Aktuální informace Inzerce Napište nám Mapa stránek

O znaku města Mikulášovic

Mikulášovice jsou z písemných historických pramenů známy již od roku 1346. Ves s farním kostelem sv. Mikuláše patřila k panství hradu Honštejn (Hohnstein, Hohenstein), drženým Berky z Dubé. Ves se velice úspěšně vyvíjela a již v polovině 16. století, jako součást panství Lipová, patřila k největším obcím regionu. V 18. a 19. století, díky rozvoji průmyslové výroby, se počet obyvatel mnohonásobně zvětšil. Obyvatelstvo Mikulášovic se živilo plátenictvím, přadláctvím, výrobou stávkového zboží a punčoch. Velkého rozmachu dosáhla velkovýroba nožů. Počtem obyvatel, přesahujícím na začátku 20. století 7 000 (v roce 1910 – 7 670 obyvatel), předstihly Mikulášovice mnohá soudobá historická města.

Dne 4. 10. 1913 požádala obec Mikulášovice císaře Františka Josefa I. o povýšení na město. Žádosti bylo vyhověno císařovým rozhodnutím z 1. února 1916. Diplom měl být vydán 7. 9. 1916, ale s ohledem na úmrtí Františka Josefa I. dne 21. 11. 1916, jej vystavil až císař Karel I. v únoru následujícího roku (SÚA Praha, ŠA 43, kart.59; Krlín, Jan: Soupis dokumentů týkajících se povyšování obcí na městečka a města z fondů Národního archivu. Praha 2007, s. 19, Mikulášovice, Nixdorf, o. Děčín; SOkA Děčín, AM Mikulášovice, kopie žádosti). Představitelé nového města byli úředníky vídeňského ministerstva vnitra vyrozuměni, že po zaplacení stanovené taxy jim bude vystavena příslušná listina, ale také mohou požádat o udělení městského znaku a sloučit oba akty do jednoho privilegia s výhodou možnosti ušetřit výdaje za vystavení dvou samostatných listin. Spojení povýšení Mikulášovic na město a udělení znaku do jednoho privilegia pravděpodobně bylo důvodem odkládání termínu jeho vydání. Zřejmě se čekalo na ukončení procesu schválení městského znaku jak Šlechtickým archivem ministerstva vnitra ve Vídni, tak zastupitelstvem v Mikulášovicích. Uvedený proces měl navíc několik etap.

Když se v Mikulášovicích začali zabývat podobou znaku, vzniklo několik návrhů vypracovaných prof. Hansem Scharfenem z Odborné školy pro kovoprůmysl v Mikulášovicích. Některé z nich by bylo možné hodnotit jako „bizarní“ se snahou vytvářet z heroldských figur nápodobu velkého písmene „N“, které bylo počátečním písmenem tehdejšího německého názvu obce „Nixdorf“. Je zřejmé, že počínání profesora Scharfena by bylo možné hodnotit jako laické. Zastupitelstvo nakonec vybralo takový návrh znaku, který vyobrazoval modro-zlatě polcený štít s patou v přirozené barvě zeminy (hnědá). Zvláštní a zároveň heraldicky zbytné bylo utváření horního okraje štítu čtyřmi půlkruhovými dolů prohnutými liniemi. Do modrého pole byla nakreslena stříbrná přízemní tovární budova s částečně viditelnými a do boků pole mizejícími černými tabulkovými okny a s červenou taškovou střechou. Před budovou stál červený komín s černým topeništěm dole a lapačem jisker nahoře. Do zlatého pole navrhovatel umístil vztyčený stříbrný meč se zlatou záštitou a jílcem, na jehož čepeli byl navlečen zelený vavřínový věnec. Jílec provázel černý letopočet 1916 rozdělený na dvě dvojice čísel. V „hnědé“ patě bylo čtrnáct zlatých obilných klasů vedle sebe. Žádost o schválení návrhu znaku a jeho udělení byla z Mikulášovic odeslána 9. 5. 1916.

Přednosta Šlechtického archivu při vídeňském ministerstvu vnitra a znakový cenzor Karl Schornböck sdělil obci Mikulášovice, dopisem z 5. 7. 1916, námitky k navrženému znaku. V úvodu vyložil princip heraldického pravidla o poměru tinktur a poukázal na jeho vícenásobné porušování. Sděluje, že není v souladu s uvedeným pravidlem červený komín a červená střecha tovární budovy v modrém poli a zlatý jílec a záštita meče ve zlatém poli. Odsudku se dočkala i hnědá barva paty štítu s vysvětlením, že v heraldice není hnědá barva známa. Tovární budovu s vysokým komínem označil za figuru, která „není heraldice vlastní“. Doporučil, aby modré pole bylo nahrazeno červeným a v něm stříbrné ozubené kolo jako symbol průmyslu. Na závěr dodal, že štít bude doplněn stříbrnou „zděnou“ korunou a požádal zastupitelstvo obce o odpověď se souhlasem, aby mohl být vypracován diplom.

Zastupitelstvo obce přípisem z 8. 8. 1916 (tak v příslušné složce v materiálech ve fondu Šlechtický archivu v Národním archivu v Praze, kopie dopisu v SOkA Děčín, AM Mikulášovice, má datum 9. 8. 1916) vyjádřilo nesouhlas s ozubeným kolem a připouští, že tovární budova není vhodným symbolem, ale trvá na komínu. Za pozoruhodný můžeme mít pokus o odbornou polemiku se znakovým cenzorem Schornböckem poukázáním na konkrétní heraldická ustanovení prezentovaná Eduardem von Sacken v jeho publikaci Katechismus der Heraldik, vydané v Lipsku v roce 1872 („Punkten 28, 29 und 30“). Především pak na Sackenovo sdělení o figurách v „přirozené barvě“ a jejich vztahu k ostatním heraldickým tinkturám. Hans Scharfen vypracoval nový návrh v následující podobě – stříbrno-zlatě polcený štít s modrou patou, ve stříbrném poli červený kvádrovaný tovární komín s černým topeništěm a lapačem jisker. Ve zlatém poli stříbrný vztyčený meč se zeleným vavřínovým věncem a letopočtem 1916 po stranách jílce, v modré patě bylo zobrazeno sedm zlatých klasů vedle sebe. Na horním okraji štítu stříbrná zděná koruna s pěti stínkami (SOkA Děčín, AM Mikulášovice).

O dalším průběhu korespondence Mikulášovic se znakovým cenzorem Karlem Schornböckem povědomost nemám. Je však zřejmé, že došlo k dalšímu korigování podoby navrhovaného mikulášovického znaku. Zdá se, že autorem byl opět prof. Hans Scharfen. Byla vypuštěna modrá pata štítu. Štít zůstal polcený, ale barevnost jednotlivých poli byla změněna na modrou a zlatou. Do modrého pole byl vložen stříbrný tovární komín, provázený po stranách po jednom zlatém obilném klasu, každý s dvojicí listů. Zlaté pole zůstalo nezměněno a opět zde byl meč s vavřínovým věncem a letopočtem 1916 po stranách jílce. Znakový cenzor provedl již jen drobnou úpravu vztahu meče a vavřínového věnce, který posunul blíže k záštitě (k činnosti znakových cenzorů ve Vídni viz Mikule, Stanislav: Komunální heraldika v letech 1848-1918. Magisterská diplomová práce. Slezská universita v Opavě. Opava 2005, s. 93 – upravený znak Mikulášovic byl Stanislavem Mikule v diplomové práci popsán: „Modro-zlatě polcený štít, vpravo roste stříbrný tovární komín s černou kupolovitou mříží nahoře a černým otvorem dole, provázený dvěma zlatými klasy, vlevo stojí čepelí, procházející zeleným vavřínovým věncem, vzhůru postavený stříbrný meč se zlatou rukojetí, po obou stranách provázenou rozděleným černým letopočtem 19/16. Štít kryje stříbrná hradební koruna.“).

Přesně rok po nejvyšším rozhodnutí císaře Františka Josefa I. o povýšení Mikulášovic na město, udělil císař Karel I. dne 1. února 1917 Mikulášovicím městský znak. Originál privilegia se zachoval do dnešní doby (Privilegium bylo ještě v roce 2005 v držení městem Mikulášovicemi, dnes v SOkA Děčín, AM Mikulášovice).

Privilegium, kterým císař povyšuje Mikulášovice na město a uděluje městský znak, je vloženo do desek (28 x 28 cm) potažených tmavě červeným sametem, s vytlačeným zlaceným malým císařským znakem na přední straně. Vložená papírová složka je provázaná dracounovou šňůrou a na ní je v mosazném pouzdru s víčkem přivěšena císařova pečeť z červeného vosku o průměru 100 mm a s velkým znakem císaře, drženým štítonoši. Papírová složka má osm nestránkovaných listů. Na stranách první a druhé je vypsáno jméno a tituly císaře. Na straně třetí je text povyšující Mikulášovice na město. Strana čtvrtá a šestá uvádí popis uděleného znaku a na straně páté je jeho vyobrazení signované úředním erbovním malířem Friedrichem Jungingerem („F. Junginger“). Strana sedmá přináší podpisy císaře Karla I. a ministra vnitra Erasma svob. pána Handela, místo a datum vydání privilegia (Wien, 1. 2. 1917). Strana osmá je prázdná.

Popis znaku v privilegiu zní: „Ein von Blau und Gold gespaltener Schild. In dem rechten Felde erhebt sich ein aus Silber quadern erbauter Fabriksschlot, begleitet von je einer stilisierten goldenen Getreideähre. In dem linken Felde erscheint ein pfahlweise auf gerichtetes blankes Schwert, dessen klingen ein Lorbeerkranz umgibt, zu beiden seiten des Griffes ist die gleichmäßig verteilte Jahreszahl 1916 in schwarzen Ziffern angebracht. Auf dem Hauptrande des schildes ruht eine silberne Mauerkrone mit fünf sichtbaren Zinnens.“.

Překlad (doslovný a nepřizpůsobený skladbou vět české mluvnici - SK): „Modrou a zlatou rozštípený štít. V pravém poli se zvedá ze stříbrných kvádrů postavený tovární komín, provázený po jednom stylizovaném zlatém obilném klasu. V levém poli se objevuje kolmo nahoru směřující obnažený meč, jehož čepel vavřínový věnec obklopuje, po obou stranách rukojeti je rovnoměrně rozdělený letopočet 1916 v černých číslicích umístěn. Na horním okraji štítu spočívá stříbrná zděná koruna s pěti viditelnými stínkami.“

Německy znějící text popisu městského znaku v privilegiu je pro nynější potřeby města málo užitečný. Český překlad uvedeného textu již nenaplňuje potřeby české heraldické terminologie používané v naší době. Navíc v popisu chybí podstatné skutečnosti pro korektnost popisu. U komínu nejsou zmíněny dvě nepřehlédnutelné charakteristiky – černé topeniště v dolní části a lapač jisker na vrcholu. Tyto součásti komínu jsou zobrazeny od původního až po všechny korigované návrhy mikulášovického znaku, včetně definitivní a udělené podoby. Jak je patrné v kresbě mikulášovického znaku od Václava Zajíčka z roku 1970, byl onen „lapač“ pojat ve shodné tinktuře jako těleso komína, tvoří s ním jeden hmotový celek a tak vrchol komína v podstatě uzavírá a činí ho nefunkčním (Ruda, Vladimír a kol.: Znaky severočeských měst. Most 1970, příloha). Stejným nedostatečným způsobem nakreslil mikulášovický znak i Karel Liška v roce 1989 (Liška, Karel: Městské znaky s ozdobami. Praha 1989, příloha). Komín není nijak frekventovanou figurou ve znacích českých měst a obcí, ale co činí onen mikulášovický komín rozdílným od jiných je právě ona „zvláštnost“, kterou je lapač jisker. V popise by na tuto mimořádnost mělo být pamatováno a v kresebném pojetí pak jeho zobrazení vyžadováno. Nedostatečnost popisu spočívá také v neuvedení tinktury meče. Z vyobrazení znaku vyplývá, že meč není stříbrný, protože by tím bylo porušeno základní heraldické pravidlo o barvě a kovu (stříbrný meč ve zlatém poli by byl nepřípustný), ale je v tzv. přirozené barvě, čili zde kovový (leštěné železo, ocel). Meč má „namodralou barvu“. V uvozovkách je tento termín záměrně, protože heraldika nezná „namodralou“ barvu. Zde lze uplatnit úzus pro standard popisů znaků – je-li obecná figura zmíněna bez udání tinktury, pak je vnímána jako „v přirozené barvě“. Vavřínový věnec nemá určenou tinkturu. Lze to považovat za nedostatečnost popisu, protože pojem „vavřínový“ věnec nelze automaticky vnímat jako „zelený“ věnec jen proto, že vavřín je v přírodě obvykle zelený - vavřínový věnec může být nejen v heraldice i zlatý, stříbrný, případně jiný. Lze také použít sousloví „vavřínový věnec v přirozené barvě“.

Ke „zděné“ (resp. hradební) koruně na štítě mikulášovického městského znaku lze poznamenat, že v heraldice patří k tzv. honosným kusům a její zobrazování není nezbytně nutné. Hradební koruny v nově udělovaných znacích měst se začaly v Rakousko-Uhersku objevovat zejména na přelomu 19. a 20. století a inspirace byla nacházena u znaků západoevropských měst. Užívání hradebních korun lze mít za zbytnou dobovou „libůstku“. Mohli bychom konstatovat, že u měst nemajících městské hradby byla hradební koruna neopodstatněná, ale její vnímání znakovými cenzory mělo spíše charakter koruny hodnostní. Znak města i bez koruny je plnohodnotným a neumenšeným symbolem, který je i tak jedinečným a nezaměnitelným. Neužitím koruny, stejně jako jejím užitím není způsobena jinost významu znaku. Jde stále o znak města Mikulášovic. Znak s korunou je možné vnímat jako „velký znak“.

Poslední „relevantní“ kompendium české komunální heraldiky z roku 1985 uvádí následující popis: „Štít svisle rozpoltěný, modrý a zlatý. V jeho pravém poli se tyčí vysoký tovární komín, provedený ze stříbrných kvádrů, doprovázený po obou stranách stylisovaným zlatým obilním klasem. V levém poli spatřujeme meč přirozené barvy, jehož vzhůru obrácené ostří ovíjí vavřínový věnec; po obou stranách rukojeti je rozdělený letopočet 1916 v černých arabských číslicích. Na horním okraji štítu spočívá stříbrná zděná koruna s pěti výstupky.“ (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 245). Citovaný popis znaku je ve zmíněném kompendiu nepřesně uveden jako popis z privilegia z 1. 2. 1917. Není tomu tak. Je citován volný překlad popisu z privilegia uvedený PhDr. Janem Smetanou nejprve v jeho článku O znaku města Mikulášovic (in: Vlastivědné zprávy Okresního muzea v Děčíně, č. 1, Děčín 1969, s. 5 – 8) a následně v kompendiu městských znaků v tehdejším severočeském kraji (Ruda, Vladimír a kol.: Znaky severočeských měst. Most 1970, s. 89). V obou případech byl pozměněn pouze začátek popisu. V prvním případě Smetana napsal: „Je to modrý a zlatý štěpený štít…“ a ve druhém: „Znak tvoří modrý a zlatě štěpený štít…“.

Smetanou stanovený popis je nepochybně inspirovaný německým textem ve znakovém privilegiu, ale zároveň je poplatný době svého vzniku na konci 60. let 20. století, kdy česká heraldická terminologie ani zdaleka nebyla ustálena a byla téměř v úplnosti inspirována dobou z přelomu 19. a 20. století. Užitý obrat „znak tvoří“ je svým způsobem nesmyslný, protože znak, ať ve formě abstraktního pojmu, či v podobě fyzicky existujícího předmětu, nemůže nic tvořit. Lze ale sdělovat, že „znak je tvořen“. Ideální však je, vyhnout se jakémukoliv „tvoření“ prostřednictvím odborného popisu (současní čeští vexilologové, umožňují praporům a vlajkám ve stanovených popisech, aby uvedené symboly byly „tvořeny“ prostřednictvím „listů“, tvořivosti principiálně neschopných). Termíny „rozpoltěný“ a „štěpený“ svědčí o rozkolísanosti pojmenování heroldské figury, pro kterou dnes máme jediný doporučovaný a také používaný termín „polcený“. O továrním komínu nemusíme v heraldickém popisu sdělovat, že se „tyčí“ a ani, že je „vysoký“. Stejně tak není vůbec potřebné sdělení, že ve znaku něco „spatřujeme“. Meč má dvě „ostří“ po stranách čepele a to, čím je čepel meče nahoře zakončena je hrot.

V roce 1985 byla v německém Passau vydána publikace o městských znacích v pohraničních územích bývalé Československé republiky. Součástí znakového lexikonu je i kapitola o znaku města Mikulášovic. Autor textu Aleš Zelenka znak popsal: „…blau-gold gespalten, rechts ein silberner Fabrikschlot, flankiert von je einer Getreideähre, links ein aufgerichtetes blankes Schwert mit einem Lorbeerkranz um die klinge, seitlich des Griffes die Jahreszahl 19 – 16“. (Překlad: „…modro-zlatě polcený, vpravo stříbrný tovární komín, flankovaný na každé straně obilným klasem, vlevo vztyčený obnažený meč s vavřínovým věncem okolo čepele, po stranách jílce letopočet 19 – 16“; Zelenka, Aleš – Javora, Tony: Sudetendeutsches Wappenlexikon. Ortswappen aus Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien. Verlag Passavia Passau. b. d. v. [1985], s. 262, Nixdorf). Je zřejmé, že Zelenka měl informace o znaku Mikulášovic pouze zprostředkované a ty byly navíc neautentické. V jeho popisu mikulášovického znaku absentují nepominutelné detaily; např., že tovární komín je kvádrovaný a vyniká z dolního okraje pole, obilné klasy jsou zlaté a letopočet je černý. Také kresba mikulášovického znaku od Antonína Javory prozrazuje, že pro nedostatek informací je improvizací. Jím nakreslený tovární komín je především volný. Je sice kvádrovaný, ale chybí mu charakteristiky komínu zohledněné v privilegiu – lapač jisker a černé topeniště. Javorův komín vypadá jako sloup bez možnosti dostatečné identifikace správné figury. V rozporu s vyobrazením znaku v privilegiu chybí obilným klasům listy a vavřínový věnec má být na čepel meče navlečen a nikoliv přes ni položen.

Publikace z roku 2014, zabývající se obsahem fondu Šlechtický archiv v Národním archivu, uvádí přepis popisu mikulášovického znaku ve znění stanoveném znakovým cenzorem, který je od znění v privilegiu odlišný v drobnostech. Například slovo „begleitet“, znamenající doslova „doprovodit“, „doprovázet“, bylo čteno jako „beseitet“, které je spíše nepravděpodobné („beseitigen“ znamená „odklidit“, „odstranit“). Znak byl v této publikaci také popsán v českém jazyce: „Polcený štít. Vpravo v modrém je stříbrný kvádrovaný tovární komín provázený po každé straně stylizovaným zlatým obilným klasem. Vlevo je ve zlatě meč, jehož čepel ovíjí vavřínový věnec. Jílec meče je po stranách provázen rozděleným černým letopočtem 1916. Na štítě spočívá stříbrná hradební koruna s pěti stínkami (Županič, Jan – Fiala, Michal – Koblasa, Pavel: Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra – Erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy (dodatky), Archivu Národního muzea (dodatky). Praha: Agentura Pankrác, 2014, č. 341, s. 674-675; dále jen Županič a kol., Erbovní listiny).

Popis znaku města Mikulášovic v českém jazyku byl ve výše citované publikaci sestaven Janem Županičem a korigován Michalem Fialou, jak je zmíněno v úvodu edice znakových a erbovních listin v Národním archivu. Zde je doslova napsáno: „Popis erbu je proveden podle textu v listině s tím, že dobové formulace jsou převedeny do dnešní heraldické terminologie a zvyklostí“. K tomu je připojena poznámka pod čarou: „Z důvodů jednotnosti všech popisů jejich závěrečnou podobu korigoval M. Fiala“ (Županič a kol., Erbovní listiny, s. 10). Popisy v uvedené publikaci, „převedené do dnešní heraldické terminologie a zvyklostí“, obvykle nemají s takto stanoveným parametrem mnoho společného a lze je kriticky komentovat. Zde možná měla být použita jiná metodika. Cizojazyčné popisy, měly být přeloženy do českého jazyka a pak stanoven popis v intencích skutečně „dnešní heraldické terminologie a zvyklostí“. Či přistoupit k takovému popisu rovnou. Zde vznikly zvláštní „hybridní“ popisy složené z „otrockého“ překladu a doplněné termíny zdánlivě heraldicky korektními. Při volbě popisu stanoveného „rovnou“, by bylo ideální pokusit o jeho úplnost a nacházet oporu ve vyobrazení znaku.

Županičem stanovený a Fialou kvůli „jednotnosti“ korigovaný popis mikulášovického znaku používá zcela nepřijatelné obraty „v modrém“ a „ve zlatě“, které dokonce nejsou ani výsledkem překladu z německého jazyka. „Modro“ a „zlato“ jako podstatná jména nejsou označením ani pro štít, pole nebo figuru. Jako samostatné výrazy jsou v české heraldické terminologii bez významu. Jedině ve spojení „modré pole“, „zlaté pole“ naplňují svůj terminologický smysl. Ostatně překlad německého popisu je možný pouze ve znění: „V modro – zlatě polceném štítě“. Komentovaná „manýra“ používat pouze označení tinktury ke sdělení o barevnosti štítu nebo pole, je v celé publikaci převažující. Přesto je zřejmé, že snaha o jednotnost popisu, má své výjimky, když v některých popisech je použito standardních terminologických vazeb (Županič a kol., Erbovní listiny, 2014, např. s. 664 – Kosova Hora, s. 668 – Ledvice; s. 671 – Loučeň; s. 673 – Měcholupy; s. 675 – Mýto; s. 676 – Napajedla atd.). Protože popis je fakticky pouze českým přepisem německého textu, který není dokonalý, tak postrádáme zmínku o lapači jisker a černém topeništi, stejně jako o tinktuře vavřínového věnce (pokud nebude přijata konvence, že vavřínový věnec je vždy zelený a je-li jiný, pak se to musí hlásit popisem). Tinktura meče také není zmíněna. Zde však můžeme počítat s přirozenou barvou leštěného železa.

Zmínění citací popisů znaku města Mikulášovic, uváděných ve vybraných titulech odborné literatury, bylo záměrné, aby bylo zřejmé, že odborné terminologické nedostatečnosti textu znakového privilegia z roku 1917 nebyly později eliminovány zcela. Čarek v roce 1985 učinil správné doplnění popisu meče o „přirozenou barvu“. Pro budoucí potřeby bezproblémového užívání městského znaku je nezbytně nutný jeho dobrý odborný popis. Toto konstatování má oporu ve skutečnosti, že podoba znaku není dána jeho vyobrazením, ale popisem. Proto by měl být popis jednoznačný a z pohledu současné heraldické terminologie kvalitní.

Ideálního popisu městského znaku v Mikulášovicích zní: Modro-zlatě polcený štít. Vpravo vyniká stříbrný kvádrovaný tovární komín s černým lapačem jisker a černým topeništěm na odstupňovaném podstavci; komín provázejí dva zlaté obilné klasy každý s dvěma listy. Vlevo meč s vavřínovým věncem navlečeným na čepel, vše v přirozené barvě a po stranách rukojeti po dvou černých číslicích letopočtu 1916. Na štítě stříbrná zděná koruna s pěti stínkami.

V roce 2005 se město rozhodlo pro zavedení městské vlajky. Návrh zpracoval Stanislav Kasík. Po schválení Podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (dále jen PPHV), který zasedal dne 26. 10. 2005, byla 5. 12. 2005 městu vlajka udělena předsedou Poslanecké sněmovny na základě jeho rozhodnutí č. 62 z 15. 11. 2015.

Vlajka města je udělovacím dekretem popsána: „List tvoří čtyři svislé pruhy, střídavě modré a žluté. V žerďovém modrém pruhu vyrůstá z dolního okraje bílý tovární kvádrovaný komín provázený dvěma žlutými obilnými klasy se dvěma listy. V žerďovém žlutém pruhu bílý meč hrotem nahoru provlečený zeleným vavřínovým věncem. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.“

Společně s žádostí o schválení a udělení vlajky byl PPHV požádán o stanovení odborného heraldického popisu historického znaku. Ten byl stanoven v následujícím znění: „V modro-zlatě polceném štítě vpravo vyrůstá stříbrný kvádrovaný tovární komín provázený dvěma zlatými obilnými klasy, každý se dvěma listy, vlevo vztyčený meč přirozené barvy provlečený zeleným vavřínovým věncem, s rukojetí provázenou rozděleným černým letopočtem 19 16“.

Při stanovení popisu historického znaku města Mikulášovic bylo v PPHV rezignováno na jeho nutnou precizaci v intencích potřeb budoucí kresebné konstrukce znaku tak, aby byl v souladu s privilegiem z roku 1917. Nebyla zohledněna skutečnost, že komín má nahoře lapač jisker a dole pod římsou černé topeniště na stupňovitém soklu. Takové opomenutí je možné hodnotit jako chybu, protože ony nezmíněné součásti komína jsou v případě mikulášovického znaku jeho velice speciálními součástmi, kterého ho jednoznačně odlišují od standardu. Nic na tom nemění skutečnost, že popis, stanovený vídeňským znakovým cenzorem v roce 1917, takové detaily opomenul. S tímto již nezměnitelným stavem se musíme smířit. O termínech „vyrůstá“ a „vyniká“ česká heraldická terminologická konvence doporučuje používat první termín pro obecné figury „životné“ a druhý pro „neživotné“.

O tom, že popis znaku Mikulášovic v privilegiu z roku 1917 má své nedokonalosti, zejména ve vztahu k budoucí potřebě znak přesně namalovat, svědčí korespondence grafika Arkopla z Beuthen v Horním Slezsku (pol. Bytom) s mikulášovickým purkmistrem. Město Mikulášovice objednalo u Arkopla namalovaní městského znaku na dřevěnou desku. Z Arkoplova dopisu je zřejmé, že měl nejasnosti o podobě znaku, vyplývající z poslané skici s přiloženým popisem. Konstatuje, že tovární komín má nahoře „čepec“ či „přilbu“ („Haube“), „s velkou pravděpodobností mřížový koš – uzávěr“ („Gitterkorbe“ – Absluss“) a ptá se, zda je ze železa a jaká barva byla stanovena. Zajímá se o tinkturu obilných klasů. Sděluje, že v připojeném popisu, který se skicou obdržel, nejsou uvedené jednotlivosti popsány. Doplňuje, že deska o rozměru 25 x 30 cm a síle 8 mm bude tvaru štítu dole půlkulatým. Na ni bude znak namalován olejovými barvami a lakován proti vlhkosti (SOkA Děčín, AM Mikulášovice, barevná fotografie desky).

Je pozoruhodné, že zcela jinak si počínal Stanislav Mikule v roce 2005, který ve své diplomové práci neopomenul, v jím stanoveném popisu znaku města Mikulášovic, popsat jak lapač jisker („kupolovitá mříž“), tak topeniště („černý otvor dole“). Nelze se však smířit se skutečností, že v současnosti, kdy je zřetelná potřeba odborně přesných heraldických popisů a zároveň nic nebrání tomu (krom subjektivního konání), aby byly ve své preciznosti revidující, není konáno ve prospěch heraldiky jako takové. Stejně tak nebyla popsána stříbrná hradební koruna, která je součástí popisu i vyobrazení uděleného znaku v privilegiu. Stejným způsobem přistupoval PPHV k historickým městským znakům i v jiných případech a zásadně nepopisoval součásti úplného znaku a honosné kusy, jakými jsou přilby s klenoty a přikrývadly (např. Adamov, o. České Budějovice), koruny a štítonoši (např. Abertamy, o. Karlovy Vary) s odvoláním na tezi, která je letitá (inspirovaná Karlem Schwarzenbergem) a nepochybně správná, že u nových obecních znaků nebudou honosné kusy akceptovány. Aplikovat tuto tezi na historické městské znaky je však neopodstatněné a zároveň lze takové počínání hodnotit jako neodborné a odmítnutí hodné, protože takové znaky existují i několik století v nějaké podobě, kterou nelze v současnosti popřít subjektivním odmítáním stanovit popis jejich úplné podoby a dokonce za použití nekorektního postulátu platným pro zcela jinou situaci. Heraldickým expertům v podvýboru nemůže být zatěžko popsat jakýkoliv znak v úplnosti, protože profesně musí bezchybně zvládat popisy i komplikovaných úplných rodových erbů s honosnými kusy. Jejich odborně nedostatečné konání umožňuje vytváření zcela zbytečného „prázdného“ prostoru, který bude nepochybně zaplněn, a je jen otázkou kým a jak. Můžeme mít téměř jistotu, že ono „zaplnění“ bude laické a výsledek tristní.

Publikováno: Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXXVII, č. 2/2017, Praha 2017, s. 52 – 57.

Seznam vyobrazení a popisky:

1 – Znak města Mikulášovic – kresba Stanislav Kasík (2005).

2 – Původní návrh znaku Mikulášovic – kresba Hans Scharfen.

3 – Korigovaný návrh znaku Mikulášovic po cenzorském zásahu – kresba Hans Scharfen.

4 – Znak města Mikulášovic v privilegiu z 1. 2. 1917 – maloval Friedrich Junginger.

5 – Znak města Mikulášovic – kresba Václav Zajíček (1970).

6 – Znak města Mikulášovic – kresba Karel Liška (1989).

7 – Znak města Mikulášovic – kresba Stanislav Valášek (1985).

8 – Znak města Mikulášovic – kresba Antonín Javora (1985).

9 – Znak města Mikulášovic bez koruny – kresba Stanislav Kasík (2005).

10 – Vlajka města Mikulášovic udělená v roce 2005 – kresba Stanislav Kasík (2005).