Aktuální informace Inzerce Registrace subjektu Napište nám Mapa stránek

Stod

O HISTORICKÉM ZNAKU MĚSTA STOD

Městský znak ve Stodu není dán žádným znakovým privilegiem vydaným panovníkem. Znak se vyvinul z obrazu městské pečeti tak, že figury z pečetního pole byly vloženy do štítu a určena barevnost znaku. Tento způsob vzniku městských znaků je u nás statisticky většinový. Obvyklou nedostatečností uvedeného způsobu vzniku znaku je skutečnost trvalé možnosti neustálého korigování jeho podoby a barevnosti v souladu s dobovými, ideově podmíněnými, či dokonce individuálními náhledy. To proto, že při jakékoliv snaze o korigování podob znaků neexistoval jednoznačný korektiv v podobě znakovéhoprivilegia, kde byl znak popsán a také obvykle vyobrazen – jak uvádějí listiny z 16. století: „pro lepšie pochopenie uprostřed listu mistrovstvím rukau malérskou vymalováno jest“. Z vývoje české komunální heraldiky lze odpozorovat, že téměř každá generace byla schopna vyprodukovat „kritického“ komentátora, nápravce, upravovatele, měnitele znaku, který obvykle prosazoval svou subjektivní vůli, která se nijak neopírala o heraldická pravidla a zvyklosti - kriteriem byla tzv. „tradice“. Byla-li i ona „tradice“ postavena na základě špatných a chybných podob, pak i onen zdánlivě správný „návrat k tradici“ byl krokem chybným a špatnou podobu znaku petrifikující. Mnoho z toho se událo i ve Stodu.

Vztah pečetí a městských znaků je nezbytně nutné vnímat tak, že pečeť a znak není totéž. Jedno není ekvivalentem druhého pro zcela rozdílné funkce. Pečetě sloužily k pověřování a ověřování listin a plnily v právním životě obce důležitou funkci a to jak směrem dovnitř obce, tak především vně ní. Pečetě dávaly listinám, aktům a pořízením všeobecně akceptovanou plnoprávnost. Znak sloužil především k reprezentačním účelům. Z tohoto srovnání vyplývá, že pro plnohodnotný život měst byla nepostradatelná pečeť, ale nikoliv znak, ten byl zbytný. Je faktem, že znak se v městských pečetích běžně uplatňoval tak, že byl vložen do pečetního pole štít městského znaku. Tam kde nebylo štítu, nelze o znaku mluvit. Teprve tehdy, když nastala potřeba znaku, bylo obvykle přihlédnuto k obrazům pečetí a figury zde užité uplatněny v nově vzniklém znaku tak, že byly vloženy do štítu a obarveny, i když někdy byla vhodnost takového postupu sporná. To vše byl počátek zmatků. Hodnocení geneze stodského městského znaku v posledních relevantních heraldických kompendiích nebylo přesné (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985; Jan Pelant, Znaky a pečetě západočeských měst a městeček, Plzeň 1985; např. Čarek uvádí znak městem vůbec neužívaný a Pelant má obraz pečeti za znak).

Nejstarší dochovaný otisk stodské pečeti pochází ze 17. století, ale pečetidlo samotné je nepochybně starší. Městečko bylo v držení kláštera v Chotěšově od roku 1235 a obsah pečeti odrážel na majetkové vztahy – byl zde štítek s trojím jelením parožím jako znak kláštera a mísa s hlavou sv. Jana Křtitele držená dvojící letících andělů, jako snad osobní znamení chotěšovského probošta Jana Mutha (proboštem 1552 – 1558), či jako symbolický odkaz na jeho křestní jméno. Také je uváděno, že znak byl Stodu udělen Karlem IV. za chotěšovského probošta Jana I. (proboštem 1354 – 1366; viz níže Widimsky) – tato domněnka je neverifikovatelná. Výše uvedený obraz byl i na nové větší a menší pečeti městečka z 18. století.

Topografická literatura z druhé poloviny 18. a první poloviny 19. století, popisuje domnělý znak, ale v podstatě je zmíněn pouze obraz v pečetním poli. V roce 1788 Schaller píše: „...führet in Wappen das Haupt des heil. Johann Tauf., und darunter ein dreyfaches Hirschgeweih“ (překlad SK: ...vede ve znaku hlavu sv. Jana Kř., a pod tím trojí jelení paroží; Jaroslaus Schaller, Topographie des Königreichs Böhmen, Bd. 9, Pilsner Kreis, Prag 1788, s. 103). Obsah popisu je z pohledu heraldického naprosto nedokonalý a zároveň neúplný – chybí tinktury a zmínka o andělech. Lze konstatovat, že Schaller nepopisuje znak, ale přináší nedokonalý popis obrazu pečeti. Znak v jeho době zřejmě vůbec neexistoval.

Po padesáti letech psal o tomtéž topograf Sommer. Ten se však netajil tím, že jím uvedené popisy se týkají pečetí - a to pečeti obecní (Gemeindesiegel) a soudní (Gerichtssiegel). Je signifikantní, že o znaku se nezmiňuje vůbec a tím popírá informaci Schallerovu. Obecní pečeť je popsána takto: „Das Gemeindesiegel enthält eine von zwei Engel getragene Schüssel mit dem Haupte des heil. Johannes des Täufers, unter welcher sich ein Schild mit einem dreifachen Hirschgeweih (das Wappen des wladyken Hroznata) befindet“ (překlad SK: Obecní pečeť obsahuje dvěma anděly nesenou mísu s hlavou sv. Jana Křtitele, pod kterou se štít s trojnásobným jelením parožím [znak vladyky Hroznaty] nachází). Soudní pečeť je popsána takto: „Das Gerichtssiegel besteht gleichfalls aus dem Wappenschilde Hroznatas mit der darüber befindlichen Göttin der Gerichtichkeit“ (překlad SK: Soudní pečeť sestává shodně ze znakového štítu Hroznatova s nad ním se nacházející bohyní Spravedlnosti). K tomu je autorem dodána zcela nepravděpodobná informace: „Beide Siegel hat die Stadt vom 10. chotieschauer Propste Johann I. im J. 1363 erhalten“ (překlad SK: Obě pečeti mělo město od 10. chotěšovského probošta Jana I. v roce 1363 obdržet; Johann Gottfried Sommer, Das Königreich Böhmen, Bd. 6, Prag 1838, s. 113). Můžeme konstatovat, že ještě v roce 1838 nebyl ve Stodu používán městský znak.

Z pečetního obrazu obecní pečeti se vyvinul městský znak tak, že vše bylo položeno do štítu a určeny tinktury. Teprve v roce 1864, v kompendiu znaků měst a městeček v Českém království, je učiněna vůbec první zmínka o skutečném znaku města Stod (něm. Staab) v barevném provedení (Vincenz Robert Widimsky, Städtewappen des österreichischen Kaiserstaates I., Königreich Böhmen, Wien 1864, Staab, č. 476, s.123 ). Zde je znak v německém jazyce popsán takto: “...Propste Johannes I. mit Genehminung Kaiser Karl IV. mit dem Stadtwappen begnadigt. Dieses Wappen besteht aus einem rothen Schilde, im dessen Fusse ein goldenes schildchen mit drei Paar schwarzen Hirschgeweihen (2, 1) – Wappen des Stifters de Chotieschauer Klosters, des Wladiken Hrožnata – über diesen eine aufrechtstehende goldene Schüssel mit dem Haupte des heiligen Johannes des Täufers dargestellt ist. Zwei einander gegenüber kniende und schwebende Engel halten mit der einen Hand die golden Schüssel, mit der andern Hand das schildchen mit den Hirschgeweihen“ (překlad SK: Probošt Jan I. s povolením císaře Karla IV. městský znak udělil. Tento znak se sestává z červeného štítu, v jehož patě zlatý štítek s třemi páry černých jeleních paroží (2, 1) – znak zakladatele chotěšovského kláštera, vladyky Hroznaty – nad tím postavená zlatá mísa s hlavou svatého Jana Křtitele zobrazena je. Dva nad tím proti sobě klečící a vznášející se andělé drží jednou rukou zlatou mísu, s druhou rukou štítek s parožími). K uvedenému konstatování o udělení znaku proboštem chotěšovského kláštera lze sdělit, že jde pouze o dohad, který se neopírá o žádný relevantní doklad. Navíc probošt neměl právo udělovat znaky městům, byť by patřily instituci, ve které proboštoval. Jeho kompentence končila u pečeti.

Na tomto místě lze komentovat zjevnou nepřijatelnost pracovních postupů V. R. Widimského. Jak je patrné, tak Widimsky znal texty obou topografů – Schallera i Sommera. Jejich informace kombinoval s tím, co se dozvěděl z pravděpodobného korespondenčního dotazu ze stodského městského úřadu. Získané informace přehodnotil a jejich význam nepřijatelně posouval. Jestliže Sommer píše o obecní a soudní pečeti v souvislosti s aktivitou desátého chotěšovského probošta Jana v roce 1363 s jistou opatrností, jak lze vyrozumět z formulace – obě pečeti mělo město obdržet (tedy nikoliv jednoznačné tvrzení, že město obdrželo), tak Widimsky už fabuluje sdělením, že propošt udělil stodským nikoliv pouhé pečeti (soudní pečeť, díky užití obrazu alegorické postavy Spravedlnosti, je produktem až 18. století), ale rovnou městský znak a to ještě se svolením krále Karla IV. Zmínka o panovníkovi má dát smyšlené zprávě „punc“ věrohodnosti a zdá se, že se opírá o autorovo možné vědomí, že probošt sám o sobě by nemohl znak udělit.

Ottův slovník naučný v díle z roku 1906 přináší kapitolu o Stodu a zmiňuje popis znaku v následujícím znění: „V červeném štítě spatřujíc se dva vznášejícící se andělé, držící jedněma rukama mísu s hlavou sv. Jana Křt. ozářenou a druhýma opírající se o zlatý štítek, na němž jsou troje jelení parohy“ (Ottův naučný slovník XXIV, Praha 1906, s. 142 - Stody). V roce 1909 popsal znak Stodu August Sedláček: „Červený štít a na něm dva andělé vznášející se, držíce jedněma rukama mísu s hlavou sv. Jana Křtitele ozářenou, a druhými opírajíce se o zlatý štítek, na němž jsou troje jelení rohy (erb Hroznatův)“ (August Sedláček, Místopisný slovník historický Království českého, b. d. a m. v. [1908], s. 831). Sedláčkův popis je jednoznačně stylisticky mírně upraveným popisem, který je uveden v Ottově naučném slovníku. A jeho zdrojem je popis od Widimského. Překvapuje, že koryfej českých heraldických studií nedokázal terminologicky odlišovat rohy a parohy – „jelení rohy“ jsou nesmyslným spojením, nejen v heraldické terminologii. August Sedláček nebyl vždy tím, za co byl a stále je vydáván. Jako mnoho jiných, byl i on schopen být pragmatickým a zároveň nekritickým opisovačem.

K prvnímu zmatení v nahlížení podoby stodského znaku došlo někdy po roce 1918, kdy bylo za znak města považováno znamení z místní historické soudní pečeti užívané ještě v roce 1850, a jejíž obraz byl proveden v plastické podobě na průčelí radnice (dříve budova soudu). Ve 30. letech 20. století bylo užíváno souběžně dvou razítek města jedno s městským znakem a druhé s obrazem ze soudní pečeti. Zřejmě na základě nekritického hodnocení užívaných symbolů a pod dojmem vzniku republiky, ve které byla obecná tendence odmítat cokoliv, co by připomínalo zaniklé Rakousko-Uhersko, bylo přistoupeno k akceptování symbolu soudního. A to do té míry, že bylo v roce 1962 psáno, že v roce 1932 byl za správný znak Stodu považován zlatý štít se stříbrným parožím (Franz Muhr, Städtewappen der Heimatkreis Mies, Dünkelsbülh 1962, s. 190 - 191). To je zcela proti heraldickému pravidlu „o barvě a kovu“, protože byl použit kov na kov (stříbrné paroží ve zlatém štítu – nemyslitelné, nepřijatelné, neheraldické, přesto v následující době nekriticky a zároveň nepochopitelně akceptováno odbornou literaturou „nejvyšší úrovně“ – viz níže).

K definitivnímu odklonu od historického městského znaku došlo v 60. letech 20. století, kdy městský národní výbor začal užívat znamení ze soudní pečeti v modro-stříbrně polceném štítu. Toto rozhodnutí bylo s ohledem na existenci historického městského znaku nekonzistentní. Způsobem tvorby pak bylo zcela laické a heraldicky nekorektní. Polcení štítu bylo inspirováno bílo-modrým praporem, který město užívalo nejméně již v roce 1929, kdy o jeho podobě byla činěna zmínka. Uvedený znak byl městem vnímán jako platný. Heraldická literatura uvádí jeho popis: „…znak tvoří…polcený štít, jehož pravá polovina je modrá a levá stříbrná. Uprostřed štítu je zlatý štítek se třemi páry černých jeleních parohů (2+1), z něhož splývají přikryvadla, která jsou v pravé polovině štítu stříbrná a v levé modrá. Nad hroznatovským štítkem vyrůstá stříbrná postava Spravedlnosti se stříbrným mečem v pravici a stříbrnými vahami v levici. Pod štítkem leží na stříbrném pruhu napravo obrácený stříbrný dvouocasý lev se zlatou korunou na hlavě“ (Jan Pelant, Znaky a pečetě západočeských měst a městeček, Plzeň 1985, s. 229). Autor publikace by dnes nepochybně stanovil lepší popis. Například tím, že by nepoužil odjinud převzatou formulaci o párech jeleních parohů. Při stávajícím popisu by musely ve znaku být zobrazeny v páru dva samostatné jelení parohy a nikoliv paroží, které označuje figuru, která má parohy rostoucí ze zobrazené temenní části lebeční kosti. Tedy přesně tak, jak je to vyobrazeno ve znacích odvozených z erbu Hroznaty Tepelského. Velice důležitá je Pelantova poznámka k podobě jím popsaného znaku: „Kdyby byl při tvorbě nového znaku výhodněji použit celý modrý štít, nemuselo dojít k porušení základního heraldického pravidla, že se nemá klást kov na kov (stříbrná levá polovina postavy Spravedlnosti, lva a pruhu jsou na stříbrném poli) a také přikryvadla by mohla být na obou stranách hroznatovského štítku stejná“. K tomu dodává, že je rozpor mezi soudní pečetí, kde je lev dvouocasý a vyobrazením na radnici, kde je jednoocasý.

K předchozímu odstavci lze učinit poznámku. Z toho, co nakonec bylo považováno za městský znak, zřetelně vyplývá, že v 60. letech 20. století neměl jeho tvůrce představu o tom, zda to, co je prosazováno jako městský znak, je v souladu s pravidly heraldiky. Respektive k ničemu takovému přihlíženo nebylo. A kdyby snad, tak jen zcela povrchně. Lze připustit tušení elementárního pravidla o barvě a kovu, když byla levá přikryvadla obarvena na modro. To mohlo být považováno za dostatečné vyhovění pravidlům, ale v rozporu s pravidly byly ponechány zbylé figury. Byl to znak špatný.

Existoval-li od 60. let 20. století ve Stodu znak ve výše popsané podobě, pak je podivuhodné, že ještě v roce 1975 Jiří Louda zmiňuje stodský znak v podobě shodné s Widimskym z roku 1864 (Jiří Louda, Znaky československých měst, Praha 1975, s. 36; v předchozím vydání z roku 1972 Louda znak města Stod nezmiňuje). Takové publikování nijak nedokazuje, že ve Stodu došlo k návratu k původní podobě městského znaku z 19. století. Pouze jsme svědky pravděpodobného „okouzlení“ Widimského znakovým kompendiem, resp. nedostatečného a povrchního zpracování tématu v publikaci, která neměla jinou ambici než být populárně naučnou.

O tom, že v podobě městského znaku nebylo zcela jasno, ukazuje i publikace o městských znacích z roku 1985, kde je uveden následující popis: „Na zlatém štítě je trojí stříbrné (!) paroží, dvoje nad jedním; každý paroh má šest špicí. Po stranách štítu jsou stříbrné fafrnochy. Nad štítem vyrůstá poloviční postava personifikované Spravedlnosti v podobě ženy bíle oděné, světlovlasé, se stříbrným mečem se zlatou rukojetí v pravici a zlatými vahami v levici. Pod štítem leží na ozdobné stříbrné římse stříbrný dvouocasý lev s pozdviženým ohonem a s korunou na hlavě“. Popis znaku je neheraldicky beletristický a terminologicky nepřijatelný (jelení paroh má výsady a nikoliv špice; navíc „špice“ je v české heraldické terminologii neopodstatněný germanizmus). V detailech je popis rozdílný od vyobrazení v příloze, kde lev má pouze jeden ocas a nikoliv dva, jak je uvedeno. Autor textu Jiří Čarek (byl-li to skutečně on a nikoliv pracovník plzeňského okresního archivu, jako skutečný zpracovatel výsledků základního výzkumu) vyjádřil užitím vykřičníku podiv nad porušením elementárního heraldického pravidla o barvě a kovu, když do zlatého šítu byla vložena tři stříbrná jelení paroží. K tomu se zřejmě vztahuje poněkud alibistické konstatování: „Městský národní výbor užívá však tohoto znamení už téměř tři desetiletí a trvá na něm jako na platném znaku“. Z toho jednoznačně vyplývá, že Čarkovu publikaci nelze považovat za kritické kompendium české komunální heraldiky, ale spíše za souhrn představ o podobách městských znaků zprostředkovaných okresními archivy a v případě Stodu laického názoru někoho (resp. kohokoliv) z tehdejšího městského národního výboru. A to na základě zdání Franze Muhra z roku 1962 (resp. 1932) a nové omítky budovy MěNV (dříve soudu) obarvené na žluto s bílými doplňky – v tomto duchu byl zedníky obarven i štukový znak v tympanonu v průčelí. Možná právě takto barevná byla omítka budovy soudu již před rokem 1932 a shodně vypadá i dnes po další nové obnově fasád. Čarkovi lze vyčítat, že se nepokusil nejméně o kritický komentář a jediným možným závěrem – znak Stodu je v této podobě chybný, nepochybně ahistorický a proto hodný nekopromisního odmítnutí. Nic takového se však nestalo – Čarkovi stačil pouhý vykřičník.

Je přinejmenším pozoruhodné jak dva autoři, jejichž publikace vyšly ve stejném roce (1985) se v názoru na podobu městského znaku ve Stodu liší. A to podstatným a nepřehlédnutelným způsobem. Jestliže je možné „Čarkovu“ podobu stříbrných paroží ve zlatém štítě odmítnout jako znak odporující heraldickým pravidlům, pak znak prezentovaný Pelantem, má shodně nepřijatelné vlastnosti, i když je koncipován odlišně.

Na základě zpracované rešerše, jejímž částečným extraktem je výše uvedený text, byl v roce 2003 stodskému městskému zastupitelstvu předložen následující návrh k řešení podoby městského znaku. Základním postulátem pro další kroky bylo nezbytné odmítnutí heraldicky nekorektní a neseriozní podoby městského znaku, uvedené v publikaci Jiřího Čarka, Městské znaky v českých zemích z roku 1985. Bylo doporučeno, aby město Stod řešilo podobu svého znaku s definitivní platností a pro oprávněnost svého rozhodnutí se opřelo o následující fakta.

- Jedině město samo má právo o podobě svého znaku s konečnou platností rozhodnout – i když je doporučováno požádat Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR o stanovení popisu (nikoliv o schválení; v určitých případech dochází i k udělení předsedou PS PČR). Tím se podoba znaku dostane do databáze městských a obecních znaků v České republice (REKOS – viz webové stránky Poslanecké sněmovny PČR) a nebude již měněna.

- Konstituování městského znaku bylo i v 60. letech 20. století možné za určitých a všeobecně akceptovaných pravidel. Tím bylo schválení podoby městského znaku plénem MěNV. Zároveň bylo doporučováno konzultovat podobou znaku s Komisí pro otázky městských znaků při Archivní správě ministerstva vnitra. Vědomost o tom, že by užívaný znak byl schválen plénem MěNV, se nedochovala a pravděpodobně ani k takovému způsobu konstituování nedošlo. Zcela jisté je, že s uvedenou komisí projednáváno nic nebylo, protože výsledek by nemohl být takový, jakým je v Čarkovi uvedená podoba. Tímto se otvírá možnost považovat uvedenou podobu znaku za neoficiální a to může podpořit oprávněnost rozhodnutí zastupitelstva města o korektní podobě znaku.

Město Stod na počátku 21. století, mohlo řešit podobu svého městského znaku v podstatě třemi možnými způsoby:

- 1. Setrvat u stávající podoby městského znaku, uvedené v publikaci Jana Pelanta, Znaky a pečetě západočeských měst a městeček, z roku 1985, s tím, že i nadále bude zřejmé, že jsou porušována heraldická pravidla a podoba městského znaku bude trvale předmětem kritiky a odsudků. Bude se neustále otvírat prostor pro budoucí snahy o nápravu, korigování a změny znaku a to v konečném důsledku může vést ke zcela nekritickým podobám, které nakonec mohou být zcela nepřijatelné. Setrvání u stávající podoby znaku je neseriózní, zejména ve vztahu k budoucnosti, protože město ví o skutečnostech, které vedou k nezvratitelné kritice městského znaku. To „ódium“ tu zůstane již navěky a bude mít stále více přídech „heraldické ostudy“.

- 2. Upravit podobu stávajícího znaku tak, že dojde k jediné změně, kterou bude úprava štítu z modro-stříbrného polcení na štít celý modrý s tím, že figury Spravedlnosti, přikryvadla a lev na soklu zůstanou stříbrné, vlasy Spravedlnosti, váhy, příčka a jílec meče, koruna a zbroj lva budou zlaté a jazyk lva červený. Tato úprava je z pohledu heraldického zcela bez závad. Nezpůsobuje změnu pohledu na podobu historického městského praporu, protože ten tvořený pruhy v barvě bílé a modré, bude korektně odvozen i od takovéhoto znaku.

- 3. Vrátit se k původní historické podobě znaku, kterým byl červený štít s hlavou sv. Jana Křtitele, anděly a štítkem s parožím. Návrat k této podobě by byl absolutně legitimní. Znak byl městem užíván nejméně od druhé poloviny 19. století až na počátek století 20. Pokud by bylo činěno srovnání s tradicí současného znaku, která se počítá na 40 let, pak to je s tradicí dlouhou téměř století u předchozího znaku, srovnání obtížné.

O znaku města Stod rozhodlo zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 5. 8. 2003. Podobu znaku a vlajky projednal podvýbor pro heraldiku a vexilologii dne 4. 2. 2004. Předseda Poslanecké sněmovny znak a vlajku udělil dne 9. 6. 2004. Dekret znak popisuje takto: „V modrém štítě zlatý štítek s trojím (2, 1) černým parožím. Na štítku ze stříbrných přikryvadel vyrůstá stříbrná postava Spravedlnosti se zlatými vlasy držící v pravici stříbrný meč se zlatým jílcem a v levici zlaté miskové váhy. Pod štítkem stříbrný dvouocasý korunovaný lev se zlatou zbrojí a červeným jazykem ležící na stříbrné trojité římse.“ Zároveň byla udělena vlajka s popisem: „Modrý list se svislým bílým vlajícím pruhem širokým jednu třetinu délky listu. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3“.

Publikováno: Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a hradlická společnost v Praze. Ročník XXXII, číslo 1/2012. Praha 2012, s. 72 - 81.

www.heraldika-terminologie.cz
© Pavel Palát, © Stanislav Kasík, jakékoli kopírování obsahu stránek bez vědomí autorů je zakázáno.