Login

O historickém znaku obce Adamova

Adamov u Českých Budějovic vznikl z hornické osady, založené někdy v polovině 16. století Ondřejem Ungnadem ze Suneku, držitelem královského zástavního panství Hluboká. V roce 1554 bylo v místě doloženo 60 domů, kde bydleli horníci. Hlubokou Ungnad vyženil s Bohunkou z Pernštejna, jejíž otec Vilém získal toto panství do zástavy od krále Vladislava II. Jagellonského v roce 1490. V roce 1561 byla zástava českou královskou komorou vyplacena Adamovi Ungnadovi ze Suneku, Ondřejovu synovi, který jako špatný hospodář panství zadlužil. V roce 1562 prodala komora Hlubokou do dědičného držení Jáchymovi z Hradce (* 14. 7. 1526, † 12. 12. 1565), nejvyššímu kancléři Království českého. Jeho dědicem se stal syn Adam II. z Hradce (* 1546, † 23. 11. 1596). Adam byl od roku 1585 nejvyšším kancléřem a od roku 1592 nejvyšším purkrabím Království českého. Jako nejvyšší purkrabí požádal císaře Rudolfa II., aby jeho městu Adamovu byl udělen znak. Císař jeho žádosti vyhověl a vydal o tom listinu datovanou na Pražském hradě dne 6. 2. 1595 (základní informace k historii Adamova: Čapek, František Josef: Adamov, bývalé horní město. Adamov 1996, dále jen Čapek; Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. I. díl. Praha 1996, s. 26 – 28; Profous, Antonín: Místní jména v Čechách. I. Praha 1947, s. 3, dále jen Profous).

 

Originál privilegia, udělující městu Adamov znak, se nedochoval. Zprávu o podobě znaku máme k dispozici díky konfirmacím městských práv královnou Marií Terezií (6. 11. 1747) a císařem Josefem II. (21. 10. 1782), které se zachovaly v originále (SOkA České Budějovice, AM Adamov, sign. I – 3, I – 4). V konfirmaci Marie Terezie je na poslední straně foliantu kolorovaná kresba adamovského městského znaku. Vedle toho existuje opis těchto listin v tzv. Saalbuchu (Národní archiv, Saalbuch 240, fol. 511 – 520). Čapek, pisatel historie Adamova z roku 1996, přináší v obrazové příloze fotografii pravděpodobně kancelářského konceptu nebo opisu privilegia Rudolfa II. s miniaturou. Tento opis není součástí fondu AM Adamov v českobudějovickém okresním archivu a Čapek ve své publikaci neuvádí zdroj (snad Národní archiv, Stará manipulace, P 106 – A 1).

 

Privilegium Rudolfa II. z 6. 2. 1595 mělo podle jeho opisu následující znění: „…Bergstadt Adamstadt dieß hernach Beschriebene Wappen und Kleinodt so in Nahmen ist an Schilt nach der Lenge zweÿ gleiche Theÿl abgetheilet deßen Vorder und Rechtes Roth oder Rubin farb darinen Unten biß gegen der Helfte deß Schilt Reichent am gelber aufgestelter See oder Meer Ancker und ob den desen ein gelbe oder güldn Farbe Köniḡch Cron darüber widerumb ein Schwartzerfarb mitirter Lateinischen Verschter Bustab A der andere und linckte theil aber deß Schildt widerumb in zweÿn gleiche Theil nach der Zwerck abgetheilt deßen Unters in Acht gleiche von der Rechten gegen der Linken Seiten absengenk Feder oder Straßen Schremblweiß unterschiedn deren erste, drite, fünfte, und sibende weiß oder Silber, die andere fierte, seckte und achte aber Roth oder Rubin farb, in obern feldt gleich auf der Abtheilung ein griener dreÿfacher Bühel oder Woßen, darüber Kreuzweiß über ein ander geschwenkt stehend Schlögl und eÿßen, nach ort sünd gebrauch der Bergleüte, auf dem Schild ein Stüc Helm zu Beÿderseits mit Roth und weißer Helmdecken, und darauf einer Köniḡl. Cron ob derselben erscheinet ein gantzer einfacher Adler mit aufgebreiten flügln, seine füß jederseits von dies Sträckent, und in der Miten durch und durch von Kopf an biß auf den Schwanz, in zweÿ Farben unterschiden, als der Rechte Theil Roth und Rubin, und die Linke Seiten weiß oder Silberfarb…“. Předlohou pro tento přepis byla fotografie opisu listiny Rudolfa II. z roku 1595, jak ji otiskl F. J. Čapek ve své publikaci o Adamovu z roku 1996. Přesnost mého čtení není zcela zaručena, díky méně zřetelné a proti originálu zmenšené předloze (děkuji panu řediteli Státního okresního archivu v Českých Budějovicích PhDr. Danielovi Kovářovi za velice laskavou vstřícnost, kterou projevil posláním kopie konfirmace Josefa II., přečtením popisu znaku města Adamova z konfirmace Marie Terezie a posláním kopie miniatury znaku z této konfirmace. Překlad do českého jazyku viz níže).

 

Výše uvedený přepis popisu znaku města Adamova v německém jazyce není nijak transliterován. V minulosti si však takto počínal například Antonín Rybička, snažící se napravit nedokonalou znalost německého jazyka písaře působícího v české dvorské kanceláři v závěru 16. století, který „psal, jak slyšel“ (ostatně nebyl by to jediný příklad této nedokonalosti v uvedeném prostředí – podobně napsané je znakové privilegium pro město Krupku z r. 1478). Rybička znal text popisu uděleného znaku nikoliv z originálu privilegia, ale zjevně z konfirmačních listin, resp. z  jejich opisů v pražských archivních fondech.  Rybička uvádí následující popis: „Ein Schild nach der länge in zwei gleiche Theile geteilet, dessen vordere rechte Theil roth, darin unten bis gegen der Hälfte des Schildes reichend ein gelber aufgestellter Meeranker und ob demselben eine gelbe königl. Kron, darüber ein schwarzer lat. Buchstabe A. Der andere oder linke Theil aber widerumb in zwei  gleiche Theil nach der zwerch geteilt, dessen unteres in acht gleiche, von der rechten gegen der linke Seite absenkende Strassen schrembsweis unterschieden, deren erste, dritte, fünfte und siebente weiss, zweite, vierte, sechste und achte aber roth ist; im obere Felde gleich auf der Abteilung ein grünner dreifacher Hügel, darüber kreuzweis übereinander stehend Schlegel und Eisen. Auf dem Schild ein Stechhelm mit beiderseits roth und weissen Helmdecken und darauf einer königl. Kron ob derselben ein ganzer einfacher Adler mit ausgebreiteten Flügeln, ausgestreckten Füssen und vom Kopf bis auf die Füsse und Schwanz mit Farben unterschieden, rechts roth und links weiss.“ (Rybička, Antonín: Pomůcky k heraldice a sfragistice domácí. Památky. Listy pro archaeologii a historii. IX. Praha 1874, s. 720 – 721; překlad SK: „Štít po délce ve dva shodné díly rozdělený, jehož přední pravý díl červený, v němž dole do poloviny štítu dosahuje žlutá postavená námořní kotva a nad ní žlutá královská koruna, nad ní černé latinské písmeno A. Druhý nebo levý díl ale opět na dva stejné díly napříč rozdělený, jehož dolní na osm stejných, od pravé k levé straně svažující se cesty [sic] šikmo rozdělují, jehož první, třetí, pátá a sedmá je bílá, druhá, čtvrtá, šestá a osmá jsou ale červené; v horním poli rovnou na dělení zelené trojité návrší, nad nímž zkřížené jedno přes druhé stojící mlátek a želízko. Na štítě turnajská přilba s oboustranně červenými a bílými přikrývadly a na ní královská koruna, na níž celý jednoduchý orel s rozloženými křídly, vytrčenými nohami a od hlavy po nohy a ocas barvami rozdělený, vpravo červený a vlevo bílý. Ideální popis historického znaku Adamova je uveden na závěr rešerše).

 

O znaku Adamova přinášeli zprávy různí autoři odborné heraldické, ale také topografické, encyklopedické a obecně historické literatury. Topograf Jaroslav Schaller psal v roce 1789 o Adamovu a ve vztahu k jeho znaku uvedl pouze takovou informaci, že město obdrželo v roce 1595 od Rudolfa II. privilegium, jehož součástí bylo udělení znaku, který je v privilegiu vyobrazen. Schaller znak nepopsal (Schaller, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen, Dreyzehnter Theil, Budweiser Kreis, Prag u. Wien 1789, s. 37, dále jen Schaller). Jedním z prvních, kdo přinesl popis znaku města Adamova, byl Johann Gottfried Sommer v roce 1841 (Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. Neunter Band, Budweiser Kreis, Prag 1841, s. 44, dále jen Sommer). Díky absenci tinktur je tento popis de facto heraldicky neupotřebitelný. Můžeme spekulovat o tom, zda Sommerovi nebyl předlohou pouze otisk pečeti, zda v jeho době ještě originál privilegia existoval, či zda autor obdržel z Adamova dostatečně kompletní a věrohodné informace. V uvedené době mohl Sommer mít k dispozici sbírku otisků městských a úředních pečetí a razítek, shromažďovanou několik let před tím Vlasteneckým muzeem v Čechách (dnes Archiv Národního muzea, Eichlerova sbírka; o jejím obsahu ve vztahu k Adamovu viz níže) a její vytěžování zřejmě Sommera nenutilo hledat a nacházet další precizující informace.

 

V chronologické řadě zpráv o adamovském městském znaku byla další zprostředkovaná Vincenzem Robertem Widimským, lékárníkem z Města Albrechtic u Krnova, autorem obsáhlého díla o znacích měst v Českém království, vydaném c. k. dvorským a státním nakladatelstvím a tiskárnou ve Vídni v roce 1864. Uvedené kompendium není možné hodnotit jako výsledek soukromé aktivity samotného Widimského. Je velice pravděpodobné, že garantem tohoto počinu, který drží primát prvního souhrnného soupisu městských znaků v Českém království, bylo vídeňské ministerstvo vnitra. Důvod, proč lze takovou domněnku vyslovit, je skutečnost, že po zrušení patrimoniální správy, obdrželo ministerstvo vnitra, v rámci reformy státní správy v roce 1850, také kompetence se vztahem ke komunální heraldice. Pro fungování zřízené heraldické komise byla nezbytně nutná opora ve znalosti již existujících městských znaků.

 

Widimsky uvádí popis i vyobrazení znaku „hornického městečka“ Adamova (Adamsstadtl) s poznámkou, že jde o opis z originálního privilegia („Abschrift des Original-Wappenbriefes“). Celá kapitola o Adamově ve Widimského podání zní: „Es verdankt sein Dasein der Ansiedlung von Bergleuten daselbst, welche hier in den älteren Zeiten den Bergbau betrieben. Den Namen führt es vom ehemaligen Besitzer desselben Adam von Ungnaden, auf dessen Verwendung es von Kaiser Rudolf II. laut eines am 6. Februar 1595 vom Schloss Prag datirten und ausgefertigten Freiheitsbriefes mit den Vorrechten der Stadt Rudolfstadt zum Städtchen erhoben und mit eigenem Stadtwappen begnadigt wurde. Dasselbe ist ein Schild nach der Länge in zwei gleiche Theile getheilt, dessen vorderer und rechter roth oder rubinfarben, darin unten bis gegen die Hälfte des Schildes reichend, ein goldener verkehrt aufgestellter See- oder Meeranker, und über demselben eine gelbe oder goldene Krone, wegen dem früheren Bezitzer, dem Herrn von Rosenberg (siehe Paproský), darüber wiederum ein mit schwarzen Farben formirter lateinischer Verbal-Buchstabe A, bezughabend entweder auf Adam von Ungnad, oder auf den ort Adamstadtel. Der andere und linke Theil nach der Zwerch getheilt, dessen unteres Feld in acht gleiche, von der rechten gegen die linke Seite absenkende Felder oder Strassen schrembsweis unterschieden, und zwar das 1., 3., 5., 7., weiss oder Silber, die andern 2, 4, 6, und 8 aber roth oder rubinfarben, wegen Rosenberg. Im oberen Felde, gleich auf der Abtheilung in Silber, ein grüner dreifacher Bühel oder Wasen, darüber kreuzweis übereinander geschränkt stehend Schlägel und Eisen nach Art und Gebrauch der Bergleute, wegen des Betriebes des Bergbaues daselbst. Auf dem Schild ein Stechhelm, zu beiden Seiten mit roth und weissen Helmdecken und darauf einer königlichen Krone geziert; über demselben erscheint ein ganz einfacher Adler mit ausgebreiteten Flügel, seine Füsse beiderseits von sich streckend und in der Mitte durch und durch vom Kopf bis auf den Schwanz in zwei Farben unterschieden, nämlich der rechte Theil roth oder rubinfarben, und die linke Seite weiss oder silberfarben“ (Widimsky, Vincenz Robert: Städtewappen des österrechischen Kaiserstaates. I. Königreich Böhmen. Wien 1864, s. 6 - 7, No. 11, Adamsstadtl, dále jen Widimsky; „doslovný“ překlad SK: Vděčíme jsoucímu osídlení horníkům tamtéž, kteří zde ve starých časech doly provozovali. Jméno pochází od dřívějšího majitele tamtéž Adama z Ungnadu, na jehož přímluvu od císaře Rudolfa II. podle 6. února 1595 na zámku Praha datovaném a vyhotoveném svobodný list s výsadami města Rudolfova na městečko povyšuje a městským znakem obdarovává. Tentýž je štít na délku na dva stejné díly rozdělený, toho přední a pravý červené nebo rubínové barvy, v něm dole až do poloviny štítu dosahuje zlatá obráceně postavená mořská námořní kotva a nad toutéž žlutá nebo zlatá koruna, kvůli dřívějším držitelům pánům z Rožmberka (viz Paprocký), nad tím dále černou barvou vytvořené latinské verbální písmeno A, poukazuje buď na Adama z Ungnadu, nebo na místo Adamstadtel.  Druhý a levý díl napříč rozdělený, jehož dolní pole na osm stejných, z pravé k levé straně se snižujících polí nebo cest kosmo se rozděluje a sice 1., 3., 5., 7., bílé nebo stříbrné, ostatní 2, 4, 6  a 8 ale červené nebo rubínové barvy, pro Rožmberky. V horní poli, přímo na dělení ve stříbře zelený trojnásobný vršek nebo trávník, nad ním křížem jeden nad druhým šikmo strojící mlátek a želízko, podle způsobu a užívání horníky, pro potřeby dolů tamtéž. Na štítě kolčí přilba, s oboustranně červenými a bílými přikrývadly a na ní královskou korunou ozdobena; nad tím samým se ukazuje úplně jednoduchý orel s rozloženými křídly, jeho nohy oboustranně od něj vystrčeny a uprostřed skrz na skrz od hlavy až po ocas do dvou barev rozdělen, jmenovitě pravý díl červené nebo rubínové barvy a levá strana bílé neb stříbrné barvy).

 

Widimským uvedený popis adamovského znaku není v rozporu s našimi dnešními znalostmi a téměř do detailu se shoduje s výše uvedeným popisem od Antonína Rybičky. Je pravda, že není dosud zjištěno, kdy došlo k fyzické ztrátě originálního privilegia z roku 1595, které nepochybně bylo v držení samosprávy. Ale i tak lze mít za nepravděpodobné, že by ještě v roce 1860, kdy Widimsky ukončil sběr informací pro svou práci, originál privilegia existoval. K dispozici byly dosud v originále zachované konfirmace Marie Terezie a Josefa II. a kancelářský opis či koncept původní listiny z r. 1595 v některém z pražských archivů. V těchto ohledech se můžeme dopustit spekulativní úvahy, že adamovské privilegium stihnul stejný osud, který můžeme předpokládat u sousedního města Rudolfova. Rudolfov se v roce 1620 stal součástí panství města Českých Budějovic a Budějovičtí zakázali Rudolfovským používat udělený městský znak (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 339, dále jen Čarek). Součástí tohoto zákazu mohlo být i odebrání městských privilegií, včetně privilegia na znak. I v Rudolfově se originální privilegium nenávratně ztratilo. Adamov však nikdy nebyl součástí panství města Českých Budějovic. K heslu „Adamsstadtl“ ve Widimského publikaci se ještě jednou vrátíme, až se pokusím o výklad významu jednotlivých figur v adamovském znaku. Widimsky se totiž bez znalosti věci dopouští velice nepřesného glosování jak tinktur, tak některých figur ve znaku.

 

Další, kdo přinesl zprávu o adamovském znaku, byl v roce 1874 výše zmíněný a citovaný Antonín Rybička, jehož zdrojem poznání, jak se zdá, byla konfirmace městských privilegií od Marie Terezie z roku 1747.

 

V hesle Adamov v "Ottově slovníku naučném" z roku 1888 došlo k redakční chybě, když k Adamovu u Českých Budějovic byl přiřazen znak hornického městečka Hůrky na Jindřichohradecku (Ottův slovník naučný, I., Praha 1888, s. 172, vyobr. č. 55). Zřejmě proto, že Adamov u Českých Budějovic se také jmenoval Malé Hory. Místní jméno Hůrky má shodný význam s termínem „malé hory“. Hůrky na Jindřichohradecku se navíc jmenovaly Adamsfreiheit.

 

"Ottovým slovníkem naučným" se nedal zmást německý heraldik Hugo Gerard Ströhl, který v roce 1904 vydal publikaci o znacích měst v Rakousko-Uhersku. Ströhl znak Adamova vlastně nepopisuje v úplnosti a odkazuje na jeho černobílou kresbu vedle textového sloupku, Zde je znak pouze v podobě štítu bez přilby a klenotu. Chybějící části úplného znaku zmiňuje autor v textu. Ströhlova informace o podobě adamovského znaku je přesná (Ströhl, Hugo Gerard: Städte-wappen von Österreich-Ungarn. Wien 1904, s. 55). Mohli bychom se domnívat, že pouhý štít může být vyhodnocen jako neúplný znak a považován za umenšený a neplnohodnotný. Z pohledu heraldiky je pouhý štít bez přilby s klenotem a s přikryvadly nositelem dostatečné informace o znaku a takový znak musíme mít za korektní a bez možnosti jakéhokoliv dehonestujícího odsudku. Vždy to je znak Adamova, ať jde o pouhý štít s figurami, či o štít doplněný přilbou s klenotem a přikryvadly.

 

Ani August Sedláček, autor monumentálního díla o českých hradech, zámcích a tvrzích a zároveň koryfej českých heraldických studií, nic nedal na „zmýlenou“ uvedenou "Ottovým slovníkem naučným" a přinesl popis správného adamovského znaku ve svém historickém místopisu Království českého, který dokončil v roce 1908. Sedláček byl zároveň držitelem mimořádného prvenství, když jako první uvedl popis adamovského znaku v českém jazyce: „Štít polovičný; v pravém poli červeném spatřující se nejvýše písmena A (památka na zakladatele), pod ním zlatá koruna (památka na cís. Rudolfa) a pod ním zlatá kotvice obráceně položená. Levé pole je napříč rozděleno, v horním stříb. jsou ze spodu tři zelené pahrbky a nad tím dvě hornická kladiva pošikem a křížem přes sebe položená. V dolním červeném poli jdou 4 stříbrné pruhy pošikem od pravé horní k levé dolní straně. Nad štítem jest korunovaná kolčí helmice, z níž pokryvadla červená a bílá po štítu splývají a nad helmicí orlice vyletující v pravo červená, vlevo stříbrná.“ (Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého. b. d a m. v. [Praha 1908 / 1909]). Stejně jako Widimsky i Sedláček se dopouští subjektivních a nepřesných pokusů o ikonografický výklad významu některých figur v adamovském znaku. I tento výklad bude níže komentován.

 

V roce 1979 psal o adamovském znaku Alois Přibyl v rámci svého pojednání o heraldice hornických měst a městeček v jižních Čechách. Popis, jen s drobnými odchylkami od současného úzu, je možné vnímat jako dobrý: „Štít polcený, v pravé červené polovině nahoře černé písmeno A a pod ním zlatá korunka se zlatou obrácenou kotvou, levá polovina dělená, v horním stříbrném poli nad zeleným trojvrším zkřížená stříbrná havířská kladívka (želízko a mlátek) s topůrky přirozené barvy, dole pole sedmkrát červeno-stříbrně kosmo dělené. Nad štítem zlatě korunovaná kolčí přilba s červeno-stříbrnými přikryvadly, nad níž se vznáší rozkřídlená červ.-stříbrně polcená orlice, vpravo hledící se zlatou zbrojí“ (Přibyl, Alois: Z heraldiky hornických měst a městeček jižních a jihozápadních Čech. Heraldika XII/1979. Praha 1979, č. 1, s. 2 a 4, vyobr. znaku na s. 3; v popise uvedená zlatá zbroj orlice není součástí konfirmací privilegia z r. 1595 a je hodnotitelná jako subjektivní a ničím nepodložený názor autora popisu).

 

Přibyl zmiňuje svou znalost dvou typů historických pečetí města Adamova, které jsou součástí fondu "Eichlerova sbírka" v Archivu Národního muzea. Ve 30. letech 19. století pořádalo Vlastenecké museum v Čechách soupisovou akci, jejímž cílem bylo shromáždit otisky pečetidel a razítek měst a obcí, far a vrchnostenských úřadů. Na písemnou výzvu muzea reagovala adamovská samospráva dopisem ze dne  30. 6. 1834, jehož přílohou byly otisky dvou typářů do červeného vosku. První z nich je pečeť města a druhá je soudní (rychtářská).

 

Městská pečeť má průměr 46 mm je ohraničená věnečkem směřujícím proti pohybu hodinových ručiček. V pečetním poli je čtvrcený renesanční štít s vykrajovanými boky (má být polcený a vlevo dělený). V 1. poli písmeno „A“ nad korunou. Ve 2. nad trojvrším zkřížená hornická kladívka (mlátek kosmo, přeložený šikmým želízkem). Ve 3. figura, která byla popisem míněna jako kotva, ale zde to kotva není (viz níže výklad významu figur ve znaku). 4. pole je pětkrát kosmo dělené (sudá pole vystouplá). Na štítě kolčí, doprava otočená, korunovaná přilba s přikrývadly a s klenotem orlice (polcení orlice není patrné). Klenot a dolní polovina štítu rozdělují pásku s německým opisem na dvě části. Vpravo: SIGILIA : DER ž F ž PER; vlevo: GSTAT ž S ž ADAMSTAT (Pečeť svobodného horního města, města Adamov; Archiv Národního muzea, "Eichlerova sbírka", kart. 10, panství Hluboká, dále jen ANM-ES; F. J. Čapek tuto pečeť zaznamenává, ale nepřesně ji popisuje). Otisk pečeti umožňuje vyslovit rezultát, že pečetidlo má vyšší výtvarnou úroveň a bylo zpracováno zkušeným řemeslníkem. S ohledem na tehdejší vrchnost Adama II. z Hradce, nejvyššího purkrabího Království českého, je možné, že typář byl vyroben v některé z pražských dílen (výrobou typářů pečetí se zabýval cech zlatníků).

 

Druhá pečeť je soudní. Má průměr 32 mm. Pečetní pole je ohraničené věnečkem směřujícím proti pohybu hodinových ručiček. Mezi 2 – 10 hod. je páska na obou koncích stočená a s opisem: ž GRICHT ž SIGIL+ ž ADAM ž STAT ž. V pečetním poli je čtvrcený renesanční štít s vykrajovanými boky se shodným obsahem polí jako u předchozí pečeti. Štít je bez přilby s klenotem a po stranách ho provázejí písmena Z | O (ANM-ES, kart. č. 10, panství Hluboká). Vyložit význam písmen Z a O, je obtížné, ale možná jde o číslovku 2 | 0 zkracující letopočet 1620. Výklad o signatuře rytce pečetidla je již spekulací. Vedle této pečeti adamovské rychty existovala další, která byla nalezena v českobudějovickém okresním archivu F. J. Čapkem. Její průměr je 31 mm. Pečetní pole ohraničuje věneček vedený proti pohybu hodinových ručiček, vnitřní trojitá lišta je v rozmezí 2 – 10 hod. po obvodu pečetního pole překryta na obou koncích stáčenou páskou s opisem: ž GERICHT ž SIGIL žž ADDAMSTADT ž. V pečetním poli je polcený a vlevo dělený renesanční štít s vykrajovanými boky, nahoře s rolverkem. Členění štítu a umístění figur do jednotlivých polí se neshoduje se žádnou z předchozích pečetí, ale je ve shodě s uděleným znakem. Na štítě není přilba s klenotem a po stranách ho provázejí číslice 9 | 5 (F. J. Čapek, s. 10, kresba pečeti od Miroslava Milece, s. 12; Karel Liška tuto pečeť neregistruje). Číslice 9 a 5, jsou nepochybně posledními dvěma číslicemi letopočtu 1595, které mohu být interpretovány jako letopočet udělení znaku, nebo jako datum výroby typáře.

 

V Archivu Národního muzea je uložen fond s názvem „Karel Liška, Sbírka znaků českých měst“. Karel Liška, velice pilný, důsledný a pečlivý badatel v oboru komunální symboliky, upřel svou pozornost především k městským pečetím. Byl i zdatným kreslířem a tak se jeho kresby jak pečetí, tak i městských znaků staly nedílnou součástí prezentace jeho práce. V jeho sbírce je také karta, přinášející výsledky Liškova bádání v případě města Adamova. Vedle již popsaných pečetí našel Liška ještě otisky gumových razítek z doby po roce 1850. Liškou na této kartě napsaný německý popis městského znaku je vlastně textem Antonína Rybičky z roku 1874 (ANM‚ fond Karel Liška, Sbírka znaků českých měst, kart. l – Budějovicko I.).

 

S jistou dávkou sarkasmu by bylo možné konstatovat, že pomyslným vrcholem heraldického snažení v českých zemích v oboru komunální heraldiky mělo být kompendium Jiřího Čarka z roku 1985. Že ani zdaleka o vrchol nejde, svědčí popis znaku Adamova: „Na rozpoltěném štítě je v pravé, červené polovině od paty až do poloviny štítu dosahující, obráceně postavená kotva barvy zlaté a v horní části je černá iniciála A. Levá polovina štítu je dělená příčně na dvě pole, dolní je rozděleno nakoso osmi pruhy, z nichž liché jsou stříbrné, sudé červené. V horním levém poli stříbrném je nízké zelené trojvrší a nad ním jsou zkřížená hornická kladiva přirozených barev, mlátek doprava vespod. Nad štítem je kolčí helm ozdobený královskou korunou, po stranách jsou červeno-bílé fafrnochy, v klenotu je orlice s rozevřenými perutěmi a rozkročenýma nohama, její pravá poloviny od hlavy až po ocas je červená, levá stříbrná.“ Ilustrující Stanislav Valášek nakreslil znak města Adamova nekonfliktním způsobem, z kterého je zřejmé, že předlohou se mu stala miniatura znaku, která je součástí konfirmace městských práv Marií Terezií z roku 1747. (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 339). V roce 1979 napsal Alois Přibyl popis adamovského znaku v přijatelném znění a je paradoxní, že za šest let poté byl Čarkem použit překlad německého popisu dle Rybičkova čtení a ten v českém jazyce upraven do podoby, která se jeho autorovi zdála být dostatečná. Tím také sděluji, že Čarek sám nedokázal dostatečným způsobem redigovat elaboráty vzniklé v jednotlivých okresních archivech a pragmaticky přebíral sdělované informace bez nutné kritické odborné revize. V roce 1989 byla vydána publikace Karla Lišky s názvem "Městské znaky s ozdobami". V ní je uveden popis adamovského znaku v podobě téměř shodné s popisem uvedeným Čarkem (Liška, Karel: Městské znaky s ozdobami. Praha 1989, s, 24). Kresba adamovského znaku v Čarkově kompendiu městských znaků v českých zemích je dílem Stanislava Valáška, který sice byl profesí grafikem, ale nikoliv zkušeným heraldickým kreslířem. Přesto jeho kresebná interpretace adamovského znaku je velice přesná.

 

Jen pro zajímavost zmiňuji popis adamovského znaku uvedený ve dvou publikacích o české komunální heraldice vydané Josefem Augustinem v letech 1997 a 2001. Znak Adamova je zde popsán takto: „Ve štítě podélně půleném v pravém červeném poli je písmeno A (po někdejším majiteli Adamu Ungnedovi), pod ním zlatá korouhev a kotva. V levém poli, jež je napříč rozděleno, v horní červené polovině tři zelené pahorky a nad nimi hornická kladívka, křížem položená v přírodních barvách. V dolní červené polovině čtyři stříbrné pruhy pokosem. Nad znakem je kolčí helm s červenými a stříbrnými fafrnochy, helm je ozdoben zlatou korunkou, z níž vyrůstá orlice, jíž pravá polovina červená a levá polovina černá, zobák a drápy zlaté“ (sic!). Uvedený popis je konglomerát nepřesných termínů, nesmyslů, rozporů a pravopisných a věcných chyb. Poprvé byl tento popis publikován v roce 1997 a v roce 2001 byl otištěn v shodném znění, aniž byl učiněn pokus o jakoukoliv nezbytně nutnou korekturu. Nedostatečností popisu je absence sdělení o tinktuře písmene A, chybně „Ungnedovi“ - má být „Ungnadovi“ i když jde o sdělení věcně chybné, ve znaku není „korouhev“, ale koruna, horní levé pole není červené, ale stříbrné, v dolním levém poli nejsou čtyři stříbrné pruhy, ale pole je sedmkrát červeno-stříbrně kosmo dělené, fafrnochy nejsou červené a stříbrné, ale přikrývadla jsou červeno-stříbrná, orlice nevyrůstá, ale „je“ a nemá drápy, ale pařáty, není polcená červeno-černě, ale červeno-stříbrně.

 

Zmatení popisu adamovského znaku v obou Augustinových publikacích je umocněno vyobrazením v příloze, které je ve zřetelném rozporu s výše uvedeným popisem. Horní levé pole je stříbrné, jak má správně také být, ale v popisu je uvedeno jako červené; trojvrší je nakresleno jako černé a nikoliv jako zelené; hornická kladívka nemohou, s ohledem na základní heraldická pravidla o rozdílu tinktur, být ve stříbrném poli zlatá – mají být v přirozených barvách (v popise použit nepřijatelný termín „v přírodních barvách“); přikrývadla jsou nakreslena jako červeno-černá a nikoliv jako červeno-stříbrná; orlice nemá dle popisu zlatou, ale stříbrnou zbroj. Uvedená barevnost je v absolutním rozporu s privilegiem Rudolfa II. z 6. 2. 1595, kterým byl Adamovu udělen znak (viz výše). Na tomto místě je možné, s jistou dávkou rozhořčení, položit řečnickou otázku: Má takové počínání smysl? Jaký mají smysl Augustinovy publikace obecně, když jejich obsah má charakter absolutního chaosu? K mé lítosti je laickou veřejností u nás a také v zahraničí vnímána zejména publikace z roku 2001 (protože ta z roku 1997 je prostým reprintem Čarkových Městských znaků v českých zemích z roku 1985) jako hodna pozornosti a je dokonce věřeno, že je revidující, napravující a díky tomu i seriózní – naopak, nemá žádnou takovou vlastnost.

 

Je zřejmé, že zdrojem kresebné podoby adamovského znaku u Augustina je jeho plastické provedení na budově bývalé radnice, resp. rychty (č. p. 4), které bylo převzato do všech detailů. Pokud učiníme srovnání s vyobrazením toho znaku na budově historické radnice s vyobrazením nakresleným Widimskym v roce 1864, pak dospějeme k poznání, že tyto znaky jsou ve shodě. Z toho plyne rezultát, že znak města Adamova na budově bývalé radnice není starší, než je rok 1864. Rozpor v barevnosti snad lze vysvětlit tak, že pro původní obarvení znaku, uskutečněné ve druhé polovině 19. století, byly použity pigmenty s obsahem stříbra (či jiného kovu), které vlivem chemických procesů postupně zčernalo. Při obnově barevnosti znaku ve 20. století, byla „původní“, ale „zčernalá“ polychromie považována za „závaznou“. V Adamově to však mělo daleko širší následky, protože takový znak, ve kterém byla obsažena černá nahrazující jinak korektní stříbrnou (bílou), byl považován za historicky správný a pro praktické užívání jako jediný možný. Reliéfní a vybarvenou zmenšenou kopií tohoto znaku z bývalé radnice byla vyzdobena i kancelář současného obecního úřadu s legendou, že právě tento znak je tradiční a ve správné podobě, zatímco jiná vyobrazení, například v Čarkově kompendiu, jsou chybná. Paradoxně obecní úřad je označen tabulí, jejíž součástí je znak obce s Valáškovou kresbou historicky správné podoby adamovského znaku z Čarkovy publikace, který ale je v zásadním rozporu s představou tradovanou v místě.

 

V Adamově došlo k principiálnímu nesouladu mezi laickou interpretací znaku na bývalé radnici a skutečnou podobou historického městského znaku danou privilegiem z roku 1595, která od té doby nebyla změněna žádným dalším aktem udělovatele, jakým je například polepšení v rámci konfirmace. Adamovští zjevně ztratili povědomost o svém historickém znaku, resp. její správnou podobu nehledali dostatečně důsledně. F. J. Čapek ve své publikaci "Adamov, bývalé horní město" z roku 1996, však historický znak popisuje správně (s. 9 – 10), resp. využil akceptovatelného popisu, stanoveného v roce 1979 Aloisem Přibylem (viz výše). Lze pochopit, že pro mnohé z laiků může mít vyobrazení znaku, doplněné příslušnou dezinterpretující legendou, větší vypovídací schopnost, než jeho korektní odborný popis.

 

Před samotným pokusem o výklad významu jednotlivých figur ve znaku obce je nezbytně nutné přivést na pravou míru již několik století neustále dokola opisovanou nepřesnou informaci, že žadatelem o udělení znaku pro město Adamov, byl Adam Ungnad ze Suneku. Tuto informaci, zřejmě jako první, uvedl topograf Schaller v roce 1789. Po něm ji zcela nekriticky opakovali mnozí: Sommer - 1841, Widimsky – 1864, Ottův slovník naučný – 1888, Ströhl – 1904, Sedláček – 1908, Profous – 1947, Liška – před r. 1975, Přibyl - 1979; nikoliv však Čarek – 1985 a Liška - 1989.  Nesmyslnost výše uvedeného tvrzení spočívá ve skutečnosti, že v roce 1595, kdy byl znak městu Adamovu udělen, nebyl Adam Ungnad již téměř 35 let držitelem „Ungnadovských hor“, jak se Adamov původně jmenoval. Dědičným držitelem, společně s panstvím Hluboká, byl Adam II. z Hradce. Byl to on, jako nejvyšší purkrabí Království českého, kdo žádal císaře Rudolfa II. o udělení znaku jeho městu. Ve znaku Adamova se tato skutečnost projevila v užití některých figur, jejichž původ je jednoznačně v rodovém erbu pánů z Hradce.

 

Vincenz Robert Widimsky a po něm ještě August Sedláček se pokoušeli vnášet do popisu znaku města Adamova další informace ikonografického charakteru. Widimsky například má kotvu a korunu v červeném poli za znamení se vztahem k pánům z Rožmberka s odvolávkou na Paprockého dílo "Diadochos" z roku 1604, jehož obsahem jsou, krom jiných, i kapitoly o českých šlechtických rodech. Je však zřejmé, že Widimsky i na jiných místech není schopen rozlišit pány z Rožmberka a pány z Hradce a má všechny za jeden rod se jménem Rožmberkové. Dokonce nemá za podivné, že ti, dle něj stejní Rožmberkové, mají v erbech jednou růži červenou ve stříbrném štítu a jindy růži zlatou ve štítu modrém (viz celá řada znaků jihočeských měst a městeček). Velké písmeno A vnímá jako poukázání buď na křestní jméno Adama Ungnada ze Suneku, nebo jako odkaz na jméno místa „Adamstadtel“. Červeno-stříbrné kosmé dělení ve 4. poli opět považuje, díky kombinaci tinktur červené a stříbrné, za připomenutí pánů z Rožmberka, zřejmě prostřednictvím barevnosti jejich rodového erbu, resp. podoby dolního pole poslední „orsiniovské“ varianty rožmberského erbu. To do jisté míry potvrzuje Widimského nedostatečné orientování se v podobách rodových erbů předních českých šlechtických rodů, protože ani kotva a ani koruna nebyla součástí erbu pánů z Rožmberka, ale naopak pánů z Hradce, které Widimsky ovšem má za Rožmberky. Sedláček subjektivitu Widimského sdělení znásobuje svým doplňujícím výkladem. I on má písmeno A za připomenutí zakladatele Adama Ungnada ze Suneku. K tomu lze připojit polemizující poznámku, že v intencích uvedené představy vztahu písmene „A“ k historickým vlastníkům hornického městečka, mohlo zrovna tak být poukázáno na Adamova otce Ondřeje Ungnada, jehož křestní jméno se německy psalo jako Andreas také s „A“ na začátku. Zlatou korunu nad kotvou má Sedláček za „památku na cís. Rudolfa“ – takový výklad musíme odmítnout jako neopodstatněný a mimořádně zcestný.

 

Na tomto místě je vhodné obrátit pozornost ke znaku sousedního města Rudolfova, které obdrželo znakové privilegium dne 30. 12. 1585, tedy deset let před Adamovem. Udělovatel byl shodný – císař Rudolf II. Znak Rudolfova lze popsat: Polcený štít. Vpravo dělený, nahoře sedmkrát stříbrno-červeně dělený, dole ve zlatém poli zkříženy kosmé želízko se šikmým mlátkem, obojí přirozené barvy. Vlevo v modrém poli zlatý korunovaný dvouocasý lev s červeným jazykem, převýšený zlatým písmenem „R“.

 

Co mají společného znaky Adamova a Rudolfova, krom udělovatele v jedné osobě? Mají shodnou základní koncepci členění štítu – polcení a dělení v jedné z jeho půlí. Spojuje je pole v rudolfovském znaku nahoře vpravo a v adamovském dole vlevo. Jestliže ve znaku Rudolfova lze hovořit o možné inspiraci znakem Uherského království, ve kterém Rudolf II. také panoval, pak v adamovském znaku můžeme mluvit o modifikaci tohoto erbu, pokud ovšem původní záměr nebyl jiný – totiž zobrazit narážku na tzv. staroburgundský erb, jehož držitelem byl Rudolf II. jako vévoda burgundský. Krom jiného jím byl erb „starého“ Burgundského vévodství používán v polceném štítku, společně s „babenberským břevnem“ arcivévodů rakouských, jako tzv. dynastický erb na hrudi císařského orla. Erb „starého“ Burgundského vévodství však byl několikanásobně modro-zlatě kosmo dělený (Gall, Franz: Österreichische Wappenkunde. Wien – Köln 1977, s. 152 – 154). Výklad o možné souvislosti kosmého dělení ve 4. poli adamovského znaku s inspirací burgundským erbem, je neověřitelnou spekulací. Pole se zkříženými hornickými kladívky jednoznačně poukazuje na hornický charakter měst Rudolfova a Adamova.  

 

Písmeno „A“ v adamovském znaku může mít dokonce několikanásobný výklad – nabízí se možnost výkladu jako počátečního písmene názvu města, stejně jako žadatele o udělení znaku Adama II. z Hradce. Představa, že nově vznikající znaky mohou obsahovat nějaké reminiscence na dobu minulou, nebo dokonce na předchozího vlastníka, zde Adama či dokonce Andrease (Ondřeje) Ungnada, je odmítnutí hodná. K takovému konání nebyl žádný důvod. Naopak znak města v uvedené době byl odrazem současně existujících věcných i právní skutečností. Ve znaku Rudolfova bylo písmeno „R“ nad lvem možné vyložit jako počáteční písmeno jména císaře, ale to by pak bylo pravděpodobně korunované například císařskou korunou, jak bylo v jiných případech obvyklé (katedrála sv. Víta na Pražském hradě, mince apod.). Za uvedených okolností může „R“ být počátečním písmenem jména města. Domnívám se, že podobnou úvahu lze použít i pro písmeno „A“ ve znaku Adamova, které je interpretovatelné jako počáteční písmeno názvu města.

 

Pro výklad figury, která je pojmenovaná jako „námořní kotva“ s korunou nad ní, je nutný exkurz pojednávající stručně o vývoji erbu pánů z Hradce, protože je zřetelné, že tyto figury mají vztah právě k erbu tohoto rodu. Z následujícího výkladu vyplyne, že nejde o dvě figury (korunu a kotvu), ale o jedinou heraldickou obecnou figuru - korunovanou unciálu „M“. Prvotním erbem pánů z Hradce byl modrý štít se zlatou růží, která byla zpodobňována také s červeným semeníkem. Na nejstarších pečetích z přelomu 13. a 14. století se poprvé setkáváme se znamením kotvy ve štítě, jako pendantu ke štítu s růží (Oldřich II. z Hradce, 1292, 1300). Původ tohoto znamení zřejmě nebyl genealogický, ale snad odkazoval na zatím blíže nespecifikované označení výkonu královského hejtmanského, či purkrabského úřadu Oldřichem z Hradce v určité oblasti, hradu nebo městě na území dnešního Rakouska. V následujících generacích Oldřichových potomků se již znamení kotvy na pečetích neopakovalo. Ve druhé polovině 14. a na začátku 15. století byla součástí pečetních polí některých pánů z Hradce korunovaná unciála gotického písmene „M“, zřejmě jako odznak příslušnosti k nějakému mariánskému rytířskému společenství, bratrstvu či řádu. V uvedených souvislostech by symbolika korunovaného „M“ zastupovala Pannu Marii jako královnu nebes. Ve stejné době se také objevuje nová podoba erbu, užívaná najednou několika členy rodu ve stejné generaci. V jejich štítech byla dosavadní růže nahrazena hlavou štítu a růže byla jako dosud jen klenotem. Jindřich IV. z Hradce si v roce 1477 dal vyrobit úplně nový typář své pečeti. Pečeť byla pozoruhodná svým dosud nebývalým obsahem. Štít byl čtvrcený. V 1. modrém poli zlatá růže, 2. pole zlato-červeně dělené, ve 3. modrém poli kosmo zlatá kotva, ve 4. modrém poli zlatá korunovaná unciála „M“. Na štítě přilba s  modro-zlatými přikryvadly a s dosud nebývalým klenotem zeleného věnce se zlatými růžičkami mezi dvěma složenými křídly, spodním zlatým a vrchním modrým posetým zlatými srdíčky. Za pozoruhodnou lze mít skutečnost, že Jindřichův nový erb nebyl výsledkem královského či císařského polepšení, ale důsledek svévolného, přesto zjevně suverénního aktu. Jindřich z Hradce svůj znak vytvořil jako konglomerát znamení, která se vyskytla na pečetích jeho předků, nalezených u listin v rodovém archivu na zámku v Jindřichově Hradci. V následujících generacích došlo ještě k úpravě rodového erbu tak, že věneček z klenotu byl kopírován do 1. modrého pole, původní růže z tohoto pole byla přemístěna do středního štítku. 2. pole zůstalo zlato-červeně dělené, ale do 3. bylo umístěno korunované „M“ a kotva zaujala místo ve 4. poli. Klenot rozevřených křídel, z nichž pravé bylo modré a levé červené, každé se sedmi zlatými srdíčky a mezi křídly zelený věneček se zlatými růžičkami, byl zobrazován na čelně orientované korunované přilbě s modro-zlatými přikrývadly. Takový erb používal i Adam II. z Hradce. Nepochybně to byl on, nebo někdo z jeho úředníků, kdo pro znak města Adamova vybral figuru z erbu jeho vlastníka a zároveň obvyklého a nezbytného přímluvce u panovníka. Bylo to zcela v intencích dobových zvyklostí známých ze stejné doby i z jiných míst. Korunovanou gotickou unciálu M je, díky jejímu ikonografickému významu, nutné vnímat jako jednu heraldickou obecnou figuru.

 

Na císařem uděleném znaku města Adamova je zvláštní porušování základního heraldického pravidla o barvě a kovu tím, že do červeného pole je vloženo černé písmeno „A“. Takové porušení elementárního heraldického pravidla muselo být, dle mého soudu, zřejmé i úředníkům české dvorské kanceláře na Pražském hradě. Zřejmě to nebyla jediná nedostatečnost pracovníka této instituce, který vypracovával originální privilegium, protože z textu vyplývá, že němčinou nevládl tak, jak by situace vyžadovala. Z dikce heraldického popisu můžeme usuzovat, že ani znalost samotné heraldiky nebyla jeho nejsilnější stránkou. Můžeme se také domnívat, že nedokázal správně interpretovat figuru korunované gotické unciály „M“ a vnímal ji jako kotvu, která shodou okolností byla také součástí erbu pánů z Hradce, ale obrácená a nekorunovaná. Stejně problematické vnímání této figury můžeme pozorovat v privilegiích pro Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka, potvrzující spojení jeho rodového erbu s erbem vymřelých pánů z Hradce, a pak v následných císařových polepšeních Slavatova erbu. V jednom z těchto privilegií z roku 1642 byla korunovaná gotická unciála „M“ vnímána vídeňským dvorským písařem jako horní polovina heraldické lilie (Kasík, Stanislav: Vývoj znaku Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka. Heraldika a genealogie, roč. XXVI, č. 2, Praha 1993).

 

Můžeme o důvodech nedostatečností adamovského znaku, resp. samotného znakového privilegia, spekulovat tak, že do dvorské kanceláře byl předložen koncept podoby navrženého znaku vypracovaný v korektní podobě úředníkem nejvyššího purkrabího Adama z Hradce a snad i pod jeho přímým dohledem. Správná předloha byla díky nepochopení zkomolena písařem dvorské kanceláře a podle takto zkomolené podoby pak byl stanoven popis znaku v samotném privilegiu. V této souvislosti je podivuhodné barevné vyobrazení znaku, uděleného městu Adamovu v roce 1595, v konfirmaci Marie Terezie z roku 1747. Předlohou pro zde uvedené vyobrazení nepochybně byla miniatura v originálním privilegiu, či jeho kancelářském opisu nebo konceptu. V konfirmaci Marie Terezie je figura korunovaného gotického „M“ v téměř dokonalém v souladu s rodovým erbem pánů z Hradce – listová koruna leží na horním okraji oblouků písmene a nelevituje v prostoru nad ním. S podivem, i písmeno „A“ v horní polovině pravého červeného pole je hodnotitelné jako stříbrné a nikoliv jednoznačně jako černé. Je obarveno podobně jako stříbrná polovina orlice, která je klenotem, či jako některé části stříbrné strany přikrývadel, či stříbrných polí kosmého dělení v dolní části levé půle štítu.

 

Poslední figura, která je hodna výkladu, je klenot červeno-stříbrně polcené orlice. Její podoba má blízko k erbovní figuře pánů z Kolovrat. Vysvětlit ji tímto způsobem je však liché, protože orlici chybí perizonium. Zároveň neexistuje žádný racionální důvod pro použití kolovratské orlice ve znaku Adamova. Orlice, zejména černá ve zlatém štítě, patřila do souboru figur, které byly používány při udělování erbů šlechticům, či znaků městům. Taková orlice byla vnímána jako tzv. „Gnadenzeichen“ – znamení milosti a vyjadřovala tímto způsobem císařovu přízeň. Její červeno-stříbrné tinktury a nikoliv černé zbarvení mohly být podmíněny celkovou koncepcí barevnosti znaku, který je v základním členění červeno-stříbrný. Jsou to tinktury, které jsou vlastní i erbu Českého království a Rudolf II. byl českým králem. Zřejmě i proto nebyla pravá polovina štítu obarvena na modro, jak by bylo možné očekávat, s ohledem na předlohu, kterou byl erb pánů z Hradce.

 

Přes všechny uvedené rozpory, které by mohly svádět k pokusu revidovat podobu adamovského znaku, je nutné držet se jeho historické podoby, dané a potvrzené popisem v privilegiu a striktně odmítnout jakýkoliv pokus o jeho změnu. To se týká i neopodstatněné úpravy barevnosti znaku z nedávné doby, kdy byla zaměněna stříbrná za černou v případě stříbrných částí klenotu orlice a přikrývadel.

Ideální popis znaku obce Adamova: Polcený štít. V pravém červeném poli černé písmeno A nad postavenou kotvou převýšenou korunou, obojí zlaté. Levé pole dělené. V horním stříbrném poli nad zeleným trojvrším zkříženy kosmý mlátek se šikmým želízkem, obojí přirozené barvy. Dolní pole sedmkrát červeno-stříbrně kosmo dělené. Na štítě korunovaná kolčí přilba s červeno-stříbrnými přikrývadly, klenotem červeno-stříbrně polcená orlice.

 

Zastupitelstvo obce na zasedání konaném dne 2. 7. 2012 se zabývalo jak výsledky rešerše o historickém městském znaku, tak návrhy obecní vlajky. Žádostí obce, adresované Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR, o udělení vlajky a stanovení odborného popisu historického městského znaku bylo vyhověno. Na zasedání podvýboru konaném dne 12. 9. 2012 byl schválen návrh vlajky a stanoven její popis: List tvoří červený žerďový pruh, široký třetinu délky listu a osm střídavě bílých a červených kosmých pruhů. V žerďovém pruhu černé písmeno A nad obrácenou kotvou převýšenou korunou, obojí žluté. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

Zároveň byl stanoven popis znaku: Polcený štít. V pravém červeném poli černé písmeno A nad obrácenou kotvou převýšenou korunou, obojí zlaté. Levé pole dělené, nahoře ve stříbrném poli nad zeleným trojvrším kosmý mlátek šikmo přeložený želízkem, obojí přirozené barvy, dolní pole sedmkrát červeno-stříbrně kosmo dělené.

 

Podvýborem stanovený popis historického znaku obce Adamova, korektním způsobem precizoval „ideální popis“ stanovený autorem rešerše a návrhu vlajky Stanislavem Kasíkem. Termín „postavená kotva“ byl nahrazen přesnějším termínem „obrácená kotva“. Rozdílnost způsobu popisu hornických pracovních nástrojů je podmíněn individuálním formulováním textu – zde lze konstatovat „obojí je správně“. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PS PČR nepopsal přilbu s přikrývadly a klenot adamovského znaku. Takové „opomenutí“ je výsledkem praktického aplikování jinak správné teze, že nové obecní znaky nebudou schvalovány s tzv. honosnými kusy, jakými jsou různé druhy korun, přilby s přikrývadly a s klenoty, štítonoši, hesla a pláště. Uvedené pravidlo je však nepřijatelně uplatňováno i v případě historických městských znaků, u nichž existenci honosných kusů, dokonce daných privilegiem, nelze popřít žádným uměle vytvořeným neodborným pseudopravidlem.

 

Popis znaku Adamova lze doplnit o popis přilby s přikrývadly a s klenotem: Na štítě korunovaná kolčí přilba s červeno-stříbrnými přikrývadly, klenotem červeno-stříbrně polcená orlice.

 


Publikováno: Staré Budějovice. Sborník prací k dějinám královského města Českých Budějovic 5. Historicko-vlastivědný spolek v Českých Budějovicích. České Budějovice 2013, s. 25-42.


Vyobrazení:

1 - Miniatura z konfirmace Marie Terezie z 6. 11. 1747.

2 - Znak obce Adamov - kresba Stanislav Kasík. 


Vloženo 12. 10. 2016                                                                 ©  Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting