Login

O historickém znaku městyse Zlonic

Znak městysi Zlonicím udělil císař Josef I. privilegiem daným ve Vídni dne 28. 11. 1705. Na žádost Václava Jana Vojtěcha Valkouna, svobodného pána z Adlaru, povýšil císař jeho ves Zlonice (zde nikoliv v pomnožném čísle, ale jako „ta Zlonice“) na městečko („neb Miestys“), dal novému městečku znak, právo pečetit zeleným voskem a povolil několik trhů. V privilegiu je znak popsán následujícím způsobem: „…Sstjtem obdlauhlým w w Pul na dwj rozdieleným, gehožto spodnj Pole cžerwene neb rubjnowe, Swrchnj pak bile neb Stržibrné barwy gest, pržes kterežto prawie u prostržed Worel cžerne neb uhelne barwy až do Polowicze roztaženými kržidli, otewrženými vsty, a wyplazytým cžerveným Jazykem zrowna wzhuru k Prawe stranie obráczeny, a nad sstjtem Koruna zlata Králowská se spatržuge…“. K tomu privilegium poznamenává: „...yakožto wse vmnienjm a wtjpem Mjstrowstwy Maliržskeho w prostřed listu tohoto gest wymalowáno, a barwami hogniegj wyswietleno…“ (přepis popisu znaku SK: „Štítem obdlouhlým v půl na dví rozděleným, jehožto spodní pole červené neb rubínové, svrchní pak bílé neb stříbrné barvy jest, přes kteréžto právě uprostřed orel černé neb uhelné barvy až do polovice roztaženými křídly, otevřenými ústy a vyplazitým červeným jazykem, zrovna vzhůru k pravé straně obrácený a nad štítem koruna zlatá královská se spatřuje“. Státní okresní archiv Kladno, pracoviště Slaný, AM Zlonice, kart. Privilegia, listina č. 1 – originál privilegia, pergamen 77 x 57 cm, plika 11 cm, česky, přivěšená pečeť císaře v dřevěném pouzdru, listina č. 2 - opis téhož privilegia z neznámé doby, listina č. 3 – konfirmace císaře Františka I., Vídeň 14. 3. 1815, potvrzuje listinu Josefa I. v plném rozsahu; Županič, Jan – Fiala, Michal – Koblasa, Pavel: Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra – Erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy /dodatky/, Archivu Národního muzea /dodatky/. Praha 2014, č. 232a, s. 561-562; dále jen Županič a kol.: ŠA-Erbovní listiny, 2014; viz také Vykouk, Jaroslav: Zlonice. Heraldika, bulletin pro pomocné vědy historické, roč. 14, č. 4, Praha 1981, s. 204 – 223, zde je citován popis znaku z privilegia nepřesně. Literatura týkající se městských znaků z roku 1975 a 1985 - viz níže - uvádí údaj o uložení privilegia na MNV ve Zlonicích;).

 

Hned v úvodu lze konstatovat, že Zlonice dostaly znak svým způsobem mimořádný. Onou mimořádností je ve stříbrno-červeně děleném štítě heraldicky levá půle černé orlice s celou hlavou otočenou do prava. Na první pohled jednoduchá konstrukce znaku však, díky své neobvyklosti, způsobovala v budoucnosti nemalé potíže při jeho popisování a nakonec i při zobrazování.

 

Podoba zlonického znaku byla jednoznačně dána privilegiem, přesto docházelo k posunům v jeho zobrazování. V některých případech šlo o posuny značné a při srovnání s privilegiem byla vyobrazení zlonického znaku výrazně odlišná. Pomineme dvě zmínky v historické topografické literatuře z roku 1785 (Schaller, Jaroslaus: Topographie des Königreichs Böhmen. Bd. I., Rakonitzer Kreis, Prag 1785, s. 181) a z roku 1845 (Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. Bd. XIII., Rakonitzer Kreis, Prag 1845, s. 109), které přinášejí zmínku o znaku městyse formou stručných, ale heraldicky neuplatnitelných popisů.

První mimořádně chybné vyobrazení znaku Zlonic, které je zcela v rozporu s privilegiem z roku 1705, přináší kompendium komunální heraldiky pro České království z roku 1864, zpracované lékárníkem z Města Albrechtic u Krnova, Vincenzem Robertem Widimským a vydané c. k. dvorským a státním nakladatelstvím a tiskárnou ve Vídni, zřejmě pod záštitou ministerstva vnitra. S podivem, tato publikace vzniklá pravděpodobně z potřeb ministerské heraldické komise a s ambicí být přehledem věrohodných podob znaků měst a městeček

v Čechách a na Moravě, přináší v případě Zlonic znak ve zřetelném rozporu s privilegiem. Widimsky sice uvádí zprávu o privilegiu z roku 1705 a píše o udělení znaku, ale jeho popis je chybný – „…einem blauen Schilde mit einer unteren rechten rothen Vierung, darin der halb rothe, halb silberne Adler der Herren von Adlar, mit einem goldenen mit seinem Spitzen nach aufwärts in Kleestengel endigenden Halbmonde über Brust und Flügel – durch die untere rothe Vierung im vierten Theile gedeckt, und der rechte Flügel abgehend dargestellt ist.“ (volný překlad SK: „…modrý štít s dolní pravou červenou čtvrtí, k tomu půl červené, půl stříbrné orlice (zde „orel“ – česká heraldická terminologie rozlišuje orla a orlici podle počtu hlav – orel má dvě a orlice jednu) pánů z Adlaru, se zlatým hrotem nahoru jetelovým stonkem zakončený půlměsíc přes hruď a křídlo – dolní červenou čtvrtí ve čtvrtém díle zakrytá a pravé křídlo je nezobrazené“ (Widimsky, Vincenz Robert: Städtewappen des Österrechischen Kaiserstaates I. Königreich Böhmen. Wien 1864, s. 144, No. 558 Zlonitz). Vyobrazení v barevné příloze je dílem nám neznámého a s Widimskym spolupracujícího kreslíř. Zde je znak opatřený navíc zlatým lemem, který je nutné vnímat jako svévolné, nekritické a tím i nepřijatelné doplnění, které bylo vytvořeno téměř u všech zobrazených městských znaků. Lem je legitimní heraldickou heroldskou figurou a proto stejně jako u celé řady městských znaků v českých zemích nemá ani ve znaku Zlonic zlatý lem žádné opodstatnění, neboť v citovanému privilegiu není hlášen a ani vyobrazen.

 

Vysvětlení, jak mohlo k takovému pochybení dojít, lze snad nalézat ve způsobu Widimského práce při sběru materiálů a podkladů pro připravovanou publikaci. Autor sám v předmluvě o tom píše. Mnoho míst navštívil osobně, jinde využil pomoci svých přátel a známých, ale s mnoha dalšími městy a městečky vedl korespondenci. Pravděpodobně si dopisoval i s úřadem městečka ve Zlonicích. S ohledem na tehdejší neexistenci barevné fotografie, či jiných bezproblémově a rychle použitelných reprodukčních technik, se Widimsky zřejmě musel spokojit s otiskem pečeti a nějakým doprovázejícím textem. Písemné sdělení vypracované ve Zlonicích však mohlo být zavádějící tím, že v originálním privilegiu, které na radnici nepochybně bylo k dispozici, pravděpodobně nebyla respondentem hledána pasáž popisující znak a v souladu s narací bylo Widimskému sděleno pouze jméno žadatele „Johann Adalbert Vokoun von Adlar“ (jak píše chybně Widimsky – nikoliv „Vokoun“, ale „Walkoun“ a před křestní jméno Jan, resp. Johann, patří ještě Václav). Znak byl možná neuměle popsán podle vyobrazení v listině. K nedostatečné konstrukci zlonického znaku ve Widimského kompendiu lze vyslovit domněnku, že se skutečně opíral pouze o pečeť, v níž je dolní polovina štítu pokryta tzv. damaskem, napodobujícím rozvilinový motiv. Rytec pečeti nedamaskoval obě poloviny štítu tak, jak tomu je v privilegiu ale pouze polovinu dolní. Damaskování v okolí křídla a pařátu nebylo již dostatečně propracováno a u nepozorného badatele mohl vzniknout dojem, že ve štítu je pravá dolní čtvrť. Widimsky na základě takového vjemu nechal ilustrátorem jeho publikace vytvořit kresebnou podobu zlonického  znaku. Navíc Widimsky zjevně nedokázal rozlišit erby pánů z Adlaru a pánů z Kolovrat, případně Čejků z Olbramovic. Valkounové z Adlaru používali černou orlici ve stříbrném štítě. Kolovratové stříbrno-červeně polcenou orlici ve štítě modrém a orlice měla přes hruď a křídla perizonium (pružinu). Jsou doklady o tom, že vedle Kolovratů i Valkounové měli v erbu perizoniem doplněnou orlici, ale v privilegiu pro Zlonice z roku 1705 nic takového popsáno a ani zobrazeno není. Widimského chybné vyhodnocení zprávy ze Zlonic a zmatení v určení erbu Valkounů rezultovalo do publikování mimořádně špatné podoby zlonického městského znaku. Widimského náhled silně ovlivnil další jeho zobrazovaní v odborné literatuře.

 

Widimsky prokazoval nepřijatelně nízkou znalost české a moravské rodové heraldiky nejen v případě Zlonic. Sám prozrazuje, že zdrojem jeho poznání byly především dvě práce Bartoloměje Paprockého ze závěru 16. a z počátku 17. století  - „Diadochos“ a „Zrcadlo markrabství moravského“. Paprocký psal své dílo nahlížené prizmatem polských heraldických zvyklostí a reálií, které byly odlišné od praktické heraldiky v Českém království. Díky tomu řadil do jednoho rodu všechny uživatele konkrétní heraldické figury, ačkoliv to nebylo vždy genealogicky možné. Paprocký sice nesměšuje Kolovraty a Valkouny z Adlaru do jednoho rodu, ale můžeme spekulovat o tom, že z jiných Paprockým uvedených příkladů mohla být u Widimského vyvolána představa, že to možné je. Při hodnocení Widimského počínání lze vyjádřit i příkřejší soud, který vyplývá z vyhodnocení podob jiných historických městských znaků v závislosti na poznání jejich geneze – Widimsky měl obvykle všechny orlice v pečetích měst a městeček za orlice kolovratské (např. Milín, který neměl s Kolovraty žádnou souvislost). Podobně všechny lvy měl za lvy české (např. Turnov, kde byl lev valdštejnský).

 

Na základě výše uvedeného komentáře ke způsobu pracovních postupů V. R. Widimského v případě Zlonic (stejně jako v případech mnoha a mnoha dalších jím prezentovaných znaků měst), lze demonstrovat a zároveň zobecnit, jak nedostatečným, nekritickým, subjektivním, svévolným a diletantským byl sám autor. Je zcela zřejmé, že Widimského kompendium není možné hodnotit jinak, než jako mystifikující soubor neobjektivních náhledů na komunální heraldiku v českých zemích. Na obranu Widimského lze pouze poznamenat, že jeho konání je odrazem dobově podmíněného jevu, kterým byla obecná nízká znalost oboru. Také se ukazuje, že i tehdy byl pouhý „zájem“ o heraldiku nedostatečnou kvalifikací i pro tak „jednoduchou“ věc, jakou je pouhý pozitivistický soupis městských znaků na určitém území. Pro českou komunální heraldiku v následujícím období je fatální skutečností, že Widimského znakové kompendium se stalo téměř „adorovaným“ a zároveň bez jakéhokoliv náznaku pochybností o odborné úrovni jeho obsahu.

 

Deset let po Widimském byla publikována podstatná práce Antonína Rybičky, která mohla způsobit revizi pohledu na zlonický městský znak nejméně v odborné veřejnosti. Rybička, znalý textu privilegia z roku 1705, necitoval slovo od slova a uvedl pouze parafrázující, přesto poměrně dobrý, popis znaku: „Štít obdlouhlý na dvé napříč rozdělený, spodní červené a vrchní bílé pole, a přes něj uprostřed orel černý až do polovice s roztaženými křídly vpravo obrácený“ (Rybička, Antonín: Pomůcky k heraldice a sfragistice domácí. Památky (PA IX), Praha 1874, s. 729). Avšak i tento popis nemusel být srozumitelný, protože zde citelně chybí, která z půlí orlice je zobrazena – má být levá. Zmínka o křídlech v množném čísle je zavádějící a znesnadňující porozumět popisu správně. Zmínka o orlu s roztaženými křídly neumožňuje jiný výklad, než takový, že ve štítě je „celý“ orel (resp. dnešní terminologií orlice).

 

V roce 1908 vyšel dvacátý sedmý díl Ottova naučného slovníku. V hesle Zlonice je popsán a vyobrazen znak městečka. Popis znaku zní: „…modrý štít v pravo dole s červenou čtvrtí, jež orla polostříbrného a poločerveného přikrývá, na prsou a křídlech orlových je zlatý půlměsíc, zakončený listy jetelovými; nad štítem čes. koruna sv. Václava“ (Ottův slovník naučný XXVII, Praha 1908, s. 648). Redakce Ottova slovníku naučného zcela nekriticky přijala Widimského kompendium jako celek. Byly pouze přeloženy německé popisy do českého jazyku a překresleny znaky do černobílých pérovek. Ottův slovník naučný ve své době měl schopnost masového působení a svou autoritou největšího českého encyklopedického díla dokázal publikované chybné informace na dlouhou dobu petrifikovat. Tak i v případě znaku městečka Zlonic. Jinak zmínka o české koruně sv. Václava je zcela mylnou informací – nejde o tzv. korunu sv. Václava, protože ta vypadá zcela jinak – jde prostě jen o obecnou listovou, resp. heraldickou, korunu bez přívlastku. Privilegium z roku 1705 sice pojmenovává korunu jako královskou, ale na samotné koruně nic specificky královského není.

 

Ze shodné doby jako zmíněný díl Ottova naučného slovníku pochází publikace historického místopisu napsaná Augustem Sedláčkem, ve své době předním znalcem české šlechtické heraldiky a autorem monumentální díla o českých hradech, zámcích a tvrzích. Ten uvádí popis zlonického znaku velice stručně, přesto viditelně jinak než Widimsky, a v souladu s Rybičkovou zprávou. Popis zní: „Štít napříč rozdělený, spodní pole červené, vrchní stříbrné a přes ně polovice černé orlice“ (Sedláček, August: Místopisný slovník historický Království českého. b. d. a m. v. [Praha 1908/1909], s. 1020).

 

Po Widimského počinu (1864) přinesl revidující informace o zlonickém znaku Antonín Rybička (1874), po Ottově naučném slovníku (1908) August Sedláček (1909) a nakonec

v roce 1967 i deník Svoboda, který v rámci tzv. Zimní soutěže, otiskl správné vyobrazení znaku Zlonic (č. 97). Přesto první souhrnná publikace o městských znacích ve středočeském kraji z roku 1975 není bezchybná. Autorská dvojice Alois Přibyl (text) a Karel Liška (kresby znaků a pečetí) uvedla následující popis zlonického znaku: „Štít vodorovně dělený, se spodním polem červeným a svrchním stříbrným; v levé části štítu je polovina černé rozkřídlené orlice s hlavou doprava obrácenou, se zlatou pružinou na prsou a zlatou zbrojí; jazyk je červený, ven vyplazený. Nad štítem je v uděleném majestátu zlatá královská koruna“ (Přibyl, Alois – Liška, Karel: Znaky a pečetě středočeských měst a městeček. Praha 1975, s. 160; dále jen Přibyl - Liška). Je zřejmé, že autoři měli povědomost o chybném  vyobrazení zlonického znaku s modrým štítem a stříbrno-červeně polcenou „kolovratskou“ orlicí u Widimského, stejně jako měli povědomost o tom, že orlice má být černá. Nebylo však upuštěno od představy, že orlice „musí“ mít zlatou pružinu a zlatou zbroj. Autory nalézaná inspirace v jedné z variant autentického erbu Valkounů z Adlaru, byla ve zřetelném rozporu s miniaturou znaku v privilegiu z roku 1705, jejíž fotografie byla v publikaci dokonce uplatněna (!). Stačilo se jen podívat. Zde žádná pružina zobrazena není a je také patrné, že ani zbroj není zlatá. Čili ani znalost originálu privilegia nepřinutila autory k revidujícímu pohledu na zlonický znak. V roce 1980 se Karel Liška „opravil“ tím, že v jednom ze svých drobných článků věnovaných komunální heraldice ocitoval upravený popis znaku městyse Zlonice uvedený v privilegiu a doplnil ho orlicí bez perizonia a zlaté zbroje (Liška, Karel: Výročí našich měst. Heraldická ročenka 1980, Praha 1980, s. 102).

 

O zlonickém městském znaku v minulosti psal Jaroslav Vykouk (1981, viz výše). Ten téměř přesně cituje text popisu znaku z privilegia z roku 1705. S tímto popisem a také s miniaturou znaku uprostřed pergamenu srovnává některé dřívější zprávy o zlonickém znaku uvedené v literatuře a komentuje je. Dochází k poznání, že například Václav Tvrdý zaměnil správné dělení štítu za chybné polcení (Vykouk neuvádí odkaz, ale dá se předpokládat zdroj –Tvrdý, Václav: Walkaunové z Adlaru, Praha 1894). Správně označil za chybné vyobrazení v Ottově naučném slovníku a také, společně s konstatováním o chybném popisu, v publikaci autorského tandemu Přibyl – Liška (Přibyl - Liška, 1975, s. 160). Na závěr svého článku Vykouk uvádí: „Správný popis znaku Zlonic: Štít vodorovně dělený, s horním polem stříbrným a dolním červeným. V levé části štítu je polovina černé rozkřídlené orlice s hlavou doprava obrácenou, s černou zbrojí a červeným jazykem“ (Vykouk, 1981, s. 219).

 

Přes veškerou Vykoukovu snahu o korektní popis nelze mít uvedené popsání zlonického znaku za takové, jaké prezentuje sám autor - tedy za „správné“. Autorovi však není nutné cokoliv vyčítat, protože jím stanovený text popisu je poplatný dobové neustálenosti heraldické terminologie – například je-li štít dělen, nemusí se zároveň říkat, že vodorovně, protože je to základní vlastnost dělení; štít nemá části; není zřetelné, která polovina orlice je zobrazena a nemusí se říkat, že je rozkřídlená; poněkud zvláštní je zmínka o černé zbroji – je-li konstatováno, že orlice je černá, pak je myšleno, že je černá celá, tedy včetně zbroje, jedině při tinktuře zbroje odlišné od tinktury orlice (lva atd.) se tinktura zbroje musí hlásit.

 

V roce 1985 byla vydána, před tím dlouho inzerovaná a odbornou i laickou veřejností netrpělivě očekávaná, publikace o městských znacích v českých zemích. Kapitola o Zlonicích uvádí následující popis znaku: „Štít příčně dělený má horní pole stříbrné, dolní červené. Přes celý štít stojí levá polovice černé orlice s doprava obrácenou hlavou. Zobák a spáry jsou rovněž černé, jazyk a oko červené. Na horním okraji štítu spočívá zlatá královská koruna“ (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 425). Uvedená publikace se měla stát základním heraldickým kompendiem české komunální heraldiky s ambicí být normotvorným pro posuzování podob historických městských znaků a jejich popisů. V mnoha ohledech měla být revidující právě ve vztahu k podobám městských znaků. Tato očekávání však naplněna nebyla. Obsah některých hesel je postižen subjektivním individuálním vnímáním podob městských znaků jejich zpracovateli v příslušných okresních archivech. Další nedostatečností publikace je, že kresby znaků v barevné příloze byly vytvořeny výtvarníkem bez zkušenosti s heraldickou kresbou. Stanislavu Valáškovi jako autorovi kreseb znaků bylo vyčítáno, že obecné figury heraldicky nestylizuje a zobrazuje je v realistických podobách. Nikoliv vše právě napsané platí pro znak městyse Zlonic. Musíme s povděkem kvitovat, že oproti minulosti je popis znaku přesnější – resp. popis orlice, když je konstatováno, že zobrazena její levá polovice (správněji půle) s hlavou obrácenou doprava. Jak bylo napsáno výše, zmínka o zbroji je zbytná. Je také zbytné konstatování, že „polovice“ orlice „stojí“, stačí pouhé sdělení, že „je“. Z pohledu ornitologické terminologie, kterou by heraldická terminologie měla v mnoha ohledech respektovat, je u Čarka zaměňován neuvedený správný termín „pařát“ (prsty ptačí nohy) za použitý nesprávný „spár“ (drápy, kterými jsou prsty zakončeny – držet něco ve „spárech“ je držet to drápy a nikoliv prsty). V heraldice zbroj ptáků netvoří jen drápy na konci prstů, ale celý pařát s prsty a drápy.  Zde je také uveden údaj o barvě oka orlice (sic!). To lze považovat za bezvýznamnou informaci. V popisu znaku v privilegiu z roku 1705, není o barevnosti oka žádná zmínka a ryze teoreticky by zde měla být, protože by šlo o odchylku od standardu. Červené oko orlice je v Čarkově publikaci uvedeno proto, že takto je zbarveno v miniatuře uprostřed privilegia (zde je červeně obarvené „bělmo“, zornice je černá) – to však je možné vyhodnotit jako výsledek subjektivního a individuálního počínání zhotovitele vyobrazení. O nazvání koruny královskou, byť je tak učiněno i v privilegiu, bylo jako o zbytném přívlastku psáno výše.

 

V roce 1989 se ke znaku Zlonic krátce vrátil Karel Liška ve své publikaci o historických městských znacích, které kromě štítu uvádějí ještě další součásti znaku, autorem velice nepřesně pojmenované jako „ozdoby“ (Liška, Karel: Městské znaky s ozdobami. Praha 1989, s. 123-124). V podstatě zopakoval jím revidovanou podobu zlonického znaku ze svého článku z roku 1980 (viz výše: Liška, 1980, s. 102).

 

Posledním slovem k „problematice“ zlonického znaku je publikace Josefa Augustina z roku 2001. Ten sice uvádí popis znaku (Augustin, Josef Velká encyklopedie měst a obcí ČR. Sokolov 2001, s. 702) převzatý z Čarka (Čarek, 1985, s. 425), ale v příloze je vyobrazení Lubomíra Zemana popisu neodpovídající. Po mnoha letech je zde opět zobrazena pružina na hrudi a křídle orlice a oproti dřívější zlaté podobě je tentokrát stříbrná – pružina byla již dávno před tím odbornou literaturou odmítnuta, protože je v rozporu s privilegiem z roku 1705. Zdánlivě revidující podoba znaku je doplněna korunou, mimořádně s pěti listy. Právě díky takovým rozporům byla Augustinova publikace podrobena kritice odborné veřejnosti a v podstatě odmítnuta pro své svévolné nakládání s informacemi a svévolné, mimořádně subjektivní, nepřijatelné a zároveň nevysvětlené úpravy a změny podob prezentovaných historických městských znaků. Je také zřejmé, že pokus o revizi podoby historického znaku Zlonic v Augustinově „Velké…“, se neopírají ani o znalost privilegia z roku 1705, ale ani o novodobé hodnotící a publikované práce (např. Vykouk). Takové počínání, které je podmíněno odborným rozhledem nepřekračujícím práh místnosti, v níž se ono „pseudoodborné“ konání děje, je absolutně nedostatečné a výsledek je nakonec odsouzeníhodnou mystifikací nejhrubšího zrna.

Dne 25. 9. 2007 schválilo Zastupitelstvo městyse Zlonic návrh vlajky. Společně se žádostí o její schválení a udělení byl Podvýbor pro heraldiku a vexilologii požádán o stanovení odborného popisu historického znaku městyse. Podvýbor na svém zasedání konaném 5. 3. 2008 schválil návrh vlajky a stanovil její popis: List tvoří dva vodorovné pruhy, bílý a červený, v poměru 2 : 1. Ve střední části listu půl černé orlice s celou hlavou s červeným jazykem otočenou k žerďovému a křídlem k vlajícímu okraji listu. Nad ní žlutá koruna. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3. Vlajka byla udělena předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dne 13. 5. 2008.

 

Podvýborem byl stanoven popis znaku městyse Zlonic v následujícím znění: Ve stříbrno-červeně děleném štítě levá půle černé orlice s celou hlavou otočenou doprava a s červeným jazykem.

 

Součástí podvýborem stanoveného popisu znaku není následující doplňující sdělení: Na štítě zlatá koruna. Opomenutí zmínky o koruně na štítě je v popisu historického znaku nutné vnímat jako pochybení. Koruna na štítě je integrující součástí znaku městyse Zlonic s oporou v originále privilegia z roku 1705, kde je uvedena jak v popisu, tak je také zobrazena v miniatuře. Rezignace podvýboru na popsání koruny u zlonického znaku, stejně jako nepopisování klenotů na přilbách s přikrývadly či štítonošů a dalších honosných kusů trvale spojených s historickými městskými znaky, má svůj poněkud zvláštní a obtížně pochopitelný důvod. Podvýbor v samém počátku své existence stanovil jinak velice správnou tezi, že u nových obecních znaků nebudou schvalovány honosné kusy. Tato teze je však podvýborem uplatňována metodicky nepřijatelným způsobem i u historických městských znaků, kde jsou honosné kusy dány privilegiem či tradicí. Žádá-li obec, město, městys Podvýbor pro heraldiku a vexilologii PS PČR jako jedinou odborně relevantní instituci o stanovení popisu užívaného historického znaku, není z pohledu obecně heraldického žádoucí, aby podvýbor subjektivně rozhodoval o tom, co je a co není předmětem dostatečného popisu znaku. Je-li předložen kresebný vzor legitimní podoby, pak podvýbor nemá „koumat“ nad tím, zda pro jinou kategorii znaků, kterými nově navržené znaky nepochybně jsou, existují odlišné a zároveň správné postuláty, a má jednoduše historický městský znak v úplnosti popsat. Podvýbor by tak měl konat i proto, že je to, jednoduše řečeno, logické, odborně korektní a také očekávané. Skutečnost, že v české komunální heraldice existují desítky historických městských znaků, jejichž štíty jsou doplněny korunami, přilbami s přikrývadly a klenoty či jsou doplněny štítonoši, je jako nezvratitelný fakt neoddiskutovatelná. Proto se nelze „tvářit“, že znaky v takových podobách „neexistují“. V laické veřejnosti se díky tomu vytváří neopodstatněná představa o nějakém zvláštním druhu ryze české komunální heraldiky.

 

Uvedený odsudek je sdělován při vědomí, že jakýkoliv historický městský znak (stejně jako rodový erb) je při zobrazení, stejně jako při popsání pouhého štítu, i nadále neumenšeným, plnohodnotným a pojmenovatelným znakem. Každý i sebesložitější historický městský znak existující v českých zemích musí být tak jako tak popsán – teď nebo kdykoli jindy v budoucnosti. Tento kategorický požadavek je podmíněn vědomím, že to vyžaduje dosud neexistující korektní, seriózní a nezpochybnitelné kompendium městských znaků v českých zemích. Ukazuje se, že v rámci české komunální heraldiky, jsou v případě shodných podob štítů historických městských znaků klenoty, koruny a štítonoši podstatnými odlišujícími prvky, které je nutné respektovat. Konání podvýboru by mělo k takovému cíli vědomě směřovat a zcela záměrně přispívat. Nechtěl bych na tomto místě členy podvýboru podezírat s pohodlnosti, či dokonce z neumění stanovit popis i pro honosné kusy. Mohu je však podezírat z nedostačujícího vědomí o funkci přesného a úplného heraldického popisu historického městského znaku pro budoucnost české komunální heraldiky. S tímto vědomím je spojena nezbytnost předcházet diletantské svévoli jak samotných uživatelů znaků, tak i laické veřejnosti, neboť právě jimi nepochybně bude zaplňován zcela uměle vytvořený „prázdný prostor“.

 


Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze, ročník XXXIII, č. 2/2013, Praha 2013.


Vyobrazení:

1 – Miniatura znaku městyse Zlonic v privilegiu z 28. 11. 1705.

2 – Znak městyse Zlonic, in: V. R. Widimsky 1864.

3 -  Pečeť městyse Zlonic z roku 1705 - kresba Karel Liška.

4 – Znak městyse Zlonic - kresba Stanislav Kasík


16. 10. 2016                                                                                             ©  Stanislav Kasík

Vyrobilo © Tvorba stránek Chabera

odkazy: Webhosting