Login

O znaku obce Hořic na Šumavě

Hořice na Šumavě se poprvé připomínají v písemných historických pramenech nepřímo v přídomku šlechtice Jindřicha z Hořic („Hanricus de Hvritzh“), který svědčil v listině, vydané bratry Jindřichem a Vítkem z Rožmberka dne 19. 3. 1272 ve prospěch jejich matky Hedviky (Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Pars II, Pragae 1882, No. 776, s. 311; dále jen RBM). Týž Jindřich („Henricus de Höritz“) svědčil v další listině Jindřicha z Rožmberka vydané dne 12. 11. 1281 pro cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě (RBM, II, 1882, No. 1265, s. 544; Profous, Antonín: Místní jména v Čechách, I. Praha 1947, s. 698).

 

S uvedeným datem první zmínky k roku 1272 nekoresponduje rok 1248, který je některými autory hořické historie uváděn jako první zmínka o faře při kostele sv. Kateřiny v Hořicích (Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. II. díl. Praha 1997, s. 210, dále jen Kuča; Poche, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech, 1. Praha 1974, s. 434; pramen neuveden). Dovolím si vyjádřit názor, že kdyby taková zmínka skutečně byla podpořena prameny, pak by ji nepochybně uváděli všichni, kteří se historií Hořic zabývali, protože byla-li fara, byl zároveň kostel a byl-li kostel, tak velice pravděpodobně bylo také osídlené místo, v němž kostel a fara stály. Z jiných zdrojů je první zmínka o faře datována do roku 1358, kdy ke kostelu v Hořicích podává faráře vyšebrodský opat Jindřich (Libri confirmationum, I., Pragae 1867, s. 37). O kostelu sv. Kateřiny se usuzuje, že jeho původní stavba je raně gotická (dříve také hodnocena jako pozdně románská) a ta byla nahrazena stavbou vrcholně gotickou – presbytář pochází z roku 1487 (datovaný sanktuář) a loď z období okolo r. 1510.

 

Vznik sídla, z kterého se nakonec vyvinulo městečko Hořice, měl vztah ke starobylé dálkové obchodní cestě vedoucí z Pasova přes Dolní Vltavici, Černou (v Pošumaví), Hořice (na Šumavě) a Boletice dál do vnitrozemí Čech. Hořice ležely právě na této cestě (Anděra, Miloš – Zavřel, Petr a kol.: Šumava. Příroda, historie, život. Nakl. Baset, Praha 2003, s. 426). Zřejmě zde prvotně byla celnice, ve které, po překonání rozsáhlého šumavského hvozdu a řeky Vltavy, se vybíralo clo. Existenci celnice v Hořicích podporuje listina císaře Karla IV. vydaná dne 11. 7. 1349, kterou výnos ze zdejšího cla daruje cisterciáckému klášteru ve Zlaté koruně (Schaller, Jaroslaus: Topographie des Königreich Böhmen. Dreyzehnter Theil. Budweiser Kreis. Prag u. Wien 1789, s. 170).

 

Celniště obecně mohlo plnit trojjedinou funkci – výběru cla, trhu a krčmy (paralely jsou identifikovatelné na řadě dalších míst). Zejména možnost pravidelné nabídky zboží ke směně nebo k prodeji na shodném místě nakonec vedla k jeho trvalému osazení nejen celníky a některými obchodníky, ale také řemeslníky specializovaných řemesel, jakými byli kováři, podkováři, koláři, sedláři, uzdaři ap., později i další profese jako tesaři, sekerníci, zedníci, kramáři, mlynáři, ranhojiči, mastičkáři. Místo s pravidelnými a navštěvovanými trhy, nazývané také trhové místo (něm. Marktflecke) se stalo předchůdcem budoucího městečka. Trh po čase vyžadoval nějakou formu organizace, zajištění bezpečnosti prodejců i kupujících, dohled nad regulérností prodeje, stejně jako nutnost konání ve věcech policejních, soudních a trestních. Ostatně dobře fungující trh byl jako zdroj příjmů i v zájmu vrchnosti, která rozvoj sídla nepochybně podporovala. Zárodkem samosprávných struktur v místě byla činnost vrchnostenského rychtáře. Později byly jeho pravomoci umenšeny ve prospěch volených konšelů v čele s purkmistrem. V případě Hořic se uvažuje o tom, že již před rokem 1290 byla obec trhovým místem.

 

Výše uvedený Jindřich z Hořic získal městečko Kosovu Horu u Sedlčan, po kterém se psal ještě v roce 1293. Historikové se shodnou na tom, že byl příslušníkem rodu erbu růže, ale dosud neznámých tinktur, které by dovolovaly přesnější rodové zařazení. Byl vysloven názor, že držitelé Kosovy Hory erbu růže byli potomci pánů z Landštejna, ale tato konstrukce naráží na nemožnost prokázání takového původu přímou genealogickou posloupností. Usuzuje se tak snad na základě skutečnosti, že Jan z Kosovy Hory (1352 – 1374, syn neznámého otce), dědil po pánech z Landštejna Lomnici (nad Lužnicí; Milec, Miroslav: Přehled pečetí pánů z Růže. České Budějovice 2007, nestr.). Jan neměl potomky a Lomnice se stala majetkem pánů ze Stráže.

 

Jindřich z Hořic a z Kosovy Hory prodal Hořice Závišovi z Falkenštejna. Když byl Záviš v roce 1290 před hradem Hluboká popraven, tak jeho bratr Vítek prodal Hořice cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě. Klášter patřil pánům z Rožmberka, byl jejich fundací a místem pohřbů celé řady generací příslušníků rodu, až do jeho vymření. Opat kláštera vykonával v Hořicích vrchnostenská práva, patřilo mu právo podací ke kostelu sv. Kateřiny a klášter zde měl hospodářský dvůr. August Sedláček má Hořice za městečko k roku 1358 (Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého. b. d. a m. v [Praha 1908/1909], s. 240-241).

 

Aby mohla samospráva v Hořicích plnohodnotně vykonávat všechny své funkce, zejména aby se mohla účastnit právního života samotné obce, stejně jako blízkého i širokého okolí, aby mohla vydávat právně relevantní dokumenty, či se podílet na právních úkonech, které měly být z pohledu práva plnohodnotné a zároveň nezpochybnitelné, bylo nezbytné pořídit typář pečeti. Pečeť byla nepostradatelným a nezbytně nutným ověřovacím a pověřovacím prostředkem, bez kterého by se trhové místo a městečko neobešlo. Na rozdíl od znaku, který byl z tohoto pohledu postradatelným, protože plnil víceméně funkce reprezentační. Celá řada měst a městeček neměla potřebu znaku po celá staletí.

 

Nejstarší doklad o užití pečeti městečka Hořic je z 10. 1. 1399. V Katalogu pečetí, pečetidel a sbírkových odlitků, jako výsledku soupisové akce Archivní správy ministerstva vnitra, která proběhla na přelomu 20. a 21. století ve všech archivech v České republice, je odkaz na zpracované pečeti ve Státním okresním archivu v Českém Krumlově (http://database.aipberoun.cz/pecete/). Do katalogu byla zařazena i výše uvedená pečeť z roku 1399, která byla v roce 2001 zevrubně popsána podle předem stanovené metodiky. Okrouhlá pečeť z přirozeného vosku o průměru 37 mm v misce z přirozeného vosku. Opis gotickou minuskulou, ohraničený vnější a vnitřní lištou, zní: + [si]gillum ž ciuivum ž oppidi ] de ž heericz. V pečetním poli je pětilistá růže s výrazným semeníkem obklopená  minuskulními gotickými písmeny „l“. V uvedeném záznamu je pečetní obraz popsán takto: „V pečetním poli pětilistá růže obklopená svatozáří (kruhem tvořeným z čar)“. Typ pečeti je charakterizován takto: „Pečeť znaková, erbovní figura v pečetním poli“ (SOkA Český Krumlov, Prelátský úřad Český Krumlov, F – 1) Shodná pečeť byla použita k pečetění listiny datované 6. 12. 1417 a 7. 8. 1425. (Vojtíšek, Václav: O pečetech a erbech měst pražských i jiných českých. Zprávy památkového sboru hlav. města Prahy, svazek osmý. Praha 1928, s. 56 – 57; dále jen Vojtíšek).

 

Část obsahu uvedeného záznamu je nutné kriticky komentovat a uvést na pravou míru. Jestliže je v pečetním poli prostá růže nevložená do štítu, pak nelze takovou pečeť pojmenovat „pečeť znaková“ a růži nelze v tomto případě mít za „erbovní figuru“, či dokonce za samotný erb. Růže v pečetním poli je pouze růží v pečetním poli bez možnosti připojení dalších přívlastků. Kdyby růže byla erbovní figurou, pak by musela být součástí erbu. Zde však žádný erb není. Není zde proto, že růže není vložena do štítu, který je nezbytnou součástí erbu či znaku. Jedna ze základních heraldických tezí sděluje: „Bez štítu není znaku“. V této hořické pečeti není štít a tak zde není ani erb, ani erbovní figura a díky tomu nemůže být pečeť nazvaná znakovou. Proč je kladen takový důraz na uvedená slovní spojení, vyplyne z následujícího.

 

Václav Vojtíšek v roce 1928 o této pečeti píše: „…má uprostřed pečetního pole růži o pěti lupenech, obklopenou září“ (Vojtíšek, 1928. s. 87). Svou formulací Vojtíšek potvrzuje, že prostá růže bez štítu nemůže být znakem. Význam, do kruhu složených minuskulních gotických písmen „l“, je obtížné komentovat. Mohou skutečně vyvolávat představu záře či dokonce svatozáře.

 

Ve vztahu k podobě hořické pečeti z roku 1399, kde je v pečetním poli prostá růže bez štítu, není bez zajímavosti zpráva o pečeti v Cetvinách. Dne 1. 8. 1498 vydal Petr z Rožmberka listinu pro městečko Cetviny, kterým krom povolení konání vyjmenovaných trhů, povolil užívání pečeti s rožmberskou růží. V německy psané listině je ono povolení formulováno takto: „…und in craft des briefs gnedigklich begaben, das si auf item insigl die rosen haben sollen und solchen markts insigil in irer notdurfen zu sondern ere des selben marckt ewiglich brauchen mugen…“ (Codex iuris municipalis, Tomus IV-2, Praha 1960, č. 626, s. 373/374; „doslovný“ překlad: „…a silou této listiny milostivě dáváme, že oni na téže pečeti růži mohou mít a toho trhu pečeti v jejich potřebách, zejména jejich téhož trhu navěky vzíti mohou…“ – termín „markt“, v překladu „trh“, je možné vnímat ve shodě s termínem „městečko“). Uvedená listina Petra z Rožmberka z roku 1498 se zdá být možným odrazem obvyklosti povolovat, či umožňovat městečkům a městům v držení pánů z Rožmberka, užívání růže z jejich rodového erbu v městských pečetích. V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že bylo cetvinským povoleno nikoliv užívání rožmberského erbu, ale pouhé růže. Kdyby to bylo jinak, pak by text zněl jinak – např. „…begaben unsere rosenbergische Wappen…“, „…Schild mit eine Rose…“ a podobně.

 

Uvedeným komentářem směřuji k tomu, že je nezbytně nutné vědomí, že pečeť a znak není totéž. Jedno není ekvivalentem druhého pro rozdílný původ, rozdílné vlastnosti a rozdílný způsob užití. V případě hořických pečetí (stejně jako jiných) to platí i v případech, kdy na pečetích je růže ve štítu. Vždy jde o erb vrchnosti, který je v takových případech nezbytné vnímat jako pečetní znamení, a nikoliv jako znak obce, městečka, či města. Toto konstatování je nutné mít na mysli vždy při posuzování hořických pečetí. Skutečnost, že se toto vědomí v určité fázi konstituování městského znaku zcela vytratilo a ve své době byla všeobecně akceptována teze, že na historických pečetích je městský znak, můžeme mít za politování hodné. K uvedenému jevu se budu vyjadřovat.

 

Vlastenecké museum Království českého podniklo ve 20. a 30. letech 19. století rozsáhlou sbírkovou akci, jejímž cílem bylo shromáždit otisky pečetí, či razítek městských, obecních, rychtářských, farních a vrchnostenských úřadů. Shromážděné materiály se staly součástí Archivu Národního muzea a obsáhlého fondu, nazvaném "Eichlerova sbírka". Sbírka byla uspořádána Josefem Eichlerem, profesorem gymnázia na pražské Malé Straně (původní název byl Menší Město pražské). V rámci uvedené akce byl osloven i úřad městečka v Hořicích. Ten 2. 7. 1834 vyhotovil listinu s otisky tří typů pečeti městečka. Je zřejmé, že úřad městečka disponoval v té době originálními typáři. Doklady o datu jejich výroby a užívání, krom jediné z nich, která je v opise doplněna letopočtem, v materiálech zpracovaných úřadem městečka, nenajdeme. Všechny otisky byly provedeny do červeného vosku.

 

Největší z pečetí o průměru 42 mm má vnější čtyřnásobnou lištu a jednoduchou vnitřní. Mezi lištami je opis (začátek na 6 hod.): ] SIGILVM { OPPIDI { HERITZ { ANNO ž 1575 („Pečeť městečka Hořice - léta 1575“). V pečetním poli je renesanční rolverkový štít a v něm růže. Zvláštností ryteckého provedení růže je, že její okvětní lístky (postavení 1, 2, 2) mají zdůrazněnou osu lístku od semeníku až po hrotitý horní okraj. Kališní lístky zobrazeny nejsou. Pečeť byla vyrobena, jak sděluje opis, v roce 1575.

 

Druhá pečeť má průměr 31 mm. Opis (začátek na 7 hod.) je ohraničen vnějším věnečkem a vnitřní lištou: SIGIL ž ] ž OPPIDI ž ] ž HERITZ ] ž ] ž ]. V pečetním poli je rolverkový renesanční štít, v ploše bodovaný (tečkovaný), a v něm růže. Okvětní lístky nejsou hrotitě, ale vydutě zakončené. Kališní lístky patrné nejsou.

 

Třetí pečeť je totožná s předchozí, ale je oválná na šířku 22 mm a na výšku 23 mm (Archiv Národního muzea, Eichlerova sbírka, kart. 10, panství Vyšší Brod, Hořice na Šumavě). Existence více typářů pečetí, které byly používány, svědčí o rozvinuté a aktivní kanceláři hořického úřadu městečka. Pečeť vyrobená v roce 1575 pravděpodobně měla funkci tzv. „pečeti větší“ („sigilum maius“), kterou se pečetily pouze listiny většího významu a důležitosti. Zbývající pečeti mající charakter „pečeti menší“ („sigilum minus“), byly používány pro běžnou agendu. Větší množství používaných „menších“ pečetí mělo také ochranné důvody, zamezující možné zneužití.

 

Karel Liška, svého času významný badatel v oboru komunální heraldikya sfragistiky, vytvářel vlastní sbírku pečetí a razítek českých a moravských měst. Zdrojem jeho poznání byla jak výše zmíněná "Eichlerova sbírka", tak vlastní studium především v pražských archivech. Nalezené pečeti a razítka pečlivě překresloval a vytvářel postupně rozsáhlou databázi, doplněnou vyobrazením příslušného městského znaku. Liška při svém bádání ve Státním ústředním archivu (dnes Národní archiv) našel ve fondu Česká dvorská kancelář „novou“ pečeť městečka Hořic, užitou na listině ze 17. 4. 1729. Typologicky je shodná s předchozími „menšími“ pečetěmi. Vnější čtyřnásobná a vnější jednoduchá lišta ohraničuje opis (začátek na 7 hod.): ž + SIGIL ž ] ž OPPIDI  ]  HERITZ + ž. Dolní okraj stylizovaného renesančního rolverkového štítu přesahuje vnitřní lištu. Tvar štítu je inspirován předchozími pečetěmi. Štít provázejí po stranách čtyři body (2, 2), řazené šikmo a kosmo. Ve štítě je růže s okvětními lístky zvláštního tvaru. Lístky jsou pomyslně složeny ze dvou k sobě přiléhajících obloukově zakončených lístků. Kališní lístky patrné nejsou (Archiv Národního muzea, Karel Liška, Sbírka znaků českých měst, kart. 1, Budějovicko 1, karta č. 18 Hořice na Šumavě).

Z pečetí užívaných v Hořicích se nakonec stal znak městečka. Představu, že to byl ve 14. století Jindřich z Rožmberka († 1310, nebo jiný Jindřich, zemřelý v roce 1346), který Hořicím udělil znak, musíme, jako zcela nevěrohodnou, odmítnout. Zřejmě prvním, kdo s tímto nekritickým dohadem přišel, byl Vincenz Robert Widimsky v roce 1864. Zdá se však, že na základě zdání, které vzniklo v samotných Hořicích a Widimsky se stal pouhým interpretátorem takového zdání. V. R. Widimsky, lékárník z Města Albrechtic u Krnova, se mimo své povolání zabýval sběrem informací o znacích měst a městeček v Českém království. Této aktivity využilo vídeňské ministerstvo vnitra, které po reformě státní správy v roce 1850 převzalo i agendu komunální heraldiky. Ministerstvem jmenovaná heraldická komise musela mít pro svou činnost přehled o podobách již existujících městských znaků. Proto s povděkem umožnila Widimskému dokončit jeho práci na kompendiu městských znaků v Českém království a po shromáždění všech potřebných informací v roce 1860 byla publikace prostřednictvím c. k. dvorské a státní tiskárny ve Vídni v roce 1864 vydána (Widimsky, Vincenz Robert: Städtewappen des österreichischen Kaiserstaates, I. Königreich Böhmen. Wien 1864, s. 46, No. 171 Höritz; dále jen Widimsky).

 

Po Widimském byl nesmysl o udělení znaku Hořicím Jindřichem z Rožmberka opakován v roce 1873 v časopise "Světozor" (s. 322) a v roce 1897 "Ottovým slovníkem naučným" (díl XI., Praha 1897, s. 582). Jak redakce "Světozoru", tak "Ottova naučného slovníku", v úplné shodě nekriticky převzaly Widimského informace a "Světozor" i vyobrazení znaků v podobě černobílých pérovek. Widimského zprávu „relativizoval“ Václav Rytíř, když v roce 1941 tvrdil: „Na přímluvu Jindřicha z Rožmberka na poč. 14. století povýšeny Hořice na město“ (Rytíř, Václav: Heraldická růže. Soupis sídelních městských znaků s obrazem růže, b. m. v. 1941, s. 8, č. 6).  I tato zpráva postrádá hodnověrnost, protože Hořice jsou v pramenech vždy jmenovány jako „městečko“, s jedinou výjimkou v roce 1600, kdy se píše o „mlýnu pod městem“ a v roce 1847 dokonce jsou Hořice jmenovány jako ves (zřejmě omylem).

 

Nevěrohodnost představy o udělení znaku městu kýmkoliv z rodu pánů z Rožmberka spočívá ve skutečnosti, že to nebylo jejich právo, ale právo panovníkovo, do kterého nemohl žádný ze šlechticů o své vůli zasahovat. Námitku, že Rožmberkové se v mnoha ohledech chovali nezávisle na panovníkovi a umenšovali jeho pravomoc například povolováním trhů svým městům a městečkům, lze úspěšně relativizovat. V případech povolování trhů Rožmberky je zřejmé, že právní účinnost takového povolení se týkala pouze rožmberských držav a neměla stejný charakter jako shodný akt provedený panovníkem, z kterého plynuly záruky platné pro celé území království, dotýkající se jak ochrany kupců a jejich zboží, tak kupujících. V kompetencích vrchností bylo povolovat městským samosprávám užívání pečetí a určovat obsah a podobu pečetního pole. U Rožmberků bylo samozřejmé, že jejich města a městečka užívala v pečetích růži, či štít s růží. Na tomto místě znovu s maximálním důrazem konstatuji, že to, co bylo v pečetních polích hořických pečetí, není znak městečka Hořic, ale erb pánů z Rožmberka (resp. znak se vztahem k jejich cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě, který v Hořicích vykonával vrchnostenská práva).

 

V uvedených souvislostech je nutné zmínit skutečnost, že stejné znamení rožmberské růže ve štítě mělo ve svých pečetích více jak patnáct rožmberských měst a městeček: Bavorov, Cetviny, Deštná, Dolní Bukovsko, Frymburk, Horní Stropnice, Hořice na Šumavě, Jistebnice, Mezimostí, Miličín, Mýto, Nechanice, Radnice, Rožmberk, Rožmitál na Šumavě, Sedlčany, Zbiroh.  Rozlišení jednotlivých pečetí, jejichž obsah byl stejný, umožňoval opis, který sděloval, komu pečeť patří. Stejnou možnost však nebylo možné uplatnit u znaků. Téměř všechna jmenovaná města a městečka „přijala“ do svých znaků nediferencovanou červenou růži se zlatým semeníkem ve stříbrném štítu. Uvozovky u slova „přijala“ mají své opodstatnění díky tomu, že znaky vznikly velice pravděpodobně v jediném časovém období (před rokem 1860) a přičiněním zmíněného Widimského, který se opíral o dobové zdání, že pečeti jsou nezpochybnitelnými nositelkami konkrétních městských znaků s vysvětlením, že v městských pečetích celé řady měst městské znaky jsou. Ano jsou, protože také skutečně existovaly jako řádně konstituované znaky měst, ať prostřednictvím panovníkova udělení, nebo prostřednictvím "institutu vydržení". Znaky s takovou charakteristikou se pak běžně uplatňovaly v pečetích. Takový jev, vcelku běžný a známý v celé Evropě, však nikoho neopravňuje k absolutnímu zobecnění, že všechny pečeti měst a městeček nesou v pečetních polích skutečné a nezpochybnitelné městské znaky. Ovšem takové odborně nepřijatelné zobecnění bylo, nejméně od poloviny 18. století až do nedávné současnosti, chápáno jako správné, odborně korektní a všeobecně aplikovatelné nejen v laických, ale také v odborných kruzích, dokonce v odborných kruzích té nejvyšší kategorie, jakými byli znakoví cenzoři v heraldické komisi ministerstva vnitra ve Vídni. Některými odborníky i „odborníky“ je uvedená teze vnímána jako správná i nyní.

 

Znak Hořic nikdy nebyl udělen ani Rožmberky a ani panovníkem. Vznikl až v polovině 19. století tak, že pečetnímu znamení růže ve štítě byly v souladu se znalostí historie místa přiřazeny tinktury podle erbu pánů z Rožmberka (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 153; dále jen Čarek). Problematické je, že stejný postup byl uplatněn u dalších patnácti měst a městeček (viz výše). Díky tomu vzniklo uvedené množství absolutně shodných městských znaků, které nic neodlišuje. Takové zjištění potvrzuje pohled do Widimského kompendia a porovnání znaků jednotlivých výše jmenovaných měst a městeček. Z pohledu heraldiky je takový jev nežádoucí. K základním tezím nejen o městském či obecním znaku patří konstatování, že znak by měl být nezaměnitelným symbolem konkrétní obce. Tato teze však nemůže být považována za platnou ve výše uvedených případech městských znaků s nediferencovanými červenými rožmberskými růžemi ve stříbrných štítech. Konání Widimského musíme mít za nepřijatelné, i když lze chápat podmíněnost jeho rozhodování obecně platným, přesto chybným, názorem, že pečeť je ekvivalentem znaku. Jediné, co odlišuje navzájem znaky rožmberských měst a městeček u Widimského je tvar štítu. Tvar štítu však není nositelem heraldické informace a proto nemůže způsobit odlišnost znaků, jejichž obsah je shodný. S Widimským spolupracující a nám jménem neznámý ilustrátor navíc opatřil téměř všechny jím nakreslené štíty zlatými lemy. Lem je legitimní heraldickou heroldskou figurou, která má schopnost změnit znak tak, že musí být hodnocen jako znak jiný od téhož bez lemu. Tuto součást štítů znaků ve Widimského kompendiu musíme odmítnout a mít ji za kreslířovu neopodstatněnou „heraldickou obsesi“. Widimsky sice nebyl autorem kreseb, ale odpovědnost za obsah tak jako tak padá na jeho hlavu.

 

Jestliže ve Widimského kompendiu vidíme ve vyjmenovaných městských znacích do jisté míry téměř jednotné pojetí růží, pak v Čarkovi, kde znakovou přílohu kreslil Stanislav Valášek, je patrná snaha o vzájemné odlišení těchto znaků. Budeme se věnovat především zde uvedenému znaku Hořic na Šumavě. Čarkem uvedený popis zní: „Na stříbrném štítě je červená pětilistá růže se zlatým středem a zelenými lístky kališními“ (Čarek, 1985, s. 153). Pokud bychom měli takový popis hořického znaku akceptovat, pak podoba růže ve znaku by měla být standardní. Za standardní heraldickou růži máme takovou, která má pět okvětních lístků v postavení 1, 2, 2, semeník a někdy také kališní lístky. Ve znaku Hořic na Šumavě, tak jak jej nakreslil Stanislav Valášek, však o standardní zobrazení růže nejde. Okvětní lístky jsou v postavení 2, 2, 1 a z pohledu rigorózní heraldické terminologie jde o růži obrácenou (růže je otočena o 180o do obrácené polohy). Standardní růži a obrácenou růži nelze z pohledu heraldiky hodnotit jako růže identické. Vzájemná odlišnost růží také způsobuje odlišnost znaku. Při hodnocení znaku v Čarkově publikaci musíme dospět ke konstatování, že zde vyobrazený znak není ve shodě s tradicí pečetních obrazů, ani s následnými podobami znaku a de facto nejde o znak Hořic na Šumavě.

 

Pokusme se zjistit, kde jsou kořeny pro otočení růže, která způsobuje možnost příkrého odsudku. V dochovaných historických pečetích městečka Hořic na Šumavě není ani jedna růže otočena a jejich orientace je standardní. S tím není v rozporu ani Widimsky a ani "Světozor". Ale do "Ottova naučného slovníku" nebyl s podivem převzat znak Hořic z Widimského, resp. ze "Světozoru", jak se dělo v jiných případech, ale byl nakreslen úplně nově – ve stříbrném štítě (pokrytém rostlinným rozvilinovým damaskem) červená obrácená růže se semeníkem a zelenými kališními lístky. Horní okraje okvětních lístků jsou ohnuty dovnitř a jejich osy se směrem k semeníku rozšiřují a vytvářejí představu pětihroté hvězdy (OSN, XI, 1897, s. 582, obrázek č. 1755). Zdá se, že zde použitá stylizace růže našla epigony, kteří začali potvrzovat tuto nijak opodstatněnou změnu. Mezi ně patřil například Karel Liška, který na kartu s hořickými pečetěmi nakreslil barevný městský znak a je zřejmé, i přes typickou „liškovskou“ stylizaci, že předlohou byla kresba v "Ottově naučném slovníku". Dokonce Liška nakreslil osy okvětních lístků jako silné zlaté linie (ANM, Liška). Zatím posledním, kdo takto nepřesně nakreslil znak města Hořic, byl Lubomír Zeman, který kreslil znaky do publikace Karla Kuči, Města a městečka... (Kuča, II, 1997, s. 209).

 

K mimořádnému a heraldicky obtížně akceptovatelnému pojetí hořického znaku se řadí výtvarná kreace Hugo Gerarda Ströhla z roku 1904. Zkušený německý heraldik a obdivovaný heraldický kreslíř se v případě hořického znaku dopustil zcela zbytné heraldické „rozvernosti“. Jím namalovaná růže není standardní heraldickou růží, ale její modifikací, se třemi vrstvami červených okvětních lístků (Ströhl, Hugo Gerard: Städte-Wappen von ‚Osterreich-Ungarn. Wien 1904, tab. Königreich Böhmen II.)

 

Vrátíme se ke grafikovi Stanislavu Valáškovi, který ilustroval Čarkovu publikaci o znacích měst v českých zemích. V jednom z předchozích odstavců jsem kreslíře nazval grafikem a nikoliv heraldickým kreslířem, či dokonce heraldikem proto, že Valášek byl skutečně profesí grafik a zároveň skutečně nebyl heraldickým kreslířem a obor heraldika zjevně nezvládal. I z tohoto konstatování vyplyne, že jeho počínání při kresbách různých městských znaků se stejnou rožmberskou růží, nemůžeme hodnotit jako racionální. Kdybychom totiž posuzovali znak obce Hořic na Šumavě osamoceně, mohli bychom nabýt dojmu, že Valášek se pokusil o odlišení hořického znaku změnou polohy růže. Lze jednoduše doložit, že taková úvaha není možná, protože ze šestnácti jím nakreslených znaků s prostou rožmberskou růží, má tuto figuru obrácenou celkem šest městských znaků (Cetviny, Horní Stropnice, Hořice na Šumavě, Jistebnice, Miličín, Mýto, Sedlčany). U hořického znaku tedy nemůže jít o specifikum. Od běžných znaků s prostou rožmberskou růží jsou odlišné pouze dva znaky – Mýto a Zbiroh, které mají štíty opatřené zlatým lemem, jako výsledek udělení znaku císařem Františkem Josefem I. v roce 1905, resp. 1898. Jedinou další výjimkou oficiálně uděleného znaku císařem Františkem Josefem I. je znak Mezimostí z 11. 5. 1909 (dnes místní část Veselí nad Lužnici). Všechny ostatní znaky, včetně znaku hořického, nebyly konstituovány prostřednictvím panovníkova udělení, ale prostým odvozením od historických pečetí s erbem pánů z Rožmberka.

V prostředí obce Hořice na Šumavě bylo možné na přelomu roků 2010 a 2011 zaznamenat diskusi o podobě znaku obce, kterou pravděpodobně vyvolal Petr Tröster, referent obecního úřadu v Hořicích. Tröster si velice správně uvědomoval rozpor mezi vyobrazeními standardní heraldické růže na historických pečetích a obrácenou růží v hořickém znaku prezentovanou v Čarkově heraldickém kompendiu z roku 1985. K odborné debatě, která by mohla tento rozpor vyložit a řešit, vyzval pány Ivo Janouška a Tomáše Barana a sám se pustil do bádání v českokrumlovském okresním archivu. Z toho pak rezultoval Trösterem napsaný text nevelkého rozsahu s názvem „Problematika grafického znázornění znaku obce Hořice na Šumavě“. Uvedený text jsem obdržel v březnu 2011 k posouzení a k případným připomínkám. V rámci zmíněného Trösterova pojednání jsou citovány texty obou respondentů, které Tröster vyzval k vyjádření názoru. Text je doplněn vyobrazením nejstarší známé hořické pečeti z roku 1399, další pečetí užitou v 18. století a některých materiálů se vztahem ke zkoumanému znaku, které jsou uloženy v okresním archivu Českém Krumlově. Smyslem Trösterovy aktivity bylo prokázat, že podoba hořického znaku nakreslená Stanislavem Valáškem do Čarkovy publikace je nesprávná. To se mu svým způsobem podařilo. Nelze však vyjádřit souhlas s tvrzením, že popis znaku napsaný Čarkem by měl být chybný a „nekorespondující se znakem Pánů z Rožmberka“. Naopak, zde uvedený popis zcela odpovídá tradičnímu rožmberskému erbu. Jak bylo výše zmíněno, tak heraldická růže má standardní způsob zobrazování – semeník a pět okvětních lístků v postavení 1, 2, 2. Je potřebné také vnímat skutečnost, že některé součásti kresebného pojetí rožmberské růže podléhají přípustné výtvarné licenci. Například nezobrazení zelených kališních lístků nelze považovat za chybu. Jsou-li u růže zobrazeny kališní lístky, pak z pohledu odborného popisu je povinnost je hlásit. Jiné jmenovité modifikace heraldické růže jsou naopak mimo možnost přípustné výtvarné licence.

 

Dva závěrečné odstavce zmíněného pojednání Petra Tröstera (s. 8) jsou hodny komentáře. Z odborného pohledu byla velice nekorektní snaha dokázat, že „novodobé pojetí znaku Hořic na Šumavě nejvíce odpovídající běžně používanému grafickému provedení růže“ je akceptovatelné a k používání obcí vhodné. Co je myšleno „novodobým pojetím znaku Hořic na Šumavě“ obsahuje sdělení Ivo Janouška (s. 5), který má za heraldicky správné a korektní cosi, co je jím popisováno: „…u zlatého středu, je stylizací vytvořena zelená hvězda. Pěticípá hvězda je poté pootočena tak, aby její špičky zasahovaly do středů červených listů“. Zde musím s nejvyšší mírou vážnosti zdvihnout pomyslný varovný prst a apelovat na všechny, kteří mají možnost o podobě znaku obce rozhodovat. Pokud připustíme oprávněnost takové stylizace, pak budeme v absolutním rozporu s teorií heraldiky a se způsobem standardního zobrazování růží. Na světě neexistuje heraldická růže, která by měla v sobě „pěticípou hvězdu, pootočenou tak, aby její špičky zasahovaly do středů listů“. „Stylizovaná zelená hvězda ve středu růže“ je heraldická „zhůvěřilost“ a heraldický nesmysl. Jako takový je absolutně a bez výjimky nepřijatelný. Není přípustné, aby takovým diletantsky vulgárním způsobem byl historický znak obce zcela deklasován. Pro znak obce je neakceptovatelný i tak zvaný „modernější“ vzhled, který spočíval nejen v použití „stylizované zelené hvězdy ve středu růže“, ale také v postupném překládání okrajů okvětních lístků přes okraj následujícího.

 

Ve svých poznámkách k pojednání „Problematika grafického znázornění znaku obce Hořice na Šumavě“ jsem k závěrečným odstavcům poznamenal následující: „Pokud by mělo být dospěno k výše formulovanému závěru, že níže uvedené vyobrazení růže (SK 2016 - zde viz vyobrazení samostatné růže)  je tím, které by mělo být akceptováno, pak je nezbytně nutné konstatovat, že by to byl závěr zcela lichý, který by se přiklonil ke zcela neheraldickému řešení a to je jako nesmyslné potřebné kategoricky odmítnout. Heraldika nemůže vnímat „novodobé pojetí“ jakéhokoliv městského znaku, či rodového erbu, státního znaku atd. takovým způsobem, jakým to bylo učiněno zde.  Heraldika zná pouze jednu definici heraldické růže. Je-li v grafickém prostředí možné připouštět svévolné postupy a zobrazovaní individuálních kreací, pak se heraldika takto chovat nemůže, je mnohem rigorózněji a žádnou svévoli nepřipouští. „Moderní vzhled“ nemůže být v heraldice zdůvodněním pro jakoukoliv odchylku od podoby růže dané evropskou heraldickou tradicí, která je dlouhá více jak osm století. To, co je tady vydáváno za přijatelné a akceptovatelné řešení je z pohledu heraldiky doslova katastrofální. Jako výsledek „heraldické nepříčetnosti“ jde o velice hrubý nonsens. A to i za situace, že se to může někomu líbit. Zásadním kritériem umožňujícím odmítnutí je, že uvedená růže se nedá heraldicky popsat – heraldická terminologie nezná způsob, jak popsat to, co je zde nepřesně pojmenováno „střed“, či „pěticípá hvězda“. Součástí základních podob heraldických růží nejsou „pěticípé hvězdy“ (!). Možnost či nemožnost korektního odborného popsání jakýchkoliv kresebných a výtvarných projevů aplikovaným v heraldice, je základním kritériem pro posouzení, zda jde o heraldicky korektní řešení či o odmítnutí hodný heraldický nesmysl. Co v heraldice nelze popsat, se nemůže zároveň v heraldice „jevit“ a co se nemůže v heraldice „jevit“, to pak pro heraldiku „neexistuje“. Z tohoto pohledu není níže uvedená kreace na téma heraldická růže heraldickou růží, protože takto konstruovaná růže je nepopsatelná, proto se nemůže jevit a proto neexistuje. Je nezbytně nutné v případě znaku obce Hořice na Šumavě nalézat jiné řešení. A to řešení heraldicky korektní a zároveň oborově seriózní. A to je bez jakéhokoliv problému nasnadě“ (konec citátu).

 

Tomáš Baran ve svém expozé (s. 6) se dopouštěl nepodložených domněnek o příčinách obrácení růže ve znaku Hořic na Šumavě a dával je do souvislosti s úmrtím Petra Voka z Rožmberka (+ 1611), kterým jeho rod vymřel. Podle Barana otočením růže „bylo symbolicky znázorněno, že jedna kapitola je uzavřena“. Snad tím měl být reflektován občas uskutečněná zvyklost vyjádřit, zejména na sepulkrálních objektech, vymření rodu v mužské posloupnosti tak, že zde vytesaný erb je obrácen „hlavou dolů“ („vzhůru nohama“). Baranovo srovnání pomyslně kulhá v tom, že na náhrobnících byl „hlavou dolů“ otočen celý erb, včetně přilby a klenotu na štítě, a nikoliv pouze znamení ve štítě. Průběh pohřbu Petra Voka z Rožmberka je, díky zachovaným dobovým relacím, znám včetně celé řady detailů a podrobností. Například na znamení skutečnosti, že Petr Vok je „ultimus familiae Rosenbergiae“, byl nad jeho rakví rozlomen rodový erb a ten vložen do rakve k jeho tělu. Výše uvedená Baranova teze je neudržitelná tím, že žádná z hořických historických pečetí nemá otočenou růži. Poprvé se obrácená růže objevuje v hořickém znaku až v roce 1898 v Ottově slovníku naučném, kdy Petr Vok z Rožmberka byl téměř tři století po smrti. Takže dávat do souvislosti smrt Petra Voka z Rožmberka a znak městečka Hořice je prokazatelný nesmysl. Čistě teoreticky by se mělo shodně s Hořicemi zachovat všech 15 měst a městeček majících v pečetích rožmberskou růži a tu po smrti Petra Voka z Rožmberka obracet „vzhůru nohama“. Jak víme, nestalo se tak ani v jediném případě (s doplňujícím konstatováním - pochopitelně!). U samotných Rožmberků (i u pánů z Hradce, či z Landštejna, z Ústí ap., kteří měli s Rožmberky společné předky a používali shodného znamení růže ve svých erbech) nalézáme na jejich pečetích růži obráceně vyrytou v několika pečetích, která v žádném případě nemůže být vnímána jako vyjádření následku úmrtí kohokoliv. Jde pouze o doklad řemeslné dovednosti, resp. nedostatečnosti řemeslného zpracování, rytcem pečetidla.

 

Baran v růži „s lístkem dolů“ nalézá určité přednosti. Například takovou, že by se znak Hořic na Šumavě odlišoval od znaku Rožmberka, Frymburka, Stropnice „i ostatních“. Myšlenka o možnosti odlišení hořického znaku není zcela zavržení hodna. Ale takovou odlišnost je možné vyřešit heraldicky lepším způsobem, než je pouhé obrácení růže. Taková růže má potenciál být předmětem trvalých odsudků nyní i kdykoliv v budoucnosti. Obrácená růže je hodnotitelná jako možná modifikace rožmberské růže. Přesto rigorózně posouzeno o rožmberskou růži již nejde, protože heraldická obrácená růže není shodná s heraldickou standardní růží, která je součástí rožmberského erbu. Proto nelze souhlasit s Baranovým výrokem „obojí užití je správné“. Naopak jedno „užití je správnější“ než druhé, protože hořický znak se standardní heraldickou růží, je řešení hodnotitelné jako nesrovnatelně lepší.

 

Doporučuji obci, aby bylo setrváno u podoby znaku Hořic na Šumavě, kde figurou ve znaku je standardně konstruovaná růže. Je skutečností, že znak obce v této podobě koliduje s celou řadou shodných historických městských znaků. Žádoucí je, aby se hořický znak od jiných odlišoval. Je nepochybné, že obec má, prostřednictvím svých zastupitelů, nezadatelné právo o svém znaku rozhodnout tak, aby skutečně jeho podoba byla odlišná od jiných shodně utvořených městských znaků. Domnívám se, že obec má šanci, aby upravený znak byl v Podvýboru pro heraldiku a vexilologii schválen a udělen předsedkyní / předsedou Poslanecké sněmovny PČR. Velice pádným důvodem by byla právě ona shoda stávajícího hořického znaku s ostatními. Úprava znaku by měla využít možností heraldiky k nekomplikovanému a nenásilnému řešení, v němž stávající růže bude ústřední dominantní figurou. Jistě může obec setrvat u stávající podoby obecního znaku, která ale bude trvale umožňovat záměnu s jakýmkoliv shodným znakem, bez možnosti řádné identifikace skutečného nositele. K heraldicky korektní odlišnosti znaku Hořic na Šumavě však nelze dospět tak, že by byl přijat znak, jehož podoba je zatím akceptována a je součástí webových stránek obce (http://www.horicenasumave.cz/).

Zastupitelstvo obce Hořic na Šumavě na svém zasedání konaném dne 27. 9. 2012 učinilo rozhodnutí o výběru návrhu znaku a vlajky obce. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen PPHV) tuto podobu schválil dne 6. 3. 2013. Předsedkyně Poslanecké sněmovny  PPČR udělila obci Hořicím na Šumavě znak a vlajku dekretem vydaným dne 10. 6. 2013 na základě jejího rozhodnutí č. 53 z 12. 4. 2013. Udělené symboly byly dekretem popsány – znak: „Ve stříbrném štítě se zelenými boky červená růže se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky“; vlajka: „List tvoří tři svislé pruhy, zelený, bílý a zelený, v poměru 1 : 4 : 1. V bílém pruhu červená růže se žlutým semeníkem a zelenými kališními lístky. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3“.

 

K popisu znaku stanovenému v PPHV lze přičinit kritické poznámky. Zopakujme ve stručnosti již výše sdělené skutečnosti. Za historický znak Hořic na Šumavě je považována červená růže ve stříbrném štítě. Stejný znak používá v Čechách více jak deset dalších měst, městeček a obcí. Původ takové shody je v historických pečetích, jako zdroje pro podobu znaku. Uvedenými pečetěmi s růží v pečetním poli projevovali páni z Rožmberka, jejichž rodovým erbem byla růže, majetkový vztah k sídlům, ale ty nebyly myšleny jako znak. V heraldice platí, že jedním ze smyslu existence erbu či znaku je jeho nezaměnitelnost a má jen jednoho nositele. Jak je patrné, tak česká heraldická minulost byla natolik shovívavá, že umožnila, aby onen základní heraldický princip byl popřen (nejen v případě rožmberských růží, ale i v případě kolovratských orlic, českých lvů apod.). Česká heraldická současnost, díky zákonu o obcích, díky existenci PPHV a díky dalším okolnostem, má možnost na základě seriózního odborně precizního konání revidovat podobu historických městských znaků.

 

V případě obce Hořic na Šumavě byla provedena odborná rešerše o historickém znaku obce, která dospěla k poznání, že historický znak obce není specifický a naopak je totožný s desítkou dalších městských znaků zejména v jižních Čechách. Proto bylo obci navrženo, aby svůj znak s růží viditelným způsobem a v souladu s heraldickými pravidly diferencovala. Navržen byl stříbrný štít se zelenými boky a mezi nimi červená růže. PPHV takovou podobu znaku schválil, ale stanovil odborně neakceptovatelný popis: „Ve stříbrném štítě se zelenými stranami červená růže se zlatým semeníkem a zelenými kališními lístky“. Za terminologický exces je nutné považovat použitý termín „se zelenými stranami“.  „Strana“ není konvenční heraldická figura, ale v užívané terminologii se tento termín používá v souvislosti se stanovením obecných principů pro posuzování orientace štítu. Kolář a Sedláček se v roce 1902, spíše spontánně než s rozmyslem, pokoušeli zavést termín „strana“ pro polcení vpravo nebo vlevo (Sedláček, August: Martina Koláře Českomoravská heraldika, část všeobecná, Praha 1902, s. 151; dále jen ČMH I.), ale nikoliv pro bok (ČMH I., 1902, s. 149). Pokud by pro posuzovatele v PPHV měla být heraldická literatura z počátku 20. století jediným zdrojem poznání, pak je to poznání nutně nedostatečné a v 21. století neuplatnitelné bez znalosti dalšího více jak stoletého vývoje české heraldiky a její terminologie. Nelze se zbavit dojmu, že inspirací pro takové konání byla slovenská heraldická terminologie Ladislava Vrtela z roku 2003 (Vrtel, Ladislav: Heraldická terminológia I. Slovenská genealogicko-heraldická spoločnosť, Martin 2003, s. 97 – 98). Navíc PPHV neměl důvod použít termín „strana“, byl-li popisován „bok“, protože v minulosti již tak několikanásobně učinil (Plchov, o. Kladno – 2003; Růžová, o. Děčín – 2007; Dolní Sokolovec, o. Havlíčkův Brod – 2008; atd.; v případě znaků obcí Plchova a Dolního Sokolovce jde dokonce o identickou situaci dvou boků a mezi nimi figura jako v případě Hořic na Šumavě). Po upozornění pisatele tohoto pojednání, byl popis znaku upraven ve prospěch správného termínu „bok“ a ten nakonec obsahoval i text v udělovacím dekretu.

 

Přesto nebyl popis znaku v PPHV stanoven korektně. Při formulaci „ve štítě s boky je nějaká figura“ znamená, že figura podle heraldického úzu vyplňuje využitelnou plochu štítu včetně boků. Navrhovatel, autor tohoto pojednání, v jím stanoveném popise uvedl – „ve…štítě mezi…boky je růže“. Při této formulaci popisu znaku nemohlo být pochyb o umístění růže, přesto byl popis v PPHV revidován. Přeformulováním jinak korektního a použitelného popisu bylo popřeno, že v PPHV byl znám známý princip popisování znaků s figurami překrývajícími jiné figury - například čáp ve štítě s vrchem, kdy dolní části nohou čápa jsou ve vrchu. Popis takto konstruovaného znaku ve znění „ve štítě s vrchem čáp“ byl v minulosti v PPHV již formulován a precizně zdůvodněn PhDr. Karlem Müllerem a pak také několikrát použit. Při konstrukci znaku podle popisu znaku obce Hořic na Šumavě stanoveném v PPHV, bychom museli růži nakreslit tak, že by okvětními lístky částečně zakrývaly i zelené boky štítu. To je ovšem rozporu s kresebnou předlohou znaku, podle které byl v PPHV znak popisován.

 


Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze ročník XXXIV, č. 4/2014, Praha 2014, s. 75 – 87.


Vyobrazení:

1 – Pečeť městečka Hořic na Šumavě z roku 1399 - foto Petr Tröster.

2 – Znak městečka Hořice na Šumavě, in: V. R. Widimsky 1864.

3 – Tzv."moderní" vzhled heraldické růže a předmět polemiky o znaku Hořic na Šumavě z let 2010 - 2011.

4 - Znak obce Hořice na Šumavě dle návrhu Stanislava Kasíka, udělený v roce 2013 - kresba Stanislav Kasík.


16. 10. 2016                                                                                              ©  Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting