Aktuální informace Inzerce Napište nám Mapa stránek

Historický znak obce Vilémova u Chomutova

V českých zemích známe několik Vilémovů – krom našeho u Chomutova, jsou další v okresech Děčín, Havlíčkův Brod, Olomouc, Pelhřimov, Semily a Svitavy. Ve vůbec první zmínce o Vilémovu se o něm píše už jako o městečku („oppidi sui in Wilemow“). Zdá se být velice pravděpodobné, že sídlo bylo již založeno jako trhové místo, jak svědčí rozlehlý prostor náměstí. Uvedená první zmínka o Vilémovu je činěna v listině, kterou na Pražském hradě dne 28. září 1342 vydal moravský markrabě Karel jako prvorozenec českého krále („Nos Karolus, domini...regis Boemie primogenitus, marchio Moraviae...“) pro bratry Viléma staršího a Viléma mladšího z Egerberga. Vyhověl jejich žádosti a povolil v jejich městečku Vilémovu konání trhu každý týden v úterý a zároveň jim a jejich dědicům dává možnost vykonávat hrdelní právo v obvodu městečka (Codex iuris municipalis regni Bohemiae. Tomus IV-1, Praha 1954, s. 72, č. 50, dále jen CIM; Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pragae 1892, s. 467, č. 1171). Karel IV. jako český král konfirmoval 2. 11. 1347 v Norimberku Vilémovi z Egerberka svou listinu z 28. 9. 1342, kterou vydal jako markrabě moravský (CIM IV-1, 1954, s. 92, č. 59; uvedená listina byla v minulosti nepřesně interpretována jako povýšení na trhové městečko [viz webové stránky obce Vilémov] – tím byl Vilémov už v roce 1342 a předtím i městečkem). Pak následovala konfirmace krále Václava IV. z 22. 3. 1396, kterou si vyžádal nový držitel městečka Racek z Vilémova (CIM IV-1, 1954, s. 229, č. 155). Totéž potvrdil i císař Zikmund 7. 1. 1437 Janovi Mladému z Křísova, sezením na Vilémově (CIM, IV-1, 1954, s. 367, č. 257). Ještě v závěru ledna roku 1437 dal Jan Mladý Vilémovu rozsáhlé a pro život jeho obyvatel velmi důležité privilegium, kterým určuje úroky, dávky a roboty, uděluje právo volného odkazu, prodeje nemovitostí a svobodného odchodu bez všech poplatků (CIM IV-1, 1954, s. 369, č. 259, 30. 1. 1437). Nový panovník Ladislav konfirmoval Janovi Mladému Zikmundovu listinu 20. 3. 1454 (CIM IV-2, 1960, s. 11, č. 310). Jan Mladý měl zřejmě stejnojmenného syna, který 1. 5. 1486 potvrdil městečku Vilémovu listinu svých předků („…od mých starších…“) o volném odkazu a dalších svobodách (CIM IV-2, 1960, s. 260, č. 521).

Od roku 1499 se jako držitel Vilémova a zdejší tvrze připomíná Vilém Doupovec z Doupova. Jeden z jeho následovníků, Jindřich mladší Doupovec z Doupova, na Vilémově a Žerotíně, se významným způsobem zasloužil o Vilémov tím, že na jeho žádost císař Rudolf II. potvrdil v roce 1586 městečku právo trhu, dříve přiznané svobody a udělil mu znak. Uvedené privilegium Rudolfa II. je zcela chybně považováno za povýšení Vilémova na město (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 409; dále jen Čarek). Udělení městského znaku není dokladem o změně statutu sídla. Právní nárok na znak měla vedle měst i městečka, která se vyvíjela z trhových míst. Vilémov byl městečkem například i za pobělohorských konfiskací (Bílek, Tomáš V.: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618. Praha 1882, s. 86). Městem byl Vilémov nepochybně až v 18. století, ale po roce 1945 byl zařazen mezi neměstské obce.

Na žádost Jindřicha mladšího Doupovce z Doupova, na Vilémově a Žerotíně, vydal císař Rudolf II. dne 10. června 1586 v Praze listinu, kterou krom jiného uděluje městečku Vilémovu znak a právo pečetit zeleným voskem. Česky psaná listina se zachovala v originále (SOkA Chomutov, se sídlem v Kadani, AM Vilémov, inv. č. 6; orig. pergamen, 60 x 37 cm, plika 11 cm, česky; na žluté šňůře přivěšená jednostranná okrouhlá pečeť vydavatele z červeného vosku, prům. 10,5 cm, v misce z přirozeného vosku, prům. 13,5 cm, v dřeveném pouzdře). Fyzický stav listiny není zcela uspokojivý (autorovo bádání uskutečněné v roce 2011). Písmo je v některých místech natolik vybledlé, že text je čitelný s velikými obtížemi, nebo není vůbec čitelný. Uprostřed listiny je barevná miniatura znaku v orámování o velikosti 10,8 x 9,5 cm.

V odborné literatuře (Ruda, Vladimír a kol.: Znaky severočeských měst. Most 1975, s. 121, autor hesla Vladimír Ruda, dále jen Ruda a kol.; Čarek, 1985, s. 409) uváděný údaj, že originál listiny je ve Státním ústředním archivu, resp. v SOA (sic, - myšlen SÚAr, dnes Národní archiv), oddělení Akta různé provenience – pergamenové listiny, se nezakládá na pravdě. V uvedeném fondu je sice znakové privilegium pro Vilémov, ale nikoliv v okrese Chomutov, ale u Litovle (okres Olomouc) a nikoliv z roku 1586, ale z roku 1672. Dvakrát v různých publikacích uvedený shodně chybný údaj o uložení listiny je signifikantní informací o tom, že základní výzkum o podobách historických městských znaků byl v relativně nedávné době vykonáván zcela povrchně a bez přiměřeně odpovědného přístupu. Neverifikování údajů lze mít u profesionálních historiků a archivářů za obtížně omluvitelný projev lajdáctví. Navíc, jak je patrné, tak ani jim nebylo cizí bezhlavé opisování druhých.

Opis textu listiny se zachoval v Národním archivu ve sbírce opisů městských privilegií Antonína Rybičky, který ho provedl na základě znění v úřední sbírce opisů privilegií v tzv. Saalbuchu (No 11, fol. 235 – 237 a 240, fol. 392) a ve fondu České dvorské kanceláře (kart. 562; za poskytnutí fotokopií děkuji Antonu F. Malinovskému).

Rybičkův opis znakového privilegia pro město Vilémov, provedený ve druhé polovině 19. století, se zdá být dostatečně přesný a věrohodný. Z Rybičkova opisu uvádím jen pasáž s popisem znaku: „...totiž Sstit modre neb lazaurove Barwy w niemž do polui Sstitu Zed bile Barwy s stinky prži Wrchu uprostržed te Zdi Brana, v ni Mržyž žlute nebo zlatte barwy prži Wrchu, za kteroužto Zdi prži gedne kazde Stranie dwie Wieže, každa z dwogitimy Kranczy nebo Kabržinczy, pod Spodnimy Kranczy w kazde Wieži dwie Wokna a pod Swrchnimi trži Wokna, Krowy wokrůhle baniate, na nich Makowicze jež barwy bile a Kouruhwicze na dwie cžervene nebo rubynove Barwy magiczymi wynikaji, mezy nimy Stitek bile nebo Stržibrne, w niemž trži Strychy napržíčz Czervene nebo rubynove Barwy se widi a spatržuji...“.

(Přepis - SK: „...totiž štít modré neb lazurové barvy, v němž do půli štítu zeď bílé barvy se stínky při vrchu, uprostřed té zdi brána, v níž mříž žluté nebo zlaté barvy při vrchu, za kterouž zdí při jedné každé straně dvě věže, každá s dvojitými kranci nebo kabřinci, pod spodními kranci v každé věži dvě okna a pod svrchními tři okna. Krovy okrouhle baňaté, na nich makovice, jež barvy bílé a korouhvice na dví červené nebo rubínové barvy majícími vynikají, mezi nimi štítek bílé nebo stříbrné, v němž tři štrychy napříč červené nebo rubínové barvy se vidí a spatřují...“).

Z textu listiny vyplývá, že císař udělil městečku Vilémovu pečeť, kterou privilegium popisuje včetně barevnosti. Listina sice nepíše přímo o znaku, ale musíme uvedenou pasáž s barevným popisem pečeti považovat za popis znaku a listinu samotnou hodnotit jako privilegium udělující skutečný a plnohodnotný znak. Protože typář pečeti (pečetidlo) není schopen barevného otisku a pečeť jako taková nemůže být barevná a má pouze barvu vosku. Je-li v listině uveden popis pečeti včetně tinktur, pak je bez jakýchkoliv pochybností popisován znak. Ono pomyslné zmatení znak versus pečeť je odrazem dobového náhledu na funkci znaku měst a městeček, který se uplatňoval především na pečetích. V tehdejších listinách se dokonce objevuje formulace „udělujeme znak neboližto pečeť“. Na tomto místě je nezbytné kategoricky konstatovat, že znak a pečeť nejsou totéž, že jedno není ekvivalentem druhého. Jde o dva rozdílné instituty jak původem, tak významem a způsobem užití. Přesto v minulosti ještě nedávné nebyl historiky, kteří se zabývali komunální heraldikou v českých zemích (a nejen tito a nejen zde), tento rozdíl vnímán jako zásadní a ti se tak dopouštěli zcela neopodstatněných a chybných vyhodnocování obrazů v polích pečetí jako dokladů o existenci znaků - například v pečetích vesnických rychet a rychtářů, venkovských obcí a městeček. Takové počínání je nutné mít za metodicky liché.

Uprostřed pergamenové listiny je v obdélníkovém orámování barevně zobrazen udělený znak. Na něj odkazuje i část textu následující za vlastním popisem znaku. Jde o formulaci obvyklou v tomto typu listin a v době jejího vydání – parafrázuji: „Jak to všechno v mistrovství umění malířského uprostřed listu tohoto vymalováno a barvami vysvětleno je“. Miniatura znaku má velikost 10,8 cm na výšku a 9,5 cm na šířku. Je orámována 0,5 cm širokým hladkým zlaceným lemem. Následuje vnitřní rámeček cca 0,3 cm široký, který se jeví jako šedivo-červený. Tuto zvláštní „barvu“ způsobuje podklad z červeného minia (suřík - zde již velice ztmavlý do tmavohnědého odstínu), který byl obvyklým podkladem pro zlacení a stříbření. V tomto případě je „šedivá“ pozůstatkem stříbření. Stříbření bylo malířem miniatury uplatněno i na jiných částech znaku, které byly v pozdějších dobách chybně interpretovány jako zlaté – na tento jev bude na příslušném místě upozorněno. Orámovaná plocha je hnědá s okrovým tečkováním. V ní je zobrazen renesanční rolverkový štít, z jehož boků vynikají zlaté vykrajované rolverkové panely s červeně zdobenými volutami. Z dolních volut na každé straně na bílé stuze visí dolu prohnutá ovocná girlanda, tvořená zlatými a červenými plody (hruškami a jablky?) a zelenými listy. Stejné ovoce se zelenými listy je i v horních rozích orámované plochy. Štít znaku je modrý – jeho originální barva na miniatuře je již velice vybledlá. Ve štítě bílá kvádrovaná hradba s cimbuřím a s bosovanou prázdnou bránou, v níž je vytažena žlutě obarvená mříž. Cimbuří hradby a bosáž brány jsou stříbřeny. Tím, že se použitý pigment setřel, vydrolil a opadal, prosvítá spodní tmavočervený až hnědý suříkový podklad. U některých interpretátorů podoby znaku Vilémova v tomto privilegiu došlo k subjektivnímu hodnocení v tom smyslu, že uvedené součásti hradby jsou zlaté a nikoliv stříbrné. Popis znaku v privilegiu však o zlatém cimbuří a bosáži brány nepíše. Cimbuří je vysazené na krakorcích spojených obloučky. Za hradbou vynikají dvě nekvádrované věže se dvěma členitými a širokými římsami, z nichž dolní horizontálně rozděluje věž na dvě nestejně vysoká podlaží, dolní vyšší. Na horní římse je střecha. Čtvercový půdorys věží vyplývá z pozorovatelné skutečnosti, že na obou jsou heraldicky vlevo identifikovatelné krátké úseky bočních zdí. Pod dolní římsou se nacházejí dvě vysoká okna vedle sebe, nad ní tři shodně uspořádaná a nižší. Všechna okna jsou černá. Věže mají střechu ve tvaru kopule, završenou makovicí – věže, střecha i makovice jsou bílé. Autor miniatury použil pro vybarvení hradby, věží, střech a makovic bílou barvu a tmavě šedého stínování. Z makovic vynikají červené žerdě s odvráceně vlajícími červenými praporky ve tvaru vlaštovčího ocasu. Mezi střechami věží tmavě šedivý (myšleno stříbrný) štítek se třemi červenými břevny.

Ačkoliv byl znak Vilémova jednoznačně dán privilegiem z roku 1586 a zde uvedeným textem popisu, docházelo v budoucnosti k odlišným interpretacím jeho podoby. Příčinou této variability byla velice pravděpodobně skutečnost, že v minulosti „nikdo“ originál privilegia neviděl a samotným znakem Vilémova se nikdo a nikdy nezabýval potřebným způsobem. Na následujících řádcích budeme sledovat a zároveň komentovat úpravy a změny pohledu na podobu vilémovského znaku v historické posloupnosti od minulosti k současnosti prostřednictvím odborné literatury minulých období. Na závěr bude stanoven ideální odborný heraldický popis znaku.

Topograf Schaller v roce 1787 popsal znak Vilémova velice úsporným a nijak odborně upotřebitelným způsobem: „...führet im Wappen zwey Thürme, zwischen welchen ein Schild mit drey Queerlinien, und oben ein Fallgitter vorgestellet wird...“ (Překlad – SK: „...vede ve znaku dvě věže, mezi kterými štít s třemi příčnými liniemi a nahoru padací mříž vytaženou má...“; Schaller, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen. Siebenter Theil, Saatzer Kreis. Prag und Wien 1787, s. 124). Schallerův následovník Sommer, po téměř šedesáti letech, zopakoval nedokonalost svého předchůdce a popsal vilémovský znak takto: „Das Wappen der Stadt ist ein Schild mit drei Querlinien zwischen zwei Thürmen mit einem Fallgitter“ (Překlad – SK: „Znak města je štít s třemi příčnými liniemi mezi dvěma věžemi s padací mříží“; Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. Vierzenter Band, Saazer Kreis. Prag 1846, s. 239). Zprávy o znaku města Vilémova jsou v obou topografických pracích natolik nedostatečné, že si nelze dle popisu znak ani představit.

Když byla v roce 1850 nahrazena patrimoniální správa správou státní, převzalo vídeňské ministerstvo vnitra také agendu komunální heraldiky. Pro potřeby této instituce bylo nezbytně nutné získat přehled o existujících a užívaných městských znacích v celém Rakouském císařství. V případě Českého království byla pro tyto potřeby použita již zpracovaná databáze znaků měst, kterou vytvořil lékárník z Albrechtic u Rýmařova Vincenz Robert Widimsky. Jím uspořádané materiály byly vydány a vytištěny c. k. dvorským a státním nakladatelstvím a tiskárnou ve Vídni. Z toho lze usuzovat, že ministerstvo vnitra ve Vídni bylo garantem uvedené publikace. Widimsky sám v úvodu své publikace píše, že mnohá města navštívil osobně a jinak využil pomoci svých přátel, či si o informace napsal na příslušný úřad. Jak to bylo ve Vilémově, není zřejmé, ale zdá se, že s představiteli městečka korespondoval. Sběr podkladů k městským znakům v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ukončil v roce 1860. Na tomto místě lze předeslat, že Widimsky v případě Vilémova neměl potřebné informace, znakové privilegium neviděl a ve své zprávě o znaku tohoto města zřetelně fabuloval. Vyplývá to nejen z popisu, ale i z vyobrazení na příslušné tabuli v příloze.

Widimsky znak města Vilémova popisuje takto: „...besteht aus einer in blauem Schilde dargestellten gezinnten silbernen Stadtmauer mit offenem Thore, Flügelthüren und aufgezogenem goldenen Fallgitter; hinter der Mauer erheben sich zwei runde Thürme zu fünf Fenstern (3, 2) mit rothen Kuppeldächern, goldenen Knöpfen und Fähnchen; zwischen den Thürmen auf den Zinnen über dem Thore ruht ein rothes Schildchen mit drei silbernen Querbalken...“ (Překlad „doslovný“ – SK: „...sestává z v modrém štítě zpodobněné cimbuřové stříbrné městské zdi s otevřenou branou, křídly vrat a vytaženou zlatou padací mříží; za zdí se zdvihají dvě okrouhlé věže s pěti okny (3, 2) s červenými kupolovými střechami, zlatými knoflíky a vlaječkami; mezi věžemi na cimbuří nad branou leží červený štítek s třemi stříbrnými příčnými břevny“...“; Widimsky, Vincenz Robert: Städtewappen des Österreichischen Kaiserstaates, I. Königreich Böhmen. Wien 1864, s. 139, No. 537, Willomitz; v příloze barevné vyobrazení znaku se shodným pořadovým číslem).

Popis znaku města Vilémova od Widimského je s originálem privilegia z roku 1586 v nepřijatelném rozporu. Brána nemá mít vrata, věže nemají mít červenou střechu, zlaté „knoflíky“ (makovice) a zlaté vlaječky. Navíc věže nejsou okrouhlé, jak jsou nakresleny ve Widimského kompendiu (Widimsky nebyl autorem kreseb znaků a jméno jejich kreslíře nesděluje), ale dle privilegia jsou zřetelně na čtvercovém půdorysu. Štítek mezi věžemi nemá mít červenou barvu a břevna nemají být stříbrná, ale obráceně. Vyobrazení znaku na tabuli v příloze se shoduje s chybným popisem a navíc na věžích je neopodstatněné cimbuří, okna jsou obdélníková s dělícími kříži. Praporečky na střechách věží nejsou vyobrazeny vůbec, ačkoliv v popise uvedeny jsou – a to chybně jako zlaté. Stínky cimbuří na hradbě jsou nakresleny perspektivně a jsou kryty červenými taškami. Vše završuje nesmyslný zlatý lem okolo štítu. Uvedená kresba „vilémovského“ znaku dosvědčuje, že autor neměl k dispozici potřebné informace a počínal si svévolně. U Widimského nakreslený znak Vilémova zcela zapadá do celkového obrazu nevydařeného, zpackaného, nevěrohodného a odmítnutí hodného kompendia městských znaků v Českém království. S lítostí musím konstatovat, že právě toto kompendium se stalo zdrojem pro městské znaky uvedené v časopise Světozor a v Ottově naučném slovníku, které ovlivnily například Augusta Sedláčka, vnímaného jako znalce české heraldiky. V poslední čtvrtině 20. století můžeme zaznamenat několik epigonů, kteří byli Widimským doslova „uhranuti“ (viz níže).

Výše byl pro popsání znaku Vilémova použit Rybičkův autentický přepis opisu textu privilegia Rudolfa II. z 10. 6. 1586, zachovaný v tzv. Saalbuchu a také v archivu České dvorské kanceláře. Svého času Antonín Rybička publikoval v periodiku „Památky“ celou řadů opisů znakových privilegií excerpovaných jím samotným především z pražských archivních zdrojů (tedy nikoliv z originálních listin). Rybička publikoval i kapitolu o znaku Vilémova, který nazývá „Vilímov v Žatecku“. Zde uvádí následující popis znaku: „Štít modré barvy, v němž jest do poli štítu zeď bílá se stinky při vrchu, uprostřed té zdi brána, v níž u vrchu mříže žluté b., za kteroužto zdí při jedné každé straně štítu dvě věže, každá s dvojitými krancli neb kabřinci; pod spodními krancli v každé věži dvě okna a pod vrchními tři okna; nad tím krovy okrouhlé baňaté, na nichž makovice bilé a korouhvice na dvé červenou a bílou barvou rozdělené; mezi věžemi jest štítek bílé barvy, v němž tři štrychy červené na příč se spatřují“ (Rybička, Antonín: Pomůcky k heraldice a sfragistice domácí. Památky. Listy pro archaeologii a historii, IX., Praha 1874, s. 727).

Porovnáním tohoto Rybičkova textu s jeho vlastním opisem záznamu v Saalbuchu je zřejmé, že zdrojem je právě tento opis. Rybička text transkriboval zřejmě proto, aby byl srozumitelnější, ale je také zřejmé, že v úpravě textu již překročil nutnou mez tím, že „korouhvice“, které jsou v originálním textu popsány jako červené, dělil „na dvé červenou a bílou“ a nepochopil, že ono „na dvé“ se týká nikoliv barevnosti „korouhvic“, ale jejich tvaru v podobě vlaštovčího ocasu, který díky jednomu zástřihu ve tvaru trojúhelníku dělí list „korouhvice“ na dva vlající „cípy“. Navíc v popise není v případě „korouhvic“ nic o bílé barvě – zde se píše „Korouhwicze na dwie cžervene nebo rubynove Barwy magiczymi“ – tinktura praporků tedy byla „červené neb rubínové barvy“, přičemž rubínová je vnímána jako ekvivalent červené.

V roce 1907 vyšel XXVI. díl Ottova naučného slovníku s heslem o Vilémovu (hejtm. a okr. Kadaň). Zde je popsán a vyobrazen městský znak. Popis zní: „V červeném štítě stříbrná měst. brána se stínkami a branou otevřenou a zlatou vyzdviženou mříži; za branou zdvíhají se dvě věže s okny, cihlovou střechou a zlatými makovicemi; mezi věžemi spatřuje se rodinný erb pánů Doupovců z Doupova“ (Ottův slovník naučný, XXVI, Praha 1907, s. 695). Popis znaku i jeho kresba jsou inspirovány Widimským a jeho zmatení zde bylo ještě „povýšeno“. V popisu se píše o červeném štítu, ačkoliv ten má být modrý. Ostatně modrý štít je i v kresbě znaku u hesla. Naštěstí pro českou komunální heraldiku se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten takovému údaji o barevnosti štítu vilémovského městského znaku uvěřit a tak zůstalo u správné modré barvy. Redakce slovníku nedokázala revidovat smyšlenou podobu Widimského kreace na téma vilémovský městský znak a zopakovala nesmyslné červené střechy věží (zde pojmenované „cihlové“ – tedy červené), makovice jsou zlaté, ačkoliv mají být stříbrné, nebyly zobrazeny praporky, okna jsou chybně obdélníková a mají „kříže“. Terminologicky nedokonalý je obrat „městská brána se stínkami a branou“ – snad jde o sazečskou chybu neznamenanou korektorem – místo „městská brána“ má pravděpodobně být „městská hradba“. Popis neuvádí, jak vypadá štítek mezi věžemi. Teprve z kresby je patrné, že i ten je chybně nakreslen jako červený se stříbrnými břevny. Počínaní redakce Ottova naučného slovníku můžeme mít za tristní, ale o to smutnější je skutečnost, že tato nedokonalá podoba (velice ohleduplně řečeno) našla po více jak sto letech svého epigona.

August Sedláček, autor monumentálního díla o českých hradech a zámcích a zároveň ve své době přední badatel v oboru heraldiky, zejména šlechtické, vydal místopisnou publikaci, ve které krom jiného zmínil uvedeným popisem znak města Vilémova. V tomto případě nic nedal na Ottův slovník naučný a opřel se o zprávu Antonína Rybičky z roku 1874 a jeho popis vilémovského znaku. Ten mluvnicky upravil do následujícího znění: „Štít modrý, v němž do pola zeď bílá se stínkami, branou, v níž zl. mříž, za zdí dvě věže, každá s dvojitými kranci neb kavřinci, 2 okny pod spodními kranci a 3 okny pod svrchními krovy baňatými a makovicemi zl. a červ. korouhvemi na dvé rozdělenými. Mezi věžemi je erb Doupovcův (štít bílý s červ. pruhy napříč)“ (Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého. b. d. a m. v., s. 958). Sedláček neuvedl, že věže a jejich střechy jsou stříbrné, naopak napsal chybně, že makovice jsou zlaté a nikoliv stříbrné, jak mají být. Ani tento autor originál privilegia neviděl a byl nucen použít subjektivních dohadů.

V době, kdy Sedláček vydával svůj „Místopis“, publikoval regionální a německy píšící historik Josef Feifar publikaci s názvem Willomitz im Aubachthal (Duchcov 1908). Na tuto publikaci odkazuje v roce 1985 Jiří Čarek s tím, že v ní by mělo být pojednání o vilémovském městském znaku – zde však žádný takto znějící text najít nelze (!).

Rudolf Wenisch napsal v roce 1942 k 600. výročí města Vilémova německou publikaci. Zde uvádí přepisy listin a privilegií, které se týkají historických práv městečka Vilémova. Zdrojem mu byl archiv města a je tedy zřejmé, že privilegium císaře Rudolfa II. z roku 1586 viděl a četl. Autorův záznam listiny, označený jako č. 9, je německy psaný regest s pasáží podrobně popisující udělený znak: „1586 VI 10 /w Auterey po Swatym Medardu/, Prag. Kaiser Rudolf II. bestätigt auf Fürbitte des Heinrich des Jüngeren Duppauer von Duppau auf Willomitz und Žerotin /Jendrych Mladssy Daupowecz z Daupowa na Wylemowie a Žierotinie/ dessen Untertanen in Willomitz das Marktrecht und die übrigen Rechte, die ihnen von seinem Vorfahren erteilt wurden oder sich im Laufe der Zeit eingebürgert hatten und um die sie im Laufe der Zeit infolge Uneinigkeit und aus andersen Ursachen gekommen waren, und von denem besonders das Gericht und das Recht, dass sich daselbst verschiedene Handwerke frei niederlassen könen, hervorgehoben wird, und erteilt ihnen als neues Recht folgendes Stadtwappen: „in blauem Schilde eine weisse Zinnenmauer mit einem Tor mit gelebem oder goldenem /aufgezogen/ Fallgatter [sic – má být Fallgitter] in der Mitte, auf der Mauer, etwas zurückgerückt, zwei Türme mit je 2 Fenster unter dem unteren Simse und drei Fenstern unter dem oberen Simse, einem weissen breiten Kuppeldache mit mohnkopfartigen weissen Knäufen und zweigeteilten roten Wetterfahnen, ferner zwischen den Türmen in weissem oder Silbernem Schild drei rote Querbalken“ /das Wappen der Duppauer von Duppau/, - welches Wappen Bürgermeister und Rat des Städtschens Willomitz wie in anderen Städtchen in allen Gemeindeangelegenheiten und insbesonders zum Gemeidesiegel, das in grünen Wachs aufgedrückt werden soll, gebrauchen sollen. Orig., Perg., mit farbiger Wappendarstellung, tschech., Siegel in Holzkapsal.“ (Wenisch, Rudolf: Willomitz 600 Jahre Stadt, 1342 – 1942. b. d. a m. v.)

(Překlad „doslovný“ - SK: „1586 VI 10 /v úterý po svatém Medardu/, Praha. Císař Rudolf II. potvrzuje na žádost Jindřicha mladšího Doupovce z Doupova na Vilémově a Žerotíně /Jindřich mladší Doupovec z Doupova na Vilémově a Žirotíně/ [Poznámka SK: ves nedaleko Panenského Týnce se dnes jmenuje Žerotín, ale v 16. století se jmenovala Žirotín a po ní šlechtický rod pánů ze Žirotína, vedle nich existoval moravský rod ze Žerotína u Olomouce] jeho poddaným ve Vilémově právo trhu a ostatní práva, která jim od jeho předchůdců uděleny byly nebo jež během času vzniknuvší měli a o něž během času i nesvornosti [tímto eufemismem je myšlena doba husitských válek] a z jiných důvodů přišli, a z nich především soud a právo, že právě rozličná řemesla svobodně spouštět mohou, vyzdvihovat budou a uděluje jim jako nové právo následující městský znak: „ v modrém štítě bílá cimbuřová zeď s bránou se žlutou nebo zlatou /vytaženou/ padací mříží uprostřed, na zdi, trochu zpět posunuty dvě věže, každá s 2 okny pod dolní římsou a tři okna pod horní římsou, bílou širokou kopulovitou střechou na způsob makovice bílé knoflíky a ve dví rozdělené červené větrné korouhvičky, dále mezi věžemi v bílém nebo stříbrném štítě tři červená břevna“ /erb Doupovských z Doupova/, - kterýžto znak purkmistr a rada městečka Vilémova, stejně jako v jiných městečkách, ve všech obecních záležitostech a obzvláště v obecní pečetí, kterou v zeleném vosku otiskovat budou moci, používat mohou. Orig., Perg., s barevným vyobrazením znaku, česky, pečeť v dřevěné kapsuli“. Je zřejmé, že při překladu z českého do německého jazyka nebyl Wenisch „doslovný“. Přesto jeho zpráva patří k těm, jejichž obsah je relevantní a není postižen neznalostí originální předlohy.

V roce 1970 vyšla publikace, která je shrnujícím pojednáním o městských znacích na území tehdejšího Severočeského kraje. Jde o dílčí výsledek záměru archivní správy ministerstva vnitra z konce 60. let 20. století, jehož smyslem bylo shromáždit informace o historických městských znacích, zpracovat je v nějakém předem daném schématu a připravit pro publikování. Autory jednotlivých kapitol sice byli pracovníci okresních archivů, ale výsledek není z dnešního pohledu uspokojivý. Kapitolu o městském znaku obce Vilémov napsal vedoucí libereckého okresního archivu prom. hist. Vladimír Ruda (později PhDr. a ředitel archivu). Zřejmě „vzdálenost“ Liberce a Kadaně, kde je deponován chomutovský okresní archiv, byla pro autora nepřekonatelná. Je totiž zjevné, že autor žádné privilegium neviděl a přesto měl z profesního hlediska obtížně pochopitelnou „odvahu“ psát o jeho obsahu. Autor se totiž domníval, že pergamenová listina z roku 1586 udělující Vilémovu znak je uložena v tehdejším Státním ústředním archivu v Praze. Jak bylo uvedeno výše, tak zde uložená listina se týká Vilémova u Litovle v okrese Olomouc. Na to mohl autor přijít už před rokem 1970 a pokusit se dohledat privilegium jinde, protože znak, resp. pečeť, Vilémova u Litovle byl udělen o téměř sto let později a ve zcela jiné podobě (Spáčil, Vladimír: Pečeti a znaky měst, městeček a obcí olomouckého okresu. Olomouc 1985, s. 243). Spoléhat se pouze na obsah publikovaných inventářů fondů jiných archivů, které byly obvykle součástí příručních knihoven v archivních badatelnách, se ukázalo být zjevně nedostatečné. Zdrojem informací mu zřejmě byly již publikované popisy (viz výše), z kterých rezultoval následující, z pohledu heraldické terminologie zcela nedostatečný, popis vilémovského znaku: „V dolní polovině modrého štítu je stříbrná kvádrová městská hradba s cimbuřím. Uprostřed má otevřenou bránu bez veřejí s vytaženou mříží. Na hradbě jsou dvě věže s kopulovitou střechou, zakončenou zlatou cibulí. Mezi věžemi je malý štít s třemi bílými pruhy v červeném poli“ (Ruda, Vladimír a kol.: Znaky severočeských měst. Most 1970, s. 121).

Rudův popis vilémovského znaku je v mnoha ohledech velice obtížně akceptovatelný. Například není uvedena tinktura mříže, stejně jako není zmíněno, jakou tinkturu mají věže a jejich střechy, nejsou popsána černá okna (pět na každé věži), Makovice nazvaná autorem „cibule“ není zlatá, ale v privilegiu výslovně určena jako stříbrná. Z popisu se zcela vytratila zmínka o praporcích na vrcholcích střech věží. Štítek mezi věžemi je míněn jako červený a břevna jako stříbrná. Zdrojem takového popisu mohl být jedině Widimsky a jeho vyobrazení (viz výše), které je ve zjevném rozporu s originálem znakového privilegia z roku 1586. Václav Zajíček, který k uvedené publikaci nakreslil znakovou přílohu, překvapuje tím, že měl určitou vědomost o podobě vilémovského znaku, protože nakreslil pod cimbuřím hradby obloučkové krakorce, které nemá Widimsky, ale jsou součástí vyobrazení udělovaného znaku v privilegiu. Stejně tak Zajíček věděl, že u brány nemají být vrata a na každé věži mají být dvě římsy a pět černých, obloukových oken a nenechal se ovlivnit Widimského způsobem kreslení. Znal i tvar střech věží a věděl, že na každé střeše má být praporek. Dokonce prokázal znalost takového detailu, že praporky „vlají“ odvráceně. Přesto v souladu s Widimskym je chybně červená barva střech a červený štítek se stříbrnými břevny (má být naopak). Praporky měly být v souladu s privilegiem červené a makovice stříbrné. Popis znaku od Vladimíra Rudy a kresba Václava Zajíčka jsou v rozporu a vytvářejí zcela nesourodý konglomerát informací, které je nutné odmítnout jako výsledek nekorektního, neseriózního a také neprofesionálního počínání.

Zmíněná publikace o znacích severočeských měst z roku 1970 byla edičním předznamenáním v roce 1985 vydané publikace Jiřího Čarka o znacích měst a městeček v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Toto dlouho před tím inzerované a laickou i odbornou veřejností netrpělivě očekávané kompendium se mělo stát kritickým a závazným přehledem podob městských znaků u nás. Podklady připravovali pracovníci okresních archivů a ty pak PhDr. Jiří Čarek, ředitel Archivu hlavního města Prahy, a Archivní správou ministerstva vnitra pověřený koordinátor, redigoval a připravoval pro vydání tiskem. Velice záhy po zahájení prodeje v knižní distribuci (listopad roku 1985) bylo rozpoznáno (březen 1986, přednáška prof. Pavla Paláta v Heraldické společnosti v Praze), že dílo není zcela bez vad, či dokonce není prosto závažných pochybení, a díky tomu nemůže být považováno za závazný kodex českých, moravských a slezských městských znaků. Kapitola o Vilémovu přináší následující popis znaku: „Na modrém štítě je do poloviny sahající bílá kvádrová zeď s obloučky podklenutým stříbrným cimbuřím o sedmi stínkách. Uprostřed je otevřená brána se stříbrným kvádrovým ostěním. V bráně je vytažená zlatá mříž. Za zdí vynikají dvě čtyřhranné bílé věže o dvou nestejně vysokých podlažích, z nichž každé vrcholí širokou profilovanou římsou. V dolním patře jsou v každé věži dvě vysoká, polokruhem zaklenutá okna, v horním patře mezi oběma římsami jsou tři podobná menší okna. Střechy jsou baňaté, kupolovité, rovněž bílé barvy. Vrcholí stříbrnými makovicemi a červenými korouhvičkami, dělenými do dvou dlouhých cípů a vlajícími směrem k okrajům štítu. Mezi věžemi se vznáší stříbrný štítek se třemi červenými příčnými pruhy“ (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 409).

Už ze samotného popisu vilémovského znaku je na první pohled zřejmé, že došlo k revizi zprávy z roku 1970. Čarek, či zpracovatel hesla, se zjevně opíral o jiný zdroj informací než před patnácti lety Vladimír Ruda. Pokud nebyl zdrojem příslušný svazek Saalbuchu či Rybičkův opis, pak se lze dokonce domnívat, že oním zdrojem byl originál privilegia uložený v archivu v Kadani. Pak ale podivně zní odkaz na uložení originálu v SOA (zkratkou pro Státní oblastní archiv [SOA, někdy také SObA, narozdíl od SOkA pro okresní archiv, dříve také OA] je myšlen Státní ústřední archiv v Praze, dnes Národní archiv), kde ve fondu Akta různé provenience – pergamenové listiny, jak již víme, žádný originál znakového privilegia se vztahem k Vilémovu u Kadaně není. Zřejmě zde došlo k informačnímu šumu mezi zpracovatelem hesla z archivu v Kadani a redigujícím Čarkem, který snad trval na zprávě Rudově. Odhlédneme-li od terminologických nedokonalostí uvedeného popisu, pak musíme konstatovat, že je popsán znak, který vykazuje shodu s privilegiem. Ostatně to potvrzuje i kresba vilémovského znaku od Stanislava Valáška v barevné příloze publikace. Jeho kresba je až na zlaté makovice v souladu s podobou vilémovského znaku popsanou a vyobrazenou v originálu privilegia z roku 1586.

Znak, který byl v roce 2011 používán na titulní straně webových stránek obce Vilémova (www.obec-vilemov.cz) je chybný. Štít má neopodstatněný zlatý lem, zlaté cimbuří na hradbě a zlatou bosáž okolo brány. Doplnění uvedenou tinkturou je poplatné chybnému vyhodnocení barevnosti městského znaku v privilegiu, kde lem není žádný a cimbuří společně s bosáží je stříbřeno, nikoliv zlaceno. Pro obarvení hradby, věží, střech a makovic je použito bílé barvy, která je v heraldice přípustným ekvivalentem stříbrné. Z toho pak vychází, že hradba a věže, stejně jako cimbuří a bosáž u brány jsou stříbrné. Uvedené stříbření je pouze výtvarná „libůstka“ písaře královské dvorské kanceláře, uplatněná například o sto let dříve při malování polepšeného znaku Starého Města Pražského, kde cimbuří jinak žluté (zlaté) hradby, je výjimečně zlacené a zlatá se jinak vztahuje na celou fortifikaci.

Plastika „znaku“ Vilémova na průčelí radnice je z pohledu rigorózního odborného posouzení hodnotitelná tak, že o znak nejde. Chybí zde štít. Za těchto okolností je nutné uplatnit základní heraldickou premisu, která říká – bez štítu není znaku. V tomto případě můžeme mluvit o znakových figurách ze znaku městečka, vložených do kotouče ohraničeném vavřínovým věncem. Nedokážu stanovit stáří plastiky, ale zdá se, že jejím inspiračním zdrojem nebyl znak sám, ale podoba pečetního pole městské pečeti, kde se mohl uplatnit ohraničující věneček. Je také otázkou, zda původní plastika byla vytvořena se záměrem jejího polychromování. I kdyby tomu tak nebylo, tak současné vybarvení je poměrně přesné a téměř ve shodě se znakovým privilegiem. Oproti privilegiu zde chybí krakorce spojené obloučky, na kterých stojí cimbuří. Věže jsou důsledně v půdorysu kruhové, ačkoliv v privilegiu jsou v půdorysu čtvercové. Počet oken pod střechou věží je větší, než by měl být a jejich tvar je obdélníkový, místo nahoře obloukový. Střechy nejsou zakončeny makovicí a žerdě korouhví by podle privilegia měly být červené. Zvláštním a jinde neuplatněným prvkem jsou sloupy po stranách brány.

Jedním ze „sporných“ prvků vilémovského městského znaku je používání rozdílných tinktur ve štítku mezi věžemi. Privilegium má štítek stříbrný s třemi červenými břevny a přisuzuje ho jako erb rodový Doupovským z Doupova, z nichž Jindřich mladší byl žadatelem o udělení znaku Vilémovu. V řadě kompendií českých městských znaků je štít naopak červený a břevna stříbrná se stejným hodnocením, že jde o erb Doupovských z Doupova. Jak to ve skutečnosti s barevností erbu uvedeného rodu je?

O erbu Doupovců z Doupova píše August Sedláček následující. Doupovci z Doupova měli na štítě červené a stříbrné pruhy (Sedláček, August: Českomoravská heraldika II. Praha 1925, s. 115). Takový popis je zcela nedostatečný a nemá potřebnou heraldickou hodnotu. Sedláček nakonec cituje popis uvedený Bartolomějem Paprockým v kapitole o rytířském stavu v jeho Diadochu z počátku 17. století, který píše, že Doupovcové měli stříbrný šít a v něm tři červená břevna (Paprocký z Glogol a Paprockewoli, Bartoloměj: Diadochus. Praha 1602, O stavu rytířském, s. 139). Zmatení do náhledu na podobu erbu Doupovských vnesl Vojtěch Král, který psal, že štít byl červený a břevna stříbrná (Král z Dobré Vody, Vojtěch: Heraldika. Praha 1900, s. 292). Po něm to pak opakovali mnozí, např. Friedrich Bernau (Deutschböhmens Adelshalle, tab. VII., in: Studien und Materialien. Prag 1903), Jiří Louda (Janáček, Josef - Louda, Jiří: České erby. Praha 1974, 1988, s. 84 – 85; zde se zmiňuje i opačná kombinace tinktur), August Sedláček, (Sedláček. August: Hrady, zámky a tvrze Království českého VIII. Rakovnicko, Slánsko, Praha 1891, příloha Znaky rodin na Rakovnicku a Slánsku osedlých).

Za autentickou a správnou podobu rodového erbu můžeme mít tu, v němž jsou ve stříbrném štítě tři červená břevna. Takovou podobu potvrzuje erbovník z roku 1571, který byl darem stavů Království českého císaři Maxmiliánovi II. Díky tomu lze mít zde vymalovaný soubor rodových erbů za autentický a verifikovaný (Pokorný, Pavel R.: Vídeňský rukopis CVP 8330. Sborník archivních prací 50/2, Praha 2000, s 414).

Do komparace podob znaku Vilémova nebyly v tomto pojednání zahrnuty historické pečeti. Ty jistě mohly být zdrojem dalších poznatků. Protože v tomto konkrétním případě se znak obce nevyvinul z obrazu užívané pečeti tak, jak to bylo obvyklé na jiných místech, ale byl udělen privilegiem, které se zachovalo v originále, je zdrojem definitivního poznání právě ono privilegium. To se tak jako tak stalo předlohou pro vytváření podob pečetních typářů a to zdrojem nepochybně jediným. Podoby obrazů v pečetním poli by byly hodnoceny spíše jen ve smyslu poukázání na případné odchylky od vyobrazení v privilegiu, které mohly být způsobeny například osobními řemeslnými předpoklady výrobce pečetidla. Na základě zkušeností z jiných míst lze předpokládat, že při výrobě typářů městské pečeti k drobným posunům ve vnímání podoby vilémovského znaku zřejmě docházelo.

Ideální popis znaku obce Vilémova: V modrém štítě kvádrovaná hradba se stínkami na obloučkové římse, s prázdnou bosovanou bránou, v níž je zlatá vytažená mříž. Z hradby vyrůstají dvě věže, každá s dvěma římsami, horní podstřešní, dolní rozděluje věž na dvě nestejně vysoká podlaží, s pěti černými (3, 2) obloukovými okny, dolními vyššími; střechu ve tvaru kopule, s makovicí a červeným do stran vlajícím praporkem – vlaštovčím ocasem na červené žerdi. Vše stříbrné. Mezi věžemi stříbrný štítek s třemi červenými břevny.

Zastupitelstvo obce Vilémova využilo žádosti o schválení a udělení obecní vlajky a požádalo Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny PČR o stanovení odborného heraldického popisu historického znaku. Podvýbor na zasedání konaném ve dnech 8. – 10. 11. 2011 schválil návrh vlajky a zároveň stanovil následující popis znaku: V modrém štítě stříbrná kvádrovaná hradba s prázdnou bránou s vytaženou zlatou mříží. Z hradby vynikají dvě stříbrné věže, každá se dvěma římsami, z nichž spodní dělí věž na horní nižší a dolní vyšší patro, v nich pět (3, 2) černých obloukových oken, dolní vyšší. Na horní římse kopule zakončená makovicí a červeným do stran vlajícím praporkem s vlaštovčím ocasem. Mezi věžemi stříbrný štítek s třemi červenými břevny.

Ke stanovenému popisu podvýborem pro heraldiku a vexilologii PS PČR lze přičinit poznamenání. Je nepochybně možné vypouštět z popisů znaků takové detaily jako je bosáž brány a zde také obloučkovou římsu, na které jsou stínky cimbuří. Je otázkou, zda může uvedení takových precizujících detailů popisu uškodit, zejména je-li zřejmé, že jde o znak historický se zachovaným privilegiem. V něm uvedené vyobrazení městského znaku je v detailech specifické a v typologii figur shodně utvářených historických městských znaků výjimečné (to si pravděpodobně uvědomoval i Čarek, či zpracovatel příslušného hesla na úrovni okresního archivu, jak je patrné z popisu vilémovského znaku v publikaci Městské znaky v českých zemích z roku 1985).

Zcela nově stanovený ideální popis historického znaku obce Vilémov byl v podvýboru přeformulován a zejména byla odmítnuta idea, že stříbrné figury (jiné ve znaku nejsou) byly na závěr textu pojmenovány souhrnně termínem „vše stříbrné“. Srovnáním obou výše uvedených popisů vyplývá, že to byla idea dobrá. Není možné nic namítat proti způsobu popisu, ve kterém se nejprve sděluje, že hradba je stříbrná, pak že jsou stříbrné i věže, ale nemůže se zapomenout na to, že i střechy věží jsou stříbrné – tento údaj se vytratil. Právě při zjištění této skutečnosti, je zřejmá smysluplnost obratu „vše stříbrné“, který jakoukoliv ztrátu potřebných a nezbytných údajů v popisu znaku vylučuje (zde lze mluvit i o tom, že popis stanovený podvýborem nebyl jím samotným podroben zkoumání z pohledu principů „syntaxu blasonu“ – viz i dále ve vztahu k tinktuře střech věží). Stejně tak se vytratil údaj o červených žerdích korouhviček na střechách věží - tak zobrazeno i v privilegiu. Na tomto místě nemůže platit vysvětlení, že střechy jsou „logicky“ stříbrné, protože jsou integrující součástí stříbrné věže. Naopak, je nezbytně nutné přihlédnout ke skutečnosti, že heraldika pro střechy, včetně střech věží, obvykle používá trojí barevnost – červenou, s možným výkladem o pálených taškách, modrou, podle pomyslně použité břidlice a černou, podle šindelů. Z tohoto pohledu je stříbrná (stejně jako zlatá) střecha neobvyklým a výjimečným jevem, a proto nezbytnou součástí popisu. Shodná teze platí i pro žerdi korouhví na vrcholu střechy (analogicky i makovic), protože ty jsou obvykle zlaté či černé.

K termínu, kterým jsou popisovány střechy věží lze poznamenat, že nejde o kupole, či kopule. Kupole / kopule je něco jiného i architektonicky – zde je kupolovitá / kopulovitá střecha (zjevně byl opuštěn kdysi užívaný a jinak odmítnutí hodný termín báň, či cibulovitá / cibulová báň). Popis korouhviček jako „s vlaštovčím ocasem“ může vyvolávat představu, že na korouhvi je zobrazena jinak existující korektní heraldická obecná figura „vlaštovčí ocas“. Použitý termín není zcela v souladu s vexilologickou terminologií, když vexilology je taková korouhev pojmenována jako „vlaštovčí ocas“ a myslí se tím vexilologický celek. Pokud by popis byl formulován v duchu vexilologické terminologie, pak by mohl znít „korouhev-vlaštovčí ocas“ a nikoliv „korouhev s vlaštovčím ocasem“. Zdá se, že bude věcí konvence, jaké stanovisko k uvedenému rozporu zaujmou heraldici.

Městečku Vilémovu byl udělen znak listinou císaře Rudolfa II. ze dne 10. června 1586. V této době zřejmě bylo obvyklé nepopisovat udělovaný znak do všech podrobností, takže od textu popisu se vyobrazení odlišuje právě v detailech. Slovní nedostatečnost je zpravidla nahrazena oblíbenou a hojně používanou formulí – „...jak to všechno v mistrovství umění malířského...vymalováno a barvami vysvětleno jest...“. Posuzovat dnešními měřítky tehdejší „mistrovství umění malířského“, nemá valného smyslu; obdobně nelze současnými měřítky posuzovat tehdejší jazykovou, tj. stylistickou i gramatickou, úroveň textu.

Jestliže je zachováno autentické vyobrazení znaku z doby jeho udělení, lze vyslovit přesvědčení, že je povinností současných heraldiků, kteří se zabývají tvorbou popisů komunálních znaků, zachovat pro budoucí generace povědomost o původním vyobrazení. Heraldičtí puristé sice mohou namítat, že rozhodujícím kritériem je popis a že soudobé vyobrazení bylo nebo mohlo být ovlivněno tzv. výtvarnou licencí „mistra umění malířského“. Zastánci takové námitky mají pravdu jen zčásti, poněvadž hranice mezi tzv. výtvarnou licencí a výtvarným záměrem, resp. výsledkem výtvarného záměru, je velmi nezřetelná, ba v některých případech zanedbatelná až vágní. Výtvarnou licencí mohou být např. počet kvádrů v hradbě, výška / šířka věží, rozměr brány, rozmístění věží vyrůstajících z hradby a podobné detaily, zatímco jiné prvky, např. počet oken, mříž v bráně, rozdělení průčelních zdí věží pomocí říms, ale i natočení věží tak, že jsou viditelné dvě zdi apod. lze jen obtížně považovat za „výtvarné libůstky“.

Ve vilémovském znaku můžeme mít za charakteristický prvek obloučkovou hradební římsu na krakorcích; takové zobrazení není u většiny městských znaků obvyklé, a proto by mělo být nejen výtvarně, ale i popisem zachováno. Obdobně by měla být zachována i bosáž brány, ačkoliv zde lze připustit určitou volnost kresby.

Obecně však lze mít za prospěšné, aby byla v maximální míře zachována původní podoba znaku tak, jak je zobrazena v privilegiu v roku 1586. Výtvarnému pojetí nově zobrazeného znaku to zajisté neuškodí, ba naopak přispěje k zachování historické paměti.

Za doplnění, poznámky a jazykovou korekturu děkuji Mgr. Pavlu Palátovi.

Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXXIII, č. 4/2013, Praha 2013, s. 88 – 102.

Vyobrazení:

1 - Miniatura z privilegia císaře Rudolfa II., vydaném 10. 6. 1586.

2 - Znak obce Vilémova - kresba Stanislav Kasík.