Aktuální informace Inzerce Napište nám Mapa stránek

O znaku města Tanvaldu

Městem Tanvaldem v současnosti užívaný znak vznikl spojením původního tanvaldského městského znaku, uděleného císařem v roce 1905 a neoficiálního znaku města Šumburku poté, co se obě sídla v roce 1942 sloučila do jedné aglomerace. Nový městský znak v dalších více jak padesáti letech po jeho spontánním vzniku nebyl řádně konstituován. To způsobilo nestabilitu názoru na jeho podobu a trvalou nejednotnost jeho zobrazování.

Tanvald byl povýšen na „trhovou obec“ (Marktgemeinde) dne 13. března 1895. Vydaný diplom o povýšení byl vydán 31. 8. 1895. Uvedený akt je v literatuře interpretován jako povýšení na městečko, či městys (Ruda, Vladimír a kol.: Znaky severočeských měst. Most 1970, s. 111, dále jen Ruda, 1970). Po deseti letech, dne 7. června 1905, učinil císař František Josef I. rozhodnutí o povýšení Tanvaldu na město a dne 22. září téhož roku udělil městu znak (SOkA Jablonec nad Nisou, AM Tanvald, originál privilegia, 22. 9. 1905; Národní archiv Praha, Šlechtický archiv, karton 59; Županič, Jan – Fiala, Michal – Koblasa, Pavel: Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra – Erbovní listiny Národního archivu, Státního oblastního archivu v Praze, Archivu hlavního města Prahy /dodatky/, Archivu Národního muzea /dodatky/. Praha 2014, č. 376, s. 696-697; dále jen ŠA-Erbovní listiny, 2014; Mikule, Stanislav: Komunální heraldika v letech 1848-1918. Magisterská diplomová práce. Slezská universita v Opavě. Opava 2005, s. 114 (dále jen Mikule).

Po povýšení na městys v roce 1895 bylo pro purkmistrovský úřad v Tanvaldu vyrobeno razítko. Mezi vnitřními a vnějšími dvojitými lištami opis unciálami (německy). Nahoře vrcholy písmen k vnějšímu okraji (zač. na 9. hod., konec na 3. hod) BÜRGERMEISTERAMT. Dole vrcholy písmen do středu (zač. na 7. hod., konec na 5. hod.) TANNWALD. Slova jsou oddělena typografickými hvězdičkami. V pečetním poli, vodorovně šrafovaném, je pseudorenesanční štít s třemi jehličnatými stromy rostoucími na vrchu, z jehož vrcholu esovitě šikmo dolů vede cesta (potok?). Razítko bylo použito 5. 12. 1895 (Liška, Karel: Sbírka komunálních znaků, pečetí a razítek IV/2. Znaky, pečeti a razítka českých měst a městeček S-Ž. Brno 2014, s. 94)

Znakové privilegium pro město Tanvald z 22. 9. 1905 obsahuje popis znaku: „ In einem silbernen Schilde drei natürliche Tannenbäume, erwachsend aus drei vom Fußrande reihenartig sich erhebenden, schräglinks ansteigenden grünen Hügel. Auf dem Hauptrande des von einer goldenen Arabeskeneinfassung umgebenen Schildes ruht eine silberfarbene Mauerkrone mit fünf sichtbaren Zinnen“ (ŠA-Erbovní listiny, s. 697; překlad SK: „Ve stříbrném štítě tři přirozené jedle, rostoucí na třech z patního /dolního/ okraje v řadě se zdvihající, šikmo vystupující zelené vrchy. Na hlavovém [horním] okraji, zlatou arabeskovou obrubou obklopeném, štítu, spočívá stříbrná zděná koruna s pěti viditelnými stínkami“).

Dle sdělení editora erbovních listin v Národním archivu byl závěrečný přepis popisu každého ze znaků„…proveden podle textu v listině s tím, že dobové formulace jsou převedeny do dnešní heraldické terminologie a zvyklostí“. K tomu je v poznámce doplněno: „Z důvodů jednotnosti všech popisů jejich závěrečnou podobu korigoval M. Fiala“ (ŠA-Erbovní listiny, s. 10). Z toho plyne, že popisy znaků zpracoval editor Jan Županič a jejich závěrečné korigování je dílem Michala Fialy. U edice tanvaldského znakového privilegia na konci čteme popis dle „dnešní terminologie a zvyklostí“: „Ve stříbrném štítě na třech zelených pahorcích vedle sebe překrývajících se směrem doleva rostou tři přirozené jedle. Štít je ve zlaté kartuši, na níž spočívá stříbrná hradební koruna o pěti stínkách“.

Nelze říci, že by uvedený popis byl v souladu s popisem v privilegiu, i když ten je psán německy. Není tu nic o „pahorcích vedle sebe překrývajících se směrem doleva“. Takto formulovaný popis je odvozen od kresby žádaného znaku, kde se vrchy (nikoliv „pahorky“) překrývají „směrem doleva“. „Pahorek“ je nepřijatelný a heraldickou terminologickou konvencí oprávněně nedoporučovaný synonymní termín pro VRCH. Lépe než „přirozené jedle“ jsou „jedle v přirozené barvě“. Jednodušší a zároveň dostačující popis znaku uděleného městu Tanvaldu, za použití „dnešní heraldické terminologie a zvyklostí“ následuje: Ve stříbrném štítě tři jedle, rostoucí na třech vrších vedle sebe, vše v přirozených barvách. Na štítě stříbrná hradební koruna s pěti stínkami. Z pohledu heraldické kresby je překrývání levých úbočí vrchů pravým úbočím následujícího vrchu možné vnímat jako výtvarnou licenci. Precizace popisu o údaj o vztazích jednotlivých vrchů nemůže popisu uškodit.

Tanvaldský znak je znakem mluvícím. Takovým je znak s figurou ve štítě, která se shoduje se jménem jeho nositele. Tanvald, resp. německy Tannwald, se odvozuje od pojmu pro jedlový les (něm. der Tannenwald; termín „Tannwald“ by se mohl překládat do češtiny jako „Jedloles“, což samozřejmě nelze doporučit.).

Zachované znakové privilegium obsahuje i barevné vyobrazení uděleného znaku. Zde je štít orámován zlatou secesní kartuší. Ve smyslu heraldických pravidel není kartuš integrující součástí znaku. Jde o zbytný výtvarný prvek hojně prosazovaný znakovými cenzory na přelomu 19. a 20. století uplatňovaný heraldickými malíři, působícími při Heraldické komisi ministerstva vnitra ve Vídni, v miniaturách znakových privilegií. Uvedené výtvarné pojetí se ve své době uplatňovalo nejen v privilegiích pro města, ale i pro fyzické osoby. V uvedené době byl erbovním malířem při ministerské heraldické komisi Friedrich Junginger (činný v letech 1893 – 1918; Županič, Jan: Nová šlechta Rakouského císařství. Praha 2006, s. 195). Zbytnost kartuše je dána faktem, že není nositelkou heraldické informace a jejím zobrazením či nezobrazením se nemění význam znaku. Stručně řečeno - znak Tanvaldu zůstává znakem Tanvaldu, ať je štít orámován či nikoliv. Totéž platí i pro hradební korunu. Není nezbytně nutné ji zobrazovat vždy a za každých okolností. Přesto ve shodě s privilegiem patří hradební koruna k úplnému tanvaldskému městskému znaku. Její vynechání nelze hodnotit jako chybu, protože podobu znaku neurčuje koruna, ale znakové figury ve štítu.

Vzhled a obsah historického znaku města Tanvaldu se opírá o jednoznačnost aktu udělení. Tuto oporu však nelze nacházet u znaku města Šumburku. Povýšení Tanvaldu na město v roce 1905 mělo nepochybně ohlas v sousední obci „Schumburg an der Desse“ (Šumburk nad Desnou), která dosáhla povýšení na městys 29. července 1906. Na město byl Šumburk povýšen 7. dubna 1925 (Čarek, Jiří: Městské znaky v českých zemích. Praha 1985, s. 379, dále jen Čarek, 1985). Z příkladu Tanvaldu, ale i z mnohých dalších, je zřejmé, že povýšení na městys a také na město neznamenalo automatické udělení znaku. Za Rakousko-Uherska musel být dle platného právního řádu zachován úřední postup a o udělení znaku se muselo písemně žádat. Náklady spojené s vyhotovením privilegia byly Taxovním úřadem vypočítány a státními úřady následně vyúčtovány. Taxa byla hrazena žadatelem. Poměrně vysoká částka odradila mnoho obcí od usilování o udělení městského znaku zejména po té, kdy obecní pokladnu vyčerpalo zaplacení nákladů za povýšení na městys či na město. Dokonce bylo ze stejných důvodů odmítáno zhotovení příslušné pergamenové listiny a zůstávalo u pouhého císařova nejvyššího rozhodnutí, které bylo úřední cestou, prostřednictvím příslušného místodržitelství, obci sděleno. I v době první republiky bylo povolováno užívání znaků na základě řádně podané žádosti ministerstvu vnitra a také zde bylo uplatňováno vyúčtování úředního výkonu příslušnými taxami.

Okolnosti vzniku šumburského městského znaku nejsou zcela objasněny a jsou interpretovány různě. Podle šumburské kroniky získala obec znak údajně společně s povýšením na městys v roce 1906 (Ruda, 1970, s. 111). Tuto zprávu nelze přijmout bez výhrad. Listina povyšující Šumburk na městys o udělení znaku nepíše (dle sdělení Mgr. Jana Kašpara, SOkA Jablonec nad Nisou). Zprávu uvedenou v literatuře lze pravděpodobně hodnotit jako chybnou interpretaci kronikářského záznamu. Vznik šumburského znaku je také spojován s povýšením městyse na město v roce 1925 (Čarek, 1985, s. 379). Povědomost o znaku z té či oné doby neexistuje, resp. dosud se nepodařilo nalézt nezpochybnitelný doklad o něm.

V jedné zprávě tanvaldského kronikáře z roku 1948 je činěna zmínka, že v Šumburku byl v minulosti městský znak „občas“ užíván a měl podobu modrého štítu, v němž zlaté slunce vychází za dvěma zelenými vrchy. Tato podoba šumburského znaku je však v rozporu s podobou uváděnou v prostředí německých vystěhovalců po roce 1945.

V roce 1986 vydal ve Schwäbisch Gmünd v Německu krajanský spolek bývalých obyvatel Jablonecka knihu Gablonz an der Neisse, Stadt, Bezirk und Landkreis in Nordböhmen (Sudetenland). Jednotlivé kapitoly od různých autorů jsou věnovány vždy jedné obci či městu. Každá stať je v záhlaví doplněna černobílou kresbou příslušného znaku či pečeti. V záhlaví pojednání o Šumburku (Schumburg an der Desse) je poněkud „neheraldický“ znak. Ve štítě je ruina věže snad na návrší, které nelze dostatečně určit pro vyobrazení stromů, keřů a střech domů. Kresebný projev je nutné hodnotit jako laický a autor zcela určitě neměl o heraldice povědomost. S ohledem na podobu šumburského znaku, jak ji známe dnes, je to překvapující zjištění pro výraznou odlišnost obou znaků.

Lze doložit, že ve vysídleneckých komunitách v Německu nebyla vždy zachována korektní povědomost o neoficiálních znacích „domovských“ obcí v Čechách (např. Jílové u Děčína). Jejich interpretace byla poplatná míře zachování paměti, znalosti heraldiky a nakonec také výtvarné způsobilosti tvůrce. Zdá se, že někdo z vysídlenců ze Šumburku v Německu chtěl vytvořit znak, který by byl uplatnitelný ve spolkovém životě. Jeho úvaha o podobě znaku nesměřovala ke znaku, který byl užíván před rokem 1945, ale vznikl znak zcela nový. Nikoliv však lepší. Slunce vycházející za dvěma vrchy vedle sebe je svým způsobem znakem mluvícím odvozeným od první části složeného názvu města („Schum“) se vztahem k šeru a svítání. V prostředí vystěhovalců byla dána přednost inspiraci druhým členem jména („burg“ – „hrad“).

Ke spojení Tanvaldu a Šumburku do jednoho města došlo dne 1. října 1942. Sloučení se ukázalo být obecně prospěšné a tak plénum místního národního výboru dne 20. prosince 1945 sloučení potvrdilo. V následující době byl také vytvořen nový městský znak - historický znak Tanvaldu byl doplněn o zlaté vycházející slunce ze znaku Šumburku. Odborná literatura přináší o vzniku nového znaku města Tanvaldu informace nestejných kvalit, které jsou mimo jiné způsobeny chybnou nebo nepřesnou interpretací zachovaných materiálů (Městský úřad v Tanvaldu, složka dokumentů k městskému znaku).

Dne 26. března 1946 poslal Národní výbor (dále jen NV) v Tanvaldu Archivu ministerstva vnitra v Praze dopis se žádostí o sdělení informací jak postupovat, aby bylo docíleno povolení užívat nový znak pro sloučená města Tanvaldu a Šumburku. Z odpovědi PhDr. Josefa Borovičky, správce archivu ministerstva vnitra, ze dne 30. dubna 1946 vyplývá, že žádost národního výboru musí být podána podle platného zákona na ministerstvo vnitra a doplněna stanovenými náležitostmi. Zejména autentickým zněním udělovacích diplomů na znak a vyobrazeními znaků Tanvaldu a Šumburku a to buď v originále, nebo jako úředně ověřenou kopii. Správce archivu doporučuje projednat návrh znaku s referentem archivu ještě před podáním žádosti na ministerstvo vnitra.

Rada národního výboru v Tanvaldu stála před problémem jak doložit existenci šumburského znaku privilegiem, diplomem či jiným srovnatelným dokumentem, když žádná oficiální listina neexistovala. Rada NV města Tanvaldu ani nemohla doložit delší tradici v užívání šumburského městského znaku, přesto usilovala o shromáždění všech potřebných podkladů. Jak vyplývá ze zápisu jednání rady, tak jí byly někdy v květnu roku 1946 předloženy výtvarně zpracované „znaky města Tanvaldu - nový a starý“. Bylo potřebné vytvořit tři kopie od každého. Dne 1. července 1946 byl dopisem osloven František Wagner z firmy Zimmerman v Jablonci nad Nisou a požádán o „vypracování přesného nákresu znaku města Tanvaldu podle přiložených předloh…ve trojím provedení“. Wagner z nějakého důvodu práci neprovedl a tak dne 15. srpna 1946 rozhodl předseda NV Kolman vše odložit. Zdá se, že to bylo pro existenci nového tanvaldského znaku rozhodnutí osudné. Následující doba se ukázala být pro jeho konstituování nepříznivá.

Dne 30. listopadu 1947 přišel tanvaldskému NV dopis Františka Zvolského z Brna, kterým žádá sdělení informace o městském znaku pro „přehled znaků všech československých měst a městysů“ (Zvolský, František: Znaky českých měst. Sešit 1 – 4, Praha 1948 – 1949, nedokončeno). Dopisem ze dne 16. ledna 1948 předseda NV Zvolskému sděluje, že Tanvald dosud nemá Archivem ministerstva vnitra v Praze nový znak schválen.

Zvolský dopisem ze dne 8. 2. 1948 ve stejné věci kontaktoval také nejmenovaného městského kronikáře. Vyplývá to z kronikářovy odpovědi ze dne 13. února 1948 (bez podpisu), kterou Zvolskému sděluje, že ke sloučení Tanvaldu a Šumburku došlo již v roce 1942, „kteréž sloučení navrhl [v roce 1945] revoluční národní výbor…a návrh ten jest ve schvalovacím řízení“ [není jednoznačně zřejmé, zda se tato věta týká sloučení znaků Tanvaldu a Šumburka]. O šumburském znaku píše, že nebyl „úředně stanovený a schválený“ a doplňuje „…užíval [míněn Šumburk] však občas, ježto město leží na straně obrácené k západu, jako znak dva pahorky mezi kterými vychází slunce. Slunce vychází ze šumburské strany“. K podobě nového znaku píše: „Znak města Tanvaldu vzhledem ke sloučení dojde změny té, že k dřívějšímu znaku tří jedlí (zelených s hnědým kmenem) na třech zelených pahorcích, přibude nyní za prostředním pahorkem vycházející slunce s vějířovitými paprsky (zlatými)“ Nakonec zmiňuje, že dne 23. března 1946 byl žádán archiv ministerstva vnitra o schválení znaku. Škoda jen, že tanvaldský kronikář neuvedl více k délce šumburské znakové tradice. Z pojmu „užíval občas“ nelze dovodit, jak dlouhá byla ona občasnost a zda se dá o tradici vůbec uvažovat.

Snaha o schválení znaku pokračovala dne 19. května 1948 zadáním vypracování kopií městského znaku tanvaldskému poštovnímu úředníkovi Miroslavu Lábovi. Není tedy pravdou, že Láb byl autorem návrhu městského znaku, jak píše Vladimír Ruda (Ruda, 1970, s. 111), protože návrh existoval už v roce 1946. Že se ani Lábovi nepodařilo vytvořit potřebné kopie, vyplývá z dopisu technického referenta Oty Matěchy, datovaném dne 9. 12. 1951, kterým u Lába urguje národním výborem objednanou práci slovy: „…v roce 1947 byl Ti zapůjčen barvený znak města Tanvaldu, který jsi hodlal rozmnožit a vybarvit. Bohužel nedostali jsme od Tebe ani původní originál znak zpět“. Láb, který již v té době bydlel v Liberci, odpověděl: „Barevný znak města Tanvaldu, který měl být v několika kopiích poslán ministerstvu vnitra ke schválení, jsem ještě za své přítomnosti v Tanvaldu odevzdal na MNV. Bylo to v době, kdy mělo být uděleno čestné občanství s. pres. republiky Klementu Gottwaldovi, kdy jsem zároveň dělal pozdravnou adresu. Poněvadž sešlo z odevzdání pozdravné adresy i z toho, aby byl původní německý znak Tanvaldu schválen, nedokončil jsem zhotovení kopií“.

Jak je patrné, tak snahy Národního výboru v Tanvaldu o schválení nového znaku definitivně ukončily důvody ideové. Zamýšlený společný tanvaldsko-šumburský znak byl městem i tak užíván, jak dokládá jeho několikanásobné zobrazení vně i uvnitř budovy radnice. K jeho řádnému konstituování nedošlo ani později, když ve druhé polovině 60. let 20. stol. byla při Archivní správě ministerstva vnitra zřízena „Skupina pro otázky znaků měst při archivní správě ministerstva vnitra“ (později také „Komise pro otázky městských znaků“, resp. „Komise pro posuzování znaků měst při archivní správě MV ČSR“). Tato komise měla funkci poradní, konzultační a doporučující, ale nedisponovala oprávněním k udělení znaku. Institut „udělení městského znaku“ neexistoval ani v tehdejším právním pořádku. Pravomoc byla delegována na samotné městské úřady a schválení podoby znaku plénem městského národního výboru bylo pro samotné konstituování městského znaku považováno za plnoprávné. V Tanvaldu o žádném takovém aktu povědomost nemáme. Rigorózně posouzeno – tanvaldský nový znak se nepodařilo schválit ani v této době.

V tanvaldsko-šumburské komunální heraldice stojí na pevných základech oficiálního udělení z roku 1905 znak Tanvaldu. Okolnosti vzniku znaku Šumburku jsou nejasné a zřejmě již takové zůstanou. Jedinou jistotou je, že první doložitelná zmínka o něm je z roku 1946 s potvrzením časově nespecifikované předchozí tradice. Zdá se být pravděpodobné, že jeho tradice byla zahájena nedlouho před tím.

Komunální heraldika zná dvě kategorie oficiálních znaků. První z nich zahrnuje znaky udělené (dříve panovníkem, císařským palatinem, nyní předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ap.) a k užívání schválené (např. za první republiky ministerstvem vnitra a Zemským úřadem, resp. později plény MěNV). Do druhé kategorie patří znaky "vydržené". Vydržeností je myšleno tak dlouhé užívání městského znaku, že znak je chápan jako tradiční a jeho existence i z pohledu právního je rovna znaku udělenému či schválenému. Není nijak stanovena časová hranice, která by říkala, kdy znak ještě není vydržený a kdy už vydržený je. Obvykle poté, co odborná literatura začne znak uvádět ve znakových kompendiích bez odsudků, je již vnímán jako vydržený.

V roce 1970 v publikaci "Znaky severočeských měst" byla sice učiněna zmínka o podobě sloučeného tanvaldsko-šumburského znaku, ale ta doplněna poznámkou o neudělení. Díky tomu byl tento znak zařazen mezi neoficiální a také nebyl uveden na znakových tabulích v příloze. Zde byl vyobrazen udělený znak Tanvaldu z roku 1905 a také znak Šumburku. Teprve v roce 1985 v publikaci Jiřího Čarka "Městské znaky v českých zemích", je spojený tanvaldsko-šumburský znak popsán v příslušné kapitole a doplněn vyobrazením na znakové tabuli v příloze. Tím byl nový znak Tanvaldu de facto uznán za oficiální (Čarek, 1985, s. 379).

Nový znak Tanvaldu z roku 1945 vznikl tak, že do stávajícího tanvaldského znaku z roku 1905 bylo vloženo vycházející zlaté slunce ze znaku šumburského. Tři vrchy v tanvaldském znaku pomyslně suplovalo šumburské dvojvrší. Byla převzata i stříbrná hradební koruna a zlatá kartuš tvořící rámec štítu. V praktickém užívání tanvaldského znaku byla už v roce 1945 kartuš bronzová. O závaznosti zobrazovaní těchto doplnění platí totéž, co již zde bylo jednou sděleno v úvodních odstavcích věnovaných znaku Tanvaldu.

Paprsky slunce byly v roce 1945 navrženy jako dvojité přímé a úzce klínovité útvary „mizící“ v okrajích štítu. Tento způsob ztvárnění slunce, i když není zcela poplatný tradičnímu heraldickému pojetí, je přijatelný a v daném případě dokonce asi jedině možný s ohledem na znamení tří jedlí vykrývajících většinu plochy štítu. Výtvarné pojetí Stanislava Valáška, ilustrátora publikace Jiřího Čarka "Městské znaky v českých zemích" z roku 1985, neodpovídá původnímu záměru navrhovatele. Širokými zlatými trojúhelníkovými segmenty naznačujícími paprsky vytvořil znak výtvarně nehezký a uživatelem obtížně přijatelný. Stanislav Valášek byl sice profesním grafikem, ale nikoliv heraldikem. Místo vlastní kreace na uvedené téma by bývalo stačilo přidržet se předlohy dle kresby znaku Šumburku od Václava Zajíčka v publikaci "Znaky severočeských měst" z roku 1970.

Praktické užití nového tanvaldského znaku ukazuje rozkolísanost v náhledu na barevnost štítu. Na jedné straně je štít stříbrný a na druhé modrý. První z nich je poplatný tinktuře štítu původního znaku Tanvaldu z roku 1905. Druhý naopak je inspirován barvou štítu znaku Šumburku. V rozhodování zda má ta či ona tinktura pokrývat štít mohlo sehrávat svou roli také respektování základního heraldického pravidla „o barvě a kovu“. To říká, že nelze položit „kovovou“, čili zlatou nebo stříbrnou figuru na „kovové“ pole, stejně jako nelze položit „barevnou“, čili červenou, černou, modrou a zelenou figuru na „barevné“ pole. Existují však výjimky. Jedna z nich říká, že na „kov“ i na „barvu“ lze položit jakoukoliv přirozeně zbarvenou figuru. Přirozeně zbarvená figura je ta, která odpovídá skutečné autentické (přírodní, přirozené) barevnosti.

Původní návrh počítal se „zlatým“ sluncem ve stříbrném poli a je to tak uvedeno i v odborné literatuře. Konzultoval jsem podobu tanvaldského znaku s renomovaným heraldikem Jiřím Loudou z Olomouce. Ten shodou okolností žádal dopisem ze dne 7. 11. 1951 MěNV v Tanvaldu o poslání podoby městského znaku. Odpověď byla datována dne 9. 12. 1951 a obsahovala kresbu znaku a jeho popis. Loudovi odeslaná kresba (pravděpodobně fotokopie) byla pravděpodobně totožná s kresebnou podobou tanvaldského městského znaku, která nejspíše odpovídala původnímu návrhu z podzimu roku 1945. Popis znaku byl v dopise uveden v následujícím znění: „Koruna stříbrná a kartuš bronzová. Vršky jsou zelené, jedle přirozené barvy, slunce a paprsky zlaté. Štít stříbrná bronz“. Přes některé nepřesnosti v heraldickém popisu je z autentické zprávy zřejmá zamýšlená barevnost znaku.

Na dotaz, zda užití tinktur v tanvaldském znaku není v rozporu s heraldickými pravidly, Jiří Louda odpověděl (dopis autorovi tohoto pojednání ze dne 6. 1. 2000), že nikoliv, pokud znak bude mít následující popis: „Ve stříbrném štítu tři jedle vyrůstající ze třech pahorků, vše v záři vycházejícího slunce s paprsky, vše přirozené barvy“. I když dle mého soudu jsou v uvedeném popisu „pahorky“ nahraditelné „vrchy“, a není nezbytně nutné uvádět termín „v záři vycházejícího slunce“, ale prostě „a za nimi vycházející slunce“, je Loudou stanovený popis v souladu s heraldickými pravidly a svým způsobem elegantně řeší problém barevnosti tanvaldského znaku. Takto stanovený popis umožňuje jeho existenci v již užívaném barevném provedení a zároveň je velice důležitý pro jeho budoucí nezpochybnitelné bytí.

Jiří Louda ještě dodal: „Dělat pozadí (štít) modré by nebylo dobré, zelená s modrou nevypadají dobře“. Přes limitující platnost tohoto tvrzení, je možné ho akceptovat. Určení barvy slunce jako přirozené má do jisté míry anekdotický přídech, protože nikdo z lidí nedokáže říci, jakou „barvu“ má přirozené slunce. Neexistuje obecný termín „sluneční barva“. Heraldika zná pouze zlato a jeho přípustným ekvivalentem je barva žlutá. Ta byla užita i v tanvaldském znaku pro obarvení slunečního kotouče a paprsků.

Na základě pojednání o znaku města Tanvaldu byla stanovena jeho ideální podoba a odborný heraldický popis: Ve stříbrném štítě tři jedle rostoucí na třech vrších vedle sebe a za nimi vycházející slunce s paprsky do krajů, vše v přirozených barvách.

Výše uvedený text je autorsky upravenou a doplněnou rešerší o znaku města Tanvaldu, která vznikla v roce 2000. Rešerše byla základem pro stanovení podoby městského praporu. O podobě praporu (vlajky) rozhodlo městské zastupitelstvo na svém zasedání konaném dne 10. 5. 2000. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii projednal žádost dne 14. 2. 2001. Součástí písemného rezultátu podvýboru nebyl popis historického městského znaku. Prapor byl udělen předsedou Poslanecké sněmovny PČR dne 7. 5. 2001. Dekret popisuje prapor takto: List tvoří bílé karé nad stejně velikým zeleným čtvercovým polem, o straně široké jednu čtvrtinu délky listu a dva vodorovné pruhy zelený a žlutý. V karé tři jedle rostoucí na třívrší a za ním vychází slunce s paprsky, vše přirozené. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.

V popisu praporu města Tanvaldu byl použit termín třívrší. Tento termín je vyhrazen pro podobu tří vrchů, z nichž prostřední je vyšší než krajní vrchy. Protože v tanvaldské vlajce, stejně jako ve znaku jsou vrchy stejně vysoké, nelze pro tento případ použít termínu "třívrší" (resp. „trojvrší“), ale je nutné figuru pojmenovat jako „tři vrchy vedle sebe“.

Publikováno: Genealogické a heraldické listy, Česká genealogická a heraldická společnost v Praze ročník XXXIV, č. 2/2014, Praha 2014, s. 60 – 67.

Vyobrazení:

1 – Razítko purkmistromského úřadu v Tanvaldu z roku 1895 - kresba Karel Liška.

2 – Znak města Tanvaldu podle privilegia z 22. 9. 1905 - kresba Karel Liška.

3 – Neoficiální znak města Šumburku - kresba Václav Zajíček (1970).

4 – Znak Šumburku vytvořený ve vystěhovaleckém prostředí v Německu (Schwäbisch Gmünd) před rokem 1985 - poskytl MÚ Tanvald.

5 – Znak města Tanvaldu po administrativním spojení s městem Šumburkem. Navržen po roce 1945 - poskytl MÚ Tanvald.

6 – Ideální podoba současného znaku města Tanvaldu - kresba Stanislav Kasík (2000).