Login

O znaku městyse Panenského Týnce

Panenský Týnec, znak - kresba Stanislav Kasík (2015).

Panenský Týnec, znak - kresba Stanislav Kasík (2015).

V historicko-vlastivědné literatuře se běžně uvádí, že první zmínka o Panenském Týnci, resp. původně pouze o Týnci, je uvedena v zakládací listině benediktinského kláštera v Kladrubech u Stříbra, vydané v roce 1115 českým knížetem Vladislavem I. (Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae. Tomus I., Pragae 1904-1907, Num. 390, s. 393-403; dále jen CDB; Profous, Antonín – Svoboda, Jan: Místní jména v Čechách. Díl IV. Praha 1957, s. 411; dále je Profous-Svoboda, IV.). Tato listina je zařazována do souboru listin zvaných v současnosti „kladrubská falza“. Zakládací listina kladrubského kláštera byla jejím editorem archivářem Gustavem Friedrichem označena za „falzum z 13. století“. To nijak neznamená, že by listina byla falešná, ale nezachovala se v originále. Existují tři její opisy ze 13. století. Jeden je uložený v archivu University Karlovy v Praze (označovaný jako opis redakce A), dva další jsou obsahem shodné a jeden je zapsán do vídeňských dvorských desek (redakce B1), druhý je v listináři Archivu Národního muzea (redakce B2) a třetí v Knize privilegií kladrubského kláštera ze 17. století v knihovně University Karlovy (redakce C). Má se za to, že obsah listin je formálně akceptovatelný jako odraz skutečných majetkových poměrů kladrubského kláštera.

 

Pasáž týkající se Týnce zní: „In Tinz calefactorem stupe Castri“ („v Týnci topiče/kotláře lázně tábora/ležení/tvrze/hradu? - nejasné“; CDB I., s. 399). Gustav Friedrich lokalizuje zmíněný Týnec (něm. Teinitzl) do politického okresu Stříbro. To by znamenalo, že se nemůže jednat o dnešní Panenský Týnec.

 

Mezi „kladrubská falza“ je zařazena i listina českého knížete Bedřicha, který v roce 1186 konfirmoval výše uvedenou kladrubskou zakládací listinu svého děda knížete Vladislava (CDB I., Num. 405, s. 425-438). Ani tato listina není známa v originálním znění, ale jen z celkem sedmi opisů, z nichž nejstarší je z 13. století (vídeňské dvorské desky). Znění zmínky o Týnci je shodné s předchozí listinou („Castri“ je napsáno jako „Chastri“, resp. „Chazstre“). I zde editor Gustav Friedrich umístil zmíněný Týnec ke Stříbru. V obou listinách, vzápětí po zmínce o Týnci následují jména dvou dalších vsí - Libušína a Úherců. První z nich je u Slaného a druhá je u Loun, resp. v sousedství dnešního Panenského Týnce. To vedlo novou generaci historiků k revizi Friedrichova určení Týnce jako vsi u Stříbra, s příklonem k Týnci u Loun (resp. mezi Slaným a Louny).

 

Polemizující konstatování uvedené na konci předchozího odstavce může potvrzovat bezesporu pravá listina papeže Řehoře IX. pro klášter benediktinů v Kladrubech, potvrzující institucí držený majetek a práva. Listina není přesně datována a historiky bylo odhadnuto, že byla vydána okolo roku 1239 (Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pars I. Pragae 1855. No 979, s. 454-456; dále jen RBM). Zde je napsáno: „In provincia Zlanensi: Vherci. Tinci et Lubosin villas cum decimis et pertinentiis suis“ („V provincii slánské: Úherce, Týnec a Libušín vsi s desátky a příslušenstvím jejich“). Takovým zněním je významně popřeno, že by zde uvedený Týnec byl u Stříbra, ale naopak je „v provincii slánské“ a má tak možnost být pozdějším Panenským Týncem. Lze také vyloučit, že by se jednalo o Týnec u Kolče, který je jihovýchodně od Slaného, protože tato ves patřila vyšehradské kapitule (Profous-Svoboda, IV., 1957, s. 409).

 

I když v zakládací listině kladrubského kláštera knížete Vladislava (1115) a její konfirmaci knížetem Bedřichem (1186), byl zmíněn „topič“ nebo „kotlář“ z Týnce, pak v papežově konfirmaci (okolo 1239) se jednalo už o celou ves s platem a příslušenstvím. Zpětnou dedukcí bychom mohli dospět k závěru, že o dnešním Panenském Týnci píše už listina z roku 1115. Je jisté, že tento časový vztah je v současnosti vnímán jako relativně pevný a neměnitelný. I když by bylo možné rok 1115, jako rok první zmínky o Panenském Týnci, relativizovat tvrzením o nemožnosti doložit, že se skutečně jednalo o ves, která byla předchůdcem dnešního městyse, přesto zůstane při stanovení roku 1115 jako roku prvním zmínky o obci i proto, že je nemožné dostatečně věrohodně prokázat opak.

 

Zřejmě ve 2. polovině 13. století došlo ke změně vlastníka vsi Týnce ve prospěch šlechtického držitele, kterým byl Habart ze Žirotína, stavebník hradu Žirotína (v současnosti Žerotína) nedaleko dnešního Panenského Týnce. Existuje domněnka, že Týnec obdržel Habart od krále jako kompenzaci za Louny, které jako královskou zástavu odňal Habartovu otci. Habart je také prezentován jako zakladatel městečka Panenského Týnce (Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, III. Severní Čechy. Praha 1984, s. 541). Můžeme nacházet mnoho dobrých důvodů, proč páni ze Žirotína věnovali místu zvanému Týnec tolik péče. Nepochybně měli potřebu vytvořit náhradu za ztracené Louny a vytvořit podmínky pro tvorbu příjmů v době, kdy byly opouštěny poddanské naturální dávky ve prospěch dávek peněžních. Důvody tedy byly ryze pragmatické. Týnec ležel na trase významné zemské cesty spojující Prahu s královskými městy na severozápadě království – Žatcem, Louny, Mostem, Bílinou, Teplicemi, Chomutovem, Kadaní – a také s hraničními přechody v Krušných horách. Nikoliv bezdůvodně se hlavní páteřní ulice v Týnci jmenovala Lipská po městu „Leipzig“ v Sasku. Tok zboží na této cestě vedl ke zřízení trhu v Týnci. Možná zde byla i celnice a krčma. To vše bylo zdrojem trvalých příjmů. Založení kláštera jako soukromé šlechtické fundace umožnilo Žirotínům zařadit se po bok nejen panovníkovi a příslušníkům panovnického rodu, ale také dalším šlechtickým zakladatelům „rodinných“ klášterů – Rožmberkům a cisterciákům ve Vyšším Brodu, Markvarticům a cisterciákům v Mnichově Hradišti a dominikánům v Jablonném, pánům z Rýzmburka a cisterciákům v Oseku, velmoži Hroznatovi zv. Tepelskému a premonstrátským klášterům v Teplé a v Chotěšově, Kolovratům a klášteru obutých augustiniánů v Ročově atd. Páni ze Žirotína se tak postarali nejen o hmotné zaopatření sebe samých a svých potomků ale také o svou duchovní spásu.

 

Vůbec první nezpochybnitelná zmínka o Týnci je v latinsky psané listině, vydané přímo v Týnci dne 14. prosince 1321 Plichtou ze Žirotína a jeho bratry Jarkem a Habartem ve prospěch kláštera klarisek v Týnci, který založil jejich otec Habart ze Žirotína. Listina píše o Týnci jako o „městu“ („oppido suo Tynz“) a vedle toho uvádí i ves Týneček („in villa, que dicitur Tynczek“ – čili „malý Týnec“). Bratři ze Žirotína potvrzují klášteru darování jejich otce a matky a sami přidávají další dary v podobě deseti lánů jako záduší na jejich památku a podací kostelní v Týnci, Vrbně a Pozdni (RBM, III., 1890, No. 742, s. 303–304).

 

V Týnci byl kostel s farou již v roce 1352. O tom svědčí soupisy papežského desátku. Registry tohoto platu byly zavedeny prvním pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic společně s reformou církevní správy v Českém království. V Týnci bylo na papežský desátek vybíráno 15 grošů. Uvedený obnos může svědčit o tehdejší velikosti obce. Stejných 15 grošů bylo vybíráno např. v Ječovicích, Pozdni, Přelíci a v Lidicích. V Kladně se vybíralo 18 grošů, stejně tak i v Černochově, Peruci a ve Vraném. Ze Slavětína bylo odváděno 21 groš (Registra decimarum papalium. Praha 1873, s. 45).

 

Po smrti Plichty ze Žirotína (mezi lety 1393-1402), si jeho synové Jaroslav a Plichta rozdělili žirotínské panství na dvě poloviny. Plichtovu polovinu koupil za válek husitských Oldřich Zajíc z Házmburka a v roce 1462 Jan Zajíc z Házmburka dokoupil i druhou polovinu Jaroslavovu. Městečko Týnec s klášterem však bratři drželi dále, i když, díky Plichtovi, některá práva ke klášteru měl Zbyněk Zajíc z Házmburka vnuk Oldřicha Zajíce. Za husitských válek byl klášter klarisek v Týnci velice poničen a tak se v roce 1443 bratři Plichta a Jaroslav Žirotínové postarali o znovuobnovení kláštera a dali mu do užívání celé městečko Týnec, ves Týneček, louky třebízské a mlýn ve Kvílicích. Za to Jaroslav obdržel od kláštera ves Toužetín. Jaroslav ze Žirotína se dožil vysokého věku a byl posledním svého rodu († cca. 1467, kdy je připomínán naposledy). Se svou manželkou Zdenkou z Potštejna měl syna Jana a tři dcery. Z nich Žofie se vdala za Mikuláše Hasištejnského z Lobkovic. Když v roce 1456 zemřel Jan, tak jeho otec Jaroslav ze Žirotína v roce 1464 vložil do desek zemských zápis, kterým převádí vrchnostenská práva nad klášterem na Jana z Lobkovic a jeho potomky a na mužské potomky Soběslava Mrzáka z Miletínka, za kterého se vdala jeho dcera Kateřina (Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl 4. Praha 2000, s. 935-939, dále jen Kuča; Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl osmý. Praha 1891, s. 219-224).

 

Z panství hradu Žirotína bylo vyděleno městečko Týnec, které se stalo majetkem kláštera klarisek a centrem samostatného panství. V roce 1627 získaly týnecké klarisky zpět domovský klášter v Praze Na Františku. Do skutečného držení pražského kláštera uvedl týnecké klarisky pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch hrabě Harrach. Třicetiletá válka přinesla týneckému klášteru škody, které se konventu nedařilo eliminovat. V roce 1643 byla abatyše Anna Klára z Bystřice nucena postoupit klášter do nájmu minoritům. V roce 1783 byl, následkem reforem císaře Josefa II., klášter zrušen. Klášterní majetek pak spravoval Náboženský fond. V roce 1797 bylo panství prodáno pražskému měšťanovi a velkoobchodníkovi Janovi Tuscanymu. Po jeho smrti v roce 1839 spravovala majetek vdova Kateřina. V této době byla klausura přebudovaná na zámek (Vlček, Pavel – Sommer, Petr – Foltýn, Dušan: Encyklopedie českých klášterů. Praha 1997, s. 411-412). Za Kateřiny Tuscanyové byla ukončena vrchnostenská správa a ta v roce 1850 byla nahrazena správou státní, zřízením okresních soudů, okresních, městských a obecních úřadů.

 

Panenskotýnecké panství bylo v roce 1847 tvořeno samotným městečkem Panenský Týnec, ve kterém žilo 861 obyvatel ve 111 domech. Byl zde farní kostel sv. Jiří, farní administratura, škola pod patronací vrchnosti, zámek s úředním bytem ředitele panství, hospodářský dvůr, pivovar (s výstavem 12 ½ sudu), pálenice s varnou drasla, městská radnice, měšťanská lékárna, zájezdní hostinec a 4 další hostince, vrchnostenský ovčín a rasovna. K panství patřily vesnice Úherce, Vrbno nad Lesy, Hříškov a část Kvílic (Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. Dreizehnter Band. Rakonitzer Kreis. Prag 1845, s. 74-78; dále jen Sommer, 13, 1845). Ves a hrad Žirotín (Žerotín) ve stejné době patřily majitelům panství Libochovice-Budyně nad Ohří, knížatům a hrabatům z Dietrichsteina.

 

V průběhu historie bylo možné zaznamenat několik podob jména sídla, které se dnes jmenuje Panenský Týnec: „in Tinz“ (1115), „in villa Tinecz“ (1186), „Tinci…villas“ (1239), „in oppido Tyncz“ (1321), „Tynecz“ (1352 – 1405), „wšecka obec w Týnci městecká“ (1456), „Taynecz Geptissčy“ (1541),  „Jungfrau-Teinitz, Panenskey oder Žernow-Tejnec, ein Marktflecken“ (1785), „Jungfrau-Teinitz, Pannenska Tegnice, uralt auch Žernowska Tegnice, gewöhnlich Jungfer-Teinitz, auch nur Teinitz“ (1845), „Panenský Týnec“ (1854), „Jungfernteinitz / Panenský Týnec“ (1939), „Panenský Týnec“ (1945 – Profous-Svoboda, IV., 1957 s. 411; Kuča, 4, 2000, s. 635-936).

 

Jazykovědci vysvětlují místní jméno Týnec následujícím způsobem. Názvy Týn a Týnec jsou vlastní 10. až 12. století, době před zakládáním hrazených měst „po způsobu západním“. Taková sídliště hojně vytvářely kláštery a jiné církevní instituce. Jméno Týn vzniklo z apelativu „týn“, které je obecně slovanské a znamenalo „plot“. Česky „týn“ také znamená „osada obehnaná plotem“, „chráněná osada“ apod. (Profous-Svoboda, IV., 1957, s. 406).  „Týnec“ je deminutivem od „týn“ a znamenalo „malý týn“, čili menší osadu obehnanou plotem. Plot lze také vnímat jako hradbu z kůlů (palisádu), která byla ve středověku běžným fortifikačním prostředkem. Traduje se, že městečko Týnec bylo obehnáno příkopy a hradbou, jejichž pozůstatkem byly dvě brány, zbořené v roce 1799 (Ottův slovník naučný, XXV., Praha 906, s. 971; dále jen OSN).

 

Subjektivně mohu pochybovat o tom, že by městečko Panenský Týnec bylo obehnáno kamennými hradbami a příkopy a nezůstala by po nich absolutně žádná památka. Na vedutě Panenského Týnce z roku 1727 (pohled od jihu) lze pozorovat obě kamenné brány s krátkými úseky hradeb po stranách, uzavírající západní a východní konec ulice procházející městečkem a uprostřed se rozšiřující do malého náměstí. Zadní trakty domů na jižní straně nevykazují žádné zbytky kamenného ohrazení, ale je patrné, že proluky mezi některými domy jsou opatřeny branami – nepochybně uzavíratelnými. To by znamenalo, že brány na obou koncích hlavní ulice a v prolukách domů měly takovou funkci, že uzavíraly vnitřní prostor městečka. Ve dne se v prostoru rozlehlé „návsi“ nepochybně pásl dobytek a zavřené brány zamezovaly jeho volnému pohybu mimo městečko. Ve městech bylo běžné, že se z bezpečnostních důvodů zavíraly městské brány v určitou hodinu a byly přes noc zavřeny. Bezpečnostní rizika byla různá, v „mírové“ době například zloději a lapkové. Plocha náměstí byla využívána kupeckými vozy k přenocování a bezpečnost byla zajišťována uzavřením bran. Takový způsob uspořádání bran s bezpečnostní funkcí je znám i z jiných míst – například z Kněževsi u Rakovníka. K tomu se váže možný rozbor mapy Panenského Týnce ze stabilního katastru z roku 1841 (obě vyobrazení viz Kuča, 4, 2000, s. 936), z kterého lze identifikovat pravděpodobný průběh vnějšího „obranného systému“, který na jižní straně probíhal v pomyslném oblouku za parcelami městišť před samotnými polními lány, kde vedla dobře patrná cesta. Ona viditelná „linie“ překračuje západní i východní konec páteřní ulice a pokračuje směrem k areálu bývalého kláštera, který nepochybně byl součástí pomyslné „obrany“ sídla společně se zdejším rybníkem. Mohu se domnívat, že v minulosti byly zmíněné prostory zaplněny palisádou (kůlovým plotem) a možná i příkopy, později zasypanými. Takový typ fortifikace zde musel být tradiční již na přelomu 11. a 12. století, kdy se poprvé ves jmenuje v pramenech – od „týnu“ (plotu) obdržela jméno. Pokračování takové spekulace lze dávat do souvislostí se zasvěcením původního kostela sv. Jiří. Kostely a kaple zasvěcené sv. Jiří, který byl patronem rytířů, jsou obvykle ve vztahu k šlechtickému sídlu. Palisádou opevněný dvorec středověkého šlechtice s kostelem sv. Jiří uvnitř mohl dát místu jméno.

 

Historie městyse Panenského Týnce je nerozlučně spojena s pány ze Žirotína. Jejich erbem byl stříbrný štít a v něm černá kosmá orlice se zlatým perizoniem zakončeným v křídlech jetelovým trojlístkem, zlatou zbrojí a červeným jazykem. August Sedláček, svého času přední znalec české šlechtické heraldiky a sfragistiky poznamenal, že klenot erbu pánů ze Žirotína neviděl ani na pečetích a ani „na obrazech“ (Sedláček, August: Českomoravská heraldika II. Část zvláštní.  Praha 1925, s. 22). Tuto informaci však má Vojtěch Král bez sdělení o zdroji – klenot: černá křídla (Král, Vojtěch: Heraldika. Praha 1900, s. 338).

 

Odborná i jiná literatura běžně pracuje s predikáty „ze Žirotína“ a „ze Žerotína“ a obvykle tím myslí jeden a týž rod. Dokonce i hrad „Žirotín“ byl v literatuře pomyslně „přejmenován“ na „Žerotín“. Takové kolísání pojmenování rodu a jeho rodového sídla lze jistě podpořit autentickým užíváním přídomku a jmena v minulosti, které kolísaly úplně stejně. Přesto z pohledu české historiografie a také „česko-moravské“ heraldiky je nezbytně nutné rozlišení, protože existuje významný a v našich dějinách nepřehlédnutelný moravský šlechtický rod „ze Žerotína“ erbu lva. Pojmenování moravského rodu i jejich hradu nekolísá a má jméno „Žerotín“. Je vhodné alespoň formálně rozlišovat dva uvedené rody podle způsobu psaní jejich přídomku – pro rod z Čech by se měl používat přídomek „ze Žirotína“ bez ohledu na to, že hrad i ves pod ním se dnes jmenují „Žerotín“.

 

Můžeme mít za zajímavé, že prvním nám známým dokladem o praktickém užití erbu pány ze Žirotína nejsou pečeti, ale znaková galerie na hradě Wenzelsburgu v Laufu u Norimberka (Lauf an der Pegnitz). Hrad postavil císař a český král Karel IV. a využíval ho pro své potřeby zejména v době konání říšských sněmů v Norimberku. Hradní audienční sál nechal vyzdobit do kamenných stěn tesanými erby především české šlechty. Dosavadní zkoumání zařadilo soubor rodových erbů do roku 1361 (Růžek, Vladimír: Česká znaková galérie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361. Sborník archivních prací. Č. 1. Ročník XXXVIII. Praha 1988, s. 37-300; dále jen Růžek, Lauf).  Galerie byla náhodně objevena v roce 1933. V roce 1940 byly restaurované prostory zpřístupněny veřejnosti. Díky osudu tohoto znakového souboru, který nepochybně má charakter základního pramene k české rodové heraldice, nebyly zde uvedené erby známy koryfejům českých heraldických studií Augustu Sedláčkovi, Martinu Kolářovi a Vojtěchu Královi. Na hradě v Laufu je pod latinským nápisem „D[omini] de zi[roth]yn“ erb pánů ze Žirotína v podobě stříbrného (zde bílého) štítu s černou kosmou orlicí se zlatou (zde žlutou) pružinou (perizoniem) přes křídla. Tento erb je přisouzen Habartovi st. ze Žirotína, který patřil do blízkého okruhu císaře Karla IV. (Růžek, Lauf, č. 51, s. 117 a 206). Zhruba ze stejné doby je i gotický portál nedostavěného klášterního kostela klarisek v Panenském Týnci, který je ve volných plochách (cviklech) nad hrotitým obloukem torza portálu opatřen přikloněnými štíty s přivrácenými žirotínskými orlicemi (Matějka, Bohumil: Soupis památek historických a uměleckých v Království českém II. Politický okres lounský. Praha 1897, s. 85-88; dále jen Matějka, Soupis). Historici umění nacházejí paralely s díly parléřovské huti, pracující na katedrále sv. Víta na Pražském hradě a na Týnském chrámu ve Starém Městě pražském.

Erb pánů ze Žirotína z roku 1361 na hradě v Lauf a. d. Pegnitz (kresba Aleš Zelenka, nápis nepřesně)

Erb pánů ze Žirotína z roku 1361 na hradě v Lauf a. d. Pegnitz (kresba Aleš Zelenka, nápis nepřesně)

Naše dosavadní znalost o podobách pečetí pánů ze Žirotína není s výše uvedeným konstatováním o výzdobě hradu v Laufu u Norimberka a na portále klášterního kostela v Panenském Týnci v časovém souladu. Dosud dosažená zjištění jsou mladší. Nejstarší známá pečeť pochází z roku 1379 a patří Plichtovi mladšímu ze Žirotína. Pak následují Bušek ze Žirotína (1383), Jaroslav ze Žirotína (1418, 1434, 1436), Jan Plichta ze Žirotína (1450). Na všech pečetích je jednotně kosmá orlice – perizonium patrné není (Sedláček, August: Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty. Svazek 2. Praha 2001, fol. 168r).

 

Základním konstatováním o znaku městyse Panenského Týnce je sdělení, že znak nebyl nikdy udělen panovníkem a jeho vznik je v souladu s většinovým vývojem městských znaků v českých zemích, kterým bylo odvození od užívaných pečetí měst, městysů a městeček. Vlastní průběh vzniku barevné podoby znaku spočíval v umístění pečetního znamení do štítu a přiřazení heraldických tinktur takto vzniklému heraldickému celku.

 

První zmínkou v písemných historických pramenech o užívání pečeti je listina rychtáře a konšelů městečka Týnce, vydaná v Týnci dne 30. července 1456. Listinou představitelé obce vyznávají, že neměli žádných jiných pánů, oni sami a ani jejich předkové, než pány Plichty ze Žirotína a příjemci listiny, kterým byl klášter klarisek v Týnci, potvrzují svou povinnost odvádět platy, které klášteru podle dřívějších listin darovali páni ze Žirotína a uznávají, že klášter je držitelem městečka Týnec se všemi právy. Listina je potvrzena městskou pečetí „sub sigillo oppidi nostri“ (Archiv český. Díl první. Praha 1840, č. 10. s. 346-347.

 

V roce 1456 mohla „wšecka obec w Týnci městecká“ pečetit jedním ze stříbrných typářů, které ještě v době mezi oběma světovými válkami byly v majetku městyse. Ve 20. a 30. letech 19. století byla Vlasteneckým museem v Čechách se sídlem v Praze uspořádána soupisová akce, jejímž cílem bylo získat pro muzejní sbírky otisky pečetí měst, obcí, rychet, farních a vrchnostenských úřadů. Akce byla prováděna s garancí Českého místodržitelství a prostřednictvím vrchnostenských úřadů. Celý soubor, zvaný dnes Eichlerova sbírka, pojmenovaná po Josefu Eichlerovi, profesoru gymnázia na Malé Straně v Praze, který sbírku uspořádal, je uložena v Archivu Národního muzea v Praze. Složka vytvořená úředníky v Panenském Týnci je zde také (Archiv Národního muzea, Eichlerova sbírka, sig. Rak. G/65). Jsou zde otisky tří rozdílných typářů.

Pečeť městečka Panenského Týnce z druhé pol. 15. století (kresba Karel Liška).

Pečeť městečka Panenského Týnce z druhé pol. 15. století (kresba Karel Liška).

1 – Kruhová pečeť o průměru 47 mm. V pečetním poli je architektonicky pojatá žebrová kružba ve tvaru srdce a v ní je štít s figurou orlice. Okolo štítu se kružbou proplétá několikrát přeložená nápisová páska s opisem v gotické minuskule (páska i opis začíná dole pod štítem – jednotlivé části na pásce jsou v následujícím přepisu odděleny dvojitým lomítkem): si // gi // l // lv // m civi // tatte // t // hy // nen // sis ¬ // žŸž // v (viz také Liška, Karel: Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek. IV/1. Znaky, pečeti a razítka českých měst a městeček N – Ř. Brno 2014, s. 61-62, zde je uveden výše zmíněný průměr, dále jen Liška, Sbírka; Matějka, Soupis, 1897, s. 85, Obr. 81, zde uveden průměr 0.049 m).

Pečeť městečka Panenského Týnce z první pol. 17. století (kresbaKarel Liška).

Pečeť městečka Panenského Týnce z první pol. 17. století (kresbaKarel Liška).

2 – Kruhová pečeť o průměru 50 mm ohraničená věnečkem, rostoucím z válečků vpravo a vlevo k válečkům nahoře a dole. V pečetním poli je členitá nepravidelná kartuše a v ní štít s orlicí. Okolo kartuše, při okraji pečetního pole skládaná nápisová páska s opisem v majuskule (páska i opis začíná dole pod štítem – jednotlivé části na pásce jsou v následujícím přepisu odděleny dvojitým lomítkem): SI // GILLV // M Ÿ CIV // ITA // T // IS Ÿ // TEIN // E // NSIS (Liška, Sbírka, IV/1, 2014, s. 61–62, zde je uveden výše zmíněný průměr; Matějka, Soupis, 1897, s. 85, Obr. 82, zde uveden průměr 0.053 m).

Pečeť městečka Panenského Týnce z roku 1497 (kresba Karel Liška).

Pečeť městečka Panenského Týnce z roku 1497 (kresba Karel Liška).

3 – Kruhová pečeť o průměru 26 mm, mezi vnější a vnitřní lištou majuskulní opis: É SIGILL : OPIDV : TEIN : 97. V pečetním poli renesanční štítek s vykrajovanými boky a záclonovitě vykrojenou hlavou štítu. V každém ze čtyř výkrojů je bod. Ve štítě je orlice. Typář je dosud v majetku městyse.

Otisk gumového razítka MNV v Panenském Týnci z roku 1948 (kresba Karel Liška).

Otisk gumového razítka MNV v Panenském Týnci z roku 1948 (kresba Karel Liška).

4 – K přehledu pečetí a razítek používaných v Panenském Týnci přidává Karel Liška otisk gumového razítka zdejšího místního národního výboru. V pečetním poli je štítek s kosmou orlicí. Inspirace razítka je nikoliv v předchozích typářích, které se údajně ztratily v letech 1920-1925, ale v plastice erbu pánů ze Žirotína na portálu nedokončeného klášterního kostela, přesněji ve štítu erbu na bráně vpravo. Razítko s opisem „Místní národní výbor“ PANENSKÝ TÝNEC, spr. okr. LOUNY“ bylo použito v roce 1948 (Liška, Sbírka, IV/1, 2014, s. 61–62).

 

Pro první tři uvedené pečeti není dosud znám doklad praktického užití, který by pomohl určit jejich časové zařazení. Lze se o to pokusit slohovým rozborem. Pečeť č. 1 byla Bohumilem Matějkou zařazena rámcově do 15. století. Takové zařazení lze upřesnit položením do 2. poloviny 15. století. Na základě skládané pásky s nápisem lze učinit srovnání se stejně řešenými a zároveň datovanými šlechtickými nebo městskými pečetěmi. Například na základě podob dvou pečetí Jindřicha IV. z Hradce, které jsou datované časovým údajem uvedeným přímo na pásce do roku 1477 (SOkA Jihlava, AM Telč – Pergamenové listiny, sig. K 31, 1498, září 25., a další shodné pečetě v jiných archivech), resp. do roku 1483 na jiném typu pečetě téhož Jindřicha IV. z Hradce (SObA Třeboň, prac. Jindřichův Hradec, RA z Hradce, č. 218/166, 1484, říjen 15.). V městských pečetích známe příklad takové nápisové pásky z Jílového u Prahy, kde byl vyroben nový typář po udělení městského znaku králem Vladislavem II. Jagellonským dne 10. 2. 1477 (Codex iuris municipalis regni Bohemiae, Tomus IV-2, Praha 1960, s. 178, č. 444), také z Prachatic (1493, Liška, Karel – Mucha, Ludvík: Klíč k našim městům. Praha 1979, Pečetě, nestr.). V Panenském Týnci můžeme u této pečetě uvažovat o její výrobě v poslední čtvrtině 15. století. To ostatně potvrzuje i použitá gotická minuskula, která se v historických nápisných textech uplatňovala od poloviny 14. až do závěru 16. století (Roháček, Jiří: Epigrafika v památkové péči. Praha 2007, s. 27).

 

Pečeť č. 2 zařadil Bohumil Matějka do 16. století. Upřesnění je možné na základě podoby kartuše, která je barokní a nelze ji považovat za renesanční. Páska s nápisem již není slohově souměřitelná a lze mít za to, že byla inspirována páskou z předchozí pečeti. Stejný soud lze vyslovit o střídmém tvaru štítu. Za určující můžeme považovat i skutečnost, že věnečky ohraničující pečetní pole se začaly šířeji uplatňovat od přelomu 16. a 17. století. Mohu spekulovat o tom, že tato pečeť vznikla v první polovině 17. století a možná jako ohlas na konsolidaci poměrů kláštera klarisek v pobělohorském období, které v roce 1628 vyústilo v panovníkovo potvrzení klášterních svobod a statků. Výroba nových typářů pečetí nebyla výsledkem nějakého rozmaru, ale byla obvykle podmíněna praktickými důvody. Jedním z nich bylo omezení falšování pečeti.

 

Pečeť č. 3 je díky číslicím „97“ v opise zařazována do roku 1497. Takové zařazení lze akceptovat například tvarem štítu, jehož forma je z jiných míst známa zhruba ze stejné doby. Letopočty v opisech komunálních pečetí se obvykle uváděly úplné. Výjimkami jsou jednotlivosti – např. sekret města Písku z roku 1484 s číslicemi „84“ v pečetním poli nad štítem (Liška, Karel – Mucha, Ludvík: Klíč k našim městům. Praha 1979, příloha Pečetě za s. 78). Představu, že v opise uvedený termín „OPPIDV“ je v archaickém znění, které potvrzuje stáří pečetidla, je možné komentovat (poznámka u vyobrazení pečetě nakresleném p. Josefem Červenclem – vyobrazení poskytnuto panem starostou Václavem Švajcrem v roce 2004). Uvedené latinské slovo je zkráceno vynecháním písmen „LI“. Jiné slovo v latinském opise by zde v roce 1497 nemohlo být, protože víme, že Týnec nebyl městem – to bychom četli „CIVITATIS“ (město), ale městečkem - „městcem“ jak psali sami Týnečtí. Deminutivum od „oppidum“ (obecně město) je „opidduli“ a znamená „městečko“. Užívání takového termínu v latinských opisech není nic neobvyklého ani po roce 1600 viz např. Dolní Bouzov (Liška, Sbírka, III/1, 2013, s. 128-129). Funkce takové pečetě při existenci jiné (zde č. 1) byla odůvodněna například rozvinutou městskou kanceláří s větším množství pečetěných aktů. Typář z roku 1497 nepochybně byl určen pro běžné pečetění a typář téměř dvojnásobného průměru zřejmě sloužil k pečetění významných listin.

 

Znak v pečetích městečka Týnce je modifikovaným erbem vrchnosti pánů ze Žirotína. Na tomto místě je vhodné zmínit základní tezi – znak a pečeť není totéž a jedno není ekvivalentem druhého pro různý původ, význam a způsob užití. Symboliku orlice ve štítě, která je aplikována v pečetních polích pečetí městečka, musíme interpretovat tak, že páni ze Žirotína si takto „označili“ svůj majetek. Po vymření pánů ze Žirotína byla zachována tradice obsahu pečetí. To bylo konání obvyklé i v jiných městech. Praxe udržování sfragistické tradice se uplatňovala i v případech, kdy se vrchnost měnila a užívala zcela odlišného erbu. Můžeme spekulovat o tom, že shodný znak používal i klášter klarisek v Panenském Týnci. Pak by orlice v pečeti městyse byla kontinuálním symbolem opět označujícím vrchnost – tentokrát klášter.

 

Neexistenci znaku městečka Panenského Týnce ještě v roce 1845, tedy krátce před ukončením patrimoniální správy (1848–1850), potvrzuje topograf J. G. Sommer, když v kapitole o Panenském Týnci píše následující sdělení: „Auch hat man noch zwei alte Insiegel mit einem Wappenschilde, der einen einfachen Adler enthalt, und der Inschrift: Civitas Teinensis, aber ohne Jahrzahl“ („Také mají ještě dvě staré pečeti se znakovým štítkem, jež jednoduchého orla obsahuje a s opisem Civitatis Teinensis, ale bez letopočtu“; Sommer, 13, 1845, s. 77; termín „Adler“ překládám jako „orel“, i když v duchu českého heraldického terminologického úzu by uvedený termín měl být přeložen jako „orlice“, na rozdíl od „orla“, který je v českém prostředí dvouhlavý). To znamená, že Sommer měl informaci o dvou pečetidlech, které zaznamenal o padesát let později i Bohumil Matějka (viz výše). Je také zřejmé, že Sommer píše o pečetích, ale nikoliv o znaku. Kdyby znak v jeho době existoval, pak by takovou důležitou skutečnost ve své topografii asi neopomenul sdělit. V jiných případech tak činil a zmínil i barevnost znaku.

 

Z obrazu pečeti se vyvinul znak městyse Panenského Týnce. Prvním dokladem o existenci znaku a zároveň o jeho barevné podobě je heraldické kompendium znaků měst a městeček v Českém království, zpracované Vincenzem Robertem Widimskym, lékárníkem z Města Albrechtic u Krnova, vydané c. k. dvorním a státním vydavatelstvím a tiskárnou ve Vídni v roce 1864. Předesílám, že jeho sdělení o podobě znaku Panenského Týnce je absolutně bezcenné.

 

Když byla v roce 1850 nahrazena před tím ukončená patrimoniální správa správou státní, převzalo vídeňské ministerstvo vnitra také agendu komunální heraldiky. Pro potřeby této instituce bylo nezbytně nutné získat přehled o existujících a užívaných městských znacích v celém Rakouském císařství. Těmto potřebám podle vídeňských úředníků vyhovovala již před tím amatérsky sestavovaná sbírka zmíněného lékárníka V. R. Widimského. Z okolností vydání Widimského kompendia vyplývá, že vídeňské ministerstvo vnitra se stalo pomyslným garantem jeho obsahu. Díky nemožnosti dospět k jinému lepšímu zdroji poznání byla Widimského práce pragmaticky a bez výhrad akceptována, ačkoliv se z dnešního pohledu jednalo o ryze pozitivistickou a z odborného hlediska nekritickou „sběrku“ znaků. Nedostatečnosti obsahu Widimského publikace byly rozpoznatelné i v polovině 19. století, ale nenašel se nikdo, kdo by kompendium podrobil kritickému hodnocení.

 

Widimsky v úvodu své publikace píše, že mnohá města navštívil osobně a jinak využil pomoci svých přátel (krom jiných asi také stavovských kolegů – lékárníků), či si o informace napsal na příslušný úřad. Sběr materiálu k městským znakům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ukončil v roce 1860. Lze se domnívat, že podoba městského znaku Panenského Týnce byla stanovena právě před rokem 1860 samotným Widimským po jeho možném korespondenčním dotazu na úřad městyse, jakou podobu znak městyse má. Zdá se, že Widimsky nedostal zcela uspokojivou odpověď, a tak si znak Panenského Týnce vymyslel. Takové svévolně diletantské a odborně neomluvitelné jednání Widimského vyplyne v okamžiku, kdy zjistíme, co považoval za znak Panenského Týnce. Zda mohl takovou informaci obdržet z úřadu městyse už zřejmě nikdy nezjistíme, protože ve Widimského pozůstalosti v archivu v Broumově není žádná Widimského korespondence s úřady měst a městeček z Českého království. Je možné, že Widimsky dával přednost bádání v Eichlerově sbírce a s řadou měst a městeček pak neměl potřebu korespondovat. To se zdá být velice pravděpodobné, protože Widimského rezultáty o podobách městských znaků zjevně postrádají oporu v řadě speciálních informací, jejichž zdrojem byla jen města, ale Widimsky o nich nevěděl. To by mohlo vysvětlit značné množství mimořádných, nepřesných a prapodivných podob jím uváděných městských znaků a stejně nekvalitních komentářů k nim.

Domnělý znak městečka Panenského Týnce; in: V. R. Widimsky, 1864.

Domnělý znak městečka Panenského Týnce; in: V. R. Widimsky, 1864.

Widimsky byl prvním, kdo přinesl jak úplný popis, tak barevné vyobrazení znaku městyse Panenského Týnce. O znaku píše: „Das Wappen dieser Stadt, da ihr, in jetzt unbekannter Zeit verliehen wurde, ist da Familienwappen des Herrengeschlechtes der böhmischen Žierotine, das aus einem blauen Schilde besteht, worin ein einköpfiger, rechts schauender Adler mit goldenen Waffen, dessen linke Hälfte roth, die rechte von Silber ist, und der über Brust und Flügel einen goldenen Halbmond mit den Spitzen aufwärts in Kleestengel endigend, führt, dargestellt ist.“ („Znak města, jež v nyní neznámém čase udělen byl, je rodový erb panského šlechtického rodu českých Žirotínů, ten se z modrého štítu sestává, v němž jednohlavý vpravo hledící orel se zlatou zbrojí, jehož levá půle červená, pravá stříbrná je, a přes hruď a křídla zlatý půlměsíc se špicemi nahoru do jetelového stonku končící, vede, utvořen je“ - Widimsky, Vincenz Robert: Städtewappen des Österreichischen Kaiserstaates. I. Königreich Böhmen. Wien 1864, s. 129, No. 500. Teinitz, Jungfer-).

 

Z uvedeného je patrná celá „tragičnost“ Widimského heraldického počínání. On sice věděl, že v pečeti, jejíž otisk měl k dispozici (ať přímo od informátora z Panenského Týnce, nebo z musejní Eichlerovy sbírky), je rodový erb pánů ze Žirotína, ale z nějakého nepochopitelného důvodu jej zaměnil za erb pánů z Kolovrat. Neměl vůbec tušení, jak skutečný erb pánů z Žirotína vypadal. Je jen otázkou, zda to věděli i tehdejší představitelé městyse Panenského Týnce, protože krom latinské zprávy o žirotínském erbu v Miscelaneích Království českého od Bohuslav Balbína z roku 1687 (tzv. Aula Caroli Quarti), nebylo v polovině 19. století žádných snadno přístupných korektních zdrojů poznání. Neznalost rodových erbů stejně jako rodové genealogie české a moravské šlechty je pro Widimského typická. Takto podmíněné Widimského nekritické počínání vedlo v konečném důsledku k výraznému deformování české komunální heraldiky. Lze dovodit, že Widimsky považoval všechny orlice na městských pečetích za kolovratské, resp. jejich podobu zcela nekriticky interpretoval ve shodě s erbem pánů z Kolovrat (viz např. Milín, o. Příbram, Zlonice, o. Kladno, i když ve Widimského době existovalo ve Zlonicích více jak 150 let znakové privilegium císaře Josefa I. s úplně jiným znakem městyse). Stejně tak považoval všechny lvy za české a růže za rožmberské. Takové počínání je nezbytně nutné považovat za mimořádně nepřijatelné. Stejně tristní je zjištění, že Widimsky měl celou řadu epigonů a jejich bláhově nezodpovědné počínání, způsobující kontaminaci české komunální heraldiky mnohými nedokonalostmi, je patrné dodnes. Například prostřednictvím Čarkova kompendia z roku 1985, které je, k završení celé „tragédie“ současné české komunální heraldiky, bezhlavě prosazováno podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky jako závazný kodex české komunální heraldiky.

 

V příloze barevných litografií je pod číslem 500 barevné vyobrazení znaku Panenského Týnce. Widimsky nebyl autorem kreseb a spolupracující kreslíř téměř všechny štíty znaků doplnil zlatými lemy, které jako projev subjektivní svévole není možné považovat za integrující součást znaku. Tak si počínal i u znaku Panenského Týnce. Lem je sice legitimní heraldická heroldská figura, avšak jeho všeobecné použití ve Widimského publikaci nemá odborně zdůvodnitelné opodstatnění.

Domnělý znak městečka Panenského Týnce; in: Ottův slovník naučný, XXV., 1906.

Domnělý znak městečka Panenského Týnce; in: Ottův slovník naučný, XXV., 1906.

Bylo by možné nad nesmyslností Widimského prezentace znaku městyse Panenského Týnce pomyslně mávnout rukou nebýt toho, že jím uváděné chybné údaje byly bez rozpaků převzaty redakcí Ottova slovníku naučného. Obecně seriózní a dodnes používaná česká encyklopedie, ovlivňující veřejné mínění a znalostní úroveň uživatelů, uvedla český překlad německých popisů znaků a dala překreslit barevné znaky do černobílých pérovek. Ve dvacátém pátém díle této encyklopedie je i zmínka o znaku Panenského Týnce. Díl vyšel v roce 1906 a mohl se opírat o již známou publikaci o erbech české rodové šlechty Vojtěcha Krále z Dobré Vody z roku 1900. Z této publikace bylo zřejmé, že Widimského zpráva je chybná v domněnce, že jím zobrazený znak je erbem pánů ze Žirotína. Král uvádí správný popis. Ale redakce Ottova slovníku naučného si s rozpornými informacemi nevěděla rady, a tak se dopustila „šalamounského“ řešení. Zde uvedený popis znaku zní: „…v modrém štítě na pravo hledící orlice – rodinný to znak pánů ze Žirotína“ (Ottův slovník naučný, XXV. Praha 1906, s. 971). Pokus o nápravu však nebyl vůbec přesný – štít měl být stříbrný. Zmatení dokonalo vyobrazení znaku Panenského Týnce v černobílé kresbě u kapitoly o městysi, které je zcela v souladu s Widimského chybným provedením – modrý štít, stříbrno-červeně polcená orlice se zlatou zbrojí a perizoniem, včetně zlatého lemu okolo štítu (OSN, XXV, vyobr. č. 4471, s. 971).

 

Podobně „šalamounsky“ si počínal i August Sedláček ve svém Místopisném slovníku historickém Království českého. Sedláček byl znalcem české rodové heraldiky a věděl jak erb pánů ze Žirotína vypadal (ČMH II, 1925, s. 22). Přesto převzal od Widimského popis, který korigoval poznámkou v závorce: „Erb: štít modrý a na něm orlice půl stříb. půl červená se zl. pružinou, zl. nosem a zl. drápy (Erb pp. z Žirotína barvami na Kolovratský přeměněný).“ (Sedláček, August: Místopisný slovník historický království českého. b. d. a m. v. [Praha 1908], s. 913). 

Znak Panenského Týnce, 1970 (kresba Václav Zajíček).

Znak Panenského Týnce, 1970 (kresba Václav Zajíček).

Česká heraldická odborná i laická veřejnost si „musela počkat“ více jak 100 let, aby okolnosti spojené s podobou městského znaku v Panenském Týnci byly uvedeny na pravou míru. V roce 1970 vyšla publikace zabývající se městskými znaky v tehdejším severočeském kraji. V kapitole o Panenském Týnci je znak městyse (tehdy pouhé venkovské obce s místním národním výborem) popsán: „Panenský Týnec používal znak pánů ze Žerotína – černou orlici se zlatou zbrojí na stříbrném poli“ (Ruda, Vladimír a kol.: Znaky severočeských měst. Most 1970, s. 97). Autor kapitoly PhDr. Bořivoj Lůžek býval svého času ředitelem lounského okresního archivu. Přidal několik dalších informací – například o tom, že městečko vlastnilo tři stříbrné typáře, které se v letech 1920-1925 ztratily. Jak víme, tak městečko vlastnilo dva stříbrné typáře, které se ztratily a onen třetí, který stříbrný není, je dosud v držení úřadem městyse v Panenském Týnci. Lůžek také upozorňuje na nedostatečný a chybný popis týneckého znaku v Ottově naučném slovníku (V. R. Widimského, jako zdroj chybné informace v OSN, Lůžek pravděpodobně neznal). Pro uvedenou publikaci z roku 1970 kreslil znaky do barevné přílohy Václav Zajíček (příloha nestránkována).

Znak Panenského Týnce, 1985 (kresba Stanislav Valášek).

Znak Panenského Týnce, 1985 (kresba Stanislav Valášek).

V roce 1985 vyšlo dlouho očekávané kompendium městských znaků v českých zemích. Předchozí publikace byla jeho pomyslným předznamenáním. Zde uvedený popis znaku Panenského Týnce zní: „Na stříbrném štítě je černá doprava hledící orlice se zlatou zbrojí“ (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 290). Důležitá je v textu uvedená poznámka, která sděluje podstatnou skutečnost, že městečko používalo na svých pečetích erbu své vrchnosti a z tohoto znamení se pak vyvinul městský znak. Stručné a lapidární popsání geneze znaku městyse Panenského Týnce je naprosto přesným konstatováním, které eliminuje jakékoliv laické představy o tom, že by snad na pečetích z 15. nebo z 16. století byl znak městečka.

Razítko užívnaé Úřadem městyse v Panenském Týnci v současnosti

Razítko užívnaé Úřadem městyse v Panenském Týnci v současnosti

Bedlivý pozorovatel nepochybně zjistí, že existuje rozdíl mezi skutečně používaným a historicky doložitelným erbem pánů ze Žirotína, zpodobněným například v samotném Panenském Týnci na portále nedostavěného klášterního kostela, a znamením na pečetích městečka známých už od 2. poloviny 15. století. Ona rozdílnost spočívá v orientaci orlice – u Žirotínů je kosmá a na pečetích městečka je orlice orientovaná vertikálně. Můžeme považovat uvedený rozdíl za pravděpodobný záměr samotných Žirotínů, kterým byla potřeba odlišovat rodový erb od komunálního symbolu. I když zdrojem pro obraz v pečetním poli pečetě městečka byl bez pochyby erb vrchnosti, bylo žádoucí, v souladu s heraldickými pravidly a také s heraldickou tradicí, učinit vzájemné odlišení. K základním principům heraldiky patří, že erb či znak je ojedinělým a nezaměnitelným symbolem konkrétního nositele a není žádoucí, aby jeden znak byl vlastní dvěma uživatelům (či dokonce většímu množství uživatelů, jak tomu v české komunální heraldice někdy bývá - k lítosti pouze některých odborníků - viz český lev u více jak patnácti měst, rožmberská růže u šestnácti měst, kolovratská orlice u pěti měst atd., ve středověku věc zcela nemyslitelná a dnes s jednoznačným zdrojem, kterým je kompendium V. R. Widimského z roku 1864). Podoba orlice v pečetích městečka Panenského Týnce a nakonec i ve vzniklém znaku je utvořena tak, že žádnou kolizi s heraldickými pravidly a s heraldickou tradicí nezpůsobuje a vůči rodovému erbu pánů ze Žirotína se heraldicky korektním způsobem vymezuje. Výjimkou je razítko MNV z roku 1948, kde inspirace pro použitý městský znak je pravděpodobně v erbu na pravé straně klášterního portálu.

nak městyse Panenského Týnce, 2015 (kresba Stanislav Kasík).

nak městyse Panenského Týnce, 2015 (kresba Stanislav Kasík).

Z popsaného vývoje znaku městyse Panenského Týnce vyplývá jeho ideální popis: „Ve stříbrném štítě černá orlice se zlatou zbrojí“.

 

Městys Panenský Týnec se rozhodl rozšířit řadu svých symbolů o vlajku. Návrhy vypracoval Stanislav Kasík. Zastupitelstvo městyse dne 16. 2. 2015 potvrdilo vybraný návrh vlajky. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR (dále jen PPHV) na svém zasedání konaném dne 3. 6. 2015 podobu vlajky posoudil a doporučil ji předsedovi Poslanecké sněmovny k udělení. Součástí rozhodnutí PPHV bylo i stanovení odborného popisu historického městského znaku. Vlajka byla Panenskému Týnci udělena předsedou Poslanecké sněmovny dne 10. 9. 2015 na základě jeho rozhodnutí č. 35 z 15. 6. 2015.

 

Popis znaku Panenského Týnce byl v PPHV stanoven takto: „Ve stříbrném štítě černá orlice se zlatou zbrojí a jazykem“.

Vlajka městyse Panenského Týnce, 2015 (návrh a kresba Stanislav Kasík).

Vlajka městyse Panenského Týnce, 2015 (návrh a kresba Stanislav Kasík).

V dekretu předsedy PS byla vlajka městyse Panenského Týnce popsána takto: List tvoří tři vodorovné pruhy, žlutý, bílý a černý, v poměru 1 : 8 : 1. V bílém pruhu černá orlice se žlutou zbrojí a jazykem. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

 

K popisu znaku stanovenému v PPHV lze poznamenat, že oproti ideálnímu popisu znaku, uvedeném v žádosti o schválení vlajky, byl zcela zbytečně revidován. Popsání zbroje jako zlaté a bez zmínky o tinktuře jazyku, bylo dostatečné. Platí všeobecně akceptovaný úzus, že do zbroje se započítává i jazyk nejen u orlic a orlů, ale i u lvů, vlků, medvědů, psů atd. Jedině v případech, kdy je jazyk pokryt tinkturou odlišnou od zbroje (pařátů, případně drápů), pak tato odlišnost musí být zmíněna popisem. Je jistě možné oponovat sdělením, že zmínka o tinktuře jazyku nemůže popisu „ublížit“.

Portál nedostavěného klášterního kostela klarisek v Panenském Týnci s erby pánů ze Žirotína

Portál nedostavěného klášterního kostela klarisek v Panenském Týnci s erby pánů ze Žirotína

Měl jsem možnost se setkat s názorem, že Panenský Týnec orlici pomyslně „zcizil“ obci Žerotínu a ta by měla patřit této obci. Ničeho takového se v Panenském Týnci nedopustili. Základní a zároveň podstatný rozdíl mezi právním postavením Žerotína a Panenského Týnce ve vztahu ke znaku sídla spočíval v tom, že Panenský Týnec byl městečkem a měl díky tomu na znak oprávněný a zemskými zákony zaručený nárok, na rozdíl od Žerotína, který byl vždy jen venkovskou obcí bez možnosti uplatňovat nárok na znak. Takový stav platil až od roku 1991, kdy zákon o obcích umožnil přijímat znaky i obcím neměstským. V té době měl Panenský Týnec svůj znak zcela určitě již více jak sto let (od roku 1864 - byť v nepřesné podobě). Navíc před rokem 1850 o znacích nerozhodovali obyvatelé sídel, ale sama vrchnost a později příslušné centrální úřady.

 

Je však skutečností, že obec Žerotín se pokusila o konstituování svého „znaku“ a podala ministerstvu vnitra ve Vídni. Listem c. k. ministerstva vnitra ve Vídni z 21. 6. 1868 byl znak Žerotínu údajně udělen (Krlín, Jan: Soupis dokumentů týkajících se povyšování obcí na městečka a města z fondů Národního archivu. /1832/ 1856-1918. Praha 2007, s. 32). Okolnosti udělení jsou však nejasné. Obec Žerotín doplnila žádost černobílou kresbou razítka. V kruhovém poli ohraničeném dvojitou lištou je gotický štít se šikmou orlicí, díky detailnímu prokreslení nepochybně myšlenou jako černou, stojící mezi dvěma kvádrovanými, na vnitřních stranách odstupňovanými, sloupy stojícími na trávníku naznačeném vodorovnými liniemi. Nad štítem je nápis OBEC a pod trávníkem ŽEROTÍN. Ony „sloupy“ jsou inspirovány relikty zříceniny hradu Žirotínu (Žerotínu), které jsou dosud patrné jako zbytky dvou protilehlých čelních zdí hradního paláce (Županič, Jan – Fiala, Michal – Koblasa, Pavel: Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra – Erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy /dodatky/, Archivu Národního muzea /dodatky/. Praha 2014, č. 392, s. 707). Obec pravděpodobně žádala o potvrzení nové podoby obecní pečetě, protože do té doby používala oválnou nápisovou pečeť s dvouřádkovým nápisem Ÿ WES Ÿ // ZEROTIN nad nápisem arabesková rozvilina, pod nápisem dvě zkřížené, pravděpodobně vavřínové, ratolesti (užita např. 23. 5. 1868; Liška, Karel: Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek I. Pečeti a razítka obcí Čech, Moravy a Slezska. Brno 2012, s. 163)

 

Obec Žerotín možná reagovala na výnos ministerstva vnitra po roce 1850, který nově vzniklým samostatným obcím a jejím voleným orgánům nařizoval zhotovení pečetí, resp. razítek. Představitelé obce si nařízení pravděpodobně vyložili tak, že podobu obecního razítka musí mít schválenou a potvrzenou heraldickou komisí ministerstva vnitra ve Vídni. Zde byla celá věc uzavřena tak, že znakový cenzor vyhodnotil žádost jako neopodstatněnou a nestanovil popis znaku. Listinu ministerstva vnitra z 21. 6. 1868 nelze vnímat jako udělení znaku, ale jako málo obvyklý akt povolení k užívání obecní pečeti. Tím by se dalo vysvětlit, proč nebyl znakovým cenzorem vypracován koncept privilegia a proč nebylo počítáno s udělením panovníkem.

 

Návrh pečetě obce Žerotína byl zřejmě inspirován erbem na levé straně portálu nedokončeného kostela klarisek v Panenském Týnci. I z toho vyplývá, že k žádné uzurpaci znaku Panenskotýneckými Žerotínským nedošlo, protože v Panenském Týnci byla pečeť se žerotínskou orlicí používána už v 15. století. V Žerotíně byla ještě v roce 1868 používána pečeť nápisová.

 

Přesto byl editory archivní složky „Žerotín“ ze Šlechtického archivu stanoven podle předložené kresby následující popis: „Ve štítě šikmo postavená orlice“. Termín „postavená“ není přesný, protože se konvenčně používá pro neživotné figury a navíc je opačný termínu „vztyčený“. Např. postavený meč je zobrazen hrotem dolů. Kdybychom aplikovali takový termín na orlici (i když to možné není), pak by musela orlice směřovat hlavou dolů. Srozumitelnosti popisu zcela postačí sdělení, že orlice je šikmá nebo šikmo, protože její standardní podoba je hlavou nahoru. Je-li poloha orlice jiná, pak se to musí v popisu uvést, ale nikoliv za použití termínu „postavená“ nebo „vztyčená“.

Znak obce Žerotína, udělený v roce 2011 původní kresebné provedení - autor neznámý.

Znak obce Žerotína, udělený v roce 2011 původní kresebné provedení - autor neznámý.

V obci Žerotínu byl v roce 2010 vypracován návrh znaku a vlajky obce. Předsedkyně Poslanecké sněmovny udělila obci symboly dne 13. 4. 2011 na základě svého rozhodnutí č. 13 z 24. 2. 2011. Dekret obsahoval následujícími popisy. Znak: „Stříbrno-zeleně polcený štít, vpravo vyniká půl černé orlice se zlatou zbrojí, červeným jazykem a zlatým jetelovitě zakončeným perizoniem. Vlevo nahoře zkřížené zlatě hořící stříbrné svíce převázané zlatou stuhou, pod nimi stříbrná kvádrovaná kruhová studna“.

Vlajka: „List tvoří dva svislé pruhy, bílý a zelený. V bílém půl černé orlice se žlutou zbrojí, červeným jazykem a žlutým jetelovitě zakončeným perizoniem přiléhající k zelenému pruhu, v něm nahoře zkřížené žlutě hořící bílé svíce převázané žlutou stuhou, pod nimi bílá kvádrovaná kruhová studna. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.“

Navrhovatel znaku poukázal vynikající půlí orlice na historické držitele vsi pány ze Žirotína. Zkřížené svíce jsou atributem sv. Blažeje, kterému je zasvěcen zdejší kostel. Studna je zřejmě inspirována existujícím objektem při kostele, kterým je čtvercová studna s barokními sloupy a baldachýnem. (Poche, Emanuel a kol., Umělecké památky Čech 4. Praha 1982, s. 419). Navrhovatel se nepřiblížil obsahu znaku/pečetě z roku 1868 a zvolil pro nový obecní znak jinou koncepci.

 


Publikováno: Genealogické a heraldické listy. Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXXVII, č. 4/2017, Praha 2017, s. 46 – 55.


29. 12. 2017                                                                                                            ©Stanislav Kasík  

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting