehož součástí bylo i navrácení města Schönbachu / Lubů České koruně. O jednoocasém lvu nebylo uvažováno například jako o lvu spojitelném s pány ze Schwarzburgu, kteří drželi Luby v letech 1372–1437, nebo s míšeňskými markrabími z rodu Wettinů, kteří měli ve svých erbech „míšeňského markrabského“ černého lva ve zlatém štítě. Znak nebyl nikdy městu udělen a první barevné vyobrazení znaku bylo součástí kompendia V. R. Widimského v roce 1864, odvozené od pečetního obrazu.155/

Městec Králové (o. Nymburk)

 

Královské komorní město užívalo na pečetích českého lva ve štítě od poslední čtvrtiny 15. století. Pečetní znamení se vztahovalo k vrchnosti, kterou byl český král, a lev ve štítě v městské pečeti byl jeho erbem. Znak nebyl udělen a byl odvozen z pečeti. První barevné vyobrazení přináší V. R. Widimsky v roce 1864.156/

 

Nový Bydžov (o. Hradec Králové)

 

Znak nebyl nikdy udělen a vyvinul se z pečeti, ve které byl erb českého krále jako vlastníka města. Od roku 1547 spravovala Nový Bydžov česká komora a nakonec se město stalo centrem komorního panství. Městské pečeti zobrazují štít modifikovaný polcenou patou štítu. Kdyby byl tento prvek, mající pravděpodobně vztah k bývalé vrchnosti, kterou byly páni z Vartenberka s erbem zlato-černě polceného štítu, použit i v městském znaku, pak by byl dostatečným způsobem odlišen od znaku zemského. Přesto bylo přistoupeno k podobě nediferencovaného znaku českého krále jako znaku městského. První barevné vyobrazení takto řešeného novobydžovského městského znaku přináší v roce 1864 V. R. Widimsky.157/ Bez ohledu na uvedené skutečnosti byla v Novém Bydžově navržena městská vlajka s českým lvem v červeném vodorovném pruhu, s českou královskou „svatováclavskou“ korunou v bílém pruhu nad ním.158/ Takovým počinem, který nevycházel z korektní podoby městského znaku jako podmínky pro vytvoření stejně korektní městské vlajky, se do jisté míry oslabila možnost případné revize městského znaku ve prospěch podoby, která by nekolidovala se stejnými znaky jiných měst a také se současným malým státním znakem. Historická pečeť Nového Bydžova je ideálním zdrojem inspirace pro takovou revizi, kterou zároveň lze považovat za opodstatněnou, legitimní a také heraldicky korektní.

Nový Knín (o. Příbram)

 

Nikdy neudělený znak královského horního města, s centrálním úřadem mincmistra hor zlatých Království českého, byl odvozen od městské pečeti. Nejstarší známá pečeť je z 16. století a zobrazuje dvě části úplného královského erbu – štít se lvem a přilbu s přikrývadly a klenotem křídel. První vyobrazení novoknínského městského znaku v podobě českého královského erbu přináší v roce 1864 V. R. Widimsky.159/

Kdybychom posuzovali úplný městský znak zahrnující štít s českým lvem, přilbu s klenotem a přikrývadly, pak bychom mohli uvažovat o rozdílu podoby ve srovnání s jinými městskými znaky, tvořenými pouhými štíty s českým lvem. Ale z pohledu heraldiky je i v Novém Kníně plnohodnotným znakem pouhý štít se znamením českého lva. Při tvorbě kompendií české komunální heraldiky však takto uvažováno nebylo a ani v době Čarkově nebyly vytvořeny právní podmínky pro revizi znaků shodných.

Postupice (o. Benešov)

 

Znak nebyl udělen a vyvinul se z pečeti, která vznikla pravděpodobně po roce 1850 a má schéma sníženě děleného pečetního pole s českým lvem nahoře a nápisem dole (viz výše Česká Bělá). Důvod k užívání českého lva u tohoto městečka (od r. 1711) nebyl žádný. První barevné vyobrazení přinesl V. R. Widimsky v roce 1864.160/

Ronov nad Doubravou (o. Chrudim)

 

Císařem Františkem Josefem I. povýšen na město, zároveň s udělením znaku, dne 4. 5. 1909 na základě jeho rozhodnutí z 29. 4. 1909. Žádost o udělení městského znaku, poslaná Heraldické komisi ministerstva vnitra, byla doplněna kresbou, která se, na základě údajné tradice užívání od 15. století, shodovala s erbem českého krále.151/ Ona tradice spočívala v pečetích. V 15. století patřilo město královně a bylo součástí jejích věnných statků. Zřejmě to byl důvod, proč se v městských pečetích objevil český lev. Po té, co město bylo poddanské, se lev stal již tradičním a opakovaným pečetním znamením. V roce 1864 uvedl Widimsky barevnou podobu ronovského městského znaku ve shodě se znakem zemským. To se nakonec stalo určujícím pro kresebnou podobu znaku Ronova nad Doubravou, která doprovázela žádost vídeňskému ministerstvu vnitra o udělení městského znaku. Štít byl dokonce korunován „svatováclavskou“ korunou a předlohou se stal znak Ronova nad Doubravou namalovaný Hansem Wahnerem někdy v 80. letech 19. století (ten ve své době namaloval několik městských znaků na základě zakázky, iniciované městskými úřady – např. Postoloprty, Starý Jiříkov, Nejdek atd.). Součástí žádosti byl i přípis Zemského výboru Království českého se svolením užití českého lva v městském znaku. Přesto znakový cenzor Karl Schornböck znak korigoval tak, že lev byl zbaven zlaté zbroje a ta nahrazena zbrojí stříbrnou.162/ V tomto duchu byl stanoven i popis v úředním německém jazyku: „In einem roten Schilde erscheint ein aufgerichteter bezungter, golden gekrönter und doppelt geschwänzter silberner Löwe…“ Příjemce zřejmě požadoval privilegium v českém jazyku, a proto byl celý jeho text, včetně popisu znaku, přeložen do češtiny: „V červeném štítu stojí vzpřímen stříbrný lev s vyplazeným jazykem, se zlatou korunou a s dvojím ocasem…“ 163/ I z popisu vyplývá, že lev má stříbrnou zbroj. Je to dáno skutečností, že popis uvádí „stříbrný lev“ bez další precizace a takového lva je nutné mít za stříbrného „od hlavy až k patě“, tedy včetně zbroje. Jak je zřejmé, tak pouze koruna na hlavě lva byla hlášena jako zlatá. Tento způsob diferenciace českého lva ve znaku Ronova nad Doubravou musíme vyhodnotit jako odborně vytříbené konání znakového cenzora, který si byl vědom nutnosti odlišení českého královského znaku od znaku města se stejnou figurou a ve shodné barevnosti. Dosáhl toho minimálními heraldickými prostředky. Přesto do odborné literatury pronikl odlišný a bezdůvodně revidovaný popis znaku tohoto města, v němž zbroj lva byla označena za zlatou. 164/ Do privilegia namaloval znak Friedrich Junginger, který jako erbovní malíř působil v letech 1893 – 1918.165/ Jeho adjustace znaků počítala s bronzovou rolverkovou kartuší, která by dokonce uvedena v oficiálním popisu, ačkoliv nemohla být považována za integrální součást znaku z pohledu heraldických zvyklostí a úzu.

Slaný (o. Kladno)

 

Královské město používalo na svých pečetích úplný erb českého krále a později také pouhý štít se znamením českého lva. Bez zajímavosti není poznámka Václava Vojtíška, že Slánští přijali za znak erb českého krále a údajně pozměnili barvy, aby se od královského erbu odlišili.166/ Doklady o této domněnce však Vojtíšek už nesdělil a nic nenasvědčuje tomu, že by tomu tak skutečně někdy bylo. Slánští považují za svůj městský znak podobu odvozenou od nejstarší známé městské pečeti, v níž je úplný erb českého krále – štít se znamením korunovaného dvouocasého lva, přilba s přikryvadly a klenotem orlího křídla posypaného srdíčky. Prvkem, který slánský městský znak odlišuje od ostatních, je krom klenotu také „přilbonoš“ v podobě chlapce klečícího na horním okraji nakloněného štítu a držící rukama přilbu. Ve shodě s jinými městy ani Slanému nebyl znak udělen a ten se vyvinul z pečetního obrazu.

Podobně jako v Novém Kníně i zde bychom mohli podmíněně připustit, že slánský městský znak se od ostatních městských znaků s českým lvem výrazně odlišuje svou podobou úplného erbu s přilbonošem. Ale také zde platí, že i pouhý štít s českým lvem je plnohodnotným městským znakem a u takového už o nějakém odlišení uvažovat nelze. Z pohledu metodického je nezbytné vnímat a hodnotit historické městské znaky včetně klenotu, jsou-li jejich součástí, protože se ukazuje, že plní důležitou funkci odlišení od jinak shodných znaků.

 

 

Tachov (o. Tachov)

 

Znak nikdy nebyl městu udělen a vyvinul se z obrazu městské pečeti ze 14. století, ve které byl český lev.167/ Ten byl odrazem skutečnosti, že město patřilo králi, i když bylo často zastavováno šlechticům. Při stanovení podoby městského znaku nebyla využita možnost, že na nejstarší pečeti se lev ohlížel a na druhé nejstarší hleděl čelně. Každé z uvedených otočení hlavy lva způsobilo odlišnost městského znaku od erbu panovníka. Městský znak byl akceptován v podobě nediferencovaného znaku Českého království. Do odborné literatury se tachovský městský znak poprvé dostal v kompendiu V. R. Widimského v roce 1864.

 

V roce 2015 vznikla v Tachově městská vlajka, která je červeno-bíle čtvrcená a v horním žerďovém poli má českého lva. Vlajka byla městu udělena předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR dne 15. 4. 2015. 168/ Podoba vlajky byla odvozena od podoby užívaného městského znaku, který je shodný s erbem českého krále. Vznik návrhu vlajky pravděpodobně nebyl podmíněn řádnou rešerší o historickém městském znaku, z níž by nutně vyplynulo, že podoba stávajícího tachovského znaku je hodna revize a úpravy ve prospěch odlišení od erbu českého krále a zároveň od současného malého státního znaku, ale také od dalších patnácti shodných městských znaků.

Turnov (o. Semily)

 

Genezí městského znaku se Turnov řadí mezi výše komentované případy. I v Turnově je původ znaku v pečetích a zároveň v jejich nepřesné interpretaci. Ani zde nelze doložit udělení městského znaku panovníkem. I zde lze mít vznik znaku za proces, který se opíral o laické konání, potvrzené nakonec publikací V. R. Widimského z roku 1864. Na nedostatečnosti užívaného městského znaku opakovaně poukazoval J. V. Šimák, ale bez zjevného ohlasu a tím méně bez snahy o revidování turnovského městského znaku ve prospěch korektní podoby. 

 

Z uvedeného přehledu komentářů k městským znakům s nediferencovaným českým lvem vyplývá, že jejich původ je bez výjimky v užívaných pečetích a mimo tří z nich (Brandýs nad Labem, Dašice, Ronov nad Doubravou), nebyl žádný jiný udělen panovníkem. Typickým pro tyto znaky také je, že zásadním pro určení jejich podoby ve shodě se zemským znakem bylo období vymezené lety 1850 – 1860. Podíl V. R. Widimského, jehož publikace z roku 1864, zaštítěná garancí vídeňského ministerstva vnitra, umožnila vnímat takto určené znaky jako správné, je nepřehlédnutelný.

Jako doplňující informaci lze ve stručnosti zmínit proces vznikání městského znaku v Mladé Boleslavi, který sice není s turnovským případem zcela srovnatelný, ale může být inspirujícím ve svém konečném vyústění. I v Mladé Boleslavi se městský znak vyvinul z městských pečetí. Obraz v pečetním poli nejstarších městských pečetí byl poplatný původnímu erbu pánů z Michalovic, kterým byl jednoocasý nekorunovaný lev, tedy shodně se lvem v původních erbech pánů z Valdštejna, jenž byl v jedné z turnovských pečetí (č. 2). V roce 1595 se město vyplatilo z poddanství a v roce 1600 bylo císařem Rudolfem II. povýšeno na město královské.169/ Ani po tomto aktu nebylo pečetního znamení změněno ve prospěch českého královského lva.170/ Přesto v následujících letech ke změně pečetního znamení došlo a uplatnil se zde štít s českým lvem.171/ Tradice původního pečetního znamení, které bylo barevně interpretováno už v roce 1571 v mladoboleslavském kancionálu a označeno nápisem „ERB MIESTA MLADE BOLESLAWIE NAD GYZERAV“ s datem zhotovení iluminace „M.D.LXXI.“ (1571),172/ byla důvodem k návratu pečetních obrazů se lvem i v jiných podobách, než které bylo možné označit za českého lva. V kancionálu z roku 1571 (jinde uváděno 1572) byl vymalován znak města Mladé Boleslavi jako modrý štít a v něm stříbrný jednoocasý nekorunovaný lev. Pokusy nahradit takového lva stříbrným korunovaným a dvouocasým lvem v červeném štítu byly sice učiněny, ale městem nakonec odmítnuty. To se projevilo i v pečetích, v nichž byl ve štítě lev zobrazován rozdílnými způsoby - dvouocasý a nekorunovaný, jednoocasý a korunovaný a také jednoocasý a nekorunovaný. Z této sfragistické variability, zřejmě poznamenané nikoliv promyšleným konáním, ale spíše nekoncepčním zmatkem, nakonec rezultoval městský znak, kterým byl modrý štít se stříbrným lvem, potvrzující tradiční podobu z 16. století. V Čarkovi je interpretován popis mladoboleslavského městského znaku, pravděpodobně vytvořený respondentem z příslušného okresního archivu, který má jednoocasého lva za lvici. Jestliže není popírána skutečnost, že mladoboleslavský městský znak je odvozen od původního erbu pánů z Michalovic a my víme, že tím byl červený štít se stříbrným lvem, pak v 16. století zvolená barevnost v podobě modrého šítu a stříbrného lva nijak nedokazuje, že takovou podobu měl michalovický erb ve 13. století. Tato i dnes používaná barevnost mladoboleslavského znaku, je možná výsledkem subjektivního konání v 16. století. Zdá se být pravděpodobné, že inspirace byla nalézána v heraldické výzdobě  mladoboleslavského bratrského sboru, ve které byly použity erby donátorů Krajířů z Krajku a jejich manželek v genealogickém schématu. Erb první manželky Konráda (III.) Krajíře z Krajku (†1542) Alžběty z Gleichen, kterým byl stříbrný lev v modrém štítě, byl zřejmě již v 16. století a stejně tak i ve 20. století, nepřesně identifikován jako znak města Mladé Boleslavi.173/ Z pohledu heraldiky má, dnes již tradiční podoba znaku města Mladé Boleslavi, dobré heraldické vlastnosti a díky tomu je akceptovatelná.

Erb českého krále – v červeném štítě stříbrný korunovaný, dvouocasý lev se zlatou zbrojí - byl exportován i do komunální heraldiky za hranice Českého království. Doba Lucemburků na českém trůně způsobila ovlivnění podob některých městských znaků v jimi ovládaných zemích, jakými byla Horní Falc v Bavorsku, Horní a Dolní Lužice, Kladsko a slezská vévodství.174/

 

Město Gräfenberg v Horní Falci užívá ve znaku českého lva v červeném štítě vyrůstajícího ze stříbrné hradby. Znak je ještě doplněn zeleným trojvrším v patě štítu a štítkem s rodovým erbem nad ním.

 

Město Görlitz (Zhořelec) v Horní Lužici má znak udělený císařem Zikmundem v roce 1433 – zlato-červeně polcený štít, vpravo černý dvojhlavý orel a vlevo v poli se stříbrnou patou český lev. Nad oběma figurami je na linii polcení císařská koruna.  Za pozoruhodné lze mít doplnění červeného pole s českým lvem stříbrnou patou, která zde má jedinou funkci – způsobit odlišení od erbu českého krále.

 

Město Zittau (Žitava) v Horní Lužici mělo v městském znaku českého lva údajně už od doby Přemysla Otakara II., který v roce 1255 povýšil Žitavu na královské město. V současném městském znaku, který je čtvrcený se středním štítkem, se český lev uplatňuje v 1. a 4. poli.

 

V Kladsku a ve Slezsku se zachovalo několik městských znaků s českým lvem.

Bystrzyca Kłodska má ve znaku nediferencovaného českého lva. Zde můžeme připustit pravidlo posuzování znaku v rámci jednoho územního celku. Znak kladského města s nediferencovaným českým lvem nekoliduje se stejným znakem českého města, protože to leží v jiné zemi. To ovšem neznamená, že i v rámci Kladska by byl takto utvořený znak v souladu s dřevními heraldickými zásadami. Zde se městský znak nepochybně také vyvinul z městské pečeti, v níž byl erb českého krále jako vlastníka města.

Głubczyce (Hlubčice) – český lev je diferencován provázející zlatou hvězdou před hlavou lva.

Kłodzko (Kladsko) má ve znaku nediferencovaného českého lva.

Lądek-Zdrój má ve znaku nediferencovaného českého lva.

 

*****

Znak města Turnova a obecná heraldická pravidla a zvyklosti

 

Josef Vítězslav Šimák (1870–1941), turnovský městský archivář, renomovaný znalec dějin Turnova a nakonec profesor filozofické fakulty Karlovy university v Praze, svého času velice kriticky, zároveň přesně a správně hodnotil jemu současnou a prakticky užívanou podobu městského znaku v Turnově. Šimák krom jiného konstatuje: „Znak zemský propůjčoval jedině král…“. K tomu lze poznamenat, že „propůjčování“, resp. udělování znaků městům bylo právo královo zaručované zemskými zákony. Nikoliv však „odedávna“. V hodnocení domácí „heraldické dávnosti“ se setkáváme s jedním ze zásadních problémů počátků české komunální heraldiky, která je stále zaměňována s komunální sfragistickou tradicí. Díky takovému zaměňování jsou počátky městských znaků v Čechách posouvány do minulosti bez ohledu na fakt, že nelze časově srovnat doklady sfragistické s doklady heraldickými, které mají oporu především v praktickém užívání městských znaků. Časová rozdílnost obou jevů obvykle není měřitelná pouhými roky nebo jen desetiletími, ale mnohdy i několika staletími. Opět je vhodné připomenout, že pečeť a znak není totéž a první není ekvivalentem druhého pro různý původ, význam a způsob užití.175/ Přesto se zdá být zřejmé, jak napsal Petr Rak v roce 2007, že nejstarší městské znaky u nás vznikaly „spontánním, samovolným a svémocným zaváděním, ovlivňovaným pouze praktickými potřebami městských obcí, do kterého panovník nijak nezasahoval“. Účast českých králů na procesu konstituování městských znaků je patrný od druhé poloviny 14. století ale plnohodnotná panovníkova svrchovanost se v této oblasti projevila až po husitských válkách za všeobecného respektování jeho autority, která dokonce byla městy preferována a vyhledávána.176/

 

Lev z erbu krále se objevil v celé řadě českých královských měst. Je ale patrné, že heraldické vědomí o nutnosti odlišit znak města od erbu panovníka se projevilo ve spojování lva s dalšími figurami, které onu odlišnost způsobovaly. Například: Litoměřice - lev vyrůstající z hradby, Děčín – lev drží rybu, Nymburk – lva provází věž, Jihlava – lev je ve čtvrceném štítu s ježkem, Karlovy Vary – lev vyrůstající z vlnitého dělení, Mělník – lev v polceném štítě s půlí orla v levém poli, Ústí nad Labem – lev s přilbou na hlavě, atd. Další kompozice, v nichž se uplatnil český lev, jsou natolik modifikované provázejícími figurami, například hradbami s věžemi, že jakákoliv možnost záměny s erbem krále je zcela vyloučena (např. Velvary). Na základě naší znalosti udělených městských znaků od dob panování krále Václava IV. (Slavkov – 1416) do roku 1850, můžeme konstatovat, že nediferencovaný erb českého krále nikdy udělen nebyl. Takové konání krále a jeho úředníků má pochopitelné důvody, majících oporu v základních heraldických pravidlech – vedle českého krále nemohl jeho erb užívat někdo další a jak je zřejmé, tak ani královská města. Tento princip byl znám už ve 14. století ze spisu Tractatus de insigniis et armis římského právníka Bartola de Saxoferrata. Jmenovaný traktát lze ho považovat za odraz konsolidovaných heraldických pravidel, která byla v uvedené době vnímána již jako závazná. Autor ve svých postulátech píše: „Insignia singularis dignitatis, puta regis, nemo defert nec rebus suis depingere facit principaliter, accessorie sic“ (tj. „znaky obzvláštní hodnosti, například královské, nikdo nenosí, aniž si je nechává zobrazovat na svých věcech jako znamení hlavní; lze to však jako znamení přídavné“).177/ Obecnou platnost stanoveného postulátu potvrzuje jeho zřetelné dodržování v Českém království i v dobách následujících, včetně přípustných výjimek.

 

Vědomí nutnosti odlišení podob městských znaků od českého královského erbu je u nás patrné i ve vydaných královských znakových privilegiích – např. Duchcov, český lev v červeném štítě se dvěma černými kůly - uděleno králem Jiřím z Poděbrad 20. 9. 1460. Onu nutnou odlišnost způsobovaly černé kůly.178/ Žebrák, český lev, mající hlavu a krk medvěda ve stříbrné čtvrti - uděleno císařem Leopoldem I. 3. 12. 1674. Tato figura českého lva s horní polovinou medvědí, má tradici v nejstarší známé žebrácké pečeti z roku 1418, kdy hrad Žebrák a městečko pod ním patřily českému králi Václavovi IV.179/ Shodně byly tvořeny i znaky u poddanských měst – např. městu Verneřice, patřící ve své době pánům z Vartenberka, byl 29. 9. 1522 králem Ludvíkem udělen znak, který vycházel ze zlato-černě polceného štítu erbu vrchnosti, ale do černého pole byla přidána stříbrná věž, která městský znak a erb vrchnosti navzájem odlišovala.180/

 

Z nezbytnosti odlišovat vzájemně znaky nebo erby různých nositelů, rezultoval heraldický postulát, který svým způsobem opakuje tezi Bartola ze Saxoferrata – znaky nemohou být shodné, ale mohou být podobné. V případě Turnova je podobnost s královským erbem ve způsobu utváření lva v městském znaku, ale nezbytně nutná neshodnost těchto dvou znaků musela být projevena prostřednictvím legitimních heraldických prostředků, mezi něž, krom jiných aplikovatelných možností, patří i heraldické tinktury.

 

Jestliže Šimák byl svědkem prezentování turnovského městského znaku v podobě shodné se znakem Českého království, pak je pochopitelné, že jako kritický historik k tomu zaujímal příslušný postoj. Z pohledu výše zmíněného pravidla a staletého úzu je jasné, že turnovský znak žádným způsobem neodlišený od znaku zemského, nemohl vzniknout prostřednictvím udělení panovníkem. Pokud však vznikl jiným způsobem, tak okolnosti vzniku byly podmíněny neznalostí heraldických zásad a souvisejících norem. Z této neznalosti pramenila neopodstatněná svévole „tvůrců-hybatelů“, podporovaná jistou mírou sebestředné arogance. Nositeli oné svévole a arogance byli ve své době nejen představitelé města Turnova, ale také Vincenz Robert Widimsky. Ti všichni byli ochotni bezhlavě připustit, že znakem města Turnova je stříbrný dvouocasý zlatě korunovaný a ozbrojený lev v červeném štítu, a nevadila jim nepřijatelná shoda se znakem zemským, kterou a priory vylučovala staletí platná a také dodržovaná heraldická pravidla.

 

Po zrušení patrimoniální správy lze u představitelů města předpokládat do jisté míry emocionálně vypjaté a euforické konání, které mohlo vyústit do pomyslného popírání „všeho“, co bylo spojováno s bývalou vrchností. Ve vztahu k nabyté suverenitě, umožňující alespoň symbolickým způsobem vyjádřit definitivní ukončení jakékoliv podřízenosti dřívější vrchnosti, bez možnosti nějaké formy následného postihu, je konání představitelů města možné chápat. Jistě můžeme počítat i s „obrozeneckými“ tendencemi, které do jisté míry otupovaly racionální počínání mnohých. Nová doba se nepochybně odrazila i v historickém městském znaku, jehož podoba byla upravena ve prospěch českého lva. Taková změna umožňovala vnímání symbolu ve zcela novém kontextu a zároveň s diametrálně odlišným ideovým obsahem. Svým způsobem by bylo možné vše shrnout do zvolání – idea zvítězila nad rozumem. O takových pohnutkách městské samosprávy lze samozřejmě jen spekulovat, ale nejsou mimo dobový kontext.

 

Můžeme shrnout důvody, proč město Turnov nemohlo užívat znaku české krále, který byl zároveň znakem zemským a dokonce nemohlo používat ani modifikovaného královského znaku.

1. Základní tezí je konstatování, že pro užívání zemského znaku městem Turnovem, nebyl žádný odborný a ani racionální důvod.

2. Turnov byl poddanským a nikoliv královským městem. Epizodní držení města českou komorou v roce 1547 se v městské sfragistice nijak neprojevilo.

3. Nediferencovaný erb českého krále nemohl být v době před rokem 1850 znakem jakéhokoliv města i z pohledu právního. Dokonce lze připustit, že by Valdštejnové nestrpěli, aby jejich město používalo symboliku, která by viditelně krátila jejich vlastnická práva. Ostatně tuto tezi lze zobecnit.

4. Byl-li znak v červeno-stříbrné kombinaci odvozován od městských pečetí, tak nebylo dostatečně vnímáno, že na pečetích je erb vrchnosti, kterou byli páni a pak hrabata z Valdštejna. V jejich znaku sice byl lev a dokonce korunovaný a dvouocasý, ale odlišných tinktur od lva královského. Pokud s pohledu sfragistiky mohlo dojít k vizuální záměně symbolu, pak z pohledu heraldiky, používající tinktury, k takové záměně dojít nemohlo, protože barevnost obou znaků byla absolutně odlišná.

5. Před rokem 1864 není doložena barevnost turnovského městského znaku v podobě shodné s Widimského kompendiem. Naopak je doložena barevnost „valdštejnská“.

 

Z dokladů o praktickém používání městského znaku, kterým je heraldická výzdoba kresby s pohledem na město od France Worla z roku 1800, Šimákova zpráva o podobě turnovského znaku na praporu městských střelců a zaznamenané svědectví pamětníka o podobě turnovské radnice okolo roku 1860, vyplývá, že barevnost městského znaku byla jiná, než jak byla dosud prezentována i nejnovějším kompendii české komunální heraldiky.181/

 

Pravděpodobně barokní plastika městského znaku z radniční věže svědčí o tom, že byla polychromovaná. Je otázkou, zda jde o polychromii původní, či o výsledek pozdějšího obarvení. Při opravě radnice v roce 1992 byla plastika městského znaku zbavena vrstev prachu, nečistot a omítkových nátěrů až „na samotný kámen“. Vyplývá to ze srovnání fotografie v článku Jiřího Slavíka o turnovské radnici z roku 1994182/ a detailní fotografie z doby po dokončení opravy radniční budovy.183/ Subjektivní hodnocení zbytků polychromie odečítaných z barevné fotografie umožňuje domněnku, že štít byl modrý. Na koruně i na lvu jsou patrné zbytky červené barvy, která může být původně nátěrem červeného minia, které bylo podkladem pro zlacení. To by dávalo možnost interpretovat barevnost turnovského městského znaku jako zlatého lva v modrém šítu. S takovou podobou se v ikonografii turnovského městského znaku ještě jednou setkáváme. Shodně je obarven městský znak doplňující vyobrazení pohledu na město od France Worla z roku 1800. Takové barevné řešení není nemožné, protože ve čtvrcených štítech valdštejnských erbů byla jedna z dvojic lvů skutečně zlatá v modrých polích. I v případě turnovského znaku by taková barevnost nakonec splňovala jeden z požadavků v intencích heraldických pravidel – městský znak by se odlišoval od rodového erbu Valdštejnů. Rigorózně posouzeno i samotný lev v éře valdštejnských čtvrcených štítů by potřebu odlišení splňoval. Stejně odlišný by byl samotný lev v barevnosti původního rodového erbu, tak jak to prosazoval J. V. Šimák. V každém případě i kamenná plastika městského znaku z radniční věže, ať její polychromie pochází z jakéhokoliv období před rokem 1864, ukazuje, že k obarvení nebyla použita červená pro štít a stříbrná (bílá) pro lva.

 

Vše, co bylo sděleno o genezi turnovského městského znaku, svědčí pro jeho odvození od erbu pánů a hrabat z Valdštejna, kteří měli v historii Turnova několikanásobnou, zároveň zcela suverénní a neomezenou příležitost podobu znaku nejen ovlivnit, ale také prosazovat. Z pozice uplatňování svých vrchnostenských práv nepochybně mohli podobu znaku města Turnova přímo stanovit. Svévole městské samosprávy byla v tomto ohledu vyloučena. Od roku 1622 byli Valdštejnové jedinou vrchnosti a zasahování do sfragistických i heraldických potřeb jejich města bylo jejich nezpochybnitelné právo. Pro řádné konstituování městského znaku nebyla však vůle vrchnosti dostačující, znak by musel být udělen panovníkem.

 

Současné akceptování více jak sto padesát let staré změny historického městského znaku ve prospěch českého zemského znaku, je prosto jakéhokoliv opodstatnění. Už samotná skutečnost, že v naší době používaný turnovský městský znak má shodnou podobu s dalšími, více jak deseti městskými znaky, by z pohledu staletých heraldických zásad měla vést k revizi této podoby současnou městskou samosprávou. Navíc takový znak je shodný s podobou nynějšího malého státního znaku.

 

Ústavním zákonem č. 3/1993 Sb. ze 17. 12. 1992 je malý státní znak definován popisem takto: „Malý státní znak tvoří červený štít, v němž je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí“. Takto popsaný malý státní znak je v absolutní shodě s městským znakem používaným v Turnově. Na tomto místě je vhodné zmínit další ze základních heraldických tezí – znak či erb je dán nikoliv svým vyobrazením, ale svým popisem. Proto existuje ona shoda malého státního znaku a znaku města Turnova, protože oba jsou popsatelné shodně. Mluvnicky správná syntaxe jakkoliv korektně formulovaného odborného heraldického popisu nemůže změnit význam jeho obsahu. Zákon č. 352/2001 Sb. z 18. 9. 2001 o užívání státních symbolů České republiky, v § 1, odst. 2. sděluje: „Státní symboly lze užívat jen v souladu s tímto zákonem, a to vhodným a důstojným způsobem“. K tomu se vztahuje § 2, ve kterém je taxativně vyjmenováno, kdo je oprávněn užívat státního znaku. Mezi vyjmenovanými subjekty není uvedeno město Turnov a ani žádné jiné město používající ve svém městském znaku českého lva v červeném štítě. To znamená, že Turnov, stejně jako dalších více jak deset výše vyjmenovaných, používá svůj městský znak v rozporu s právním řádem České republiky.

 

Možnou námitku, že § 2 uvedeného zákona o státním znaku přesto v odst. 1, písm. f sděluje: „Státní znak jsou oprávněni užívat…kraje, obce, městské obvody či městské části územně členěných statutárních měst a městské části hlavního města Prahy“ a toto ustanovení dovoluje vnímat, že „státní znak“ je možné užívat vyjmenovanými subjekty bez překážek, lze úspěšně eliminovat. Předně v tomto ustanovení je použit termín „státní znak“ s jednoznačným významem, který není možné jakýmikoliv výkladem „ohnout“ jako ekvivalent znaku kraje, obce, městského obvodu, městské části atd. Uvedené ustanovení má vztah pouze a jedině k přenesené působnosti státu, který uvedené správní instituce v zastoupení státu provádějí. Tímto ustanovením je umožněno, aby budovy městských a obecních úřadů, stejně jako dalších vyjmenovaných institucí s přenesenou působností státu, mohly být bez právních překážek označeny příslušným velkým státním znakem a na jimi užívaných razítkách mohl být použit malý státní znak (zákon prostě na to pamatuje). To vše s jednoznačným a nezměnitelným významem symbolu přenesené působnosti státu - každý jiný výklad je lichý a nepřijatelný. Zároveň související prováděcí předpisy vyjmenovávají, v jakých právních a správních úkonech může příslušná instituce razítka se státním znakem použít a na těch, které již nespadají podle zákona do přenesené působnosti státu, musí být použito razítko, které je malého státního znaku prosto. Nerespektování takového předpisu způsobuje neplatnost listin a dokumentů vydaných příslušným úřadem. V 90. letech minulého století bylo dokonce okresními úřady kontrolováno umístění státního znaku na budovách obecních a městských úřadů a byly odstraňovány takové tabule, v nichž byl velký státní znak doplněn textem „obecní úřad a jméno obce“, případně „obec a jméno obce“. Takové počínání bylo vysvětlováno tím, aby nemohlo dojít k vnímání státního znaku jako znaku města, či obce.

 

Přesto se i dnes najdou prosazovatelé názoru, že užívání nediferencovaného malého státního znaku obcemi a městy, jako znaku komunálního není v rozporu se zákonem o státním znaku. K tomu je přidáván argument o „vydrženosti“ takového znaku a jeho mimořádnosti v rámci české komunální heraldiky. Při užívání městského znaku, který je totožný se znakem zemským, sebedelší dobu, není možné hodnotit jeho existenci jako oprávněnou prostřednictvím institutu „vydržení“, protože nelze vydržet něco, co z pohledu práva patří někomu jinému a je to jím trvale plnoprávně vlastněno a zároveň užíváno. Takovým suverénním a nezpochybnitelným uživatelem byl jak král, instituce s ním spojené, později Československá republika a následnické státy až do současnosti. Vznikly-li vyjmenované městské znaky s českým lvem, který nebyl nijak modifikován v roce 1864, pak po celou dobu jejich trvání (tedy až do současnosti) bylo jejich užíváni v rozporu s platnými zákony. Byla-li taková situace nazvaná mimořádností hodnou mimořádného hodnocení, jinak řečeno zachování statu quo, pak namítám, že jsme svědky šestnáctinásobné „mimořádnosti“, kterou již pro svou četnost mimořádností prostě nazvat nelze. Nalezením „mimořádnosti“ jako prostředku, opravňujícího eliminovat uvedenou situaci, je zároveň nepřijatelně popřeno jedno z nejstarších základních heraldických pravidel o nuntosti diferenciace zanků a erbů. Vzájemná odlišnost znaků a také možnost jejich odlišení heraldickými prostředky je vlastním smyslem heraldiky od počátků její exitence. Česká komunální heraldika nemůže být směřována ke zmrtvující konzervaci stávajícího stavu. Tak se heraldika nikdy v minulosti nechovala. Naopak byla schopna svým trvalým vývojem prokazovat důležitou životaschopnost. Díky tomu přetrvala do současnosti.  Slovenský heraldik  člen Mezinárodní heraldické akademie Ladislav Vrteľ vyslovil v roce 2010 následující tezi, kterou lze také vnímat jako pomyslný apel: „Heraldika se zrodila vtedy, keď se zrodili heraldická pravidlá a bude trvať dovtedy, kým sa tieto pravidla budú rešpektovať“.184/

 

Ideální podoba znaku města Turnova a doporučení městu  

 

S ohledem na předchozí pojednání lze mít za ideální podobu znaku města Turnova takovou, která odpovídá následujícímu popisu: „V modrém štítě zlatý dvouocasý a zlatě korunovaný lev s červenou zbrojí“.

 

Na tomto místě je možné odmítnout Šimákův téměř kategorický požadavek revize podoby městského znaku v Turnově ve prospěch valdštejnského lva, v podobě ojediněle zobrazené na jedné z turnovských městských pečetí (č. 2). Nesděleným, přesto tušeným a dedukovatelným motivem Šimákova konání bylo dát turnovskému městskému znaku podobu, která by korespondovala s erby pánů z Valdštejna z poloviny 14. století. Šimák preferoval modrého lva ve zlatém štítě (jednoocasého a nekorunovaného) i přesto, že je doložena barevnost opačná (pohled na město Turnov z roku 1800 od France Worla a snad i prapor městských střelců). Vůbec není nutné přistupovat k tak razantní úpravě podoby turnovského městského znaku, protože nelze popřít čtyři staletí trvající turnovskou sfragistickou tradici znamení dvouocasého korunovaného lva. Šimák velice správně naznačuje, že problém stávajícího turnovského městského znaku lze vyřešit ryze heraldickými prostředky – změnou tinktur. Takové řešení lze uplatnit i u znaku s korunovaným a dvouocasým lvem.

 

Město má kompetenci rozhodovat o podobě jím užívaného znaku. Jakákoliv změna podoby městského znaku, je změnou k lepšímu a nemůže v Turnově vyvolávat rozpaky, lítost či dokonce odpor. Naopak je vhodné vnímat, že je to ku prospěchu nejen města, ale i české komunální heraldiky, je to v souladu s českým právním řádem a s heraldickými normami platnými více jak sedm století. To vše je hodno respektu bez nutnosti jakékoliv oponentury. Z pohledu heraldiky je zřejmé, že ona kompetence města ve vztahu k jeho znaku by měla být uplatňována v souladu s pravidly, zvyklostmi a tradicí heraldiky a zároveň by měla být vyloučena možnost ovlivnění rozhodovacího procesu laickými a diletantskými představami o jeho správnosti či nesprávnosti.

Poznámka k městské vlajce

 

V roce 1997 se město Turnov zabývalo zavedením městského praporu (termín „prapor“ byl novelou zákona č. 216/2004 Sb. z 28. 4. 2004 – o obecním a krajském zřízení, nahrazen termínem „vlajka“). Autorem návrhu byl František Mařan z firmy FAAMA v Turnově. Návrh praporu schválilo městské zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 6. 3. 1997. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PSPČR projednal a schválil návrh praporu na svém zasedání konaném dne 20. 3. 1997. Prapor byl městu udělen předsedou Poslanecké sněmovny dne 26. 6. 1997, na základě jeho rozhodnutí č. 27 z 12. 5. 1997. Prapor udělený městu Turnovu má podobu danou odborným vexilologickým popisem: List tvoří tři svislé pruhy: bílý, červený a bílý v poměru 1 : 2 : 1. V červeném poli bílý dvouocasý lev se žlutou korunou a zbrojí. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.  Prostřední pruh opakuje podobu městského znaku.185/

 

František Mařan se s daným úkolem vypořádal se ctí. Dnes je možné konstatování, že návrhu vexilologického symbolu města měla předcházet řádná rešerše o turnovském městském znaku, aby bylo zaručeno korektní odvození praporu od znaku jako základního požadavku. Je však zřejmé, že v roce 1997 takové konání nebylo nahlíženo jako nezbytně nutné a informace, zprostředkované Čarkovými Městskými znaky v českých zemích z roku 1985, byly považovány za vědecky seriózní, oborově korektní a proto bez rozpaků akceptovatelné. Dnes víme, že takové vlastnosti Čarkova publikace nemá.186/

 

Pokud město Turnov dospěje k revizi stávajícího městského znaku ve prospěch podoby nazvané ideální, pak je zřejmé, že dosud používaná městská vlajka bude se znakem v rozporu. Vlajka bude muset být upravena. Například jen změnou barevnosti tak, že červený pruh bude nahrazen modrým, lev bude zlatý s červenou zbrojí, bílé pruhy budou zaměněny zlatými. PV intencích výše uvedeného výkladu o turnovském znaku existuje také možnost, aby prostřední pruh byl žlutý, lev modrý s červenou zbrojí a krajní pruhy modré. Aby bylo dosaženo řádného konstituování takto upravené městské vlajky, bude muset stejně jako znak projít celým výše uvedeným procesem schvalování a závěrečného udělení.

***** 

 

Poznámky

 

(původně celistvý článek byl rozdělen do dvou částí, otištěných v samostatných sbornících. Číslování rozdělených poznámek je průběžné).

 

129/ K tématu např. KASÍK, Stanislav. O historickém znaku obce Rožmitálu na Šumavě. Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze. Roč. 32, č. 4/2012. Praha 2012, s. 77-89. Výjimkou jsou znaky Mýta a Zbirohu, které mají zlaté lemy a v této podobě byly uděleny císařem v roce 1906, resp. 1898. Vzájemná odlišnost zdánlivě shodných městských znaků spočívá v orientaci růže ve znaku Mýta. Zde má správně být růže „obrácená“, tj. otočená o 180° oproti jejímu standardnímu zobrazování. Tato skutečnost však není popisem v německy psaném privilegiu uvedena, i když znakový cenzor Karl Schornböck svým přípisem a vlastní kresbou upraveného znaku upozorňoval heraldického malíře o nuntosti namalovat růži do privilegia dle přiložené kresby, tedy jako „obrácenou“ – ŽUPANIČ, Jan – FIALA, Michal – KOBLASA, Pavel. Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra – Erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy (dodatky), Archivu Národního muzea (dodatky). Praha: Agentura Pankrác, 2014. ISBN 978-80-86781-24-2. Mýto, č. 342 /s. 674/, Zbiroh, č. 390 /s. 706/, (dále jen Šlechtický archiv). K cenzorskému zásahu viz MIKULE, Stanislav. Komunální heraldika v letech 1848-1918. Magisterská diplomová práce. Slezská universita v Opavě. Opava 2005, s. 94 (dále jen Mikule). Editoři fondu Šlechtický archiv z Národního archivu však k činnosti a rezultátům znakových cenzorů vůbec nepřihlíželi a tuto podstatnou a zároveň badatelsky dosažitelnou součást schvalovacího procesu Heraldické komise ministerstva vnitra ve Vídni ignorovali. Tím bylo vytvořeno kompendium se zvláštní nedostatečností, díky které bylo pomoženo tomu, aby se do obecného povědomí laické i odborné veřejnosti dostaly informace neúplné, mnohdy také zavádějící či dokonce chybné. Diplomová práce Stanislava Mikuleho, která zmíněný ediční počin předcházela o devět let, je v tomto ohledu velice podstatná a zároveň revidující.

130/ WIDIMSKY, Vincenz Robert. Städtewappen des österreichischen Kaiserstaates. I. Königreich Böhmen. Wien: Hof- und Staatsdruckerei, 1864 (dále jen Widimsky).

131/ KASÍK, Stanislav. O znaku obce Milín. Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze. Roč. 30, č. 1/2010, Praha 2010, s. 65-70.

132/ VOJTÍŠEK, Václav. O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých. Praha, 1928. s. 55, s. 56, obr. 16.

133/ ČAREK, Jiří. Městské znaky v českých zemích. Praha: Academia, 1985, s. 87 (dále jen Čarek).

134/ PŘIBYL, Alois – LIŠKA, Karel. Znaky a pečetě středočeských měst. Praha: Středočeské nakl. a knihkup., 1975, s. 38; PODLAHA, Antonín – ŠITLER, Eduard: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém. XV. Politický okres karlínský, Praha 1901, s. 141, vyobrazení č. 140 a 141 – Brandýs. Znaky v městských trhových privilegiích.

135/ Šlechtický archiv, č. 224 /s. 551/, č. 239 /s. 572/, č. 249 /s. 557/.

136/ Viz poznámka č. 129, Šlechtický archiv. Podle sdělení v úvodní kapitole (s. 10), byl korektorem závěrečného znění „moderních“ popisů Michal Fiala.

137/ ČAREK, 1985, s. 87-88. V textu je brandýský znak popisován: „Na červeném štítě je stříbrný dvouocasý český lev se zlatou korunou, zlatými drápy a jazykem“ (s. 87) a pak ještě jednou v popisu znaku dvojměstí Brandýs nad Labem-Stará Boleslav: „V 1. a 4. poli červeném je stříbrný, dvouocasý český lev se zlatými drápy, jazykem a korunou“. Ani v jednom případě není vnímána ta část textu privilegia z roku 1670 pro Brandýs a jeho následných konfirmací, které bez rozdílu popisují udělený a následně potvrzovaný městský znak jiným způsobem, jenž nedovoluje ztotožnit lva v uděleném městském znaku jako nemodifikovaného a nediferencovaného „českého“ lva, protože ten je „na dvou zadních nohách stojící“. Stanislav Valášek, autor kreseb znaků v barevné příloze Čarkova kompendia, nakreslil lvy skutečně „na dvou zadních nohách stojící“, resp. „vztyčené a vykračující“ v obou městských znacích. Nelze se však domnívat, že by autor kreseb věděl o rozdílu mezi lvem „ve skoku“ a lvem „vztyčeným a vykračujícím“, protože on kreslil takové lvy téměř vždy.

138/  WIDIMSKY, 1864, s. 13, No 34; ČAREK, 1985, s. 109.

139/ LIŠKA, Karel: Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek. III/1. Znaky, pečeti a razítka českých měst a městeček A-CH, cit. d., s. 39 – Bílina, s. 90 – Česká Bělá (dále je Liška, Sbírka).

140/ Viz Registr komunálních symbolů na webových stránkách Poslanecké sněmovny (http://rekos.psp.cz; dále jen REKOS).

141/ Šlechtický archiv, č. 297/s. 644.

142/ ČAREK, 1985, s. 117.

143/ ČAREK, 1985, s. 155.

144/ PŘIBYL – LIŠKA, 1975, s. 62 (bez verifikace a odkazu na pramen). Uvedený údaj poprvé publikova SCHALLER, Jaroslaus. Topographie des Königreichs Böhmen. Achter Theil. Berauner Kreis. Prag und Wien 1788, s. 35. Po té WIDIMSKY, 1864, s. 49, No 183.

145/ ČAREK, 1985, s. 169.

146/ CIM IV-2, 1960, s. 178, č. 444.

147/ ČAREK, 1985, s. 184-185.

148/ ČAREK, 1985, s. 192.

149/ ČAREK, 1985, s. 192.

150 REKOS – Karlštejn.

151/ WIDIMSKY, 1864, s. 21, No 66.

152/ ČAREK, 1985, s. 198-199. LIŠKA, Karel. Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek. II. Znaky, pečeti a razítka moravských a slezských měst a městeček. Brno: Nakladatelství PhDr. Ivo Sperát, 2013, s. 137. ISBN 978-80-87542-04-0.

153/ HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravsko-slezské. Praha: nákl. Společnosti přátel starožitností československých, 1933-1938; reprint Praha: Academia, 2004, s. 757-758.

154/ PELANT, Jan. Znaky a pečetě západočeských měst a městeček. Plzeň: Západočeské nakl., 1985, s. 131 – 132 (dále jen Pelant); ČAREK, 1985, s. 219.

155/ PELANT, 1975, s. 142 – autor nepřesně předpokládá, že štít se lvem v pečetním poli je znak města a nikoliv znak vrchnosti, kterou byl český král; Čarek, 1985, s. 236.

156/ PŘIBYL – LIŠKA, 1975, s. 97; ČAREK, 1985, s. 243.

157/ ČAREK, 1985, s. 275.

158/ REKOS – Nový Bydžov.

159/ PŘIBYL – LIŠKA, 1975, s. 112; ČAREK, 1985, s. 274-275.

160/ ČAREK, 1985, s. 304.

161/ ČAREK, 1985, s. 335.

162/ MIKULE, 2005, s. 107.

163/ Šlechtický archiv, č. 365/s. 689-690; MÜLLER, Karel. Jak Ronov ke svému znaku přišel. In: Almanach Ronova nad Doubravou u příležitosti znovujmenování městem 1. června 1998. Ronov nad Doubravou 1998, s. 181-184.

164/ ČAREK, 1985, s. 335. I když v kapitole o znaku Ronova nad Doubravou je odkaz na Šlechtický archiv, je zřejmé, že tento fond nebyl  pisatelem podroben zkoumání.

165/ ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta rakouského císařství. Praha: Agentura Pankrác, 2006, s. 195. ISBN 80-86781-08-9.

166/ VOJTÍŠEK, Václav: O pečetech a erbu města Slaného. Slaný 1928; ČAREK, 1985, s. 348.

167/ ČAREK, 1985, s. 378.

168/ Rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny č. 31 z 31. 3. 2015.

169/ PŘIBYL – LIŠKA, 1975, s 99-101; ČAREK, 1985, s. 250-251.

170/ Viz stříbrné pečetidlo z roku 1631 – BAREŠ, František. Soupis památek historických a uměleckých v Království českém. XXI. Politický okres mladoboleslavský. Praha 1905, s. 282 (dále jen Bareš, Soupis).

171/ LIŠKA, Sbírka, III/2, 2013, s. 205-208.

172/ BAREŠ, Soupis, 1905, s. 277.

173/ BARTOŠ, Jiří a kol. Sbor českých bratří – fragmenty textů. Mladá Boleslav 2004.

174/ Za vyhledání děkuji kolegovi Ing. Jaroslavu Vernerovi.

175/ KREJČÍK, Tomáš. Pečeť v kultuře středověku. Ostrava: Tilia, 1998. ISBN 80-7042-499-0

176/ RAK, Petr. Čtyři poznámky ke genezi znaku města Chomutova. In: Comotovia 2007: Sborník příspěvků z konference věnované výročí 550 let udělení znaku města Chomutova – 1457-2007. Chomutov: Město Chomutov 2008. s. 9 a 12. ISBN 978-80-86971-97-1.

177/ SAXOFERRATO, Bartolo de. Tractatus de insigniis et armis. Zvláštní příloha Zpravodaje Klubu pro genealogii a heraldiku v Ostravě, č. IX. Ostrava 1989, s. 13; SAXOFERRATO, Bartolo de. Tractatus de insigniis et armis. Editor a autor komentářů Ladislav Vrteľ. Bratislava: Veda,  2009, s. 42-45. ISBN 978-80-2241-097-7.

178/ ČAREK, 1985, s. 128.

179/ ČAREK, 1985, s. 430.

180/ KASÍK, Stanislav. Vartenberkové a městské znaky. Heraldika, roč. 14, č. 4. Jílové u Prahy 1981.

181/ ČAREK, 1985, s. 388.

182/ SLAVÍK, 1994, s. 38.

183/ Foto Mgr. Pavel Jakubec, SOkA Semily.

184/ VRTEĽ, Ladislav. Kontinuita a diskontinuita heraldiky. In: Kontinuita a diskontinuita genealógie a heraldiky. Zborník príspevkov z vedeckej konferencie, ktorú v dňoch 12. – 13. novembra 2008 v Martině zorganizovala Slovenská genealogicko-heraldická spoločnosť. Martin: Slovenská genealogicko-heraldická spoločnosť,  2010, s. 11. ISBN 978-80-970196-2.

185/ KASÍK, Stanislav. Nové symboly měst a obcí okresu Semily po roce 1990. ZČRP 19. Semily 2006, s. 181-182. ISSN 1211-975X

186/ KASÍK, Stanislav. Poznámky k odborné relevantnosti heraldického kompendia „Městské znaky v českých zemích“ z roku 1985. Genealogické a heraldické listy. Roč. 26., číslo 3/2006, Praha 2006. ISSN 1212-9631.

 


Publikováno: Z Českého ráje a Podkrkonoší. Vlastivědná ročenka. Svazek 29. Vydaly: Státní okresní archiv Semily, Státní okresní archiv Jičín a Regionální muzeum a galerie v Jičíně v roce 2016, s. 11 – 32. 

Seznam vyobrazení:

 

1/ Brandýs nad Labem – in: V. R. Widimsky, 1864.  

2/ Česká Bělá – in: V. R. Widimsky, 1864.  

3/ Česká Bělá – upravený znak, udělený 10. 9. 2015 (kresba Stanislav Kasík).  

4/ Dašice – in: V. R. Widimsky, 1864.  

5/ Hostomice – in: V. R. Widimsky, 1864.  

6/ Jílové u Prahy – in: V. R. Widimsky, 1864.  

7/ Jílové u Prahy – kresba znaku dle privilegia z roku 1477 (kresba Stanislav Kasík).  

8/ Karlštejn – Budňany – in: V. R. Widimsky, 1864.  

9/ Kynšperk – in: V. R. Widimsky, 1864.  

10/ Luby – in: V. R. Widimsky, 1864.  

11/ Městec Králové – in: V. R. Widimsky, 1864.  

12/ Nový Bydžov – in: V. R. Widimsky, 1864.  

13/ Nový Knín – in: V. R. Widimsky, 1864.  

14/ Nový Knín – rekonstrukce znaku (kresba Stanislav Kasík).  

15/ Postupice – in: V. R. Widimsky, 1864.  

16/ Ronov nad Doubravou – in: V. R. Widimsky, 1864.  

17/ Slaný – in: V. R. Widimsky, 1864.  

18/ Slaný – úplný městský znak (kresba Stanislav Kasík).  

19/ Tachov – in: V. R. Widimsky, 1864.  

20/ Turnov – in: V. R. Widimsky, 1864.

21/ Mladá Boleslav – in: V. R. Widimsky, 1864.  

22/ Erb českého krále (kresba Stanislav Kasík).

23/ Ideální znak města Turnova (kresba Stanislav Kasík). 

24/ Prapor města Turnova z roku 1997 (kresba Stanislav Kasík). 

 


30. 5. 2017                                                                                                                      © Stanislav Kasík 

 

 

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting